Le froideur 1.díl

Chladný hlas, pronikající až do morku kostí … Ani špetka citu … Ani trochu lidskosti …
,, Bude trpět …,“ Je tu vlhko, nejspíš se nachází v nějaké staré zatuchlé místnosti… Podlaha je studená a rozbitá, pod oteklými a poškrábanými prsty cítí kousky kamínků, ,, … tak jako jsem trpěl já!“
,, Ne, prosím ne,“ Slyší sama sebe, i když vlastní hlas jí zní téměř cize … Je tu uvězněná už dlouho, nejspíš několik dnů, možná i týdnů … Měsíců … Již dávno ztratila přehled o čase …
,, Prosím,“ Její věznitel svírá v ruce dýku, již dávno si všimla nejasných odlesků. Je jí moc dobře jasné, co přijde …
,, Připravila´s mě o to jediné,“ Trhne sebou, když jí hlas zazní kousek od ucha. Téměř cítí ten těžký, zapáchající dech a zvedne se jí žaludek. Nejraději by omdlela a už se neprobudila. Beztak ji zabije. Ale napřed si s ní pohraje jako kočka s myší …
Ne, napadne ji náhle. Musím bojovat. Mám proč žít, krucinál. FBI pátrá, co nejrychleji to jde. Nesmím je zklamat. A moje rodina …
,, Miloval jsem jen ji. A ty´s ji zabila… ,“
,, Jo, obávám se, že jsem to byla já,“ zašeptá a div že se neušklíbne nad svým sarkasmem. Pár minut před svou vlastní smrtí a ona se pořád nemůže zbavit toho ironického popichování, se kterým lezla ostatním často tak na nervy.
,, S tebou jsem měla udělat to samé … !“
,, No,“ Ucítí ostří nože na hrdle, ,, Myslím, že to se ti už nepovede!“ Vtom se náhle kdesi nad nimi ozvaly rychlé kroky a ona intuitivně začala křičet o pomoc.
,, Zmlkni!“ Prudce ji udeřil do tváře, až si prokousla ret a ústa jí zaplnila hořká pachuť krve. Nevzdávala se však, kdesi hluboko v jejím nitru se probudil pocit. Zoufalý pocit, že si musím zachránit život. Nesmí tu zemřít!
,, POMOC!“ V tu chvíli se stane několik věcí najednou, z nichž si ona pamatuje pouze krátký sled. Dveře se rozrazí, do místnosti vnikne ostré světlo, které ji na okamžik oslepí.
,, Sáro, k zemi!“ Mužský výkřik ji přiměje k činnosti. Přestože má pravděpodobně zlomenou ruku a spoustu pohmožděnin, intuitivně co nejrychleji klesne a přitiskne tvář na podlahu. Zazní několik výstřelů, zaslechne nadávky svého věznitele, zběsilý dupot, a pak ticho … Hrozné ticho … Opatrně zvedne hlavu a rozhlédne se kolem. Po tom, co jí ještě před chvílí vyhrožoval smrtí, není ani památky. Několik metrů od ní ovšem leží kdosi a zoufale si tiskne ruce k bokům. Zoufale polkne, když neznámého pozná a okamžitě vyskočí.

……

S trhnutím otevřela oči a zmateně zašátrala kolem sebe. Než konečně s úlevou stiskla vypínač lampičky, zdálo se jí, jako by uplynula celá věčnost. Místnost okamžitě zalila teplá záře světla a noční stíny ustoupily kamsi do pozadí.
Zhluboka dýchala, jak se snažila uklidnit. Noční můry ji od jisté doby pronásledovaly často a pokaždé se probouzela s výkřikem o pomoc na rtech.
,, Jestli já nejsem případ pro psychiatra,“ zamumlala polohlasem, v němž ke svému vlastnímu překvapení postřehla jistou dávku sarkasmu, a zašilhala na budík. Půl třetí ráno …
Zatraceně, napadlo ji mimoděk. Zatraceně …

Sněhová bouře přišla znenadání, podobně jako všechny bouře před ní. Nad obzorem sice už několik dní visely těžké temné mraky, přesto ale bylo pro mnohé překvapení, když se znenadání spustila hustá sněhová nadílka.
,, Krucinál, a to má být listopad!“ zanaříkal hlasitě Ben Hurley, když rozrazil dveře místní policejní stanice. Byl to malý podsaditý mužík s prořídlými vlasy a unaveným pohledem, který žil v neustálém spěchu, jak se snažil vše dokončit popřípadě doplatit v posledním možném termínu. Ve svém oboru státního zástupce byl ovšem široko daleko ale jediný, a proto si ho všichni nesmírně vážili. Nicméně občas dovedl být až přehnaně ironický a člověku zkazil náladu hned první větou. Přítomní policisté si toho byli moc dobře vědomi.
,, Je šerif u sebe?“ zajímal se, zatímco si z kabátu oprašoval sněhové vločky a dupal nohama ve snaze dostat z bot co nejvíc nalepeného sněhu. ,, Nesnáším zimu!“
,, Jo, je v kanceláři,“ přikývl jeden ze strážníků. Ben rozrazil dveře do vedlejší místnosti, aniž by zaklepal, jak bývalo jeho dobrým zvykem.
,, Taky tě rád vidím,“ Zpoza hromady papírů, kterými stůl přímo přetékal, pobaveně vzhlédl poměrně svěže vypadající muž, místní šerif John Sydel. ,, Víš, že ze všech lidí, které jsem kdy poznal, jsi ty jediný, kdo má taková odporný zlozvyk neklepat? Co kdybych tu někoho měl?“
,, Myslíš jako ženskou?“ ušklíbl se Ben a bez vyzvání se pohodlně usadil na jednu ze židlí. ,, Nechtěj mě rozesmát. Od té doby, co tě opustila Miranda, jsi nikoho neměl!“
,, Co potřebuješ?“ zkonkrétnil Sydel a sklonil se zpátky k papírům. ,, Musím tohle všechno dodělat co nejdřív!“
,, Jsem tady kvůli té sérii vloupaček z minulých týdnů,“ povzdechl si právník , ,, Pořád nic?“
,, Lituju,“ Šerif vytáhl ze šuplíku jednu z mnoha složek a podmračeně ji rozevřel. ,, Ty domy byly celkem tři. Svědci žádní, pouze částečný otisk, nic z toho nebylo. Zmizela hotovost, nějaké šperky, vše v přibližné hodnotě třiceti tisíc. Dva dny po poslední loupeži došlo k pokusu o další. V budově ovšem v té době byli majitelé, tudíž lupič krátce po vniku dovnitř uprchl. Je dost pravděpodobné, že se o to v dohledné době pokusí znovu. Vybírá si osamělé usedlosti, dál od města!“
,, To je právě to,“ Ben varovně napřímil ukazováček, ,, Těm nahoře, a mezi námi mně taky moc ne, se nelíbí, že se to může opakovat a my nemáme nic. Došli jsme k závěru, že by nebylo od věci varovat lidi v okolí, co na takových místech žijí. Nechci ti do toho mluvit, šéfuješ tady tomu ty, ale ……,“
,, Chápu tě. Popravdě už mě napadlo totéž. Taky zvýším počet hlídek. Je to sice jen lupič, nicméně mrazí mě při pomyšlení, kam až může zajít, když bude chtít,“ povzdechl si Sydel.
,, Johne, tohle je malé město. Dřív nebo později se ten, ať už je to kdokoliv, sám neopatrně prozradí!“
,, Doufám … To doufám,“