Poslání 4.díl

Před očima se mi objevil obraz Lisy, Carol, Megan, Sarah a Paula, Paula jako vlka… Pak obraz mamky… Gideon… Já… Lisa… Carol… Megan… Sarah… Paul… Mamka… Gideon… Já…

„Ebony, miláčku vstávej…“ nejspíš sem musela omdlít…
„Zdál se mi strašný sen… Nebo to spíš… Jako by to byla nějaká vidina… Nejsem si tím pořádně jistá, bylo to strašně moc obrazů najednou…“ ještě teď cítím slabou bolest hlavy.
Gideon se ke mně postavil zády, po chvilce se otočil zpět a měl strašně chladný výraz v obličeji a i jeho krásný hlas mě zrovna nepohladil, ale byl drsný jako z kamene…
„Dělej, obleč se. Musíš domů.“ Vůbec sem ho nepoznávala, šel z něj strach…
Oblékla sem se, vzal mě za ruku a já pomalu musela běžet, abych mu stačila.
„Gideone, neblázni, kam tak spěcháš?!“ to už sem ale zakopla a spadla na zem.
„Musíš domů!“ vytáhl mě za ruku na nohy a zase se pomalu rozeběhl hluboko do lesa…
V dálce sem zahlédla pohyb, pohyb člověka… Gideon to nejspíš spatřil taky, prudce zastavil a já opět upadla, tentokrát sem si ale pořádně narazila koleno. Sykla sem bolestí.
„Co se stalo?“
„Co asi, chceš mě zmrzačit nebo co?!“ už sem byla opravdu vzteklá.
„Nekřič, Paul!“ jen co to dopověděl, stál Paul před námi, zuřivý výraz v obličeji a na krku velkou jizvu, starou jen pár dní, předpokládám, že je to z toho dne, kdy mě napadl a že mu jí udělal Gideon.
„Uteč!“ Sykl mi Gideon do ucha a skočil směrem k Paulovi, na zem už nedopadli mužské nohy, ale tlapy mohutného bílého vlka, stál s naježenou srstí a zuřivě vyceněnými zuby a vztekle vrčel na Paula.
„Ale bratříčku, přeci moc dobře víš, že nechci tebe… Dej mi jí a bude klid, nechám tě… Měla si vybrat MĚ! Ne tebe! Moc dobře to víš, tak nám to bylo předurčeno… Né podle tý starý báchorky, že si sama vybere, matka mi vždycky dávala najevo, že to budu JÁ! Asi se spletla, taky na to už dávno doplatila, jak ta naše, tak i ta její… Pamatuješ bráško… Tenkrát si u toho byl taky…“ řekl posměšně a podíval se na mě těma svýma vlčíma dravýma očima.
Hrdlo se mi bolestí sevřelo, bolestí srdce… Nevěřila sem vlastním uším, Gideon by tohle přeci neudělal, to není možný, celou dobu mě chránil, tohle by mi přeci řekl… Slzy se mi začali drát do očí…
„Gideone…“ zašeptala sem, podíval se na mě a zavrčel… Brala sem to jako pokyn k běhu, otočila sem se a rozeběhla, co mi síly stačili, koleno mě pořádně bolelo, ale tahle bolest musela jít stranou, ohlédla sem se za sebe a spatřila Paula, jak za mnou vystartoval už v podobě zuřícího vlka… Zakopla sem, ale naštěstí sem se chytla stromu a mohla běžet dál, jen bolest v koleni se čím dál tím stupňovala a v srdci to samí… Zaslechla sem zakňučení, ohlédla sem se a spatřila, jak se Gideon dostal pod Paula a zahryzl se mu ostrými zuby do srsti po krkem, dál už sem se neohlížela, běžela sem jako o život, což mi šlo, a poslouchala vzdalující se boj dvou bratrů… V dálce sem zaslechla zavytí, ale nešlo směrem zezadu, ale zepředu, pořádně mě to rozhodilo, opět sem zakopla a tentokrát pořádně upadla a udeřila se do hlavy… Cítila sem, jak mi potůček krve stéká po tváři, prudce sem se zvedla, až se mi zamotala hlava, přidržela sem se stromu, než se mi před očima rozjasnilo…
Vlci, hromada vlků přede mnou!
„To ne, tohle ne…“ nevěřila sem vlastním očím, nikdy mě nenapadlo, že jich v tomhle lese žije tolik…Pomalu sem začala couvat a otáčet se na druhou stranu, bylo to ještě horší, než sem čekala, byli všude kolem mě maximálně na sto kroků ode mě… Zády sem narazila do stromu, srdce mi bušilo na poplach, v ústech mi strachem vyschlo, pořád sem cítila, jak mi po obličeji stéká krev, i tím sem pro ně byla čím dál tím víc přijatelnější oběť… Samou zoufalostí sem se svezla po stromu až k zemi, tohle byl můj konec… Jeden vlk se odpojil od smečky a pomalým jistým krokem se vydal směrem ke mně, srdce mi málem strachem vyskočilo z hrudníku a nemohla sem polknout ani vlastní slinu, záda sem měla těsně přitisknuté ke stromu a kdyby bylo možný, tak už sem ten strom i pokácela… Došel až ke mně, zavrčel a ukázal mi své velké tesáky, z daleka nebyl tak velký, jako Gideon a Paul…
Přišel ještě blíž, čumák měl u mého nosu a stále vrčel, nakonec mi čuchl ke tváři, kde mi stále stékala krev, olízl mi jí a ustoupil o několik kroků dál, otočil se ke zbytku smečky a zavyl… Najednou se všichni rozestoupili a udělali mezi sebou úzkou cestičku, vlk se opět otočil ke mně a čekal, pořád sem seděla jako přikovaná, nevěděla sem, co tohle všechno má znamenat… Přišel ke mně zase blíž a chytl mě zubama za nohavici kalhot, strachem sem nadskočila, teprve až po chvilce mi došlo, že mi nechce ublížit, vstala sem a opatrně ho následovala, dovedl mě až k začátku cestičky mezi ostatními vlky, všichni mě sledovali, zarazila sem se, pořádně sem nevěděla, co od nich můžu čekat, rozhlédla sem se na všechny strany, srdce se mi zase rozbušilo a já udělala první krok mezi nima a pomalu sem postupovala dál, když sem došla ke konci otočila sem se a spatřila, jak na mě všichni stále koukají, otočila sem se a opatrně sem se rozeběhla, ozvalo se silné zavytí celé smečky a já pochopila, že od nich mi nic nehrozí a že můžu pokračovat v cestě domů… Běžela sem zase z plných plic, pořád sem nějak tušila, že to ještě za dnešek není všechno, že mě ještě něco čeká a taky sem moc dobře věděla, že i když je Gideon silnější, než Paul, tak osud si dělá co chce a Gideon tenhle souboj nemusí ani přežít… Při pomyšlení na tu hrůzu mě prudce zabolelo srdce, není přeci možné, abych ho stále tak milkovala, i když sem se od Paula dneska dozvěděla, že byl Gideon u smrti mé matky, teď už mi nejenom po tvářích stékala krev, ale i slzy, které sem každou chvíli musela stírat, abych zase nezakopla a neupadla… Nedaleko mě sem zaslechla zavytí vlka,zuřivého vlka, moc dobře sem věděla, co to znamená, Gideon prohrál… Slzy jako by se mi splašili a srdce pomalu přestávalo bolestí tlouct… V dálce už sem zahlédla konec lesa a známé prostředí, ale také sem zaslechla dusot mohutných tlap… Snažila sem se ještě zrychlit, ale bylo to marné, po chvilce sem na zádech ucítila prudký náraz tlap a pod tíhou mohutného těla sem se svalila na zem a čekala, kdy udeří naposled… Ale nic se nedělo… Pomalu sem se pod tíhou Paulova vlčího bezvládného těla začala otáčet a soukat se z pod něho, vypadal jako by byl mrtvý, ale slabé bušení jeho srdce mě přesvědčovalo o opaku, byla sem skoro venku, když se probral a z vlka se stal poměrně pěkný muž…
„Myslela sis, že mi utečeš, jo?!“ měl zase ty vlčí oči…
Pomalu sem před ním couvala, ven z lesa k našemu baráku sem to měla už jenom kousek.
„Tak to si byla na pěkně velkým omylu, Gideon byl vždy silnější, ale navždy to nikdy nebylo…“ posměšně se ušklíbl a bylo vidět, že je hodně bojem vyčerpaném a hlavně taky hodně potrhaném, rány měl hluboké a ještě se mu pořádně nestihli zahojit.
„Kdyby sis vybrala mě, mohlo být všechno úplně jinak, nemusel bych tě teď zabít, mohli bychom vládnout spolu, ale chtěla Gideona, tak musíš trpět…“ v tom z nenadání odněkud vyskočil můj velký bílý vlk a zakousl se Paulovi přímo do ruky.
Otočila sem se a rozeběhla se k baráku, dveře byli dokořán otevřený, vběhla sem dovnitř a prudce je zavřela…
„Holkyyy!!!“ křičela sem z plných plic, ale nikdo z nich se neozval…
„Saraaaaah! Lisoooo!!!“ nic…
„Caroooool! Megaaaaaan!!!“
Vyběhla sem do druhého patra, dech už sem pomalu nemohla ani popadnout, vtrhla sem do Lisina pokoje a dostala sem facku, jako nikdy!
Všude kolem bylo všechno rozházené, vzhůru nohama a hromada krve a v tý největší kaluži krve sem spatřila Lisu, rozeběhla sem se k ní, ale uklouzla sem a upadla, doplazila sem se k ní po čtyřek, sedla si vedle ní, vzala její hlavu do dlaní, nahmatala krkavici, ale nic necítila… Byla mrtváááá!!! Oči sem měla zase plné slz…
„Pomiň Liso, tohle sem nechtěla… Tohle sem opravdu nechtěla…“ objímala sem jí a hystericky brečela…
A co ostatní holky?!
Zvedla sem se a běžela do pokoje Carol, ale nikdo tam nebyl, vyzkoušela sem i pokoje Megan a Sarah, ale ani jednu sem tam nenašla, rozeběhla sem se do obývacího pokoje a na zemi tam spatřila Sarah, celou od krve, to už sem přes slzy pomalu ani neviděla, připotácela se k ní, ale byla mrtvá, zvedl se mi žaludek a vyzvracela sem snad pomalu i vnitřnosti, Sarah měla vyrvané vnitřnosti… Přeci není možné, aby zabil všechny… Rozeběhla sem se do kuchyně a tam našla Megan a Carol, obě leželi v kalužích krve, to už sem ani na nohy nemohla, z posledních sil sem se dopotácela ke Carol, ale byla zabitá stejným způsobem, jako Sarah… Pohled na ně mě rval srdce na kusy… Doplazila sem se k Megan, měla prokousnuté hrdlo… Položila sem si její hlavu do klína a hladila jí po vlasech…
„To není možný, tohle se nemělo nikdy stát!!!“ brečela sem nad její mrtvolou a v tu chvíli si vzpomněla na ten divný sen dnes ráno, když sem si tu skládačku v hlavě uspořádala všechno mi došlo…
Já to viděla!!! Moc dobře sem věděla, že se to stane!!! Nebyl to sen, byla to VIDINA!!!
Hlavou mi proběhla vzpomínka na maminku a její pohádku… Nebyla to pohádka… Byl to můj život…