Death diary - part 2

Kopla jsem do zamčené branky před školou a sedla jsem si na náš strom, po kterém o hodinové pauze pořád lezeme. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Jak bych se mohla dostat do školy? Jo to kéž bych věděla. Najednou se za mnou ozval tenký, ale přitom velmi známý hlas. Otočila jsem se a viděla jsem Káju. Kája byla moje spolužačka, jenže jí pak rodiče dali do dětského domova a ona přestoupila na jinou školu. "Co tu děláš a jak to vypadáš?" prohlédla jsem si ji od hlavy až k patě a zděsila jsem se. "Jak asi vypadá člověk, co je kapud?" pousmála se Kája. "Jak to myslíš, čéče?" pochechtla jsem se a přetočila jsem se směrem na Káju. "No jak bych to mohla myslet. Co myslíš že vidíš? Svojí kamarádku v plné síle a kráse? To se mýlíš, děvenko." "Počkej tak co jako vidim? To už nejsme kámošky nebo co?" pořád jsem nechápala která bije. "Co vidíš?" řekla Kája a ukázala na svou hruď. "Svojí kamarádku Káju," odpověděla jsem a podívala se na ní, co blázní. "Pořád to nechápeš? Co ty lidi za mnou. Vždyť je vidíš skrz mě!!" "Ježiš a jo!! Proboha co ti v tom děcáku udělali?" zděsila jsem se, když jsem si přes Kájino břicho prohlédla okolí. "Opravdu to chceš vědět?" zeptala se přiblble Kája. "Kdyby ne, tak se neptam," odpověděla jsem a byla jsem hodně zvědavá, co mi poví. "No zkrátka jsem si žila ten svůj podivuhodný živůtek v děcáku, když přišla jedna asistentka a oznámila jakože nic, že dneska bude menší oběd. Ten menší oběd znamenal půlku chleba s plátkem sýra, kterej byl takle velkej," řekla a ukázala na svůj palec. "No a to by bylo v pohodě, jenže tohle se opakovalo téměř denně. No a mě to prostě přestalo bavit. Vyhlédla jsem si, když měly asistentky a sociální pracovnice (vrchní) poradu a vyskočila jsem z okna." dopověděla Kája. "Jo a jaktože tě tady vidim živou, z masa a kostí, žádný úraz... No??" nenechala jsem se nachytat. "Jenže já NEJSEM ŽIVÁ!!!!! Tobě přijde normálníš že vidíš skrz mě?? Že jsem průhledná????" vyštěkla Kája, přičemž si prohlížela můj bezradný obličej naslouchající jejím slovům. Slova "Nejsem živá" se mi rozezněla v hlavě. Jakoby začaly zvony zvonit, pořád jsem je slyšela. "ÁÁÁÁÁÁÁÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁÁÁÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!!!!" začala jsem řvát, "Mam halucinace, mam halucinace áááíííí!!!!!" "Musím jít, bude přestávka, nesmí mě tu nikdo vidět, ahoj!" řekla Kája a v tu ránu byla pryč. Víc jsem si nepamatovala protože jsem se probudila v nemocnici a nad mojí hlavou se objevila starostlivá tvář mojí matky...