Přátelství až za hrob

Jmenuji se Ronald P. a tento dopis píšu v posledních chvílích mého života. Na tomto papíru se pokusím za svitu svíčky vylíčit svůj děsivý příběh – v okamžiku, kdy přestanu psát, skončí zřejmě i můj život.

Je to několik měsíců co jsem náhodou potkal v jedné francouzské kavárně pana Smitha. Měl jsem s tím člověkem jisté obchodní jednání, nicméně při sklence vína jsme se poznali blíže a brzy se z nás stali přátelé. Poznávali jsme se stále hlouběji a zjistil jsem, že máme mnoho společných zájmů. Naše přátelství se stále prohlubovalo.

Jedna věc mě nepřestávala fascinovat – jeho posedlost smrtí. Můj přítel byl smrtí okouzlen. Chodil na kde jaký pohřeb, navštěvoval márnice, sbíral knihy plné temných myšlenek, které jsem bál i otevřít – netuším, kde k nim přišel. Jak se ale naše přátelství prohlubovalo, začínala i mne tato posedlost smrtí uchvacovat. Smrt kolem mě začala nenápadně obcházet, když jsem poslouchal vyprávění mého přítele, když jsem začal číst jeho knihy. Jejich obsah mě děsil svojí morbiditou, ale něco mě na nich fascinovalo a já je nemohl odložit, nemohl jsem přestat číst…

Nakonec jsme se ze Smithem spřátelili natolik, že jsme oba prodali své domy a koupili jedno staré sídlo na francouzském venkově. Smith tam přestěhoval svoji knihovnu a spolu jsme se jí začali probírat. Je zajímavé, že s touto četbou se změnila i moje povaha, moje názory, můj pohled na svět. Svým někdejším přátelům jsem se odcizil, změnil jsem své názory – prostoupila mnou temnota. Také jsme s mým přítelem přestali skoro úplně vycházet ven z domu. Pro jídlo jsme si posílali služebnou, pošta nám nechodila, protože nikdo neznal naši adresu. Dokonce jsme zavrhli i denní světlo. Ve dne byla naše okna zakryta látkou, takže uvnitř domu vládlo šero a v noci byl dům osvětlen několika loučemi. Jistě uznáte, že v této atmosféře nás napadaly jen samé truchlivé myšlenky…

Když uplynul asi měsíc od doby, co jsme ten dům koupili, objevili jsme při průzkumu sklepa podzemní hrobku. Dům byl velmi starý a patřil bohaté rodině, která si v jeho sklepení vybudovala rozsáhlou hrobku a síť chodem, které sloužili zřejmě jako úkryt při hrozícím nebezpečí. Začali jsme tuto hrobku zkoumat…nalezli jsme několik rakví s ostatky a nějaké věci, které byly uloženy spolu s mrtvými. Ještě zajímavější však byl půdorys této hrobky. Byl to pentagram, avšak v každém rohu byly výklenky – tedy ve dvou rozích byly výklenky zazděny. Při průzkumu jsme zjistili, že, při poklepání kladívkem na zazděné výklenky se ozývá dutá rána. Proto jsme neváhali a zdivo jsme s přítelem vybourali. Odhalili jsme – k našemu zděšení – hrob celkem sedmi osob. Jejich vybledlé kostry byly okovy připoutány ke zdi a poté zazděny. Toto byla zřejmě msta majitelů domu svým nepřátelům. Tento nález přinesl do našeho života trochu vzrušení. Dlouhé hodiny jsme se dohadovali o tom, kdo to zemřel tak strašnou smrtí a co musel provést. Tyto otázky však zůstávaly nezodpovězeny.

Po asi třech týdnech mě přítel zcela zaskočil otázkou, jak asi smrt vypadá? Co prožívá člověk odsouzený na smrt v posledních chvílích svého života? Jaké jsou jeho myšlenky, pocity? Ponořili jsme se do dlouhé debaty a nakonec mi Smith položil otázku, zda bych se na chvíli nechtěl stát tím odsouzencem. Dřív, než jsem stačil odpovědět, mi přednesl návrh. Zazdí mne na krátkou dobu do jednoho z výklenků, do kterého umístí trochu vody, stůl a židli, štos papírů, pero a svíci. Já budu psát svoje pocity, myšlenky – vše co mne napadne – a on mě po dohodnuté době vyprostí. Po krátkém váhání jsem s tímto návrhem souhlasil a brzy jsme se vydali plán uskutečnit. Pro umocnění zážitku jsem vlezl do jedné z kobek, kde už jiní odsouzenci viseli. Do výklenku jsme umístili stůl, svíci; přítel mne začal zazdívat a já jsem začal psát…

Ze začátku jsem strach neměl. Kdekoho by zřejmě skutečnost, že je zazděn v úzkém výklenku spolu se čtyřmi kostlivci vyděsila, ale to nebyl můj případ. Myšlenky, které mě napadali, nestáli ani za řeč - Přemýšlel jsem o těch kostlivcích, o jejich osudech a o jejich životě. Poté se však do mé duše začaly plížit pochybnosti. Ze začátku se mi dařilo je zahánět, ale ony byly stále silnější a silnější…Co když se mému příteli něco stane a nebude mne moci včas zachránit? A co když mě tu – nedej bože – nechá? Ne! Smith je můj přítel a v pravou chvíli mě zachrání. Do mé duše se opět vrátil klid, který však netrval dlouho. Přepadla mě žízeň, zhluboka jsem se napil a najednou mi došlo, že jsem vypil celou svou zásobu. To jsem se tak hluboce napil nebo vody bylo tak málo? Nevzpomínám si. Co bude teď? Byli jsme smluveni, že tu budu dvanáct hodin a poté mě přítel vyprostí – kolik času už uplynulo? Nevím! Tady dole se čas nedá odhadnout. Minuty se tu vlečou donekonečna. Ale což! Jedenáct hodin bez vody, to vydržím! Ale moji duši opět nahlodával červ pochybnosti. Ten džbán plnil Smith a slíbil mi, že vody bude dostatek, tak jak to, že jsem ji vypil během okamžiku? Jistě to byl záměr! Ano, chtěl ve mně umocnit strach, tak to bude! Až se s ním znovu setkám, pořádně mu to vyčtu.

Takto jsem sám sebe uklidňoval – ach, jaký jsem to byl blázen! Čas plynul a má nálada se začínala měnit. Moje nálada upadala a do mysli se mi vkrádala jedna černá myšlenka za druhou. Víra v přátelství se Smithem mě opouštěla – proklínal jsem se, že jsem na tento nápad přistoupil. Prostředí začalo působit na moji představivost nebo jsem si nic nepředstavoval? Což jsem vážně slyšel, jak na jednom z kostlivců zachřestěly řetězy? A nepohnula se snad teď jedna z koster? Ne! Zcela určitě ne, to je jen moje představivost, to se přeci nemůže dít. Zcela intuitivně jsem se začal tlačit k protější zdi, kam jsem také posunul stůl se svíčkou. Ta svíčka byla to jediné, co mě dodávalo trochu jistoty, dokud jsem měl světlo, mohl jsem být alespoň trochu klidný. Ano, světlo mi dodávalo naději. Svíčka byla velká a měla vydržet svítit asi patnáct hodin. Teď z ní zbývala asi polovina a tak jsem věděl, že se blíží čas mého vysvobození.

Opět mě přepadla žízeň – tentokrát jsem s tím však nemohl nic udělat. Rty se mi vysušily a začali pálit, v krku mi vyschlo a polykání mi začínalo činit potíž. Začínala se mě zmocňovat panika. Vytřeštěnými oči jsem zíral na kostry a zapřísahal jsem se, že jsem viděl, jak se skutečně pohnuly. V uších mi zněl lomoz řetězu a bolestné výkřiky. A kostry už nebyly jen bílé kosti – změnily se a nyní jsem v nich viděl skutečné lidi, kteří se svíjí a prosí za odpuštění. Viděl jsem tváře vyděšených mužů a žen, prosíc za odpuštění, viděl jsem, jak škubou řetězy doufajíce, že povolí. Nepovolily. Pouta se jim zařízla do masa. Ze zápěstí a kotníků skapávaly kapky krve, ale řetězy držely pevně. A potom se ve vězních něco zlomilo. Přestali se vzpínat – přestali doufat. Svěsili hlavy a očekávali smrt. Ta ovšem přicházela jen pomalu. Nejprve se dostavila žízeň a křeče v rukou a nohou. Potom začal odsouzence pozvolna opouštět rozum. Celou kobkou se rozezněl děsivý smích, který střídal pláč a vřískot. Nakonec všechen hluk utichl a v místnosti se objevila smrt. Vysoká postava v černém plášti. Nebyl vidět jediný kousíček jejího těla, jen zpod kápě zářily rudé oči. Zastavila se uprostřed místnosti a chvíli nebohé odsouzence pozorovala. Zdálo se mi, jakoby i sama smrt cítila smutek z tak kruté smrti. Postupně přistoupila ke každému z vězňů, jemně se dotkla jejich spánků a zmizela. Z místnosti se vytratil všechen život…

Probudil jsem se z děsivého snu. Vytřeštěným zrakem jsem zíral do šera své kobky. Uvědomil jsem si, že jsem jen snil a pomalu jsem se uklidňoval. Potom padl můj zrak na svíčku. Bože! Už z ní zbývá necelá třetina! Kde ten Smith je? Proč mě ještě nevysvobodil? To na mne doopravdy zapomněl? Postavil jsem se a začal jsem zběsile mlátit pěstmi do zdi. Někde hluboko ve své hlavě jsem věděl, že mi to nepomůže, ale to mi bylo jedno. Prostě jsem stál a mlátil do zdi. Potom jsem začal vřeštět. Žízní se mi z úst nepodařilo vydat žádný souvislý zvuk a tak jsem vydával jakési podivné pazvuky.

Poté mi došlo, že se chovám tak jako ti odsouzenci, co jsem je viděl ve snu a uklidnil jsem se. Ne! Musím si uchovat zdravý rozum. Stále jsem ještě na živu, ještě pořád mám naději, že odsud uniknu. Ještě pořád můžu věřit ve Smitha, že mě tu nenechá umřít
------------------------------------------
Svíce už pomalu dohasíná a já zřejmě píšu poslední řádky. Opouští mě síla cokoliv dělat. Moje mysl se zcela upnula na psaní tohoto mého svědectví a nic jiného není podstatné. Možná si tento list papíru někdy někdo přečte a vykope mi hrob. Už jsem se se smrtí smířil a vím, že je nevyhnutelná, tak dlouho jsem se jí zabýval a již za okamžik ji doopravdy poznám. To co jsem prožil, nepřeji nikomu jinému a jedno bych chtěl nakonec vzkázat svému příteli:
„ Odpouštím ti, příteli.“