Johanka z parku

Čaj měl barvu krve, voňavá tyčinka se rozpadala v prach a vmíchala se mezi ostatní padlé družky.V pokoji byla tma, v bytě ticho a nad městem nesvítily hvězdy.Točila se ji hlava, nevnímala.Muzika hrála.Písnička zněla.

„Tři tečky na slepo vypálím do vzduchu"

perem si psala na papír dopis na usmířenou, který chtěla zítra nenápadně podstrčit svému příteli.Vlastně ex-příteli.Pak zavrtěla hlavou a zmačkala psaní do kuličky.

"Tři tečky od věty co nikdy neslyšel"

Tohle ji nešlo.Raději se natáhla přes hradbu svíček, které zapálila, po deníku.Psala si tam básničky a povídky.Nechtěla je uveřejňovat, psala je jen a jen pro sebe, když ji bylo smutno.

"Milostně pro všechny co klesaj na duchu
Tři tečky z románu co nikdá nevyšel.“

Dívka si sundala brýle a potřásla hlavou.Co si to zase udělala.Po tváři ji stekla jedna slza.Potila se..Znovu si lokla.Bylo ji špatně, tak proč to pořád pila?Vzduch se už nedal skoro dýchat.Najednou se ji chtělo spát.

„Koukáme jak nám všechno pod rukama černá.
Zejtra si svážem kosti do uzlíku, aha.“

Zvedl se ji žaludek.Natáhla se po čaji, ale ruka ji sjela.Sklouzla ze židle na které seděla a padla obličejem na koberec.Ozvalo se ostré třesknutí jak se ze stolu skutálel hrnek a roztříštil se na podlaze kousek od dívčiného obličeje.Zelené oči hleděli do prázdna.
Hlavou ji běželi všechny věci co se přihodily, namočené v krvavém čaji.Křičeli, smáli se a zpívali.

„Tři tečky na sloku vypálím do vzduchu“

Kap, kap.Ze stolu stékala rudá kapalina.Napůl v bezvědomí se podívala na rudé kapky na koberci.Zorničky se ji rozšířili děsem.“Krev“Zaječela v duchu.Vymrštila se a zády narazila do skříně.Srdce ji bušilo.
Tři tečky pro národ, dělá že neslyšel
Hlasy už nezněli jenom z reproduktoru.Zněli všude po pokoji.Ze stínů na ni zíraly rudá očka a šklebily se tlamičky s ostrými zuby.Slézali se k dívce, podivná zmrzačená tělíčka, jako potrhané děti z potratů.Postavili se na vratké nožky, chytily se za ručičky a začali tancovat a zpívat.

"Milostně pro všechny, ať žijem juchchchů"

Děvče se snažilo řičet, přehlušit je, ale nešlo to, jenom se jejím pokusům smály
Některé stvůrky tancovali mezi svíčkami, jako lidé kolem svatojánských ohňů.Najednou se jedna svíčka převrhla.Papíry na stole začali hořet.Zrůdy se ještě víc rozjařily.

„Koukáme jak nám všechno pod rukama černá.
Zejtra si svážem kosti do uzlíku, aha“

Jejich oběť se vrhla k psacímu stolu, popadla svůj deník a přitiskla si ho na prsa.

"Tajemství z románu, na to bys nepřišel“.

Sesunula se na zem, slabá, zlomená,zatímco potrhaná tělíčka tancovala a zpívala pořád dokola.Oheň plápolal.Stravoval papíry, nábytek, šplhal po záclonách.
Najednou děti umlkly, jenže písnička ještě neskončila.Dívka zvedla hlavu a zazpívala poslední sloku.
„Háčky a čárky pustím po větru.
Střelím se holou větou.
Hlas ji slábl.

"Poslední větu nechám si pro sebe,
Snad se s ní růžově prostřílím do nebe".

Některé stvůrečky se kupily u okna.Popadly kámen a skleněnou tabulku rozbili.Ten nejmenší přinesl své stvořitelce střep.
Zatímco ostré sklo rozřezávalo kůži, mrňousci zpívaly.

„Poslední větu, v žaludku zazebe“

Krev kapala a její rty bezhlesně opakovaly.

„Šetři si slovíčka, dojde i na tebe“

Příšerky se otočily a jako proud se hrnuli z okna přičemž pěli jako jeden tvor.
„
Šetři si slovíčka, dojde i na tebe“

Běželi ztrestat toho, kdo rozplakal jejich maminku.

„Šetři si slovíčka dojde i na tebe“
„Šetři si slovíčka dojde i na tebe“
„Šetři si slovíčka, dojde i na tebe“