Vlkodlačí války část 1

Ahoj, jmenuju se Kikky, je mi 15 a budu vám vyprávět svůj příběh když sem ještě patřila mezi lidi.
Začalo to tehdy když jsme v literatuře probírali mytologii konkrétně Pověst o bisclaveretovi (jiný název pro vlkodlaka). Vyjimečně sem si hodinu užívala,protože veškeré věci týkající se lykantropie a upírství jsou prostě moje.Takže kdybyste mě pozvali na nějakej horor tak mi tím uděláte obrovskou rados,ale teď zpátky k příběhu.Hodina se už pomalu blížila ke konci když nám učitelka ještě stihla zadat za úkol sehnat jaké koli materiály o vlkodlacích či nějaký poučný a zajímavý dokument.
O přestávce sem počkala na svoje nej kámošky Mimmy a Niku a společně sme pak vyrazili směr jídelna. „Hej to je zase fronta!“ řekla Niky. „Ta se musí táhnout urcitě až na Aljašku.“ dodala Mimmy.No a mě s Niky zase začaly ujíždět koutky,protože Mim zase začala perlit.To je její umění,rozesmát každýho kdo byť jen vedle ní stojí.Dokonce i prvňáčci a jejich učitelky se začali hihňat když slyšeli naši debatu o délce fronty až kamsi za polární kruh a že se děsně nekonečně vleče.Jak by řekla Mim,že se táhne jako nudle z nosu (fůůůůůůůůůůůůůůůj).
Teď už sme pomalu přešlapovaly u dveří do jídelny když v tom najednou slyším za sebou hlas,který říká: „Ahoj holky jak je?“ Otočila sem se a za mnou stál Marek,nejhezčí a nejlepší kluk na celé škole a zdravil zrovna NÁS.
Holky byly taky uvitržení,protože měl s sebou dva svoje kamarády Filipa a Honzu.Taky celkem simpaťáci.
„Kluci chcete mrznout s náma?“ zeptala se Mim „protože tahle fronta se táhne až na severní pól .“ „Tak to abychom si obstarali pořádně teplý bundy co.“ Odpověděl Honza.A to už se teda smála celá fronta a půlka jídelny co to slyšela.
A tak sme si rychle vzali svůj podíl denní, teplé stravy a rychle zasedly k nejbližšímu chatrnému stolku a daly se do toho.Najednou sme se Niky a já zarazily a zíraly sme na Mim jak má na vidličce napíchnuto cosi neidentifikovatelného co měl být původně asi plátek masa. „Fůůůůůůj to vypadá jako podrážka zkřížená s ponožkou a vymáchaná v mrtvých rybách!“ řekla a začala nám s tou věcí mávat přímo před nosem. „ Mim nedělej nám chutě.A dej to pryč.“sem zakřičela odvracejíce tvář od té podivnosti.
Ještě,že byl pátek a krom oběda nás už nic nepřekvapilo.Snad jen cesta domů se mi zdála poněkud jinačí než dřív.Já totiž občas domů chodím přes takovej lesík a jakoby ta cesta dneska byla nějak delší. A jak tak kráčím tím lesíkem tak za sebou slyším jakési vrčení .Úplně sem ztuhla strachy ,no a potom už jen registruju jak začínám nabírat na rychlosti a utíkat co mi nohy stačí.Slyšela sem jak to za mnou běží a ztěžka dýchá, naštěstí sem stačila doběchnout na kraj dřív než mě to stihlo chytit.Co to sakra bylo.Sem si řekla spíš víc naštvaně než vyděšeně.Hned jak sem se dostala domů tak sem to zavolala holkám.Ty si samozřejmě myslely,že už mi po tom úmorným týdnu začínalo harašit a nevěřily mi,ale já věděla svoje.Věděla sem,že to co mě honilo bylo živý.

Na druhý den ráno sem se probudila do krásné,volné Soboty.Když sem si vzpomněla na včerejšek tak mě napadla ta samá otázko co včera.A tahle otázka mi hlodala mysl až do odpoledne kdy už sem to nevydržela a rozhodla se,že to půjdu omrknout.Ať už to bylo vůlí osudu nebo tak něčím nikoho sem neviděla.No jistě vždyť sem byla sotva na kraji lesa a tak sem šla hloub, co šla, běžela.Najednou BUCH ležím na zemi rozplácnutá jak široká tak dlouhá.Já totiž když běžím tak se nedívám moc pod nohy.
„ PITOMÁ VĚTEV !!“ zanadávám si,otočím se a zjišťuju,že to jaksi větev není,ale že je to bosá noha,která vede k jakési hromádce listí.Připlazím se blíž,odhrnu to listí a nalézám majitele oné bosé nohy. „Vždyť je to kluk.“
A na zemi vážně ležel černovlasý chlapec.No musím uznat, že nebyl zrovna v nejlepším stavu.Jasně vždyť vypadal jakoby se rval s mědvědem a to jeho oblečení taky nevypadalo zrovna nejlíp. Celý zakrvácený a jakoby ani nepatřilo do naší doby.Najednou ten kluk sebou prudce trhnul a začal se svíjet bolestí a křičet.

JEŽIŠI KRISTE!!….co mám dělat?……co mám dělat?……co mám dělat?Vždyť on mi tady UMÍRÁ! NE musím zachovat chladnou hlavu. MUSÍM mu pomoct, ale jak? Už vím, vezmu ho k sobě domů není to daleko a máme tam lékarničku.

PROSÍM VYDRŽ TO! S těmito slovy sem ho podepřela a odtáhla domů, položila ho na svou postel a poskytla mu první pomoc.
Jen doufám,že není moc pozdě. A, že to přežije.