Ulehčený pocit

S úžasem moje oči sledovaly jak se na sněhobílém papíře zrodila kresba černého gotického kříže.Chci do něj vepsat něco depresivního,temného nebo něco o smrti.Nevim však co.Zavírám oči a myslím na svůj černý život.Jen jakoby mlžně a z velké dálky slyším hlas učitelky matematiky a následný výkřik,který mě uvede zpět do přítomnosti,Výkřik byl krátký a ostrý.Rozhlédnu se po třídě a když vidím,že se všichni koukají na mě,přikrčím se v lavici a zeptám se sousedky,co se stalo.Šarlota mi s hrůzou v očích řekla,ať se kouknu na své ruce.Jediný pohled mi řekne vše.Ze zápěstí mi stékají pramínky krásně rudé krve a dopadají na kresbu kříže.V druhé ruce ruce držím malou,ale ostrou věcičku.Žiletku.Byla jsem v tranzu?Nevím.Slyším,jak mě učitelka posílá za zdravotnicí.Na nic nemyslím,jen letmo si vybavím,že jsem jednou napsala poslední dopis.Dopis na rozloučenou.Nosím ho stále s sebou.Vytáhnu ho z kapsy a hodím na lavici.Zase nepřítomně se zvednu a mířím ke dveřím.V ruce stále svírám žiletku,kterou tisknu tak pevně,že se mi zařezává hluboko do dlaně.Cítím jak mi začala vytékat horká krev z nových ran.Necítím bolest,smutek ani radost...Jsem stále jakoby v tranzu,vznáším se,je mi lehko...Cítím v zádech pohledy spolužáků a učitelky.Nevím,kam mě dovedou mé kroky,ale cítím,že asi nikam daleko.Cestou po chodbě do sebe stále řežu.Až když jsem zastavila před dvěřmi naší zdravotnice,zarazila jsem se.Otočila jsem se a vracím se zpět.Než otevřu dveře třídy,přiložím žiletku k tepně na krku...Tlakem udělám osudný a poslední řez.Téměř v bezvědomí padám do kaluže své vlastní krve.Zamlžil se mipoled...Z posledních sil zahlédnu tváře mých spolužáků,slyším křik,ale špitnu: ,,Naposled...Sbohem!" Zavřu oči a čekám až spadnu do bezstarostné náruče smrti...