Temný oltář

Pootevřeným oknem do místnosti zvolna dopadalo měsíční světlo. Zvedl sklenku červeného vína a naposledy se napil. Ještě škvírou nedovřených dveří nahlédl do vedlejšího pokoje, kde ležela Markéta v překrásných černých krajkách potřísněných krví z půl tuctu ran kuchyňského nože, který musel použít místo preferovanějšího revolveru.
Všechny před ní se nebránily, všechny pak ležely na bělostných prostěradlech jako živé s alabastrovou pokožkou narušenou jedinou ranou v hrudníku, z níž vytékal proužek temné krve... Jako by to sametové povlečení barvy obsidiánu všechno změnilo. Ona to všechno změnila. Tu chybu už nemůže napravit. Přesto tam ležela, svírajíc v dlani růži. Snad první, ale určitě poslední, kterou v životě dostala.
Sklopil hlavu a vyšel ven. Nikdo si ho v, přes pokročilejší hodinu, přeplněné uličce nevšímal, ihned se ztratil v davu. Zatím nikdo nemohl tušit, co se ve třetím patře starého činžovního domu odehrálo, teď ho hledat nebudou. A i kdyby, Vyšší se postarají, aby přestali.
Nepřemýšlel kam jde, nohy ho neomylně nesly po lesní cestě ke starému zapomenutému stavení. Provázelo ho ticho, stejně tíživé jako vzduch před blížící se bouří. Měsíc zmizel pod nánosem těžkých mraků.
S prvním zahřměním vstoupil do kostela. Došel až k oltáři. Najednou se zablesklo. Poklekl a tiše se modlil. Modlil se za tu ženu, kterou před hodinou pobodal. Modlil se za sebe, protože selhal.
Zpoza temného oltáře obklopeného kostlivci v černých pláštích, jeden svírajíce kosu, druhý lopatu v kostech ruky, vystoupil tlustý muž. Sudovitý pas mu obepínal provaz ve snaze udržet šedou látku, sloužící jako ošacení, alespoň částečně na svém majiteli.
„Splnil jsi úkol, Danieli?“ muž postoupil až těsně k němu, aby skřehotavým hlasem zašeptanou otázku zřetelně slyšel.
„Ano, Vyšší. Neobešlo se to sice bez menších obtíží, ale ano, splnil. Čekám na další instrukce.“
„Bez menších obtíží, říkáš. Nu, nu, už se ke mně zprávy o tom dostaly...“ s těmi slovy poodstoupil a téměř neznatelně pokynul rukou.
Na to znamení vstala z lavice postava, pečlivě zabalená ve tmavé látce připomínající sárí, až na to, že této látky bylo alespoň třikrát tolik, takže svého nositele zahalovala úplně celého tak, že nebylo možné rozeznat jeho pohlaví. Svižným krokem přešla k němu. Na okamžik se mu podívala do tváře. Poznal v ní pohlednou ženu, tak třicetiletou. Ihned odvrátila pohled, poklonila se a před oltář, na schod u Danielových nohou, položila černou růži se nevelkým papírkem. S dalším jménem. A odešla.
Chvíli tam nehybně stál a snažil se vtisknout její podobu do paměti, tušil, že jí neviděl naposled, ale také, že se s ní dlouhou dobu nesetká.
Zvedl vzkaz a vyšel ven. V měsíčním světle si přečetl další jméno:

Daniel Ambers