Death diary - part 4

Moje ruce volně kmitaly ve vzduchu, který byl tak ledový, že jsem pociťovala v podpaždí ledové bodání do těla. Bylo to jako když do mě ze všech stran doktoři vrážejí injekční stříkačky. Zavřela jsem oči a bála se co bude. V tom mi před očima proběhl úplně celý život. Od doby kdy jsem se narodila a hrála si s lopatičkou na písečku, po první pětku z matematiky. Ještě jsem z posledních sil otevřela oči a koukla se dolů a pak nahoru. Do dopadu na zem zbývalo jen několik metrů a při pohledu nahoru jsem uviděla jen jedno. Oči mé matky. Moje hnědě přírodně zbavrvené vlasy máčely její slzy které pravidelným cyklusem padaly a rozpuštěly se do mých vlasů. Viděla jsem jak mi podává ruce a potom se její oči zavřely a už byly jen mokré. Dál už jsem necítila nic. Tvrdý náraz na zem bolel tak, že jsem ho po několika vteřinách přestala cítit úplně. Najednou jsem vychladla, moje oči se zavřely a v mém těle zavládl klid. Když v tom jsem slyšela všude houkačky a všude kolem se sjížděly auta a několik málo lidí u mě klečelo a šahalo mi na čelo, co mi je. "Co to tu se mnou provádíte?" zakřičela jsem. Lidé však jakoby nic. Pořád si všímali jen mě, jak tam ležím, nohy v divné zkroucené poloze a sama jsem byla celá zakrvená. "Co se se mnou děje? A co se děje s vámi? Halóóóó!!!" volala jsem ale jakoby do prázdna. Můj hlas se v jakési dáli rozlýhal na miliony ozvěn, ze kterých za chvíli nezbylo nic, pouhé šumění. Vstala jsem. Když se lidé ani nepohnuly, podovila jsem se. Otočila jsem se jejich směrem a zjistila... že mé pravé "já" leží stále na zemi!! Co se stalo? Jsem snad mrtvá??? "Věděla jsem, že tě to postihne! Aspoň víš to, co sis doposud nedokázala vysvětlit..." uslyšela jsem známý hlas za kterým jsem se otočila, ale viděla jsem už pouze v dáli siluetu s dlouhými vlasy...