V hlubinách

Rudger Elmer se zády opíral o dřevem obloženou stěnu v zasedací místnosti a sledoval zmatek panující všude kolem. Lidé spěchali tam a zase zpátky, zmateně na sebe pokřikovali a divoce gestikulovali. Jediným, kdo kromě Rudgera zachoval klid, byl jeho šéf Stanley Escher. Mohutný padesátník se skláněl nad stolem pokrytým haldou papírů a aniž by vzhlédl od mapy, uděloval rozkazy všem podřízeným.
Rudger věděl, že nemá cenu se do zmatku plést, jen by tím přidělal více starostí. Nebyl konec konců žádným nováčkem. Krizových situací u opravárenského podniku zažil už několik. Pravdou však bylo, že tahle krize byla mnohem větší než předchozí. Bouře, která se přehnala nad Oregonem minulou noc, byla nejhorší co za svůj pětatřicet let dlouhý život zažil. Během několika hodin bylo doslova smeteno a rozdrceno množství dřevěných domů, silný déšť promáčel půdu a způsobil sesuvy, které pohřbily místy celé vesnice. Stromy se lámaly jako párátka a padaly na silnici.
Teď bylo pár hodin po bouři a nastala doba pro odklízení následků bouře. Firma HG Electric, kde Rudger už deset let pracoval, měla za úkol zjistit příčiny výpadků proudu v postižených oblastech a rozsah poškození. Většinou poruchu způsobily stromy spadlé přes vedení, nebo úder blesku do transformátoru. Technici z HG Electric potom vyjeli do terénu, prohlédli škody a nahlásili je do centrály. Ty menší škody posléze buď sami opravili, na větší škody si povolali speciální tým s hasiči pro odstraňování spadených stromů a jiných překážek.
Rudger usrkl z hrnku ještě teplou kávu a sledoval svého šéfa, který právě přidělil Daltonskou oblast jednomu z jeho kolegů. Když se místo kolem oválného stolu, prohýbajícího se pod nánosem různých spisů a map, vyprázdnilo, odložil poloprázdný šálek kávy a přistoupil ke Stanleymu, aby si vyslechl svoje rozkazy.
„Ty si vezmeš tuto oblast Rudgere, “ řekl Stanley, aniž by se otočil.
Rudger se podíval, kam Stanley zapíchl svůj ukazováček a povzdechl si. Zalesněná oblast nevěštila právě jednoduchý úkol. Alespoň, že vedení bylo podél jedné hlavní cesty, která se proplétala hustým porostem statných dubů a buků. Dispečink hlásil, že poškození je někde poblíž dřívější chatařské osady, která se postupem času přeměnila na komunitu majetných občanů, kteří si svoje honosná sídla zřídili daleko od všech lidí, aby alespoň na víkend měli soukromí. Nejbližší vesnice byla tři míle vzdálená a tak bohatí lidé mohli nalézt klid uprostřed prastarého Elkarského lesa.
Rudger místo odpovědi jen přikývl, vzal si ze stolu jednu ze složených map a zamířil k firemnímu džípu.

* * *

Kolem poledne se už Rudger proplétal mezi statnými velikány a pozorně sledoval každou část vedení. Po pár mílích cesty ve vlhkém, horkém počasí konečně závadu objevil.
Stromy u krajnice jako by byly vyrvány ze země. Tam kde dřív stály, teď zelo jen pár černých pahýlů, sežehlé kmeny ležely opodál. Z dřevěného sloupu vedení zbylo jen pár trosek a popel s kovovými částmi. Dráty vedení, zkroucené horkem, ležely opodál.
Rudger už viděl, co dokážou blesky a tak ho výjev ani nepřekvapil. Ještě štěstí, že prudký déšť uhasil vznikající požár hned v zárodku. Rudger se vrátil k autu a vytáhl telefon s dlouhou anténou, která umožňovala kvalitní spojení i v takovém zalesněném terénu. Dispečinku potom nahlásil škody, které blesk způsobil a požádal o speciální tým.
„Všechny naše týmy jsou v terénu. Pošleme někoho hned, jak to bude možné. Počkejte na místě, ještě vám dáme vědět,“ zněla odpověď. Rudger vypnul telefon a zlostně jím praštil na sedalo vozu.
To mám čekat kdovíjak dlouho uprostřed lesa? pomyslel si. A co teprve majetní obyvatelé v nedaleké chatařské oblasti. Pokud mě tady uvidí, jak sedím a nic nedělám, tak asi nebudou spokojení.
Rudger už viděl vzteklé zbohatlíky, kteří ve své víkendové vile nemají možnost použití internetu nebo telefonu. I když si sem jezdí odpočinout od civilizace (jak sami tvrdí), většina z nich se bez moderních vymožeností neobejde. Drahé kuchyňské spotřebiče, televize, počítače, bezpečnostní zařízení a další zázraky moderní techniky se skrývají ve vilách. Už to není jako kdysi – jen sruby z masivních kmenů, kamenný krb a nanejvýš tak malý plynový vařič na ohřátí ledové vody.
Rudger se znovu podíval na spoušť kolem sebe a rozhodl se, že nebude jen tak nečinně stát a čekat, až konečně dorazí posily. Koneckonců, stačilo jen najít nějaký kmen, zpracovat ho a udělat z něj dočasný sloupek vedení. Dráty a další nářadí v Rudgerově džípu by potom měly stačit k dočasné opravě přetrhaného vedení.
Rudger znovu prohlédl poničené vedení a naplánoval, co všechno se bude muset udělat. Samotnému by mu to trvalo několik hodin, ale když zajede do chatařské oblasti a požádá někoho o pomoc (koneckonců je to v jejich zájmu) tak by to za pár hodin mohl mít opravené.

* * *

Zrezivělá kovová cedule u úzké cesty, táhnoucí se mezi dvěma řadami moderních vil, Rudgerovi oznámila, že dorazil k cíli. Sjel z cesty na trávník a poblíž prvního z řady honosných sídel zastavil. Rozhlížel se a kochal pohledem na domy, jaké si nikdy nebude moci dovolit. Do každé vily by se jeho dům vešel nejméně dvakrát. Domy měly několik poschodí, velké terasy s balkóny a v každé zahradě byl bazén.
Přesto tuto idylku rušil podivný pocit, který prostoupil Rudgerovým žaludkem, zvedl se k šíji a naježil chloupky na jeho zátylku. Něco tu nebylo v pořádku. A nebo to možná bylo tím, jak moc se tyto honosné domy nehodily do zalesněného prastarého údolí.
Rudger napřed prošel po silnici celou osadu, aby zjistil, jestli někdo nepracuje venku, ale nikoho nespatřil. V tomhle horku byli všichni nejspíš zalezlí uvnitř. Rudger si uvědomil, že i přes to, že les poskytuje určitý chládek, pořád je velice teplo a dusno. Vypadalo to, že možná zase přijde nějaká bouře. O důvod víc, proč chtěl co nejdřív všechno opravit a vrátit se na základnu. Došel až na konec osady, napočítal přitom celkem patnáct vil, a pořád nikoho neviděl. Ještě víc ho ale mátlo, že nic neslyšel. Zvuky lesa a ptáků, bublajícího potůčku, to samozřejmě slyšel, ale co zvuky zapnutých televizorů, matky nadávající svým dětem, rozhovory vedené u sklenice piva – nic z toho ale neslyšel.
Přistoupil k železné bráně střežící jeden z domů a zazvonil. Slyšel jak se v domě ozvala povědomá melodie zvonku a čekal. Nic se však nestalo. Zazvonil znovu… a opět nic. Nenechal se rozhodit a přešel k vedlejšímu domu. Jeho snaha přinesla stejné výsledky.
Postupoval podél řady domů a zvonil, nikdo však neotvíral.
„Že by tento víkend nikdo z nich nepřijel?“ ptal se sám sebe.
Asi uprostřed řady se zastavil prstem těsně od zvonku. Jeho pozornost totiž upoutala ocelová brána, která byla pootevřená. S domovními dveřmi to bylo stejné – byly otevřené dokořán, jako by ho už někdo čekal.
Rudger se nakonec odhodlal k nakouknutí do domu. Prošel celý dům, přičemž neustále volal jestli je někdo doma, ale nikoho nenašel.
Obešel i zbylé domy a všude zazvonil. Když se nedočkal žádné odpovědi, vrátil se k autu. Přesvědčoval se, že tento víkend zkrátka nikdo nepřijel. Pak se ale znovu ozval onen podivný pocit.
A co ta otevřená brána a dveře dokořán? ozval se jeho rozum. Rudger tento hlas zaplašil a chtěl nasednout do auta, když něco spatřil. Kousek od džípu byla v zemi spousta zablácených prohlubní oválného tvaru.
Rudger už mnohokrát viděl co napáchá déšť s lidskými stopami a tak je teď bezpečně poznal. Vzorky podrážek byly úplně smyté, nebylo však pochyb, že mělké prohlubně s rozmázlými kraji byly stopami, podle všeho velkého počtu lidí. Stopy mířily přímým směrem do kopce do lesa a ztrácely se mezi stromy. Řekl si, že obyvatelé si zřejmě vyšli na piknik do lesa a chystal se nasednout do auta. Jakmile však uslyšel ten zvuk byl ztracený.
Zvuk na hranici slyšitelnosti přišel z lesa, kam se právě díval a kam vedly stopy. Prošel jeho ušima, ovládl jeho končetiny a nakonec jako zhoubná nemoc pokryl mozek. Rudger si jen matně uvědomoval co dělá. Něco hluboko uvnitř mu našeptávalo, že by se měl okamžitě otočit a odejít, on však tento hlas neposlouchal a ani ho slyšet nechtěl. Chtěl slyšet jen záhadný zvuk, který teď jemně vibroval v celém jeho těle a který mu dodával pocitu klidu a hnal ho stále dál. Poddal se sladkému našeptávání a mámivému vábení a jako loutka se potácel do lesa.

* * *

„No to snad nemyslíš vážně! “ obořil se Harry na svého kolegy Derena, i když věděl, že ten za nic nemůže. To Rudger, ten za to mohl. Kvůli němu byli v chatařské osadě a prohledávali tu každý kout.
Bylo už pozdní odpoledne, když konečně dorazili na místo rozbitého vedení. Blesky a bouřka na něm udělaly kus práce, ale nic co by se nedalo spravit. Teď už na vedení pracovala asi desítka mužů, zatímco Harry se svým mladším parťákem Derenem vyšli hledat Rudgera. Centrála jim poslala GPS souřadnice jeho vozu a tak tu teď stáli u džípu a hleděli do lesa, kam se podle Derena Rudger vydal.
„Co v tom lese chtěl k čertu dělat?“ zeptal se spíš sebe, ale Deren mu odpověděl:
„Zřejmě šel za těma ostatníma lidma a teď někde sedí v lese u táboráku a opíká párky.“
Harry se podíval na změt stop pod sebou a nevěřícně zavrtěl hlavou. Většina stop byla starší a rozmazaná, ale jedny stopy byly zcela zřetelné. Harry, stejně jako Deren, poznal vzorek speciální podrážky bot, které „průzkumníci“ fasovali. Sám u nich taky pár let dělal, než přešel k odklízecí četě.
Harry si znovu znechuceně oddechl. Nechtělo se mu do toho lesa, nějak se mu to celé nelíbilo. Pokud by dal na své podivné pocity, tak by hned zmizel. Ale nerad by Stanleymu říkal, že Rudgera ani nehledal, protože měl „divný pocit.“ Navíc, když byl Rudger Stanleyho oblíbenec.
„Tak máte ho?“ ozvalo se ze sluchátka v jeho uchu.
„Sakra! Kolikrát ti mám říkat Tommy, že do toho mikrofonu nemáš tak řvát!“ obořil se na svého dalšího parťáka, který byl teď asi míli od něj.
„Promiň Harry. Ale je tady teď kravál. John právě ořezává kmen, aby z něho udělal náhradní sloup, než to budeme moct opravit pořádně.“
Harry ten samý hluk ve svých sluchátkách slyšel jen jako tiché vrčení na pozadí, taky slyšel tiché pískání, ale to byl zřejmě jen nějaký šum. Na chvíli si sundal helmu, aby si mohl otřít zpocené čelo, pak odpověděl:
„ Našli jsme jeho stopu, asi šel do lesa. Vrátíme se a vezmem si nějaký věci, co bysme mohli potřebovat. A jak jste na tom vy?“
„Jak jsem řekl. Právě vyrábíme náhradní sloup a vedení už je opravený. Však uvidíš, až se vrátíte.“
Harry hovor ukončil a zavolal Derena. Znovu si nasadil helmu, kterou podle předpisů musel nosit, dokud byl na výjezdu, i když teď to byl spíše zvyk. Tady by ho nikdo ze šéfů nemohl vidět. Naposledy se podíval na stopy směřující do lesa a pak s Derenem po boku vyrazil za zbytkem mužů.

* * *

Harry se na chvíli zastavil, aby si odpočinul a srovnal lano na svém rameni. Kotouč lana byl jen jednou z věcí, kterou se rozhodl vzít na cestu. U pasu měl připnutou těžkou požární sekyru, kdyby bylo potřeba prosekat si cestu třeba přes spadené stromy. Deren, který kráčel před ním, nesl velkou svítilnu a krumpáč (radši toho vzít víc, než se pak vracet), takže se mu nekráčelo o nic lehčeji. Když teď uviděl, že se Harry zastavil, zůstal také stát a pomalu zhluboka oddychoval.
Od doby, kdy se už i s potřebnými věcmi opět vnořili do lesa, uplynula asi hodina – hodina namáhavého pochodu hustým porostem. A ještě ke všemu tu byl ten pískot ve sluchátkách, který je provázel po celou cestu a teď ještě nepatrně zesílil. Deren by sluchátka sundal, ale potřeboval komunikovat s Harrym, kdyby se od sebe vzdálili, případně s muži u silnice. Ale byl tu ještě jiný důvod, proč ty sluchátka nesundal – nějaký slabý hlásek uvnitř mu našeptával, že by to pro něj mohlo být osudné. Deren sice na tyhle věci moc nevěřil, ale když viděl, že ani Harry svoje sluchátka nesundal, přestože musel slyšet to samé protivné pískání, taky si je nechal.
Když Harry konečně udělal pár dalších kroků, začal se Deren znovu věnovat stopám a sledoval jejich klikatý průběh. Ještě, že bylo po dešti a půda byla měkká, jinak by bylo obtížné stopy sledovat.
Asi po patnácti minutách konečně oba muži vyšli z lesa a zastavili se na malé mýtině. Stopy vedly přes volný prostor a končily v nánosech bahna pod kmeny obrovských spadlých stromů. Včerejší liják podmáčel půdu a ta se sesula, přičemž sebou nezastavitelná masa bahna vzala i stromy, které vyrvala z kořenů.
„Stopy vedou někam mezi stromy,“ ukázal Deren do propletených kmenů a větví.
Tentokrát se vedení ujal Harry. Sekerou si klestil cestu a metr po metru se prodíral zelenou houštinou. Na některých místech spatřil kromě stop také polámané větévky, což bylo důkazem, že tudy nedávno někdo prošel.
Co tady ten zatracenej Rudger hledal? pomyslel si Harry, ale nahlas neřekl nic.
Už se začalo stmívat, když se po dlouhém prolézání stromů, plazení v bahně a přeskakování kmenů dostali k cíli. Stopy končily před asi metrovým otvorem, nad nímž byl sklaní převis. Zřejmě se jednalo o neznámou jeskyni, jejíž vchod odhalila včerejší bouře. Z otvoru vanul slabý vítr, který s sebou přinášel nepopsatelný puch. Harry se ušklíbl, dovnitř však musel, pokud chtěl Rudgera najít.
„Zatracenej blázen,“ povzdechl si znovu Harry a sehnul se, aby se nasoukal do vchodu. Deren ho následoval. Vchod přecházel v asi metr dlouhý tunel, jehož strop pokrývaly ostré výčnělky, o které se oba průzkumníci trochu odřeli. Po tunelu se však strop náhle zvedl a končil někde tři metry nad zemí. Deren podal Harrymu svítilnu a rozhlédl se kolem. Mihotavé světlo se odrazilo od šedé, vlhké stěny porostlé lišejníkem a pak dopadlo na vzdálenou plochou stěnu posetou hnědými klikatícími se čarami. Harry přišel ke stěně blíž a s úžasem v očích se zastavil. Tenké hnědé žilky se ukázaly být kresbami, které zde zanechali dávní obyvatelé jeskyně. Hnědé spirály a linky se táhly přes celou skalní stěnu, pakoně, antilopy a bůvoli se útěkem snažili zachránit před oštěpy nemilosrdných lovců. Kresby využívaly každou nerovnost povrchu a vytvářely tak prostorový dojem. Harry nevěřícně přejížděl prsty a obdivoval toto primitivní avšak dokonalé dílo dávných předků.
„A co je proboha tohle?“ ozval se odněkud zpoza rohu Deren. Světlo malé baterky, kterou si vzal, kdyby náhodou svítilna vypověděla službu, se pomalu posunovalo po jedné ze stěn. Harry sledoval světlo svítilny do boční chodby, kde stál jeho kolega a užasle na něco zíral. Přišel blíž a nakouknul mu přes rameno.
Také tuto stěnu pokrývaly kresby, ale docela jiné. Podivná malá rozmazaná stvoření se klaněla před starověkou modlou. Modla byla mnohem vyšší než malí tvorové klečící kolem ní. Robustní hlava s velkými tesáky byla posetá černými a rudými skvrnami. Z velkého tlustého těla vystupovala chapadla posetá ostny. Celé tělo se vynořovalo z jakési studny, či jámy vykopané v zemi, vedle níž stál do spirály zahnutý předmět, připomínající velkou mušli. Stěna kolem výjevu byla posetá směsí nerozluštitelných znaků, připomínajících kombinaci run a arabského písma.
Harry s Derenem by na zeď zírali ještě dlouho, kdyby je nevyrušil podivný zvuk. Jako by někde v dálce něco těžkého spadlo na podlahu. Ozvalo se tiché zadunění, utlumené okolními stěnami a poté dlouhý táhlý zvuk pronikl okolní temnotou a ztratil se až někde v lese. Zároveň se ozvaly přidušené skřeky a sluchátka v uších obou mužů začala pískat na hodně vysoké frekvenci. Harry už chtěl sluchátka strhnout, když zvuk najednou ustal. Všiml si, že Deren měl podobný problém. Něco uvnitř nu našeptávalo, že by měli okamžitě zmizet, ale tentokrát ten hlas neposlechl. Musel přece udělat to, proč sem přišel. Musel najít Rudgera.
Harry namířil kužel svítilny do chodby a pak směrem k východu, jako by se ještě jednou rozhodoval, pak ale zamířil jedinou chodbou do temnoty.
Oba dva muži teď postupovali trochu pomaleji a opatrněji, prohledávali okolí a doufali, že Rudger není mrtvý. Pokud neměl světlo, mohl spadnout do některé z hlubokých jam, podél hlavní chodby. Harry do jedné z těchto podivných jam posvítil, ale kužel světla zdaleka nedosáhl dna. Díky těmto jámám vypadala jeskyně spíš jako termitiště provrtané stovkami tunelů a chodeb. Většina tunelů byla sice malá na to, aby jimi prošel člověk, ale dost velká na to, aby se v nich mohl schovat jiný nebezpečný tvor. Harryho fantazie momentálně dokázal vyčarovat stovky těchto tvorů včetně těch, které viděl na jeskynní kresbě před chvílí.
Chodba se stočila prudce dolů a pochod se změnil v pomalé sestupování. Oba muži se přidržovali skalních výčnělků a po čtyřech se spouštěli do neznámých hlubin. Jen sílící, avšak stále neidentifikovatelné skřeky, byly teď jejich jediným vodítkem. Možná to byly lidské hlasy (v což oba doufali) a jedním z původců těch hlasů bude Rudger, který možná bloudí po jeskyni.
Chodba se opět vyrovnala a rozvětvila se do mnoha menších odboček. Většina odboček se ukázala být slepými, nebo se zužovali tak, že nebylo možné projít dál, proto se rozhodli jít pořád hlavní chodbou.
„Světlo“ vyhrkl náhle Deren a ukázal někam před sebe.
„To se ti jenom zdálo,“ odvětil Harry, který si ale nebyl tak jistý, protože se zrovna díval jinam. Když ale udělal pár dalších kroků, všiml si krátkého záblesku odraženého od stěny před nimi. Zhasl svítilnu a totéž nařídil i Derenovi.
Ve tmě, která je teď obklopovala, bylo vidět matnou oranžovou záři, která poskakovala po stěnách asi dvacet kroků od nich. A ze stejného směru přicházely ony skřeky, které jim dělaly společnost téměř celou cestu. Byly teď už mnohem blíže zdroji těchto zvuků, přesto to stále znělo jako skřeky a ne jako zkreslené lidské hlasy. Ani jeden z nich ale nechtěl myslet na to, co by tyto zvuky mohlo vydávat. Prostě vypnuli rudě blikající světlo v jejich hlavách a předpokládali, že to přece jen jsou lidé.
Dalších asi padesát kroků ušli jen při světle Derenovy baterky a pak i tu vypnuli. Světlo už totiž nepotřebovali. Stěny kolem nich a celá chodba byly osvětleny rudooranžovou mihotavou září, kterou mohl mít na svědomí jen oheň. A kdo jiný používá oheň než lidé. S těmito povzbudivými myšlenkami teď pomalu kráčeli dlouhou rovnou chodbou.
Harry zkusil vysílačku, ale s táborem u silnice se mu nepodařilo navázat spojení. Zřejmě byli tak hluboko v jeskyni a tak daleko od svých kolegů, že se k nim signál prostě nedostal. Spojení s Derenem však bylo, až na teď už zase tiché pískání, v pořádku.
Asi po dalších pěti minutách konečně dorazili nakonec chodby, která je vedla prakticky celou jeskyní až sem. Mihotavá rudá záře najednou přešla v nezvykle ostrý jas, který je vzhledem k předchozí tmě na chvíli oslepil. Když si jejich oči přivykly světlu a mohli je úplně otevřít, zřítil se na ně v jednom okamžiku celý svět.
Uvědomovali si, že ještě před pár okamžiky byli v jeskyni, snad si také nejistě uvědomovali skalní římsu, na které stáli. Římsa po obou stranách kopírovala stěnu a mírně se svažovala až ke dnu jeskyně. Také jeskynní dóm, i když až neuvěřitelně obrovský, by je neměl nijak mást. Skalní stěny někde vysoko nad nimi tvořily stropní klenbu, která byla však tak vysoko, že se nedala zahlédnout. Stejně tak se dóm rozprostíral do šířky.
Jenže to co viděli pod sebou, je donutilo věřit, že v jeskyni nejsou. Spíš to vypadalo, jako by prošli nějakou bránou a ocitli se v nějakém jiném (a špatném) světě. Dno dómu bylo poseto kamennými stavbami, opracovanými do pravidelných, avšak podivných tvarů. Spirály, válce a kužele se propojovaly v neuvěřitelné geometrii a vytvářely bizarní obydlí. Nad všemi stavbami se přibližně uprostřed dómu vypínaly dvě vysoké věže, jejichž vrcholky mizely někde ve tmě. Tyto věže střežily vstup do stavby, která byla snad svatyní, či chrámem – velká budova jejíž jednotlivé části byly propojené kamennými mosty, které dokola obepínali velké čtvercové nádvoří. Uprostřed nádvoří se těsně nad zemí vznášela rudooranžová koule ohně, která měla nejméně pět metrů v průměru. Oslnivé světlo vycházející z této koule poskytovalo jediný zdroj světla v jeskynním dómu. Před touto koulí stál malý kamenný kvádr stojící na vyvýšeném podstavci. U paty podstavce se povalovalo několik bílých předmětů, které z dálky nebyly rozeznatelné. Vedle podstavce stála vysoká věc, kterou už jednou předtím spatřili – spirálovitá trubice, připomínající mušli, se odspodu rozšiřovala a končila velkým otvorem s trnovitými okraji.
Za normálních okolností by je možná ani toto nevylekalo, cítili by spíše vzrušení z tohoto objevu a chtěli by to všechno prozkoumat. Ale to by tam nesměli být oni. Asi půldruhého metru vysoká, hnědá stvoření byla stěsnána po obvodu nádvoří a na něco čekala. Jejich hladká slizká kůže se i na tu dálku nepatrně leskla. Prsty s dlouhými, tuhými drápy se svírali a zase zavírali v netrpělivém očekávání toho, co přijde. Naštěstí se nikdo nedíval jejich směrem, takže je ještě neobjevili.
Deren se vytrhl z omámení a otočil se k odchodu, když ho Harry zadržel a ukázal směrem na nádvoří. Ozvaly se už známé skřeky a tvorové se začali neklidně vrtět. Z jedné strany nádvoří vyšli další dva z těchto tvorů, zahalení v dlouhých medvědích kůžích a mezi sebou někoho vlekli. Harry vydal tiché zakvílení, když i na tu vzdálenost poznal pracovní uniformu HG Electric.
„Rudger,“ vyhrkl téměř současně s Derenem. Ve stejnou chvíli si vzpomněli na poslední část obrazu, který předtím viděli na stěně – ohromná stvůra s chapadly, vylézající z černého otvoru v zemi.
Když dvě malé postavy Rudgerem smýkly na kamenný kvádr a začaly ho poutat, bylo jasné, co se bude dít dál. V tu chvíli už Harry s Derenem v patách spěchal po římse dolů. Snažili se přitom držet co nejvíce u zdi a nedělat velký hluk. I když většina obyvatel dómu byla tak soustředěná na to co se bude dít, že by si jich asi stejně nevšimla.
Proběhli kolem velkých věží, za nimiž byl vchod do chrámu. Všechna stvoření byla teď shromážděná na nádvoří, takže bezpečně prošli předsíní a zastavili se až za velkým vchodem vedoucím na nádvoří. Vykoukli zpoza rohu, aby zhodnotili situaci, vyčkávali a snažili se sestavit nějaký plán.
Jedna z bytostí v medvědí kůži už dokončila poutání Rudgera, který vypadal úplně omámeně a jen slepě zíral před sebe. Druhá postava přešla k „mušli“ a přiložila ústa k tenčímu konci. Nebylo slyšet žádný zvuk, přesto se v jejich sluchátkách rozlehl tak silný pískot, že na chvíli ztratili sluch. Sluchátka ale ani přesto nesundali. Teď už oba věřili, že je chrání před ještě něčím horším.
Chvíli se nic nedělo, pak však začala veliká ohnivá koule pohasínat, až nakonec úplně zmizela. Na chvíli se okolní svět ponořil do naprosté tmy. Harry v této tmě viděl šanci na záchranu Rudgera, než však stačil cokoliv udělat, osvětlilo okolí asi tucet zapálených loučí. Světlo teď bylo mnohem menší a mnohem méně ostré než předtím, ale pořád bylo vidět na nádvoří.
Tam, kde před chvílí poletovala ohnivá koule, tam teď v zemi zel obrovský černý otvor. Chřtán sahající snad do samého pekla, jak se hned přesvědčili. Ozvalo se tlumené dunění přecházející v bouřlivý rachot, země se začala třást. S řevem se z otvoru vyvalilo něco, co určitě nepocházelo z tohoto světa. Obraz na stěně v jeskyni byl děsivý, to ano. Ale ani zdaleka nevystihoval skutečnost. Sliny kapající ze zažloutlých špičáků stékaly se syčením na zem. Hlava posetá tisícem malinkatých černých oček se rozhlížela okolo. Všechny bytosti couvly a ještě víc se přitiskly ke stěnám lemujícím nádvoří, nikdo se však neodvážil odejít.
Chapadlo pokryté ostny se natáhlo a omotalo kolem malého tvora, který včas nestihl uskočit. Ozvalo se křupání, jak tlak rozdrtil snad všechny kosti tohoto tvora. Pak jeho torzo spadlo na zem. Ohromná kreatura se ještě více vysunula z temné díry a odhalila další kus měkkého sliznatého těla. Zabořila svoje oči do oběti na oltáři a hlasitě zařvala. Řev se přehnal celým dómem, v ozvěně se vrátil zpátky a pak utichl. Jedno z chapadel se konečně natáhlo po oběti, zatímco ostatní bytosti padly na kolena a začaly potichu jejich nesrozumitelnou řečí odříkávat rouhavá slova.
Ani později, když se ho ptali, kde sebral odvahu a proč to udělal, tak prostě nevěděl. Nevěděl to tehdy a nebude to vědět snad nikdy. Snad mu pomohla nějaká neznámá síla, která už se nemohla dívat na tohle uctívání zosobněného zla, na malé znetvořené bytosti, které přinášely oběti svému odpornému bohu. Ať už to bylo cokoliv, či kdokoliv, přimělo ho to k činu.
Harry se probral ze strnulosti a se sekerou nad hlavou se vyřítil ze svého úkrytu. Deren zůstal stát, kde byl a pořád se třásl strachy. Než si stačil kdokoliv uvědomit, co se děje, byl už Harry u oltáře a jediným prudkým máchnutím zabořil svou sekeru do obrovského chapadla. Příšerné ječení proniklo až do jeho mozku. Kus chapadla odpadl a monstrum se na chvíli omráčeně stáhlo. Harry toho využil a přesekl Rudgerovi pouta.
„Musíme jít Rudgere,“ zakřičel. Ale Rudger jen pomalu neochotně vstal a tupě na svého zachránce zíral. Harry se nezdržoval, prostě ho popadl za ruku a táhl ho pryč. V tu chvíli se už vzpamatovali i ostatní tvorové a vrhli se za prchající dvojící.
Pár loučí ve zmatku zhaslo, což Harrymu poskytlo trochu tmy potřebné k útěku. Před sebou teď strkal Rudgera a oháněl se kolem sebe požární sekyrou. Kosti se při jeho úderech tříštily, krev cákala všude kolem. Už byl skoro u východu z nádvoří, když se do útoku zase zapojilo ohromné monstrum.
Dlouhé chapadlo udeřilo do jeho ruky a vyrazilo mu sekyru. Ta letěla asi pět metrů, než se zasekla do hlavy jedné z útočících bytostí. Trny na chapadle potrhaly Harrymu předloktí od zápěstí až k lokti. Ten ale teď neměl čas zabývat se tím, protože hned nato k němu vylétlo další chapadlo. S holýma rukama se mohl jen stěží bránit. Chapadlo už bylo těsně před ním, když mu do cesty vběhla jedna z bytostí, která na něj zrovna taky útočila. Chapadlo proletělo skrze hnědou hlavu a zastavilo se kousek od něj.
Udělal pár klopýtavých kroků dozadu, když ho popadla čísi ruka a vtáhla ho do předsíně svatyně. Otočil se a chtěl udeřit, když si všiml, že to je Deren, který se mezitím vzpamatoval z šoku. Ten vzápětí pozvedl krumpáč a vší silou ho zarazil do břicha tvorovi, která se svými drápy už blížil k Harryho zátylku. Nechal krumpáč být a společně s Harrym a Rudgerem zamířili co nejrychleji ven. Za nimi se ozvalo praskání a tříštění kamene, jak rozzuřený netvor drtil svatyni ve snaze dostat se k nim.
Využili zmatku, který uvnitř panoval a ještě trochu zrychlili, Rudgera přitom táhli mezi setbou. Stále pronásledováni několika stvořeními vyběhli na římsu a zamířili hlouběji do jeskyně. Teď se jim opět hodila svítilna, kterou Harry zapnul už při vyběhnutí z chrámu.
Z chrámu teď zbývaly jen trosky, v nichž byla pohřbena těla většiny podivných bytostí. Řev démona se stále rozléhal jeskyní.
Pro Harryho byl útěk stále obtížnější. Už sotva cítil svaly a ztráta krve z jeho rozdrásaného předloktí ho ještě víc oslabovala. Chtěl si odpočinout, ale nemohl.
Po zdánlivě nekonečných mukách se konečně dostali do části chodby s nástěnnými malbami a odtud to už bylo jen kousek k východu. Skřeky pronásledovatelů mezitím utichly, až zcela ustaly. V okamžiku kdy se plazily úzkým tunelem ven, je už nikdo nepronásledoval. Tito tvorové, zvyklí tak dlouho žít pod zemí, se zřejmě báli vylézt z jeskyně.
Překonali poslední překážky v podobě padlých stromů a nánosů sesuté půdy a konečně se zastavili. Nikdo z nich nemluvil, všichni nabírali dech a odpočívali. Rudger, jehož stav se po opuštění jeskyně hodně zlepšil, teď pomáhal Harrymu obvazovat ránu. Deren seděl opodál a hltavě pil ze své čutory.
S hrozivě se zatahující večerní oblohou a sílícím větrem konečně dorazili ke zbytku mužů u silnice. Ti už odpočívali po dokončené práci a čekali na ostatní, se kterými se nemohli spojit. Právě je chtěli jít hledat, když se za záhybem silnice vynořila trojice mužů. Když si všimli, v jakém jsou stavu, okamžitě k nim vyrazili, aby jim pomohli, a aby se samozřejmě dozvěděli, co se stalo.
Z Rudgerova vyprávění nakonec vyplynulo, že ho omámil nějaký zvláštní zvuk, který ho někam lákal. A to bylo to poslední, co si pamatoval. Stejný zvuk podle Harryho lákal i jeho s Derenem, ale sluchátka jej nějakým podivným způsobem zdeformovala a přeměnila na neškodné pískání. Co se stalo s celou osadou bylo taky jasné. I oni podlehli mámivému zvuku a stali se obětí démona dřímajícího v hlubinách. Rozházené kosti, ještě zčásti pokryté masem, které Harry spatřil těsně předtím než z nádvoří utekl, byly jasným důkazem jejich osudu.
Problémy, co s nalezenou jeskynní vyřešila další obrovská bouře, která přišla ještě tutéž noc. Déšť zahladil stopy a další sesuvy půdy a kamenní zakryly vchod do jeskyně, který pátrací čety už nikdy nenašly.