VELKÉ FINÁLE: NEUBERG

VELKÉ FINÁLE: NEUBERG

1.

Na té šílené pozici v sektoru 26 odvrátili ještě jeden ruský útok, než se to tam celé rozpadlo a ruské obrněnce rozemlely celý úsek na prach. Hodinu poté je přišla vystřídat jiná jednotka. Ta už jen posbírala přeživší a dosud přežívající v lesích okolo, protože z jejich praporu zůstalo na živu jen pětadvacet mužů. Zbytek byl raněný, nezvěstný, nebo mrtvý. Utekli postupujícím Rusům téměř z lopaty. Je odveleli na jinou neméně sebevražednou akci. Poslali je bránit jeden dlouhý hřeben kopců, konkrétně kótu 251, na mapách známou jako Neuberg. Pod tím kopce leželo jedno malé město, to se jmenovalo stejně jako ten kopec. V následujících dnech se mělo jeho okolí stát hrobem 239. pluku.
Dlouhá řada mužů se vlekla za dvojicí supících tanků. Jejich pásy se zakusovaly do ledového sněhu, který pokrýval zavátou lesní cestu na vrchol kopce Neuberg, na jehož druhém úpatí leželo stjenojmenné město. Motory tanků řvaly a masa ocely se plazila vpřed. Kouř a dým z výfuků zanášel ledový vítr až k vojákům někde v prostřed kolony. Výjimečně nesněžilo, pro změnu foukal studený vítr a hnal sníh vojákům do očí. Tankisté byli jakž takž v klidu, zavřeni ve svých ocelových schránkách byli částečně krytí před sněhem a větrem. Zatím byli tak někde v polovině a pomalu stoupali k vrcholu. Jenomže cesta tu byla jedna zatáčka za druhou a sníh tu byl hluboký. Špatně se jim šlo a stopy, které těžké obrněnce vyjely, hned zase pomalu zapadaly. Vojáci se proto rozdělili na dva proudy a vyšlapávali cestu v těch kolejích svým druhům jdoucím za nimi. Poklop na prvním Tigeru se otevřel a vykoukla z něj hlava zabalená do vlněného nákrčníku. Brzy se vysoukal na poklop zbytek a velitel seděl na obroučce poklopu, levou nohou zaklíněn za okraj. Otočil se k vojákům, přelétl je pohledem a pak se zas zasunul zpátky a poklop za ním třískl. Druhý tank, Panzer IV přidal trochu na plynu a z jeho výfuků vylétl šedomodročerný oblak spálené nafty. Vítr ho prohnal mezi muži, ale ti na podobné dobroty už byli zvyklí. Pouze ti nováčci, nebo ti, kteří neměli tolik zušeností s frontou ohrnovali nosy. Jejich největším nepřítelem nebyl ten kouř, ale chlad, studený vítr a všudypřítomný prachový sníh, který se na ně sypal z větví stromů otřásajících se pod řinčícími tanky. Často z některé z vyšších větví spadla pořádná várka, strhla sebou další, napadala na klející vojáky pod stromem a pokryla je bílou přikrývkou. Pokaždé ze sebe sníh naštvaně smetali a pochodovali dál.
Došli k další xté zatáčce. Celý ten průvod se zastavil, protože tanky měly problém ji zdolat. Šlo o ostrou vracečku, jejíž levá strana byla docela dost zledovatělá. Kdyby do ní tank špatně najel a sklouzl by, následoval by pád mezi stromy, které by jej jen těžko zastavily. Tiger zpomalil, řidič pořádně přidal plyn a tank vyjel vpřed. Mezitím rozvybroval okolní stromy a na vojáky za ním napadalo plno sněhu.
"Už toho mám fakt dost!" prskal Scheube a smetal ze sebe kila sněhu, která jej mezitím zavalila. Mrznoucí Vogel si vrazil ruce do kapes a nijak to nekomentoval. Jen se zamračil a mašíroval dál. Zmrzlé prsty jej zábly a studená kůže bot jej studila a vítr mu foukal za límec kabátu. Kdesi za sebou slyšel klejícího a nadávajícího Kepkeho. Nadával jak špaček a v jednom kuse něco vykřikovall. Vogel našlápl na kus neumrzlého sněhu, který se pod ním propadl a on sjel kus po zadku, přesně pod nohy okolo jdoucích vojáků.
"Kam hergot čumíš?" okřikl ho nějaký štábní šikovatel. Těžce se zvedl, nahodil si na rameno pušku a vlekl se dál. Došel až ke kulomet vlekoucímu Scheubemu a ztěžka oddechoval. Od úst se mu zatím silně kouřilo.
"Aspoň, že si už dali pokoj s tim vostřelováním," broukl si Scheube spíše pro sebe. Vogel tiše přikývl a dýchal si do zkřehlých prstů. Tanky mezitím projely zatáčku a draly se dál do kopce. Teď už scházel jen trochu delší výstup a byli všichni na vrcholu. Jindy by jim to zabralo hodinu, nanejvýš hodinu a půl. Teď se do kopce rvali už třetí hodinou. Byli zmrzlí, hladoví, měli málo munice a zbraně je už tížily. Rozložení v tomhle praporu bylo pozoruhodné: buď staří a zkušení mazáci, nebo absolutní nováčci, z nichž někteří drželi skutečnou zbraň vůbec poprvé v ruce. Jejich oblečení bylo tak o dvě tři čísla větší a pod vahou výstroje a výzbroje se prohýbali. Rozčlenili je do jednotek, právě ke zkušeným vojákům, kteří je měli zacvičit a ukázat jim, jak to na frontě chodí. Vogela by docela zajímalo, kterou chytrou hlavu to napadlo, protože na sebemenší učení tu prostě už nebyl čas. Když letěl k zemi ječící granát, švihli sebou na zem hlava nehlava. Vzpomněl si na vojína Fiedlera, který zmizel v tom šíleném masakru na tom mostě, kde ztratili Gerharda. Pořádně ani neví, jestli vůbec zahynul. Ví jistě, že byl v té změti ležících a škubajících se těl, když ten tank pročísl svými kulomety zástup prchajících. Ale jistojistě si nemohl vzpomenout, že by ho vůbec viděl zemřít. O Fiedlerovi to také jistě nevěděl. Nebyl si hlavně vůbec jistý, jestli se na ten most dostal, nebo byl zabit ještě někde před ním.Věděl jen, že byl nezvěstným. Ale nezvěstný se mnohdy rovnalo slovu mrtvý. Hlavně teď, v tomto čase.
Motory tanků vyly na plný výkon, když se ta ocelová zvířata drala po stezce k vrcholu kopce. Vojáci s nadávkami a klením stoupali za nimi a vypomáhali si navzájem na uledovatělích úsecích, které těžké pásy minuly, neboť byly blíže ke středu cesty. Vítr se aspoň trošku ustálil a přestal tak ostře foukat. Vogel si potáhl pušku na koženém popruhu a zakašlal. Vytáhl ruce z kapes kabátu a dýchl si do dlaní. Tiger konečně zdolal kopec a vojáci postupně vylézali posledních pár metrů stezky. Rozesazovali se do okolního sněhu, vytahovali cigarety, otevírali láhve s alkoholem a kouřili. Oba dva tanky zastavily kus dál a posádky vylezly ven. Před nimi bylo teď asi pět set metrů dlouhé a rovné cesty. Konečně. Vogel seděl na pokáceném smrku a pokuřoval. Zežvaněnou cigaretu držel mezi palcem a ukazováčkem, pravým koutkem vyfukoval kouř a pomalu šlukoval. Když viděl přicházet Scheubeho, svěsil ruku a položil ji na pravé koleno.
"Chceš taky?" zeptal se ho a nabídl mu špačka. Kulometčík přikývl, mrskl kulomet do sněhu a vzal si od Vogela cigaretu. Párkrát potáhl a vrátil ji majiteli.
"Ivani se ňák moc rychle blížej. Teď sem hodil řeč s chlapama ze zádu a řikali, že je prej viděli pár kiláku vod tohodle kopce. Asi bychom měli pohnout zadkem a dojít na ty pozice, pokud je nechcem potkat takhle vodkrytý," řekl Scheube a opřel kulomet o kmen stromu. Vogel pokývl, vypustil poslední obláček kouře a zahodil vajgl do sněhu.
"Řeknu to Fritzovi," utrousil a zvedl se. Pušku nechal položenou na kmeni a vydal se hledat Kepkeho.
Našel ho u Panzeru IV, jak sedí na blatníku vodícího kola a prolévá si hrdlem nějaký odporně páchnoucí alkohol.
"Bože můj, co to kruci chlastáš, to je smrad. Hele, máme komanče ňák moc blízko za zadkem. Řikal to Heinrich, že prej mluvil s klukama vod zadního voje," Kepke pohodil opilecky hlavou a ztěžka přikývl. Vylil zbytek žlutavé tekutiny do sněhu, tedy chtěl ho vylít do sněhu, ale polil jen předek tanku. Znovu opilecky přikývl a postavil se vrávoravě na nohy. Otočil se, dopochodoval k jednomu ze stromů, opřel se o něj a zakrákal:
"Roto-o, vztyk! Seřadit, pochodem vchod!" vojáci se neochotně zvedali a znovu se nakýblovali na cestu. Teď, když už ale byli nahoře na tom proklatém hřebeni, se jim šlo lépe. Tankisté nastoupili zpět do svých vozů a nahodili motory. Jejich monstra sebou několikrát škubla a pomalu se rozjela. Scheube s Vogelem šli někde uprostřed. Vogel nesl svou pušku a náhradní dva nábojové pásy pro kulomet. Přehodil si je kolem krku a pušku převěsil přes ně. Zastrčil ruce do kapes a už jen šel, co noha nohu mine. Už asi po tisící přemýšlel, jak dlouho může tohle šílenství ještě trvat. Měsíc, dva, půl roku? Možná ještě další rok? Ne, to už nejspíš ne, další rok už ne. Zvykl si za tu dobu na rozstřílená města, vypálené vesnice, dělostřeleckou a raketometnou palbou na uhel spálené lesy. Už to nějak přijal jako normální ráz krajiny. Svoji zbraň už považoval spíše za třetí ruku, nebo nohu. Jako nějaké další příslušenství těla, které mu bylo úmyslně přidáno. Když nad tím tak přemýšlel, stal se z něj stroj zvládájící v určitém momentu pár základních funkcí: natáhnout závěr, zacílit, vystřelit, zasáhnout. Snažil se proboha nezapadnout do tohohle stereotypu, protože viděl, že to spoustu lidí zabilo. Přesně tohle, přesně tenhle vymezený okruh činností. Zabilo je to, nebo se zabili sami. Viděl už spoustu sebevražd a propuknuvších šílenství. Jako třeba ten štábní svobodník, který zničeho nič s téměř dětským smíchem a rozpaženýma rukama se rozeběhl proti rachotícímu ruskému kulometu. Rus ho rozstřílel dřív, než si to vůbec ten voják uvědomil. Někdy čekal, kdy se to stane jemu. Jenomže díky tomu, že měl okolo sebe dobré přátele, jakými byli Kepke, Keppler a teď Heinrich, neměl mnoho času o tom přemýšlet.
Z jeho úvah ho vytrhl blížící se letoun. Prolétl těsně nad vrcholky stromů a z jeho zeleno-bílého nátěru jasně svítily dvě rudé hvězdy na spodních stranách křídel.
"A do prdele, už vo nás věděj," utrousil Scheube a nervózně si na rameni nadhodil kulomet. Nováčci se začali plašit a měli tendenci se rozprchnout do všech směrů, kdyby je ti starší a zkušenější včas nezarazili.
"Doufej, že se vrátí, blb jeden," řekl desátník Wieland. Pár minut poté, co to dořekl se to letadlo vracelo znova, tentokrát však nalétalo k útoku. Vojáci se už vrhli k zemi a hledali úkryt, když jeho kanóny spustily. Šestice proudů střel se rozlétla po lese a razila si cestu mezi stromy. Vyrážela sníh, štípala větve, ustřelovala kůru a prostřelovala slabší stromy. Ozvalo se pár chraptivých výkřiků, vystříkla krev a několik vojáků bylo na místě zabito. K Vogelovým uším dolehlo i pár řinčivých zvuků, když střely zasáhly bok Tigera. Ovšem ne nijak vážně a tank zastavil u kraje cesty. Letoun odlétal, muži se začali sbírat ze země a rozhlížet se kolem sebe. Pár chlapů několik metrů od Scheubeho leželo v krvavé louži, když je dostihly kulky toho ruského pilota a další se válel opodál s ustřelenou hlavou a rozdrcenou nohou. Wieland měl velké štěstí: dvě střely z kanónů té stíhačky úplně prostřelily kmen stromu vedle něj a zaryly se do země. Kdyby ležel právě za tím stromem, byl by nejspíš mrtvý. Vojáci pomalu vstávali a stále se koukali vyplašeně po obloze, jestli se náhodu někde to šílené letadlo nezjeví znova. Jenomže bylo už úplně někde jinde. Vogel se shýbl k mrtvému pěšákovi a vzal si jeho MP44.
"To bylo asi mimo plán. Teď se sem komouši poženou jak namydlený, když vezmu v úvahu, že vo nás neměli vědět," řekl Vogel. Scheube potřásl hlavou.
"Tak nějak," odvětil a sbíral ze země kulomet. Kepke sháněl vojáky znova na cestu a poháněl je. Muži se znova zařadili do kolony a šli dál. Jejich konečná pozice se už blížila. Byl to vrchol kopce Neuberg, na pod jehož druhou stranou se rozkládalo stejnojmenné město. Vrchol kopce bránilo asi třicet mužů a tahle jednotka je měla podpořit. Teď zbývala na vrchol jediná cesta-vystoupat strmou a poměrně úzkou roklí, protože tenhle způsob byl už teď jediný možný, jelikož pěšina na vrchol byla už zaminovaná, o to se postarali vojáci ze zadního voje, kteří ji podminovali minami, které jim zbyly. Rokle končila právě až těsně pod vrcholem a ten konec byl právě docela dobře bránitelný. Samotný vrchol Neubergu byl docela skalnatý a jedna taková skalka byla i nad koncem rokle. Pokud Rusové zaútočí tudy, jako že asi ano, budou to mít hodně těžké, probít se tudy k vrcholu a obsadit celé okolí kopce.
Pomalu zdolali poslední kopeček a ocitli se na vrcholu Neubergu. Vrch byl opevněn jen pár zátarasy, několika okopy a jedním bunkrem. Kepke rozdělil vojáky na jednotlivé pozice a tankistům řekl, ať se vydají směrem k městu a podpoří obranu tam. Vogela s Scheubem poslal na malý skalnatý ostroh, z něhož bylo vidět přímo do rokle. Scheube lehl na studenou skálu a vyklopil nožičky kulometu. Postavil jej na kameny a zapálil si cigaretu. Položil vedle nábojového pásu dva granáty a doplnil je ještě dvojicí ruských. Pásy si připravil k okamžitému založení do kulometu. Roztáhl nohy, zapřel se jimi o pařez a kus skály a svřel rukojeť kulometu oběma rukama a ramenem sevřel pažbu.
"A teď můžete přijít, parchanti," uchechtl se. Vogel a Wieland zapadli pod malé smrčky, které tu občas rostli a přikryli se větvemi. Pozorovali ostatní vojáky, jak hledají úkryt a lezou do okopů a pomocí polních lopatek je rozšiřují a upravují. Šlo to težko, v tak ztuhlé a zmrzlé hlíně. Wieland vytáhl rezervní zásobníky do samopalu a rozložil si je tak různě, ale aby je měl vždy po ruce. Nožem uřezal pár nejkošatějších větviček, a zastrkal si je do výstroje. Popruh samopalu si hodil na levé rameno a uchopil jej do pravé. Jediný granát si zapíchl násadkou do sněhu a opřel se o stromek, který se pod jeho vahou ohnul.
Přidalo se k nim dalších několik vojáků, mnozí v bílých zimních maskovacích oblecích, a ukryli se kousek od nich. Byli převážně ozbrojeni ruskými zbraněmi, nejčastěji Špaginy 41, 43, automatickými SKT a několika německými puškami. Pár jich mělo i G43 a Mausery. Velel jim nějaký desátník, jenž neměl levé oko a ošklivě poraněný nos. Pravá ruka byla spálená a svíral v ní MP čtyřicítku. Byl ověšen ruskými granáty a za opaskem měl zastrčený ruský revolver. Těžký Nagant byl ještě opatřen koženým řemínkem, aby ho nemohl ztratit, když by nu náhodou vypadl. Jeden z jeho mužů měl ještě na pásku připnutou kozáckou šavli. Vojáci se mezi sebou tiše bavili a svoje zbraně měli přehozeny přes záda. Kepke poslal dolů do rokle asi pětičlennou hlídku, aby tvořila jakési předsunuté postavení. Muži dostali granáty, větší počet záložní munice a vydali se strmou roklí dolů. Naposledy je Vogel viděl, jak slézají mezi dvěma skalami do takové malé ztáčky. Jestli pozdější bitvu přežili, to nevěděl. Kepke pak za nimi poslal dva muže s náložemi, aby rokli zaminovali a až bude nepřítel blízko, odpálí je. Ta předsunutá hlídka se měla vrátit jinudy. Kdyby je Sověti pronásledovali, dostanou se přímo před dva zakopané Maximy.
Vogel rozevřel svůj batoh. Moc toho už neměl. Pár posledních cigaret, nějaké konzervy, zbývala půlka láhve vodky, pak nějaký ztvrdlý chleba. Rozložil to všechno před sebe a rozdělil na příděly. Pak to všechno zase sbalil a vytáhl z pravé kapsy od uniformy papírky nastříhané přesně na cigaretovou délku, Vzal si jeden a z malého yptlíku vytáhl ždibec tabáku. Do levé ruky jemně uchopil papírek a pomalu si začal balit cigaretu. Olízl papírek a přilepil jej k cigaretě. Mlaskl prostrčil si ji mezi rty. Škrtl sirkou a přiložil ji ke konci machorky. Jemně potáhl a opřel se o kmínek stromu. Vyfoukl kouř nosem a ústy a přendal si cigaretu z levé do pravé.
"Co je to kruci za smrad," ozval se Wieland kus opodál.
"Machorka, neznáš? Balej se do tý rudoprdelnický Pravdy. Nejlíp totiž hoří, víš?" odvětil Vogel a znova potáhl. Sklepl popel a vyplivl tabák, který se mu dostal mezi zuby. Sevřel cigaretu mezi rty a vypouštěl kouř nosem.
"Jasně, že znám. Jen nevim, že by tak děsně smrděla. Ruskej tabák je takovej...lepší," odvětil Wieland.
"Halt nejsou pořád Vánoce, chceš?" nabídl mu Vogel dýmající cigaretu, kterou Wieland se znechuceným výrazem odstrčil.
Scheube ležel nehnutě za svým kulometem. Přetáhl si přes hlavu bílou kapuci a přes ní si ještě nasadil nabílo nastříkanou přilbu. Nebyl ve sněhu skoro vůbec vidět. Jeho přítomnost prozrazoval jen šedočerný kulomet, jehož hlaveň civěla na výlez z rokle a mlčenlivě čekala na cíl. Už asi po sto padesáté se přesvědčoval, že je v pořádku a všechno funguje tak, jak má. Už asi počtvrté znovu zasunul pás a zacvakl překlad. Pojistku nastavil na odjištění a natáhl závěr. Za tu dobu, co kulomet obsluhoval, se jeho pohyby už úplně zautomatizovaly. Mohli tam ležet asi hodinu. Zdála se nekonečná. Minuty se vlekly, sekunda trvala miliony okamžiků, jejich oblečení začínalo pomalu od sněhu vlhnout. Pomalu se začínali třást vlhkou a vlezlou zimou. Nervy byly napnuty k prasknutí a uši registrovaly každý hluk, oči každý sebemenší pohyb. Ukazováčky tančily po spouštích zbraní a začínaly být dost netrpělivé.
Pak zazněl kdesi v rokli výstřel. Další, další a zase znova. Ozvaly se i štěky samopalů a burácení výbuchů granátů. Pak se boj pod vrcholem kopece rozhořel naplno. Hlídka se pomalu stahovala, zatímco vojáci nahoře na kopci se připravili k boji. Výstřely práskaly dál a blížily se. Vogel uviděl, jak se mezi stromy objevil první Rus. Zamířil svou čtyřiačtyříctkou a vypálil. Zbraň sebou několikrát trhla nazad a voják se zhroutil mrtvý k zemi. Mezi stromy se míhaly další a další postavy vojáků. Kulky létaly vzduchem, zakusovaly se do skály, do stromů okolo a uštěpovaly pořádné kusy kůry a dřeva. Vogel pálil jednu dávku za druhou a prázdné náboje vyskakovaly výhozným okénkem ven. Začínal poznávatl že tahle zbraň je více než dobrá. Rusů čím dál tím víc přibývalo a teď se přidal i Scheubeho kulomet. Kosil nepřátele a jejich mrtvá těla padala tam, kde byla zasažena. Náhle zaburácely roklí tři silné výbuchy. Kusy rozervaných těl, roztříštěné dřevo, vyrvaná hlína a rozbité kameny se rozlétly do prostoru. Ženisté odpálili nálože a celá jedna četa Rudé armády byla smetena z povrchu.
Rusové se však nevzdávali a podnikali na vrcholek kopce jeden šílený náběh za druhým. Se zuřivým pokřikem se vrhali přímo proti opevněním na skalách. Hynuli po desítkách, krváceli na úbočích svahu a umírali v běhu, když je rozmašírovalo olověné krupobití. Vogel nepřestával tisknout spoušť do té doby, dokud pětice krasnoarmejců nepadla v krvi na zem. Jednomu snad úplně ustřelil hlavu, třetí dostal dvě kulky do krku a jeho uniforma se mohutně zalila krví. Zbytek popadal přes sebe už nebyl. Jeden z mužů vedle Vogela neopatrně vylezl ze stromků a v zápětí byl sražen kulkou k zemi. Zakašlal, pustil pušku, slabě vyhekl a zemřel. Rusové už teď věděli, že se nepřítel schovává i v mladých smrčcích na skále. Přesměrovali palbu svých samopalů přímo na ně.
Přes Vogela a vojáky ve stromkách se přehnala olověná tsunami. Muži, kteří se postavili, byli kulkami odhozeni vzad, zraněni, nebo rovnou rozstrháni na kusy. Scheube pustil kulomet a odvalil se stranou, zrovna v okamžiku, kdy jeden voják byl zasažen do přilby čtyřmi střelami. Byl mrtvý dřív, než vůbec jeho tělo padlo na zem. Vytáhl ze sněhu granát, odšrouboval víčko na konci násady a vytrhl pojistku. Zaklonil se, napřáhl a vší silou vrhl granát ze skály dolů. Explodoval před skupinou Rusů, kteří byli jen lehce zraněni. Jeho práci dokončil nějaký pěšák, jenž se vyklonil přes okraj skalky a pokropil zmatené ruské vojáky krátkou dávkou ze samopalu. Během několika sekund byli mrtví. Ten německý pěšák zemřel několik minut poté, když jej zasáhla kulka ostrostřelce. Zmizel s výkřikem mezi stromky a již ho nikdo neviděl. Ruská četa naběhla na slabé opevnění těsně pod vrcholem a po krátkém boji jej dobyla a obránce postřílela. Situace se pro obránce začínala vyvíjet docela špatně. Rusové se pokusili kopec obejít a na slabě bráněných úsecích se jim to téměř podařilo. Teď už vrchol svírali ze dvou stran a pomalu postupovali vpřed.

2.

Přiběhl k nim Kepke. Celý udýchaný zapadl mezi smrčky a připlazil se k pálícímu Vogelovi, který právě měnil zásobník. Okolo něj leželo ve sněhu plno vystřílených nábojnic. Překulil se k němu a smetl ze sebe sníh, jenž na něj napadal při podplazení smrčků.
"Potřebujem posílit vobranu na druhý straně kopce. Rudoprdelníci se nám tam tlačej v celejch procesích, seber chlapy a pohněte tam," řekl. Zvedl se a utíkal zase pryč. Vogel zacvakl zásobník a klekl na kolena. V tom okamžiku zase ležel na zemi, jelikož dvacet metrů od něj vybuchl ruční granát a někdo to tam pokropil kulometnou dávkou. Přehnala se nad ním smršť kamínků, hlíny a střepin, jenž posekala větévky stromů okolo něj. Kdosi vykřikl a ozývalo se sténání raněných přehlušované rachotícími dávkami a práskavými výstřely. Rusové v menším počtu znova zaútočili a probíjeli se vpřed. Znova se zvedl a zakřičel na desítku svých mužů, aby sebou pohnuli. Pomalu a bez ustání ve střelbě opouštěli svoje úkryty, k nimž se blížili další a další ruští vojáci. Pak se země zatřásla pod velkým výbuchem a u konce rokle explodovala poslední nálož, jejíž výbuvh rozmetal těla vojáků po okolí.
Vyběhli z porostu a utíkali kolem opevnění a pálících vojáků. Zahlédl nějaké ruské a mnoho německých padlých. Zalehli na zem, když se kus od nich vynořil ze země hřibovitý mrak ohně a kouře. Sotva se trochu rozplynul mezi kmeny a větvemi, vojáci okamžitě začali pálit po znova objevivších se Rusech a skrápěli je dlouhými dávkami. Oni ale dotáhli těsně před konec rokle slabší minomet, rozložili jej a nabíječ do něj ládoval jednu minu za druhou. S kvílivým drásajícím svistotem dopadaly všude kolem a měnily vrchol kopce v haldu hlíny. Vogel odlétl po zásahu tlakovou vlnou několik metrů do strany a nalehl přímo do ostnatého drátu, jenž se mu okamžitě obtočil kolem rukou a nohou. Zapletl se jakoby do nějaké příšerné smrtící drátěné pavučiny. Čím více sebou škubal, tím více se do něj zamotával, tím víc se mu drát okolo nohou a rukou utahoval. Uši měl zalehlé, hučelo mu v nich a stále ještě byl oslepen tak ostrým zábleskem výbuchu. Zoufale škubal rukama a nohama, snažil se ze všech sil vyprostit, když kus od něj dopadla další mina. Naprosto bez varování, bez jakéhokoli ohlášení, dá-li se to tak nazvat. Roztrhala na cáry dva mladé vojíny, jejichž kusy se rozprskly po okolí a ulpěly i na Vogelově uniformě a tváři. V šíleném strachu, aby nedopadl stejně začal ještě kopat nohama. Krev mu bušila ve spáních, cítil každý nerv v těle. Dýchal jako o překot a srdce spustilo doslova příšerný tlukot. Viděl blížit se vojáka s nějakými zle vyhlížejícími nůžkami.
"Zůstaň v klidu, nehejbej se, dostanu tě z toho!" křičel, když v tom dopadla další mina. Žhavá střepina jej zasáhla do stehna a vytrhla mu pořádný kus masa, svaloviny a snad i kus šlachy. Voják vyhodil kleště do vzduchu, příšerně vykřikl a zhroutil se s agonickým křikem do sněhu. Nepřestával křičet a naříkat. Zakrvácené ruce si tiskl k ošklivému zranění a svíjel se v bolestech, dokud ho zbloudilá dávka neusmrtila a jeho mrtvola neklesla k zemi. Sníh pod ním rudl a barvil se krví.
Pak se za ním ozvalo klapání nůžek a drát odsvištěl stranou. Stál za ním Wieland a přestřihoval drát. Strašně nadával a klel. Sotva vyprostil Vogelovy ruce, strhal z nohou zbytky drátu. Poškrábané a do krve rozdrásané ruce si Vogel obvázal kusem špinavého hadru, který tahal pořád po kapsách a jedním skokem byl u své MP44. Zvedl ji ze sněhu, zkontroloval ji a zavolal zbytek svého družstva. Dali se na cestu dál a v okamžiku, když utíkali kolem cesty vedoucí na vrchol, objevila se před nimi snad z ničeho nic čtveřice Rusů. Dřív, než stačil kdokoli zareagovat, jeden z těch Rusů stiskl spoušť samopalu. Zarachotil, z jeho hlavně vyšlehl plamen a vylétlo smrtící olovo. Střely prolétly okolo Vogela, který se vrhl na zem, cítil i jak jsou horké, a proměnily část jeho družstva v poskakující umírající bytosti. Vzduchem se mihl granát a žbluňknul ve sněhu za Sověty. V nastalém dunícím výbuchu se jejich těla rozlétla do všech stran a většinu jich ihned usmrtila. Vogel nekoukal kam mrtvoly dopadly a pálil do šedého rozplývajícího se mraku. Když vypálil poslední kulku, otočil se a uviděl, že většina jeho mužů leží postřílená na zemi. Z jeho družstva zbyli čtyři muži. Kývl na ten zbytek a mávl na ně rukou. Proběhli přes ten poslední kus vrcholu a sbíhali po rozstříleném svahu k mělkým okopům, v nichž se z posledních sil bránila skupina četaře Greilinga. Většina jeho mužů už ležela mrtvá po okolí a ti poslední vedli chabou palbu na nepočetnou skupinu Rusů probíjící se k vrcholu. Vogelovi muži zahájili mohutnou střelbu na postupující ruské vojáky. Pod deštěm kulek a střel ruský nápor zakolísal. Mnoho vojáků s výkřiky zemřelo a jejich ztuhlá těla padala jedno po druhém do studeného sněhu. Vogel zamířil a stiskl krátce spoušť. Kulky ukončily život ruského vojáka, jenž zůstal na delší chvíli odkrytý a přesně v okamžiku, když chtěl utéci do úkrytu, jej dávka zasáhla. Vykřikl, pustil samopal a z prostříleného hrudníku mu vytékala krev. Klesl na kolena, chytil se za hruď a upadl tváří do sněhu. Ostatní vojáci se bleskově kryli za stromy, stříleli na objevivší se německou skupinku a pomalu začínali ustupovat. K zuřivě střílejícím vojákům se přidali Greilingovi muži. Náhle někdo vykřikl:
"Bacha, raketa!" mezi stromy prohučelo něco, co za sebou zanechávalo kouřovou stopu, a z čeho šlehal plamen. Střela vybuchla ve svahu a exploze otřásla okolím, vymrštila do vzduchu zeminu a větve. Vzduch se naplnil štiplavým zápachem a dýmem. Sbíral se po té detonaci ze země, opřel se o strom a ztěžka dýchal.
"Támhle je, za tim stromem. Sundejte ho, proboha. Nabíjí další!" slyšel Wielandův horečný řev. Vyklonil se, ale nic neviděl. Vypálil dávku na slepo, ale posekal jí jen kůru stromů a zbytek kulek skončil neškodně ve sněhu.
Wieland zamířil svoji karabinu a zadržel dech. Na mušce měl ruského vojáka majícího na rameni nahozený německý panzerschreck. Evidentně se chystal to opevnění touto šílenou zbraní odpálit. Stiskl spoušť a vyšel výstřel. Kulka prosvištěla studeným zimním vzduchem, za zvonivého zvuku prorazila čelní ochranný štítek raketometu a zasáhla střelce přímo do hlavy. Obličej se mu zalil krví. nevydal ani hlásku, škubl sebou a tělo mu vypovědělo poslušnost. Zbraň se mu svezla z ramene a zabořila se do sněhu. Mrtvola se odkulila stranou. Vogel viděl, jak Rusové hromadně začínají ustupovat. Nejdřívě pomalu, a pak se jejich ústup měnil v útěk doprovázený salvami z německých zbraní obránců. Vypálil dlouhou dávku po jednom vojákovi a zastřelil jej. Zamířil na dalšího a jedinou ranou jej skolil. Pak už byli tak daleko mezi stromy, že by se jistojistě už nestrefil. Chvíli vyčkávali ve svých úkrytech a pak se Vogel vydal ke Greilingovi. Voják seděl na okraji mělkého nedokončeného zákopu a měl obvázanou hlavu. Ze špinavého obvazu prosakovala krev. Houkl na Wielanda, ať mu pomůže. Četařovu pravačku si mezitím hodil okolo krku, objal ho a pomalu s ním stoupal na kopec. Přispěchal Wieland a naložil si raněného na záda. Četař jen sotva stál na nohou a cosi nesrozumitelně horečně mumlal. Několikrát málem omdlel a oba vojáci jej zachytili jen tak tak. Pomalu a těžce s ním stoupali na vrchol, kde bylo zřízeno provizorní obvaziště. Vojáci sem snesli obvazy, které mohli postrádat, někdo dodal pár morfiových injekcí a viděli tu i několik krabiček náplastí. Přetížení saniťáci sem na rozložené celty a deky nosili zraněné a umírající. Byl na ně příšerný pohled. Mnoho vojáků bylo opravdu velice těžce raněno, to měly na svědomí ty miny. Dost jich také zranily ruské kulky a granáty. Položili četaře vedle mladého vojáka, jemuž pravá ruka visela doslova na pár pruzích masa a žílách. Měl horečku a byl v šoku. Vogel se díval po raněných. V očích jim mohl číst jako v knize. Viděl zoufalost, strach, nejistotu, ale i odevzdání, snad jakousi smířenost a rezignaci. Raněných přibývalo. Vogel paralyzovaně sledoval naříkající, sténající a umírající muže, které tady ve většině čekala jen smrt. Na transport do týlu už nebyl čas a žádný vůz se znakem červeného kříže sem nepřijede. Sem už ne. Byli odevzdáni všudypřítomné smrti, která už obcházela kolem, brousila si svoji kosu. Její prázdné oční důlky si již vybíraly příští oběť. Viděl mnohokrát umírat lidi dlouho a pomalu. Viděl stovky obvazišť v předních liních. Za tu dobu se to v něm všechno nahromadilo. Už nechtěl nic vidět, nechtěl slyšet nářek raněných. Agonick řev, předsmrtné křeče, lidi umírající bez nohou, rukou, s vyhřezlými vnitřnostmi. Zavřel oči. Tiskl si pěsti k uším a zatínal prsty. Nehty se mu zaryly hluboku do masa. Už ne. Už ne. UŽ NE! Cítil, že začíná pomalu šílet. Nemohl myslet, nebylo možno vybavit si jiný obraz, než krvavou řeku, umírající a mrtvé trosky lidí. Chtěl křičet, rozeběhnout se a z celého hrdla řvát. Už by to byl málem udělal, kdyby se tu neobjevil velitel saniťáků Altmann. Prohlédl si dřepícího Vogela a dotkl se jeho ramene:
"Ty, vezmi si tohle a nasaď si to na rukáv," Vogel cítil, jak se něco dotýká jeho ramene. Zvedl zarudlé oči a uviděl postavu v odraném kabátě s ramenní páskou červeného kříže, jak mu podává nějaký zašpiněný pruh bílé látky. Uchopil jej do třesoucí se pravé ruky a viděl, že je to zdravoťácká páska. Pomalu a mechanicky si ji nasadil na rukáv šedého.
"Bezva. Drapni nosítka a vyrážíme. Máme práci na jedný pozici kus vocaď, rychle!" prskal Altmann. Než se vzpamatoval, byl ten mužík pryč a hulákal na něj, ať si pospíší. Nevěděl už jak, ale v tu chvíli držel v ruce nosítka a utíkal za Altmannem razícím si cestu mezi desítkami vojáků ploužících se na obvaziště.
Cílem jejich cesty byla nevelká díra, kolem které leželo šest zraněných. Většinou šlo o dost krutá poranění pocházející od několika min, které sem dopadly. První pacient byl mladý, sotva osmnáctiletý střelec. Výbuch mu urval levou nohu, jež se válela kus dál, pod kolenem a z rány trčela obnažená kost. Obě ruce měl zle popálené a obličej rozdrásaný od odražené střepiny. Altmann se k němu sklonil a prohlédl jej. Mladík ztratil už hodně krve a bledým pohledem hleděl do saniťákovy tváře. Ztěžka dýchal a vypadalo to, že dlouho nepřežije. Zavolal dva zdravotníky s nosítky, aby jej odnesli na patřičné místo. O kus dál se válela bezruká mrtvola, z jejíž rozevraného břicha lezly střeva a potrhané vnitřnosti. Vogel spatřil vyteklý mozek v rozdrcené lebce. Altmann zavrtěl hlavou. Konečně dospěli k naříkajícími bývalému řidiči tanku, jenž téměř přišel o obě nohy. Naříkal a vzpínal ruce k Altmannovi. Saniťák zavolal Vogela a jeho parťáka a naložili jej na nosítka.
"Rychle na obvaziště, pohněte," povzbuzoval je a sám klusal před nosítky. Běželi přes vyvrácené pařezy, trčící kořeny a všude se ozýval křik raněných. Mezi nimi leželo i mnoho ruských vojáků, o něž se však nikdo nestaral. Jejich vlastní sanita byla už pryč.
Zase byli na obvazišti. Vyložili mladíka na kraj jedné z dek. Bylo pozdě-raněný během přenosu zemřel. Altmann jej jen mechanicky přikryl dekou a zatlačil mrtvému oči. Objevil se tu Kepke s několika dalšími muži, kteří nesli další munici a zbraně, jenž odňaly padlým. Když viděl Vogela s páskou a nosítky, zasmál se a zavrtěl hlavou. Vzal si od jednoho bývalého pilota bombardéru láhev s vodkou, zdvihl si ji k ústům a zaklonil se. Na jeden zátah ji polovinu vypil. Byl už beznadějně opilý. Za ním stál Altmann ženoucí zdravotníky pro další zraněné. Vogel s jedním saniťákem procházeli těsně pod vrcholem kopce a prohlíželi mrtvé. Nikdo živý už mezi nimi ale nebyl. Vrátili se tedy zpět a zdravotníci se dali do rozdělování raněných. Ti, co na tom byli opravdu špatně, měli jít do nemocničního transportu přednostně. Jenomže nejhůř na tom byli skoro všichni. Altmann chodil po obvazišti a těm umírajícím a mrtvým odlamoval identifiakční štítky a ty ulomené si vkládal do kapsy. Někteří se ze všech zbývajících sil bránili a vztahovali zakrvácené ruce ke zdravotníkovi. Byl tu i střelec, jemuž granát utrhl nohu nad kolenem a levou ruku. Příšerně ječel a maso z něj v cárech viselo a z příšerných ran mu trčely pahýly kostí. Jedinou končetinou se zoufale bránil Altmannově snaze utrhnout mu jeho štítek. Brečel, naříkal a skučel. Altmann se snažil ho proboha nevnímat a ještě víc nedívat se na trosku člověka, které zbývalo jen pár minut ke smrti. Když viděl zkoprnělého Vogela, pokrčil rameny a řekl:
"Pokud sem přijede Kretén Maus, bude to stejně celý na hovno. Nemáš sice hnátu, ale dokážeš udržet pušku? Bezva, šup s tebou zpátky do boje, počkej. Takovýho cvokas neviděl," řekl Altmann a přetrhl řetízek jednoho dělostřelce, jehož vnitřnosti ležely na jeho hrudníku. Všude tu vládla smrt, pach vyvržených útrob, krve a zvratků. Kdo mohl, se té příšerné podívané vyhnul. To už byla normální rezničina, pokoušet se o jakoukoli zdravotnickou operaci.
Na cestě se ozval hukot motoru. Vogel si pospíšil na cestu a uviděl přijíždět sanitní náklaďák a za ním transportér s červeným křížem na předku a na bocích.
"Už jede," prohlásil Altmann. Opel zastavil kus od obvaziště a pokud by Vogel čekal, že vylezou nejdříve zdravotníci, mýlil by se. První byl nohama na sněhu středně vysoký nadrotmistr. Osobně prohlédl zraněné a rozčlenil je úplně jinak, než Altmannovi zdravotníci. Když viděl k transportu určeného šestnáctiletého chlapce s obvázanými pažemi, nehezky se zasmál . Vytáhl z pouzdra svoji P38 a vložil ji chlapci do levé ruky. Otočil se na Vogela a Altmanna.
"Vy si asi děláte legraci, že pánové? Copak nevidíte, že ten voják udrží zbraň a je schopný bojovat. Transport se zamítá," chlapec začal plakat a obvázanýma rukama si utíral slzy. Když Kretén Maus uviděl, že většina zraněných opravdu není služby schopná, zavelel přeci jenom k naložení, ikdyž s velkým sebezapřením. Teprve teď vyskákali ze sanitky zdravontíci a začali nakládat raněné na nosítka a odnášet je k transportéru a Opelu. Vogel si mezitím sundal zdravotnickou pásku a vrátil se zpět k pěšákům.
Odešel zpět na místo, kde odrazili útok Rusů a uviděl Kepkeho, jak se opírá o strom a v jedné ruce drží prázdnou láhev od vodky a ve druhé zapálenou cigaretu. Sedl si na okraj okopu a opřel svoji útočnou pušku o jeho stěnu. Podepřel si bradu a hleděl do lesa. Kepke zahodil láhev, vzal si na rameno pušku a poodešel pár metrů. Posadil si na kámen a díval se na mrtvoly ležící kolem. Téměř nikoho z nich neznal. Bylo mu vlastně úplně jedno, kdo to je, nebo spíše byl. Podal Vogelovi láhev.
"Na, chlastej," řekl stroze.
"Neni co," odvětil Vogel. Objevil se tu Scheube. Položil, spíš hodil, kulomet do díry a jeho pás zachřestil. Sedl si do sněhu, zapálil si doutník a zhasil sirku. Natáhl kouř a foukl kouř proti ohořelému kmenu stromu. Zbytek kouře pomalu vypouštěl nosem. Zachrchlal a mocně si uplivl, natáhl nohu a uklepl popel z doutníku.
"Svině, určitě se vrátěj," řekl jen. Vogel se chmurně usmál, Kepke ho vůbec nevnímal. Napřáhl se a zahodil láhev mezi stromy.
"Leť, sračko," řekl tiše, když se roztříštila o větev poraženého smrku, přes nějž leželo přehozené nějaké mrtvé tělo. Přidal se k nim Wieland s dalšími třemi vojáky, kteří se dostali z té rokle. Říkali, že Rusové sem poslali jen slabý oddíl, aby zjistil mohutnost německé obrany. To prý zjistili od jednoho Rusa, kterého zajali. Jenomže teď se sem pohrnou stále víc, když už ví, jak je německá obrana silná.
"Já to věděl, já to věděl. Teď už to nemůžeme udržet, ani kdybychom chtěli. Kolik nás tu taky zbylo...dvacet? Třicet?" zoufal si Scheube. Kepke pokrčil rameny a nic neříkal.
"Ale kopec držet musíme," řekl. V tom vyskočil Wieland jako když ho píchne a celý zrudl v obličeji. Zahodil prázdný ruský zásobník, který se zasekl do sněhu a zaťal ruce v pěst.
"A jako s kym!? S kym se tady máme bránit? Zkus se zeptat těch mrtvol, jestli by nám náhodou nechtěly sem jít pomoct," mávl směrem v vrcholu kopce, kde leželi mrtví z předešlého boje, "a když náhodou nepudou, zastřel je, klidně jim prožeň kulku palicí, ale JE už to nijak zvlášť nenasere!" křičel Wieland. Kepke mu řekl, ať se uklidní a zase si sedne. Desátník kopl zlostně botou do opodál se válející pušky a ještě jadnou nakopl povalující se přílbu, která odlétla o kus dál a skončila mezi stromky. Vogel si zapálil. Přemýšlel, kolikátou už dneska kouří cigaretu. Pamatoval si, že u šesté přestal počítat. Bylo mu to nějak úplně jedno, co je to za tabák, hlavně, že se to dá kouřit. Zvykl si i na tu ruskou hrůzu, které před několika týdny vyměnil celý pytel za nějaké peníze a cetky, co našel u jednoho mrtvého. Dobře věděl, že okrádání mrtvol je trestné, že by za to mohl dostat kulku. Ale co na tom. Jemu to už bylo jedno, jestli bude žít další rok v těchle podmínkách, nebo zahyne při nejbližším útoku. V poslední době ale jasně cítil, že chce žít. Žít a přežít válku. Konec už nemohl být vůbec daleko. Seděl na okraji jámy a z koutku úst vypouštěl slabé obláčky dýmu. Špatně umotaná cigareta mu pomalu uhořívala a zrníčka popela se snášela do sněhu. Uplivl si a znova si strčil uslintaný konec cigarety do pusy. Poslouchal chvíli debatu Wielanda a Kepkeho, do níž se občas zapojil Scheube. Tedy, když se momentálně nezabýval svým kulometem.
Wieland nakonec rezignoval, vytáhl pruh novin, nasypal na něj pořádný kus tabáku, párkrát list přehnul, olízl a uválel si machorku. Zapálil ji a rozkašlal se. Sundal si samopal a položil jej vedle prostřílené ruské přilby, které ležela opřena o pařez. Vzal ji do ruky a prohlížel si ji. Uvnitř byla helma zakrvácená a krev byla ještě čerstvá. Porozhlédl se kolem a uviděl i jejího bývalého nositele, jehož téměř bezhlavé tělo se povalovalo opodál. Prázdně se zasmál a hodil přilbu k mrtvole. Zakutálela se jí k nohám a tam zůstala. Přitáhl si samopal k sobě a zkontroloval náboje v zásobníku. V okamžiku, kdy chtěl vstát, ozvalo se kdesi pod kopcem táhlé zahučení.

3.

Rakety z ječících Kaťuší dopadaly všude. Prostě z ničeho nic začalo to příslovečné peklo na zemi. Vogel, Kepke, Scheube a Wieland se krčili na dně mělké díry, zatímco všude kolem nich započal konec světa. Vypadalo to, jakoby se země rozestoupila a z ní vyšla ohnivá stěna. Všude to burácelo, dunělo, šlehal oheň a k zemi padaly stovky kil vyrvané hlíny. Kdesy v dály skučely Stalinovy varhany odpalující další a další salvy raket. Vogel viděl, jak jeden ze stromů dostal zásah letící raketou. V jednom jediném okamžiku se rozskočil v miliónech třísek do všech směrů a za ohromného rachotu výbuchu se praskajíc a v plamenech sklátil k zemi. Když dopadl, odlétly od něj mraky jisker a mocně se zakouřilo. Vojáky zasypala hlína a třísky. Téměř nic neslyšeli, rakety dopadaly na střední pásmo kopce a měnily les v příšernou paseku, na níž nezůstávalo nic živé tam, kde raketa dopadla. Kusy stromů byly vymetány do vzduchu, ty, které byly dále od epicenter výbuchů, se nebezpečně kývaly a třásly, několik jich také už takhle prasklo, zlomilo se a nakonec padalo na zem. Někdy s sebou padající stromy braly i ty slabší, které se lámaly pod vahou těch padajících. Scheube cosi řval, ale nikdo mu nerozuměl ani slovo. Hlas mu od úst rvalo burácení a hučení ohně. Všichni leželi na studené zemi a modlili se, ať si proboha žádná z těch ďábelských žhnoucích raket nenajde cestu k nim. Jedna taková už vybuchla ani ne dvacet metrů od nich a tlaková vlna a účinky exploze zlividovaly vše v okolí. Ostřelování na chvilku skončilo, ale jen proto, aby za pár minut mohlo nastat nové inferno, které se rozpoutalo kus od nich. Takže zase zalezli do díry a choulili se do svých kabátů, když kolem dopadala smrt a ničila úplně všechno. Teď už to bylo sice dál, ale neméně demolující.
Pak nastalo ticho. Takové, jaké už dlouho Vogel nepamatoval. Otevřel oči, které měl až doteď křečovitě zavřené. Pustil pažbu Špagina a nechal ho ležet v díře. Pomalu zvedl hlavu zamrkal, vytřel si z očí hlínu a pohlédl přes okraj díry. To, co uviděl, jej ohromilo. Ne, že by nikdy neviděl spálený les, takových viděl snad stovky, ale nikdy nebyl u toho, když se to přímo dělo. Tam, kde ještě před pár minutami stály vzrostlé stromy, prostírala se vypálená paseka rozrytá krátery a trychtýři. K jasnému modrému nebi stoupaly chuchvalce šedého dýmu, tu a tam hořel oheň a na opálených větvích a kmenech stromů blikaly drobné žlutavé plamínky, jenž postupně zhasínaly. Po spálené zemi se plazily stuhy kouře a rozplývaly se ve vzduchu.
Vogel se otočil a viděl, jak se ze země ztěžka zvedá Kepke. Scheube seděl opřen o stěnu okopu a zíral zšedlýma očima na oblohu. Wieland pomalu přicházel k sobě, chvilku po tom, co jej Kepke probral z chvilkového bezvědomí. To děsné bombardování postihlo téměř celou jejich stranu kopce a zničilo velkou část lesního porostu. Pro Rusy to nebude zas tak lehké překonat nyní otevřený úsek, budou muset útočit pod přímou palbou obrany. Jako by je ale neznal. Jejich obrovské ztráty nebudou v konečném útoku na Neuberg hrát roli. Kopec musí padnout. Za jakoukoli cenu. Jedno, jestli tu zařve sto vojáků, nebo tisíc. Vogel si vzal dalekohled a metr po metru prohlížel druhý konec právě vzniklé paseky a a snažil se prohlédnout šedavou kouřovou mlhu. Nic však neviděl, ani náznak něčeho, co by vypadalo jako Rus. Připlazil se k němu Scheube a hmátl po Vogelově dalekohledu. Třesoucí rukou jej uchopil a zíral jím do lesa. Zavrtěl hlavou a vrátil dalekohled Vogelovi.
"Nic. Na druhý straně je to prázdný," sotva si sedl, sundal čepici z hlavy, ozvalo se několik dlouhých hvizdů píšťalek. Vojáci ukrytí na stráni uslyšeli šustění kabátů a praskot větví. Šelest zaplnil les pod nimi a silná ruská jednotka se pomalu stoupala po stráni vzhůru.
"Rusové! Dole v kopci!" zakřičel kdosi v jiném opevnění. Ve stejném okamžiku dospěl nepřítel k okraji paseky a vřítil se na ni. Vojáci spustili bojovný pokřik a valili se jako hnědozelená vlna přes vypálenou paseku.
Scheube byl vmžiku u kulometu a chtěl vypálit. Jakmile ale stiskl spoušť, celá zbraň se zasekla. Střepina z rakety totiž poškodila spoušťový mechanizmus a celý kulomet byl tím pádem nepoužitelný.
"Krám jeden blbej," Scheube praštil pěstí do pažby a skrčil se, když se kus od díry přehnala kulka, zaryvší se do země. Rusové již byli v půli paseky, když se ozval štěkot a praskot německých zbraní. Ruští vojáci se nezastavovali a padali přes své mrtvé, kteří klesali po desítkách na špinavou, popelem potřísněnou zem. Stříleli ze svých zbraní a pomalu se blížili k první německé pozici. Kepke zapřel pažbu MP44 do ramene a zamířil. Dvěma výstřely zabil dva vojíny, kteří se chystali vyhodit granáty do kopce a zlikvidovat jimi poničený zákop. Mrtvoly padly k zemi, ale na jejich místo nastoupili další. Kepkemu poskakovala zbraň v rukou, z výhozného okénka vyskakovaly další a další prázdné nábojnice a z hlavně šlehal rudobílý plamen. Z očí mu tekly slzy od studeného větru, jenž se mu opíral do tváře a pažba jej kopala do ramene. Přesto pálil dál a nesundával prst ze spouště, dokud úderník necvakl na prázdno. Když skončil, leželo před okopem šest mrtvých a umírajících Rusů. Zalezl do díry, vycvakl zásobník, hodil jej ve stavu nejvyššího vypětí po utíkajícím Rusovi a trefil jej do nohy. Voják sykl a nakopl prázdný zásobník, který odlétl pár metrů stranou.
Kepka už ale zastoupil Scheube, který svojí karabinou kolil Rusy jednoho po druhým. Zdálo se, že co výstřel, to zásah. Nepřítel ale útočil přímo proti jejich hlavních a vrhal do šíleného útoku stále další a další vojáky. Sovětským velitelům bylo zřejmě jedno, že jejich vojáci umírají v přímé palbě chabě opevněných německých pozic. Vyčerpaní obránci ale měli jedn dvě možnosti: buď bojovat dál v tomhle předem prohraném boji o Neuberg, nebo se vzdát a počítat s jistou smrtí v ruském zajetí.
Vypadalo to, že první vlna druhého útoku byla utopena v krvi. Mnoho Rusů se ani nedostalo za půlku paseky a byli rozstříleni na cáry. Těm, kteří se to podařilo, se dostali přímo na mušku ostřelovačů a mužů v předních pozicích, kteří Rusy kosili jako na běžícím páse. Mladý nebo starý, to je jedno, oni by také neváhali stisknout kohoutek. Ani si nestačili nijak zvlášť orazit, když zaútočila druhá vlna. Vojáci pálili už na okraji lesa a jako šílení utíkali vpřed. Padali, zase se zvedali a zdolávali tu příšernou paseku plnou mrtvých metr po metru. Tentokrát Sověti udeřili na křídla obrany a na ně útok tvrdě dopadl. Boční obranné pozice byly útokem dotčeny sice nejméně, ale zato tu byli méně zkušení vojáci, kteří mnohdy netušili, co mají v tak vypjaté situaci dělat.
"Přeskupte pravý křídlo, pošlete tam posilu, pošlete tam posilu, sakra!" řval Kepke do vysílačky, z jíž druhého konce linky nepřicházela odpověď. "Neslyšej," mrskl rezignovaně se sluchátkem na ušlapanou zem.
"Pozor!" vykřikl Vogel a stáhl Wielanda k zemi. Viděl totiž ruského vojáka, jak míří přími na něj. Wieland stál totiž opřen o strom a svojí puškou zstřelil ruského vojáka, který svým samopalem ostřeloval trojici vyděšených pěšáků krčících se za poraženým listnáčem. Kulky odštěpovaly od kmenu kůru a zarývaly se do dřeva. Kdyby jen kdokoli z nich jen na moment vystrčil hlavu, okamžitě by o ní díky tomu snaživci se Špaginem v ruce mohl přijít. Ten teď ale ležel v kaluži vlastní krve, samopal odhozený kus od sebe. Když desátník dopadl stržen Vogelem na zem, do stromu šlehly tři kulky. Voják se rozkašlal a plival kolem sebe.
"Šmejd jeden rudoprdelnickej," klel Wieland. Vogel mu neodpovídal, protože právě střílel po muži, který se snažil Wielanda odstřelit. Za pár okamžiků se držel za břicho a sténal ve studeném sněhu. Přes křečovitě sevřené prsty protékala tmavě rudá krev.
Náhle se celé okolí zatřáslo. Vojáky v díře pokryl příkrov hlíny a sněhu. Dělostřelecký granát zničil jeden poškozený bunkr a jeho obránci byli rozmláceni na atomy. V zápětí začaly do okolí dopadat další a další granáty. Vybuchovaly v ostrých záblescích a s hromovými explozemi, jenž rozhazovaly do vzduchu zničené kusy stromů, kameny, hořící kusy a zmrzačená těla.
"Musíme pryč, ty děla nás rozmlátěj na kusy!" křičel Kepke, když uviděl, jak dopadající ječící předmět v následném výbuchu zmasakroval skupinku německých střelců ustupujících před Rusy výš na kopec. Nepřítel se dral blíž a blíž k vrcholu a nezabraňovaly mu v tom ani vysoké ztráty. Wieland vyplivl krev z prokousnutého rtu, vyskočil z díry a uháněl nahoru do stráně. Okamžitě se kolem něj roztančily sněhové hrudky vykopnuté kulkami, uštípnutá kůra a tu a tam kolem prosvištěla odražená střela. Zalehl do mělkého kráteru od dělového granátu a střílel po ruských vojácích. Už ani nepočítal, kolik jich zastřelil. Věděl jen, že jich bylo za tenhle příšerný den moc a moc. A ještě více jich bude. Nepřemýšlel o mrtvých, protože dobře věděl, že pokud se jimi bude příliš zabývat, mohl by jednoho dne zjistit, že leží mezi nimi. A to nechtěl. Myslel jen na to, až válka skončí a on si otevře malou restauraci v Berlíně, nebo kdekoli jinde, to bylo jedno. Snil o tom už od té doby, co jej jednou přidělili ke kuchyni. Nějak se mu to zalíbilo, ale ještě než se stačil u kuchyně zabydlet, poslali ho zpátky k jednotce a přímo do těch nejtvrdších bojů v kapse u Děmjanska.
Doběhl k němu nadávající Scheube a skočil mu celou svou vahou přímo na nohy.
"Kreténe, kam čumíš, nevidíš, kde mám hnáty, nebo co?" zaúpěl Wieland. Scheube omluvně mávl rukou a zavrtěl hlavou. Sekundu poté jeho samopal rozstřílel ruského velitele vedoucího své muže do útoku proti chabě se bránící pevnůstce. Jeho náhle bezvládné tělo se svalilo na zem. Scheube zahodil sovětský samopal, do něhož neměl už ani jediný zásobník. Vytáhl revolver, natáhl kohoutek a zastřelil okolo běžícího Rusa. Sotva mrtvola dopadla na zem, upoutal ho hurónský jekot, který vycházel odněkud shora ze stráně. Kepke, který právě doskočil za jeden z plameny ošlehaných stromů, otočil hlavou. Uviděl asi desítku německých vojáků běžících z kopce dolů a pálících ze všech zbraní. Obrátil oči v sloup a zařval na ně:
"Zpátky, kryjte se, proboha! Rusové vás všechny postřílí!" ledva to dořekl, snesl se na muže příval olova. Všechny jej do jednoho přibil za strašných skřeků k zemi. Nepřežil jediný. Jeden z pěšáků zdvíhal ruku k jednomu z přicházejících ruských pěšáků. Pušku držel v obou rukou a obezřetně se blížil k mrtvým němcům a k tomuto přeživšímu. V očích mu četl strašlivý strach, panenky rozšířené hrůzou a oči těkaly sem a tam. Z větví za Rusem vylezl nějaký desátník s Nagantem v ruce. Zrůdně velká a chladná hlaveň se ustálila před čelem raněného. Jediné zmáčknutí uvedlo do činnosti úderník. Zaburácela rána a než si to Němec uvědomil, jeho mozek se rozpleskl po sněhu. Mrtvola sebou praštila na zem a škubla sebou. Pak už jen ležela. Voják s puškou přikývl.
"Koněc filma," prohlásil ten s revolverem. Voják s puškou zkřivil ústa do úšklebku.
Mezitím Kepke s Wielandem kryli silnou palbou poslední muže, kteří ustupovali na vrchol kopce. Do kmenů stromů mezitím vrážely další střely, granáty vytrhávaly další a další obrovské množství sněhu a hlíny. Žhavé střepiny létaly už nebezpečné blízko oběma mužům. Brzy následovali další v šíleném úprku do vrchu kopce. Wieland několikrát zakopl o obnažené kořeny a natáhl se do studeného sněhu. Když se mu to už stalo asi počtvrté, vztekle kořen nakopl, zvedl se a utíkal dál. K vrcholu zbývalo už nějakých pár desítek metrů. Vypomáhal si rukama, nohama a i zbraní. Používal sklopnou pažbu MP40tky jako hůl a rázoval vzhůru k vrcholu. Už sotva popadal dech a na plicích jej bolelo. Mezi osekanými stromy už ale viděl modrou oblohu a konečně vrchol. Těžce zdolal několik pár posledních metrů a vyčerpaně spadl do jednoho z okopů. Oddechoval, plival kolem sebe a opřel si hlavu o vydřevenou stěnu. Zavřel oči a konečně pustil kožený řemen samopalu, který měl celou tu dobu obtočený kolem ruky, až mu skoro celá zmodrala. Sotva oči zavřel, uslyšel pár metrů od sebe kroky a na jeho hruď dopadl stín. Neviděl jej, ale cítil ho. V jednom okamžiku uchopil MP40 do ruky a hned byl na nohou. Už by i stiskl spoušť a rozpáral tak Scheubeho vedví, kdyby jej včas nerozeznal. Vydechl a zase si sedl. Odmítl nabízenou cigaretu a mrskl samopal do kouta okopu. Krev mu bušila ve spáncích a tepala v žilách hrozivou rychlostí.
"Jak to vypadá?" zeptal se těžce. Scheube jen pokrčil rameny.
"Blbě. Kleberovi chlapi držej Ivana jen pár desítek metrů pod kopcem a dlouho je tam držet nebudou, to mi věř. Velí jim rotnej Senfleben," řekl Scheube. Wieland mávl rukou.
"Senfleben. Rotnej Senfleben je stará nula a idiot. Neni schopnej komandovat ani vlastní hovno," řekl. Scheube připustil.
"Stejně všichni víme, že Neuberg je v pytli. Kopec padne a budou mít cestu na město vodevřenou. Posily nepřijdou, to je jasný. Jediná možnost je vypadnout, a to hned," prohlásil Wieland a položil si samopal do klína. Scheube horlivě přitakal.
"Fritz už volal Neuberg a tam mu řekli, že se veškerá obrana přesunuje do vnějšího perimetru," Wieland se zasmál a zavrtěl hlavou, protírající si zarudlé oči.
"Prej vnitřní perimetr. Pár děr, ňákej vostnáč a to bude všechno," dřív, než Scheube stačil odpovědět, objevil se u nich Kepke. Mával na ně puškou a křičel:
"Padáme! Mizíme vocaď, ústup!"
Z vrchu Neubergu uteklo posledních dvacet mužů z více jak stovky obránců, kteří sem přišli. Sověti tak podnikli poslední útok na opuštěná stanoviště. Když se vrhli do prázdných zákopů a opevnění, aby ukořistili hodinky, cennosti a tak vůbec, nevšimli si nastražených granátů, min a různých podobných hraček. Jeden z vojáků zkusmo zvedl sluchátko polního telefonu, od nějž vedl slabý provázek, který po zatáhnutí za něj spustil výbušný mechanizmus, jenž odpálil svazek granátů. Jiný zas zavadil o lanko natažené na podlaze zákopu a z ukryté plechovky se na podlahu vykutálel vlastní ruský granát a vyhodil jej do vzduchu i s jeho spolubojovníky. Výsledkem bylo, že se celá četa rudoarmějců náhle ocitla uprostřed velké vybuchující pasti. Každý chybný krok znamenal jistou smrt. Vojáci zpanikařili, rozutekli se do všech stran a tím aktivovali další nastražené pasti. Brzy byla tahle jednotka úplně smetena z povrchu. Tohle připravili muži z Kleberovy jednotky, která byla v tomhle pluku pověstná vytvářením podobných šíleností. Jednou takhle tihle vojáci vytvořili doslova plamenou řeku, když jeden ruský poručík vlezl do "opuštěného" náklaďáku poblíž mostu přes potok a zkusil natočit motor. Okamžitě vyletěl i s autem do vzduchu a hořící obsah se vylil do potoka a vytvořil onu ohnivou řeku. Nutno dodat, že v tak malém časovém rozpětí, jaký na to četař Kleber a jeho záškodníci měl, byl výsledek opravdu mistrovský. Zuřivý major Kozlov se sám stal obětí jedné takové pasti, když viděl, jak pomalu jeho muži nalezené pasti odstraňují. On sám naběhl přímo do pavučiny provázků natažených mezi dvěma stromky. Jak se je snažil ze sebe strhat, provázky uvolnily pojistky asi šesti granátů a major sebou na výlet do nebes vzal i deset svých podřízených.
Kepkova četa uzavírala voj. Šli po široké zasněžené lesní cestě vedoucí k městu Neuberg. K jeho mužům občas dolehl vzdálený hluk detonací, když nějaký nebohý Rus našlápl na nějakou z pastí. Šel s nimi i Johann Greipe. Lehce se zasmál a povídá:
"Škoda, že po ruce nebyla žádná chata. Takovej svazek ručních granátů v komíně a malej vohýnek v kamnech...," nedopověděl a labužnicky mlaskl.
"Jak dlouho ste se tohle učili," zeptal se Wieland se zájmem. Greipe stáhl obočí a řekl:
"No, na něco jsme přišli hned. Chvíli nám taky trvalo rozklíčovat, co Ivani hned prokouknou a co ne. Na něco se chytli, něco nám vobjevili. Ale na leteckejma patronama narvaný prase to nemělo. Udělali jsme to v Minsku. Poslalo to k k jejich ruskýmu bohovi asi dvacku jeho oveček. Já jsem bývalej profesor fyziky na gymnáziu v Lipsku. Tak sestrojit pro mě podobnej krám neni zas tak těžký," řekl Greipe. Scheube se otočil, povytáhl obočí a vyvalil oči.
"Tak úča, jo?" zasmál se a podával bývalému profesoru láhev s alkoholem. Greipe odmtíl a řekl, že nepije.
"Jak takovej profesůrek přijde k tomu, že sestrojuje tyhle šílenosti?" zeptal se Kepke, když si prolil kořalku hrdlem.
"Tak. Přijde," ale nechal si to pro sebe, proč se dostal do téhle jednotky. Pravda ovšem byla, že se ve vlasteneckém zápalu dobrovolně přihlásil na frontu. Když viděl každodenní hrůzy, chtěl zběhnout, ale chytli jej. Jen díky obrovské klice nedostal provaz, trestný prapor, či kulku a poslali jej k jednotce četaře Klebera. "Ať zhebne tam," vyjádřil se obávaný soudce Koch. Maohl vůbec mluvit o štěstí, že nevyfasoval takovou pěknou celu v germersheimském "hotelu" jak se o tvrdé vojenské věznici vyjádřil Kepke. Jenomže Greipemu se to zalíbilo. Díky jeho praxi z profesorských let, různým pokusům a fyzikálním experimentům stál za řadou opravdu roztodivných výbušných mechanizmů. Pozoruhodně dobře fungujících. Byl také autorem jakési nepsané "studie" o ruských frontových vojácích a velmi brzy jim sestavil "jídelníček" nástrah, pastí, léček a různých vražedných dobrot. Říkalo se, že na jejich jednotku, právě kvůli tomuhle chlapovi, vypsali Sověti odměnu.
Došli k malému rozcestí. Na jejich cestu navazovala jiné, trochu užší a pokračovala kamsi severovýchodním směrem. Kepke určil, že by se měli držet spíše na západ, směrem k Neubergu. Poslal na průzkum šestici mužů a ostatním povolil menší oraz. Wieland, Scheube, Vogel a Greipe se usadili do kroužku. Greipeho mezitím překřtili na Šprta, ale voják se tomu nijak zvlášť nebránil. Dokonce byl i trochu rád. Greipe začal vyprávět, jak dát dohromady podobnou past, jako nastražili tam nahoře. Stačí k tomu jediný ruční granát, plechovka a středně dlouhý provázek. Ten se upevní za pojistku a celý takto upravený granát se vloží do plechovky. Druhý konec provázku se přiváže za něco pevného a dostatečně se napne. Případně se ještě trochu zamaskuje, aby nebyl tak vidět. A první, kdo o něj zakopne, vyhodí do vzduchu větší část jednotky, neboť garnát se vykutálí z plechovky a spadne na zem.
Když se chtěl Šprt pustit do dalších návodů, vracela se průzkumná skupinka na palubě jednoho ze dvou náklaďáků, které se draly po zasněžené cestě vzhůru. Na stupačce předního auta stál nějaký voják a mával na ostatní muže samopalem. Kola Opelu rozhrnovala sníh a zmrazky se rozletovaly do stran. První náklaďák měl přes kapotu naházené ojíněné větve, které byly přichyceny k plechům dráty, aby nepadaly. Auto zastavilo kus od rozcestí a poddůstojník seskočil. Dupl těžkýma botama do sněhu, sundal řemen samopalu z ramene a vydal se pomalu ke Kepkovi. Velitel mu zasalutoval a poručík mu letmo odpověděl.
"Veliteli, situace je špatná. Sověti se svými tanky obcházejí Neuberg a snaží se nás uvnitř obklíčit. Moji muži drží jednu z posledních cest ven a dovnitř. Jsou to nějaké sklady na staré železniční vlečce. Vy a vaši muži nám můžete pomoci. Nastupte do aut a pojeďte," řekl poručík. Kepke přikývl.
"Dobře, máme snad ňákou munici, abychom mohli Ivani eště trochu kopnout do prdele, pane...,"
"Frisch, Helmut Frisch. Velím tam pěší rotě, tedy spíše jejím zbytkům. Tak rychle, nasedejte, nemáme už moc času," pobízel Kepkeho a jeho muže na palubu náklaďáků.

4.

Kola aut dusala po sněhu a rozlamovala kusy ledu v zamrzlých loužích. Vojáci se mačkali na ložných plochách pod plachtami a snažili se moc po sobě nešlapat. Když Opely vyjely z lesa, uviděli ti, kteří seděli blíže ke konci korby hořící Neuberg. Většina domů ve městě byla historická. Ty kompletně všechny hořely. Nad Neubergem se vznášel příkrov kouře a v něm prolétávaly útočící sovětské stíhačky, které napadaly německé oddíly v okolí města. Na obzoru zuřila nějaká bitva, to Vogel poznal podle záblesku, explozí a zvedajících se gejzírů sněhu a hlíny. Něco tam také hořelo. Vozy uháněly po uježděném sněhu na nějaké polní cestě a docela výhružně se kymácely. Skoro to vypadalo, že se každou chvíli musí převrhnout, vyklopit vojáky a rozmačkat je pod sebou. Míjely vraky ohořelé techniky, z nichž mnohé ještě doutnaly. Podél cesty stály ruská i německá zničená vozidla, auta, náklaďáky, viděli i motorku, ale i zničené tanky. Občas kolo zapadlo do nějaké té díry po louži a všichni, co zrovna stáli, se praštili o žebroví korby. Řidiči se ale snažili se co nevíc vyhýbat takovým dírám. V zatáčkách to už bylo trochu horší. Tam se auto opravdu málem převrátilo a od definitvního pádu z náspu, který by snad přežil jen málokdo, je zachránilo svodidlo. Levý blatník strašlivě skřípal, dřel a skučel, když drhl po plechu svodidla, až odletovaly jiskry. Řidič podřadil a sešlápl pedál plynu až k podlaze, Opel vystřelil vpřed a málem narazil do před ním jedoucího kolegy. Trochu vybočil do protisměru, aby viděl, jak je to ještě daleko. Moc ne, už bylo vidět těleso dráhy a nějaké roztřískané budovy.
"Už tam musíme bejt," řekl Wieland a chytl se za tyč na střeše auta. Scheube potřásl hlavou a pohladil svůj kulomet.
"To by se mi taky líbilo. Mačkáme se tu ak banda teplejch kokotů," popleskal ještě trochu pažbu.
"Se ti to tak líbí, nebo co?" utrousil Vogel.
"Jako co? Myslíš odstřelovat rudoprdelníky touhle láskou? No jasně, ňák mi ten krám přirost k srdci," usmál se Scheube a přejel jemně po pažbě ukořistěného sovětského Tokareva.
"Si magor, víš to?" řekl pohrdlivě vojín Schmidt. Scheube se na něj zašklebil.
"Ukopnu ti prdel a pošlu ji Stalinovi vovázanou růžovou stužkou," zavrčel na vojína.
"A já tobě hlavu, debile," řekl klidně Schmidt. To, že se Scheube na vojína nevrhl, byla zásluha Vogela s Wielandem, kteří oba muže drželi na tak malé ploše od sebe. Asi by to skončilo tím, že by jeden druhého vyhodil z náklaďáku ven, kdyby je ti dva opravdu nedrželi od sebe.
Auta přeletěla přes železniční přejezd a muži na druhé straně stihli jen tak tak odstranit zátarasy z cesty, aby je Opely nerozrazily. Gumy zahvízdaly na dláždění před prvním skladištěm. Budova, stejně jako všechny tady, byla úplně rozmlácená, vyhořelá a rozpadlá. Původně klenutá plechová střecha ležela zmačkaná ve skladovacím hangáru, nad okny a velkým vchodem byly vidět očmouzené cihly, které výbuch a oheň obnažily.
Celkem tu byly tři sklady postavené vedle sebe, naproti nim nějaká správní budova a nějaké dřevěné, zázrakem stojící kůlny. Jak už bylo řečeno, sklady zničené, budova s kancelářemi v troskách a kůlny jen lehce poničené. Dláždění pokrývaly trosky, očazené kusy dřev, železo, střepy a části zničených automobilů. To byly pozůstatky tří nákladních Mercedesů, jenž dostaly přímý zásah dělostřeleckým granátem a obrátily se kompletně v prach, ovšem i s družstvem pěšáků na palubě. Muži vysedali z náklaďáků a řadili se před nimi. Když je chtěl Kepke rozdělit do družstev, projel nebem ječivý zvuk a mina rozmetala druhý Opel. Auto se zeměnilo v hořící cosi a hnáno silou exploze rozjelo se přímo proti stěně jednoho z hangárů. O ní se zastavilo a ještě více vzplanulo. Jeden ze střelců z jednotky bránící tyhle ruiny se zvedal z bláta, sbíral ze země rukavice a přilbu.
"Šmejdi. Voni ty náklaďáky snad viděj, nebo co," plival kolem sebe.
"Tak to by stačilo, chlapi! Každej si najděte ňáký místo. Zkusíme to tady udržet, Ivan tu bude co nevidět," řval Kepke a sám se připojil ke druhému družstvu, které v jedné poničené budově, z níž se zachovaly jen obvodově zdi, instalovalo minomet. Scheube s Vogelem a dalšími muži míjely vyhořelý vlak, který tu stál na jedné ze dvou kolejí, které vedly podél hangárů. Lokomotiva ležela převrácena opodál a mohutný parní kotel asi při havárii prorazil dřevěná vrata budovy a vletěl do hangáru. Každopádně teď se válel pod hromadou železné konstrukce plechů, kdysi tvořících střechu, a cihel. O kus opodál, asi tak dvacet merů, byl do země vyhloubený okop obložený sutí, plechy a zamaskovaný nějakými drátem a provazy svázanými větvemi. V něm spočíval protitankový PaK 40 a mířil na nevelký lesík, kus od železničních skladišť. Tam zpozorovali obránci ruské tanky. Kus odsud byl ještě dobře schovaný jeden jediný kanón ráže osmdesát osm, který měl fungovat jako poslední obrana, až sovětské jednotky prolomí obranu kolem budov a vtrhnou dovnitř.
Vogel a Scheube zalezli do jedné roztřískané dílny a usedly na ponky pokryté střepy a kusy okenních tabulek.
Všechno tu bylo komplet rozbité od toho, jak sem dopadla letecká bomba. Co nezničil samotný výbuch, dokonal požár a střepiny, jež omlátily omítku mnohde až na cihly. Oba muži pozorovali, jak do dílny přicházejí další, seděli na studené, sněhem poprášené zemi a už ani nekouřili. Vogelovi už kuřivo pomalu docházelo a Scheube už neměl tabák. Pozoroval vojáky, jak disciplinovaně obsazují vchody, žebřík na střechu, utemovávají okna vedoucí ven a rozmisťují své zbraně. Pomalu jim docházelo, že odtud se bude ustupovat těžko. A jestli vůbec.
Bylo lehce po čtvrté hodině odpolední a slunce se pomalu klonilo k západu. Na mraky potaženém nebi se pomalu rozžalo rudé světlo zapadajícího slunečního kotouče a nastával jeden z tisíců frontových večerů, kdy v dálce zní tlukot kulometu, hučící exploze a klapot motorů. Hlava muže se instinktivně sehne, když nějaký z těch granátů dopadne příliš blízko jeho pozice a do soumraku vyšlehne rudobílý plamen exploze. Prozatím se na obloze vždy jen zablesklo a následoval výbuch. Někde ryčely motory stíhaček a bombardérů vrhajících se na své cíle kdesi v ruinách Neubergu nebo jeho okolí. Občas zaslechli střílející protiletadlový kanón, jehož burácení přehlušil výbuch bomby, aby se z něj zas rachocení kanónu s novou silou prorvalo. Sověti zahájili na město noční útok, ale stále naráželi na tvrdou obranu města složenou ze všeho, co mohlo nést pušku a bojovat. Wehrmacht, Hitlerjugend, Volkssturm, policie a snad i městští hasiči. To všechno bojovalo v okolí města ve snaze tak tuhý nápor útočících svazků nepřítele doprovázených tanky T34 zastavit. Nedařilo se. Podle zachycených radiových zpráv dobývali Rusové jednu pozici za druhou a pomalu město svírali ze dvou stran. Pokud se nestane zázrak, jakože nejspíš ne, budou obránci lapeni uvnitř hrozné pasti, z níž nebude úniku.
Pomalu se snesla noc. Na nebi svítil měsíc, těch pár hvězd a tmou táhly mraky, jež měsíční světlo tu a tam zakrývaly. Foukal studený vítr a vojáci uvnitř rozvalin skladovacích hal, trosek v okolí a zákopech se halili do kabátů, dek a do zimníků. Zima byla tuhá a štípavý mráz se vkrádal i do těch nejtepleji zařízených krytů a zákopů. Pak se někde na jihozápadní straně rozsvítila k nebi stoupající bílá světlice.
"Už je to tady. Ivan jde," řekl Šprt tiše a přitáhl si samopal blíže k tělu. Odjistil zbraň, přelezl k průduchu komínu nalepenému na stěnu a rozhlédl se po obloze. Světlice se padala k zemi, její světlo sláblo až dočista zhaslo úplně. Vogel si myslel, že ho nejspíš klame sluch, ale zdálo se mu, že ze tmy přichází vzdálený zvuk motorů a vrzání pásů. Ne, nezdálo. Z toho malého lesíka opravdu vyjelo asi pět T34 následovaných pěchotou. Museli je tam ukrýt už dřív, když je neslyšeli přijíždět. Kolosy se valily po poli, drtily zmrzlé hroudy a klestily cestu pěšákům.
Muži v úkrytech začali zalézat a chystat protitankové pěsti. Každému bylo jasné, že tohle bude tvrdý a nerovný boj, ze kterého pro mnohé nebude úniku. Silnější družstvo pod Kepkeho vedením naběhlo do kancelářské budovy, zatarasilo dveře a rozmístilo se v přízemí. Schody do prvního patra byly totiž zborcené. Tanky se již blížily a byly také hlasitěji slyšet. Vogel přelezl ke vchodu a opřel samopal o vyražené dveře ležící opřené o stěnu. Dýchal si do dlaní, mnul si je, potom si nasadil vlněné rukavice a hrábl po zbrani. Namířil na roh jednoho ze skladišť a čekal, až se mezi nimi objeví prvý ruský voják. Mezitím začal nepřítel okolí skladů ostřelovat z minometů. Kolem dopadaly hučící, skučící a tupě řvoucí střely a systematicky likvidovali dláždění, jehož roztříštěné kostky se se rozletovaly do okolí. Jedna taková mina dopadla asi dvacet metrů od Vogela a mužů u vchodu. Okamžitě je zahalil oblak dýmu a prachu ze zbortivší se střechy, která zavalila pravé křídlo dílny, tlaková vlna jimi všemi zacloumala a zalehlo jim v uších. Vogel se rozkašlal, když mu do úst vniklo pořádně prachu. Několik vojáků bylo zabito a někteří zraněni. Ti sebou škubali před vchodem a pomalu umírali. Vogel a tři další pěšáci se v poslední chvíli ukryli dovnitř do dílny, a tak je smrtící proud střepin a kamenných úlomků a úštěpků minul. Teď odstraňovali raněné z chodby, která se naplnila krví a omlácenou popadanou omítkou, rozdrcenými cihlami a padlým železným nosníkem, který se uvolnil ze stropu a zaduněl an dřevěné podlaze.
"To bylo jen tak tak. Eště kus a měli bychom po prdeli," oddychoval Scheube krčící se za kulometem. Vogel si ze sebe smetl sníh a kousky omítky. Přikývl a raději zalezl ke Šprtovi za komín.
Rusové mezitím podnikli útok na pravé křídlo obrany v jednom ze skladišť, ale soustředná palba pušek a samopalů je s krvavými ztrátami odrazila. Jenomže nyní k útoku nastoupily tanky. Prvé dva T34 doslova rozstřílely prostřední hangár na mraky a jeho zdi se nyní hroutily za obrovského lomozu a hukotu k zemi. Ze zbořeniště ihned vyvstal mrak prachu a kouře. Do nebe letělo sklo, železo, dřevo a suť. Tím vším si prorážel cestu jeden z T34, ale bohužel uvízl přímo uprostřed ruin. Pravý pás se mu zaklínil mezi ocelvoým pilotem, který kdysi podpíral část stropu a hromadou cihel, tvořivších zhroucenou levou zeď. Tank otáčel věží a pálil do všech stran. Ale jen do okamžiku, kdy jej zasáhy dvě střely z panzerfaustů a úplně jej zničily. Zbylo z něj jen hořící pancéřové torzo, jemuž ze všech otvorů šlehaly dlouhé plameny. A když pak vybuchla doposud nepoužitá munice, věž se rozervala a rozletěla do okolí. Vzápětí po tom výbuchu začala přes trosky a mezi zbývajícími zachovalými budovami hlavní útok pěchota. Pomáhali si granáty a zápalnými láhvemi, stříleli ze všech svých zbraní a drali se vpřed. Najednou spustily Scheubeho kulomet a zbraně obránců v kůlnách, kancelářích a dílně. První vlna byla úplně smetena a roznesena na hadry. Mrtvoly padaly na zem, do skulin mezi sutinami a na betonové podlahy hangáru. Horké střely syčely ve sněhu a zarývaly se do likvidovaného dláždění. Jiní sovětští vojáci vběhli přímo do ďábelské sprchy německých zbraní, které je likvidovaly doslova jako mouchy. Když se ukázalo, že bez krytí prostě neprorazí, nasadili jejich velitelé veškeré tanky, které byly k dispozici. Jeden z T34 se hnal přímo proti doposud neodhalenému protitankovému hnízdu v té díře. Velitel děla nastavil zaměřovače a lehce kanónem otočil. Řidič rozjetého ocelového kolosu si jen všiml, jak se cosi v díře pohnulo, a jak z toho vyšlehl bílý plamen. Celý přední pancíř T34 byl zasažen. Mohutný a děsivý náraz proběhl celým tankem a řidič s velitelem okamžitě omdleli. Tank se stočil bokem ke kanónu, jehož osádka horečně nabíjela další náboj. Když se chystali znova vystřelit, explodoval ani ne šest metrů od nich granát od jiného sovětského tanku. Tlaková vlna odhodila nabíječe a střelce několik metrů daleko. Jeden z mužů u kanónu se v děsu otočil a uviděl asi poslední věc ve svém životě, totiž blížící se pás tanku, který jej brzy rozmačkal i s kanónem na kaši. Když tank projel, zbyla tu jen krvavá kaše s částmi kostí, která kdysi bývala osádkou kanónu a pak samotný zválcovaný PaK.
Šprt pálil ze svého samopalu a právě zastřelil svého desátého Rusa v téhle bitvě. Vogel se zasmál, vyklonil se a prošpikoval olovem dvojici ruských vojáků lezoucích po žebříku na poslední stojící zeď zničeného skladiště. Jeden z mužů jen roztáhl ruce a bezmocně padal dolů. Ten druhý se zamotal do šprušlí železného žebříku a zlámal si ruce i nohy. Chvíli visel v bolestech na žebříků jak vpletený do kola, než jej zasáhla milosrdná kulka německého ostřelovače. Na zdi se rozcákla krev a mrtvola padala z několikametrové výšky na zem. Scheube střílel ze svého kulometu a kolem něj se hromadily prázdné kouřící nábojnice. V okolí skladišť se válela mrtvá těla, umírající a naříkající ranění, jež nabíraly stovky a stovky svištících střel, smýkaly s nimi po zakrváceném dláždění a usmrcovali je. Noční tmou zářily plameny, explodovaly granáty a snášely se k zemi závoje jisker. Náhle se na nádvoří vřítilo cosi, o čem Scheube hned nevěděl, co mělo být. Valilo se to po dlažbě a drtilo mrtvoly i dosud živé, kteří té věci přišly pod pásy. Byl to ten T34 zasažený z rozdrceného kanónu. Střela sice T34 trefila, ale výbuch zapálil vrak německého tanku a hořící olej se zbytky paliva ulpěly na bocích obrněnce, vzplály a hořely rudým plamenem na pancířích T34. Tank se hrabal přes sutiny a byl na něj strašidelný pohled, jak se ta planoucí masa ocela rve s kusy budov a překonává je. Pásy hrnuly kusy cihel, ohýbaly traverzy a tříštily to sklo, které se vysypalo z okenních tabulí a dopadlo na dláždění. Ostrý zápach hořící směsi se rozléval po okolí a to pekelné vozidlo rozsévalo smrt všude, kam vjelo.
Kancelářská budova se stala terčem prudké sovětské palby. Pod Kepkem zničeho nic přestala existovat podlaha patra hned poté, co proběhl jedněmi prostřílenými dveřmi, které před sebou rozkopl, až se rozletěly na prkénka. Za rachotu, burácení a exploze se téměř polovina patra propadla do přízemí a zasypala šestici vojáků, kteří se snažili zastavit příval ruských pěšáků valících se sem teď už ze všech stran. Po výbuchu granátu z kanónu tanku se po závalu proběhla ještě delší kulometná dávka a zabila vojáka, jenž si zlomil nohu a ze zlomeniny trčely kusy kosti. Kepke dopadl vedle Wielanda, jenž se plazil k protitankové pušce válející se pod oknem. Z odřeného krku mu tekla krev, kabát pokrývala vrstva rozmočeného a znovu ztvrdlého prachu, drobných kousíčků cihel a bláta. Zvedl pušku, mrskl jí do roztříštěného rámu okna a zamířil. Našel střed věže a vystřelil. Neuvěřitelně silný výstřel mu vrazil pažbu pušky do ramene, až vykřikl. Pustil ji a sedl si na zadek. Zbraň zarachotila na ušpiněné podlaze a zůstala ležet, už do ní nebyly náboje. Odlezl po čtyřech za převrácený kancelářský stůl, kde už leželi čtyři další vojáci. Jeden z nich mu podával pancéřovou pěst. Měl poraněný obličej, pořezané ruce od střepů a zraněnou levou nohu.
"Na, doraž ho, sráče," sýpal a tiskl mu pancéřovku do rukou. Rozklepaný Wieland ji přijal, vyklopil mířidla, přeběhl k oknu, okolo nějž se rozprsklo množství kulek. Jedna z nich vlétla dovnitř a zasáhla pěšáka, který právě vběhl do místnosti. Střela jej srazila k zemi a pod ním se okamžitě začala tvořit temná krvavá kaluž. Wieland zamířil na stojící tank, jenž stále otáčel věží a kanónem s kulometem přeorával prostor mezi skladišti a kancelářskou budovou, stiskl spoušť a z trysky vyšlehl plamen. Raketový náboj ulétl pár metrů a zanořil se do boku kolosu, kde vybuchl. Ze zmrzačeného boku tanku vyletěl bílý plamen, za ním vzápětí mrak kouře, z něhož prošlehávaly ohnivé jazyky. Přes ně viděl, jak se z poklopů hrabou ti, kteří výbuch přežili. Velitele tanku rozerval Scheubeho kulomet, po jehož dávce odletěla potrhaná mrtvola na přední pancíř, botou zavadila o vytočenou hlaveň a zůstala ležet u polosvlečeného pásu. Tank mocně vzplanul a šířil se od něj žár. Uvnitř vybuchovala munice, vzňal se zbytek benzinu a rozlil se dovnitř do tanku. Oslepující požár ihned prosvítil okolí a ti dosud přežívající němečtí obránci mohli jasně vidět i ty dobře ukryté ruské vojáky.
Rozpoutala se ještě tvrdší palba než dosud, celý komplex budov se naplnil neprostupnou olověnou zdí, paprsky trasírek létaly sem a tam, svištěly k nebi, střely se zarývaly do průčelí budov, odrážely se od zničeného tanku, zasahovaly i sobě určené cíle. Kepke zamířil dírou ve zdi a dvakrát stiskl spoušť. Kulky se rozprskly po zemi a v samopalu došel zásobník. Vyndal jej, mechanicky sáhl pro další, zacvakl jej a jako šílený pálil dál. Spustil ryk, celým tělem cítil kopání oheň plivající zbraně a slyšel po schodech cinkající nábojnice. Mezitím dole na dlažbě umírali další a další vojáci. Kulky si nevybíraly, kulky letěly tam, kam byly vystřeleny a neptaly se na to, kdo má být cíl. A zabíjely. Konečně se zdálo, že Rusové začínají ustupovat. Bitva slábla, až utichla úplně. Ruinami budov se ozývalo jen sténání raněných, chroptění těch, kteří pomalu umírali a nějaké povely.
Vogel vylezl ze své skrýše za komínem a následován Šprtem se vydal ven. Oba muži svírali své zbraně a pomalu kráčeli po rozbitém dláždění, překračovali ležící mrtvoly. Občas se některý z mužl shýbl k některému ze svých padlých, kdyby náhodou ještě někdo žil. Většina jich ale zemřela tam, kde padla. Došli však až ke zničenému tanku, za jehož torzem ležel německý voják. Z koutku úst mu vytékal pramínek krve a levou ruku měl utrženou. Krátce a přerývaně dýchal a cosi neslyšně šeptal. Šprt si jej všiml jako první.
"Rychle sem, tenhle snad žije!" vyřikl. Hned u něj bylo dalších několik chlapů, kteří odněkud vynesli prostřílené křídlo dveří od vstupu do dílny. Raněného na ně naložili. Vykřikl bolestí a pahýl mu bezmocně plandal podél těla. Neměl mnoho šancí na přežití, ztratil příliš krve a i kdyby, byl tu jediný zdravotník a navíc také zraněný. Byl opřen o kulkami posekanou stěnu schodiště-ruská kulka jej trefila do prsou. Vogel vyšel zpoza kouřícího a rozžhaveného vraku tanku. Vytáhl poslední cigaretu a zapálil si ji. Vyfoukl kouř a pohlédl k zataženému nebi. Už ani měsíc nesvítil. Jakoby se ani ten mlčenlivý noční průvodce nechtěl koukat na tu krvavou lázeň, jakou ta poslední válečná zima byla. Už brzy musí být konec...
Udělal krok. Jak noha v těžké botě dopadla do kalné louže, v níž se mísila krev s blátem a olejem, práskl výstřel. Zlý, štěkavý a burácivý. Střela překonala během zlomku sekundy vzdálenost mezi poškozeným třetím skladištěm a zničeným T34. Vogel jen ucítil, jak cosi kleplo do jeho přilby. A pak nic. Oči se mu zatměly, cítění těla jej opustilo a stal se ničím. Muži v okolí jen viděli, jak se vojákovo tělo svezlo do louže a dopadlo tváří do hladiny. Kalná voda se pod dopadaem těla rozstříkla do stran a zase se jako příliv k mrtvole ve vlnách blížila. Prostřelená přilby spadla muži z hlavy a odkoulela se pryč. Spočinula kus od velkého kolíku, který se při explozi uvolnil z pásu tanku a se škrábavým zvukem se u něj stočila a zůstala ležet obrácena dnem vzhůru. Vogelovy oči pomalu hasly a zalil je kal. Jeho uniforma se nasakovala vodou a těžkla. Mrtvé dlaně zaplavovala zakrvácená špinavá voda a utápěla je. Byl mrtvý.
"Hansi!" vykřikl Šprt a vyběhl z vchodu do dílny, do něhož už právě vkračoval. Na poslední chvíli jej zachytil jeden ze střelců z Vogelova družstva.
"Zůstaň kruci na místě, chceš si taky nechat vystřelit mozek z palice?" a vrhl jej zpátky ke stěně. Ti muži, kteří ještě byli venku na nádvoří a ještě se nestačili schovat, začali střílet a házet granáty.
"Ostřelovač! Ostřelovač!" křičeli. Scheube se slzami v očích natáhl závěr kulometu a rozstřílel slabou zeď poškozené budovy. Jeden z menších početních oddílů vtrhl do budovy a ozvalo se pár výkřiků, nadávek, tupých úderů a jediný výstřel. A zase ticho. Ostřelovač byl mrtvý. Když Šprt doběhl k chladnoucímu Vogelově tělu, byl u něj už Kepke a pár dalších vojáků. Klekl k němu a obrátil jej na záda. Jeho ruce byly studené a obličej zmáčený krvý. Vyskočil, kopl do kusu kamene, uchopil samopal za hlaveň a mrskl jím o bok tanku. Příchozí Scheube jen zatlačil mrtvému oči.
Snášeli mrtvoly k vykopané jámě kus za sklady dobrou hodinu. Kepke seděl opřený o prostřílenou skříň s nějakými spisy a sám se divil, proč je Rusové nenapadli ve druhé vlně. Vždyť je mohli úplně snadno rozdrtit...

5.

Seděli uvnitř rozstřílené dílny a koukali do slabě doutnajícího ohně. Rozdělali jej jednoduše s ohořelými kusy nábytku. Pár nohou od židlí, kus přeražené desky stolu a opěradlo z křesla. Šprt do té hromádky foukal tak dlouho, dokud na vrchu nevyskočily slabé oranžové plamínky. Pak si ohřál ruce, promnul si je a vrazil zpět do kapes kabátu. Posadil se vedle Wielanda a Fromma. Kolem postávalo posedávalo pár dalších mužů, většinou z už rozprášených střeleckých družstev a čet, které sem byly narychlo svolány z okolí. Od vojáků se dozvěděli, že německé jednotky dobyly v zoufalém protiútoku železniční překladiště kus od Neubergu a nyní urputně bojují s Rusy a daří se jim ho udržet. Sověti prý mají velké ztráty na lidech a technice, ale nepolevují v útočení. Obrana v Neubergu se pomalu hroutí, navzdory tomu se město stále drží, i když je jeho většina naprosto v troskách a mezi nimi zuří kruté souboje muže proti muži a v ruinách se to hemží ostřelovači. Wieland si dost dobře dokázal představit, jak to tam teď musí vypadat. Mrazem zkoušení starci a děti z domobrany či Hitlerjugend, zničené domy a k smrti vyčerpaní pěšáci.
Jeden z mužů vypověděl, že kus od neubergského nádraží se soustřeďuje větší bojová skupina s cílem zaútočit na něj a obsadit ho. Jenomže s polovinou noci přišla velká sněhová bouře a znemožnila spojení. Skupina prý očekává rozkaz k útoku.
Dřív, než se chlapi stačili zeptat na podrobnosti, objevil se ve dveřích Kepke. V ruce držel pomlácenou přilbu, jeho nárameníky byly utrhané, ruce sedřené a uniforma celá špinavá, chybělo na ní i pár knoflíků. Hodil přilbu i samopal na mokrou deku ležící v rohu a posadil se na kus rozbitého křesla.
"Mám ňáký nový rozkazy. Ivany prej u města dost kopli do prdele a ňáký lidi se chystaj zaútočit na nádraží. Vod nás potřebujou prej průzkum. Z jejich strany to nepude, je tam Rusů jak sraček. Padlo to teda na nás, tak kdo pude dobrovlně?" zeptal se velitel. Vojáci se na podívali na sebe a znovu na něj, ale nikdo nic neříkal.
"Fajn, takže ty, ty a ty," ukázal prstem na Šprta, Wielanda a Fromma. Pohodil hlavou, aby jej následovali a zamířil k rozmlácené budově ředitelství. Venku mezitím začala sněhová bouře. Vítr fičel a hnal mužům do zad kvanta sněhu. Studené vločky jim zalézaly za límce kabátů, do rukávů a ledový vichr je studil. Vyhrnuly límce, nasadili rukavice a dýchaly si do zkřehlých dlaní. Překračovali mrznoucí mrtvoly, vyhýbaly se loužím, kusům spadaného plechu, sestřelenému trámoví a sklu, jež zapadalo sněhem.
Když vešli do stavení, nebylo to tu o moc lepší, jen sem nefoukalo a nepadal tolik sníh. Kepke je zavedl do jedné místnosti pod schody, rozžehl petrolejku a rozvinul potrhanou mapu. V rychlosti na ni zakreslil nějaké body a zkratkami je popsal. Podle tohoto letmého popisu, který se veliteli jednotky podařilo získat, zjistil, že Rusové byli opravdu na několika místech odraženi a nyní tu vyčkávají. Jinde zase udeřili o něco silněji, ale obrana jim nedovolila prorazit. Tak jako tak, muselo to tam teď být strašlivé. Navíc v tomhle šíleném počasí, kdy nebylo vidět ani na víc jak čtyřicet metrů. Podle Kepka prý ideální počasí na průzkum.
"Je to jednoduchý. Pokud chcem dostat nádraží, musíte tam jít, vomrknout co tam všecko maj a přinýst to sem. Já to na velitelství, čert vem kde je, vodvysílám přes rádio," řekl Kepke, když se chtěl Wieland na něco zeptat.
"Sakra Fritzi, to mám jako vlízt těm rudejm řitím až na talíř? Teda, ne, že bych to nikdy nedělal, ale tohle je fakt vo držku," řekl Wieland. Šprt s Frommem přikývli. Kepke vzdychl a opřel se oběma rukama o stůl. Podíval se ještě jednom na mapu a vytřel si vločku, spadnuvší mu do oka.
"Já vim, chlapi, já vim. Ale koho tam jinýho mám poslat. Navíc, dokud je venku takováhle bouřka, máte to dobrý. Ivani hovno uviděj a vy můžete docela v klidu projít. Musíte jít pořád podél trati. Ta tu vopisuje takovej velkej voblouk. Asi po třech kilácích je za nevelkym lesem to nádraží. Ale bacha, Vasil tam určitě nechal pár chlápků s kvérama, takže pozor," velitel si chtěl zapálit, ale veškeré kuřivo mu zvlhlo.
"A co ten útok. To jako do toho pošleš celou tuhle trosku jednotky? A kdo zustane doma?" zeptal se Šprt. Kepke zavrtěl hlavou a odvětil:
"Ne, pošlem jim tam dvacet chlapů. Ty udeřej nepříteli do zad. Vy se s nima potkáte, až se budete vracet a přidáte se k nim,"
"Každopádně to zas vypadá na dobrou prdel," uzavřel Wieland. Málomluvný Fromm nic neřekl.
O půl hodiny později opouštěli ten rozmlácený skladový areál. Zmizeli za náspem dráhy a pomalu po ně sklouzli. Tady pod ním byli alespoň částečně chráněni před tou fujavicí. Zbraně si nahodili na záda, pomalu a obezřetně vyrazili vpřed. Nikde nesvítilo žádné světlo, byl slyšet jen přerušovaný hluk boje. Neměli střílet, pouze jen kdyby to bezprostředně vyžadovala situace. Rozkaz zněl: průzkumný úkol, neútočit. Mapu s sebou neměli, museli se řídit jen podle toho, co jim Kepke řekl. Opatrně se posunovali vpřed, rozhlíželi se do stran a snažili se moc nevnímat ten ledový vichr ženoucí proti nim sníh. První šel Wieland a pořád si opakoval Kepkeho slova, jimiž popisoval okolí. Mohli být tak ve čtvrtině cesty a šlo to hladce. Doposud žádná komplikace se nevyskytla. Brodily se po kolena sněhem, nadávali a kleli. Celou dobu se drželi náspu trati a šli podél něj pořád dál. Dokud takhle prudce sněžilo a foukalo, nemohlo je odhalit žádné ruské letadlo. Navíc by ani nemohla vzlétnout, kvůli tak silnému větru. Kus před nimi se z bílé stěny vyloupla nějaká stavba. Nebyla ani moc poničená, jen postrádala střechu. Wieland sundal z ramene pušku a pevně ji namířil před sebe. Udržoval na mušce vchod do domku a byl připravený kdykoli střelit. Dohnal jej Šprt a dlaní se dotkl hlavně pušky. Lehce ji sklonil a pohlédl Wielandovi do tváře.
"Víš co povídal velitel, nestřílet," řekl klidně. Fromm nic neříkal a vydal se k domku. Několikráte zakopl o zmrzlou hroudu hlíny a spadl do studeného sněhu. Ostatní se za ním vydali a dlouhými skoky jej předehnali. Wieland zalehl na násep a plazil se sněhem vzhůru. V domku se nic nehýbalo. Vstal, chytl se za telegrafní sloup, přitáhl se a už stál na kolejích. Vytáhl pistoli a následován Frommem vstoupil do malého domku. Uvnitř bylo všechno zničené. Stěny byly pomlácené od kulek, ležely tu dvě zapáchající mrtvoly nějakých Němců a na vyražených dveřích byly krvavé stříkance. Kolem mrtvých ležely prázdné nábojnice, zbraně a nějaký ten nábytek. Šlo o drážní hlásku, ze které se ovládala nějaká návěstidla na tomhle úseku trati. Teď momentálně sloužila jako "obranný bod". Zařízení pro železniční návěstidla bylo rozstřílené a rozbité pažbami. Asi jej zničili přeživší Němci při ústupu, nebo Rusové z radosti nad vítězstvím. Fromm vstoupil do menší místnosti a uviděl mrtvolu železničáře ležící přes převrženou židli. Byl střelen zezadu do týla. Wieland hlavní pušky onrátil jeho ruku, na níž byla připevněna ušmudlaná páska Volkssturmu.
"Tak toho dostali Ivani," řekl Šprt. Wieland mlčky přikývl. Z místnůstky vedl úzký žebřík nahoru na půdu. Upozornil ostatní, aby byli zticha a pomalu vystoupal po prvních příčkách. Praštil pažbou do deklu, jenž se vylomil z pantů a odletěl kamsi do tmy na půdu. Rozsvítil baterku a rozhlédl se po podkroví. Kromě nějakého bordelu tu nic nebylo. Šlo mu spíše o to, jestli se tu neschovává nějaký raněný Rus nebo Němec.
Slezl zas dolů ke svým dvěma kamarádům.
"Nic, je to čistý," zkonstatoval.
"Telefon je vodříznutej, to se dalo čekat," řekl Fromm. Vůbec byl málomluvný, spíše mlčenlivý. Šprt se k němu obrátil:
"A co sis jako myslel, že zavoláš Adolfovi do baráku, jestli náhodou nemá u sebe ňákou z těch zázračnejch zbraní?" Wieland zvedl převrženou židli a sedl si na ni. Zavrtěl hlavou a zívl. Vytáhl náčrtek, který si namaloval u Kepkeho a porovnal ho s okolím. Už to nemohlo být daleko. Asi tak možná kilometr a půl. Tady někde musí končit ten oblouk trati, za ním už bude nádraží. Co si sám myslel, tak bude plné Rusů. Budou tam mít asi určitě tanky, děla, raketomety a bůhví co ještě. Bude dost sebevražda na tak opevněné nádraží zaútočit, ale pokud byla ta hlášení o čekající bojové skupině pravdivá, mohli by mít nějakou šanci se na tam probojovat. Probojovat...a co potom. Jestli je obklíčí, budou v pasti a vydáni nepříteli na milost a nemilost.
Z úvah jej vytrhl Fromm. Poklepal mu na rameno a naznačil, jestli by už neměli jít. Wieland přikývl a zavolal Šprta. Pomalu se vykradli z domku a zase seskákali násepm dolů. Mezitím se vánice utišila a už ani tolik nesněžilo. Bohužel se ale rozjasnilo a vysvitl měsíc. Zalil rovinatou krajinu mrtvolným bledým světlem. To si nemohli teď vůbec přát. Rozhodně to hrálo do karet nepříteli. Museli vyrazit a stůj co stůj být co nejrychleji v lese, kterým trať probíhala, a za kterým už bylo nádraží. Utíkali okolo zmrzlých keřů, přeskakovali zmrzlé větve a vyhýbali se spadaným telegrafním drátům visícím z výhružně nakloněných stožárů. Ze tmy noci před nimi vyvstávala tmavá hradba lesa. Trochu si pospíšili a přidali do kroku. Od úst se jim kouřilo, těžce oddychovali a dusili v sobě kašel. Šprt se vysmrkal do rukávu a nudli utřel o kalhoty. Wieland sledoval nehybně okraj lesa a nevypadalo to, že by se mu do něj zrovna dvakrát chtělo. Mezi nimi a lesem bylo sotva nějakých osmdesát metrů podivného neobdělávaného pole, na němž trčely ze země nějaké pařezy, omrzlé stromky a tu a tam zmrlzlá vzrostlá tráva. Za tímhle polem byl už tmavý a strašidelný les. Slezl zase pod násep a řekl svým kamarádům, co viděl.
"A seš si jistej, že tam Ivani nenechali hlídku?" zeptal se s obavami Fromm.
"Uvidíme," řekl Wieland a hrabal se zpátky po kamenitém následován Šprtem. Pomalu se plazil po kolejích, roztrhanýma rukavicema chmatal po šroubech na pražcích a sunul se dopředu. Několikrát byl přesvědčený, že uviděl mezi stromy ruskou uniformu, nebo odlesk zbraně. Zůstal ležet a posunul si přilbu s bílým hadrem na ní do týla. Pozoroval lehce se kývající větve stromů na počátku lesa a pak sykl na ostatní. Šprt s Frommem je bleskově dohnali. Pomalu postupovali vpřed, kontrolujíc, jestli náhodou není na trati mezi pražci položena mina, granát, nebo něco jiného. Velmi brzy se ocitli mezi stromy. Wieland se napřímil a přeběhl za jeden z tlustších kmenů listnatých stromů. Nebyly listy a bledé světlo měsíce pronikalo mezi holými větvemi a osvětloval jiskřící sníh. Desátník vytáhl z boty kuchyňský nůž, který sebral během kvapného ústupu z Pannwitzu. Sevřel jej pevně v ruce a přivolal k sobě ostatní.
"Žádný střílení, jasný? Když uvidíte Rusy, dejte mi znamení a já se vo ně zkusim postarat. A když budou mít s sebou čokly, dělejte, že tu vůbec nejste, jasný? Jestli nás chytěj, voddělaj nás na místě," řekl oběma mužům a opatrně se vydal po kolejích. Našlapoval neskutečně opatrně, aby nadělal co nejméně hluku a nezavadil o zmrzlé kameny, které kdyby teď poslal do příkopu podél trati, udělaly by obrovský kravál. Ostří kuchyňského nože se blískalo ve měsíčním světle. Když si toho Wieland všiml, ihned nůž sklonil špičkou k zemi. Nechal své kolegy jít tak dvacet kroků za sebou a občas se ohlédl, jestli jsou na svém místě.
Trať procházela nevelkým listnatým lesem, doposud válkou nepoznamenaným. Stromy tu rostly dál od sebe a nebyly bohužel tak husté, jak by si Wieland přál. Jestli je nepřítel při zpáteční cestě odhalí, bude to velice těžké dostat se ke zbytku. Dobře věděl, že Kepke neměl jiné chlapy, které by sem poslal. Mohl isce udělat dvě skupinky, ale kdo by vedl tu druhou? Vogel teď ležel metr pod zemí, Schalke čuchal ke kytkám ze spodu a Heinecke postrádal hlavu. Všichni tihle vojáci byli starými veterány a příliš mnoho času už strávili mezi oběma liniemi, ať už na odminovávacích výpravách, nebo podobných výletech k nepříteli za účelem zjištění jejich počtu. Teď už z těchle lidí zbyl jen on. Na podobném úkolu už byl několikrát před tím, ale nikdy ne v noci. Nevěděl, co od toho může čekat. Ve dne by to bylo snažší, ale teď, když neviděl ani za nejbližší strom. Právě v těchle polomyšenkách jej stihl podivný zvuk. Znělo to jako došlápnutí na kus ledu a vypuštění závěru pistole zároveň. Hrozně se lekl a skočil po hlavě do příkopu. Šprt s Frommem jeho příkladu následovali. Z malé zatáčky vypochodovali dva rudoarmějci. Kdyby se jim schovali jen pár okamžiků poté, kdy Wieland uslyšle ten hluk, už by se jim to nemuselo podařit. První Rus svíral v rukou Špagina a pomalu kráčel po trati. Ten druhý jej následoval a čad od času se otočil. Ten první si zapálil cigaretu a zastavil se. Pohlédl do zatáčky a pak se nejistým krokem vydal vpřed. Teď se to nesmí podělat, teď se to nesmí podělat, myslel si Wieland a tiskl v ruce hrubou rukojeť kuchyňského nože. Pomalu odpočítával předpokládanou vzdálenost mezi ním a ruským vojákem, který se s neklidným prstem na spoušti blížil stále víc a víc. Cosi v zatáčce zašustilo a voják by byl málem vystřelil, kdyby nezjistil, že to bylo jen nějaké malé zvířátko. Frommovi došlo, že to nebude jednoduchá práce. Někdy je takový protivník horší, než veterán. Jak má totiž strach, tak může udělat téměř cokoli. Projít je nemohli nechat, to bylo jisté. Cestou zpátky by totiž hlídka mohla přivolat posily a skřípnout je mezi dvěma ohni. Pomalu vytáhl bajonet a připravil jej k boji. Ve stejném okamžiku viděl, jak Wieland vyletěl ze svého úkrytu, dvěmi třemi skoky byl na trati a chytil Rusa kolem krku. Obtočil prsty kolem rukojeti nože a vší silou vojáka bodl do zad. Zase ten podivný praskavý zvuk, když nejprve špička nože a pak ostří rozdírá látku uniformy, řeže ji a pak proniká i kůží. Z rány okamžitě vytryskla krev a postříkala Wielandovy ruce. Voják sebou škubl, chtěl křičet, ale nešlo to, protože ocelové sevření mu drželo čelisti u sebe tak silně, že jimi mohl sotva pohnout. Oči mu lezli hrůzou z důlků a síly jej pomalu opouštěly. Příšerná řezavá a ostrá bolest mu pulzovala celým tělem, a když pot řetím bodnutí zemřel, padl ten Rus na kolejnici a zůstal ležet. Jakmile to viděl druhý Rus, vyběhl za svým druhem a sundaval z ramene pušku a chystal se na již utíkajícícho Wielanda vypálit. Jenomže jak se voják pohnul, zmizel mu z mířidel. Vyběhl za ním a utíkal kolem mrtvoly svého kamaráda. Přehlédl ovšem Fromma skrývajícího se ve tmě u kolejí. Voják se napřímil a zanořil bodák běžcímu muži do břicha. Příšerně zaječel, pustil pušku a zhroutil se mrtvý k zemi.
Rychle mrtvoly sházeli do příkopů podél trati, zaházeli je větvemi a rychle zmizeli. Asi o půl hodiny později uviděli mezi stromy světla.
"To bude to nádraží. Držte se při zemi, proplížíme se k vokraji lesa a mrknem se, co tam maj. Tak deme," zavelel sykavě Wieland a přískoky se blížil mezi stromy k okraji lesa. Když už byl u něho, vytáhl dalekohled a nedočkavě si je přitiskl k očím. Přejížděl celé nádraží a co uviděl, jej moc nepotěšilo. Na nákladové ploše, napravo od staniční budovy, uviděl pět zamaskovaných T34. Na tancích ležely maskovací sítě, větve a okolo nějaké prázdné bedny. Celé to tvořilo dojem, že je tu nějaké křoví a okolo něj jsou připraveny k naložení na vlak bedny a sudy. Kus dál od těch tanků stály náklaďáky a okolo nich se motala horda pěšáků. Část z nich nosila něco do silně opevněné hlavní budovy, část pak do podchodů a zbytek se motal kolem náklaďáků. Podal dalekohled Frommovi a ten prohlížel druhé a třetí nástupiště, na jehož konci stál postavný bunkr z cihel a trosek budov, které ruští vojáci obsadivší stanici snesli sem a postavili z nich tahle opevnění. Těch tu bylo vůbec docela dost. Celé nádraží tvořilo vlastně docela dost velkou pevnost. Výtopny, k nimž vedla menší odbočka, byly obehnány ostnatým drátem a okna byla do půlky obložena železnými deskami, pytly a dřevěnými zátarasy.
"Copak tam si maj?" zeptal se sám pro sebe Šprt.
"To netušim, ale bude to masakr," řekl Wieland. "Nikdy to nemůžem zvládnout, to prostě neni možný, tohle. Podívej se, kolik jich tu je. Zvlášť ty tanky...," Fromm chtěl cosi říci, ale vtom se za nimi ozvalo cvaknutí pojistky. Všichni tři se otočili a za nimi stálo pět ruských vojáků a mířili na ně samopaly.
"Všichni dát ruce vzhůru. Hned! Nebo vás mí muži všechny postřílet, davaj!" vykřikl nakonec ruský voják s revolverem v ruce. A aby svoje slova ještě podtrhl, v jediném okamžiku jednoduše Fromma odstřelil. Jeho mrtvé tělo sebou praštilo do sněhu a ten se zbravil mužovou krví. Wieland se Šprtem váhavě zvedli ruce a ten velitel hlídky kopl Šprta do břicha. S heknutím se svalil na zem, ale dva další Rusové jej bleskově zvedli.
"Pokud nás nevoddělaj hned, čeká nás nejspíš Dalstroj, nebo Kamčatka. A vod tamtuď se nedostanem," utrousil Wieland a jeden z Rusů jej za tuhle poznámku okamžitě praštil pěstí. do obličeje. Zvedli je, svázali jim ruce za záda a vlekli je směrem k hlavní nádražní budově. Stranou od ostatních a okolo někaých hromad hlíny pokryté sněhem. Co s nimi bude dál, to netušili.

6.

"Už sou to skoro tři hodiny. Za chvíli bude slunce vysoko na vobloze. Kurva, tak dlouho čekat nebudeme. Zavolejte Wernherovi, že můžem na to vletět," řekl Kepke. Jeho třicet mužů se přemístilo ve stopách těch tří nebohých průzkumníků do lesa a teď byo nějakých sto metrů od nádraží. Měli dva kulomety, samopaly, pušky a spoustu granátů. Věděli, že bojová jednotka poručíka Wernhera má něco kolem osmdesáti mužů a navíc dvě samohybná děla. Pokud útok vhodně načasují, možná budou mít i šanci se na nádraží probít a obsadit jej. Radista přikývl a zvedl sluchátko radiostanice.
"Kocour tři, Kocour tři, volám Lišku dva, příjem," obratem mu odpověděl spojař u Wernherovy jednotky.
"Liška dva, slyším,"
"Kocour tři, jsme připraveni, stačí dát signál," řekl Kepke do sluchátka. Z druhé strany přišlo potvrzení o zahájení útoku a až prý vypálí bílou světlici, mají se připojit oni. Kepke přikývl a vrátil sluchátko svému spojaři. Slunce pomalu vycházelo a narudlá záře začínala zaplavovat budoucí bojiště. Zatím to vypadalo, že Rusů na a v okolí nádraží mnoho nebude. Stop po opevnění nebylo mnoho a i obrana vypadalo celkem chabě. Muži připravovali své zbraně k palbě, zastrkovali si za opasky granáty, chřestily tu pásy pro kulomety a rachotily zbraně. Ostřelovači si naposledy ladili své optiky a pak natáhly závěry svých pušek a do komor vpravily ostré náboje. Vypadalo to na další krvavé ráno...
V jednom okamžiku se na druhé straně nádraží začalo střílet. Nejprve jednotlivé výstřely, hlasité prásky pušek, tu a tam nějaký ten vybuchující granát. Poté se bitva ovšem ještě více rozhořela. Nádraží se začínalo naplňovat střelbou a doslova z ničeho vylézali ruští vojáci. Vybíhali ze staniční budovy, z okolních baráků a i z dřevěných staveb v okolí. Velitelé řvali rozkazy, nižší důstojníci zaujímali se svými muži obranná postavení a snažili se dostat kulomety do správných pozic. Nad tím vším zaplála bílá světlice stoupající k nebi. Zanechávala za sebou hnědočernou čáru spálené pohonné směsi a letěla vzhůru.
"Vpřeeed! Nakopejte jim prdel!" zavelel Kepke a jeho třicítka se vyřítila vpřed. Sotva vyběhli z těch stromů, naběhli přímo do zad slabší četě ruských vojáků, kteří se ukrývali za jednou z těch hromad. Pobíhali mezi nimi a snažili se ostřelovat jednotku wehrmachtu bojující o nějaké poničené stavby a vytlačující Rusy pryč. Kepke zaklekl, zamířil a tiskl spoušť tak dlouho, dokud nenadělal z několika ruských vojínů zakrvácené hadry, padnuvší do okolního bláta. Hned, jak si ruští vojáci uvědomili, že jsou ve dvojí palbě, zpanikařili a začali střílet hlava nehlava. Několik německých vojáků bylo zabito a s výkřiky popadali všude okolo. Rusové však byli zkoseni olověným přívalem. Kepke toho hned využil a začal vzniknou situaci koordinovat:
"Třetí družstvo, vobsadit támhle tu haldu. Krejte první družstvo. Jedničko, mákněte sebou k tomu zničenýmu autu, fofrem," velitel prvního družstva přikvýl a svoji oslabenou jednotku převedl k vraku vyhořelého osobního Opela.
"Rusové útočí!" vyřikl kdosi, ale další slova zanikla v nastávající palbě. Tyhle haldy ještě nebylo vlastní nádraží. To byly zbytky po stavbě nějakých dalších budov, které nebyly nikdy dokončeny, protože fronta přišla příliš brzy a na takové věci teď nebyl čas. Vlastní nádraží začínalo až za tratí, která byla vzdálena nějakých osmdesát metrů od nich. Za tou se právě teď srotila asi třicítka ruských vojáků a pálila po Němcích kryjících se za hromadami písku a hlíny. Střely se zarývaly do hromad a od míst vstřelů se odrážely gejíry vyražené hlíny, či písku. Rusové, doposud ničím neohroženi, sem dotáhli dva Maximy a začali haldy skrápět krutou kulometnou palbou. Jeden nezkušený vojín vylezl na vrchol hromady. Prudká dávka jej uchopila, vytáhla na úbočí a smýkla jeho prostříleným tělem obličejem k zemi. Mrtvola se skutálela po svahu a zůstala ležet pod hromadou.
Útok na nádraží se rozběhl na plno a bojová skupina poručíka Wernhera držela několik menších budov okolo nádraží, z nichž pálila po Rusech. Bohužel se do ukrytých T34 podařilo dostat jejich posádkám. Maskovací sítě letěly do háje, krycí větve popadaly a první tank s burácením vyjel po betonových panelech a zastavil se po pár metrech, otočil se na pásech a střelec zamířil na jeden z pojíždějících StuGů IV. Těsně před tím, než kanón T34 vypálil, zasáhla tank na přední pancíř raketa z panzerschrecku. Z takové blízkosti nemohl tank zásah ve zdraví přestát a vybuchl v ohnivé kouli. Jeho následovník rozsekal kulomety četu Němců pomalu se přibližujících k jednomu z dosud neobsazených domků. Mrtvoly padly na zem a umírající sebou škubaly na studené zemi.
Stalo se to, čeho se Kepke bál: útok uvázl. První i druhá skupina bojovala s rukou přesilou, bohudík v docela dobrých pozicích. Teď je vázali na sebe a Rusové neměli mnoho příležitostí k tomu, co se svými lidmi dělat. Kepke se připlazil k staršímu svobodníku Meyerovi, který právě zacvakával pátý náboj do své pušky.
"Je to na hovno, pane šikovateli. Ivani nemůžou sem, my tam. Chci říct...kurva...to ne! T34. Ty šmejdi tu maj tanky!" ječel a ukazoval směrem ke trati, za kterouž se sem plazil jeden z těch T34.
"Pancéřovku, ale rychle-e-e!" řval Kepke. Ruský obrněnec vypálila. Střela zasáhla prostranství kus od těch hald a zasypala ostatní sprchou bláta, kalu a kusů urvaného betonu. Tank se zastvil, pootočil věží a poslal do věčných lovišť celé druhé družstvo, které chtělo tank obejít a zlikvidovat jej granáty. Ruští vojáci se mezitím naštosovali ke kolejím a na rozkaz svého velitele se připravili k útoku. Mezitím se ke Kepkemu připlazil kulometčík Stahnke.
"Pane, oni...oni budou útočit," vyplivoval jednotlivás slova. Kepke na něj upřel svůj trvdý pohled a řekl:
"Tak je prostě smeťte," zavrčel a natáhl samopal. Mezitím Rusové s pokřikem zaútočili a překonali trať. V široké linii běželi k hromadám a svoje pušky s bodáky napřímili před sebe. Mezitím se na koleje vyškrábal i T34 a kryl je palbou ze svého kanónu a obou kulometů. Kepke nechal svoje muže připravit na boj z blízka a kdo mohl, připevnil na svou zbraň bodák. Když byli Rusové jen na pár kroků od hald, začal pálit jeden z kulometů a dost jich postřílel. Vzápětí se věž tanku pootočila a jeho šílené dělo sebou trhlo dozadu. Vrcholek pískové hromady přestal existovat a do vzduchu se vznesl mrak kouře, rozplývajícího se ohně, stovky kil písku a mrtvá těla. Zkroucený kulomet dopadl těsně před pásy tanku. Kepke ležel zády na hlíně a tiskl samopal k lemu přilby. Hned jakmile prví vojáci pronikli mezi dvěma haldami, našil to do nich. Těla sebou zaškubala, kolem nich se do země zařízly střely a svištěly kolem padajících těl. Ostatní němečtí vojáci jim skočili do cesty a mlátili se s Rusy pažbami. Zase se rozpoutal jatka boje z blízka, kdy přišly ke slovy pažby, bodáky, nože, boxery, klacky i kameny. Kepke vytasil bodák a probodl jednoho Rusa tak silně, že mu špice a kus ostří vylezl vzdáu mezi žebry. Rus zařval, pustil samopal a po zádech padl přes nohy nějakého německého vojáka, který se držel ze hrudník a křičel bolestí, neboť byl do ní zasažen střepinou z granátu.
Boj pokračoval s neztenčenou krutostí. Z pětatřiceti německých vojáků v Kepkově oddílu jich přežívalo nějakým způsobem dvanáct a ještě k tomu byli někteří z nich zraněni. Pálili z posledních zásob munice, ale Rusové se chystali k ústupu. Stříleli do všeho, co leželo na zemi a snažili si vystřílet průchod do relativního bezpečí stále na kolejích stojícího T34. Když k němu většina Rusů doběhla, dostal zásah z kanónu sem se ženoucího StuGu. Následná exploze utrhla tanku věž, ta se zkutálela mezi utíkající Rusy a několik jich pod sebou rozdrtila. Hořící troska se pozadu svezla z menšího náspu a zůstala tu v plamenech ležet. StuG trochu zpomalil, nasměroval se přímo ke Kepkemu zbídačelému družstvu a dojel k nim. Z jeho korby seskákalo dest mužů a ti ihned zaujali pozice na okolních hromadách. Velitel pancéřáků vylezl z tanku a hledal velitele.
"Tady sem," ozval se Kepke klečící mezi mrtvolami mužů ze druhého a třetího družstva.
"Kde do psí řitě ste? Naši chlapi držej Serjožu pár metrů vod sebe a nemůžeme zaútočit. Sou nový rozkazy. Zaútočit vocaď a dobýt hlavní budovu. Pak držet Rusy z dosahu nádraží," řekl tankista nakvašeně.
"A kde na to mám asi vzít lidi, he? Většina chlapů leží v krvi tady vokolo, tak to jako mám jít Rusy rozsekat sám, nebo co?" vyřikl šikovatel. Tankista zavrčel a řekl, ať postupují za pancéřákem. Zalezl zpátky a vozidlo se trhaně rozjelo. Za ním se loudalo asi dvacet porůznu ozbrojených pěšáků. Pásy samohybu drtily hlínu a vozidlo překlenulo koleje. Pěšáci za ním se rozvlnily do linie a zalehli do špinavé břečky. Nyní před nimi byl poslední úkol-obsadit hlavní nádražní budovu a vyčistit okolí nádraží. To jim přirozeně ztěžovaly jednotky Rudé armády, které na ně podnikaly útoky. Na vojáky se snášela prudká střelba z oken zničených staveb, z úkrytů a z bunkrů, které však StuGy svými kanóny ničily. Rusové však stále drželi nádraží pevně v rukou, ale kontrola se jim začala lehce rozpadat, když muži od Wernherovy skupiny zahájili útok na vlastní nádraží. Nepřítel sem musel řpesunout větší část síly a tím téměř obnažil úsek, na kterém útočil Kepke a jeho muži. V okamžiku se vojáci zvedli a přebíhali k prvnímu nástupišti, mocně kryti střílejícím samohybem, který zastavil za rozstříleným hradlem, v jehož troskách pásy rozmačkal ruské kulometné hnízdo. Pohupoval se na pásech, když jeho kanón vystřelil a zdemoloval část druhého nástupiště, kde zavalil vstup do podchodu.
Kepke s vojáky zalehl uprostřed výhybek a bojovali s Rusy s téměř bezprostřední blízkosti. Sověti se ukrývali za sloupky podpírající střechu a ostřelovali nepřítele. Většinu jich pobil kulomet ukrytý v jedné z jam vedle kolejí.
"Ú-ú-ú-ú-t-t-o-o-o-k!" řval velitel a poháněl své muže vpřed. Sotva se však první skupinka ocitla pevně na nástupišti, smetl je kulomet a palba rudoarmějců z hlavní budovy. Ostatní se vrhli na zem a odplazili se za složené sudy, bedny a lavice. Střely se do nich zaryly, odlétly stranou, nebo pobily plochu perónu. To už ale po kolejích s rozbitými pražci rachotil StuG, jehož střelec pálil z kulometu na obruči poklopu. Vyhlédl zpoza ochrannéhoé ocelové štítu a okamžitě do plátu praštila střela snajpra, dobře ukrytého za komínem. Pásák se otočil, odřel si kus boku a obrubu perónu, plech zaskřípěl a jeho kanón sebou trhl nazad. Předek vozidla se zahalil do kouře, ale granát zničil většinu horního patra hlavní staniční budovy. Malá věžička se stojícími hodinami se praskotem a zvukem lámaných cihel sesula a ve vodopádu suti padala k zemi, na níž se v mraku prachu definitivně rozpadla. Kepke signalizoval útok pro druhé a čtvrté družstvo, jejichž vojáci přeběhli přes kolejiště na dosah budovy. Pálili do oken, házeli granáty a zápalné láhve. Rozhučel se plamenomet, jehož ohnivá řeka zalila jednu z místností, z jejíž dírách po oknech se vyvalil hustý dým a plameny. Oheň se šířil přízemím a zachvacoval nábytek, tkaniny, koberce a dřevěné schody. Brzy se z celé hlavní nádražní budovy valily oblaka kouře a vzlétaly mračna jisker. Z oken stříleli ti poslední vojáci, které buďto oheň nezahubil, kteří se neudusili v kouři, nebo prostě před požárem neutekli. Jeden jediný výstřel z pojíždějícího StuGu proměnil celou pravou stranu budovy v kouřící ruiny, v nichž našla smrt něco přes desítka sovětských vojáků. Projistotu ještě rumiště pokropil střelec kulometem.
Vojáci pomalu obsazovali nádraží a utkávali se menšími skupinkami ruských vojáků, kteří se však drželi do posledního muže a náboje. Kepke se spolu s osmi muži přibližoval k původně opevněné výtopně, jež se nyní nalézala totálně v rozvalinách, z nichž ovšem stále tryskal oheň ze hlavní neutichajících zbraní. Kepke ležel za naskládanými pražci na velké pyramidě, do nichž bušily střely z Děgtarjeva ukrytého kus od hlavních vrat, v nichž zela velká díra. Doplazil se k němu Meyer a povídal:
"Ty svině se držej zuby nehty. Většina nádraží je už naše," supěl a vytahoval granát, jemuž odšroubovával spodek a vytrhl pojistku. Stoupl si a hodil jej k vratům. Bojištěm otřásl výbuch, zaniknuvší mezi burácením ostatních. Očekávaný výsledek se však nedostavil, místo toho se střelba z ruské strany ještě znásobila. Čtveřice mužů se pokusila o útok na budovu z boku, ale byla téměř celá zmasakrována. Přežil akorát jeden svobodník s prostřílenýma nohama. Ležel na hromadě suti a naříkal, zatímco mu z rozdrcených pahýlů tekla krev. Na výtopnu se mezitím soustředila pozornost dalších údernýchz družstev. Zasypávali ji granáty a stříeli po rozvalinách ze svých zbraní. Odpor začínal pomalu slábnout, až utichl úplně poté, co jedna z jednotek vtrhla dovnitř a pobila všechny doposud bránící se Sověty. V tu chvíli, když první německý voják vystoupil na zničenou střechu, složil se na její podlahu po zásahu zákeřným střelcem. Druhý muž jej vzápětí následoval.
"Na vodojemu, schovává se támhle na těch železech!" řičel Meyer a pálil dávku po dávce na zkroucenou ocelovou konstrukci, která bývala kdysi vodojemem. Na jejím vrcholu se ostře zablesklo a celá ta stavba se odporoučela za vrzotu, skřípotu a lámání se vzpěr k zemi. Kus od ní přejel jeden ze samohybů a ujížděl dál. Palba pomalu utichala. Nádraží bylo obsazeno.

Náhle ce cihly v troskách staniční budovy rozhrnuly. Pár jich popadalo a skutálelo se z hromady. Zvedla se z ní očouzená hlava s mnoha škrábanci po obličeji. Byl to Wieland. Pomohl na nohy Šprtovi, který byl zraněn do nohy. Hlídkující vojáci je málem zastřelili, ale pak uviděli, žety zbídačené a rozervané uniformy jsou německé. Odvedli je k veliteli, a když je Kepke uviděl, měl velikou radost.
"Jak ste se sem sakra dostali?" ptal se jich. Šprt pokrčil rameny a řekl:
"Ivan nás mrsknul do sklepa asi hodinu předtim, než to celý začalo. Když to pro ně začínalo vypadat pro ně blbě, poslali všecko ven, včetně toho kolohnáta, co nás hlídal. Asi po půl hodině nám ten barák spadnul na hlavu. A za pár vokamžiků bylo po všem. Tak sme se vyhrabali ven," Kepke se zasmál a vytáhl korkovou zátku, plivl ji do špinavého sněhu a dlouze se napil.