Otesánek II.

Scházela do sklepení po kamenných schodech a ozvěna jejích kroků se odrážela od okolních stěn. Přišlo jí zvláštní, že neslyší nějaké zvuky, které by ji ujistili v tom, že Prokop dole pracuje a na jídlo zapomněl. Schodiště najednou končilo a Věra se ocitla v tmavé vlhké chodbě. Slyšela, jak ze stropu odkapává v pravidelných intervalech voda. "Prokope?" zeptala se a její vlastní hlas jí zněl v tom tichu příliš hlasitě. Popošla dva kroky směrem k místnosti, ve které starého muže viděla naposledy. "Pojďte... pojď se s náma najíst," zavolala. Odpovědí bylo jen ohlušující ticho. Najednou měla pocit, že se něco stalo. Podvědomě tušila, že to "něco" bude v místnosti s obrovským dřevěným stolem, ze kterého Prokop utíral prach. Zhluboka se nadechla a rozhodně vkročila dovnitř. Zděšena tím, co vidí, automaticky ustoupila zpět a přitiskla si dlaně na ústa, aby zadusila výkřik. Zatočila se jí hlava a musela se chytit chladné stěny. V očích se jí odrážel děs, sesunula se na podlahu a skrz rty jí proklouzl němý výkřik. Po těle se celá klepala, ale nakonec se odvážila a popošla k Prokopovi. Jeho tělo leželo na podlaze a vypadalo to, že se muž uhodil při pádu do hlavy a ztratil vědomí. Nohu měl zaklíněnou v jedné z děr a Věra si vzpomněla, jak ji Prokop varoval, aby si dávala pozor, kam šlape, že by se měla dlažba opravit. Sklonila se nad starým mužem a roztřesenými prsty se snažila nahmatat tep. Marně...

„A dost!“ křikl Patrik naštvaně po čtvrthodině Darjina histerického kvílení. Robert byl z přítomnosti mrtvého těla také docela nervózní, ale nedával to tak hlasitě najevo. Zatím. Seděl na jednom z křesel, které stály pod schodištěm v hale, a třesoucími prsty si hrál s mobilem, aby se uklidnil. Teď upřel svůj zrak na Patrika.

„Nemá cenu volat záchranku, když už je mrtvý. Zavoláme pohřební službu a pak šéfovi. Histerákem rozhodně nikomu nepomůžeme, takže se koukejte sebrat,“ zamračil se a dodal „takové věci se holt stávají. Každého z nás to jednou čeká.“

Darja si zacpala uši a zaječela: „Nemluv o tom!“

Věra stála kousek opodál, opírala se o kamennou stěnu. Vypadalo to, že je klidná – alespoň navenek tak působila. „Dobře, zavolám šéfovi,“ řekla a hlas prozradil, že se v ní ještě nějaké napětí přece jen skrývá.

„Budeš muset na věž, tam je signál,“ mávl Robert rukou směrem ke schodům.

Studentka psychologie však zamířila ke dveřím. „Nebo taky můžu ven z domu, to bude jednodušší, ne?“ pokusila se usmát. Vzala za starou kovovou kliku. „Ehm… nejde mi to otevřít...“

„Ježiš, neumíš snad otvírat dveře?!“ vyskočil Robert naštvaně z křesla. Odstrčil Věru stranou. „Jde to trochu ztuha,“ připustil po chvíli. Trhl klikou a… ta mu zůstala v ruce. Chvíli jen zíral na dveře a zpátky na kus kovu ve své dlani. „Sakra!“ kopl do dveří a začal zuřivě přecházet po hale.

„Co tam zase máte?“ přišel k nim Patrik. Dívka beze slov ukázala na dveře.

„Kde je ta klika? Tak jí nasadíme zpátky, to snad není takovej problém,“ vzal si ji od Roberta.

„Je to nějaký divný,“ zachmuřil se po pár minutách marné práce.

„Tak rovnou řekni, že to neumíš, kruci!“ sjel ho Robert.

„Něco se tam… vzpříčilo. Ta klika nebyla přidělaná klasicky, je to asi nějakej starej systém. A ještě k tomu zaseklej.“

„Jdu zavolat šéfovi, ať sem kouká okamžitě přiject. Nejsem blázen, o takovouhle brigádu nestojím.“ Energickými kroky zamířil Robert do věže.

„Taky mu mám, co říct, počkej,“ doběhl ho Patrik.

Dívky v hale osaměly. Darja pořád seděla v křesla a popotahovala. „Já chci pryč, Věrko,“ upřela na ni oči, které byly červené od pláče a zároveň i modré od rozmazaných stínů. Za normálních okolností by se s tou nevýraznou holkou asi nezahazovala, ale v téhle situaci potřebovala někoho, kdo by ji utěšil, a Věra se jí k tomu docela hodila. Navíc tady kromě Darji byla jediná dívka.

„Počkej, kluci šli zavolat šéfovi. Určitě přijede co nejdřív, uvidíš.“

„Ale já nevydržím čekat! Chci pryč! Slyšíš?!“

Věra na blondýnu koukala a nevěděla, jak ji uklidnit. Sedla si na opěradlo k Darje a váhavě ji objala. „Bude to dobrý, uvidíš.“

„Já chci pryč, já chci pryč, já chci pryč..“ opakovala pořád dokola Darja a z očí jí nezadržitelně kanuly slzy. „Všechno mi tu vadí, i tyhle odporný křesla. Je mi z nich špatně,“ vzlykla a vysmrkala se. Párkrát zamrkala: „Asi mám rozmazaný oči, co? Nemáš zrcátko? Počkej, já vlastně mám malý kapesní…“

Věra s úžasem pozorovala, jak si Darja, která před chvílí předvedla docela slušný histerický pláč, upravuje líčení. Nedokázala se však dobrat podstaty jejího počínání. Nakonec Věra vstala a zamířila ke schodům vedoucím nahoru na věž. Než tam však došla, uslyšela za zády Darjino zaječení.

Polekaně sebou trhla a rychle se otočila. „Pane bože, co se děje?!“ vykřikla, když spatřila svou kolegyni, jak zapadá hlouběji do starého křesla. Rychle jí běžela na pomoc, ale blondýnka se za příšerného jekotu propadala pořád hlouběji. Zoufale mávala rukama ve snaze nečeho se zachytit, ale opěrky křesla se nad ní uzavřely a uvěznily pod sebou i její paže. „Pomoz mi! Pomoc!!!“ křičela zoufale Darja a kopala kolem sebe nohama, aby se osvobodila. Věra se snažila opěradla vrátit do své původní polohy, ale nešlo to. Připadalo jí, že křeslo Darju pohlcuje stále víc. Dívka v křesle znovu zaječela, protože jí koukaly už jen nohy a hlava.

„Patriku! Roberte!“ křičela Věra a snažila se Darju osvobodit.

„Nenechávej mě tu! Drž mě, prosím!!!“ křičela histericky Darja. „Nemůžu dýchat… ono mě to udusí… pomoz mi!!!“

Věra se vší silou snažila odtáhnout opěrky od Darjina obličeje, ale nešlo to. Darjin obličej zmizel a křeslo se nad ním uzavřelo… Její nohy ještě chvíli kopaly kolem sebe a pak zůstaly nehybně ležet. „Ne, tohle nemůže být pravda!“ zavrtěla šokovaná Věra nevěřícně hlavou a čekala, až Darja vyleze ven a řekne jí, že to byl jen hloupý vtip. Když se křeslo pohnulo, srdce jí poskočilo radostí.

„Takže to přece jen byl žert!“ vykřikla ulehčeně. Darja však neodpověděla. Křeslo se vrátilo do své normální podoby a na něm leželo Darjino mrtvé tělo…

„Co tu ječíte? Ste jak dvě histerky, sakra! Já to nebudu poslouchat, nány jedny pitomý!“ vběhl do haly Robert. Stačil však jediný pohled na křeslo, ze kterého na něj zíraly Darjiny mrtvé oči plné panické hrůzy, a slova mu došla. Patrik se vrhl ke křeslu, ale bylo mu jasné, že už dívce nepomůže. „Nechceš nám k tomu něco říct?“ zeptal se Věry ledovým hlasem.

Ta dvakrát naprázdno pohnula rty, než z nich vyšla slova. „To křeslo… ono jí to… udusilo.. propadala se a… nedokázala jsem jí pomoct…“

Robert jí chytil za rameno a zatřásl s ní. „Di někam s takovymhle výmyslem! Na to ti kašlu, rozumíš?! Tys´jí jednoduše zabila!“

„Já nikoho nezabila,“ ohradila se Věra slabým hlasem.

„Kdo našel Prokopa? Ty! Teď si taky byla s Darjou sama. Zabilas´je. Oba! Tak na co si tu hraješ?! Co si myslíš? Že teď dostaneš i mně a Patrika, protože víme, co jsi udělala? Odpověz, neumíš mluvit?!“ strčil do Věry tak prudce, že spadla na křeslo a z něj na kamennou podlahu.

„Zklidni se, ano?“ zasáhl Patrik, ale na nohy dívce nepomohl.

„Já tady s ní v jedný místnosti nebudu!“ odsekl Robert a pohlédl znovu na Darju. „Sakra, cos´jí to udělala?!“

„Udusila se v tom křesle…“ namítla Věra, ale Robert ji neposlouchal.

„A co jsi udělala Prokopovi?“

„Když jsem ho našla, byl už mrtvý…“

„Jasně! Ty máš úžasnou schopnost, že pokaždý najdeš nějakou mrtvolu.“

„Tímhle dohadováním nic nevyřešíme. Navrhuju, abysme…“ začal Patrik.

„Držte hubu!“ zařvala Věra. Když zjistila, že se oba zarazili a je chvíli ticho, pokračovala už mírnějším hlasem. „Poslouchejte, co vám říkám. Darja seděla v křesle a začala se do něho zničeho nic propadat. Vypadalo to, jako by jí to chtělo rozmačkat. Snažila jsem se jí vytáhnout pryč, ale nešlo to. Udusila se.“

„Fakt myslíš, že ti to uvěřím?“ Robert se zatvářil znechuceně a posadil se do jednoho z volných křesel. „Sežralo mě to křeslo? Ne, tak vidíš.“

„Je mi to líto, ale Robert má pravdu… jak to vysvětlíš?“ zeptal se Patrik.

„Já nevím!“

„Dobře, připusťme, že to, co nám tu říkáš, je pravda a věříme ti...“ začal Patrik „co z toho ale potom vyplývá?“

„Proč bysme jí měli věřit?“ vyskočil Robert z křesla. Pohledem přejížděl z Patrika na Věru a zase zpátky. „Je mi to jasný… vy dva v tom jedete spolu,“ začal ustupovat směrem ke schodům.

„Co to zase vyvádíš, Roberte?“ okřikl ho Patrik a udělal dva kroky směrem k němu.

„Stůj! Nepřibližuj se!“ zaječel Robert.

„Nikoho jsme nezabili! Ani já, ani Patrik,“ vložila se do toho Věra.

„To říkáš ty,“ odpověděl obratem „Patrik mě měl odlákat, abys´mohla Darju zabít… Že mi to došlo až teď! Jste šílenci!“

„Ale vždyť jít zavolat šéfovi byl tvůj nápad, Robe,“ připomněl mu Patrik.

Nevypadalo to však, že by si to Robert připustil. Vrhl na oba zděšený pohled a zmizel v chodbě v prvním patře.

Věra se otočila na Patrika. „Ty opravdu věříš tomu, že jsem je zabila?“ zeptala se potichu.

Patrik se na ni podíval, neodpověděl hned. „Ne… ale někdo to být musel. A tys´byla pokaždé u toho.“

„Takže mi nevěříš,“ potřásla smutně hlavou „vlastně se ti ani nedivím.“

„Co ti na to mám říct?“ zeptal se. Ve skutečnosti nevěděl, co si o tom má myslet. Vzpomněl si na kus zprávy, kterou našel v místnosti s obrazy. Pokud ty, co tu byli před nimi, někdo zabíjel, musí tu být teď taky. To by znamenalo, že dům dobře zná. „Je tu opravdu něco divnýho. Musí tu bejt ale něco nebo někdo, kdo vraždí, takže budu klidnější, když budu mít něco v ruce. Chápeš? Něco jako sekyru nebo něco podobného…“ Dívka na něj beze slova hleděla. „Nevíš, kde je?“ snažil se ji Patrik popostrčit. Věděl, že místnost s nářadím je v prvním patře a jde se do ní malými dvířky z místnosti hned vedle dveří. Utíral tam prach a byl si téměř jistý, že o té místnosti nikdo z ostatních neví.

„Jak to mám vědět? Třeba tu žádná sekyra ani neni.“

Tak to jsem si moc nepomohl, pomyslel si Patrik, třeba jí má lest došla.

Věra si posunula brýle výš. „Ale můžeme vzít nějaký nože z kuchyně.“

„No… necháme to být tak, jak to je. Nějak si kdyžtak poradíme, ne?“ zasmál se Patrik poněkud křečovitě. Pokud je zabila opravdu ona, není zrovna dobrý nápad dávat jí do ruky dobrovolně něco, co se dá použít jako zbraň. V kapse na stehně cítil svůj zavírací nůž a to ho uklidnilo. Znovu získal svou ztracenou jistotu.

„Nesedneme si na chvíli?“ navrhl klidným tónem.

„Na ty křesla? Nikdy!“

„Dobře, nerozčiluj se hned.“ Sundal si bundu a přehodil ji přes Darjin ztuhlý obličej. Věra obrátila svůj pohled raději ke schodišti.

„Co si o tom všem, co se tu děje, myslíš?“ zeptal se pak.

Upřela na něj zkoumavý pohled. „V tomhle domě je něco divnýho. Je to tu zvláštní, nelíbí se mi tu.“

„Měla jsi takový pocit hned, jak jsi sem přišla?“

„Trochu, ale ne tak silný jako po tom, co jsem našla Prokopa. Hraješ si na psychologa?“

„Možná… trochu.“

„Tak si to odpusť,“ odfrkla si znechuceně. Už tím vším byla unavená. „Co říkal šéf? Kdy přijede? Fakt tu nechci zůstávat moc dlouho.“

„Na věži neni žádnej signál.“

„Aha a za to můžu taky já, že jo? Když už je všechny zabiju, tak si i rovnou zařídím, aby nikdo nemohl zavolat policajty, ne? Nejsem přece žádnej troškař. A víš, co? To, že upadla ta klika, to jsem taky zařídila já!“

Patrik však věnoval pozornost něčemu jinému. „Neslyšelas´něco?“ Ostražitě se rozhlédl kolem.

„Klid, jediná vražedkyně jsem tady já. Nemusíš mít strach, že na tebe za rohem někdo skočí,“ zasmála se Věra. Pak to ale uslyšela také. Těžké belhavé kroky na chodbě v patře se pomalu přibližovaly v pomalém, ale pravidelném rytmu.

„Roberte?“ zavolala směrem ke schodišti.

Nahoře se skutečně objevil Robert. Držel se za krk, byl celý otrhaný a jen se vlekl. Na tváři měl neurčitý výraz a prázdný pohled.

„Roberte!“ Patrik rychle vyběhl schodiště a podepřel ho.

„To ty obrazy…“ zachrčel a natáhl k Patrikovi ruku, kterou si předtím držel na krku. Věra, která pomohla Patrikovi Roberta posadit, vykřikla. Jeho dlaň byla celá krvavá a z krku mu visely cáry kůže. „Co se stalo?! Roberte, já to nechápu. Co je s těma obrazama?“ Patrik se ho snažil přinutit k nějaké odpovědi a dlaní se snažil zastavit krvácení na krku. Robert zakašlal a vypravil ze sebe: „Oni mě pokousaly… ty obrazy…“

Věra mu mezitím obvázala ránu na noze svým svetrem, ale zdálo se, že to k zastavení krvácení nepomáhá. Patrik sundal na okamžik ruku z Robertova krku. Krev byla temně rudá…

„Patriku…“ začala Věra, ale přerušil ji Robertův kašel.

„Já vím…“ podíval se na ni Patrik, ale stejně dlaň přitiskl zpátky. Poraněný obrátil své skelné oči ke studentce psychologie. „Pro-miň… že...“ hlava se mu zvrátila dozadu.

„Tak už mi věříš?“ otočila se smutně Věra na Patrika.

„Ano, věřím… omlouvám se.“

„Škoda, že jsi potřeboval zrovna takovejhle důkaz.“

Patrik na její slova nijak nereagoval. Promluvil přímo k věci: „Musíme se odtud dostat pryč, pojď prohledat pokoje, třeba něco najdeme.“

„A proč bych měla věřit teď já tobě?“ namítla zničeně.

Patrik chvíli otálel, pak vyndal z kapsy nějakou kartičku a podal ji dívce. Chvíli ji mlčky studovala.

„Takže ty jsi policajt?! A to říkáš až teď?!“

Konec II. části