Kletba

Poprvé jsem ji spatřil na večírku u mých přátel. Když vešla do místnosti, cítil jsem, že je to žena, která změní můj život, i když jsem ji ani neznal. Otočil jsem se – stála tam. Krásná mladá dívka v černých šatech. Stála tam a naše pohledy se setkaly. Nikdy jsem nevěřil na telepatii, ale když jsem jí pohlédl do očí, cítil jsem, že se ve mně něco změnilo – že jsem se stal otrokem. Jejím otrokem. Ona to cítila taky, věděla, že od toho dne má nade mnou moc. Věděla, že jí splním každé přání, jenom kvůli vášni, touze – chtíči - který mi ovládl tělo i mysl.
Ona toho využila. Začala si se mnou hrát jak kočka s myší. Drobné dárky přerostly v klenoty, šaty, peníze. Všechno co jsem měl, jsem jí dal, jenom kvůli tomu, abych ukojil svůj chtíč. Jenom proto, abych ji získal, abych ji měl pro sebe -jenom pro sebe. A nakonec jsem dokázal to, po čem jsem tak prahnul, byla moje. Konečně jsem jí dal dost – dal jsem jí všechno a sám jsem už neměl nic. Vzal jsem si ji, byla mou. Ta noc, když jsme poprvé spolu ulehli, mi vešla do paměti, vypálila mi na duši cejch, prohloubila moje otroctví.
Vzali jsme se a odjeli na jejich rodinné sídlo. Žili tam její rodiče, ale ti už byli dávno mrtví. Teprve teď mi dochází, že mi nikdy neřekla, kdy její rodiče zemřeli nebo za jakých okolností.
První chvíle našeho společného života byly nádherné, žil jsem po boku ženy, kterou jsem miloval a která měla peněz více než dost. Nemuseli jsme si lámat hlavu s tím, z čeho budeme žít – měli jsme všeho dost! – služebnictva, jídla zábavy. Mohli jsme si splnit každou naši choutku, každé přání ukryté hluboko v našich duších, myslích.
A pak se něco pokazilo. Do našeho společného života vstoupil někdo třetí – smrt. Začala se měnit – tvrdit mi, že je nemocná. Oči jí ztmavly, běla se zvětšila a vybledla snad ještě víc, pokud je to možné. Její oči získaly podivný lesk a v noci, když jí na oči dopadl paprsek měsíčního světla, svítili jí oči jako oči šelmy. Kolikrát jsem se v noci tohoto pohledu polekal.
Lícní kosti jí vystouply, obličej se protáhl, kůže zesinala. Nevím, jestli je to možné, ale prsty se protáhly. Zhubla – nikdy nebyla při těle, ale teď…teď se doslova ztrácela před očima.
Dostal jsem z ní strach. Kůže na ní vysela, vylézaly jí žebra. Každá kost na ní byla vidět. Někdy mi připadalo, jako bych přes její tenkou kůži viděl do jejího nitra.
A pak přišly záchvaty. Záchvaty, ve kterých křičela ze spaní, škrábala dlouhými nehty kůži do krve – kolikrát si v noci rozdrásala do krve tvář? – a já ji miloval…miloval a prahnul po ní. Vždyť jsem přísahal! Přísahal, že ji neopustím, ale…i přes tuto přísahu jsem se začal bát, začala se mi hnusit. Nechápal jsem co se děje. Měl jsem z ní strach. Strach z ní, z jejích záchvatů. Už to nebyla žena, kterou jsem si bral. A ona pořád tvrdila, že je to jen nemoc, nemoc, ze které se vyléčí, že se nic neděje. Nevěřil jsem tomu.
Už to nebyl člověk, vždyť ty zuby! Její krásné rovné zuby, protáhly se, udělaly se mezi nimi mezery – vypadaly jako zuby zvířete, které je zvyklé zuby trhat syrové maso. Nehty, z nehtů se jí staly drápy. Ostré drápy, které se nedaly nikdy ostříhat - vždycky dorostly. A ty vlasy! Prořídly, zešedivěly. Z jejích krásných vlasů zbyly jen několik pramínků, které jí zplihle ležely na hlavě. Došlo to tak daleko, že už nebyly ani schopna vstát z postele – jenom ležela - a její záchvaty se zhoršovaly.
Přicházeli stále častěji a byly horší a horší. Už dávno jsem s ní nemohl spát v jedné posteli, v jednom pokoji dyť by mě v noci ve spánku snad zabila. Ať už by věděla co děla nebo ne, byla mi nebezpečná. Byla nebezpečná všem ve svém okolí! Ale cítil jsem stále zvrácenou vášeň. Vášeň, která mi nedala spát. V noci jsem po ní stále toužil, i když jsem věděl, jak vypadá, co se s ní stalo…A svůj chtíč jsem nemohl ukojit.
Začal jsem studovat. Objevil jsem v knihovně kroniky jejího rodu, její rodokmen – ta nemoc nebyla náhoda! Všichni tou, jak ona říkala nemocí, trpěli už několik set let. Našel jsem zmínky o čarodějnictví. O knězi, který měl uvrhnout kletbu na tento rod. A tak se stalo…kletba byla příšerná. Nikdy jsem na nic podobného nevěřil, ale to co jsem viděl, ta proměna…z ženy, kterou jsem miloval, se stala…zrůda. To nebyla náhoda. To není možné. Nikdy jsem nevypátral co ta rodina tak strašného udělala, že ji stihl takový trest. Jestli byla v rodu skutečně čarodějnice, nikdy jsem o tom nenašel zmínky. Nic takového, co byste čekali…žádné koupele v krvi pan, žádné obětování, ne…ani zmínka o historii rodu. Zůstala jenom kletba…a skutečnost.
Jednou v noci jsem to už nevydržel, její křik se rozléhal celým domem. Když jsem přišel, zdědil jsem se, Ten záchvat byl nejhorší, jaký kdy měla. Bylo to strašné. V křečích se svíjela na posteli. Drásala si krk, tváře, tělo…Všude jí tekla krev, vlasy od krve se jí lepily na obličej a ten křik…to je něco, na co nikdy nezapomenu. Ten strašný křik. Mrazil do morku kostí, dotýkal se mé duše…a ta chtěla, aby už byl konec, aby vše skončilo. Přesto jsem v sobě našel odvahu a vešel do ložnice. Přišel jsem až k jejímu lůžku. Zdálo se, že mě poznala – uklidnila se. Těžce oddechovala jako zvíře v posledním tažení. Pronesl jsem několik konejšivých slov. Stále se mi dívala do očí. Ten pohled fascinoval. Cítil jsem v sobě touhu utopit se v tom pohledu. Už už jsem věřil, že se záchvat uklidní, že láska přeci jen kletbu zlomí.
A potom vykřikla. Prohnula se na posteli jako luk a z hrdla jí vycházel strašný skřek. U úst se jí objevila pěna, z hrdla jí vystříklo několik kapek krve, které zasáhly můj obličej; nehty trhala povlečení okolo sebe.
Služebnictvo jsme už dávno neměli – to uteklo při prvních známkách nemoci, při prvních záchvatech. Zůstal jsem s ní v obrovském domě sám, staral jsem se oni, ale…už jsem to nevydržel. Popadl jsem svícen jehož světlo osvětlovalo pokoj a uhodil jsem…uhodil jsem to tělo, tu ženo, po které jsem stále prahnul a které jsem obětoval všechno. Mlátil jsem stále dál jako smyslů zbavený, pořád a pořád. Nepřestával jsem, dokud se nepřestala hýbat, dokud poslední sten neodzněl v dálce, dokud se poslední sval nepřestal škubat v křeči. Když jsem viděl, co jsem způsobil, začal jsem zvracet. Na posteli už neleželo ani tělo, byla to kaše, přelámané kosti, rozmlácená tkáň – všude krev.
Bože! Pořád jsem ji miloval…miloval jsem ji a tohle jsem udělal. A co má přísaha? Měl jsem při ní stát a zatím jsem udělal toto…! Nebyl jsem schopen nic dělat. Uprchl jsem do noci, ven do chladu. Ani nevím, co jsem tu noc dělal. Ale ráno jsem se vzbudil v lese s čistou hlavou. Věděl jsem, co musím udělat – musím se vrátit…musím jít a pohřbít svou milovanou…ne, ne mou milovanou…musím jít a pohřbít to, co jsem zabil - to nebyla žena. Musím pohřbít a zapamatovat si ji takovou, jaká byla, když jsem ji potkal. Svůdná, štíhlá…krásná. Když jsem se vrátil, nenašel jsem nic. Otevřenou bránu, zakrvácenou postel, ale to bylo vše. Její tělo bylo pryč. Svícen, ten, který mi posloužil jako zbraň, byl pryč. Jediné co zůstalo, byla všudypřítomná krev. Nic víc. Tu jsem pochopil, že knihy nelhaly. Uvěřil jsem, že ta rodina byla opravdu prokletá a že jsem možná nespáchal zločin, ale vykonal trest. Možná by bylo zločinem, kdybych s ní zůstal, kdyby se nám narodil potomek. Opustil jsem to sídlo. Bylo prázdné, tiché.
Ve vesnici jsem se dozvěděl, že prý tu noc se rozléhal křik na míle daleko. O hodině duchů se po okolí ozývaly děsivé skřeky, mrtví vylézali z hrobů…byl jsem nežádoucí, všichni vinili mě a nikdo se neptal, co se v tom domě doopravdy stalo. Vyhnali mě. Odjel jsem domů…domů, kde jsem cítil, že jsem v bezpečí. Doufal jsem, že zapomenu…nezapomněl jsem. Stále v noci slyším její křik, její nářek stejně jako steny rozkoše, když jsme spolu poprvé ulehli.
Jednou jsem se odhodlal vrátit. Podívat se, co z bylo z toho domu. Když jsem tam přijel, nenašel jsem nic – vůbec nic. Nikde nebyl ani kámen, nic co by připomínalo, že tu stálo stavení. Když jsem se ptal, co se stalo s domem, všichni si mysleli, že si z nich dělám blázny – vždyť tam nikdy dům nestál. Ale já vím, že se stalo, že tam ten dům stál! Nejsem přece blázen! Já ne…