Krumpáč

Byla už tma. Chlápek seděl na pařezu a kopal jámu. Jo, je to zvláštní. Jak mohl sedět a při tom kopat? Nevím. Nevěděl to nikdo. Seděl tam už pár dní. Nikdo nevěděl kdo to je, ani proč tu je, protože za tu dobu ani jednou nepromluvil. Někdo odhadoval jeho věk na padesát, jiný na dvacet. Byl to moc zvláštní chlápek. Lidé, co kolem něj procházeli, se snažili zjistit barvu jeho vlasů, barvu očí, co má na sobě. A bezúspěšně. Jedinou jistou věcí bylo to, že kouřil cigáro. Už několik dní pořád to samé. A pár metrů před ním se vznášel krumpáč a kopal jámu.
V kroužku kolem něj se shromáždila banda novinářů. Chlápek jako by je ani nevnímal. Nechal se fotit, nechal se natáčet. Ale ani na chvíli se nezdálo, že by chtěl udělat něco jiného než sedět a pozorovat krumpáč jak kope jámu.
Ze začátku se lidé snažili navázat s chlápkem kontakt. Teď už ne. Jenom stáli, v uctivé vzdálenosti dvou nebo tří metrů od krumpáče. Blíž si nikdo netroufl.
A v parčíku uprostřed města se tvořila hluboká jáma. Teď už krumpáč z povrchu nebylo vůbec vidět. Pozvolna se propracovával stále hlouběji a hlouběji pod zem.
Dny a týdny běžely. Zvědavci se přiblížili k jámě. Chtěli vědět, jak je krumpáč hluboko. A nevěřili vlastním očím. Nejnižší odhady byly kolem kilometru.
Celé dva měsíce tam ten chlápek seděl. Kroužek novinářů stál kolem okraje jámy. A krumpáč byl stále hlouběji…
„Dnes,“ řekl chlápek.
Lidi na něj vyvalili oči.
Zalapali po dechu.
Davem projelo zašumění. Nikdo nečekal, že by chlápek někdy promluvil.
Potom se dokonce zvedl z pařezu. Cigáro rozmáčknul v ruce. Potom pokynul rukou k jámě. Lidé ho pozorovali jako zhypnotizovaní.
Okraj jámy se začal lámat. Lidi to pozorovali jako zhypnotizovaní.
Novináři, co stáli k jámě nejblíže, do ní začali padat. A lidi?
Zírali na to jako zhypnotizovaní. Asi byli skutečně zhypnotizovaní.
Jáma se rozšiřovala. Pohltila celý park. Lidi jenom stáli a zírali. A když se i oni propadli, nikdo nezačal řvát, nikdo nezaječel. Dál zírali. Na stěny obrovského bezedného kráteru, co se otevřel pod jejich nohama. Brzo celý park zmizel. Všechny stromy, všichni lidé, všechna zvířata, všechny lavičky, všechny odpadkové koše. Jediný, kdo zůstal nahoře byl ten chlápek. Stál na malém ostrůvku, jako by visícím ve vzduchu, a usmíval se. Několik kilometrů pod jeho nohama se převalovala tma. Absolutní temnota.
Něco se blížilo nahoru, k němu. Byl to krumpáč. Chlápek natáhl pravou ruku a nástroj lehce vplul do nastavené dlaně. Chlápek sevřel krumpáč v ruce. Udělal jeden krok kupředu.
A letěl.
Země nad ním jakoby se opět zavírala. To, co krumpáč předtím vykopal, se znovu obnovovalo. Ale kdo by teď vešel do parku, neviděl by to, co předtím. Zůstala z něj jen obvodová zeď. Mezi nimi už nenarostla tráva, ani stromy se nevrátily. Mezi zdmi zůstala jen hliněná plocha. Plocha z jemné hnědé a voňavé hlíny.
Vzdutá jako na čerstvém hrobě.