Sanguinis Sitiens III.

Domů jsem se vrátila za svítání a měla jsem náladu se vyspat. A tak jsem hned zamířila do svých komnat.
„Kde jsi byla?“ ozval se za mnou podrážděně Vincent.
„Ztratila jsem v noci orientaci a zabloudila jsem.“
„Kecy! Utekla jsi!“ Byl naštvaný. Pořádně naštvaný. Nešetrně mě přimáčkl ke zdi. „Nehraj si se mnou.“
„Vincente, nech mě být. Nechci s tebou už nic mít.“
„Vím co bychom spolu mohli mít společného.“
Doslova mě odhodil na postel a strhl ze mě korzet. Snažila jsem se bránit, ale přisedl mi nohy a ruce držel nad hlavou, takže mi znemožnil jakýkoli pokus o útěk. Když mi sundával kalhoty, snažila jsem se ho kopnout, ale vždycky se tomu ubránil. Pak si sundal i svoje kalhoty a vnikl do mě. Bolelo to. Po tvářích mi tekly slzy.
Když skončil hodil na mě přikrývku a oblékl se. Bylo na něm vidět, jak v něm vřel vztek.
„Svedl tě,“ hrklo ve mně „ten, se kterým si byla dnes v noci. Kdo to je?“
„Proč bych se ti měla zpovídat?“ Řekla jsem napůl otřeseně a napůl vztekle.
„Je to nějaký upír, že?! Najdu si ho a zabiju.“ Vstal a odešel.
Po tomhle jsem už neměla na spánek náladu. Musela jsem jít ze sebe umýt tu špínu. Napustila jsem si vanu plnou horké vody a rozvalovala se tam nejméně tři hodiny. Pak jsem se schoulila do rohu pokoje a rozhodla se. Chci se stát upírem.

Nakonec jsem na pár hodin usnula. Pak jsem se převlékla do čistého, přehodila přes sebe plášť a vykradla se v noci z domu. Na ulicích jsem nikoho nepotkala, což je dobře, nechtěla jsem žádné problémy. Zanedlouho se ale za mnou začaly ozývat kroky, pak i na střechách. Najednou se přede mnou objevili tři muži. Zkusila jsem odbočit do postraní uličky ale v té byli také.
„Kam jdeš? Zase za tím upírem?“ Vincent byl ve skupině za mnou.
„Co to děláš?“
„Přece si nemyslíš, že tě za ním nechám jít.“ Přistoupil až ke mně. „Snad nás nechceš zradit a přidat se k těm nočním stvůrám…“
Uhnula jsem pohledem.
„Tohle je zrada, Angelo.“ Než jsem stačila cokoli říct, ucítila jsem tupou bolest v břiše. Vincent vytáhl dýku a otřel z ní mou krev. „Za zradu Společenství se platí…“
Zatmělo se mi před očima a podlomila se mi kolena, takže jsem se skácela na ulici. Ztrácela jsem mnoho krve a rychle, zároveň jsem v břiše cítila nesnesitelnou bolest. Zase jsem začala brečet, tentokrát kvůli bolesti. Slyšela jsem jak kolem mne jen všichni procházejí, zatímco jsem se svíjela ve vlastní krvi.
Pomalu jsem začínala ztrácet vědomí. Nechtěla jsem zemřít. Uslyšela jsem kroky. První myšlenka byla, že to jsou upíři, které přilákal pach krve. Zastavily se u mě. Byl to muž, poznala jsem to když se ke mně nahnul. Neviděla jsem mu do tváře – byla jsem už moc slabá a viděla rozostřeně.
„Angelo…“
Ten jeho ledově sametový hlas bych poznala kdykoli.
„Nenech mě umřít.“
Cítila jsem jak mě vzal do náruče. Ta chvíle než jsme se dostali až do jeho domu byla nekonečná. Tam mě položil na postel. Sám si nařízl zápěstí, podepřel mi hlavu a přitiskl mi ho ke rtům. Párkrát jsem se napila a pak omdlela.

Nevěděla jsem jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probudila byla zase noc. Cítila jsem se jinak. Pleť mi zbledla a i ty nejmenší nerovnosti na pokožce se zarovnaly. I smysly jsem měla bystřejší. Jen mým očím zůstala jejich neobvyklá safírově modrá barva.
„Jak se cítíš?“ Cristian se objevil přímo za mými zády.
„Jinak, ale ne mrtvá.“ Otočila jsem se k němu čelem.
Zdál se mi ještě krásnější než před tím. Podal mi jednu číši s krví, sám si vzal druhou. Ztuhla jsem a zaraženě koukala na temně rudou tekutinu uvnitř. Zároveň jsem chtěla ochutnat. Přitahovala mě ta vůně.
„Je zvířecí.“ Sám upil a pak mě svými krví rudými rty políbil.
Chutnalo mi to. Spolu jsme pak krev dopili a zase skončili v posteli…

Během dvou let jsme zabili dvě třetiny lovců, kteří se podíleli na zradě mého otce. Vždy jsem si pochutnala na jejich krvi, protože jiné lidi jsem se neodvažovala zabíjet. Několikrát jsem se dostala i do sídla zdejší komunity upírů. Napoprvé si mě dokonce spletli s člověkem kvůli mým očím. Pak se chvíli ošívali, protože jsem přeci jen patřívala mezi lovce, ale nakonec se smířili s tím, že jsem už jedna z nich.

Ten večer jsme zrovna mířili k upířímu sídlu. Pomalu jsem přestávala mít zájem o pomstu. Před několika dny mi Cristian navrhl, jestli bych nechtěla odejít z Cornwaalu. Začínala jsem o tom uvažovat. Jenže můj hlavní cíl byl Vincent, který vše zosnoval a který mi stále unikal. Teď momentálně hrál tak trochu na obě strany. Dělal, že pro církev vyvražďuje upíry, a když přijde řeč na to že těch zabitých moc není, snaží se to ospravedlnit tím, že vynakládá většinu úsilí na to, aby zabil mě. Nakonec se přidá vždy k těm, co mu nabídnou víc. Najednou mě Cristian vtáhl do postranní uličky a opřel se o stěnu za mnou.
„Nikdy mě to neomrzí.“ zadíval se na mě přímo chtivě
„Co?“
„Dívat se do těch tvých očí. Je zvláštní že ti zůstala ta neobvyklá barva.“ Přejel mi prstem po líčku až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
„Měli…bychom jít,“ přiblížila jsem se k němu „aby nečekali.“
Letmo, ale přesto vášnivě mě políbil, chytil mě za ruku a společně jsme vyšli zpět do ulice. Ztuhnul uprostřed pohybu a stiskl mi ruku. Důvod jsem pochopila hned vzápětí, když jsem uviděla asi šest postav naproti, které k nám mířily.
„Ale ale Angelo. Dlouho jsme se neviděli,“ hluboký hlas prořízl noční ticho „Konečně mám tu čest potkat toho tvého… Jak mu to vlastně říkáš?“
„Jmenuje se Cristian.“ hrozně jsem se třásla vzteky
Vincent zase popošel blíž. I za námi se ozvaly kroky. Bylo mi naprosto jasné, co mají v plánu. Cristian výhružně zavrčel.
„Jistě sis domyslela, že ty vraždy budou mít následky…“ zase udělal několik kroků dopředu
Já jsem zalitovala, že u sebe nemám zbraň. Netrvalo dlouho a na Cristiana se vrhli tři lovci. Prvnímu z nich hned zlomil vaz. I na mě začali vzápětí útočit. Jednoho jsem kopla do slabin a druhý ležel omráčený na zemi. Než jsem ale stačila zneškodnit dalšího, popálila jsem se od svěcené vody. Bylo to jen pár kapek, ale přesto nepříjemné. Odlákali tak na chvíli mou pozornost a tak jsem si nevšimla, že na mě Vincent míří kuší. Když vystřelil. Bylo to až příliš rychlé.

Čekala jsem bolest, ale žádná nepřicházela. Až po chvíli jsem si uvědomila, že podepírám Cristiana. Ze zad mu trčela dřevěná šipka. K srdci nepronikla, ale já věděla že tyhle šipky jsou nasáklé svěcenou vodou a je jen otázka minut, možná vteřin než se ta k srdci dostane.
„Musíš žít…“ zašeptal „kvůli mně.“
Jen tahle slova ho musela stát obrovské úsilí. Lehce se svými ledovými prsty dotkl mé tváře a pak se proměnil v prach.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Slzy mi zastřely zrak. Zabila jsem ještě dva další lovce a pak, ani nevím jak, jsem utekla přímo ke dveřím upířího sídla.