Blesk z čistého nebe

Tmou, která ho obklopovala, pronikl hlas jeho ženy: „Ralphe, miláčku, slyšíš mě?“ Chtěl jí poprosit, aby tak nekřičela, ale měl pocit, že by ho to zřejmě stálo poslední zbytky energie. Snažil se hluk nevnímat, ale další zvuk pronikl černou bariérou: „Nevynímá vás. Musíte vydržet, až se vzbudí.“ Kdo to řekl? A co má společného s jeho ženou? Pomalu se začal probírat...

„Ralphe, jestli ty jabka neočešeš, spadnou a nebudeme z nich mít nic.“ volala na svého manžela Stella. Ralph se vynořil ze pokoje a s výrazem uraženého dítěte vyrazil k jabloním, které rostly na kopci nad jejich domem. Výstup byl prudký Ralph by v dusnu, které panovalo, rozhodně věděl o lepší zábavě než té co mu naplánovala Stella.

Když se vyškrábal na kopec, všimnul si, že u hned kmene prvního stromu stojí koš, který mu tam jeho starostlivá manželka neopomněla připravit. Ralph do něj vztekle kopl, až se nešťastný košík odkutálel o několik metrů dál. „Hlavně že budem mít doma dost jablek pro celý okolí.“ mumlal si pro sebe vztekle, zatím co lezl do koruny stromu. Ale i přes silné rozčarování se nakonec pustil do práce...

Když už měl dobrou polovinu koše plnou, všiml si, že okolní vzduch se citelně ochladil. Pohledl na nebe. Slunce zakryly temné mraky, které slibovaly pořádnou bouřku. „Jestli teď slezu, tak ty zatracený jabka při dešti spadnou, Stella se naštve a já budu muset spát na gauči.“ zauvažoval. Ta představa ho nijak nenadchla a proto se rozhodl, že radši zůstane na stromě déšť-nedéšť. Natáhl se po dalším ovoci. V té chvíli nebe rozčísl blesk a jako zářící had se zakousl do Ralphova těla.

Hlas jeho ženy mu stále duněl v hlavě. „A kdy se probere? Trvá to už moc dlouho...“ její dosud pevný hlas se zatřásl. Neznámy muž ji uklidňoval: „Zasáhl ho blesk. Měl obrovské štěstí, že přišel jen o koš. Je pochopitelné, že je po takové dávce elektřiny v bezvědomí.“

Ralpha začala ze směsice zvuků bolet hlava. Chtěl otevřít oči, ale jeho tělo ho ignorovalo. Zkusil to ještě jednou a po chvilce snahy se mu to podařilo. Vzápětí toho trpce litoval. Měl pocit, že se mu do mozku zakusuje tisíce jehliček. Jasné světlo ho doslova oslepilo. Do očí mu vyhrkly slzy. Když se mu konečně podařilo zaostřit, zjistil, že leží v zářivě bílém nemocničním pokoji, Stella sedí na kraji postele, drží ho za ruku a po tvářích jí stekají slzy. Za ní postával nějaký muž, podle bílého pláště zřejmě doktor a nervózně pokukoval po přístrojích vedle pacientovi postele. Mohlo mu být okolo čtyřiceti. Byl vytáhlý a hubený a jeho pokusy o zakrytí začínající pleše se nesetkaly zrovna s úspěchem.

Pípání přístrojů se Ralphovi zarývalo do mozku a určitě už tam vyhloubilo docela slušný kráter. Chtěl upozornit Stellu, že už je vzhůru, ale jazyk mu ležel v ústech jako kdyby k němu nepatřil. Naštěstí Stella sklouzla pohledem z ukazatele srdeční činnosti na jeho obličej a všimla si, že už je při vědomí. Rychle si otřela slzy a sykla směrem k muži: „Doktor...“ Muž za ní se konečně probral z letargie a přistoupil k Ralphovi. Ještě jednou zkontroloval přístroje a pak pravil: „Zdravím vás, pane Smithe. Jmenuju se Richard Stevenson a budu se tu o vás chvilku starat.“ Ralphovi vytanula na mysli odporná představa několika měsíců, které by mohl strávit ve zdejší zařízení. Doktor Stevenson ho ale vzápětí uklidnil: „Nebojte, pokud všechno půjde dobře, tak vás koncem týdne pustíme.“ Mluvil ještě dál, ale Ralpha přemohla únava a znovu usnul.

Zdál se mu zvláštní sen. Byl v místní bance, ale nestál ve frontě jako každý jiný. Vznášel se u stropu. Chvíli se rozhlížel a pak si všiml, že u jedné z přepážek stojí i doktor Stevenson. Právě něco řešil s pokladní, když tu muž za ním vytáhl pistoli a vystřelil do vzduchu. Začal něco křičet, ale Ralphovi se žádný zvuk nedonesl. Pochopil ovšem, že muž chce peníze. Pokladní ale místo toho, aby splnila zlodějovo přání, nenápadně pátrala pod stolem po alarmu. Značně nervózní lupič dospěl k názoru, že vše nejde podle jeho plánů a rozhodl se předvést všem přítomným svůj nejnovější módní doplněk. Opasek z plastické trhaviny. V tom okamžiku ale pokladní našla to správné tlačítko. Soudě podle toho, jak sebou všichni trhli, to rozhodně nebyl tichý alarm. Zloděj zpanikařil a odpálil bombu. Okolo Ralpha se rozlilo oslňující světlo.

Ucítil dotek na rameni. Otevřel oči a s údivem si uvědomil, že se nad ním sklání právě doktor Stevenson: „Pane Smithe, co je s vámi? Chcete něco na uklidnění?“ „Vy nejste mrtvý?“ zeptal se Ralph nevěřícně. „Vypadám na to?“ „Já jen…“ začal Ralph,ale pak se zarazil: „No to je jedno.“ Doktor ho chvilku zkoumavě pozoroval ale pak se natáhl k nočnímu stolku a podal Ralphovi dva prášky na spaní. Ten je spolkl a sledoval doktora jak odchází. Pak ho ale něco napadlo: „Doktore, můžu vás o něco poprosit.“ Stevenson se zarazil v půli cesty ke dveřím. „Jistě, co potřebujete?“ Ralph se nadzvedl na loktech. „Slibte mi, že nepůjdete do banky.“ „Cože?“ Nechápal doktor. „Prostě mi to slibte.“ Dožadoval se Ralph. Lékař se na chvilku zamyslel, ale pak, snad proto aby svého pacienta uklidnil, pokýval hlavou: „Tak dobře.“ Pohlédl na Ralpha: „Proč tam ale nemám chodit?“ Ralph zavřel své unavené oči a zamumlal: „Vysvětlím vám to zítra. Tedy pokud se bance vyhnete velkým obloukem.“ Doktor se prozatím spokojil s takovou odpovědí a pokoj opustil. Ralph opět usnul.

Další den byl stejně jednotvárný a nudný jako všechny dny nemocných. Rozptýlení přišlo až odpoledne. Ralpha přestala bolet hlava a tak si pustil televizi. Na jednom z programů běžel hokej. Ralph se potěšeně zašklebil. Konečně se může podívat na zápas, aniž by Stella stála za ním a vydávala příkazy. Spokojeně se uvelebil a ponořil se do víru „ledové“ hry. V polovině zápasu, ale televize zablikala a místo očekávaného buly se objevila tvář místního zpravodaje. Ten nasadil profesionální úsměv a pravil: „Vážení televizní diváci, omlouváme se za přerušení vysílání, ale máme pro vás důležité informace. Bohužel vás musím předem upozornit, že tyto zprávy nejsou dobré. Neznámý muž dnes odpoledne přepadl místní pobočku banky. Máme zatím jen kusé informace, ale zdá se, že pokladní odmítla vydat zloději peníze a spustila alarm. Lupič, zřejmě v záchvatu paniky, vyhodil celou budovu do povětří....“

Další slova se slila v šum. Ralph šokovaně zíral na obrazovku. Zápas už se zase rozběhl, ale on ho nevnímal. Dveře jeho pokoje se rozletěly a dovnitř vpadl doktor Stevenson: „Jak jste to věděl?“ vypálil na Ralpha. Ten se k němu pomalu otočil a zašeptal: „Já nevím. Zdálo se mi o tom.“ Medik na něj nedůvěřivě zíral: „Chcete mi říct, že váš sen mi zachránil život?“ Ralphovi bylo téměř do pláče: „Bylo to tak.“ Stevenson na něj pohlédl a snažil se v jeho očích najít sebemenší stopu lži. Jediné co ale viděl, byl údiv a zděšení. „Dobře,“ pronesl už klidněji. „Je to zvláštní, ale já vám snad i věřím.“ Pak doktor ještě naposledy pohlédl na svého pacienta a odešel z pokoje. Ralph zůstal sám a v hlavě se mu honily nejrůznější otázky.

O pár dní později Ralpha z nemocnice propustili a on se opět vrátil do svého dmu pod kopec . Z onoho „kontaktu s přírodou“ byl sice ještě lehce otřesen, ale žádné trvalé následky nepociťoval. Právě dojedl výborný oběd a se sportovní stránkou a plechovkou piva si sedl do křesla. O chvíli později, zmožen jídlem, usnul...

A zase se ponořil do snového světa. Tentokrát se objevil na rohu ulice kterou znal. Kousek od něj byl obchod Emy Rosteové, ke které si občas zašel pro pivo. Dveře potravin se otevřely a vyšla z nich jejich majitelka. Zavolala něco na ženu na druhé straně ulice a vyrazil přes cestu za ní. V okamžiku, kdy byla uprostřed silnice, se zpoza rohu vyřítil zelený sedan. Ema polekaně vykřikla, ale uskočit už nestačila. Auto ji odhodilo skoro až k Ralphovi, který mohl jen bezmocně sledovat jak z ženina těla vyprchávají poslední zbytky života. Ralph se k ní chtěl sehnout, ale najednou byl zase doma s novinami u nohou. Bez nějakého většího přemýšlení vstal, vzal klíče od auta a vydal se k místu, už jednou prožité, nehody.

Zaparkoval na místě kde ve snu stál a čekal co se bude dít. Za chvíli vrzly dveře a Ema vyšla ven. Vše se odehrával úplně stejně jako v Ralphovu snu. Když se Ema vydala do vozovky, rozhodl se Ralph jednat. Vyskočil z auta a rozběhl se k majitelce obchodu. Za sebou slyšel auto vyrážející zpoza rohu. Znovu zaslechl Emin vyděšený výkřik. O chviličku dřív než auto skutečně narazilo do prodavačky, chytil ji za ruku a strhl ji k sobě. Sedan je jen těsně minul a zmizel v dáli. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, jen co trochu popadl dech. „Ježíšikriste, Ralphe, vždyť on mě mohl zabít.“ Víc toho ze sebe nebyla schopna vypravit. Ralph ji odvedl zpátky do obchodu, předal ji jejím kolegyním. Potom co nejrychleji vyrazil domů. „To už nemůže být náhoda. To není možný.“ napadla ho cestou.

Jeho žena si samozřejmě všimla, že něco není v pořádku. Když se ho snad po sté zeptala, co s ním je, Ralph to nevydržel a se vším se jí svěřil. V dalších dnech se ale přesvědči, že staré rodinné moudro, tradované z otce na syna: „Chceš li něco uchovat v tajnosti, neříkej to své manželce.“ se nemýlilo. Celé město najednou vědělo o jeho „podivných schopnostech“. Bylo téměř na denním pořádku, že ho lidé zastavovali na ulici a ptali se ho o čem se mu v noci zdálo.

Po několika měsících byl Ralph známou postavou města. Už si pomalu začínal zvykat na to, že jeho starý život je nenávratně pryč. Věštecké sny stále vracely a zatím se nestalo, že by se zmýlily.

Jako téměř každý večer, v poslední době, uléhal Ralph do postele s vyloženě nepříjemným pocitem. „Tak o čem se mi bude zdát dneska?“ napadlo ho těsně předtím než usnul.

Tentokrát se objevil v autě. Seděl vedle nějakého muže, ale neviděl mu do tváře. Neznámý řidič právě projížděl serpentinami, které se táhly po útesech nedaleko města. Pod nimi šumělo moře. Muž upíjel kávu, ze které se kouřilo a spokojeně si pohvizdoval Love me Do od Beatles. Potom ale najel na kámen a auto nadskočilo. Neznámý leknutím upustil kelímek a vylil si jeho horký obsah do klína. Zaúpěl a pustil volant. Auto se prudce stočilo ke kraji silnice. Než vůbec stačil řidič zaregistrovat svou chybu auto prorazilo svodidla a přeletělo přes útes. Auto se zřítilo do oceánu a poslední okamžiky života neznámého muže odvál vítr.

Ralph se na posteli prudce posadil. Pot z něj jen lil a srdce mu tlouklo jako kdyby právě uběhl maratón. Stella, která do té doby klidně spala vedle něj, se vzbudila a rozsvítila lampičku. „Miláčku, co je? Zase další sen? O kom tentokrát?“ zeptala se opatrně. „Já nevím. Neviděl jsem mu do tváře.“ přiznal se Ralph. „Tak to asi nebude nikdo zdejší.“ usoudila jeho žena. „Nemůžeš přece zachránit všechny lidi na světě.“ Dodala a demonstrativně zhasla. S tím nebylo možno nesouhlasit.

Dny ubíhaly a Ralph na sen pomalu zapomněl. Žádné další od té doby už neměl a popravdě řečeno, ani mu to nevadilo. I lidé z okolí se už začali smiřovat s tím, že jejich senzibil přišel o své schopnosti a že jejich město opět upadne v zapomnění.

Ralph se právě vracel domů z jedné pracovní schůzky. Trochu se to protáhlo a jemu už se klížili oči. Spokojeně projížděl horským zákruty a těšil se domů na teplou večeři. „Copak asi dneska Stella uvařila…“ přemítal. Pak si vzpomněl, že je dneska hokej. To ho potěšilo až ze samé radosti pěkně přišlápl plyn. Pak se natáhl pro kávu, která stála na sedadle spolujezdce. Napil se a opět se ponořil do svých myšlenek. Najednou ho ale přepadl pocit, který neznal. Něco bylo špatně. Znovu se napil kávy a ta jako by nepříjemnou předtuchu odplavila. Ralph se s úsměvem podíval na hodiny na palubní desce a v té chvíli mu úsměv zamrzl na rtech. Došlo mu, že si nevědomky zpívá Love me Do. Další sled událostí byl tak rychlý, že Ralph zaznamenal jen několik málo momentů. Kámen na silnici, kávou polité nohy, náraz do svodidel a pak nekonečný pád do hlubin vyplněný jen jeho křikem.

Přišlo to jako blesk z čistého nebe.