Pan Podzim

Bylo pozdní odpoledne. Seděl jsem v londýnské kavárně na rohu ulice číslo 4 a skrze špinavou výlohu jsem hleděl mezi davy lidí, které se jako divoká řeka hnaly po nejzazších uličkách starého Londýna. Byl to zvláštní pocit vidět všechny ty lidi, co jsou mi tolik podobní a přitom tolik vzdálení. Byl to zvláštní pocit vědět, že každý z těch nevýrazných, nic nevyjadřujících obličejů má své vlastní jméno, svůj život, své sny. Přesto jsem věděl, že stejně jako já, tak i oni zanedlouho zestárnou, onemocní a zemřou. Věděl jsem, že se jejich nenaplněné sny rozplynou jako dým a jejich jména pomalu vyblednou na kamenných náhrobcích stejně jako podstata jejich monotónních duší. Bylo tolik těžké uvěřit, že zářivé oči, mramorová pleť, zlaté vlasy zanedlouho zešediví, vypadají nebo již nebudou. Sledoval jsem s údivem tuto masu lidí, která snad prozrazovala více než mohla a přemýšlel jsem o numerologických událostech posledních dnů. Byla již polovina listopadu, ale slunce stále svítilo jako by se domnívalo, že za horizontem ho čeká jen zkáza a smrt. Jako by čekalo, že když jednou zajde, nikdy už se na obloze neobjeví. Listí na stromech bylo stále ještě zelené, na zemi žádný lístek. Mezi vyprahlými kamennými dlaždicemi trčela stébla suché trávy, která povlávala a střídavě se ohýbala v lehkém teplém vánku, který rozhýbal i listí staré osiky stojící uprostřed náměstí, která jako by tiše šeptala slova, kterým nerozumím-prosila o kapku vody. Možná považovala za výsměch přítomnost vodní fontány, z jejíž kamenného hrdla vytékal proud studené vody, který jako vodopád tyčil se k blankytně modré obloze a na níž měla osika nádherný výhled. Odpolední slunce prosvitovalo její průzračné prameny, které tak nad kamennou fontánou vytvářely pestrobarevnou duhu. (Jak opojné vidět barvy v černobílém světě.)
Slunce se právě dostalo do polohy, kdy mi jeho zlatavý svit nepříjemně svítil přímo do očí. Urychleně jsem ucukl, zamrkal a všiml si kuželu světla, které slunce vrhalo na karmínově rudé dlaždice přede mnou. V jeho počínání mu však bránilo jen výrazné C hnědé barvy, které jako ten nejodpornější pavouk shlíželo z deštěm poničeného stropního parapetu přede dveřmi kavárny. Odsedl jsem si zády od okna ke druhé straně dubového stolu přes který byl ledabyle přehozen prošívaný ubrus a na jehož konci stál již jistě vychladlý šálek černého čaje, který jsem si před necelými třemi hodinami objednal. Úplně jsem na něho zapomněl. Přestože jsem již od dětství pil čaj pouze za teplého stavu, natáhl jsem se pro šálek přes dubovou desku stolu. Když jsem se však napil, s údivem jsem shledal, že čaj ještě není zcela studený a tak jsem další půlhodinu strávil úvahami, nad tímto podivuhodným skutkem.
Nevím jak dlouho jsem přemýšlel, ale když jsem dopil poslední doušek čaje, shledal jsem, že paprsek světla který pronikal výlohou na podlahu kavárny je pryč. Slunce se teď nebezpečně přibližovalo k západnímu obzoru, jako se lodě pomalu a osudně blíží k tvrdým ledovcům v Severním oceánu a to teď nabylo krvavě rudé barvy. Otočil jsem křeslo zpět směrem k oknu a když jsem si objednal další šálek černého čaje shledal jsem, že slunce již mizí za horizontem.
Ulice potemněly, lidí v nich ubylo. Obloha se oblékla do pohřebního roucha a plačíc nad krásou noci hází do kraje drobné kvítky pohřebního asparagusu. Do černého rubáše zahalila úzké dlážděné uličky i oprýskané rámy střežící prázdná okna okolních domů. Petrolejové lampy se začaly rozsvěcet a já věděl, že noc strávená v londýnské kavárně nebude krátká. Upíjel jsem čaj po malých doušcích, upřeně jsem hleděl ven do temných nočních uliček a nadšeně sledoval všechno, co si jen podnítilo mou pozornost. Stačil jsem si povšimnout, že jedna z pouličních svítilen na konci uličky poblikává a ve vytrvalých intervalech kdy vítr utichal se kýve ze strany na stranu a tlumeně skřípe. Na jedné s protějších střech jsem jasně rozpoznal černou kočku, jejíž zelené oči osvícené zlatavým paprskem světla, svítily ve stínu kamenného chrliče jako oči samotného ďábla. Když lampa na konci ulice zhasla úplně, kočka již nebyla vidět a tak jsem svou pozornost věnoval protějšímu oknu, ve kterém se ještě svítilo. Své oči jsem upřel na drobnou trhlinu, která se táhla po celé délce zašlého okna. Uvědomil jsem si, že až začne podzim, bude oknem profukovat chladný vítr a dovnitř bude zatékat voda.
Když se v okně zhaslo, povzdechl jsem si, jedním douškem dopil zbytek čaje, jehož temná hladina se zlatě blýskala ve svitu lampy, postavené na nedalekém stole a chtěl jsem odejít. Když v tom jsem spatřil, že po rozbité dlážděné cestě kdosi přichází. Znovu jsem usedl do křesla a když záhadný muž vstoupil do stínu, který tak vytvářela vyhaslá hlavice rozbité lampy a znovu se jako přízrak vynořil do zlatavé záře pouličního osvětlení, kolem kterého neslyšně poletovalo několik smrtihlavů, zděsil jsem se jeho přízračného vzhledu. Dlouhý tmavý plášť na něž mu zpod potrhaného slaměného klobouku (který měl naražen hluboko do tváře) splývaly dlouhé mokré rezavé vlasy mu pokrývaly tmavohnědé skvrny. Zpod širokých tmavých rukávů mu trčely dlouhé bledé vyzáblé prsty pokryté tenkou vrstvou seschlé vrásčité kůže ve kterých pevně svíral trs suché trávy a dvě makovice. Na tenkém krku se mu jako provaz oběšence houpal náhrdelník z šípkových plodů a na nohou měl vysoké lovecké boty se špinavými od bahna zacákanými okovanými špičkami. Pomalým trhaným krokem došel až ke dveřím kavárny a když je otevřel, zdálo se mi, že se venku ochladilo. Současně s ním dovnitř vklouzl i noční chlad, který se teď jako sžíravá choroba rozléval celým mým tělem. Udělal pár pomalých kroků, do kterých se zdálo jako by se sám nutil a jeho okované boty vydávaly na studených dlaždicích značně řinčivé zvuky. Tímto bizarním způsobem došel až k mému stolu, pohlédl na mě svýma malýma zelenýma očima, naklonil se ke mě tak, že mu voda z mokrých vlasů ztékala na vyšívaný ubrus, kde tvořila tmavé skvrny a chraplavým značně hlubokým hlasem mě oslovil.
"Tak vy prý na mě čekáte?" pronesl tiše a když shledal, jak si ho udiveně prohlížím, narazil si potrhaný klobouk ještě hlouběji do tváře, narovnal se a o krok ustoupil.
"Já...já..." snažil jsem se ze sebe dostat rozumného slova, ale marně. Nevěděl jsem kdo je onen muž, co po mě chce, ani odkud přichází. Ale odněkud mě jistojistě znal (pokud to nebyl jen šílenec, který potřebuje lékařskou pomoc).
Záhadný muž nečekal na odpověď, přisunul si jednu z židlí ke mě ke stolu a posadil se. Nasadil jsem zasněný výraz a když jsem si (z jakéhosi neznámého, avšak zvráceného důvodu) začal šeptat slova mé oblíbené písně povzdychl si, naklonil se ke mě a řekl.
"Je pravda, že se mě nemůžete dočkat? Je pravda, že čekáte na můj příchod stejně jako uvítáte odchod té ženy v koutě místnosti?" ukázal prstem do nejzazšího rohu pokoje, ve kterém jsme seděli a kde se na židli choulila drobná žena v dlouhých rudých šatech. Té jsem si opravdu nevšiml. Konečně jsem se odhodlal mu odpovědět.
"Nevím kdo je ta žena, nevím ani kdo jste vy a nemíním ztrácet čas rozhovorem s duševně chorými lidmi, jako jste vy." pověděl jsem mu a odhrnul jsem si pramen vlasů z čela. Tuto odpověď jistě nečekal, protože stáhnul své úzké bledé rty v odpudivou grimasu a chladně pověděl.
"Jsem jen poutník, který přichází aby vryl krásu do paměti této krajiny. Dnes jsem přišel- vím že dost pozdě, ale přišel jsem, stejně jako ta žena brzy odejde." pověděl a vítězoslavně si založil ruce na prsou tak, že mu kytice makovic a trávy vypadla z rozklepaných prstů, upadla na studenou dlažbu a rozsypala se po podlaze.
"Chcete mi říci, že ta žena zemře?" nasadil jsem udivený výraz, nenápadně jsem pohlédl na ženu v koutě a dychtivě čekal na jeho zvrácenou odpověď.
"Ano i ne. Zemře, ale za rok se zase probudí, aby převzala vládu tady nad tímto krajem - nad tímto světem, stejně jako já brzy předám Ledovému králi své vznešené žezlo a předám mu tak i svou slaměnou korunu." pohlédl na trs suché trávy a dvě makovice, které se teď pracně pokoušel sesbírat ze země.
"Ledovému králi?" Vyzvídal jsem a stále více jsem ho toužil lépe poznat.
"Ano, Ledový král má velkou moc. Jeho ledová koruna a skleněné žezlo zmrazí i lidská srdce stejně jako plameny nejkrutějšího ohně." vypráví zaujatě a já pochopím, jakou úlevu mu působí někomu se svěřit.
" Kdo vlastně jste?" zeptám se, zvednu šálek čaje a když si vzpomenu, že jsem ho před deseti minutami dopíjel, postavím ho zpět na modrobílý podšálek a zadívám se na svého společníka.
" Jsem prostý poutník, přišel jsem a za pár měsíců zase odejdu. Ostatně jako ona! Pohleďte!"
Opět ukázal prstem do kouta místnosti, kde seděla ona žena. Právě se zvedala ze židle. Přisunula židli ke stolu, roztržitě prošla místností, otevřela dřevěné dveře kavárny, jimiž zavál do místnosti ledový vítr a zmizela v noční tmě jako pára, aniž mě zpozorovala.
"Vidíte?" optal se záhadný muž, chytil mě za lem rukávu a přitáhl blíže k sobě. Při jeho doteku se mě zmocnil smrtelný chlad a zamrazilo mě po celém těle. Nejevil jsem však žádné známky odporu či znechucení.
"A - ano." odpovím poplašeně a s vytřeštěnýma očima hledím na zavřené dveře kavárny kudy žena před několika vteřinami odešla. Muž si uvědomí své nespolečenské chování, pustí mě a omluvně se mi podívá do očí. Rozpačitě těkal očima mezi mou udivenou tváří a krvavé rudými dlaždicemi na podlaze kavárny, přes něž se jako pavučina táhla hluboká prasklina. Hleděl jsem na něho s krajním úžasem i potlačovaným strachem, který jsem začínal cítit v hloubi duše a který se teď jako meč vrýval do mého srdce. Nedovedl jsem si však za nic na světě vybavit příčinu těchto obav a tak jsem svému nynějšímu duševnímu rozpoložení nevěnoval větší pozornosti. Když však muž opět odtrhl svůj zrak od karmínových dlaždic a zapíchl ho jako ostrý nůž do mé tváře, rozpoznal jsem v jeho očích celý jeho zvrácený životní příběh. Jako noc snesl se do mé duše a já konečně pochopil co mi chce povědět. Pochopil jsem tak celý význam jeho slov, která se mi prve jevila tak bezcenná a bezvýznamná.
Bezděčně jsem hleděl do jeho smutných, zlomených očí a každou sekundou očekával, kdy jeho srdce neunese tíhu těžkých - truchlivých vzpomínek a vychrlí na mě jako sopka vše, co jeho duše ukrývá. K mému hlubokému údivu však mé očekávání nesplnil, pohlédl na lem krajkovaného ubrusu a když se mi opět zahleděl do očí, nemohl jsem uvěřit, že jsem ještě před několika vteřinami pozoroval světem zničeného člověka.
"Nedáte si se mnou čaj pane?" pronesl tichým, nic nevyjadřujícím tónem a já vážně pochyboval, s kým vlastně mluvím.
"Ano, děkuji." odpovím rezignovaně a když vstal, aby mohl čaj u číšnice objednat, všiml jsem si, že se na židli kde před chvíli seděl, třpytí v líné záři plynové lampy pár zrnek bílého písku.

Seděli jsme tiše, každý uzavřen ve své vlastní duši, vyhýbajíc se proneseným slovům, uvažovali jsme nad záhadou toho druhého. Vůně skořice linula se po chabě osvětlené místnosti, kterou naplňovalo teplo hořícího krbu a jakási posvátnost listopadové noci mě lákala k úctyhodné a zároveň vznešené cestě do nočních krajů šedavé smrti.
Když číšnice přinesla dva objednané šálky černého čaje, všiml jsem si, že můj společník o čemsi horlivě přemýšlí. Možná ani nezpozoroval, jak číšnice položila na stůl dva podšálky barvy olova, které nesly šálky čaje téže barvy. Chvíli jsem ho zmateně pozoroval, když jsem spatřil, jak východní obzor nabývá krvavé barvy. Jeho rudé světlo se teď odráželo od černé hladiny horkého čaje jako zrcadlo, které postrádá smysl života. Když si můj záhadný přítel uvědomil, že noc zázraků končí, a vládu nad světem opět převzal ten pověstný bílý jezdec světla zvaný Den, urychleně vyskočil ze židle, která se převážila a s dunivou ránou dopadla do dosud doutnajícího popela v krbu. Ten však k mému hlubokému úžasu ihned uhasl jako svíčka, a brzy se poslední oblak dýmu ztratil jako stín v temnotě kamenného komína. Muž rychle sesbíral zbývající stébla suché trávy z podlahy a rychlým krokem vyběhl ven z kavárny. Naposledy pohodil svými rezavými vlasy, které mu sahaly až pod pás a já spatřil, jak se v záři vycházejícího slunce lesknou jako ze zlata.

Bylo to již sotva několik minut, co podivuhodný muž opustil tuto Londýnskou kavárnu a já se stále nemohl zbavit myšlenek, které se pořád a pořád navracely k prvnímu okamžiku, co jsem ho spatřil. Snažil jsem se opustit toto již dosti monotónní téma a přitom jsem se bezděky napil z šedého šálku, který stál na stole přede mnou. Velmi mě udivilo, když jsem shledal, že je smrtelně ledový. Tento skutek mě značně vyrušil z přemýšlení o neznámém muži a tak poněkud zaplašil zvrácenou touhu i šílené myšlenky o jeho životě, minulosti i přítomnosti. Pořád jsem se však nemohl zbavit vtíravého pocitu, že mě do značné míry sleduje. Nervozita, která prostupovala celou podstatou mé bytosti vstoupala společně s vycházejícím sluncem, jehož krvavě rudé světlo ozařovalo mou zsinalou tvář i předměty okolo. V tom jsem uslyšel sotva slyšitelný zvuk, při němž jsem si nedovedl vybavit jiný hrůzný skutek, než za živa pohřbeného člověka, z posledních sil drásajícího na dřevěné pevně zatlučené víko dubové rakve hluboko pod povrchem země. Rychle jsem setřásl z mysli to, co nemohlo být ničím jiným než prapodivným snem a pohlédl jsem na podlahu. Těsně u krbové podložky se v průvanu otáčela ze strany na stranu jedna ze starých makovic, které sem muž coby nádhernou květinu hrdě přinesl. Pomalu jsem ji zvedl ze země a pohlédl na ni. Ačkoliv byla ještě do značné míry nevyzrálá a zelená, po krátkém ohledání jsem shledal, že v ní jako černé perly tlumeně zvoní mnoho velkých a po sluchu tvrdých zrnek máku.
Prosklené dveře kavárny se prudce rozrazily, sklo se vysypalo na rudé dlaždice, kde se rozprášilo na drobné střípky. Jako nebeský prach snášely se s jemným cinkotem na podlahu a odrážely rudé paprsky vycházejícího slunce. Prve jsem se velice ulekl, makovice mi vypadla z rukou a její suchá hlavice rozrazila se o kamennou dlažbu. Drobná černá zrnka se rozlétla jako prach do všech stran a já za nic na světě nedokázal jsem si vybavit příčiny tohoto pitvorného skutku.
Zvedl se vítr. Vnikl do místnosti otevřenými dveřmi, jejichž vrátně povlávaly v poryvech větru jako stébla suché trávy. Vítr proletěl čtvercovou místností jako blesk, rozhýbal čalouněné závěsy visící na vysokých oknech a s černými perlami máku si to hnal směrem k východu. Počkal jsem, až mi černý prach zmizí z dohledu a poté jsem stále s rozbitou makovicí v ruce, pomalu vyšel ven rozbitými dveřmi. Rozbité sklo mi cinkalo pod nohama jako tisíce malých zvonků, které jako by tiše šeptaly slova, kterým nedokáži porozumět. Vyšel jsem ven před oprýskanou budovu a v tom mi došlo, kdo byl onen muž, na něhož stále myslím...
Krajina se proměnila za jedinou noc. Chladný podzimní vítr proháněl po liduprázdných ulicích zažloutlé listí, které se zachytávalo v bahnitých kalužích všude okolo. Skrze černé deštivé mraky prosvítalo pár chabých paprsků slunce, které se rozbíjely o kalnou hladinu dříve tak nádherné fontány na jejíž hladině se teď jako lodě kolíbalo několik seschlých listů. Hleděl jsem na tuto fascinující scenérii s krajním úžasem a zpola i hrůzou. Jak se mohl svět za jedinou noc takhle změnit? Prudce zavál vítr a zavál mi tak na sako pár zrnek šedého prachu. Když jsem se však pokusil prach se saka smést, na podlahu dopadlo jen pár zrnek černého máku. Nasadil jsem si cylindr a s lehkým úsměvem na rtech zmizel jsem v dáli v bludišti rozblácených cest.

A tak přišel podzim. Žena v červených šatech tak odešla do mrazivých nocí a svět - pokryt tenkým závojem snů i neblahé nevědomosti, podléhá bledému muži v potrhaném klobouku. Jeho rezavé vlasy tak obarvily listí vysokých stromů a jeho melancholicky podbarvená povaha teď zachvátila tento podivuhodný svět plný zázraků i nečekaných pravd, které nám připomínají, že nikdy nebudeme natolik zkušení, aby nás svět přestal fascinovat. Mám podzim rád, ale docela bych rád viděl, jak vypadá "Ledový král" a jeho mrazivé žezlo. Rád bych viděl jeho skleněnou korunu. Rozhodně nesmím zmeškat jeho příchod a rozhodně si tady na něho velice rád počkám.