Smrt obecního blázna.

Smrt obecního blázna.

Četnický velitel Karel Boháček s mohutným povzdechem usedl na svojí židli za psacím stolem. Čert mu byl dlužen službu na této zapomenuté vartě.
Ve vzpomínkách se vrací do minulosti. Když do Carlbergu nastoupil jako mladý začínající četník nebyl to tady také žádný med, ale žít se tu dalo. Němci byli sice odměření a odtažití, přesto se s nimi dalo vyjít. Mohl po službě jít i do hospody a tam poklábosit o tom co den přinesl.
To skončilo po nástupu Hitlera k moci. Jako mávnutím kouzelného proutku se ze všech okolo stali radikálové, kterým vadí vše české. Karel se stýkal jen s kolegy ze stanice a správcem polesí, který pocházel ze Slaného.
Další povzdech četníka protnul tichou a smutnou stanici ztracenou v Krušných horách.
Zrovna dneska ráno musel absolvovat nepříjemný rozhovor s Peterem von Brand. Ten nafoukaný Němec si před třemi roky otevřel ve staré tkalcovně za vesnicí továrničku na výrobu speciálních barev. Nebyla to žádná velkovýroba. Pracoval tam jen on a dva dělníci, kteří dojížděli ze Saska.
Z počátku byli místní poněkud nazlobeni. Tichou ospalou vesnicí jezdili nákladní vozy jeden za druhým, ale to skončilo po rozjezdu výroby. Od toho dne už do závodu jezdil jenom jednou týdně jeden náklaďák z Německa.
Vypadalo to tak, že přiváží suroviny a odváží hotové výrobky. Místní se uklidnili a vše bylo při starém. Peter von Brand se s nikým nebavil a prakticky svojí továrničku neopouštěl. Do vesnice zašel snad dvakrát nebo třikrát vždy jen v úřední záležitosti a budiž mu dáno k dobru, že nepodlehl módě bílých podkolenek. Chodil oblečen sice poněkud ošuntěle, ale naprosto konvenčně.
Karel Boháček měl o něm poměrně dobré mínění.
O to však přišel dnes ráno.
Asi Vás zajímá co se stalo.
Začalo to tím, že celým Carlbergem letěla fáma:,,Ze soboty na neděli se kdosi vloupal do von Brandovi továrny !“
Bylo naprosto nemožné zjistit, kdo tuto fámu rozšířil, ale četník musí prověřit i takovou anonymní informaci a tak Karel v pondělí ráno vyrazil za vesnici k továrnímu areálu, aby učinil svým povinostem za dost.
Došel ke kované bráně a zjistil, že je zavřeno. Chvilku postával a čekal zda ho někdo nezpozoruje, ale nic se nedělo. Vypadalo to, že je budova úplně prázdná. Nakonec začal volat a po pátém nebo šestém zavolání se otevřeli dveře a vykoukl sám majitel.
Pomalým krokem došel k bráně a hlasem plným zloby vyštěkl: ,,Proč tak řvete a co tu pohledáváte !“
Karel byl tónem hlasu poněkud rozhozen, ale poměrně ochotně vysvětlil Němci co ho přivádí.
Ten ho nenechal ani domluvit a odsekl: ,,Tady se nic nestalo a teď si jděte po svých !“
Tak to by bylo si v duchu pomyslel náš hrdina a vracel se ke stanici.
Teď tu sedí a dumá proč byl tak hrubě odbyt. Jediné vysvětlení se nabízí samo. Je jím stále houstnoucí atmosféra mezi ním jako zástupcem Českého státu a Němci.
Kdo je schopem dohlédnout jak to tady všechno skončí ?
Ticho stanice ho poněkud uklidnilo, ale ta pohoda netrvala dlouho.
Bez zaklepání vrazil na stanici Paul Dvoracek.
Po otci Čech a po matce Němec. Ještě v roce 1933 mluvil skoro pořád Česky a podepisoval se Dvořáček, ale teď už jeho nordická polovina docela potlačila tu Českou.
Byl tak rozrušený, že spustil velmi obstojnou češtinou: ,, Pane Boháček v Ciprianově lomu je mrtvola.“
Popadl dech a s vykulenýma očima pokračoval: ,,Leží tam starý Sepp a je po něm.“
Karel vyskočil ze židle popadl přilbu a pušku.
Úsečně řekl: ,, Povedeš mně !“
Do lomu to mohlo být tak půl druhého kilometru, ale četník a jeho průvodce skoro běželi a po necelé čtvr hodině byli u cíle. Ciprianův lom sloužil k lámání břidlice, ale od velké války byl mimo provoz. Celá východní i západní stěna pomalu zarosla keři a travou. Jen hlavní lomová hrana směrem k severu byla obnažená a tyčila se do výšky dvacet až třicet metrů.
Četník věděl, že starý Sepp, který byl něco jako obecní blázen rád lezl po skalách a vybíral ptačí hnízda.
První co ho napadlo byl logický závěr.
Lezl po severní stěně spadl a zahynul.
Stačil jediný pohled a pochopil, že se totálně plete. Starý Sepp ležel daleko od stěny skoro u vjezdu do lomu. Jeho tvář, ruce i šaty byli naprosto nepochopitelně sežehnuté. Vypadalo to jako by ho kdosi polil benzínem a zapálil.
Divné bylo to, že tělo i oděv nebožáka byli jakoby ohořelé, ale prakticky nepoškozené. Nebyli ani okouřené, jen jakoby spálené za studena.
Děsivý byl i pohled do tváře ubožáka. Ten byl stažený šílenou bolestí a Karel, který na srbské i italské frontě viděl mnoho podob umírání nebyl schopen pochopit co obličej starého Seppa tak děsivě proměnilo.
Vyplašený Paul stál opodál a k mrtvole se ani nepřiblýžil. Bažinatá zem okolo oběti tak mohla podat svědectví.
Sepp přišel od lomové stěny. Usedl na kámen, upadl a zemřel.
Stopy nikoho jiného zde nebyli. Zdálo se, že do lomu od posledního deště před třemi dny nikdo nepřišel.
Karel se zamyslel. Pokud se Sepp něčím polil a třeba zapálil musí tu být láhev nebo plechovka, ale okolo těla nic nebylo.
Karel bezduché tělo otočil a ze zkroucených prstů vypadl malý kovový váleček. Dlouhý asi deset centimetrů a silný jako velké plnící pero. Z jedné strany byl na pevno uzavřený z druhé byl pak závit.
Víčko chybělo.
Karel se pozorně podíval po zemi a uzávěr byl na světě. Pasoval úplně přesně.
Nakonec sáhl Seppovi do kapes.
Něco nahmatal. Jeho ruka z kapsi kalhot obecního blázna a chudáka Seppa vytáhla plnou hrst bankovek. Druhou, třetí a nakonec i čtvrtou.
U těla leželo na zemi tak 50 000 korun.
Paul Dvoracek se osmělil a popošel poněkuk blýže.
Viděl tu hromadu peněz a křikl: ,,Kde to ten cvok sebral !“
Karel jeho slova nechal bez odpovědi a přes rameno odsekl: ,,Doběhni na strážnici a řekni strážmistrovi co se tady stalo. Musí ihned zavolat krajskou pátračku.“
Paul odběhl a četník se posadil na velký balvan asi pět metrů od Seppova těla.
Pozorně studoval okolí, ale nic nedávalo smysl.
Sepp byl v lomu úplně sám, ani jediná stopa nezůstala v bahně. Jen ty otisky nohou nebožáka, které vedli od strmé stěny lomu.
Vypadá to jakoby do něj uhodil blesk. To bylo to jediné co Karel vypátral.
Asi za tři hodiny zaslechl zvuk motoru, který se pomalu blýžil. Neuběhlo ani pět minut a do lomu vjela stará pragovka, kterou využívala krajská četnická pátračka.
Ze dveří vedle řidiče vystoupil major Rudolf Batěk. Velitel pátračky a starý přítel Karla Boháčka. Rychle se pozdravili a pak Karel rychle seznámil svého nadřízeného s tím co zatím zjistil.
Ten se zachmuřil a řekl: ,,Tak záhada ! No to je pěkné. Snad nám doktor pomůže.“
Během rozhovoru z vozu vystoupili i další dva četníci a soudní lékař Pavel Lukáš. Četníci začali s focením a dokumentací místa činu a doktor se také mohl pustit do práce.
Po chvíli se zvedl a pokynem ruky přivolal Rudolfa Batěka. Karel byl velmi zvědavý a přistoupil k němu také.
Doktor Lukáš se rozpačitě usmál a řekl: ,,Pane majore mohu s Vámi mluvit o samotě.“
Rudolf přikývl a dodal: ,,Karle prosím.“
Četník trochu nazlobeně ostoupil a zaslechl jen malý útržek toho co jeho uším mělo zůstat utajeno. Doktor říkal tlumeným, ale velmi naléhavým hlasem: ,,...je to jako na západní frontě. Musíte neprodleně informovat ústředí !“
Pak vše nabralo překotný vývoj. Major Batěk odjel na stanici v Carlbergu, aby podal hlášení.
Po hodině přijel uzavřený automobil a odvezl tělo. Nakonec četníci z krajské pátračky nastoupili a chystali se k odjezdu.
Rudolf Batěk před nastoupením oslovil Karla: ,,Vrátím se až bude hotová závěrečná správa. Budeš ji muset podepsat.“ P
ak všichni odjeli a Ciprianův lom utichl.
Četník z toho co dneska zažil nebyl ani trochu moudrý.
To jak bylo tělo rychle odvezeno a místo činu nedbale prohlédnuto mu nedávalo žádný smysl.
Znal svého pedantského nadřízeného a jeho vyšetřovací metody.
Ne něco za tím musí být.
Během těchto úvah došel ke stanici. Byt měl hned nad služebnou a tak mu cesta z práce domů zabrala přesně tolik času kolik trvá vyjít patnáct schodů.
Rychle pojedl a šel spát.
Dlouho se převaloval a přemýšlel, ale nic nevykoumal a po půlnoci konečně usnul.
Zdravý spánek brůtálně přerval zvonek u dveří. Bylo půl třetí a před stanicí stál major Batěk. Nerudně houkl: ,,Karle otevři !“
Rozespalý četník seběhl a vpustil pozdního hosta do služebny.
Tam se major usadil za stůl a bez sebemenšího úvodu spustil: ,,Byla vyhotovena závěrečná zpráva o smrti Seppa Meyra schází jen tvůj podpis.“
Karel zalapal šokovaně po dechu.
To přece není možné. Vždyť tělo našel před necelými patnácti hodinami.
Nesměle se zeptal: ,,A příčina smrti ?“
Major se zamračil a odsekl: ,,Nešťastná náhoda !“
Karel vykulil oči a chtěl něco říci, ale Batěk ho nepustil ke slovu a naléhavě dodal: ,,Podepiš !“ Pomalu vzal do ruky pero a připojil pod protokol svůj podpis.
Zakroutil hlavou a vší silou praštil s perem o stůl, otočil se ke svému příteli s jedinou otázkou: ,,Ty mi teda Rudolfe neřekneš co de děje ?“
Major sklopil oči a tiše odpověděl: ,,Promiň.“
Kvapně opustil stanici a Karel se mohl vrátit do postele.
Nebylo mu však přáno dospat. Krátce po čtvrté hodině po vesnické cestě vedoucí do továrny von Branda projel jeden a po chvíli i druhý nákladní automobil. Po malé chvíli následovali další tři a nakonec jeden opozdilec a černá uzavřená mercedeska.
Šest náklaďáků a jeden osobák to je provoz, který Carlberg nezažije za celý měsíc.
Vypadá to, že továrnička získala velkou zakázku, ale proč materiál vozí takhle po ránu ?
Než si Karel vše promyslel vozi odjížděli. Pokud něco skládali nebo nakládali museli si dost pospíšit.
Ticho se vrátilo do zapadlé vesnice, ale ani nyní nemělo dlouhé trvání.
Zrovna, když chtěl Karel po snídani sejít do služebny zastavili před ní čtyři nákladní automobily československé armády.
Z prvního vystoupil asi padesátiletý muž v uniformě poručíka.
Karel mu vyšel vstříc a muž se představil: ,,Poručík Jan Brunclík.“
Sklapl podpadky vysokých bot a pokračoval: ,,Jsem velitelem dvouch rot strážního oddílu pluku Jestřáb. Ve Vašem rajonu máme provádět nácvik akce k odhalení diverzní skupiny. Jako místo našeho tábora jsem zvolil Ciprianův lom.“
Karel chtěl protestovat vždyť v lomu včera objevil mrtvolu, ale to nemělo žádný význam. Vždyť před několika hodinami stvrdil svým podpisem, že starý Sepp zahynul nešťastnou náhodou. Teď mohl jen zasalutovat.
Auta se dali do pohybu a ráno se konečně vrátilo do běžných kolejí.
Karel sloužil celou válku na Srbské a později Italské frontě. Něco mu na poručíkovi Brunclíkovi nesedělo. Mohlo mu být kolem padesátky a byl jen poručíkem.
To je přeco hloupost.
K tomu mohlo dojít tak maximálně v devatenáctém roce, kdy nová Československá armáda trpěla velkým nedostatkem důstojníků a reaktivovava spoustu záložních důstojníků a déle sloužících poddůstojníků. Teď je rok 1936 a v armádě slouží již úplně nová generace poručíků. Navíc jeho držení těla, hlas a vystupování neomylně dokazovazo, že jde o muže, který slouží již hodně dlouho. Navíc na vlastní oči vyděl čtyři armádní náklaďáky a to je pro transport dvou rot příliš mnoho. Stačili by bohatě dva.
Co asi vezou ty druhé dva ?
Karel se rozhodl, během dopoledne zajde do lomu a pokusí se zjistit co tam ten divný poručík a jeho muži vlastně vyvádí.
Po hodině věnované papírování vyrazil k lomu.
Došel do rozsedliny, kterou se do něj vstupovalo a narazil na hlídku.
Dva muži v plné polní s ručnicemi stáli u cesty.
Přátelsky je pozdravil, ale jedinou odezvou byla důrazná výzva k opuštění vojenského prostoru. Naposledy si oba vojáky prohlédl a překvapením mu skoro spadla brada.
Ti dva měli nejen plnou polní, ale i plynovou masku. S touto výbavou se nestavěli stráže ani na frontě. Ještě víc překvapil celkový vzhled strážných. Mohlo jim být tak třicet let a ta strohost a vojenské vystupování ukazovali na zkušené nejméně poddůstojníky.
Věk a celkové chování ostře konrastovalo s hodnostním označením na uniformách.
To celému světu oznamovalo, že jde o obyčejné vojíny.
Karel jen přikývl a zasalutoval.
Věděl, že se do lomu může snadno podívat z horní hrany dobívaného prostoru.
V tom mu nikdo nezabrání.
Odešel za první zatáčku a odbočil do lesa. Zdolat strmý svah porostlí lesem mu zabralo ani ne půl hodiny.
Stál nad třicet metrů hlubokou propastí.
Viděl osm polních stanů a poznal, že opravdu něco nesedí. Pro dvě roty s běžným stavem třicet mužů a tři poddůstojníci na jednu by stačili dva velké stany pro mužstvo a dva malé pro velitele družstev. Eventuální pátý stan by pak patřil tomu přestárlému poručíkovi. Tady bylo o tři velké stany více. Zato úplně chyběla polní kuchyně a hlavně latrýna. Žádný velitel by nezačal s nácvikem, když nemá hotovou kuchyň a záchod.
To se mohlo stál jedině v bojových podmínkách, ale proti komu tady ti divní vojáci chtějí bojovat ? Nikdo tam dole taky neválčil.
Muži tam asi něco hledali a s pomocí minohledaček procházeli lomem. Další pak prohazovali hromady břidlice přes hrubá síta. Někteří odmášeli vzorky do stanů a další...
Dál se četník s pozorováním nedostal.
Zaslechl prasklou větvičku ,otočil se a uviděl vojáka s namířenou ručnicí.
Pokusil se omluvit svoje konání, ale moc to nezabralo.
Voják se chvilku zamyslel a pak řekl: ,,Ještě jednou nám budete překážet a z té uniformy vyletíte rychlostí světla !“
Pak přikývl a o poznání mírněji dodal: ,,Už to opravdu nedělejte.“
Karel zasalutoval a vrátil se do vsi.
V dalších dnech se ani nepřiblýžil k Ciprianovu lomu, ale vojákům přesto neunikl.
Zdálo se, že opustili svůj tábor a nacvičují v lese nad lomem. Den za dnem postupovali dál od lomu směrem k továrničce Petera von Branda. Vypadalo to tak, že les pročesávají, ale tím si Karek nebyl jistý.
Uběhlo šest dní a o jednu více nocí, když Carlbergem projela kolona čtyř armádních vozů.
Karlovi se po pravdě řečeno docela ulevilo a Němci z vesnice s ním určitě souhlasili.
Těsně po obědě se mohl v klidu zajít podívat na místo tragické smrti Seppa, které si poručík Brunclík vybral pro svoje vojenské ležení.
Zem byla sdupaná a rozježděná. Teď už tu nic nenajde ani ten nejlepší detektiv světa.
Karel se vrátil v duchu zpět.
Jak to vlastně bylo ?
Stopy vedli jakoby z lomu.
Tam, kde poslední stopa končila Sepp nejdříve usedl na kámen a pak padl mrtev k zemi,.
Nikdo u něho nebyl.
Nikdo do lomu nepřišel.
Nikdo dokonce ani on ne !!!
Karel se posadil na balvan a nahlas si řekl: ,,Ale jak se sem dostal ?“
Jeho pohled se svezl na strmou břidlicovou lomovou stěnu.
V jeho hlavě zazněla zřetelná otázka: ,,Přišek snad po ní ?“
No vyloučit se to nedá.
Karel dobře ví, že ten starý cvok vybíral hnízda. Pozorně si stěnu prohlédl a najednou vidí kudy by se snad dalo po skále vylézt nahoru.
A pokud to půjde nahoru mohl Sepp slézt touto cestou i dolu.
Četník odložil ručnici i přilbu a sundal vrchní díl uniformy.
K jeho velkému překvapení výstup nebyl příliš obtížný.
Zdálo se, že kdosi cestu upravil. Když se dostal asi tak dvacet metrů nad dno lomu uviděl širokou rozsedlinu.
Vklouzl do ní a poznal, že je na správném místě. Zde dokonale skrytý před kýmkoliv shromažďoval Sepp vše cenné co vlastnil. Do té skalní díry nebylo vidět ani ze zhora a ani z lomu.
Jako bankovní trezor.
U skalní stěny leželi ilustrované časopisy více méně pornografické, lahev kořalky, hromada bankovek a další drobnosti.
Trochu stranou pak byli dvě kovová pouzdra úplně shodná s tím, které svíral mrtví v ruce.
Karel si peníze a kovové válečky nacpal do kapes a zahájil opatrný sestup.
Dolů to šlo o něco hůř, ale po pár minutách byl dole.
Sehnul se pro přilbu a ručnici.
Jakmile se narovnal málem leknutím upadl. Ze vzdálenosti tří metrů se díval do ústí dvou vojenských pušek a jedné pistole.
Poručík Brunclík řekl: ,,Máte to ?“
Karel přikývl a podal mu ty dva kovové válečky.
Poručíkovi se doslova rozzářili oči a vydal rozkaz: ,,Konterner sem a rychle !“
Jeden voják přinesl ocelovou láhev a třesoucí se rukou odebral Karlovi jeho nález.
Vložil ho do lahve a rychle ji uzavřel.
Poručík řekl: ,,Dobře. Počkejte na mně ve voze.“
Pak se otočil na Karla a pokračoval:,,Pojďte se mnou musím Vám toho dost říci.“
Vojáci odešli z lomu a Karel s poručíkem usedli na jeden z balvanů.
Důstojník začal tichým hlasem líčit to co měl na srdci: ,,Mělo nám být jasné, že Vás neoklameme, ale rozkaz je to rozkaz. To snad chápete.“
Karel přikývl a poručík pokračoval: ,,Mé jméno je Bartek. Plukovník Josef Bartek. Už dloho jsme věděli, že Němci přesunuli tajnou laboratoř na vývoj nových chemických bojových látek ze svého území k nám. Museli to udělat proto, aby mohli klamat Francii s Anglií a manifestovat svojí mírumilovnost. Kdyby se západní mocnosti dozvěděli na čem Hitler a jeho vědci pracující nepřežil by ani jeden týden. Peter von Brand si jako maskování zvolil továrnu na barvy a docela se mu dařilo. Nikdo ani netušil co tady dělá a možná by to vydrželo ještě dlouho, kdyby se starý Sepp nevloupal do jeho kanceláře. Vzal peníze a bohužel pro něho i tři vzorky nové chemické zbraně, která je mnohokrát ničivější než Yperit.“
Plukovník se nadechl a pokračoval: ,,Jednu kazetu se vzorkem otevřel a jak dopadl to jste už viděl. Teď už je vše v pořádku.“
Karel nakvašeně odsekl: ,,Vždyť vše odvezli a von Brand je taky už dávno v Německu.“
Josef Bartek se podivně usmál a ledovým hlasem řekl: ,,Boží cesty jsou opravdu nevyspitatelné, když se pan von Brand přesouval do nové laboratoře u města Breslau měl nehodu. Jeho mercedeska se srazila s neznámým nákladním vozem. Chudák uhořel a s ním i dva asistenti co ho doprovázeli a spolupracovali s ním i tady. Bohužel pro Němce shořela i celá dokumentace té děsivé zbraně.“ Karel se podíval do plukovníkových očí a raději svůj zrak stočil stranou.
Tolik odhodlanosti a děsivé tvrdosti snad ještě u nikoho neviděl.
Plukovník tichým a mírným hlasem, který děsil až do morku kostí dodal: ,,Je Vám jasné, že musíte mlčet. Nic z toho o čem jsem mluvil se nikdy nestalo.“
Karel jen přikývl a zasalutoval.
Bylo mu jasné, že ten muž před ním by neváhal ani minutu. V případě potřeby bez mrknutí oka zařídí další auto nehodu.
Karel by rozhodně nechtěl následovat von Branda.