Nevěrný

Odi et amo

Setmělá ulice byla zahalena v poloprůsvitných závojích hustého deště který jen umocňoval jistou temnou, až poeovskou atmosféru. Blížila se půlnoc a jediným bojovníkem s temnotou byla svítící lampa, jak maják na útesu vedoucí zbloudilé chodce, jejíž svit se odrážel v kalužích místo hvězd. Kdesi za starým rezavým plotem zavřeštěla kočka a vyrušila tak dvojici vášnivě se objímající ve vchodě nedalekého domu.
„Co to bylo?“ špitla vyděšeně Monika
„Neboj, jenom zvíře, asi si zapomnělo doma deštník.“ zasmál se Michal a objal ji pevněji, jakoby ji ve svém náručí mohl ukrýt před veškerým zlem světa.
Skrytě doufal, že ho už pozve nahoru, stříška nad vchodem nebyla z největších a on začínal mít kabát na zádech promočený skrz naskrz. Po chvíli se Monika lehce odtáhla a podívala se na něj. Konečně? Začínala mu být zima a šálkem horkého čaje by nepohrdl, mimo jiné.
„Promiň Míšo, ale už musím jít, zítra mám brzo ráno přednášku. Tak ahoj a ať mi tě to zvíře cestou nesní!“ její rty se letmo dotkly těch jeho a nocí se rozlehlo už jenom zaklapnutí dveří. Michal si s úšklebkem zapálil cigaretu a vyrazil k domovu. Tak třeba příště.
O půlhodinu později vešel do dveří svého panelákového bytu. Pověsil si kabát, který tentokráte zkouškou vodonepropustnosti neprošel a hned zamířil do kuchyně. Veronika zrovna stála jako způsobná ženuška u sporáku a chystala večeři. Přikradl se k ní zezadu, poplácal ji po jejím oblém zadečku a políbil na ústa.
„Ahoj krásko, co bude dnes dobrého?“ zeptal se s hlavou položenou na jejím rameni a zhluboka se nadechl vůně chystané krmě. Snažil se chovat co nejnormálněji, bál se, aby nic nevycítila.
„Když mne budeš dál rozptylovat, tak nejspíš brikety.“mrkla na něj „Běž radši nachystat příbory.“ Michal se kolem ní prosmýkl a začal připravovat stůl k podávání večeře.
„Ještě s něčím mohu pomoci, madam?“
„No, mohl by sis umýt ruce, chlapečku. Jako malej.“ ušklíbla se Veronika dávajíc jídlo na talíř, načež Michal poslušně zamířil do koupelny.Ten večer se podávalo hovězí v krvavě rudé omáčce.
Večeře probíhala v tradičním tichu narušovaném jen cinkáním dvojice příborů.
„Hmmm, bylo to vynikající, jako vždy. Vyřiďte prosím mé poděkování šéfkuchaři.“ přerušil Michal ticho, když dojedli.
„A máte, pane, čím zaplatit? Pokud ne, budete si muset dnešní večeři odpracovat.“
Michal pohlédl na horu nádobí na kuchyňské lince za ním a s předstíraným úsměvem vstal, vzal talíře ze stolu a dal se do mytí. Veronika jej chvilku pozorovala od stolu, pak přešla k němu se sklenkou vína v ruce a zády se opřela o ledničku.
„Dneska jsi měl v práci těžký den? Že jsi byl doma tak pozdě.“ zeptala se a zkoumajíc jej pohledem usrkla vína.
„Šéf vstával asi levou nohou a potřebovali jsme něco dořešit, tak jsem zůstal dýl.“
„A dle tvého kabátu usuzuji, že jsi šel z práce pěšky, že? Kdybychom ho vyždímali, mohli bychom si napustit bazén.“
„Znáš to, když člověk přijede tak pozdě, je rád, když zaparkuje vůbec někde, takže jsem se od auta celkem prošel.“
„Dobře, věřím Ti.“prohlásila, postavila před něj prázdnou sklenici od vína a přitiskla se k němu. Michal se nevědomky trochu odtáhnul.„Teď půjdu do koupelny a pak na tebe počkám v pelíšku, tak pilně pracuj.“zašeptala mu do ucha a lehce eroticky jej kousla do lalůčku.
Domyl nádobí a přešel k oknu. Přestalo pršet a zpoza mraku pomrkával na svět srpek měsíce a pár hvězd. Z koupelny bylo slyšet tekoucí vodu, jak se Veronika sprchovala. Pravda a lež. Bílá a černá. Život a smrt. Komu na tom záleží?
Zvuk vody utichnul. Michal si povzdechl a zamířil ke koupelně, aby ze sebe také mohl smýt vinu a pak si v ložnici splnit manželské povinnosti.
V šest ráno jej vzbudil budík. Co nejrychleji ho zaklapnul, aby mohla Veronika spát dál a odplížil se do koupelny. V kuchyni si pak namazal chleba a ukusuje ho cestou se vydal ke služebnímu autu zaparkovanému až téměř na druhém konci sídliště v postranní uličce tak, aby si jej Veronika při případné večerní procházce nevšimla. I když, alespoň v tomhle jí nelhal.
Po půlhodině probíjení se ranní špičkou dojel do práce a zaparkoval do řady mezi ostatní stříbrné octavie s velkým logem firmy na dveřích, které se jako nějací obludní brouci vyhřívaly v prvních paprscích nového dne. Vypnul motor a chvíli sledoval kaštanovou alej lemující parkoviště. Zelená prý uklidňuje. Proč je to tedy oblíbená barva všech světových armád? Vystoupil, zamknul auto a vydal se do kanceláře.
Dal vařit vodu na čaj, bez něhož si snad již ani nedokázal pracovní ráno představit a zapnul počítač. Máte pět nových zpráv, zjevilo se na monitoru oznámení poštovního klienta. V tu samou chvíli cvakla rychlovarná konvice a Michal si zalil sáček jeho oblíbeného černého čaje vodou. Čaj černější než hříšníkova duše, přesně takový jej měl rád. Tentokrát mezi e-maily našel i jeden od Moniky, v němž mu děkovala za včerejší večer a přála hezký den. Usmál se a poslal vzdušný polibek k monitoru. Rychle se otočil, zda si toho nevšimnul kolega, ale ten byl příliš zabrán do své práce. Michal si zamumlal něco o tom, že se začíná chovat jako hlupák a vrátil se k vyřizování.
To Veronika mu v poslední době posílala leda zprávy, co vše by měl cestou z práce nakoupit či zařídit.. Bývala skoro celý den doma, pracovala jako překladatelka z angličtiny a v současnosti překládala román od Donalda Flinda, který patřil k Michalovým oblíbencům. Původně se těšil, že si jednak přečte jeho novou knihu v předstihu a jednak že uvidí i vznik její nové verze, ale Veronika se při práci důrazně zamykala v pokoji, o kterém uvažovali coby o dětském. Nyní v něm však byla pracovna s obrovskými policemi se spoustou knih podél stěn, starožitným stolem, Veroničiným laptopem a velkou zlatavou sedačkou. Michal sám si nebyl jist, zda by mu tam byla či nebyla milejší postýlka a spousta hraček. Nebyl si jistý, zda s Veronikou.
Práce mu ten den šla poměrně od ruky a tak se ve čtyři hodiny začal zvedat, že vyrazí k domovu. V tu chvíli mu zazvonil mobilní telefon a displej prozradil i jméno. Veronika.
„Ahoj ženuško má nejdražší, co potřebuješ?“ zeptal se Michal do sluchátka.
„Nejdražší? Copak máš ženušek víc?“zeptala se a Michal na moment ztuhnul. Pak se však rozesmála a on s ní. Úlevou. Musí si ale víc dávat pozor, nebo se takhle prozradí.
„Dneska se zase zdržíš v práci?“ vyzvídala.
„No, zrovna jsem se chystal vyrazit domů…“
„To je dobře, takže cestou nakoupíš, že ano? Máš po ruce tužku a papír? Dobře, takže si piš…“. Papír bloku, kam si dělával v práci poznámky začal modrat sáhodlouhým seznamem věcí potřebných k přežití dvou lidí v moderním světě.
„Všechno?“ zeptal se Michal, když dodiktovala.
„Doufám, že ano. Tak ahoj a na nic prosím nezapomeň.“
„Neboj se. Ahoj.“ odpověděl a zavěsil. Připomnělo mu to, jak jako malý chodíval na nákupy s podobným lístečkem, který mu krasopisem psávala maminka. Tehdy neuměl číst, proto vždy dal lísteček paní prodavačce a slepě věřil, že mu dá vše a že mu i správně vrátí drobné. Neuměl totiž samozřejmě ani počítat.
Nasedl do auta a vyrazil k nedalekému supermarketu. Trochu se mu zdálo, jako by se jej Veronika snažila zdržet mimo domov co nejdéle. Věrný této myšlence se snažil nákup co nejvíce prodloužit, zvolna bloumal obchodem ležérně tlačíce před sebou košík, v ruce Veroničin seznam. Zrovna se rozmýšlel nad důležitým problémem, jak velké balení kečupu má zvolit aby se jí zavděčil, protože na některé věci byla neuvěřitelně háklivá, když se za ním ozval povědomý hlas.
„Čau Michale, ty ještě žiješ?“ ušklíbl se za ním Ondra, dávný kamarád ze školy.
„Že žiješ Ty mi dává jen větší šance na přežití“ zasmál se Michal a napřáhl k Ondrovi ruku.
„Copak to tu máme? Michal a ženáč?“zeptal se když viděl snubní prsten na Michalově levačce. „No to se mi hroutí svět, gratuluju! Ale doufám, že šťastně?“ mrkl na něj.
„Jak jinak, šťastně už dlouhých šest měsíců, nebo krátkého půl roku. A co ty, jak se vede? Pořád kradeš auta?“
„Kdepak krást, já jsem obyčejný prodavač v autobazaru, i když neříkám, že je tam velkej rozdíl.“Zpoza rohu se vynořila asi pětiletá holčička, která táhla obřího plyšového medvěda. Zamířila přímo k Ondrovi a začala se pokoušet dostat medvěda do nitra košíku.
„Ale ale, ty máš kuráž děvče. Počkej pomůžu ti.“ prohlásil Ondra, zvedl holčičku i s medvědem a oba je opatrně spustil mezi velké balení minerálních vod a ostatní nákup.
„Blani, pozdrav strejdu Michala.“
Michalovi bylo jasné, co bude následovat. Napřed holčička prohlásí „Ahoj strejdo Michale.“, jako na nějakém srazu anonymních alkoholiků a pak mu Ondra začne ukazovat její fotografie od prvního pohledu na svět až po současnost, které má schovány snad ve všech kapsičkách a záhybech peněženky. Svým způsobem mu záviděl, svým způsobem byl rád za svůj klid.
Asi po deseti minutách se Ondrovi omluvil a s klasickou frází „Tak se někdy ozvi!“ se rozešli každý na jinou stranu dlouhé uličky mezi regály. Nepamatoval si, že by byl Ondra nějak moc dobrý herec, takže byl zřejmě opravdu v životě šťastný. Oproti němu Michal hercem byl. Nějak se mu nechtělo domů. Dokonce si i nějak podvědomě vybral pokladnu s nejdelší frontou. Pokladní byla ani ne osmnáctiletá dívka s obličejem plným akné. Michal se na ni při placení usmál, načež ona se zatvářila mírně nechápavě. Zřejmě se na ni zákazníci neusmívali moc často. Nebo snad muži?
Naskládal nákup do Octavie a podíval se na hodinky. Půl šesté. To by jí snad mohlo stačit. Nastartoval, zařadil rychlost a vyrazil k domovu.
Asi po dvaceti minutách stál s klíčem v ruce před dveřmi jejich bytu. Když strčil klíč do zámku, zjistil, že je zamčeno.
„Ženuško, ty se bojíš, aby mi tě neukradli, že se zamykáš?“ zakřičel hned ode dveří. Žádná reakce, jen tikot hodin v kuchyni. Michal položil nákup na botník, zul se a vyrazil na průzkum bytu.
„Kdepak se mi schováváš, ženo moje?“ zavolal a otevřel dveře ložnice. Byla všední, temná a prázdná, snad jen postel byla ustlána pečlivěji než obvykle. Z kýčovitého rámečku s fotografií na nočním stolku se na něj smály dvě tváře. Zamilovaní blázni, pomyslel si.
Na parapet zvolna klepal déšť a alespoň trochu vyplňoval ticho podivně mlčícího bytu. Podivně mlčícího domu. Michal si uvědomil, že neslyší ani hrát televizi od sousedů, starých manželů, kteří zbožňovali sledování večerních soutěží na maximální hlasitost.
Zamířil k Veroničinu království, ke dveřím pracovny. Zdálo se mu to, nebo jsou jeho kroky až nesnesitelně hlasité? Jako kroky nějakého obra, jako pochodující skála. Bum. Bum. Bum. Začínal se trochu bát. Třeba se jen zabrala do psaní, to se stává. Mírně zaklepal a vzal za kliku. Bylo odemčeno. Místnost byla však stejně prázdná, jako ložnice, jen rozsvícená lampička nad stolem prozařovala tmu. Michal se k ní zvolna blížil, lapen jejím svitem jako nějaká můra. Zrak mu sklouzl na Veroničin zavřený laptop. Dobře věděl, že tam má Veronika tajné heslo, párkrát se jej už z nudy pokoušel překonat, ale nikdy se mu to nepovedlo. Pokud není doma, co kdyby se pokusil znova? Ale co když je doma a jen ho zkouší? A co když je doma a..
Zhasl lampičku a otočil se, aby se vrátil do chodby. Zbývala už jen kuchyně.
Dveře byly pootevřené a ze škvíry se leskla dvířka trouby v jejich nové, uhlazené a sterilní kuchyňské lince. Michal vstoupil a sáhl po vypínači. V krátkém záblesku, než žárovka praskla a kuchyně se vrátila do její temnoty zahlédl na konci linky vysokou cizí postavu v kabátu. Zakřičel. Postava se ani nehnula. V návalu paniky začal Michal couvat z kuchyně. Venku se zablesklo a světlo znovu ozářilo kabát. Jeho vlastní kabát, který si pověsil za horní skříňku kuchyňské linky, aby lépe uschnul, neboť většina věšáků v bytě neměla potřebnou délku.
Zaklel a zamířil do předsíně, kde byla ve skříni ukryta baterka a náhradní žárovky. Představil si Veroniku, jak by se tím bavila. O tom by musel poslouchat ještě hodně dlouho, leknout se vlastního kabátu. Ale kde vlastně Veronika je? Venku se zablesklo a nedaleko se ozval hrom.
Michal našel ve skříni baterku i správnou náhradní žárovku a vrátil se zpět do kuchyně. Přemýšlel, proč si vlastně na jeho průzkum bytu nikde nerožnul, až na kuchyni. Úzký kužel světla baterky začal z místnosti vyhánět tmu. Světlo přejelo přes kabát a pak dopadlo na stůl, kde ozářilo malý bílý papírek. Michal k němu přešel, vzal jej do ruky a přečetl si jej. Veronika mu oznamovala, že šla do kina s kamarádkou a že večeři má v lednici, stačí si ji jen ohřát. Ušklíbl se a začal vyměňovat žárovku.
Vzbudilo jej šramocení klíče v zámku. Podíval se na světélkující ručičky budíku ležícího na nočním stolku vedle postele. Půl třetí. Veronika se vracela domů. Zcela nesmyslně jej napadlo, jestli po večeři umyl nádobí.
Po špičkách došla do ložnice, vzala si noční košili a zamířila ke koupelně. Michal si v rozespalé rozesněnosti představil, jak se Veronika v koupelně svléká, vstupuje do sprchového koutu a nechává se hladit proudy teplé vody. Chtěl být tou vodou. Přál si být tou vodou a utopit ji.
„To bylo dlouhý kino.“ rozespale zamumlal, když vstoupila zpátky do ložnice.
„Byli jsme ještě posedět, to snad můžu,ne?“ odpověděla mu téměř útočně. Pak, jako by se v ní něco zlomilo jemně dodala „Už spinkej, ráno vstáváš do práce.“a políbila jej na čelo. Po chvíli bylo slyšet jen její pokojné oddechování.
Ranní světlo šimralo Michala na nose a bytem se nesla vůně kávy. Byla sobota. Vstal a rozespale došel do kuchyně, kde byl již pro něj nachystán hrnek s kávou, z níž se ještě kouřilo, spolu s několika rohlíky namazanými rybízovou marmeládou. Usedl ke stolu a pustil se do snídaně. Z koupelny vyšla Veronika v županu a popřála mu dobré ráno.
„I tobě dobré jitro. A děkuju za snídani.“odvětil Michal s plnými ústy.
„Rádo se stalo.“usmála se „Máš na dnešek něco v plánu?“
„Pokud vím, tak ne.“zamyslel se Michal. Monika jela na víkend k rodičům. „Ale z toho, že se ptáš usuzuji, že ty něco v plánu máš.“
„No, v Rájci je na zámku zajímavá výstava obrazů a chtěla bych se tam podívat, tak mě napadlo, že bychom mohli jet spolu, pokud bys chtěl.“
Michal umělecky příliš zaměřen nebyl, ale povedlo se mu při představě nudného dne probloumaného mezi obrazy zachovat alespoň neutrální výraz.
„No, proč ne. Tak já se nějak zkulturním, dosnídám a vyrazíme, dobře? Cestou zpátky se můžeme stavit na jídlo, ať nemusíš vařit.“ A já umývat nádobí, pomyslel si. Byla to jedna z domácích činností, kterou téměř nenáviděl.
„To bude fajn“ odvětila a zasedla ke stolu naproti němu ke své černé kávě.
„Včera jsem potkal jednoho kamaráda, Ondru. Pamatuješ si, jak jsem Ti o něm vyprávěl?“
„Nijak zvlášť.“zamumlala s plnými ústy.
„No, vždycky to byl celkem smolař, ale fajn kluk. Včera jsem na něj i s jeho dcerou narazil v obchodě, skoro jsem mu záviděl, jak vypadal šťastně přešťastně.“ Možná dal do té věty až moc ironie a závisti, protože se na něj Veronika divně zadívala.
„A copak ty nejsi šťastný?“zeptala se jej s mírně podezíravým tónem.
„Ale ano, jsem, jenže oproti němu asi málo. Možná si to ale jen tolik neuvědomuju, nebo to neprožívám.“
„Tak to s tím budeme muset něco udělat.“ mrkla na něj zvláštně Veronika.
Cesta probíhala v zvláštně příjemné atmosféře, jakou si snad ani s Veronikou nepamatoval, celou dobu si povídali a smáli se. Před Rajeckým zámkem bylo jen pár aut a ani dovnitř výstava mnoho lidí nenalákala. Michal se jim ani moc nedivil, vždyť nebýt Veroniky, ani jeho samého by to nezajímalo. Když si koupili za pro Michala nekřesťanský peníz lístky, zavěsila se do něj a spolu procházeli jednotlivé místnosti a zastavovali se u pláten, která ji zaujala. Občas mu řekla nějakou zajímavost o obraze, či autorovi, až jej udivovalo, kde ke všem těm znalostem přišla.
„Nudí tě to moc?“ zeptala se jej Veronika asi po dvou hodinách prohlížení „Začínáš vypadat nějak ospale.“
Michal taktak zadržel zívnutí „Přece víš, že já tomuhle zrovna moc nerozumím“odpověděl diplomaticky.
„Neboj, už jsme skoro na konci. A kolem zámku tu je prý krásný park, tak bychom tam mohli zajít trochu rozproudit krev, abys mi cestou domů neusnul.“
„Proč ne, pokud nezačne pršet.“ odpověděl dívajíc se ven z okna na pozvolna se mračící oblohu.
Vyšli ze zámku a zamířili vyštěrkovanou cestičkou přímo mezi krásně sestříhané stromy k tabuli s mapou parku.
„Mají tady bludiště, půjdeme se tam podívat?“ zeptala se Veronika
„Jak si dáma přeje. Ale doufám, že se mi nehodláš někam zatoulat kočičko!“
Jakmile došli k bludišti, Veronika s výkřikem „Chyť si mně“ vběhla dovnitř. Michal lehce zaváhal a tak viděl už jen její stín mihnout se za zatáčkou.
„Tady jsem“ ozvalo se zpoza živého plotu. Než tam však stačil doběhnout, ozval se hlas někde na druhé straně bludiště „A teď jsem tady!“. Rozběhl se tím směrem, když se najednou hlas ozval přímo za ním „A tady!“ Ihned se otočil, ale nikdo tam nebyl.
„Ona se snad teleportuje, jinak to naní možný!“mumlal si a snažil se popadnout dech. Najednou mu něčí ruce zatemnily zrak a on cítil na zádech Veroničino tělo. „A mám tě. A teď tě sním!“ zakřičela a lehce jej kousla do krku. Michalem zatřásla zimnice.
„Copak, ty už se na mne tak třeseš?“zeptala se Veronika, otočila jej a dlouze políbila. Pak se ruku v ruce vydali zpátky k autu, kam dorazili s prvními kapkami deště. Cestou domů se stavili na oběd, či spíše na večeři v malém motorestu, který znal ze svých služebních cest. Když konečně přijeli domů, dlouze se před spaním milovali.
Michal ležel na posteli a poslouchal její poklidné oddychování. Přemýšlel, co se to s Veronikou stalo. Snad nikdy s ní nebyl tak šťastný, jako toho dne. Jeho vztah k ní byla vášnivá směs lásky a nenávisti, přičemž to druhé v poslední době převládalo.
Probudil se uprostřed noci se zvláštním pocitem. Okno do ložnice bylo dokořán a místo vedle něj prázdné. Rozespale si pomyslel, že šla asi jenom na záchod, zavřel okno a vrátil se do říše snů.
Ráno jej vzbudil telefon. Rozespale jej vzal a zamumlal něco jako haló.
„Ahoj Michale, tady je David. Ondra v noci umřel, nebo ho spíš něco zabilo, těžko říct. Sousedé říkají, že tam byla spousta krve, ale nic konkrétního neví. A Evu, jeho ženu, museli odvést do nemocnice, je v šoku. Alespoň že malá byla u babičky…“
„Ježiš, a to jsem ho teď nedávno potkal v obchodě.“ Michal nebyl schopen slova.
„No, jen jsem si říkal, že bys to měl vědět. Tak ahoj.“řekl David a zavěsil.
Michal seděl na posteli bledý jako stěna. Připadalo mu to vše jako nějaká noční můra. Vzpomínal na Ondrův šťastný výraz, na tu auru, co jej obklopovala.
„Stalo se něco? Zeptala se jej Veronika, která zrovna vcházela do ložnice. Když jej viděla, sedla si vedle něj a objala ho. Michal se rozbrečel a ona jej utišovala. Celý den byl jako bez života, jen bloumal po bytě a ničemu se nemohl pořádně věnovat. Pořád myslel na Ondru.
Drnčení budíku značilo nový den. Všední, pošmurný, smutný. Michal vstal, oblékl se a zmizel v husté ranní mlze jako vystřižené z nějakého tajemného románu. Místo pocitu zvláštna mu však mlha pouze zkomplikovala cestu do práce, kam dorazil pozdě. S povzdechem usedl za monitor a začal se pokoušet dohnat ztracený čas. Den se zvolna šinul, až mu kolem poledne mobil ohlásil novou zprávu. Monika mu psala, že na večer zamluvila stůl v jejich oblíbené restauraci a že je samozřejmě počítáno s jeho účastí. Bleskově ji odepsal, že se již moc těší a obě zprávy z telefonu vymazal. Veronika sice nebyla typ člověka, který by žárlivě kontroloval poštu, ale jeden nikdy neví.
Zvolna se přiblížila půl pátá a Michal se začal zvedat k odchodu, aby ještě stihl Monice koupit kytici. V tu chvíli vešla do kanceláře bledá hubená postava v černém obleku. Šéf. Jeho vzhled prostě musel v člověku evokovat myšlenku na upíry.
„To jsem rád, že jsem Vás ještě zastihnul. Stavte se prosím u mne v kanceláři na krátkou poradu, potřebuji si s Vámi promluvit ohledně nového projektu“
Michal věděl, že je zle, šéfovy krátké porady trvaly minimálně dvě hodiny.
„Dobře, jen si vezmu svoje materiály a hned jsem u Vás.“
Šéf zmizel za dveřmi a Michal začal vytáčet na mobilu Moničino číslo. Zvedla to po druhém zazvonění.
„Ahoj myšáku.“pozdravila jej radostně
„Ahoj lásko. Prosím Tě, šéf má teď nutkání se se mnou radit, takže skoro určitě nestihnu přijít na tu šestou. Můžeš tam jít sama, jestli chceš a já se pokusím dorazit co nejdřív, nebo to budeme muset odložit.“
„A to nám už tu rezervaci neposunou?“
„Když jim zavoláme hodinu před tím, tak se bojím, že asi ne. Promiň, je mi to líto, ale já za to vážně nemůžu.“
„To nevadí. Víš co? Až skončíte, stav se pro mě a půjdeme se aspoň projít pod hvězdama, co říkáš? A když nám bude zima, třeba tě i pozvu na čaj.“
Michal vycítil mezi řádky tajemný příslib a skoro se mu zastavilo srdce. Že by konečně?
„To zní dobře. Tak až se doradím, tak ti zavolám, aby ses na mne mohla dobře připravit. Zatím ahoj!“
„Ahoj a nezlob šéfíka.“ Zasmála se Monika a položila telefon.
Michal popadl složku s podklady a zamířil do jámy lvové, aby se po dvou a půl hodině vrátil znaven do kanceláře. Ještě by se měl nahlásit Veronice.
„Ahoj ženo, to jsem já, dneska se ještě zdržím v práci, asi na mne ani nečekej s večeří.“vychrlil ze sebe hned, jakmile zvedla telefon.
„A nemohl bys dneska přijít dřív?“zeptala se unaveným hlasem „Nějak mi není dobře.“
Michal v duchu zaklel. Proč zrovna dneska?
„Promiň ženuško, ale vážně to asi nepůjde. Pokusím se přijít, jak nejdřív to půjde, ale před desátou to asi nebude. Zkus to zatím doma prosím nějak zvládnout.“
Na druhém konci bylo ticho. „Dobře.“ozvalo se nakonec a pak již jen cvaknutí.
Michal sebral kufřík, zhasnul v kanceláři světlo a vydal se ke svému autu na již prázdném a potemnělém parkovišti. Podíval se na nebe, na kterém zářila jen jedna jediná hvězda. Šťastná?
O půl hodiny později již čekal před Moničiným domem. Noc byla podzimně chladná a on litoval, že se neoblékl lépe. Přecházel před vchodem a snažil se alespoň trochu zahřát. Na nedalekou lampu usedl havran a díval se na něj svýma korálkovýma očima, jakoby nějak vyčítavě.
„Co bys rád, Nevermore? Oční bulvy pro dnešek došly.“ ušklíbl se Michal. Havran, jakoby mu nějakým způsobem porozuměl zakrákal, zamával křídly a ztratil v některé z neosvětlených uliček.
Monika konečně vyšla. Ve svitu pouličních lamp Michalovi připadala krásnější, než kdy dřív. Usmála se na něj a zvolna vyrazili. Město bylo tiché a ulicí se nesly jen dozvuky jejich kroků, jak kráčeli po kočičích hlavách. Michal si připadal, jakoby mu z nohou opadly nějaké přetěžké okovy, najednou si připadal podivně šťastný.
Toulali se městem asi hodinku a půl a najednou si Michal uvědomil, že jsou za rohem od Moničina domu. Zatočili a zamířili ke dveřím. Sevřela mu ruku silněji, jakoby si dodávala odvahy. Či snad spíše jakoby se bála, že jí uteče?
Cvakl zámek a již spolu kráčeli po schodech v napnutém tichu očekávání před prvním výstřelem války. Zastavili se před dveřmi jejího bytu a dlouze se dívali do očí. Pak lehce kývla, odemkla dveře a oni vstoupili do temné předsíně. Vášnivě se objali a jejich rty se slily v jedny. Strhávali ze sebe navzájem šaty a tvořili z nich za sebou jakousi cestičku ke dveřím ložnice, podobně jako si Jeníček s Mařenkou sypali za sebe drobečky, aby se neztratili.
Konečně před ním ležela Monika na posteli jen ve spodním prádle a světlo lamp ozařovalo její mladé pevné tělo. Už se chystal skočit na postel, když v tu pokoj explodoval v záplavě černi a čas jakoby se zastavil. Před ním stála Veronika, v očích temnotu noci, ze zad jí vyrůstala netopýří křídla a zuby se změnily v děsivé tesáky.
Michal se zastavil uprostřed pohybu. Cítil, že ztrácí kontrolu nad svým tělem. V agonické křeči mu kůže na zádech začala praskat a objevila se křídla. Prsty se změnily v zakroucené drápy bestie a místo zubů mu z úst, či spíše tlamy čněly dlouhé dýky. Na různých místech těla mu vyrašila srst. I vidění se změnilo, vše mělo najednou krvavě rudý nádech smrti. Monika křičela schoulená v rohu postele, ale nic nebylo slyšet, krom svištění větru venku.
„Tak ty se ke mně chováš takhle, miláčku?“ oslovila jej klidně Veronika. „Ke Mně, která toho pro tebe tolik obětovala a která Ti tolik dala? Přeci víš, že bych pro tebe udělala první poslední. Co si myslíš, že se stalo Ondrovi? Nechtěla jsem, aby jeho štěstí ničilo to naše!“
Pokusil se promluvit, ale nešlo to. Měl pocit, že mu hlava exploduje a roztříští se na milion střepů, jak se zoufale snažil rozkřičet.
„Ne, nepros o odpuštění. Sama Ti odpouštím a co více, dostaneš ještě něco. Dostaneš kousek mé moci, mého znamení, mého osudu!“Ďábelsky se na něj usmála a pak se podívala na Moniku. Ta mezitím hrůzou omdlela a ležela bezvládně na posteli.
Michal chtěl utéct, ale navzdory tomu se jeho tělo vydalo směrem k Monice. Pokojem se rozléhal Veroničin ďábelský smích.
„Chtěl bys utéci, mužíčku? Chtěl bys mne zničit? Jenže to nemůžeš, Já jsem tvoje paní a Ty mne budeš ve všem poslouchat! Buď rád, že chci po tobě jenom tohle za to, co jsi udělal!“ rozkřičela se.
Zbývají mu poslední dva nekonečné kroky k posteli. Poslední krok. Stojí nad schoulenou Monikou. Bere ji do náručí. Jeho vůle dokáže jediné. Dokáže zavřít oči, ale přesto cítí, jak mu po rukou a bradě proudí Moničina krev. Jak mu protéká hrdlem, chutná mu čím dál tím víc. Vzhlédne a zkrvavenými tesáky se šťastně usměje na Veroniku.