Anatomie
Anatomie
Anotace: Na život a na smrt... Vždy tě budu milovat
Procitl. Otevřel oči. Ostré světlo ho oslepilo. Zamžoural a chtěl si sednout, ale tělo ho neposlouchalo. Nemohl se pohnout. Bolela ho hlava. Myslel, že se mu každou chvíli rozzkočí. Nevěděl, kde je a nemohl si vybavit co vůbec dělal. Přemítal si v hlavě co dělal, než se probudil tady. Ještě ani nevěděl, kde je. Cítil desinfekci a zvláštní navlhlý chlad. Začaly se mu promítat střípky z minulé noci.
Pamatoval si, že se vracel se svojí holkou domů z večeře. Chtěla, aby šel k ní. On odmítl a navrhl, aby se šli projít do její staré čtvrti. Tam odkud pocházela a tam, kde strávila nejkrásnější okamžiky svého dětství. Bylo chladno a ona se k němu přitiskla. Cítil teplo jejího těla a toužil ji políbit na její rudé rty. Místo toho ji objal a zašeptal ji do ucha jak moc ji miluje. Ona se zasmála a on si přál, aby mu tenhle pohled na ni nikdy nezmizel z paměti. Zafoukal vítr. Sevřel ji v náručí a políbil ji. Nevěděl, že to bude naposledy. Odhrnul jí vlasy z tváře a zadíval se jí hluboko do očí. Do jejích ledově modrých očí, které tak miloval. Byla krásná a tak čistá. Jako by ani nebyla člověk, ale anděl. Anděl, který k němu přiletěl, aby mu dal to, po čem tak toužil. Došli před jeden starší dům. Dům, za který by i dýchala. Její rodný dům. Posadili se na schody a jen se tak usmívali. Potom ji chytil za ruku a hladil ji. Pročechrala mu černé vlasy a políbila ho na tvář. Sáhl do kapsy, vytáhl malou krabičku a otevřel ji. Jeho dívka se na něj překvapeně podívala. Malý blýskavý prstýnek s kamínkem se třpytil v jeho ruce. Dívka zavýskla, otočila se na něj a bezeslova kývla. Skočila mu kolem krku a zašeptala mu do ucha, že tohle je nekrásnější den jejího života. Pak, oba šťastní, na sebe hleděli a plánovali budoucnost. Slíbil jí, že koupí ten dům a že ji nikdy neopustí. Ona chtěla vymalovat dětský pokoj na modro a on na zeleno. Škádlili se, jen tak zamilovaně. Ona vyskočila a chtěla se jít podívat dovnitř. On ji chtěl zastavit a chytil ji za ruku. Otočila se a usmála se na něj. Chtěla jen nahlédnout. Přesvědčoval ji, že je to špatné, ale nemohl odolat jejímu úsměvu a prosbám. Opatrně vypáčil staré dveře a vstoupili do haly. Obrovský Viktoriánský dům byl plný krásných, zaprášených koutů. Na tmavé dlažbě byla vrstva prachu, ale dívka byla šťastná. Sevřela jeho ruku a s lehkým úsměvem na tváři se kolem koukala jako malé dítě na pouti. Byl šťastný, že jí udělal radost. Byla pro něj to nejcenější co měl. Při tikotu zastaralých hodin na zdi, které šli snad o půl dne později, tančili ve víru prachu. Sloupce stříbrného světla osvěcovala jejich tváře. Snad stokrát si řekli " miluji Tě" a snad stokrát si uvědomili kouzlo této fráze. Tančili tam skoro celou věčnost. Čas je tlačil a oni věděli, že jednou musí přestat tančit a budou muset odejít. A tak ruku v ruce opouštěli ten krásný starý dům v krásné staré čtvrti s úsmevěm na tváři. Dívka si v tom krásném pomatení uvědomila, že uvnitř zapomněla kabelku. On se nabídl, že se pro ni vrátí. Šel k malému stolku s vyřezávaným slonem a vzal malou černou kabelku. Chtěl odejít, ale něco ho drželo vevntř a on nemohl odtrhnout zrak od několika stop v prachu, které zcela určitě nepatřili ani jemu ani jí. Věděl, že něco není v pořádku. Zavolal na dívku, ale ona neodpovídala. Vyběhl ven, ale nikde nikdo, jen ve světle lampy ležel malý lesklý předmět. Světlo na něj dopadalo a on se třpytil na všechny strany. Byl to malý, stříbrný prstýnek s kamínkem. Byl to ten prstýnek, kterým ji žádal o ruku a ona souhlasila. Zvedl jej a se zoufalstvím v hlase a slzami v očích křičel její jméno. Hope! A stejně jako jeho naděje vyhasínala i jiskra v jeho očích zalitých slzami.Nevěděl co si má myslet. Bál se o ni a chtěl ji zpět. Najednou uaslechl kroky. Myslel si, že je to ona a otočil se. Jediné co viděl, byly hluboké, úzké oči. Oči tmavé a bez jakéhokoliv citu. Ucítil bolest a do jeho těla se v krvi dostala silná sedativa. Stačil jen vzdychnout a zhroutil se.
Cítil podivný chlad a pořád ještě nechápal co se s ním děje. Jeho oči si přivykly světlu a on pomalu rozeznával okolí. Bíle vykachličkovaná místnost s několika nerezovými nemocničními stoly. V rohu byly umyvadla a u stolu napravo od něj byl malý vozík s chirurgickými nástroji. Byl zmatený a vyděšený. Uslyšel hlasy. Kousek od něj stály dvě postavy v bílých, doktorských pláštích. Jeden si natahoval rukavice a druhý mu zavazoval roušku. Podle postavy to byl muž a žena. Do hrobového ticha rozrazil někdo dveře. K jeho hrůze to nebyla záchrana, ale nějaký muž, který vezl další tělo zakryté plachtou. Byl zticha. Přísahal by, že ti ostatní musí slyšet tlukot jeho strdce. Muž, který dovezl tělo ho položil na stůl, u kterého byly nachystány nástroje a pak se taky oblékl. Všichni tři si stoupli k pitevnímu stolu a pozorovali to nové tělo. Chtěl vědět, kdo tam je a bál se. Tušil komu to nehybné tělo patří. Něco uvnitř mu říkalo:
" Podívej se. Kdo jiný by tam ležel než tvoje milovaná. Hope. Je mrtvá a ty s tím už nic neuděláš."
Nechtěl tomu věřit. Doufal, že je to nějaký bezdomovec, nebo někdo jiný, ale hlavně ne Hope. Ta krásná plavovláska s velkýma očima. Ta, se kterou mu srdce bylo rychleji a zároveň pomaleji. Ta, kterou požádal o ruku, Ta, která řekla ANO a Ta, se kterou chtěl žít věčně. Perverzní doktoři, kteří porušovali Hipokratovu přísahu snad v každém bodě poodstoupili a odešli k rentgenovým snímkům těla. Zavřel oči a doufal, že když se znovu podívá, probudí se vedle své Hope na posteli plné růží a ucítí pach jejího těla smíšeného s parfémem od Gucciho, který jí dal k narozeninám. Nedokázal to a oči otevřel. Nemohl tomu uvěřit. Ze stolu padal vodopád těch nejkrásnějších medových vlasů, které voněly po mandlovém oleji a mladých růžích a leskly se jako diamanty v měsíčním světle. Hebká pokožka téměř slonovinové barvy s tak dokonalou přesností rozmístěných pih. Bylo jich pár a on je miloval. Říkal jak jsou roztomilé a ona to nesnášela. Její dokonalé modré oči se na něj upíraly s prosbou o záchranu. Upřeně na něj zírala. Díval se do těch krásných očí a v duchu nadával sám sobě, že tomu nedokázal zabránit. Jeho láska zemřela a on ji bude následovat. Plakal, jen tiše, protože z jeho úst nevycházel žádný zvuk, o to více upřímněji. Mrkla. Pomalu a vyčerpaně, ale mrkla. Ona žije. Jediné na co teď dokázal myslet bylo, jak se k ní dostat. Šílení doktoři se radili a on se pokoušel pohnout.Nebyl schopen dostat svoje tělo do pohybu. Doktoři vrací. Vyděšeně koukal na svou polomrtvou lásku. Netušil co se bude dít, ale věděl, že to bude to poslední co se s ním stane. Ležel a hleděl na ni. Doktoři přišli k jeho krásce a hleděli na její nahé tělo. Dokonalé a krásné.
" Skalpel sestro." Zvonivý hlas protnul ticho.
" Jistě pane doktore." Ozvala se nepřítomným hlasem osoba oblečená jako zdravotní sestra. Jako sestra z nějakýho přiblblýho filmu. Sestra v bílé sukýnce, sestra s čapcem na hlavě, sestra v rukavicích a rouškou na hlavě, sestra z minulýho století. Nechutná, podlá svině a ne sestra.
Chtěl zakřičet " Nechte toho, vžyť žije!", ale nemohl ze sebe dostat jediné slovo. A pak to začalo. Skalpel mířil k jejímu tělu. Čepel se dotkla její kůže. Hope se dívala tím svým pohledem na svou lásku a nevnímala bolest. Byla zfetovaná, byla v deliriu. A muž plakal. Ne, že by přímo plakal, to jen slza mu stékala po tváři, protože víc nedokázal. Jeho tělo se stalo jeho nepřítelem. Věznilo ho. Nemohl dělat nic jinýho než se koukat, jak mu řežou do snoubenky. Byl divákem v parodii zvané život. Sklalpel protínal tkáň. Krev netekla. Díky těm drogám, kterými jí nacpali, se srazila. Hope ležela a koukala a on ležel a taky koukal. Koukal jak ji vraždí, koukal jak jí pitvají a koukal co budou dělat i s ním. Je dobrý vědět jak umřeš. Je dobrý vědět kdo tě zabije. Je ale špatný nemoct s tím něco udělat. Jen se dívat a umírat. Doktor sáhl do Hopeiných útrob a vyňal srdce. Sestra mu podala skleněnou nádobu s nějakým roztokem a srdce do něj dali. Pak pitvali dál. A on se díval na Hope a na srdce a přemýšlel jestli to moje jeho srdce taky bude naložené. Připadal si jako blázen. Hope zavírá oči, poslední slza stéká po tváři a pak se zavřou naposled. Jediný na co dokázal myslet bylo jenom jedno. Hope měla nejkrásnější srdce ze všech. Doslova. A on půjde za ní a řekně jí to a řekne jí, že ji miluje, a že ji chce i když nemá srdce, a že on ho nemá taky, a pak, pak jí bude líbat a budou spolu tančit v tom starém viktoriánském domě. Zavřel oči a nechal se unášet posledními vzpomínkami na krásnou Hope. Hope v jeho náručí. Její teplé, poddajné tělo plné pih, její medové vlasy a andělský hlas. Její modré oči, které se zavřely naposled. A slyší ještě něco, krom toho jejího andělského hlasu. Slyší kroky. Slyší doktory. Slyší zvonit ocel. Slyší jak se mu vkrádají do útrob. Slyší to, ale odmítá vidět. Čeká, až ve světle uvidí tu, kterou miluje. Tu, které by dal srdce. Doslova.
" Skalpel sestro."
" Jistě pane doktore."
Pamatoval si, že se vracel se svojí holkou domů z večeře. Chtěla, aby šel k ní. On odmítl a navrhl, aby se šli projít do její staré čtvrti. Tam odkud pocházela a tam, kde strávila nejkrásnější okamžiky svého dětství. Bylo chladno a ona se k němu přitiskla. Cítil teplo jejího těla a toužil ji políbit na její rudé rty. Místo toho ji objal a zašeptal ji do ucha jak moc ji miluje. Ona se zasmála a on si přál, aby mu tenhle pohled na ni nikdy nezmizel z paměti. Zafoukal vítr. Sevřel ji v náručí a políbil ji. Nevěděl, že to bude naposledy. Odhrnul jí vlasy z tváře a zadíval se jí hluboko do očí. Do jejích ledově modrých očí, které tak miloval. Byla krásná a tak čistá. Jako by ani nebyla člověk, ale anděl. Anděl, který k němu přiletěl, aby mu dal to, po čem tak toužil. Došli před jeden starší dům. Dům, za který by i dýchala. Její rodný dům. Posadili se na schody a jen se tak usmívali. Potom ji chytil za ruku a hladil ji. Pročechrala mu černé vlasy a políbila ho na tvář. Sáhl do kapsy, vytáhl malou krabičku a otevřel ji. Jeho dívka se na něj překvapeně podívala. Malý blýskavý prstýnek s kamínkem se třpytil v jeho ruce. Dívka zavýskla, otočila se na něj a bezeslova kývla. Skočila mu kolem krku a zašeptala mu do ucha, že tohle je nekrásnější den jejího života. Pak, oba šťastní, na sebe hleděli a plánovali budoucnost. Slíbil jí, že koupí ten dům a že ji nikdy neopustí. Ona chtěla vymalovat dětský pokoj na modro a on na zeleno. Škádlili se, jen tak zamilovaně. Ona vyskočila a chtěla se jít podívat dovnitř. On ji chtěl zastavit a chytil ji za ruku. Otočila se a usmála se na něj. Chtěla jen nahlédnout. Přesvědčoval ji, že je to špatné, ale nemohl odolat jejímu úsměvu a prosbám. Opatrně vypáčil staré dveře a vstoupili do haly. Obrovský Viktoriánský dům byl plný krásných, zaprášených koutů. Na tmavé dlažbě byla vrstva prachu, ale dívka byla šťastná. Sevřela jeho ruku a s lehkým úsměvem na tváři se kolem koukala jako malé dítě na pouti. Byl šťastný, že jí udělal radost. Byla pro něj to nejcenější co měl. Při tikotu zastaralých hodin na zdi, které šli snad o půl dne později, tančili ve víru prachu. Sloupce stříbrného světla osvěcovala jejich tváře. Snad stokrát si řekli " miluji Tě" a snad stokrát si uvědomili kouzlo této fráze. Tančili tam skoro celou věčnost. Čas je tlačil a oni věděli, že jednou musí přestat tančit a budou muset odejít. A tak ruku v ruce opouštěli ten krásný starý dům v krásné staré čtvrti s úsmevěm na tváři. Dívka si v tom krásném pomatení uvědomila, že uvnitř zapomněla kabelku. On se nabídl, že se pro ni vrátí. Šel k malému stolku s vyřezávaným slonem a vzal malou černou kabelku. Chtěl odejít, ale něco ho drželo vevntř a on nemohl odtrhnout zrak od několika stop v prachu, které zcela určitě nepatřili ani jemu ani jí. Věděl, že něco není v pořádku. Zavolal na dívku, ale ona neodpovídala. Vyběhl ven, ale nikde nikdo, jen ve světle lampy ležel malý lesklý předmět. Světlo na něj dopadalo a on se třpytil na všechny strany. Byl to malý, stříbrný prstýnek s kamínkem. Byl to ten prstýnek, kterým ji žádal o ruku a ona souhlasila. Zvedl jej a se zoufalstvím v hlase a slzami v očích křičel její jméno. Hope! A stejně jako jeho naděje vyhasínala i jiskra v jeho očích zalitých slzami.Nevěděl co si má myslet. Bál se o ni a chtěl ji zpět. Najednou uaslechl kroky. Myslel si, že je to ona a otočil se. Jediné co viděl, byly hluboké, úzké oči. Oči tmavé a bez jakéhokoliv citu. Ucítil bolest a do jeho těla se v krvi dostala silná sedativa. Stačil jen vzdychnout a zhroutil se.
Cítil podivný chlad a pořád ještě nechápal co se s ním děje. Jeho oči si přivykly světlu a on pomalu rozeznával okolí. Bíle vykachličkovaná místnost s několika nerezovými nemocničními stoly. V rohu byly umyvadla a u stolu napravo od něj byl malý vozík s chirurgickými nástroji. Byl zmatený a vyděšený. Uslyšel hlasy. Kousek od něj stály dvě postavy v bílých, doktorských pláštích. Jeden si natahoval rukavice a druhý mu zavazoval roušku. Podle postavy to byl muž a žena. Do hrobového ticha rozrazil někdo dveře. K jeho hrůze to nebyla záchrana, ale nějaký muž, který vezl další tělo zakryté plachtou. Byl zticha. Přísahal by, že ti ostatní musí slyšet tlukot jeho strdce. Muž, který dovezl tělo ho položil na stůl, u kterého byly nachystány nástroje a pak se taky oblékl. Všichni tři si stoupli k pitevnímu stolu a pozorovali to nové tělo. Chtěl vědět, kdo tam je a bál se. Tušil komu to nehybné tělo patří. Něco uvnitř mu říkalo:
" Podívej se. Kdo jiný by tam ležel než tvoje milovaná. Hope. Je mrtvá a ty s tím už nic neuděláš."
Nechtěl tomu věřit. Doufal, že je to nějaký bezdomovec, nebo někdo jiný, ale hlavně ne Hope. Ta krásná plavovláska s velkýma očima. Ta, se kterou mu srdce bylo rychleji a zároveň pomaleji. Ta, kterou požádal o ruku, Ta, která řekla ANO a Ta, se kterou chtěl žít věčně. Perverzní doktoři, kteří porušovali Hipokratovu přísahu snad v každém bodě poodstoupili a odešli k rentgenovým snímkům těla. Zavřel oči a doufal, že když se znovu podívá, probudí se vedle své Hope na posteli plné růží a ucítí pach jejího těla smíšeného s parfémem od Gucciho, který jí dal k narozeninám. Nedokázal to a oči otevřel. Nemohl tomu uvěřit. Ze stolu padal vodopád těch nejkrásnějších medových vlasů, které voněly po mandlovém oleji a mladých růžích a leskly se jako diamanty v měsíčním světle. Hebká pokožka téměř slonovinové barvy s tak dokonalou přesností rozmístěných pih. Bylo jich pár a on je miloval. Říkal jak jsou roztomilé a ona to nesnášela. Její dokonalé modré oči se na něj upíraly s prosbou o záchranu. Upřeně na něj zírala. Díval se do těch krásných očí a v duchu nadával sám sobě, že tomu nedokázal zabránit. Jeho láska zemřela a on ji bude následovat. Plakal, jen tiše, protože z jeho úst nevycházel žádný zvuk, o to více upřímněji. Mrkla. Pomalu a vyčerpaně, ale mrkla. Ona žije. Jediné na co teď dokázal myslet bylo, jak se k ní dostat. Šílení doktoři se radili a on se pokoušel pohnout.Nebyl schopen dostat svoje tělo do pohybu. Doktoři vrací. Vyděšeně koukal na svou polomrtvou lásku. Netušil co se bude dít, ale věděl, že to bude to poslední co se s ním stane. Ležel a hleděl na ni. Doktoři přišli k jeho krásce a hleděli na její nahé tělo. Dokonalé a krásné.
" Skalpel sestro." Zvonivý hlas protnul ticho.
" Jistě pane doktore." Ozvala se nepřítomným hlasem osoba oblečená jako zdravotní sestra. Jako sestra z nějakýho přiblblýho filmu. Sestra v bílé sukýnce, sestra s čapcem na hlavě, sestra v rukavicích a rouškou na hlavě, sestra z minulýho století. Nechutná, podlá svině a ne sestra.
Chtěl zakřičet " Nechte toho, vžyť žije!", ale nemohl ze sebe dostat jediné slovo. A pak to začalo. Skalpel mířil k jejímu tělu. Čepel se dotkla její kůže. Hope se dívala tím svým pohledem na svou lásku a nevnímala bolest. Byla zfetovaná, byla v deliriu. A muž plakal. Ne, že by přímo plakal, to jen slza mu stékala po tváři, protože víc nedokázal. Jeho tělo se stalo jeho nepřítelem. Věznilo ho. Nemohl dělat nic jinýho než se koukat, jak mu řežou do snoubenky. Byl divákem v parodii zvané život. Sklalpel protínal tkáň. Krev netekla. Díky těm drogám, kterými jí nacpali, se srazila. Hope ležela a koukala a on ležel a taky koukal. Koukal jak ji vraždí, koukal jak jí pitvají a koukal co budou dělat i s ním. Je dobrý vědět jak umřeš. Je dobrý vědět kdo tě zabije. Je ale špatný nemoct s tím něco udělat. Jen se dívat a umírat. Doktor sáhl do Hopeiných útrob a vyňal srdce. Sestra mu podala skleněnou nádobu s nějakým roztokem a srdce do něj dali. Pak pitvali dál. A on se díval na Hope a na srdce a přemýšlel jestli to moje jeho srdce taky bude naložené. Připadal si jako blázen. Hope zavírá oči, poslední slza stéká po tváři a pak se zavřou naposled. Jediný na co dokázal myslet bylo jenom jedno. Hope měla nejkrásnější srdce ze všech. Doslova. A on půjde za ní a řekně jí to a řekne jí, že ji miluje, a že ji chce i když nemá srdce, a že on ho nemá taky, a pak, pak jí bude líbat a budou spolu tančit v tom starém viktoriánském domě. Zavřel oči a nechal se unášet posledními vzpomínkami na krásnou Hope. Hope v jeho náručí. Její teplé, poddajné tělo plné pih, její medové vlasy a andělský hlas. Její modré oči, které se zavřely naposled. A slyší ještě něco, krom toho jejího andělského hlasu. Slyší kroky. Slyší doktory. Slyší zvonit ocel. Slyší jak se mu vkrádají do útrob. Slyší to, ale odmítá vidět. Čeká, až ve světle uvidí tu, kterou miluje. Tu, které by dal srdce. Doslova.
" Skalpel sestro."
" Jistě pane doktore."
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk