Otesánek I.

Nebe rozpůlil obrovský bílý blesk, zdánlivě připomínající lesklou čepel nože, a jeho světlo na okamžik dopadlo na bledé tváře lidí postávajících před masivní kovovou bránou. Tlusté provazce prudkého deště nedovolovaly přítomným prohlédnout si mříž lépe než v hrubých obrysech. Svůj podíl na tom nesl zčásti i stále sílící vítr, který hnal velké kapky na nebohé brigádníky a majitele. Ve zrezivělém zámku zarachotil klíč a otevřel tak vstup do rozlehlé zanedbané zahrady. Darja koutkem oka zahlédla temný stín. Zaječela současně s ránou, která prořízla zlověstné ticho. Všichni slyšeli, jak něco dopadlo na zem a roztříštilo se na malé kousíčky. V záři dalšího blesku spatřili na chodníku zničenou jednu ze sošek, co zdobily kamenou zeď táhnoucí se vedle brány. “Nic se neděje,” snažil se majitel překřičet hrom a gestem je nasměroval napříč zahradou k domu. Vytáhl druhý klíč, ještě větší než ten první, a když vcházel do starého domu, popleskal dlaní klepadlo v podobě lidské hlavy znetvořené bolestí a šílenstvím. Darje se celou dobu zdálo, že ji ty nepřirozeně vypoulené oči pozorují. Aby se toho pocitu zbavila, vkročila za ostatními do spoře osvělené místnosti s vlhkými kamennými zdmi.

Skvělej bejvák, zaradoval se v duchu Prokop, když si vzpomněl na staré promáčené papírové bedny, ve kterých poslední dobu spával. Za celou dobu svého života, tedy celých padesát dva let, se vlastně nezmohl na nic lepšího. Párkrát sice přespával na opuštěném staveništi, schovaný pod betonovými bloky, ale za čas se o to začala zajímat nějaká firma a musel pryč. Přejel unavenýma vrásčitýma očima schodiště uprostřed haly. Vlastně to byly dvě schodiště, každé začínalo jinde, ale obě končily na stejném místě. “Takže, já vás vítám na vašem novém pracovišti,” začal majitel svou řeč “podle smlouvy každý víte, že potřebuju mít do měsíce tenhle barák v pořádku. Mají o něj zájem jedni lidé a nemůžu si dovolit přijít o tak dobrou nabídku. Od toho tu jste vy, abyste ten dům uklidili,upravili, možná bude třeba i něco opravit, ale s tím si určitě poradíte. Doufám, že ten úklid přežijete ve zdraví. No, zbývá jen, abych vám ukázal pokoje, kde budete spát, a potom vás opustím.”

Po jeho odchodu stáli všichni brigádníci ještě nějakou chvíli v hale. “Já sem Robert a co vy? Máte taky nějaký jména?” vycenil zuby v úsměvu odbarvený blonďák a rozhlédl se po ostatních.

“Patrik,” kývl na pozdrav druhý nejstarší člen skupiny, mohlo mu být tak dvacet sedm let.

“Já sem Věra,” přidala se obrýlená dívenka, která zatím nepromluvila ani jedno slovo.

“Jmenuju se Prokop, klidně mi můžete tykat, sem na to zvyklej,” ozval se chraptivý hlas staříka.

“A co ty? Tobě žádný jméno nedali? To ti asi budeme muset říkat...” začal Robert, ale vysoká blondýna ho vztekle přerušila. “Jistěže mi dali jméno! Nemusíš vymýšlet žádný blbý oslovení, o to ti nestojím, rozumíš?”

“Klid, klid, madam, jenom klid,” rozesmál se Robert “prostě mě zajímá, jak se jmenuješ. Je na tom něco špatnýho?” “Darja,” prohodila na půl úst blodnýna a sedla si do jednoho z křesel pod schodištěm.

“Jestli máme dát tohle do pořádku, dáme si pěkně zabrat,” okomentoval Patrik situaci.

“Ale peníze, peníze za to budou,” zachechtal se Prokop a Darja se štítivě odtáhla: “Panebože! Nechápu, co ten tu dělá.” “Poslouchej, paničko, sem člověk stejně jako ty. A možná i víc, tak se drž zpátky,” zamračil se Prokop, rozzlobeně se zvedl a odešel do přidělené ložnice v patře. Patrik sjel Darju káravým pohledem: “To nebylo vůbec hezký.” Pohodila odmítavě hlavou. “Vždyť je to pravda, nemá tu co dělat.”

“Hej, máme tu spolu vydržet měsíc, ale takhle se nejspíš vzájemně sežerem, co tomu říkáš...?” vložil se do toho Robert. Blondýna se prudce zvedla z křesla: “Tak poslouchejte. Měsíc tady spolu sice budeme, ale nikdo, slyšíte? NIKDO mi tu nebude rozkazovat, co mám a nebo nemám dělat. Chci si vydělat na modelingovou školu, ne se tady kmotříčkovat s kdekým! Rozumíte?!” Robert málem vyprskl smíchy, ale Patrikův pohled ho zarazil. Koneckonců, je přece jedno, co s vydělanými penězi udělají. A když je chce Darja vrazit do modelingu, pomyslel si, tak ať je tam klidně vrazí.

Věra pozorně sledovala slovní potyčku ostatních a lehce si z toho dala dohromady, kdo jaký je. Vždyť také studuje psychologii. Celkem lehce usoudila, že jí namyšlená blondýna poleze na nervy. Věra nepatřila mezi výrazné a průbojné lidi, možná ani nebyla nějak hezká, ale rozhodně jí nechybělo to důležité. A to byl rozum. Posunula si brýle výš ke kořeni nosu a znovu si prohlédla tři spolubrigádníky. Opravdu bude těžké vyžít s takovou skupinou různorodých povah.

“Myslim, že bude lepší, když půjdeme spát,” usoudil Patrik rozumně a zvolna vykročil ke schodišti. Darja se zvedla a následovala ho. Na schodišti se najednou zastavila a prohlížela si znechuceně ozdoby zábradlí. Byly to kamenné lidské hlavy! “No to je teda vkus!”

“Co?” nechápal Robert.

“Koukni se na ty hlavy. To je nechutný! Kdo si může dát na zábradlí něco takovýho? Leda kanibalové,” zasmála se Darja a posměšně pokračovala: “Navíc v horní části schodiště nejsou žádné. Chybí tam. Jestli máme dát tenhle barák do pořádku, musíme tam ty...” přemýšlela, jaké slovo se pro kamenné hlavy nejlépe hodí “...dekorace doplnit nebo ne?”

“Toho sem si ani nevšiml, fakt netušim. Zkusíme zavolat šéfovi?” navrhl odbarvený blondýn a vytáhl mobilní telefon. “Kruci! Nemám žádnej signál...”

“Zkus vylézt do tý věže, jak je na levý straně domku,” vzpomněl si Patrik “půjdu s tebou. Taky by mě zajímalo, jak je to s tim signálem.” Společně se vydali do staré věže. Schody nahoru byly dřevěné, docela ztrouchnivělé a byly v nich díry. Navíc tam bylo málo místa, věž byla úzká a zrezivělé zábradlíčko bylo tak chatrné, že byli oba vděční, že se mohou držet stěn. Postupovali pomalu, protože je nenapadlo vzít si s sebou baterku, museli dávat pozor, aby se neprobořili starým dřevem, a po vlhkých kamenných stěnách jim každou chvíli podklouzlávaly dlaně. “Už tam budem,” informoval Patrik Roberta, který lezl hned za ním. “Puč mi mobila. Signál je tu malej, ale snad to půjde...” Ocitli se v malé místnůstce s jedním nezaskleným oknem. Obličeje jim ozářil blesk, se kterým se ozval i hrom jako prásknutí bičem. “Haló? Ano, to jsem já. Chtěl jsem se zeptat... ty hlavy na schodišti...ano, v té hale.... Dobře.... jo. Tak .... haló? Haló! Přerušilo se spojení. To bude asi tou bouřkou.” Patrik vrátil telefon majiteli. “Tvrdil, že to zařídí on. Prý si nemáme dělat starosti, že do konce měsíce tam určitě nějaký hlavy budou.” “Nevím, kde je chce sehnat, ale když to říkal...”

Ráno snídali dohromady v jídelně, která byla stejně jako ostatní místnosti v patře - dole byla jen obrovská hala. Přesně jak to bylo ve smlouvě, jídlo používali z majitelových zásob, které by jim vystačily třeba i na tři měsíce. “Jak ste se tu vyspali?” zívl Robert a naložil si na talíř pořádné tři krajíce chleba.

“Je tu pěkná zima. Kdybysem to věděla, našla bysem si něco jinýho. A ta vlhkost není dobrá na zdraví,” ušklíbla se Darja.

“Když je to starej barák, tak co chceš,” pokrčil rameny Patrik sedící naproti ní, vedle Prokopa. Ten se nadšeně ládoval vším možným, nehledě na to, jestli dodržuje stolovací pravidla nebo ne. Tentokrát to blondýna přešla bez zbytečných poznámek, přestože si o tom myslela své. “Kde začneme? Nebo bysem se měl spíš zeptat čím začneme?” ozval se Patrik, když všichni dojedli.

“Nejdřív vymetem pavučiny, co tu všude jsou,” řekl překvapivě rozhodně Prokop. Darja se zatvářila poněkud zmateně. “Pavučiny?” Stočily se k ní čtyři páry očí. “No, pavučiny... totiž chci říct, že tam sou pavouci...” snažila se vysvětlit. Robert vybuchl smíchem: “To je teda poznatek. Na pavučinách sou pavouci! Lidi, napište to někam, ať to daj do encyklopedie!” Jeho reakce znovu přivolala Darjinu ironii a povýšenost.

“Abys’ ty jednou tak nemlčel, viď ty amatére?!”

“No tak! Můžete toho laskavě nechat?” nevydržel jejich věčné pošťuchování Patrik a pevně řekl “Tak poslouchejte, mládeži! Takhle ten barák neuklidíme, takže si teď veme každej nějaký koště nebo něco jinýho a pude na pavučiny. Jasný?” Jeho pohled blondýnku zarazil, aby se pokoušela odporovat.

“To je vono,” souhlasil nadšeně Prokop a šklebil se svými skoro bezzubými ústy “přísnost musí bejt...” Darja zamumlala něco o starejch debilních dědkách, ale skutečně vzala nejbližší koště a vyrazila na pavučiny. Věra a Robert ji bez připomínek následovali. Jak odešli do patra, bezdomovec ještě prohodil: “Jen doufam, že si to ta s těma brejlema....ta Věra, nestáhla na sebe.” Patrik se zamyslel. Možná, že přece jen neměl tak vybuchnout. Ale když jsou rozpory ve skupině, tak jak může dělat svou práci?

Robert vstoupil do místnosti, kde visela spousta portrétů. Zvláštních portrétů. Velmi zvláštních portrétů. Navíc to byl jediný pokoj, kde byl koberec. Zaprášený tlustý koberec. Tlustý a červený. Blonďák se pořádně rozhlédl a zdálo se mu, že jej obrazy sledují. Všechny oči jako by na něj upíraly svůj pichlavý pohled plný zášti. Otřásl se, zasmál svým vlastním představám a začal oprašovat první z řady obrazů. Jak se dostal do jejich blízkosti, přeběhl mu mráz po zádech. Ze starého plátna na něj zírala hlava tlustého starce s mrtvolně bledou kůží, kterou na některých místech prosvítaly modré žíly nebo ji naopak “zdobily” zažloutlé skvrny.

“No fuj! Ty teda dědouši vypadáš!” ulevil si Robert a hadrem v ruce začal stírat snad stoletý prach na dřevěném vyřezávaném rámu. Vzápětí vyděšeně vykřikl a ucukl jako by se spálil. Zdálo se mu to...? Určitě! Mužská hlava ho přece nekousla, ani se na plátně nepohnula... Přesto to ale OPRAVDU viděl! Pohlédl na prst a spatřil malinké škrábnutí. Jasně! Zadřel si třísku. “Já sem ale blbec,” zakroutil s nejistým úsměvem mladík hlavou a obrátil se ke starci z obrazu: “Ještě abys mě pokousal, viď? Jak bys moh... tak co, starej? No, teď čumíš! Taky bys moh aspoň něco říct....” Začal si bezstarostně pískat nějaký nový hit z rádií a postupoval dál. Když odcházel, ještě jednou se otočil a ve dveřích spiklenecky mrkl na starého tlustého chlápka z obrazu. Melodie, kterou si až dosud pískal, mu zamrzla na rtech. “Cože?!!”

“Tak se mi zdá, že z nás děláš pitomečky, mladej,” mínil Prokop a pak smířlivě dodal “ale proč ne. Zábava bejt musí...”

“Krucinál, kdy už to pochopíte! Je to pravda, nelžu vám! Fakticky na mě ten dědek mrknul!”

“Třeba seš přepracovanej nebo ti dělá potíže přizpůsobit se tady tomu klimatu, to je normál...”

“Do prdele!” Robert přerušil Věru, která se výjimečně ozvala. Ta zahanbeně zmlkla a očima bloudila po stěnách.

“Já to tam dojdu omrknout, Roberte. Ale spíš je pravděpodobnější, že se ti to zdálo,” zvedl se Patrik z křesla v hale, kde všichni seděli, a vykročil do patra. Překvapeně zjistil, že na něj to místo nepůsobí dobře. Není možné, že by mě sledovaly obrazy, vynadal si v duchu a přistoupil k portrétu, který podle všeho na Roberta mrkl. Nezdál se mu však nijak zajímavý. Když nic nenašel, řekl si, že pro jistotu projde i ostatní obrazy. Nic zvláštního na nich neshledal. Rozhlédl se naposledy po místnosti. Pak přešel na druhý konec pokoje, aby narovnal jeden portrét, který byl nakřivo. Jak s ním hnul, něco zpoza něj vypadlo... Sehl se a sebral to. Papírový kapesník? Navíc vypadal jako by ho už někdo použil... Kdo ví proč, napadlo Patrika, aby ho narovnal. “Konečně stopa!” zašeptal nadšeně, když objevil na pomačkaném kapesníku narychlo naškrábaná slova.

Pomóc! Žere to, já asi se ama rychlejš smr

Patrik to pečlivě složil a schoval do kapsy. “...říkam vám, že na mě mrknul!” ozvalo se z chodby. Patrik se rychle zvedl a narovnal obraz. Když dorazili ostatní, stál uprostřed místnosi.

“Tak co? Mrkal na tebe ten starej? Možná kdybys byl holka tak bych tomu i uvěřila...” zeptala se s posměšným úsměvem Darja. Ne, že by ji to nějak zajímalo. Spíš chtěla využít příležitost k tomu, aby zase mohla Robertovi ukázat, že má navrch. Když však vstoupila do pokoje, otřásla se, protože i ona pocítila, že je v tom pokoji něco v nepořádku.

“Je mi líto, Roberte, ale nic zvláštního jsem tu nenašel,” zavrtěl Patrik hlavou.

“Já ale nekecam! Fakt na mě mrknul! Stál sem tady u dveří!”

“Pojďtě pryč! Nemam z toho dobrej pocit,” řekla blondýna stísněně a úsměv se z její pečlivě nalíčené tváře vytratil do ztracena.

“Jak to vidíš ty, Prokope?” zeptal se Robert. Bezdomovec si utřel nos do rukávu a pokrčil rameny. “Nelíbí se mi tu, ale víc v tom nevidim.”

“Ty mi, Věro, určitě věříš, že jo?” dožadoval se odbarvený blondýn souhlasu alespoň jednoho člena skupiny. Dívka se porozhlédla po místnosti a po chvíli řekla: “Kromě divnýho pocitu, kterej máme zřejmě všichni, tu není nic.... nic.... jak to jenom říct... nic neobvyklýho.”

“Nic neobvyklýho?!” zahřímal naštvaně Robert a přistoupil ke studentce psychologie. Zlostně na ní zíral, skoro kdyby přemýšlel, jestli jí nemá jednu vrazit. Patrik zakročil.

U večeře vládlo napjaté ticho. Robert vrhal na ostatní přes stůl naštvané pohledy. Vypadalo to, že se tím Prokop dobře baví. Když se na něj blonďák opět podrážděně podíval, zavrtěl hlavou a pousmál se.

"Hej, co tě sere?" vybuchl kluk a vyskočil ze židle tak prudce, že přepadla dozadu. Prokopovi nezmizel ze rtů trpký úsměv. "Takovej mi tady bude nadávat? Kam ten svět spěje…" Vstal a odešel do patra do své ložnice. Robert si rozmýšlel, jestli mu má něco říct, ale nakonec se rozhodl jinak. Třískl příborem, až to zařinčelo, a do dramatického ticha pronesl: "Však vy mi uvěříte!"

Druhý den byl program jasný. Utřít prach ve zbývajících částech domu. Prokop, který se moc do společnosti mladých brigádníků nezapojoval, šel jako vždy pracovat sám. Vydal se do sklepních prostor, kde ještě nebyl. Procházel dlouhou neosvětlenou chodbou až do malé zatuchlé místnosti s kamennými zdmi. Podlaha byla také kamenná, ale byla rozpraskaná, takže pod ní byla vidět černá mokrá hlína. "Fujtajksl!" odplivl si upřímně, když uviděl v hlíně několik bílých tlustých červů. Rozhlédl se kolem, na čem by se tu tak mohl usadit prach. Kromě několika řetězů visících ze stropu a jednoho dřevěného stolu tu nebylo nic. Přišel proto ke stolu a několika pohyby z něj setřel vrstvu šedivobílého povlaku. Deska stolu byla zvláštně poškrábaná, na všech stranách na ní byly podivné rýhy.

"Je, to jste vy - teda ty," ozvalo se za Prokopem. Stařík se otočil a spatřil v chodbě Věru. "Jo, já," potvrdil. "Klidně sem poď, ale bacha na tu podlahu. Sou v ní díry a v těch sem viděl pěkně vodporný červy. Celá tahle hnusná podlaha by se měla vopravit," podotkl. Dívka vstoupila do místnosti a v duchu musela dát Prokopovi za pravdu.

"Vidím, že tady už prach asi nenajdu, co?"

"Ne, tady už ne," rozesmál se bezzubými ústy "starej Prokop zapracoval."

"Tak já pudu jinam," rozloučila se Věrka a zanechala Prokopa tam, kde byl. Ten si řekl, že by si mohl alespoň odpočinout.

S mohutným heknutím se posadil na dřevěný stůl a spokojeně zamlaskal. Podrbal se ve vousech a prohlížel si místnost. Najednou se mu zdála tak nějak… živá… Vnímal, jak na něj ta místnost kouká a dokonce cítíl - ano cítíl! - její tlukot srdce. Srdce, které je ukryté… kdesi… Zatřásl hlavou, aby se mu pročistila mysl. Ne, jasně to slyšel… buch… buch… buch… Vzdálený tlumený zvuk z nitra… z nitra čeho?! Něco ho zašimralo na ruce. Třepl s ní párkrát ve vzduchu a znovu se soustředil na podivný, hrůzu nahánějící, zvuk. Vyrušilo jej další lechtání na zápěstí. Stočil zrak na svou ruku a s úlekem vykřikl. Kolem jeho ruky se plazilo a lezlo po sobě klubko tlustých bílých červů! Jeden se zachytil za okraji jeho chatrné košile, ostatní se pomalu sunuly pod ní. Vyděšeně seskočil ze stolu a rychle ze sebe červy shodil. "Co to k čertu…!" Ucítil vlahý dotek za krkem a okamžitě se kolem sebe začal ohánět rukama. Něco masitého se zvolna plazilo po jeho krku až k uchu. "Sakra, jedeš dolu?!" Nepodařilo se mu červa z hlavy setřást, naopak se bílý červ spokojeně zavrtával dovnitř do Prokopova ucha. Starý muž strašlivě zaječel a z jeho hlasu byla znát šílená panika. Potácel se kolem dřevěného stolu a najednou se jednou nohou propadl do podlahy. Praštil sebou tváří na kámen a pádem si zaklíněnou nohu zlomil. Noha byla ohnuta v nepřirozeném úhlu a pod kolenem z ní trčela kost. Rána byla lemována cáry rozedrané kůže, zpřetrhanými šlachami a odhalenými svaly. Kolem narůžovělého masa se začal tvořit rybníček rudé krve, který byl ale v několika minutách zaplněn tlustými bílými červy… Skrz otevřenou zlomeninu prolézaly dovnitř… do Prokopova těla…

"Tak co, Roberte? Kdo se tě pokoušel sbalit tentokrát?" popichovala mladíka Darja, která konečně zase cítila, že má nad ním převahu. "Trhni si, barbíno," zavrčel blonďák a obrátil se na Patrika: "Je tam ještě ten salám?"

"Jo, dojdi si pro něj."

"Ha ha, teď už nás neoblbne," pohihňávala se poťouchle blondýna "salám nemá oči, takže na něj nemůže mrkat." Patrik jí sjel mrazivým pohledem: "Nemyslíš, že toho bylo dost?" Darja pokrčila neurčitě rameny a natáhla se pro džus. "Kde je vlastě Prokop?" Měla pravdu. Nejstarší člen z brigádníků chyběl.

"Viděla sem ho dole ve sklepení," vzpomněla si Věra.

"A neusnul tam třeba? Dost možný, že s sebou měl nějakou tu lahvinku," navrhla Darja a uhladila si sukni na kolenou. "Pudu se tam kouknout," zvedla se Věra a blondýně věnovala pohrdlivý pohled.

Konce prvního dílu :)