Nechoďte sami do lesa....

Když někdo mluví o Boubínském pralese, musí se mu zákonitě vybavit vše, co se o něm traduje. Podivná zmizení, neznámá světla vyvěrající z jeho hlubin, nebo zvláštní strnulost jeho zvířecích obyvatel. Jeden případ ale vyniká nade všemi. Tak jako Angláni mají záhadu Blair Witch tak my máme záhadu Boubínského pralesa. Možná, že Ostrované mají svojí verzi propracovanější, ale ta naše je daleko realističtější.
***
Mnoho lidí se zajímá o podivné úkazy týkající se lesa. Badatelé přicházejí a opatrně se plouží po jeho okrajích. Dál si ale nikdo netroufne. Koho jednou les pohltí, ten už se většinu nevrátí. A když přece, tak nebude s to vyprávět co viděl.
Jednoho podzimního dne stanuly na pokraji lesa čtyři dívky. Yoko, Lucka, Olina a Magda. Na zádech měly batohy a nevypadalo to, že by se chtěly zdržovat v okrajích lesa. Když se ztratily v podrostu, obyvatelé blízké vesnice, která je pro Čechy totéž co Roswell pro Amíky, za nimi hleděli se soustrastí v očích. Z mnohaletých zkušeností věděli, že dívky už neuvidí.
Ty čtyři šly chvíli mlčky. Pak Lucka vytáhla mapu. „Takže, jsme tady,“ ukázala na část zeleného fleku na mapě, „a musíme se dostat sem,“ přesunula prst na místo, kde měla zelená hradba svou hranici. „Jestli vás zajímá můj názor…“ pronesla Yoko. „Nezajímá“ skočila jí do řeči Magda za což si vysloužila kopanec do kotníku po němž se s teatrálním výkřikem zřítila k zemi. „Takže,“ začala znovu Yoko. „Kde jsem to skončila. Jo, jestli vás teda zajímá můj názor,“řekla a výhružně se poohlédla po Magdě, která ale neměla na nějaké vtipné poznámky čas, protože ze sebe obírala mokré jehličí. „Já si stále myslím, že tohle není ten nejlepší způsob strávení podzimních prázdnin.“ dokončila svojí domněnku „Tak jsme si poslechly Yočin názor a půjdeme dál, ne?“ zeptala se Olina. „Jo, jdem. Ještě tak dvě hodinky půjdem a pak se někde utáboříme a postavíme stan.“ rozhodla Lucka. „Za dvě hodiny nebude nic vidět. To si tak leda vypíchnem oko stanovým kolíkem.“ okomentovala Lucčiny vůdčí schopnosti Olív. „Fajn, pro mě za mě nechte Olinu ať postaví stan už tady a pak ho nese na zádech, ale prosím vás už poďte, začínám mít hlad.“ pronesla Magda, která se sice úspěšně zbavila jehličí, ale pro změnu sváděla boj s přezkou od batohu (batoh vyhrával). Nakonec jí došla trpělivost a krosnu svázala provázkem.
Nestávalo se to často, ale Olí měla pravdu. Skutečně po pár hodinkách chůze už nebylo vůbec nic vidět a stavba stanu se ukázalo jako velice náročná činnost.. „No, co sem říkala?“ triumfovala Olina. Víc toho říct nestihla, protože se málem přerazila o padlý kmen stromu. „To jsem zvědavá, jak teď budete, zdůrazňuji BUDETE, stavět ten stan.“ ještě dodala ze země. Lucka, která se právě o tento nelehký úkon pokoušela, po ní hodila kolík. Podle výkřiku, který se ozval ze tmy, ale zasáhla Yoko.
Po půlhodině boje se nakonec podařilo společnými silami stan postavit. Teda alespoň něco co stan vzdáleně připomínalo. „Nechci rýpat, ale to za pár minut spadne.“ poznamenala Yoko. „TO není to, TO je náš stan.“ bránila Lucka společné dílo. „ Tak TO znělo logicky.“ dokonala zkázu, se sarkasmem sobě vlastním, Magda, zívla a dodala :“Jdeme spát, ne?“ Nikdo neměl námitky a tak se nastěhovaly do stanu a za chvíli usnuly.
Pozdě v noci se Yoko zničehonic probudila. Nedokázala si ale vzpomenout, co jí to vlastně přetrhlo spánek. Ticho lesa přerušovalo jen poklidné oddechování zbývajících spolutábornic. Pokusila se tedy znovu usnout. Když už téměř upadla zpět do náruče spánku, uvědomila si něco, co jí znovu přimělo vrátit se do světa bdělých. Něco, čeho si mohla všimnout jen na prahu vědomí. Všude bylo ticho. Ale ne takové jaké znala z nočního lesa. Nebylo slyšet praskání větviček, šelest ptačích křídel ani vrzání stromů kymácejících se ve větru. Bylo jen to zlověstné a dusivé ticho. Yoko rýpla do Oliny: „Stávej, slyšíš to? „Idi v žopu, ty svoloč!!!“ zamumlala Olina ve své rodné řeči. Yoko se zarazila: „Hm…, tak tomu jsem teda opravdu nerozuměla.“ Znovu ale zacloumala Olinou: „Hej, no tak... Poslouchej.“ „Já nic neslyším.“ „No právě!“ konstatovala spokojeně Yoko. „Trhni si… Já chci spát!!“ Utrhla se na ní Olina a chystala se opět upadnout do hlubokého bezvědomí, když tu se najednou posadila tak prudce, až se praštila o tyčku stanu. Slyšela kroky. Yoko jí zaryla nehty do ramene. „To…“ nedořekla. „Jo!“ souhlasila Olí. Obě to slyšely. Před stanem někdo chodil. „Magda s Luckou jsou tady?“ zašátrala Yoko vedle sebe. „Jestli se mě ještě dotkneš, tak ti ukousnu ruku až u samého ramene!“ ozval se Magdin nevrlý hlas. „Jo, Magda tady asi bude.“ poznamenala Olina a pokračovala: „Magdičko, zlatíčko vstávej, venku někdo dupe. Je vedle tebe Lucka?“ „Jo, je. Kde co dupe, nebo cos to povídala?“ probrala se trochu Magda. Na svou otázku dostala tu nejjasnější odpověď, protože neznámý před stanem se dal znovu do pohybu. Yoko nahmatal baterku a její světlo prořízlo tmu. Olina, zřejmě odhodlaná, že se tuhle noc vyspí, v sobě sebrala všechnu odvahu, vytrhla Yoko baterku a se slovy: „Jdu se podívat ven.“ zmizela ve tmě. Přes stanové plátno byla vidět jen silueta její postavy a i ta po chvíli zmizela....
Olina se rozhlédla kolem sebe. Nad lesem zářil měsíc a jeho světlo vrhalo skrze větve stromů strašidelné stíny. Najednou všechno potemnělo. Pohlédla k nebi. Do té doby jasný měsíční kotouč byl zakryt mrakem. Z oblohy sjel blesk a vzápětí ho následoval hrom. A v tom neskutečném hluku téměř zanikl Olinin výkřik.
Zvuk hromu probral k životu taky Lucku. „Co se děje?“ zeptala se. Yoko jí řekla co prospala. „A kde je Olina teď?“ zajímala se Lucka. „To netuším.“ Odpověděla Magda. Pak se zamyslela a pokračovala: „Každopádně ty kroky už nejsou slyšet... Jenže Olí taky ne. Chm... Měly bysme se po ní jít podívat.“ Navrhla nesměle. „Tak di. Co ti brání, že...“ snažila se jí vystrčit ven Yoko. Magda se ale zuřivě bránila: „Ani náhodou! Sama nikam nejdu. Deme všecky.“
Opatrně vylezly ze stanu. Okolí vypadal naprosto normálně. I to divné ticho bylo pryč. Les zase zurčel obvyklým nočním životem. Jasně zářící měsíc nepřipouštěl vzpomínku na prožitou „bouřku“. Ale po Olině ani stopy. Děvčata hledala až do rána, jenže bez výsledků. Když svítalo, sešly se u stanu. Byly ochraptělé neustálým voláním Oliny, unavené a zoufalé. Rychle sbalily věci a Lucka vytáhla mapu: „ Tak se vrátíme zpátky, ne?“ „Jo, to rozhodně“ souhlasila Yoko a Magda dodala: „Musíme někde nahlásit, že se Olí ztratila. Vyšlou přece nějakou záchranou supinu, nebo tak něco, že jo?“ odpovědi se jí nedostalo. Lucka určila nejkratší cestu zpátky a vyrazily.
Když se k večeru začalo stmívat už i Magdu opustil její životní optimismus: „Neměly jsme tam už dávno být?“ zeptala se maponošky. „Já za to nemůžu. Podle mapy jsme měly k vesnici dorazit už okolo poledne, ale já fakt nevím“ bránila se Lucka. „ Sakra!“ vykřikla vzápětí Yoko. „Co je?“ vyděsily se zbývající dvě. „Tady jsme tábořily včera.“ Řekla Yoko, sehla se a zvedla cosi ze země. „Jak to víš? V tomhle lese je to všechno stejný.“ zapochybovala Lucka. „Jo? Tak jakpak se tady ocitnulo zabodnutý tohle.“ Zamávala Yoko Lucce před očima oným tajemným předmětem. Byl to stanový kolík „Eee...“ poznamenala Lucka. „Ten ale nemusí být náš.“ namítala nakonec. „Jasně, v tomhle lese asi stanujou desítky turistu...“ poznamenala Magda zatímco se rozhlížela po okolí. Yoko najednou zbledla a vykřikla: „Ne! Já chci odtud pryč!“ a rozběhla se do hlubin lesa. „Vrať se!“ volaly za ní. „Bohové, co jí to raplo...“ zavrtěla halvou Magda. „Jdu pro ní.“ rozhodla se a zmizela v lese.
Vrátila se asi za hodinu. Bez Yoko. „Fakt netuším, kam se to hnala. Málem jsem si vyřvala hlasivky. Musela by být hluchá, aby mě neslyšela?“ Lucka, která mezitím postavila stan konstatovala: „Snad se vrátí sama. My bysme se měly uklidnit a zapadnout do stanu. A možná by nebyl špatnej nápad hlídka.“ Navrhla. „Dobře. Vezmu si jí jako první a za pár hodin tě vzbudím.“ nabídla se Magda. Lucka nic nenamítala a radši zalezla do stanu.
Magda se pohodlně opřela o kmen blízkého stromu a pozorně naslouchala jestli neuslyší cokoliv, co by jí ukázalo směr k jejím zmizelým kamarádkám. Hlídka byla dlouhá a po únavném celodeňáku se Magdě zavíraly oči. Zdál se jí nepříjemný sen. Byla sama v tom proklatém lese. Všude bylo ticho. Najednou jí někdo zavolal. Rozhlédla se a uviděla, že z lesního podrostu vystupují Olina a Yoko. Obě dvě se od ní zastavily necelý metr. Yoko se na ní vyčítavě podívala a pomalu pronesla: „Proč jsi mě nehledala líp. Mohla si mi zachránit život.“ Pak se odmlčela. Místo ní promluvila Olina: „Proč jsi mě nechala vylézt ze stanu, i když jsi věděla, že je venku nebezpečí. To kvůli tobě jsem zemřela.“ Magda vyděšeně vykřikla: „To není pravda. Dyť sem dělala co sem mohla.“ Pak se otočila a utíkala pryč od těch dvou. Ale ať běžela kamkoliv, pořád slyšela jejich vyčítavé křik.
Najednou se probudila. To se jí nezdálo. Skutečně slyšela jejich hlasy. Volaly ji. Ale odkud? Měla pocit že to zní ze všch stran. Bez rozmyslu se zvedal a rozběhla se nazdařbůh do temného lesa.
Když ráno Lucka vylezla ze stanu, Magda už zase seděla na svém místě. Lucka na ni překvapeně pohlédla: „Proč jsi mě nevzbudila?“ zeptala se. „Nechala jsem tě vyspat. Vadí ti to?“ řekla Magda aniž by se k ní otočila. „Né, to fakt ne. Ale budeš schopná jít po celonočním bdění dál?“ strachovala se Lucka. „Jo, neboj.“ Odsekla Magda nezvykle chladným hlasem, zvedla se a začala balit stan. Lucka na ni chvilku nechápavě koukala, ale pak jen pokrčila rameny a vytáhla mapu. Chvilku do ní koukala, pak jí znovu sbalila a nepříliš nadšeně prohlásila: „Tak dem.“
Stejně jako včera, ani dnes svého cíle nedošly. Nepodařilo se jim ani najít stopy po Olině nebo Yoko. Lucka měla celý den pocit, že s Magdou něco je. Při večerním stavění stanu se jí na to zeptala. „A co by mi mělo být?!?“ utrhal se na ni Magda. „Já jen, že celý den skoro nemluvíš a na moje otázky odpovídáš jednoslabičně.“ Konstatovala opatrně Lucka. Magda vztekle třískla stanovou tyčí o zem: „A měla bych snad skákat radostí? Do háje, nevím jestli sis toho všimla, ale do tohohle lesa jsme přišly čtyři. A kolik je nás teď?“ Lucka, překvapeně zamrkala: „Panebože, já jsem taky vyděšená a mám o holky strach, ale tím že na sebe budem štěkat nikomu nepomůžem!“ „Fajn, sorry!“ zamumlala Magda a pak změnila téma: „Půjdem spát, ne? Vezmu si zase první hlídku.“ „Ale tentokrát mě vzbuď. Beztak se potřebuješ vyspat.“ Řekla Lucka a zalezla do stanu. Magda se po ní ohlédla a spíš pro sebe poznamenala: „Neboj, tentokrát tě vzbudím.“
Nevěděla jak dlouho spala. Probudil jí Magdin hlas: „Vstávej, je čas.“ „Jo, už jdu.“ Lucka se vypotácela před stan. „Tak“ usmála se na Magdu, „můžeš jít spát.“ „Ještě ne, chci ti něco ukázat. Jdem. Tudy.“ Ukázal Magda mezi stromy. Lucka na nechápavě koukala. „Cože?“ Magda už ale zmizela v lese. Lucce nezbývalo nic jiného než se vydat za ní. Zdálo se jí, že mezi stromy probleskuje světlo. Po chvíli dorazila na mýtinu na které hořel oheň. Z hranice sálal téměř nesnesitelný žár a v jejím středu se tyčily dva kůly. Najednou ji někdo uchopil za rameno. Překvapeně se otočila. Za ní stála Magda a světlo ohně se jí odráželo v očích. Pohybem ruky jí znovu upozornila na hořící hranici. Lucka na ni opět pohlédla. To co předtím považovala za kůly se dalo do pohybu. K jejímu zděšení z hranice sestupovali obě její ztracené kamarádky. Všechno na nich hořelo, ale nezdálo se, že by si toho všímaly. Lucka chtěla utéct, ale Magda jí stále pevně držela. Otočila ji k sobě a s úsměvem pronesla: „Je na čase, aby si se přidala k nám.“ Její prsty se Lucce zarývaly do ramene a zdálo se, že jí snaží do kůže vtisknout cejch. Lucka sebrala své poslední síly a vysmekla se z Magdina sevření. Utíkala nazdařbůh lesem, provázená smíchem svých mrtvých kamarádek. Se svítáním dosáhla okraje les a vpadal do vesnice.
Vesničané se na ní dívali se soustrastí a pochopením. Oni jí věřili. Nebyla první kdo v pralese přišel o rozum. Horší to ale bylo s Lucčiným blízkým okolím. Považovali ji za blázna. Někdo, kdo vypráví o blesku s čistého nebe, hořící hranici uprostřed lesa, nebo o dívkách které ji, ač byly prý sami v plamenech, honily lesem, nemůže přece být normální. Jediné, co si nedokázali logicky vysvětlit, byla popáleniny ve tvaru ruky, kterou měla Lucka, od té noci, na rameni.