Senza fine

Stará okna ústavu vytrvale bičoval černý déšť, máčel a kalil ráno napadanou sněhovou pokrývku, s dveřmi lomcovala neúnavná vichřice. V chabě osvíceném pokoji nervózně postával pohublý muž ve svých čtyřicátých letech, v ošuntělém šedém obleku a pomačkané zelené košili. V ruce držel pomuchlanou starou fotografii usměvavé plavovlasé dívky. Sesul se do starého křesla, zaposlouchal se do sladkého hlasu Monicy Mancini a zavřel klidně oči. Obyčejná neopětovaná láska, pomyslel si, tak jako to dělával každý den již šestnáct let. Dopil několika hlty sklenku levné whiskey a otřepal se a zašklebil. Natáhl se aby vypl rádio a sfoukl svíci, fotografii s něhou uložil do kapsy. Bylo na čase.
Doktor přes sebe hodil svůj jediný plášť, navlékl si kožené rukavice a s nesmírnou úlevou za sebou zabouchl dveře, aby se ocitl uprostřed úzké spící ulice. Plně se nadechl a mlsně zavětřil. V ulici byla nepříjemně cítit vůně cigaret, zvětralého vína a zvratek. Všechny bary už byly zavřené a první obchody otevíraly až v šest. Jediná známka života se linula z nonstop herny, kde ještě pár zoufalců odevzdávalo své chabé výplaty na jakési vyšší, doktorovi neznámé, účely. Svého pláště se doktor záhy zbavil, když jím přikryl starce spícího s mrtvým kocourem v náručí pod schody k nadzemce. Posteskl si. I on měl kdysi kocoura, nemohl si však teď vybavit jeho jméno.
Došoural se na nádraží a ze zápraží poštovního skladu pozoroval klidné koleje a na nich odpočívající vlaky. Byla tomu již pěkná řádka let, co jel naposledy vlakem. Kolem třetí hodiny ranní na nádraží se zaskřípěním dorazil poslední spěšný vlak. Ze zeleného vagónu vystoupila krásná třicetiletá žena zahalená do elegantního zimního kabátu, klobouku a červené šály. Už už sahal do kapsy pro fotografii, když mu došlo, že zbytečně. Paulette, vůbec se nezměnila. Náhle jako by z něj spadla tíha nahromaděná za několik posledních let, vystřídala ji však náhlá potřeba se utéct, ukrýt se. Snad se v něm opět probudil ten malý kluk, který se schovával před rodiči, když rozbil hrnek na mléko, nebo mládenec, který utekl před všemi svými přáteli do jiného města, kde si našel práci v nechvalně proslulém ústavu. Rostla v něm také nedůvěra a zvědavost. Snad jen potřeboval vteřinku, aby lapil dech...

Paulette se z vlaku táhla s velkým kufrem, z dlouhé cesty byla unavená. Rozhlédla se, ale v dešti mnoho neviděla. Kromě početné italské rodiny, která vystoupila s ní, byla v dohledu pouze jedna postava ve stínu, která se k ní záhy rozeběhla. Byl to výpravčí, šel jí na pomoc se zavazadly. Bezradně se rozhlédla a bezděčně se zakousla do fialového rtu. Došla do čekárny, poděkovala mladému výpravčímu a upravila se. Po dvaceti minutách marného čekání, a jednom odmítnutém pozvání od výpravčího na kávu, se rozhodla vydat se ke starému příteli po svých. Věděla, že by se ve svém stavu neměla namáhat, ale v nočních hodinách bylo u nádraží nebezpečno a rozhodně nechtěla riskovat, že ji zde uvidí někdo z jejího okolí. Potraty byly všeobecně špatně přijímány, zvláště pak ty v pokročilejším stadiu. Ona sama z toho neměla žádnou radost, nemínila však přivést dítě do utrpení, jež skýtal její domov, její muž. Jen z pomyšlení na jeho dítě jí bylo špatně. Vydala se tedy v nemilosrdném dešti k ústavu. Město si promnulo ospalé oči a z činžáků si po cestě do malých rodinných továren dopřála hrstka dělníků ranní sprchu. Většina z nich si ženy v drahých šatech všimla, dva ji uctivě pozdravili, ale ona pozdrav neopětovala, sklopila oči dolů. Dočkala se i několika jízlivých poznámek a neslušných návrhů. Měla si vzít něco na převlečení, ale musela manžela udržet v přesvědčení, že jede navštívit maminku a její zavazadla jí samozřejmě jako za každé cesty důkladně kontroloval.
Blížila se k ústavu, když na schůdcích k blízké zastávce nadzemky spatřila spěchat postavu zakrytou hnědým pláštěm, zrovna takovým, jaký nosil doktor. Vydala se tedy jak jen rychle to šlo za ní, když však vyšla nahoru, mizela již postava v jednom z vagónů. Ať už jede doktor kamkoli, musela bych stejně za ním, pomyslela si a docupitala radostně k němu a s náhlým přívalem energie a citu ho vřele objala. Kdysi ho milovala. Příliš pozdě si uvědomila podivný ostrý zápach a doktorovu nechápovou apatii - když se chtěla odtáhnout, byla již zadržena. Dívala se zděšeně v ohavnou tvář starce. Za jakéhosi chrapotu mu hloupá zlá očka zaplála divokým chtíčem a v ruce se mu v mžiku objevila zrezlá dýka. Paulette vyděšeně vyjekla, ale to už se modré dveře zavíraly a vlak se dal do pohybu. Tápala po pomoci, ale jediné co uviděla byla za vlakem v dáli mizející postava v šedém obleku.

Doktor seskočil po schodech dolů, utíkal po silnici pod kolejemi nadzemky a funěl přitom jako zdivočelý býk. Z očí mu prýštily slzy aby dodaly kyselému dešti slanou pachuť. Náhle se zastavil a sledoval zarudlýma očima mizející vlak, jeho poslední vagón. Natáhl bezmocně do vlhkého vzduchu ruce po jemu věnovanému obětí.