Death diary - part 5

"Stůůůj!!!" zakřičela jsem za siluetou mizící v mlze. "Kdo jsi?" zeptala jsem se. V tom se postava zastavila, sklopila hlavu a promluvila: "To už mě opravdu nepoznáš?" "Já...já..." "Pojď blíž!" nakázala mi postava.

Temná postava sklopila hlavu...

Váhavým krokem jsem se vydala za siluetou. Když už jsem stála přesně za ní, otočila se na mě, škodolibě se usmála a zmizela... "Kájo!!! Počkej na mě!" snažila jsem se zastavit postavu. "Hledej své schopnosti..." ozval se ještě mizivý hlas v mlze, který se po chvíli rozlehl po krajině a ustal. "Najdi své schopnosti? Jak to myslí?" řekla jsem si pro sebe... A když už byl můj mozek, který vlastně nemám, na pokraji sloužení, řekla jsem si, že to všechno zažiju z vlastní zkušenosti. Prostě ty schopnosti po čase zjistím... Už jsem dále svou kedlubnu nenamáhala a sedla jsem si na pařez. Víte, jaký byl pocit, když já, jako nežijící tvor usedám na něco pevného, co existuje? Nijaký. Bylo to, jako když si sedám do prázdna. No a jelikož sedání na něco opravdového bylo pro mě jakože nic, vydala jsem se naposledy podívat domů. "Uáá! To jsem se lekla! Kde se tu bereš, moje milovaná dcerko? Vždyť mi volali z nemocnice, že jsi..." začala povídat mamka, když mě uviděla ve dveřích. "Mami, jaktože mě vidíš?" podivila jsem se. "A sakra, teď jsem se prořekla," povzdychla si mamka...