mlhy absurdity

Nevím proč jsme stáli proti sobě, proč jsme museli utíkat, skrývat se před sebou a zabíjet. Nevím ani, proč naši nepřátelé neztělesňovali zlo jako takové, ale zaslepenost a tvrdohlavost. Musela jsem utíkat ulicemi závratnou rychlostí, málem to zabilo Dariu a někoho, koho jsem nepoznala. Pak nám někdo řekl, že tenhle člověk, který stál mezi hlavními, v čele nepřátelských sil, je už tak zoufalý, tak moc by chtěl mít sílu otevřít ještě své oči, pustit to, čeho se tak tvrdošíjně drží a došel pokoje; duše by se uvolnila a směl by zase plakat... každý byl jednou dítětem a měl své čisté touhy a přání. Tak jsme vzaly nějaký žlutý pití, co mělo tuto sílu a uvolnění přinést, a šly do toho domu, do nepřátelské základny, uprostřed války. Nevím proč jsme vůbec nepřemýšlely o tom, že nás mohou zabít. Ale kdysi mezi námi a tím člověkem existoval blízký vztah, který nebylo možné vymazat; proto jsme asi věděly, že nám neublíží; něco hluboko v jeho nitru mu to nedovolí. Možná právě proto jediné my dvě jsme měly šanci. Bylo mezi námi pouto, ačkoli nyní stál každý na opačné straně a zabíjeli jsme si přátele. Bratříčku, potřebuješ pomoci... vzpomínka a láska tady zmůžou víc, než nátlak a moc. Tvářil se nejistě, snažil se to zesměšnit. Vypil však doušek, vrátil nám sklenici a vyhodil nás. Nikdo v domě se neodvážil něco udělat, ač o nás všichni věděli. A naše děti venku vůbec nechápali, co jsme uvnitř dělaly a jak jsme se mohly zase dostat ven. Něco se dělo všude kolem. Válka se lidem vymkla z rukou; vládlo násilí, plameny, prach a taková nenávist, kterou už nikdo nechtěl... Kdo to teď zastaví? Jen jeden by ještě mohl... kdyby uznal svou chybu a vrátil se k pravdě.