Temnota III.: V náruči Smrti

Velitel jezdců Pekla klečel před Rangunem. Bůh krve měl velice špatnou náladu.
,,Ty a tvoji rytíři jste nesplnili úkol, jenž jsem vám dal!“ řekl ledovým hlasem.
,,Nebyla to naše vina…“ odvětil velitel nelidským hlasem.
,,Na to jsem se neptal! Dostali jste jednoduchý úkol – přinést mi hlavu toho upíra! Ale vy jste to nesplnili! Nespolehliví služebníci mi nejsou k ničemu, takže se vrátíš i se svými rytíři zpět do Pekla!“
,,Neee, prosím…“
Ale prosby velitele byly marné, stačilo aby Rangun jednou tlesknul rukama a velitel zmizel i se svými jezdci.
Osiris vyšel z temnoty, jenž obklopovala trůní sál. Přistoupil k Rangunovi a uklonil se.
,,Vstaňte, lorde Osirisi,“ pokynul mu Rangun.
Osiris uposlechl a postavil se.
Bedlivě si Ranguna prohlížel. Bylo vidět, že se bohu krve rychle navrací jeho moc a síla. Tělo pokrývala lidská kůže a popáleniny mizely. Mělo s tím hodně dělat i to, že Rangun denně vypil dvacet panen, jejíchž krev mu dodávala energii.
,,Musím vyvolat jiného služebníka. Služebníka, který splní můj úkol a nezklame,“ řekl Rangun.
,,Jakého, pane?“
,,Tobiase Wolfa,“ řekl Rangun.
Odkryl svůj plášť a vytáhl starou kanopu se zakrytým hrdlem, jenž odkryl.
Z vázy vyletělo obrovské hejno havranů, kteří se začali proměňovat v člověka.
Netrvalo to ani pět minut – stál před nimi muž s jizvami ve tváři, vyholenou hlavou, oděn do černé uniformy se znakem SS a hákového kříže na pravém rameni.
Tobias Wolf poklekl před Ranguna, Osirise si vůbec nevšímal.
,,Můj pane,“ řekl oddaně.
,,Tobiasi, můj příteli. Stále připraven zabíjet?“ zeptal se Rangun medovým hlasem.
,,Jistě, pane, klidně se zase vydám na lov hlav židovských sviní a komunistických prasat.“
,,Ne, tentokrát ne. Ale možnost ke své práci dostaneš. Najdeš a zabiješ jednoho muže a ty, co budou s ním .“
,,A jak ho najdu?“
,,Neboj, on se objeví sám.“
,,Rozkaz, pane,“ řekl.
Postavil se a havrani, v něž se proměnil vyletěli ven.
Co jsem to udělal, ptal se Osiris sám sebe.

Mark seděl u baru jednoho bezejmenného zaplivaného pajzlu a pokoušel se ožrat do němoty. Moc mu to však nešlo – v myšlenkách se stále vracel ke Kristině a k tomu, že po něm teď půjdou poldové kvůli něčemu, co vlastně nespáchal. Stále měl na mysli také to, co ji slíbil – sice to, že zabije jejího vraha a zabije ho.
Vstal, položil na bar několik mincí a odešel.
Šel městský parkem, všude vládlo takové ticho a klid. A temnota. Mark neměl ticho rád.
Ticho narušil hluk rvačky. Mark se rozběhl k tomu místu a spatřil hnědovlasou ženu oděnou do koženého oblečení, jak bojuje s osmi muži. Ve tmě se zaleskla čepel nože a skončila v jednom z mužů.
Mark čekal, že se muž zhroutí k zemi a bude krvácet jako svině. Čekal však marně. Muž se sice zhroutil na zem, ale nezačal krvácet. Chvíli se cukal a potom se proměnil v něco… snad na malá zrníčka prachu.
Mark jenom vytřeštil oči. To přece není možné, říkal si.
K ženě se zezadu blížil muž, v ruce svíral strunu od kytary a chystal se ženu zaškrtit.
,,Pozor!“ vykřikl Mark.
Žena se otočila dozadu, vytáhla z pouzdra nůž a hodila ho po něm. Nůž se muži zabodl do hrudi a muž se také změnil v prach.
Stále jich zbývalo dost.
Žena vytáhla z pouzdra na zádech brokovnici a vystřelila na nejbližšího. Muž se změnil v prach. Totéž udělala ještě dalším čtyřem chlapům. Jeden však chyběl.
,,Ani se nehni, nebo ho oddělám!“
Markovi přeběhl mráz po zádech. Poslední chlap stál za ním a ostřím nože mu tlačil na krk.
Žena sklonila brokovnici k pravé noze a o dva kroky se přiblížila.
Muž přitlačil na nůž a prořízl kůži. Ven se dostala krev a začala se Markovi po těle pomalu roztékat.
Žena viděla, jak se tomu poslednímu v očích objevil výraz šílenství a duhovky změnily barvu. Už nebyly hnědé. Teď už byly rudé. Věděla přesně, co se stane nyní.
Poslední cítil vůni krve a dostal žízeň. Špičáky se mu v ústech vysunuly a on se muži zakousl do krku. V tom okamžiku se brokovnic vymrštila od nohy, žena ji pevně uchopila a vystřelila.
Poslední to schytal do ksichtu, cítil jak se mu obličej a následně on celý mění v prach. Muž, kterého kousl spadl na zem. Žena odhodila brokovnici a doběhla k muži.
Klekla si k němu. Na krku měl dvě malé ranky a až na ty jizvy v obličeji byl pohledný. Ještě dýchal.
,,Jak… Jak se jm…enu…jete?“ zeptal se třesoucím hlasem.
Nebyl to jen hlas, co se mu třáslo. Celé jeho tělo se chvělo.
,,Anastázie,“ odpověděla.
,,To je pěkný jméno, já jsem Mark.“
A pak omdlel.
,,Do prdele,“ řekla Anastázie a šáhla mu na čelo. Bylo vařící jako právě uvařená voda.
,,Ten debil tě nesál. On ti vstříknul virus, jenže to nestihl… Já jsem ale káča blbá…“
Neměla času nazbyt, dobře věděla, co musí udělat. Poprvé ve svém životě vysunula špičáky a přiložila svá ústa na Markovo hrdlo.

,,Tak, pánové, tohle je náš člověk,“ řekl Percy a ukázal okolo stojícím policistům fotografii, na které byl jejich hlavní a hlavně jediný podezřelý.
,,Mark Dobner, dvacet sedm let. Už jsem si nechal vyžádat spis. Vyrůstal v pasťácích odkud stejně zdrhal, takže tu máme jednoho z typických grázlů, kterého vychovala ulice. Za sebou má pět let basy za vloupačky a napadení,“ řekl Percy.
,,Šéfe, není to ten chlap, co vám tenkrát dal přes držku?“ zeptal se jeden z policistů a zasmál se tomu.
Ostatní se k němu nepřidali, takže se přestal smát.
,,Ano je to on a musíme ho najít dřív, než zabije další kurvu,“ dodal Percy.
,,A než vypukne třetí světová válka,“ doplnil Percyho Majls.

Jack Rozparovač číhal v temnotě na svou další oběť. A ta se k němu pomalými kroky blížila. Jack cítil její vůni, jenž ho dráždila. Nikde nikdo.
Už byla u něj. Jack se vydal za ní. Zrychlila – všimla si, že jde za ní. Zrychlil také. Zaběhla do nejbližší uličky, která už dál však nevedla.
Prohlížela si ho. Byl vysoký, na sobě měl dlouhý temný pršiplášť a klobouk s širokou krempou stažený do čela.
Žena se opřela o zeď, srdce ji divoce tlouklo a strachem se ani nehýbala. Cítila jak ji nohy přirostly k zemi.
Jack se rychlými kroky blížil k ní. Z ukazováku levé ruky mu něco vyjelo – vypadalo to jak dlouhá jehla o velikosti nože.
,,Nezabíjej mě, prosím,“ řekla a do očí ji vhrkly slzy.
Jack však neřekl ani slovo. Byl od ní vzdálen sotva tři kroky. Spatřila Jackovu tvář a nemohla uvěřit svým vlastním očím.
,,To jste vy!“
Jack k ní přistoupil a jehlou jí přejel přes hrdlo. Z rány vytryskla krev a žena se zhroutila k zemi. Byla mrtvá.
Jack ji svlékl šaty na záda vyryl další část věštby, jenž předpovídala velkou bitvu k níž mělo dojít již za tři dny. Vše bylo předpovězeno kdysi dávno - v nejstarších dějinách Země a Jack měl za úkol proroctví zvěstovat, tak jak mu to bylo dáno za úkol po jeho příchodu na Zem.
Jack ženě zjizvil obličej tak, aby ji nikdo nepoznal. A pak odešel a zanechal ji tam tak, jak ji Bůh všemohoucí stvořil. Dobře věděl, že zítra to bude naposledy. A taky věděl, že poslední oběť nemá být kurtizána, ale žena bojovníka.

Corwin seděl v křesle u ohně a brousil meč. Cítil v kostech nadcházející bitvu a už se moc těšil. Kromě bitvy totiž v kostech cítil i svůj konec. Už byl na světě několik tisíc let a pokud měl umřít, tak si přál, aby to bylo uprostřed bitevní vřavy.
Před očima se mu promítaly etapy jeho života. Vzpomněl si na Olgu – ženu, kterou kdysi potkal při návštěvě Cařihradu a zamiloval se do ní. A ona do něj. Toužil si ji odvést oženit se s ní. Jedné noci byl Cařihrad přepaden fanatickými lovci upírů a on musel uprchnout. Od té doby ji už neviděl. Beztak byla mrtvá.
Ze vzpomínání Corwina vytrhl Thomasův příchod. Corwin pohlédl na svého mladšího bratra a usmál se na něj.
,,Myslel jsi na Olgu?“ zeptal se Thomas, nalil si do číše králičí krev a posadil se do křesla vedle bratra.
,,Proč myslíš, bratříčku?“ zeptal se Corwin a přestal brousit meč.
,,Protože tě znám nejlépe. Pokud na tomto světě existovala žena, kterou si doopravdy miloval, tak to byla právě Olga. Vím přece, jak si se nechtěl tenkrát ženit z otcova donucení – vzpomínka na tvou milovanou byla stále živá a každá vzpomínka na ni bodala do tvého srdce jako osikový kůl.“
,,Ano, myslel jsem na Olgu, ale ta vzpomínka na ní mě stále bolí. Ale obraťme list, jak je na tom James?“
,,Stále v bezvědomí. Úlomek meče se nám podařilo vytáhnout, ale jed v kterém byl meč namočen, začal kolovat po těle. James nyní balancuje na hranici dvou světů ,,Pane, pojďte sem!“ ozvalo se z pokoje, ve kterém ležel James.
Oba dva bratři se zvedli z křesel a rozběhli se do pokoje.
U Jamesovi postele stál Anthon – rodinný lékař. Oba pohlédli na něj pohlédli, v očích měl slzy.
,,U bohů! Antone, co se stalo?“
,,James! James se odebral do říše Smrti!“
,,Ne! To není možné!“ namítal Corwin, přišel k Jamesovi a zkusil tep.
Žádný však nenahmatal.
Corwin zavrtěl hlavou.
Thomas se přidal k lékaři.
,,To je náš konec, bez Jamese Ranguna neporazíme,“ řekl Thomas.
,,Ano, Ranguna neporazíme. Ale to neznamená, že to ani nezkusíme! Protože máme – li zemřít, tak ať je to v boji a se všemi poctami!“
S těmi slovy Corwin vytáhl meč. Aniž by to tušil, tento výrok se navždy zapsal do upířích dějin.
Thomas s doktorem souhlasně přikývli.

Smrt se se mnou vášnivě milovala. Klečela přede mnou na trávě a nabíral jsem ji zezadu.
,,Ááách,“ vzdychala, ,,Rychleji!“
Začal jsem přirážet ještě více než před tím.
Smrt cítila, že se moje vyvrcholení už blíží.“
,,To je ono, Jamesi!“
To jméno se mi rozlehlo v hlavě jako ozvěna.
Začal jsem zpomalovat, až jsem nakonec přestal úplně přirážet.
,,Nepřestávej, Jamesi!“
Já ji však neposlechl, vstal jsem a opřel jsem se o nejbližší strom.
Říše, jenž patřila Smrti vypadala jako obrovský les se spoustou stromů bez ptactva a ostatní zvěře.
Lektvar, který mi dala po mém příchodu vypít nějakým zázrakem přestával účinkovat a mě se začala vracet paměť. Dotknul jsem se místa, kde měla být rána způsobena mečem.
Žádná tam nebyla, dokonce ani stopa po jizvě. To měly na svědomí mé regenerační schopnosti.
,,Pojď, pojď ke mně,“ volala ho medovým hlasem Smrt, ,,Pojď se milovat.“
Smrt se válela po trávě, hladila svá bujná ňadra a jazykem olizovala své dlouhé tenké prsty.
,,Jednoho dne si mi řekla, že ještě není můj čas, že mi bohové dali nějaký úkol. Co je to za úkol?“
,,Ty nevíš?“
,,Ne.“
,,Byl si vyvolen k tomu, abys zabil Boha krve.“
,,Copak boha lze nějakým způsobem zabít.“
,,Každého ne, ale tohoto ano! Existuje zbraň – meč. Jedině její čepel dokáže useknout Rangunovi hlavu nebo mu s ním probodnout srdce.“
,,A kde ji najdu?“
,,U toho, jenž nese proroctví, dej si na něj pozor! On není z tohoto světa, stejně jako ta zbraň a bez mrknutí oka tě zabije, pokud se mu zachce! Už několikrát zabil!
A teď se pojď milovat.“
,,Ještě jednu otázku, proč právě já?“
,,On je v tobě. Veliký válečník, jenž jako jediný dokáže Ranguna zabít! To, co započalo před deseti tisíci lety skončí o letním slunovratu.“
Vstal jsem a začal se oblékat.
,,Kam si myslíš, že jdeš?“
,,Zpátky na Zem. Ještě je mě tam zapotřebí.“
V tu ránu byla Smrt na nohou oděna v černý šat a pomalými kroky kráčela ke mně.
,,Tady si v Podsvětí. Sem si nemůžeš přijít a odejít, kdy se ti zlíbí.“
,,Sama si mi řekla, že ještě není můj čas.“
,,Jo, jenže, asi přišel. To bys tu jinak nebyl.“
,,Dobrá. Uděláme to jinak. Dovolil mi vrátit se na Zem a zúčastnit se bitvy. Jakmile zabiju Ranguna, tak si mě sem navždy odvedeš.“
,,A co když ho neporazíš?“
,,Tak si mě stejně odvedeš, protože Rangun mě nenechá žít. Tak jako tak budu tvůj.“
,,,Dobrá tedy,“ řekla.
Přitulila se ke mě a na ústa mi vtiskla dlouhý polibek plný vášní. Líbali se tak dlouho, dokud jí nezmizel před očima.
,,Hodně štěstí, budeš ho potřebovat,“ řekla.
Její hlas se rozlétl po lese.

Probudil jsem se na posteli, vydechl jsem a začal kašlat.
Spočinuly na mě oči třech upírů. Corwina a dvou pro mě neznámých.
,,Jamesi!“ řekl Corwin, rozplakal se a pevně mě objal.
,,Ty jsi živí? John tě přece zabil!“ divil jsem se.
,,To je jedno, o tom někdy později. Teď je nejdůležitější, že žiješ. Za dva dny vypukne bitva a ty se musíš dát dohromady.“
,,Jsem v pořádku. Řekni mi, za dva dny je letní slunovrat, že?“
,,Ano, přesně tak.“
,,To, co začalo před deseti tisíci lety skončí o letním slunovratu. Za dva dny vypukne bitva o níž se bude dlouho vyprávět.“

,,Ty ses zbláznila,“ řekla matka, když Anastázie přinesla domů Marka v náručí a uložila ho do své postele.
,,Matko, uklidni se. Ráno to probereme. Teď se o něj musím postarat. Dobrou noc,“ řekla, zavřela za sebou dveře a zamkla je.
Svlékla se. Zatáhla žaluzie, venku sice kvůli temnotě nesvítilo slunce, ale zvyk je zvyk. Zapálila svíčky, svlékla se a lehla si k Markovi do postele. Pro jistotu si pod polštář schovala nůž.
Šáhla mu na čelo. Horečka ustoupila a stopy po upířím kousnutí zmizely. Zdálo se, že tělo oba viry přijalo a teď mohla jen čekat do rána. Tušila, že Mark nebude reagovat zrovna dobře, ale na to byla připravená. Nikdo není připravený, dozvědět se pravdu, že se z něj stal upír.
Zazívala. Uvědomila si, že je unavená. Vtiskla Markovi vášnivý polibek na ústa, o kterém věděla, že je první a poslední. Určitě se s ní nebude chtít obejmout na tož políbit po tom, co se dozví pravdu.
Chytla ho za ruku, zavřela oči a na konec se vydala do říše Morfea – boha snů.

Konec třetí části