Slepý kovář

Ve školní jídelně panoval čilý ruch. Smích studentů se mísil s křikem učitelky, snažící se udržet jakýs-takýs klid. U jednoho z rohových stolů kdosi velmi hlasitě komentoval kvalitu jídla a na druhé straně místnosti se strhla hádka o letošního vítěze Stanley cupu. Nad tím vším se tiše vznášel odér oběda.
Matt se usadil naproti svému kamarádovi Scottovi: „Tak copak máme dneska k jídlu?“ Zeptal se. Scott se nadechl k odpovědi. „Ne, počkej.“ Zarazil ho Matt „Já to uhádnu sám.“ A s nadějí se podíval do talíře. Zelená hmota, která v něm ležela na něj přátelsky zamrkala. Matt se zaškaredil: „Bože, co to má být?“ „To je maso se špenátem.“ „A od kdy se maso hýbe?“ Znechuceně rýpl do jídla Matt a pohlédl na Scotta. Pak se oba beze slova zvedli a demonstrativně opustili jídelnu.
„Mohli by sme zajít ke Starkeymu.“ Navrhl Scott jen co za nimi zapadly dveře školy. Matt souhlasil a tak se už za deset minut usazovali do jednoho z volných boxů v jejich oblíbeném podniku. Za chvilku se u nich objevila servírka. „Tak co to bude, kluci? Víte, že ode dneška máme novej sendvič? Jmenuje se Pozdrav od Slepýho kováře.“ „Tak to si radši nedám. Stačila mi naše jídelna.“ Odmítl s úsměvem Scott a zahleděl se do jídelního lístku. Nakonec si objednali dvakrát cheese s hranolkama. „Hele, proč se to jídlo jmenuje tak jak se jmenuje?“ Zeptal se Matt Scotta když servírka zmizela v kuchyni. Jeho kamarád se na něj překvapeně podíval: „Ty neznáš nejoblíbenější místní legendu?“ Matt se urazil: „Nebydlím tu ještě ani rok.“ „Říkal jsme si, že si tu asi novej.“ „Přestaň si ze mě dělat srandu a řekni mi tu vaši ghost story.“ „Klid, nerozčiluj se. Vždyť už se k tomu chystám.“ Řekla Scott, nasadil tajuplný výraz a začal vyprávět.

Bylo, nebylo…Kdysi dávno… Za sedmero horami leželo malé městečko. Mám na mysli NAŠE malé městečko. No a někdy na přelomu 16. a 17. století tu žil kovář Jones. Byl to šikovný řemeslník a často chodil prodávat svoje výrobky na trh co býval pár kilometrů odtud. Cesta ale vedla přes les. Jo, dneska už zbylo jenom pár stromů, ale tenkrát to byl fakt prales. A mimo jiné se v něm ukrývalo plno zlodějů. Přes den se projít dalo, ale v noci les ovládali lapkové. Kovář tohle všechno věděl a tak cestu tam i zpět absolvoval vždy za denního světla. Jednou se ale vracel velice unavený. Slunce bylo ještě vysoko nad obzorem a tak si kovář řekl, že chvilka odpočinku ve stínu stromů ho nezabije. Lehl si do mechu pod veliký smrk a v okamžiku usnul. Když se probudil, všude kolem byla tma a na nebi se leskl měsíc. Kovář vyděšeně vyskočil a rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikoho neviděl a tak se rychle vydal k domovu. Po chvíli se mu zdálo, že za sebou něco slyší. Rozběhl se, ale zvuk se přibližoval. Zanedlouho už rozeznal rytmus kopyt dopadajících na štěrkovou cestu. Teď už mu bylo jasné, že má v zádech zloděje. Věděl, že utéct jim nemůže, protože město je ještě moc daleko. Jeho jedinou šancí bylo dobře se schovat. Zapadl do nejbližšího křoví a neodvažoval se ani nadechnout. Netrvalo dlouho a kolem se přehnala skupina po zuby ozbrojených mužů. Když ho minul poslední jezdec, kovář si ulehčeně oddechl. Jeho radost ale neměla dlouhého trvání. Uslyšel jak zloději zastavují své koně a seskakují na zem. „Seš si jistej?“ Ozval se z tlupy hrubý hlas. Jiný mu nakvašeně odpověděl: „Jasně že jo. Někdo je schovanej támhle ve křoví. Světlo měsíce se mi od čehosi odrazilo přímo do očí.“ Kovář vyděšeně pohlédl na velký kříž který mu visel na krku. Bylo to jedno z jeho nejlepších děl. Tepaný povrch teď měkce zářil v měsíčním svitu. Než si stačil uvědomit co se děje, několik párů silných rukou ho vytáhlo z křoví na cestu. Muži, kteří na ní stáli se nepěkně ušklebovali. „Tak ty ses chtěl před náma schovat, jo? A proč pak to, smím-li se ptát?“ Kousavě se zeptal jeden z nich. Ostatní se rozesmáli. „Tak co je? Spolknul sis snad jazyk?“ Znovu se zeptal onen zloděj. Jones usoudil že, právě on je vůdcem téhle bandy. „Snad ho uprosím a nechá mě žít.“ Zadoufal kovář a s nadějí pohlédl na náčelníka zlodějů. Chlad který ale viděl v jeho očích zamítl prosbu dřív než ji vůbec mohl vyslovit. Lupič se k němu naklonil a vztekle zasyčel: „Každej kdo nám padne do rukou zemře. A vzhledem k tomu, že ses před náma chtěl ukrýt, postarám se o to, aby sis svou poslední hodinku pořádně vychutnal.“ Znovu se zasmál a rozkázal ostatním, aby zajatce prohledali a pak zapálili oheň. Kováři se podlomila kolena. „Přece…přece mě nemůžete upálit.“ Vyjekl. Vůdce na něj zkoumavě pohlédl: „A proč ne?“ Zeptal se se zájmem.“ „Protože jsme člověk. A navíc křesťan. To nemůžete.“ Zloděj mávl rukou: „Já vím, já vím. Bůh nás ztrestá, co? Ale neboj. Neupálíme tě. Vím o něčem lepším.“ Otočil se k ostatním: „Přivažte ho ke stromu.“ Sám si natáhl silné kožené rukavice a sňal z ohně misku, které si Jones předtím nevšiml. Lupič přistoupil ke, strachy polomrtvému, kováři. „Upálit nechceš. Dobře. Ale teplo ti bude, to ti zaručuju.“ S těmi slovy chrstl obsah misky zajatci do tváře. Ticho lesa prořízl výkřik, který se stupňoval až do neartikulovaného řevu. Pod závojem omračující trýzně si kovář uvědomil, že v misce byl vroucí olej. Šílený bolestí přetrhl lano kterým byl připoután ke stromu a zhroutil se na cestu.
Lupiči zaraženě pohlédli na svého vůdce. „Jedeme.“ Rozhodl pobledlý zloděj. Ostatní neotáleli, rychle naskákali do sedel a s úlevou se rozjeli pryč od toho nelidského křiku.

Nad městem pomalu vycházelo slunce. V ulicích panoval klid a stráž u brány, přes veškerou snahu, tiše pochrupovala. Najednou se strážný probral. Někdo tloukl klepadlem na bránu. Biřic se neochotně zvedl a otevřel špehýrku: „Co je?“ Houkl do prázdna. Ze země se ozvalo zaúpění. Strážný pootevřel bránu a spatřil na zemi kováře. Prosmýkl se mezi pootevřenými křídly brány a opatrně se přiblížil k ležícímu muži. V okolí se nic nepohnulo a tak se strážný sklonil ke kováři a obrátil ho na záda. Když uviděl jeho obličej, vykřikl hrůzou a štítivě odskočil. Jonsova tvář vypadla jako by byla z rozteklého vosku. Byla samý puchýř a kůže se mu loupala v celých vrstvách. Jeho oči byly zakalené a hleděli kamsi do nebe. Ačkoliv vypadal zcela bez života, jeho rty se bezhlesně pohybovaly. Strážný se k němu, přes veškerý odpor, naklonil: „Co se ti, proboha, stalo?“ Kovář sebou trhl: „Kdo je tady? Prosím. Pomožte mi, ať jsme kdokoliv. Já nevidím“ „Panebože!“ Teprve teď biřici došlo co asi Jonese potkalo. Rychle se rozběhl k domu ranhojiče, ale když se s lékařem vrátil byl kovář už mrtvý.
Říká se, že jeho duše nikdy nedošla klidu, protože zemřel před branami města. Za bouřlivých nocí se prý probouzí, slepě bloudí po hřbitově a hledá městskou bránu.

Scott skončil a pohlédl na svého kamaráda. „A to je všechno? Tomu říkáš horor?“ Přezíravě mávl rukou Matt. „No co se ti nelíbí?“ Ohradil se Scott. „Takovejch historek máš všude plno. Počestný, tvrdě pracující občan umírá před branami svého rodného města. Prostě americkej cajdák.“ Scott se naštval: „Teď machruješ. Ale vsadím se že na hřbitově bys mluvil jinak.“ „Css. Tam jsou jenom mrtví a ti mi neublíží.“ „Jenom aby.“ „Vsaď se. Dneska v noci přespím na hřbitově. Má být hnusně a to by ten tvůj kovář měl mít povolený vycházky, ne?“ „O.k. O co se vsadíme?“ „Kdo prohraje, bude dělat vítězi týden poskoka.“ „Dobře.“ Souhlasil Scott a dodal: „Připrav se na to, že tě pěkně zaměstnám.“ Matt se jenom ušklíbl.

Když na město padla tma, dospěl Matt k názoru, že to nebyl zas až tak skvělej nápad. Couvnout už ale nemohl. „Klid. Na duchy přece nevěřím. A už vůbec ne na slepý.“
Zrovna když zvažoval, jestli si má vzít něco k jídlu, dopadl na okno jeho pokoje kamínek. Matt odhrnul závěsy a uviděl Scotta jak hledá na zemi další kámen. Otevřel okno. „Už jdu.“ Zavolal a vylezl ven na střechu verandy která byla hned pod oknem. Seskočil na zem vedle Scotta. Ten se na něj vesele zašklebil: „Tak co? Nerozmyslel sis to?“ „Ani náhodou.“ Odbyl ho Matt. „Kde máš auto?“ „Za rohem.“
Netrvalo dlouho a Scottův ford zastavil před hřbitovem. Matt vystoupil: „Ráno se tu pro mě zastav.“ „Jasně. Dobrou a dej si pozor na duchy.“ Rýpl si ještě naposledy Scott. „Dej mi svátek.“ Poslední slova zanikl ve skřípotu hřbitovní branky.
Matt se ocitl sám. Pomalu procházel mezi hroby. Konečně našel u jedné zídky relativně suché místo. Rozložil spacák a chystal se lehnout si. Najednou nebe rozčísl blesk a začalo pršet. „Prima. To mi chybělo k radosti.“ Zamumlal Matt zatímco se snažil dostat se do spacáku. Konečně se mu to podařilo. „Je načase jít spát. Jestli mě někdo vzbudí, tak bude litovat, že je JENOM mrtvej.“ Prohlásil. Odpovědi se mu naštěstí nedostalo.
Když se probudil, byl měsíc, který se občas objevil mezi mraky, asi v polovině své cesty. Stále pršelo a spacák, včetně Matta, byl úplně mokrý. „Je načase změnit místo pobytu.“ Pomyslel si Matt. Sebral věci a vydal se na cestu hřbitovem. Zpočátku byly hroby relativně nové, ale čím víc se nořil mezi náhrobky, tím starší byla data na nich. Nakonec dorazil na místo, kde se mezi stromy a pod vrstvou listí skrývaly popraskané náhrobní desky z nichž jména jejich majitelů už dávno smyl déšť. Matt si vybral jeden z rozložitých kaštanů a ustala si u jeho kořenů. Právě když se chystal pokračovat ve spánku probral ho syčivý zvuk. Znělo to jako by se někdo brodil listím. Matt se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Zdálo se mu, že se mezi hroby mihla postava. Chtěl vstát, ale výsledný efekt byl ten, že se zamotal do spacáku a zřítil se zpátky do listí. Najednou se mu zdálo, že kroky neznámého slyší za sebou. Prudce se otočil, ale jediné co spatřil bylo listí povalující se po zemi. Matt se opět začal věnovat spacáku. Zlomyslný zip zaujal jeho pozornost natolik, že si nevšiml postavy, která vystoupila ze stínu stromů několik metru od něj. Její přítomnost zaregistroval až v momentě, kdy ucítil ruku na svém rameni.

Scott už hodnou chvíli postával před hřbitovem. „Kde sakra je? Nejspíš ještě spí. Asi pro něj budu muset jít.“ Zauvažoval. Prošel brankou a vydal se hledat Matta mezi hroby. Hřbitov byl ale velký a Scott to po chvíli začal vzdávat. „Nejspíš se tu někde schoval a teď se mi směje.“ Pak se mu ale zdálo že z nitra pietního místa zaslechl nějaký zvuk. Opět delší dobu bloudil mezi náhrobky až došel do nejstarší části hřbitova. Pod jedním ze stromů uviděl Mattuv spacák. „Hej Matte! Kde seš ty pako! Tohle už není sranda!!!“ zakřičel Scott. Hřbitov byl dál tichý. Pak kousek od Scotta zašustilo listí. Pohlédl tím směrem a uviděl Matt jak se choulí u jednoho z hrobů. Došel k němu. „Co blbneš? Už si vyhrál. Tejden ti budu dělat otroka. Tak si nech ty přiblblé vtipy, buď tak laskav.“ Matt k němu vzhlédl. Jeho oči měly mléčně bílou barvu. „Scotte? Seš to ty?“ vykřikl. „Já… sem slepej! Chápeš to? Přišel. Nic nevidím.“ Zoufale se rozvzlykal. Po chvilce se trochu uklidnil. Natáhl ke Scottovi ruku ve které něco svíral. Jeho přítel byl ale natolik vyvedený z míry, že se ani nepohnul. Předmět Mattovi vyklouzl z ruky. Nevšímal si toho a řekl: „Tohle mi dal. Ode dneška mám já hledat bránu.“ Teprve teď se Scott podíval na zem. Na spadaném listí tam ležel velký kříž a jeho krásně tepané ornamenty se leskly pod paprsky slunce.