Zkáza lodi Victory

Slunce pomalu klesalo k západu a na širé modré hladině Tichého oceánu se na mírných malých vlnkách pohupoval nevelký škuner. Nesl název Victory a jeho domovským přístavem byl Liverpool v Anglii. Do těchto končin Tichého oceánu, posetém nesčetným množství různých ostrovů a ostrůvků, plul výjimečně. Jeho obvyklá obchodní trasa vedla z Liverpoolu do New Yorku, ale kvůli výhodnému obchodu zajel až do těchto nebezpečných míst, kde se to jen hemžilo samými loupeživými a krvežíznivými piráty.
Škuner nyní plul za příznivého počasí a udržoval si svůj předepsaný kurs. Na jeho palubě kromě lodní posádky, stáli i dva další muži - kapitán a kormidelník. Kolem nich panovalo hrobové ticho až na slabé šplouchání vody o lodní boky. Posádka mlčky vykonávala svoji obvyklou práci na lodi.
První z jmenovaných mužů, kapitán, zkušený mořský vlk, se jmenoval Jeremy McBride. Byl středně vysoké postavy, a tak trochu při těle. Mohlo mu být tak kolem padesátky. Na jeho neoholené tváři tu tam prosvítaly již šediny. Byl to muž rozvážný, málomluvný a prozíravý. I když nebyl takový typ člověka jako kormidelník, posádka škuneru, která čítala i s kapitánem a kormidelníkem dvacet mužů, ho měla ráda a poslouchala ho na slovo.
Druhý z jmenovaných mužů, mladý kormidelník, se jmenoval Peter Stanley a byl pravým opakem kapitána. Byl štíhlé a vysoké postavy. Měl hladce oholenou tvář, upravené vlasy, a tak též upravené oblečení, přesně podle předpisů. Z jeho tmavých očí, jako by jen čišela touha po dobrodružství. Byl to muž spolehlivý, veselé povahy a poslechnul svého nadřízeného, tedy kapitána, na slovo.
Nyní oba jmenovaní muži z paluby škuneru Victory mlčky pozorovali zdánlivě klidnou hladinu moře a následně i nebe, které také z prvního pohledu vypadalo úplně normálně. První, kdo promluvil, byl mladý kormidelník:
„Soudím, pane kapitáne, že během noci přijde jistě veliká tropická bouře, které podle mého mínění neunikneme.“
„Naprosto s vámi musím souhlasit, Stanleyi,“ přikývl kapitán McBride, když se k němu obrátil. „Během noci nás jistě stihne bouře. Doufám však, že bouře naši loď příliš nepoznamená a že ji všichni ve zdraví přežijeme.“
„V to také pevně doufám, kapitáne,“ souhlasil kormidelník Stanley. Z jeho hlasu však byla cítit drobná nejistota z budoucnosti. Že by snad něco tušil?
„Teď však, kormidelníku, informujte posádku o blížící se bouři. Musíme se na ni pořádně připravit. Nikdy nevíme, co se všechno může během pár vteřin stát, a hlavně v těchto končinách Tichého oceánu, kde plujeme poprvé a snad i naposledy. Ještě, že jsme nepotakali piráty. Stáhněte všechny plachty!“ křikl následně na posádku, jenž byla na palubě. Pak se zpět obrátil ke kormidelníkovi. „Já se zatím postarám o řízení lodi a vy, kormidelníku, se postarejte o splnění mých rozkazů! Všechno teď víte, tak jen rychle jděte! Bouře přichází rychleji než jsem předpokládal.“
„Rozkaz, pane kapitáne!“ Kormidelník Stanley uháněl co nejrychleji informovat posádku o blížící se bouři.
Mezitím šel kapitán McBride zamyšleně ke kormidlu, kde vystřídat jednoho starého zkušeného námořníka, který měl doteď za úkol kormidlovat škuner podle velkého kulatého kompasu a kapitánových rozkazů.

***

Ke vší smůle se během noci rozpoutala ohromná tropická bouře, jakou kapitán McBride ani mladý kormidelník Stanley během své služby na škuneru Victory ještě nikdy nezažili. Šlehaly každou chvílí blesky, hustě pršelo a foukal neskutečně silný vítr. Moře se rozběsnilo na nejvyšší míru. Obrovské, několika metrové vlny, si pohrávaly s nebohým škunerem Victory, jako by to byla jen nějaká malá skořápka. Mnohdy hrozilo, že se loď při velkém náporu obrovských vln převrhne a s celou svou posádkou během několika okamžiků potopí do hlubin moře.
Loď statečně svou přídí rozrážela veliké vlny a nikým nekontrolovaná plula po rozbouřené hladině moře někam kdesi do neznáma. Ve tmě nebylo skoro vůbec vidět a hrozilo, že škuner popluje směrem na skály některého z drobných ostrůvku, kterých v této oblasti bylo hojně, a roztříští se.
Statečný to muž, kapitán McBride, který byl silným provazem přivázaný k palubě lodi, aby ho nějaká vlna nesmetla z paluby škuneru do moře, s nejvyšším vypětím sil zápolil s rozbouřeným mořem a snažil se loď udržet na hladině moře.
Ač to byl úkol nesnadný, ba zhola nemožný, hodnou chvíli se dařilo kapitánovi škuner udržet na moři, ale pak ho opustilo veškeré štěstí, jako i zbytek posádky. Posléze se všechno seběhlo rychle.
Hlavní stěžeň, který už nevydržel náporu bouře, se s hrozným praskotem zlomil, přičemž na palubu lodi spadl tak nešťastně, že prorazil pravý bok lodi. Okamžitě začala vtékat voda do podpalubí, kde byl kormidelník Stanley se zbytkem posádky. Ten v tu chvíli jednal chladnokrevně a odvážně.
Rychle vystoupal po schodech na palubu škuneru. Poté v neuvěřitelné rychlosti přeběhl skoro celou palubu lodi až k zádi, kde kapitán byl kapitán u kormidla a statečně bojoval proti bouři. Při tomto odvážném činu mu hrozilo obrovské nebezpečí. Každou chvílí ho kdejaká vlna mohla se vším, co bylo na palubě, spláchnout do rozbouřeného moře, kde na něj číhala jistá smrt!
„Stanleyi!“ zamračil se kapitán McBride, jakmile k němu přiběhl zmáčený kormidelník. „Co vás to napadlo sem takhle běžet, když vás každou chvílí mohla nějaká vlna smést do moře! Vždyť nejste vůbec přivázaný lanem k palubě lodi!“ Sotva to dořekl, převalila se přes palubu škuneru obrovská vlna. Na poslední chvíli kapitán zachytil kormidelníka, jinak by už byl dávno v moři a polykal andělíčky. Tím mu vlastně zachránil kapitán život.
Oba byli promáčený až na kost.
„Omluvte mě, pane kapitáne, ale do podpalubí vtéká hrozně rychle voda!“
„To jsem netušil, že ten zlomený stěžeň napáchal tolik škod.“
„A děkuji vám, pane kapitáne, že jste mi zachránil život…“ dodal polohlasně kormidelník.
„Neděkujte mi, to by udělal na mém místě každý.“ Hlasitě si odkašlal, aby přerušil nepříjemnou chvíli a dodal. „Co teď však budeme dělat, Stanleyi? Je v trupu lodi dost velká díra? Rychle mluvte!“
„Ano, pane kapitáne, veliká. Do podpalubí vtéká rychle voda. Odhaduji, že tak do dvaceti minut půjdeme s celou lodí ke dnu. Všichni muži, kromě mladého plavčíka Buddyho, který dostal z té bouře mořskou nemoc, jsou u pump, ale nestíhají odčerpávat všechnu tu vodu.“
„K čertu!“ zaklel kapitán McBride. „Co tedy navrhujete Stanleyi? Jste přece muž s druhou nejvyšší hodností na lodi?“
Kormidelník Stanley mlčky přikývl a vzápětí odhodlaně odpověděl. „Já navrhuji, pane kapitáne, abychom se ihned pokusili na moře spustit naše dva záchranné čluny. Jiný způsob záchrany našich životů bohužel nevidím…“
„Vždyť je to přece nemožné! To nevidíte, jak je hladina moře rozbouřená? Při sebemenším pokusu by se člun okamžitě převrhl a potopil se!“
„Jinou šanci, pane kapitáne, ale nemáme! Do dvaceti minut z nás zbudou jenom trosky!“
Oba muži mlčeli. Přemýšleli. Ve tváři kapitána McBride cukalo. Bylo jen na něm, aby se rozhodnul, co dál. Na jeho slově závisel život nejen jeho, ale i celé posádky. Celkem tedy bylo v sázce dvacet lidských životů.
Opravdu neměli bohužel jinou možnost, než spustit na rozbouřené moře jejich jediné dva čluny. Do každého z nich se vešlo - kromě několika zbraní a střeliva, malé zásoby potravin a vody - deset mužů. Jednomu člunu s deseti muži by velel sám kapitán a druhému člunu s dalšími deseti muži by velel mladý kormidelník.
„Máte nejspíš pravdu, Stanleyi,“ prohlásil nakonec smutně kapitán. „Opravdu nám nezbývá nic jiného…“ Jeho hlas zanikl v silném praskotu lámajícího se dalšího ze tří hlavních stěžňů, který obchodní škuner Victory měl.
Nyní byla situace všech mužů na palubě lodi více než tragická.

***

Ranní sluneční paprsky nemilosrdně pražily na dva malé čluny, které zlehka pluly po klidné modré hladině Tichého oceánu a za sebou čeřily vodu. Jistě se naskytne otázka: Co dělají dva malé čluny na rozlehlé a zcela opuštěné hladině oceánu, kde široko daleko není vidět žádná pevnina? Odpověď je následovná:
Když včera v noci postihla obchodní škuner Victory nepříjemná veliká bouře, nic jiného posádce lodi nezbývalo, než spustit na moře jejich dva čluny a pokusit se tak zachránit. Byl to však úkol nebezpečný a těžce splnitelný, při takovém počasí a v bouři. Čluny by se na moři hned převrátily.
Ale kapitánu McBridovi a kormidelníkovi Stanleyovi se to nakonec po velkém úsilí a mnoha nezdarech podařilo. Oba čluny k sobě přivázali lanem, aby je bouře od sebe náhodou nerozdělila. Následně od potápějícího se škuneru rychle na člunech odveslovali, aby je potom, co se loď potopí, nestáhlo moře i s ní.
Během několika minut jim jejich drahý škuner Victory zmizel z dohledu. Pohltilo ho moře, jako už mnoho jiných lodí…
V každém člunu bylo deset mužů. Jednomu člunu velel zkušená kapitán, druhému mladý, ale spolehlivý kormidelník. Rozmístnění mužů ve člunu bylo takovéhle: Buď kapitán nebo kormidelník se ještě s jedním zkušeným mužem střídali u kormidla a zbylí muži, tj. osm, se střídali po dvou hodinách u vesel, což byla práce velmi těžká a vysilující.
Takhle pluli již přes týden. Zásoby potravin a hlavně vody se neustále ztenčovaly, až nakonec zmizely úplně. Zoufalí muži byli po několik dnech na konci svých sil. Nikde žádná loď, která by je zachránila nebo alespoň nějaká pevnina.
Až jednoho dne, kdy už všechny ve člunech od smrti dělil jenom malý krůček, se ozvalo chraptivým hlasem:
„Země na obzoru!“ To zakřičel chraptivě jeden z námořníků, který hlad a žízeň snášel ze všech nejlépe. Takovýto nebo podobný planý poplach už všichni muži ve člunech slyšeli mnohokrát, tak mu zpočátku nechtěli věřit. Ale nakonec, když se podívali směrem, kam muž ukazoval svojí vychudlou rukou, uvěřili mu. Ranní lehká mlha se pomalu zdvíhala a odkrývala pevninu, která se rýsovala na obzoru jako vystřižená z nějakého tmavého papíru.
Všichni, jako by po tomto znovu ožili. Ihned se chopili vesel a pomalu se přibližovali k pevnině, která se před nimi rýsovala čím dál zřetelněji a jasněji.
Po hodině namáhavého veslování se konečně dostali ke břehu a z posledních sil se vysoukali ze člunů na pevninu. To už je ale jiný příběh…