Neplodné peklo snů: Část třetí

13.
Dnes přišel zase. Kolik už je to dní? Deset, dvanáct nebo snad dvacet? Těžko říct. Čas v téhle tmě nic neznamená. Jediná světlá chvilka je, když přijde Henry. Ano, to je šťastná. Je to zvláštní, jak ji může někdo takový přitahovat, ale je to tak. Bolest, kterou jí způsobuje už přestává vnímat. Neví jestli to je tím, že už je tak zmordovaná nebo, že ho tak moc miluje. Během tak krátké chvilky se stačila zamilovat do zrůdy. Venku by si ho nikdy nevšimla. Nikdy by nepoznala jeho duši a to hlavně proto, že by se s ním nikdy nedala do řeči. Ani by se po něm neotočila. Tady je to však něco jiného. Je to jediná živá duše, kterou tady potká.

Už takovou dobu neviděla denní světlo. Ani ho nechce vidět. Strach, že by ten nápor světla nepřežila, je příliš veliký. Ano je to tak, bojí se vyjít ven. I když sama ví, že tady nejspíš zemře. Sice vidí, že i on miluje ji, to mu však nezabrání ji zabít. Ani se mu nediví. Vždyť co by udělala ona. Nejspíš to stejné. Klidně se pro něho nechá obětovat. Pokud mu to pomůže, pak mu alespoň v tomhle vyhoví. I za tu cenu, že ona sama bude muset zemřít.

Věděla, že nejspíš zešílela, její city jsou v daleko horším stavu než tělo, protože jinak není možné, aby se zamilovala právě do Henryho.

14.
Dvacátý pátý den, znovu si byl pro krev. Den obětování se neúprosně blíží a on ji chce stále míň a míň zavraždit. Je to pro jeho dobro, to věděl sám nejlíp, ale zabít právě Nicol?! Co by to byl za člověka. Samozřejmě, zabil ty předešlé, to však bylo něco jiného. Do těch se nezamiloval, ty bral pouze jako nezbytnou cenu pro svou záchranu. Ale ona je jiná. Ona… ona… Nedokázal to vyjádřit, nedovedl ji to ani říct, přestože věděl, že ona k němu cítí to samé.

Jeho duše se rychle rozdělovala na dvě půle. Ta první chtěla aby Nicol žila a ta druhá půle si přála její smrt.
Stále chodil k Nicol pro krev, ale každý den se tam zdržoval o něco déle. Povídali si a nebo se na sebe jen tak dívali. V těchto nehostinných podmínkách se do sebe dokázali zamilovat. Zní to jako z pohádky „Kráska a Zvíře“. Ona jako Kráska a on coby Zrůda, která chce Krásku zabít. Nakonec však k sobě naleznou určitý vztah, který přeroste ve zvláštní druh lásky. Čím víc se blížil úplněk tím míň se mu chtělo ji obětovat. Bude si muset vybrat jednu z možností než bude příliš pozdě.

15.
Je rozhodnut. Nezabije ji, na to ji až příliš miluje. Nechá ji žít, ať si užije život, který on nemá. Konečně mu došlo jak absurdně se chová. Zabil nevinné dívky jen proto aby se vyhnul smrti. Před tou ale stejně nikdy nikdo neuteče. Může jen odložit neodvratitelné. Kdo ví, třeba by umřel za rok, za pět let nebo možná za deset. Těžko říct, který den by byl jeho poslední. To neví nikdo.

Jak se ale zbavit snahy přežít. Jak přestat vraždit. Jedna možnost se nabízí hned jako první. Sebevražda! Celou dobu ale za svůj život bojoval a teď by s ním chtěl skončit? Dělá to pro Nicol, ne pro sebe. Ano zabije se. A Nicol bude volná. Bude si moci dělat, co chce. O to mu přeci jde především.


16.
Dnes to uskuteční. Svou závěrečnou scénu. U Nicol nebyl už dva dny. Asi jí to připadá divné. Už překročil lhůtu. Úplněk byl včera. Nestihl to. Nicol byla unavená. Někdy, když za ní přišel, se už ani nedokázala probudit. Pořád spala, a když zrovna nespala, nebyla s ní žádná řeč. Ale až on zemře, ona přežije. Nechá ji svůj život. Svůj mladý, dvaatřicetiletý, život. Přeje si takhle žít dál? Ne. Už nikdy víc si takovýhle život nepřeje. Ani nikomu jinému. Je to příliš krutý život. Ale už to nebude dlouho trvat a o žádném životě nebude mít ani ponětí. Bude v lepším světě. Ve světě, kde všichni budou jako on. Kde si všichni budou rovni. Všichni budou stejně vinni.

Připravil si šňůru. Dost pevnou na to, aby ho udržela. Udělal si na ní oprátku a pověsil ji na strom před kůlnu. Trochu zbabělá smrt na to, jaký vedl život. Ale přál si zemřít vedle své lásky. Dlouho přemýšlel nad tím, jak to udělat až na to přišel. Proč nezemřít u místa, kde prováděl své tajné rituály. Vylezl si tedy na přistavěný špalek a obtočil si provaz kolem krku. Odkopl pařez. Poslední zaškubání, konečný záchvěv těla. Mysl už neuvažovala. Srdce již nemilovalo.Už je mezi svými. A jak snadné to bylo. Stačilo tak málo. Je šťastný. Je to tady ještě krásnější než si původně myslel. Prostě ráj. Všude svítí slunce a on se jen prochází. Škoda jen, že tady s ním nemůže být Nicol...

Proboha… vždyť on ji nepustil. Stále je v té kůlně. Sama v temnotě. Už je příliš pozdě, nemůže jí pomoci. Místo jeho posledního odpočinku se už nezdálo být takovým rájem. Proměnilo se v peklo bez Nicol. Má to bez ní vůbec smysl. Bloudil krajinou mrtvých a snažil si rozpomenout na její krásnou tvář, nedokázal to. Všechny vzpomínky se mu pomalu vytrácí z paměti. Už zůstaly jen vzpomínky na děsivé dětství. Ale i ty brzy zmizí. Co to udělal. Před svou zodpovědností neuteče ani tady, nikde. Všude to je stejné. Všude musí čelit svému strachu. Tomu tíživému stavu bez duše. Byl oklamán vizí krásného posmrtného života. Jak dlouho tady bude bloudit? Nejspíš staletí. Možná víc…navěky


17.
Probudila se opět v oné temnotě. Bolest jí projížděla zničeným a zmrzačeným tělem, němž dosud tepalo zhrzené srdce. Snad jí tu nenechal? Nemohl přeci jen tak odejít. Tušila, co udělal. Už dlouhou dobu se s ní bavil takovým zvláštním depresivním způsobem. Snažil se přetvařovat, ale ona na něm za tu krátkou dobu poznala, že něco není v pořádku. Zabil se, věděla to jistě. Přece ji tu ale jen tak nenechal? Nemohl na ni nicméně zapomenout. Nebo mohl? Děsilo ji znát odpověď.

Hlad, který už několik dní cítila byl strašný, svíral jí žaludek. Nemohla se předklonit. Ruce měla stále svázané. Ze všech pórů svého těla cítila hnilobu. Stále byla uvězněná v téhle kobce. Nebude mít hrob. Nikdo pro ni nebude plakat. To ví jistě. Nemá nikoho. Jen svou sestru, která však zemře spolu s ní. Když si takhle prohlíží své vyhlídky, vidí smrt jako požehnání. Co by za to dala vyhnout se těmhle bolestem. Tělo samou díru. Krev všude po těle. Praskající boláky vypouštějící hnis, stékající jí po těle, obličeji, rukách, nohách. Cítí je dokonce i pod oblečením.

18.
Pojede pomoci své sestře. Je to už dvanáct dní, co Luck nepřišel. Už je jisté, že je mrtvý. Strach, který měla z muže, věznícího její sestru, vyprchal. Zůstala jen nenávist. Rozjela se do Westportu. Zachránit svou sestřičku…

…Nicol cítí, že ji odtikávají poslední minuty života. Dech jí zůstává uvnitř těla, modlitby jsou nevyslyšeny, tělo necítí, tváře se chvějí, jedna její polovina už je na druhém břehu. Na druhé straně, kde vše definitivně končí. Už jen poslední vteřiny. Hlavu už neudrží. Pomalu jí klesá a následuje poslední chvějící nádech…

…Mary se blížila ke kolejím. Myšlenkami už byla u své sestry. Už ji držela v náručí. Živou a zdravou. Bez jediného šrámu. Nezaregistrovala ani houkání blížícího se vlaku. Přibližovala se ke kolejím. Zrak si nevšiml výstražného červeného světla. Už jen několik metrů. Nerozhlédla se. Z tunelu se s houkáním přihnal vlak…

…Auto bylo tlačeno vlakem několik stovek metrů než lokálka konečně zastavila. Když dorazila policie, našla jen zbytky těla uvíznutého v autě. V novinách se tato zprávo objevila až na třetí stránce. Za příčinu nehody byla uvedena řidičky nepozornost. Nikdo nezjistil, že o několik kilometrů dál sedí stále na židli bezvládné tělo dívky pocházející ze stejné rodiny. Její dvojče. Kdyby zkoumaly čas úmrtí, zjistili by, že obě zemřely přesně ve stejný okamžik.

Konečně jsou ale spolu. Po takové době drží Mary Nicol v náručí. Obě jsou šťastné. Nikdy si neuvědomí, že jsou po smrti. Vzpomínky se jim už vytratily, stejně jako Henrymu. Pamatují si jen, že se kdysi znaly. Proto jsou stále spolu. Žádný Henry je už nebude obtěžovat. Žádný Henry je už nebude milovat. Navždy zůstanou jen prázdnými schránkami bez duše.