Poslední slova

Je večer, jako každý jiný, jen se od ostatních večerů liší dějstvím. Je devětadvacátého května roku 1942. Dva dny po atentátu na Heydricha.
Hrozně se bojím smrti, ztratila jsem rodiče i bratra. A mí příbuzní? Ti ani neví, že jsem se kdy narodila.
Krčím se v koutku místnosti jednoho starého domu. Smrdí to tu mrtvou zvěřinou, je tu zima, ale pořád lepší než aby mě našli muži v hnědozelených oblecích s kamennými tvářemi, ze kterých jde vyčíst nenávist.
Když venku vítr rozhýbe větve stromu, který vrhá stín na krvavou stěnu naproti mně, hrozně se vyděsím. Vypadá to jako by mě chtěl někdo chytit. Když moucha usedne na mou bledou tvář, leknu se a ucuknu.
Bojím se co bude dál. Rodinu jsem ztratila a je mi teprve dvanáct let. Bojím se smrti, že zemřu. Jednou určitě, to vím, ale ne tady a teď, tak mladá. V hlavě se mi honí myšlenky, jak se zachránit. Mám utéct? Ale kam? Celé okolí prohledávají gestapáci.
Blbost. Stejně to nepřežiji. Tak proč si to neulehčit? Vím, že nejjednodušší a nejkratší cesta na smrt je vyjít ven a říct, že si přeji Heydrichovu smrt. Ale já nechci zemřít takhle. Vždyť je to jedno. Nakonec mě potěší, že umřu proti Heydrichovi.
Vyjdu z domu a má poslední slova pozvolna doznívají. „Schvaluji atentát na Heydricha.“