Kurt McDonnel

KURT McDONNEL
Daniel Možnar

„Hop! Hop! Hop!“ pobízel Kurt svého koně. Bylo parné nedělní odpoledne a mladý pohledný kovboj uháněl prérií takovou rychlostí, jakou jen jeho kůň mohl běžet. V dálce šlo slyšet jakoby hromobití, ale po bouřce ani vidu, ani slechu. Po chvíli se zpoza skály, od které vyjel Kurt vyřítila banda desítek indiánů volajících válečný pokřik. Kurt se snažil ujet jim, ale pomalu cítil, jak mu jejich šípy pročesávají vlasy. Už si myslel, že je vše ztraceno, když před sebou uviděl mladou indiánskou dívku, která k němu natahovala paži a jakoby říkala: „Pojď za mnou …“ Kůň se znenadání splašil a v mžiku se propadl do země.

Když se Kurt probral, viděl, jak se nad ním sklání ona dívka. Jakmile otevřel oči, lekla se a utekla. Porozhlédl se po místě, kde se nacházel. Viděl kulatou místnost, jejíž stěny se sbíhaly do kužele. Plátno, kterým bylo týpí potaženo, bylo vyzdobené indiánskými vzory. Kolem dokola bylo pár dřevěných poliček s nejrůznějšími hliněnými miskami a cizím nářadím. Z dřevěné konstrukce, která držela týpí ve vzpřímené poloze visely různé byliny, jejichž smíchané aroma nedělalo Kurtovi dobře. Uprostřed místnosti bylo malé ohniště, na němž se něco vařilo. Kurt se snažil vstát, ale při prvním pohybu ucítil palčivou bolest na boku. Podíval se na zdroj bolesti a zjistil, že má zašitou tržnou ránu pomazanou nějakou bílou mastí. Při důkladnějším prozkoumání jeho těla zjistil, že to není jediná rána, kterou utrpěl. Pomalu tedy vstal a chtěl se jít podívat, kde to vlastně je. Když procházel kolem kotlíku visícího nad ohněm, z plna se nadechl výparů, které z něj vycházely. Větší puch snad v životě necítil. Najednou se mu zatočila hlava a plácl sebou na hliněnou zem.

Při jeho druhém probuzení ve stejné přistýlce již nebyl v místnosti sám. Bylo tu s ním překvapivě mnoho lidí. Jeden starý indián kolem něj kroužil a kotlíkem, který byl zprvu nad ohněm, točil sem a tam, aby rozvířil dým z něj vycházející. Přitom si mumlal nějaká slova, kterým Kurt nerozuměl. Když si všiml, že je Kurt bdělý, přestal s rituálem a poodstoupil. Přistoupil k němu mladší, ale přesto dost starý indián s velkou náčelnickou čelenkou. Řekl jen: „Huta. Kereu nýče,“ a odešel. Dav lidí, který pozoroval šamana při jeho rituálu šel s náčelníkem ven a šaman pokračoval. Kurt znovu upadl do mdlob.

Když se znovu probral, byla noc. Podíval se na své rány a byly téměř zahojené. Plný překvapení tedy vstal a šel se podívat ven. Při chůzi se mu zdálo, že nechodil měsíce. Prošel skrz plátěný otvor týpí. Venku viděl indiánskou vesnici a pár ponocujících indiánů, kteří si ho stejně nevšímali. Uprostřed náměstíčka uviděl Kurt malou studnu. Potřeboval se napít, a tak se dopotácel až k ní. Vytáhl vědro po laně a dal si doušek vody. Z jeho blaženého popíjení jej vyrušili dva vysocí a silní indiáni. Jeden z nich řekl: „Dogbeu nyka.“ Kurt pochopil, že má jít s nimi. Odvedli ho tedy do největšího a nejhonosněji vyzdobeného týpí ve vesnici, kde na něj již čekal náčelník. Kývl na dva indiánské strážné, kteří vzápětí odešli ven. „Co rány? Hojí se?“ zeptal se náčelník Kurta. Kurt vytřeštil oči a bez odpovědi na jeho otázku se ptal: „Vy mluvíte anglicky?“ „Ano i ne. Jak se mi to zrovna hodí, chápete mě?“ odpověděl náčelník a začal se smát. „Učí mě má dcera, Lohana, kterou zase učila její matka. Kdysi s ní žila, ale po tom, co ji zabili za to, že se spustila s indiánem přišla za mnou. Posaďte se,“ řekl náčelník Kurtovi, který ještě pořád nechápavě stál uprostřed místnosti. Pak se ale trochu uklidnil a posadil se. „Mé jméno je Kantal Urak. Mám na starosti těchto pár zbloudilých duší, které mám tu čest nazývat mým lidem. Co ty rány?“ „V pořádku. Děkuji. Mám hodně otázek. Co se stalo?“ ptal se Kurt, na jehož otázku Kantal okamžitě odpověděl, jakoby věděl, na co se chce Kurt zeptat: „Mí lidé byli na lovu a ty ses jim nějak připletl do cesty. Spadl jsi do naší pasti na bizony, tak jsme tě vzali s sebou, abychom se o tebe postarali.“ Kurt najednou vykřikl, když si něco uvědomil: „Můj kůň! Co můj kůň? Je v pořádku?“ Kantal sklonil hlavu a velice smutným tónem Kurtovi odpověděl: „Je mi líto. Vydal se do věčných lovišť za svými bratry a sestrami.“ „Nééé!“ vykřikl Kurt a v slzách se svalil na zem. Kantal se ho snažil uklidnit, ale marně. Prožíval tedy chvíle smutku s Kurtem, dokud nebyl schopný konverzace. „Proč jste mě tam taky nenechali zemřít?“ „Protože lidský život je nenahraditelný,“ vzápětí odpovídal s klidem Kantal a pokračoval: „Radši mi pověz, kdo jsi ty?“ „Já?“ zeptal se Kurt, jakoby byl v místnosti ještě někdo jiný. „Já jsem jen obyčejný farmář Kurt McDonnel. Proč mě tu držíte?“ „Ale my tě tu nedržíme. Můžeš kdykoliv svobodně odejít,“ ospravedlňoval se Kantal. „Teď bych ti to ale neradil. Jednak proto, že nejsi plně zdráv a také proto, že jsme na našich zimních lovištích, daleko od tvé domoviny. Musel bys projít přes zasněžený horský průsmyk a to bys nezvládl ani při plné síle.“ „Za jak dlouho bude průsmyk průchodný?“ naléhal Kurt. „Nejdříve za dva měsíce.“ „Dva měsíce!?“ vykřikl Kurt. „A jak dlouho jsem byl mimo?“ ptal se dál. Kantal pomalu odpovídal: „Přibližně měsíc?“ „Měsíc,“ usadila Kurta odpověď. „A co tady mám tak dlouho dělat?“ „Cokoliv chceš. Teď by ses měl jít ale vyspat, ráno moudřejší večera.“ Kantal se usmál a zavolal na stráže čekající venku: „Han! Luta nene!“ Dva indiáni vešli a odvedli Kurta do jeho týpí. Kurt, unavený a obohacený novými informacemi, si lehl do přistýlky a po pár minutách přemítání o tom, co se stalo, odešel do říše snů.

Tuto noc měl velice živý sen. Viděl, jak stojí uprostřed prérie. Dokonce cítil, jak ho pomalu spalují dlouhé sluneční paprsky. Najednou kolem sebe uviděl čtyři indiány v rituálních maskách zvířat. Viděl sokola, jak tančí indiánský tanec, při němž se mu zdálo, jakoby chvílemi létal. Viděl kojota, který tančil tak agresivně, že na chvíli uvěřil, že ho chce zabít. Viděl havrana, který mával jeho černým peřím tak, že rozvířil písek kolem něj. A viděl také sovu, do jejíž očí když se podíval, stáčel se ve víru noci. Najednou všichni zmizeli. Kurt se otočil a za sebou uviděl Lohanu. Nádhernou dívku napůl indiánské krve a napůl bílé. Pomalu se k ní přibližoval. Jeho snové srdce bilo jako o závod. Když se rozhodl, že ji políbí, probudil se.

Bylo již ráno. K posteli jej přišel vyzvednout sám Kantal: „Dobré ráno, Kurte. Půjdeme se projít?“ Kurt ani nezaváhal a vstal. Jakmile se oblékl, vyšel před týpí, kde na něj Kantal čekal. Teprve teď viděl Kurt indiánskou vesničku v celé její kráse. Při procházce viděl, jak indiánská žena vyšívá košík, jak mladý chlapec honí ostatní děti v masce medvěda, jak mladá indiánka čistí bizoní kůži a také jak starší indián vyřezává kanoi z kmene stromu. „Nemáme si na co stěžovat, jídla máme dost, nepřátel málo. Jen bílé tváře nám poslední dobou kradou naše pastviny a vstupují na posvátnou půdu,“ vyprávěl Kantal. „Oni jen dělají svoji práci. Jsou to badatelé a průzkumníci,“ oponoval Kurt. Kantal se zastavil: „Proto nás berou jako zvířata? Proto když nás vidí nejprve střílejí a pak se ptají? Proto mi zabili ženu?“ Kurt mlčel. Věděl, že to co říká, byla pravda. A ještě více ho ničilo, že s tím nemůže nic dělat. I kdyby chtěl. „Jsme mírumilovní lidé,“ pokračoval Kantal. „Nemáme zapotřebí bojovat. Proč musí lidé umírat zbytečně? Ne Kurte. My nejsme zvířata. To vy jimi jste.“ Kurt dál mlčel. Po chvíli došli na travnatou louku, kde mladí i starší indiáni cvičili boj. Učili se střílet z luku – lepší střelce Kurt neviděl. Učili se souboji muže proti muži, jehož technika Kurta fascinovala. Viděl, jak se učí jízdy na koni v různých pozicích tak, aby koně i vlastní tělo využili co nejefektivněji. Také si všiml, že trénují s kopím jak tváří v tvář, tak hodem na cíl. Najednou Kurt viděl, jakými jsou vlastně indiáni lidmi. Konečně se od bělochů tolik nelišili. Ano, měli sice naprosto odlišný styl života, ale jejich mentalita měla v mnohých směrech navrch. Například sociální vrstvení společnosti zde nehrálo žádnou roli. Všichni si byli rovni a komu něco chybělo, druhý se s ním s radostí podělil. Najednou se Kurt cítil blíže indiánům než bílým lidem. Měl v srdci zvláštní pocit štěstí. Pocit, jakoby celý život něco hledal a teď to našel. „Chceš si to zkusit?“ zeptal se Kantal Kurta. „Co?“ probudil se Kurt. „Boj. Chceš si to zkusit?“ „Proč ne?“ rozhodl se Kurt. Dostal do ruky dřevěné tréninkové kopí. Jako protivník mu nastoupil hubený mladý indián, který na první pohled vypadal, že kopí ani neudrží. Kurt se pousmál: „S ním mám bojovat?“ Než to však stačil doříct, mladý indián se proti němu rozběhl a jedinou ranou jej skolil na zem. Kurt se zvedl, protáhl a připravil na tvrdý boj. Tentokrát první zaútočil Kurt. Než ale stačil doběhnou ke svému soupeři, ležel čelem v hlíně. Tři další útoky nevypadaly o nic lépe, a tak se Kurt boje vzdal. „Nebylo to vůbec špatné. Říkáš, že jsi obyčejný farmář?“ ušklíbl se Kantal.

„Pojď. Jdeme se najíst,“ navrhl Kantal Kurtovi. Kurt souhlasil a tak se spolu vydali na společnou hostinu. U Kantalova týpí již čekala Lohana. Překrásná bytost, jejíž krásu nelze popsat pouhými slovy. Pro Kurta jakoby se zastavil čas. „Pojď. Seznámím tě,“ řekl Kantal. „Kurte, to je má dcera, Lohana. Lohano, Kurt McDonnel, farmář.“ Lohana se podívala Kurtovi do očí, mile se usmála, poklonila hlavou a pokračovala v prostírání. Za chvíli se všichni společně usadili k jídlu. „Co to vůbec jíme?“ zeptal se zvědavě Kurt. „Ochutnej a uvidíš,“ odpověděl Kantal. Po výživném, ale o to méně chutném obědě si Kurt zašel promluvit za Kantalem. Našel jej v jeho týpí, jak vyrábí nějakou mast. „Co to je?“ ptá se Kurt. „To je jed, do nějž namočíme naše šípy. Stačí pak oběť trefit jen jednou.“ „Aha. Rád bych se vás na něco zeptal. Spíše bych vás chtěl o něco požádat.“ „Do toho,“ pobízel Kantal Kurta. „Chtěl bych s vámi trénovat. Cvičit vaše techniky boje.“ „K technikám boje patří i osvojení si naší filozofie. Víš co to znamená?“ „Ano,“ přesvědčuje Kurt. „V tom případě je mi ctí,“ odpovídá Kantal s úsměvem. „Začneme hned zítra.“

Od toho dne se Kurt učil, jak indiánský člověk myslí, jak využívá sílu přírody ve svůj prospěch a jak používá všechny smysly a své zvířecí instinkty. Po osvojení si indiánské filozofie se mohl s hrdostí začít učit základní techniky boje tváří v tvář, boje s oštěpem, střelby z luku, jízdy na koni, ale také výroby a opravy zbraní a šípů. Po dvou měsících úporného snažení měl Kurt pocit, že už se nemá co nového naučit. Tradicí je, že nový bojovník musí bojovat s nejlepším a vyhrát, aby mohl trénink ukončit. Postavil se tedy tváří v tvář indiánovi, se kterým bojoval první den, co si prohlížel vesnici. Pršelo. Místo hlíny, na níž se den co den trénovalo a cvičilo, byla bahnitá louže. První kolo. Indián se rozběhl na Kurta s válečným řevem. Kurt se v poslední chvíli ohnul a indián přes něj přeletěl. Kurt ale začal jásat příliš brzo, indián jej totiž udeřil na druhý pokus zezadu. Kurtův obličej se válí v bahně. Pomalu vstává, než se ale stačí celý napřímit, indián jej řeže tak, že se Kurt nestačí bránit a znovu končí v blátě. Když Kurt podruhé vstává, vzpomíná si, co mu říkal jeho učitel o využívání síly přírody a smyslech. Najednou v sobě ucítil medvěda. Své kopí si rozlomil vejpůl a začal kolem sebe máchat jako zběsilý. Indián ať dělal, co dělal, nemohl se ke Kurtovi dostat na metr. Po několika minutách vysilujícího boje padá indián k zemi. Kurt vítězí. Unavený se vrací do svého týpí a jde spát. Zítra odchází.

V půlce noci Kurta budí hluk. Slyší, jak venku pobíhají lidé a jak křičí. Nerozumí co, nemluví anglicky. Kurt tedy vstane a obleče se. Jde ven, kde vidí hořet tři stany a pobíhat indiánské ženy a děti v panice. Kurt rychle běží pro kopí a luk. Vyzbrojen indiánskými zbraněmi jde na pomoc svým bližním. Najednou vidí kavalerii, jak zabíjí indiány jednoho po druhém. Začíná střílet z luku na své dřívější kamarády kavaleristy. Střílí, zabíjí jednoho, druhého, třetího … ale najednou ostrá bolest v rameni. Je zasažen. Jeho bývalý nadřízený jej trefil do ramene. Kurt se ale nevzdává a s kopím běží proti plukovníkovi. Sesadí jej z koně a bojuje se ním. Na otázky není čas, vše se děje pekelně rychle. Pár šrámů na těle způsobených vojenskou mušketou Kurtovi nezabránilo zabít jeho plukovníka. Po chvíli ale Kurt padá vyčerpáním a ztrátou krve k zemi. Vidí jen, jak zbytek indiánů, kteří přežili utíkají pryč z vesnice. Kurt zavírá oči. Vnitřně pláče.

Po pár dnech se Kurt probudí ve vystlané posteli v dřevěném srubu, kde hoří krb. Zpoza dveří slyší nějaké hlasy: „Nemůžu vás za ním pustit. Slyšíte?“ Dveře se rozletí a vstoupí generál Cassydey. Podává Kurtovi ruku a říká: „Zachránili jsme vás ze spárůtěch hrdlořezů. Můžete být vděčný tady Matyldě, že ještě žijete. Až se uzdravíte, čekám, že se budete hlásit do služby. Přeji brzké uzdravení. Nashledanou.“ Generál odešel a k posteli přistoupila Matylda: „Neposlouchejte ho. Dělal jsem, co umím. A teď spěte.“ A Kurt znovu usnul.