Amicitia bona

Konečně opadly povodně a já tomu byl rád. Nechtěl jsem slavit své šestnácté narozeniny jen se svojí rodinou. Každoročně jsme s kamarády oslavovali všechny narozeniny dohromady. Všech šest nás slavilo buď na jaře, nebo u létě. Já náš narozeninový řetězec začínal.

Na hochy ze své bývalé třídy, skvělé kamarády, jsem se moc těšil. Přes školní rok jsem neviděl ani jednoho z nich, snad kromě Vaška. Byli jsme odděleni. Každý jsme po škole odešel do jiného města. Já byl na internátu v Břeclavi a studoval jsem tamější gymnázium. Zejména moji rodiče byli z této školy přímo nadšení. Já si taky nestěžovat, učení mi nikdy nedělalo problém

Jen o Michalovi jsem věděl, že studuje medicínu. Michal… Je o pět let starší, než my ostatní. Proto byl vždycky rozumnější a opatrnější. K nám do třídy nechodil, ale do party patřil. Bydlel v naší ulici, tak jako my všichni. Jen díky němu jsme předešli některým úrazům. Za naším městem totiž majestátné vyčnívá veliké skalisko. A kdo ví, jak by dopadly naše hry, nebýt právě Michala. Tolikrát se mu podařilo přinejmenším uchránit nás od vážného zranění. Není divu, že se na medicínu přihlásil, a následně dostal.

Bylo to v polovině května, pamatuji si to přesně, protože patnáctého měl být můj slavný den, který vždy slavím v kruhu svých přátel. Jenže tentokrát to bylo všechno jinak. A já dodnes nevím, proč se ani jeden z mých kamarádů nedostavil. Nepřišel dokonce ani Michal.

Nevěděl jsem, co si mám myslet. V Chudimi musí být každý z nich. Patnáctého je sobota, a proto jezdíme z intrů domů. S Vašek, jedním z naší party, jsme se setkali asi dvakrát. Měli jsme štěstí, a přijeli jsme stejný víkend. Jiného kamaráda jsem opravdu neviděl ani o Vánocích. Ležel jsem totiž v nemocnici se zápalem plic.

Nepřišli… Proč?

Snad se jen trochu opozdili….

Snad mě chtějí překvapit nějakým hloupým žertíkem. Nebo.. Nebo na mě opravdu zapomněli? Tato myšlenka připadala v úvahu čím dál tím víc. A bolela. Minuty se děsivě vlekly, ale ručička se už blížila k sedmé hodině večerní.

Vyběhl jsem rychle z domu a běžel. Běžel jsem přes náměstí, předměstí, louku, další a další. Běží se mi velice špatně, propadám se. Už vidím ohromné skalisko. Zpomaluji, vítr nefouká. Ani šumění řeky už není tak silné. Slyším jen svůj dech a srdce, buší tak divoce. Sedám si na velký kámen. Při pohledu na své nohy zjistím, že mám kalhoty mokré až nad kolena. Po povodních tu vznikly velké bažiny. Podívám se na své nové hodinky, které jsem dostal od rodičů. Bude osm.

Vzpomenu si na své přátele. Pche, přátele… Přátelé, kteří si na vás nevzpomenou ani v den vašich narozenin nejsou v žádném případě přátelé. Po tváři mi stéká slza. Je to slza, a nebo začalo opět pršet? Dívám se k nebi, nejspíš hledám výmluvu pro svojí „slabost“… Slabost? Já vím, chlapi nebrečí. Tu větu slýchám odmala, ale momentálně se jí nechci řídit. Přiznávám sobě, přiznávám i topolu, o který se opírám, že je to slza. Pravá a nefalšovaná, plná emocí. Setřu jí rychlým a rozhodným pohybem ruky. To, co se ve mně odehrává, popsat asi nedokážu. Snad směs zloby, vzteku, lítosti, beznaděje, ale taky vím, že jsem připraven odpustit…

Zvedám se z kamene s odhodláním. Chystám se vylézt na skalisko. Možná chci vykřičet, co v sobě dusím, možná se chci jen podívat na krásnou pomalu již rozsvěcující se Chrudim, možná chci zavzpomínat, na doby, kdy jsme sem lezli všichni. Byli jsme to MY. Naše šestka. Teď z toho nezbylo nic. Nebo zbylo? Ani nevím…

Všechno se smeká, skála jakoby mi utíkala pod nohama. Podkluzují mi ruce, ale držím se pevně. Tedy doufám. V myšlenkách vidím Michala, srovnávajícího mě s bláznem. Najednou jeho varovným hlasem pohrdám. Co jemu je to mého eventuelního zranění, když mi ani nepopřeje k šestnáctinám? „Táhni! Táhni mi z hlavy!“ ano, já jsem blázen, křičím tu do kamene. Jsem nahoře. Konečně. Rozhlížím se kolem, a opravdu. Celá Chrudim už je zalitá měkkým žlutým světlem. Chrudimka, která naše město obtíká, je teď černá. Černá jako moje myšlenky. Jdu ke kraji skály, chci být blíž té tmě kolem mě. Nebo chci snad skočit? Jistě, že ne. Na to se mám docela rád, a věřím, že se tato celá nepovedená narozeninová akce vysvětlí.

Zase to na mě padá. Chce se mi brečet, křičet! Možná i dupnout si vzteky nohou. Jako bych nebyl mladý muž, ale nehorázně nevychovaný capart, kterému se nelíbí hračka. Najednou mi ale uklouzne noha. Není se čeho chytit. Je jasné, že spadnu. Padám… Nekřičím, nevolám o pomoc. Prostě jen padám. Smířen se smrtí?

Probudil jsem se v nemocnici, nic jsem si nepamatoval. Opět jsem se propadl do říše spánku a snů.

Když jsem se probral k vědomí podruhé, viděl jsem své rodiče. Tatínek rozrušeně diskutovat s lékařem a maminka, která seděla u mého lůžka, plakala. Řekli mi, že mám poraněnou míchu a ochrnuté dolní končetiny. Pravá ruka je taky nehybná. Prozatím. Dá se ale prý rozcvičit. Och, jak výborná zpráva, ušklíbnu se. Jenže s mýma nohama je to ještě horší… Vozík se mi přímo vysmívá z druhého konce pokoje. Prý nemám ztrácet naději, ubrat na skepsi, a myslet pozitivně… Ale copak to jde?!

K dnešnímu dni jsem tady už dva roky. Rozhýbávám se. Ruka poslouchá, nohy ne. Dnes ale opravdu myslím pozitivně, za ten dlouhý čas, už jsem se to naučil. Vím, že úšklebky nad snahou doktorů, mi nepomohou. Naopak jsem nabyl názoru, že když já budu věřit a chtít, mohlo by být lépe. Nikdo jiný, než já sám, mě ze dna nesebere.

A navíc – dnes slavím své osmnácté narozeniny. Největším dárkem pro mě byla ranní vizita. Od příštího týdne, opustím vozík a přejdu na chodítko. Začnu se opět učit používat své dolní končetiny, a s primářovým příslibem, bych měl vše zvládnou do dalších 10 měsíců. Jsem šťastný, a je mi, no je mi prostě dobře po těle. Jak mi sestra prozradila, bude tu dnes veliká legrace, přijdou sem na dětské oddělení totiž praktikanti.

Už vím o co jde, zažil jsem to i loni. Není to obyčejná práce, tu už mají studenti medicíny za sebou. Přijde sem závěrečný ročník, a „naoko“ budou primáři k ruce. Je to spíš formalita. Všeobecně oblíbený zvyk. Našim to nepřipadá jako něco úžasného, ale pro mě je to krásný, a hlavně nevšední den. Alespoň něco tu prolomí stereotyp…. Všichni ti „bílí“ se dnes usmívají.

Pacienti jsou ve společenské místnosti. Ve tvářích mají rozjařený výraz plný očekávání. Najednou se pomalu otevírají dvoukřídlé dveře. Smějí se na všechny a rozdávají balíčky naplněné sladkostmi a ovocem. Oči září jim – i nám. Skoro všem. Jen jeden kluk vzadu má oči smutné, zamyšlené, i když se usmívá… Zadívám se na něho pozorněji. Je vysoký, tmavovlasý. Ano, už vím, co ztratil, a proč je zachmuřelý. Vím co mu schází. Ztratil to, oč nikdo z nás přijít nechce.. A co jsem ostatně ztratil i já sám. Ztratil přítele.

Víte, já se zmýlil. Můj nekrásnější dárek nebyla úspěšně se vyvíjející léčba. Není to možnost chodit, ani možnost dostudovat své milované, břeclavské gymnázium. Je to možnost obnovit staré, ale velké a pevné přátelství! Pomocí francouzských holí, vypůjčených od souseda, se pokusím vstát. Příval euforie mi dodal sebevědomí, a já si řekl, že rozdíl mezi chodítkem a holemi není velký. Na nohou se udržím, snad i dva malé krůčky se mi povedly… Ale dál nemohu. Nepatrně se usměji, možná i omluvně. I jemu snad už začíná svítat. Dere se přes své budoucí kolegy dopředu, a oči se rozjasňují, ústa vykouzlí ten jeho přechytralý výraz. Jistě, i on už chápe, oč tu jde.

„Michale?“