Poslání 2.díl

„Děje se něco?“ v nočním svitu byl ještě děsivější a ty jeho oči svítili mnohem víc.
„Fuj, vylekal si mě Paule…“ tak toho sem tu opravdu nechtěla. „Odkad ho vlastně znáš? Nebo na tebe každej co kolem tebe projde hází vražedný pohledy???“
„Je to můj bratr.“ Mno tak to mi ještě scházelo… Můj vysněný muž se za vytí nějakého vlka rozplyne v lese a jeho děsivej brácha tu se mnou stojí a nahání mi hrůzu…
„Já jdu, ty si jdi kam chceš, ale už mě prosím nesleduj.“ Doufám, že mě teď někam nezatáhne a nevykuchá. Brrr…
Už sem byla na odchodu, když mě prudce chytil za ruku a otočil si mě k sobě. Jeho oči měli najednou úplně jinou barvu a výraz zuřivé šelmy na lovu, teď teprve sem pocítila ten pravej strach.
„Přestaň se plést do něčeho, do čeho nemáš!“ jako kdyby ani nemluvil, spíš to znělo jako vrčení.
Když mě konečně pustil, už sem v to ani nedoufala, upadla sem na zem a celá se třásla. V zápětí se ozvalo zuřivé zavytí a když sem zvedla hlavu Paul tam už nebyl. Prostě zmizel.

Nemohla sem ani spát, jak sem byla vyděšená a hlavně mi hlavou vrtala Paulova výhružka… Já se přeci do ničeho nemíchala, netuším, co se to tu děje, ale jedno vím jistě, k tomu lesu už mě nikdy nic a nikdo nedostane ani heverem…
„Ebony! Eb!“
„Sem nahoře Megan“
„Stala s hrozná věc! Včera, když sme to všechno rozpustili, se domů nevrátila jedna holčina a dneska ráno jí našel nějakej chlap kousek od našeho baráku… Měla vyrvané srdce z těla a na břiše něčím vyryté jméno…“
„Jméno? Čí???“
„Tvoje Ebony…“ co tohle má znamenat? Tohle je pěkně blbej vtip, to není žádná sranda… Už toho mám tak akorát, sem tu jen pár dní a už tohle… Moc dobře vím, kdo to byl… Paul a nebo ten jeho povedenej bratříček šmírák.
„Eb, co s tím máš společného?!“
„Megan já sama nevím, vůbec nevím co se to tu děje, už od začátku sem měla špatný tušení. Ten les, něco s ním není v pořádku, něco v něm žije, já to vím…“
„To je jasný, že v něm něco žije! Je to LES Eb, ten je plnej zvířátek, nevinných laněk a zajíčků, prober se konečně, žijeme ve 21. století!“
„Já to moc dobře vím, žádný bubáci, čarodějnice, upíři a vlkodlaci neexistují, ale tam opravdu něco je… Prostě to neřeš, já na to přijdu…“
„Neřeš?! Našla se mrtvá holka s tvým jménem na těle, tohle nemám řešit?!“
„Megan prosím tě vypadni!“ Jen co sem to dořekla, otočila se a práskla za sebou dveřma. Já už opravdu nevím, co se tu děje. Proč já??? Praštila sem sebou na postel a snažila se přemýšlet, ale vyčerpáním sem nakonec usnula.

Probrala sem se až pozdě v noci a šla se osprchovat. Byl hodně teplý večer, hodila sem na sebe tílko a šortky a šla si pro něco k pití. Seběhla sem schody, prošla hlavní místností přes obývací pokoj až do kuchyně a nalila si ledovou vodu z kohoutku, pomalu sem jí usrkávala ze sklenky, když mě při pohledu z okna něco zaujalo… Zase ten les… Ale tentokrát tam opravdu něco bylo. Položila sem sklenku na linku a přišla blíž k oknu… Jasně, že tam něco je! A já přijdu na to, co!
Bosa sem vyběhla z baráku až k lesu, na chvilku se zarazila, ale nakonec sem vkročila. Neměla sem strach, jak sem si myslela, ale byla sem příjemně vzrušená z toho, co tam objevím. Postupovala sem pomalu, ale odhodlaně, byla sem už dostatečně daleko od kraje lesa, abych ho už neviděla a začala mě přepadat panika. Co když netrefím ven? Ztratím se…
„Takhle pozdě bys neměla chodit do lesa…“ zakopla sem a upadla, jak sem se lekla, srdce mi bušilo na poplach, hlavu sem měla skloněnou, ale přesně sem věděla, kdo nade mnou stojí, ten sametový hlas bych poznala úplně všude.
„A co tu tedy děláš ty?!“
„Já sem chlap, ne něžné stvoření jako ty, mě tu nikdo nepřepadne.“
„A co když tu právě obcházíš a vybíráš si své budoucí oběti?! Z toho nemám mít strach? Nedávno si mě taky sledoval, vím to, poznala sem tě, když si utíkal do lesa.“
„Prostě se jen rád procházím..“ pomalu mě přecházel všechen strach, nějak sem podvědomě tušila, že s ním sem v bezpečí, ani nevím proč, ale cítila sem to.
„Pojď, vstávej nebo nastydneš.“ Podal mi ruku a pomohl mi vstát, měl jemnou kůži a byl hodně silnej, vytáhl mě, jako bych byla jen pírko.
„A jak ti mám věřit?! Nejdřív mě sleduješ a teď tě ještě načapu v jednu ráno v lese??? To se normální lidi nechoděj procházet…“ Tak tohle je asi náš nejdelší rozhovor, ani v tom snu sme se tak dlouze nebavili.
„Tím pádem ty taky nejsi normální, touláš se v jednu ráno lesem.“ Zdálo se mi to nebo mu v koutku úst zacukal úsměv?
„Koukám, že máš odpověď úplně na všechno, viď?“ V tom se v dálce ozvalo zavytí, naklonil se ke mně, jeho oči najednou ztmavli ještě víc, než když sem je viděla předtím a byli mnohem tajemnější, celkově najednou vypadal jako nějaká šelma a zašeptal mi do ucha:
„JDI.“ Asi sem vypadala, že sem ho nepochopila, protože sem se najednou nemohla ani hnout, ten jeho hlas byl tak vzrušující a mě až zamrazilo.
„Řekl sem JDI, dělej. Nikdy nechoď v noci do lesa, jasný?! A dávej si pozor, už se tomu nevyhneš!“ vůbec sem ho nechápala, ale z jeho tónu hlasu sem poznala, že se něco děje a že bych asi opravdu měla odejít. Ozvalo se další zavytí, ale mnohem blíž, než předtím. Otočila sem se za tím zvukem a při pohledu zpět už tam nebyl. To už je dohromady potřetí, co jen tak zmizel…

Další dny mi moje noční příhoda pěkně vrtala hlavou, nevím, jestli mu mám věřit, jedna moje polovina říká ano, ale ta druhá je proti, je to všechno strašně záhadný, vždycky se z nenadání objeví a jak se rychle objeví, tak rychle i zmizí. A co to vytí??? To má znamenat co??? Nejdříve sem to považovala za psa, ale po podrobnějším probádání sem zjistila, že v okolí tu nikdo psy nemá, kdysi mívali, ale všichni se ztratili a nikdo je už nikdy neviděl…
Uběhlo už pár dnů od našeho nočního setkání a já ho od tý doby už neviděla. Každý večer se teď probouzím přesně o půlnoci a nemůžu už usnout, dokonce chodím do kuchyně a koukám směrem k lesu, jestli ho tam náhodou nezahlídnu, ale nic…

„Eb, jdeš s námi?“
„Ale kampak, kampak???“ vystrčím hlavu z koupelny a nestačím se divit, jako kdyby šli na nějakou přehlídku.
„Jsou prázdniny, jsme dávno plnoletý a tak si jdeme užívat krásný večer…“ Lisa opět vypadá jako z hlavní stránky módního časopisu.
„Lis, to rovnou můžu zůstat doma, vedle tebe by si mě stejně nikdo nevšiml a vyšlo by to nastejno.“ Holky se zasmáli, ale všichni moc dobře víme, že mám pravdu.
„Beru, máš hodně nízký sebevědomí a poslední dobou nám prostě přijde, že nic jiného, než že koukáš z okna, neděláš, takže se koukej sebrat, hodit na sebe nějakou pořádnou minisukni, tílko a botky a jdeme, jasný?!“ tak, že by se mi nějak desetkrát chtělo, to se říct nedá, ale taky nemám náladu na to, ty trubky poslouchat o tom, že sem pomatená a tak, takže se nakonec seberu, hodím na sebe minisukni a žlutej top bez ramínek, lehkou bílou mikinu, obuju svoje nejoblíbenější a nejpohodlnější puntikatý botky DC, podpatky nosím jen vyjímečně, vlasy zapletu do copu a víc se nenamáhám, stejně ani není pro koho.
Zrovna sem nastupovala do auta, když sem si všimla, že se v lese něco pohnulo. Podvědomě sem doufala, že to bude ON. Zase se to pohnulo, zapískala sem, ale vyběhla jen srnka. Ozvalo se zavytí a mě zamrazilo až v konečcích prstů, bylo to hodně blízko. Zalezla sem do auta a zabouchla za sebou dveře…
„Tak kampak to bude děvčata?“ Koukám, že dneska nepije a řídí Megan, ona stejně nikdy moc nepila, tak v podstatě řídí skoro pořád.
„Mno přeci na pořádnou pařbu a za klukama!!!“ Sarah je zase jak utržená ze řetězu, aspoň se nebudeme nudit, mám takový podezření, že už do sebe něco kopla doma.
Pomalu sme sjeli z příjezdové cesty na vedlejší silnici, která vedla podél lesa, ujeli sme sotva 2 kilometry, když se ozvalo hlasité zavytí a pár metrů před autem se objevil vlk!
„Megan brzdi!!!“ zařvala Lisa, já byla jiného názoru, nejradši bych dupla na plyn. Stál před autem, vyceněné zuby a hlasitě vrčel. Moc dobře sem věděla, na koho to je…
„Co budeme dělat???“ z Meganina hlasu byla znát panika a strach a vlk byl čím dál tím zuřivější.
„Nezdá se vám nějak moc velkej?!“ konečně se ozvala i Sarah, pomalu sem nemyslela, že ještě žije a měla pravdu, byl ohromnej, úplně jinej, než ty co je možno vidět v zoologických zahradách.
„Počkejte…“ Vím, koho chce, nevím proč zrovna mě, ale vím to. Pomalu sem otevřela dveře od auta a vystoupila ven, stála sem jako přikovaná, když se najednou vlk odrazil a já jen čekala, kdy na mě dopadnou ty jeho velký a mohutný tlapy, zavřela sem oči. Ale nic se nestalo, místo toho se ozvalo zakňučení a já spatřila dva vlky v urputném souboji o život. Nevím, kde se tam ten druhý najednou vzal, byl stejně velký a mohutný jako ten první, jen srst měl bílou jako sníh…
Hrůzou sem se nemohla ani hnout a přihlížela krvavé rvačce dvou dominantních vlků, srdce mi bušilo jako na poplach, dech se mi pomalu zastavil, bílý toho šedého držel za krkem a rval, ale najednou se šedý vytrhl a zakousl se bílému pod krkem, zaslechla sem bolestné zavytí a zabolelo mě u srdce, na bílé srsti se objevila krvavá stopa… Bílý se však jen tak nevzdal, z posledních sil se vyškubl a mohutně se zakousl šedému do stehna… Vytryskla krev, šedý zuřivě zavyl, odskočil od bílého a utekl, po lese se rozléhalo jen kňučení... Bílý se svalil k zemi…
„Eb, dělej, nasedej!!!“ Lisa mě drapla za ruku a zatáhla do auta, Megan šlápla na plyn a ujížděla směrem k domu.
„Néé, zastavte! Nevidíte, že má bolesti?!“ byla sem úplně nepříčetná, zachránil mi život a já ho tam nemůžu jen tak nechat, aby vykrvácel!
„Uklidni se Ebony! Už je po všem!“
„Koukejte mě ihned pustit ven nebo klidně vyskočím za jízdy!“ ani nevím, kde se ve mně taková síla vzala, ale vytrhla sem se Lise a Sarah a sahala po klice, Megan dupla na brzdu, moc dobře věděla, že to myslím vážně. Vyběhla sem z auta. Bůh ví, jestli ho ještě najdu… Lítala sem po lese jako splašená, když sem zahlídla mihnout se něco velkého a bílého za stromem opodál. Rozeběhla sem se tím směrem a zastavila se jen pár kroků před ním, ležel tam a už vůbec nevypadal jako zabiják, bolestně kňučel… Přisedla sem si k němu, položila si jeho hlavu do klína a probírala se tou jeho hustou bílou srstí, abych našla zdroj krvácení a zastavila ho, po celou dobu měl zavřený oči a pomalu a potichu oddychoval. Konečně sem krvácení našla, naštěstí nebyla zasažená žádná tepna, ale i přes to bylo krve hodně, sundala sem si mikinu a opatrně mu jí přitiskla na ránu. Vůbec nevím, co bude dál, jak ho odsud dostanu, protože holky mi jen tak pomoc nepůjdou, postě budu muset sedět a čekat, jak to bude, jedno ale vím jistě, i když se probere, neublíží mi…
Seděla sem tam už skoro hodinu, opřená o strom a hladila ho po jeho velké hlavě, když se najednou probral a já mu pohlédla do očí… Do TĚCH očí! Černých jako uhel a neuvěřitelně hlubokých! Já ty oči ZNÁM!