Stárnoucí bouře

Stárnoucí bouře

„Haló? Tady Death,“ ozvalo se do sluchátka.
„Dobrý den. Váš agent mi na vás dal číslo.“
„Kdo jste?“
„Dejme tomu, že jsem váš nový zákazník.“
„Nejdřív se představte a pak mi můžete diktovat.“
„Hmm … říkejte mi třeba pan P.“
„Proč mi neřeknete celé jméno?“
„Protože nevěřím nájemným vrahům.“
„Proto mám agenta, měl jste se domluvit s ním.“
„On mi řekl, že bude lepší, když vám to řeknu sám.“
„Tak co chcete?“ řekla Death už trochu podrážděně.
„Příští týden jsou volby prezidenta a já chci, aby jste zabila všechny v té místnosti kromě mě.“
„Jak vás mám poznat, když mi nechcete říct jak se jmenujete?“
„Řeknu vám popis den před akcí.“
„Fotka by byla jistější.“
„Ale já nechci riskovat vaši nezaujatost vůči politice.“
„Dobře. Máte nějaké speciální přání?“
„Ne.“
„Dobře, pošlete mi na účet osm a půl milionu. Já použiji část na zbraně a část jako výplatu.“
„Dobře, děkuji. Ještě zavolám.“
„Na slyšenou,“ řekla a rychle položila sluchátko.
Další zakázka, druhá v měsíci. Zdá se to málo, ale na ní je toho trochu moc. Psychicky to pro ní bylo téměř nezvladatelné. Ze začátku zabíjela kvůli zábavě a taky trochu ze sportu. Líbil se jí ten adrenalin, který při tom prožívala. Ale teď, teď zabíjela snad jen proto, že by se ničím jiným neuživila. A taky proto, jakou si udělala pověst. Byla jednou z nejkvalitnějších a nejspolehlivějších ve své profesi. Poslušně plnila přání. Většinou si zákazník přál nějaký speciální způsob smrti nebo trochu mučení před tím, než skončí život toho chudáka.
Zabít veškeré politiky. To tu ještě nebylo. Zabít všechny jen jeden zůstane. Týden. Má týden na přípravu.
Jak to ale sakra provést? Dvě stě osmdesát lidí. Jeden den. Bombu vzít nemůžu, protože nevím jak ten pošuk vypadá. Taky bych si mohla vzít plamenomet, ale to bych nesměla mířit do obličeje a on by byl zraněný. Ne, to nejde. A co plyn? Ano, plynem uspat a pak zabít. Až mi zase ten pan P zavolá musím se ho zeptat jak se do těch prostorů dostat. Musím, říkala si, když hledala na internetu zbraně.
Uspávací plyn, dýchací masku, samopal. Celkem jasný plán. Až se dostane do místnosti, kde je veškerá klimatizace odjistí bombičky s uspávacím plynem a dá je do potrubí, které rozvádí vzduch po celé budově. Plyn působí dvě a půl hodiny. To by mělo stačit. Najde toho pana P, přenese ho do místnosti vedle a přiváže k něčemu pevnému. Spící v místnosti postřílí a pak se vrátí k němu. Potřebuje si s ním promluvit. Proč? Proč to chtěl udělat?
Byl to politik, říkal to. Chce zahubit veškerou konkurenci. Politika tohoto státu není vyhovující, ale kde vezme jistotu, že nepřijdou další podobní blbečkové! Nic proti politikům neměla, jen jí někdy připadali hodně naivní a taky trošku přihlouplý. Trošku?
Jak kteří, ale všichni byli stejní. Dalo by se říct, že v politice této země nezáleženo na tom, kdo byl zvolen, protože dřív či později se ukáže, že jsou všichni stejní. Ti nejlepší politici jsou nepodplatitelní. ‚A takový jsou ale hodně vzácní‘ pomyslela si a pak usnula.
Ideální k masakru tolika lidí. Ještě tak jeden den bude relaxovat a pak si udělá plán. Pořádný plán. Sežene si plánek budovy a zavolá zákazníkovy. Ten jí řekne, jak se nejlépe dostat do budovy aniž by si ji někdo všiml.
Zbraně mají přijít do dvou dnů. Firma, u které objednává zbraně se ještě nikdy nezpozdila. Věřila jí. Pro zbraně ji jezdil agent. S tím teď nebyl problém. Problém byl v něčem jiném. Potřebovala s tím chlápkem nutně mluvit. Nevěděla proč, ale prostě s ním chtěla mluvit. Začal se jí líbit jeho přístup k životu. Snažil se řešit problémy – určitě přistoupil k tomuto kroku až po dlouhém rozhodování. Byl naivní – evidentně mladý a naivní. Časem stejně každý politik zjistí, že v politice je víc takovejch blbečků jako on. Stejně jako potom zjistí, že ho polovina národa pokládá za pitomce. A úplně stejně mu někde v podvědomí musí bzučet fakt, že i když odstaví konkurenci přijdou další. Přijde další konkurence. Je to něco jako soutěž, soutěž celonárodního rozsahu. Soutěžící jsou rozděleni do několika týmů a občas se mezi sebou pohádají. Mezitím volně přibývají a ubývají. A pak přijde období, ve kterém posluchači zvolili „nejoblíbenějšího“ soutěžícího. Ale ve skutečnosti, ve skutečnosti nebyl oblíbený nikdo. Nenávidí je a je jen věc názorů, který bude ten „nej“. Dočasná záležitost. Všechno je dočasná záležitost, jediná věčnost je ta posmrtná věčnost a ta je taky jediná jistá. ‚Už se na ní těším‘ pomyslela si Death. Zvedla sluchátko a vyťukala číslo svého agenta.
„Fears, prosím?“
„Ehm … Ahoj Fearsi, tady Death, potřebuju nutně číslo toho vola, co chce vyvraždit vládu.“
Souhlasil, nadiktoval číslo, ona poděkovala a pak zavěsila. Hned na to vyťukala číslo pana P.
„Tůt, tůt, tůt,“ ozývalo se ze sluchátka.
„Zvedni to, no tak, zvedni to, DO PRDELE. –„
„Haló?“ ozvalo se konečně ze sluchátka.
„Pan P? Jste to vy? Tady Death.“
„Jsem to já, co potřebujete?“
„Potřebuju se s vámi sejít … ehm … něco probrat.“
„To je u vás normální?“
„No … ne není. Ale přiznejme si to. Vaše objednávka taky není zrovna normální. Já potřebuju znát vnitřek budovy. Jinak se vám na to taky můžu vykašlat.“
„Kde se chcete sejít?“
„Co říkáte hospůdce ‚U zářícího svícnu‘ na Catrines avenue?“
„Dobře přijdu tam. Zítra v osm?“
„Dobře, zítra v osm. Zatím nashledanou.“
„Nashle.“
Zavěsila a oddychla si, že to takhle dopadlo. Normálně se s nikým takhle neschází, ale teď se s ním sešla z více důvodů. Jedním z nich byla jeho podoba. Napadlo jí, že tohle, takovouhle akci, musel dělat poprvé jinak by se s nikým nescházel, zejména kvůli nebezpečnosti člověka, se kterým se měl sejít.
Už byl konec dne. Přečetla si několik málo stránek z Danteho Božské komedie a ulehla.
Ráno jí probudil zvonek. Rychle přes sebe hodila župan a vydala se ke dveřím. Na chvíli se zastavila, aby si prohlédla byt.
‚Pane bože. Už zase. Už se to zase projevilo.‘ pomyslela se při pohledu na byt. Její schopnosti už se zase projevily. Její kůže vyzařovala energii, která okolí postupně usmrcovala. Peřiny byly proděravělé, kytka u psacího stolu téměř uschlá a zdivo popraskané.
‚Štěstí, že mám tak krátký dosah.‘ řekla si v duchu a šla otevřít.
Jakmile se její dlaň dotknula kliky začala rezivět. Otevřela a rychle ji pustila.
„No, ale že ti to trvalo,“ ozval se její agent Fears teprve když se na ni podíval blíž zjistil, že jí asi vzbudil.
„Vzbudil jsem tě co? No, tak dobrý jitro smrťáčku.“
„No jo, dobrý jitro,“ dodala Death rozmrzele.
„Přišla mi pro tebe zásilka zbraní. Nebo alespoň předpokládám, že to jsou zbraně. Už pět let mi pro tebe nechodí nic jiného než zbraně.“
„Předpokládáš správně. Dáš si kafe?“
„Jo dám si kafe, dík. Zajímavá akce, co?“
„Která zase?“
„Ta, která tě pozítří čeká.“
„Jo, tahle akce. Já myslela, že mě chceš někam pozvat.“
„To bych se nedovolil, ber to jako lichotku.“
Rozhlédl se. „Proč nenosíš to oblečení, které jsme pořídili speciálně pro tu tvou schopnost. Podívej se jak to tady vypadá.“
„Já to viděla. Víš já ho nosím –„
„Ty ho nosíš, jo? A kdy prosím tě?“
„Když zrovna nespím.“
„Chceš mi tím říct, že ty peřiny si zničila ve spánku, jo?“
„Tobě to nepřipadá logický, já se jindy v peřinách neválím – jedině že bych byla nemocná a to se stává hodně málo,“ řekla a zašla do koupelny.
„Peřiny bych pochopil, ale co ta zeď.“
„Ta je v blízkosti postele. –„
„Která je zrezlá, ty máš štěstí, že tu máš minimální výskyt dřeva, jen tak mimochodem, máš ten oblek na sobě teď?“
„Mám …“
„Kecáš, máš na sobě jenom župan.“
„To sice jo, ale na obleku se pracuje,“ vylezla z koupelny oblečena v přiléhavém černém obleku.
„Sluší ti to v tom. Mohla by si v tom chodit normálně po ulici, ale vzbuzovala by si pozornost.“
„Fearsi jsi můj agent, né kluk nebo módní návrhář,“ řekla a podívala se na jeho vytřeštěný pohled. „Ale přesto díky za lichotku.“
„No, nemáš zač. Tak jak chystáš tu akci? Na seznamu byly i nějaký uspávací plyny.“
„Jo, měly by tam být.“
„Ty budeš uspávat politiky? Proč?“
„Náš záhadný zákazník – pan P – je taky politik a on sám zemřít nechce.“
„On bude asi hodně nenápadný, co?“
„Jo, to on už takovej asi bude. Vsaď se, že bude taky bohatej.“
,,No, buď bude, nebo něco zdědil. Jen tak mimochodem jak se chceš dostat do budovy?“
„Dneska večer se s ním sejdu v jedný restauraci a popovídáme si o tom.“
„Ty – ty se chceš s ním sejít?“ vykoktal ze sebe Fears. Jeho pohled naznačoval, že má o ní strach.
„Jo, potřebuju vědět jak vypadá a způsob jak se tam dostat.“
„Vždyť tě bude moct udat. Zbláznila ses?“
,,To neudělá, možná je naivní, ale né hloupý, myslím, že ví, že kdybych chtěla tak si ho najdu a skončil by hodně špatně. Tak proč by to dělal?“
„Neboj, je víc způsobů, jak tě vyřadit ze hry.“
Death udělala kafe a snídani. U jídla vedli dál volně rozhovor. Fears odešel až po dvou hodinách. Až když ho Death ujistila, že bude opatrná, a že mu večer zavolá, jak to všechno dopadlo.
Byla ráda, že ho má. Takového člověka někdo shání roky a on k ní dokonce přišel sám. Tak co víc si přát? Co víc si přát. Možná by si přála, aby Fears už konečně pochopil, že žádný vztah mezi nimi nebude. Už je to dlouho, co k ní nastoupil. Ale ona od začátku věděla, proč to dělal. Kvůli její andělské tváři. Andělské tváři? Která tvář je vlastně andělská. Ona sama jako anděl nikdy nevypadala.
Vždycky měla černé husté vlasy, hnědé oči a téměř pořad měla na tváři smutný výraz. Možná, že nebyl ani tak smutný. Spíše působila celkově smutným dojmem. Jen málokdy jí někdo viděl, jak se na veřejnosti směje nebo alespoň usmívá. Nicméně uvnitř byla veselá, alespoň si to myslela. Smála se hodně. Alespoň sama sobě nebo v blízkosti svých bližních. A podle toho, jak se byla schopná opít by o sobě nikdy neřekla, že je anděl.Rozhodně ne kvůli jejímu problému.
Flaška. Její problém. Poslední dobou se to hodně zklidnilo. Ale dřív měla u sebe tu tekutou příšeru skoro pořád. Nebyl večer kdyby nebyla alespoň trochu „v lihu“. Ale uklidňovala se tím, že má důvod. Ale co to bylo vlastně za důvod?
Před těmi pěti lety měla zabít jednu ženu. Normálně by jí to nevadilo. Dokonce ani tehdy jí to nevadilo. Nevadilo jí to kvůli neznalosti, ale neznalost neomlouvá. Byla to jednoduchá akce. To měla své bouřlivé období. Bavila se tím, jak její oběti opouští život. Jak Sibylu opouští život. Tak se jmenovala. A pak, když už bylo po všem a ona byla na odchodu ozvalo se volání.
„Mamí, mamí já sem dostala jedničku. Mamí já ti jí ukážu.“
To už otvírala malá holčička dveře k pokoji, kde Death zabila její matku. Death už se taky chystala k odchodu a tak se střetly ve dveřích.
A od té doby si vždycky Death zjišťovala, jak to bylo s rodinami po smrti jejich členů. Vždycky splnila objednávku, ale někdy, když jí bylo obětí líto, posílala peníze jejich rodinám. Posílala je, protože viděla, jak se změnil obličej té holčičky, když viděla, že už nikoho nemá. A tahle tvář jí strašila každý den. Říkala jí: „Až budu velká, přijdu si pro tebe a budeš trpět.“ Z tohohle jí dokázala vyléčit jenom flaška.
Den uběhl rychleji než Death čekala, rychleji než by kdokoliv čekal. Přípravy na smluvenou schůzku jí trvaly kolem dvou hodin. Najednou chtěla vypadat hodně dobře. Ale kvůli čemu? Kvůli němu? Nebo snad chtěla působit dojmem opilé krásky až to s tou tekutou zrůdou přežene? Ne, nevěděla proč, ale chtěla působit jako drsňačka, ale zároveň elegantně.
Do hospody přišla, ale překvapivě brzo. Stanovila si, že bude čekat maximálně deset minut přes limit, pak půjde domů a na jeho objednávku se vybodne.
Ale přišel. Přišel do podniku a rozhlížel se, ke komu by měl jít. Death ale sledovala každého, kdo přišel. A jakmile přisel, věděla o koho se jedná. Nebyl to moc významný politik, ale měl vlivnou rodinu a tak se dostal tam, kam se dostat chtěl nebo alespoň většinou. Byl to Tomas Getam.
Dalo by se říct, že byl mladý a docela i pohledný. Nebylo mu víc jak čtyřicet a míň než třicet pět. Měl docela dobře nakročeno, snažil se plnit všechny sliby a nechovat se úplně jako hulvát. Death měla ale stále pocit, že si o sobě myslí až příliš. A nejen to, další jeho negativní vlastnost spočívala v tom, že vychvaloval svoji stranu a to i přes to, že právě prožívala krizi. Nikdy to nevyznělo dobře. Pyšný a namyšlený. A pyšný byl na úspěchy, které považoval za své, přitom však patřily někomu jinému, ale on si to jako zázrakem neuměl přiznat.
Když už mu konečně došlo, kdo je ta osoba, která ho má dovést k úspěchu, hned si k ní přisednul.
„Dobrý den. Jste vy ta, co mi včera volala?“ zeptal se nesměle.
„Ano, jsem to já. Máte ty plány?“
„Mám je. Jaký je váš plán?“
„Vážně to chcete vědět?“
„Jistě, že chci, přeci se toho taky budete účastnit.“
„No, do určitě míry ano, ale né úplně.“
„Tak co plánujete?“
„Co plánuji? No dejme tomu, že je uspím, vás odnesu stranou a půjdu ostatní dodělat a až se probudí bude už v očistci odevzdávat libru masa za obžerství nebo něco horšího. Jste spokojen?“
„To není špatný plán. Líbí se mi. Hlavně jak jste to řekla s tou librou masa. Já jsem trochu blázen do tortury a způsobu, jakými se dříve popravovalo.“
„Ano? Ale to bych do vás neřekla. Vypadáte na úplně jiné zájmy,“ řekla Death s trochu ironickým výrazem.
„No, všechno není jak se zdá, že? Hlavně ve vaší profesi to musí být těžší.“
„Ano mám to těžší, ale jiná práce by mě asi neuživila. Můžeme se prosím podívat na ty plány?“
„Ale jistě, jistě.“
Vytáhnul plány a ukázal, kde co leží odkud není na které místo vidět a vůbec, provedl jí celou budovou. A přesně to potřebovala. Tomas Getam měl v té samé budově také kancelář, na kterou jak dodal byl patřičně pyšný. Když řekne, že má s ním smluvenou schůzku, tak jí pustí do budovy bez jakéhokoliv násilí. Pak půjde do místnosti, kde vypne všechny kamery. To bude trochu složitější, ale to nejhorší ji teprve čeká. Musí se dostat do místnosti s klimatizací, ta byla úplně dole a Death bude muset jet výtahem, aby se do ní dostala. Ale výtah nebude takový problém, protože ten je umístěný poblíž místnosti s kamerami. Jakmile uloží bombičky do potrubí vrátí se s maskou na balkón. Před vstupem na balkón ale bývají stráže,ale ty teď budou spát takže by neměli dělat potíže. Dostane se tak bez problému do volební místnosti. A pak, pak už to bude jenom zábava.
Ale zábava to byla i teď. Ani nevěděla jak, ale najednou měla v sobě víc panáků než plánoval. Nutno poznamenat, že Tomas taky. Tito dva tajemní hosté, jak je nazval mimo řečí barman, odešli až kolem půlnoci. Kam, to netušil a ani se o to nechtěl zajímat. Byl rád, že vypadli.

Ráno se Death probudila před dveřmi svého bytu. Všechno si pamatovala jen útržkovitě.
‚Klíče? Mám, jo, klíče mám. Peněženku? Mám, jo. A doklady? Taky mám. Tak je to v pořádku.‘ Pomyslela si do chvíle než se rozhlédla kolem sebe. Popraskané, zplesnivělé zdi, ztrouchnivělé dřevo jejich dveří a zrezivělý rám. To speciální oblečení jí chybělo. Ale jak to? Byli přeci v hospodě plánovali tu hromadnou vraždu a pak …
… Pane bože, pak, pak s ním někam odjela a nemá na sobě ten svůj oblek.
‚Co jsem proboha dělala? Proč jsem se svlíkala? A proč jsem se svlíkala před ním? Né, řekněte mi kdokoliv, že jsem s ním nic neměla, že ne? Že ne?‘ bzučelo jí neúprosně v hlavě. Začínala se bát těch útržků paměti, které se jí časem zjeví. Vždycky se jí něco takového zjevilo. A ona za to většinou byla ráda, protože se nemusela vyptávat lidí, co dělala. Ale teď to byl jinak. Teď přímo nechtěla, aby se jí něco takového zjevovalo. Teď né, teď se toho bála.
Se strachem vešla do bytu a zamířila do skříně, kde měla náhradní oblečení. Hned potom, co se oblékla do těch hadrů, které jí neuvěřitelně rozčilovaly, zamířila k telefonu. Dva vzkazy. Odmáčkla tlačítko a vzkaz číslo jedna se začal přehrávat.
„Death? No tak, zvedni to. Tady Fears. Zvedni to, vím, že nespíš. Chci se jen zeptat jak ti dopadla ta schůzka. Dobře, vzdávám to, ale pak mi zavolej, jo?“ Fears. Chudák, takhle ho trápila už hodně dlouho a naprosto vědomě. Vždycky se o ní hodně bál a ona ho vždycky ujišťovala, že to není nutné.
‚Musím mu zavolat a říct mu, co se stalo. Asi se bude zlobit, já vím, ale nikdo jiný mě nevyslechnul‘ řekla si v duchu a hned na to se spustil další vzkaz.
„Ahoj Death. Tady Tom. Tušil jsem, že mi to po dnešní noci nebudeš zvedat telefon. Doufám, že ses neurazila. Nepředpokládám, že si něco pamatuješ. Jen doufám, že tu „akci“, jak říkáte vy nezrušíte. Zatím se mějte. Uvidíme se zítra.“
„TY HAJZLE!!!“ ozval se řev Death.
‚Jak? Jak mi to mohl udělat. On, on mě zbouchnul! Pane bože, to se mi ještě nestalo. A ještě mě s tím provokuje! No, to … to snad není možný! Sem to ale kráva!‘ nadávala si Death v duchu. Přísahala si, že už se nikdy neopije a to i přes to, že věděla, že to s velikou pravděpodobností poruší.
Nakonec přistoupila k razantnímu kroku. Zavolá Fearsovi a všechno mu poví. Bude naštvaný, tím si byla jistá, ale jí se uleví, že tu je ještě někdo, kdo s ní bude sdílet trápení.
Vytočila Fearsovo číslo, číslo jediného člověka, který by jí mohl pochopit. Čekala a netrvalo dlouho, konečně jí to někdo zvednul.
„Haló? Tady Fears,“ ozval se, jak by se ozýval obvykle.
„Fearsi? Tady Death, myslíš, že bychom se mohli sejít? Potřebuju s tebou mluvit ohledně tý schůzky, co jsem včera měla s tím blb… se zákazníkem.“
„A kdy se schneš sejít?“
„Co nejdřív, můžeš přijít?“ řekla do telefonu už trochu zoufale.
„Dobře, já … já tam budu do deseti minut,“ řekl spěšně do telefonu a zavěsil.
Death začala nervózně chodit po bytě a přemýšlela, co mu vlastně řekne. Byla si téměř jistá, že se naštve, ale s tím nic neudělá a ani se nebude snažit to změnit. Chodila ani né těch deset minut, co jí Fears sliboval až najednou začal zvonit zvonek.
Rozběhla se ke dveřím a prudce je otevřela. Byl to on. Fears. Koukal trochu nervózně, možná tušil, co se stalo. To jí bylo ale v tuto chvíli jedno. Začínal jí přemáhat pláč a než se stačila zarazit už jí stékaly slzy po obličeji. A aniž si to uvědomila, rozběhla se k němu a objala ho.
„To … to bude dobrý. To vstřebáš, budeš silná jako vždycky a bude to dobrý.“
Odtrhla se on něj, vzala ho za ruku.
„Tak to nepůjdeme dovnitř probrat?“
„Dobře,“ řekla zklamaně. Tuhle reakci o něj nečekala. A vůbec, nečekal, že bude vědět, co se stalo. Choval se tak nějak divně. Ale to ji v tu chvíli nevadilo, byla ráda, že jí může vyslechnout.
Vyšel do bytu a ona šla za ním a zabouchnula dveře. Šla udělat kávu, aby se uklidnila. Aniž by to čekala Fears za ní přišel. Chvíli na ní nervózně koukal a potom, potom z něj vypadlo:
„Budeš se chtít pomstít?“
„Asi, asi budu. Nebo nemám? Co myslíš?“ řekla a pak si uvědomila ten arogantní tón v jejím hlase.
„Promiň,“ dodala „já jsem s toho trošku … no, trošku … úplně hotová. Víš tohle …“
„Tohle se ti ještě nestalo, já vím.“
„Jak to, že to všechno víš, kde ses to dozvěděl?“
„On, on tě ke mně přivezl. A ty, ty si byla opilá a, a pořád si hovořila o tom, jaký to bylo. Víš, on mi tě tam jen přivezl a nechal mě ať se o tebe postarám. Tak jsem tě sem odvezl.“
Death na něj nevěřícně koukala. A začala si v duchu nadávat. Zhoršovalo se to. Téměř okamžitě, co to řekl si začala vzpomínat úplně na všechno. Dokonce i na to, kolik toho vlastně vypila. A nebylo toho málo. Taky si vzpomněla, jak s Tomasem flirtovali a pak odjeli do nějakého hotelu. A pak si začala vzpomínat i na Fearse. Na jeho zoufalý pohled. Vypadal skoro jako by ho někdo bodal. A byla to ona, kdo ho probodl svými slovy.
A taky si vybavila Getamův poničený obličej. Ostatně celé jeho tělo bylo tak nějak poničené.
„Pane bože, pane bože já – já přísahám, že se těch tekutejch sraček už ani nedotknu. Fearsi, Frearsi já se chci pomstít.“
„Já vím, to mě napadlo.“
„A nenapadlo tě taky jak?“
„Už ti poslal ty peníze na účet?“
„Jo, už tam sou. Včera mi je myslím poslal.“
„Tak se můžeš pomstít s plnou parádou nemyslíš?“
„Myslíš, že bych ho zabila?“
„A byl by to pro tebe takovej problém?“
„Ne, to ne. Nebyl. Ale nevím jak.“
„To ti o sobě nic neřekl? Na nic si nevzpomínáš?“
„No, myslím, že říkal, že obdivuje středověký mučení.“
„Tak vidíš. Pokud dobře vím tak smilníci se lámali v kole.“
„Ale já nemám kolo, nevím jak a nevím ani kde bych to provedla.“
„Death, já-já ti pomůžu pokud budeš chtít.“
„A ty si myslíš, že si mě tím nějak získáš? Seš na něj naštvanej proto, co mi udělal. Ale taky jenom proto, že doufáš, že budeme spolu. Ale my přece nikdy nemůžeme být spolu. Nemůžeš se mě ani dotknout, tak jak by jsme mohli být spolu? Nejde to!“ řekla Death naštvaně. V jejím hlase byla cítit úzkost a rozhořčení.
„Já už v nic nedoufám, jen chci stát při tobě ať se stane cokoliv.“
Chvilka ticha. Oba přemýšleli co by si řekli. Fears přemýšlel o tom, co mu Death před chvílí řekla. Uvědomovala si, že vlastně má pravdu.
„A jak mi chceš pomoct?“
„Já mám chatu po dědovy. Myslím, že tam nějaký kola budou a něco na lámání se tam určitě najde. Seš pro?“ navrhl spiklenecky.
„Dobře. A jak ho sklidíme?“
„Ty nebudeš zase zapalovat? Jako si to udělala minule?“
„To nestihnu. Nestihnu se vrátit z chaty aniž by se o tom někdo nedozvěděl.“
„Tak to tam zapálíš a jeho mrtvolu tam přidáme až potom. A spálíme ji.“
„Dobře. To by šlo.“
A pak už se nebavili o ničem jiném, než o tom, jak všechno připraví.
A přípravy jim trvaly tak do oběda. V podstatě neprobírali nic konkrétního, jenom opakovali to, co už předtím vymysleli a snažili se to nějak zdokonalit. Takže celý plán vypadal nějak takhle:
Death projde s dokumentem, kde má potvrzenou domluvenou schůzku s Getanem. Nepůjde k němu do kanceláře, ale do místnost, která vše monitoruje. Odpojí všechny kamery a když bude nutno, tak zneškodní personál v místnosti. Pak zamíří do místnosti s klimatizací. Tam hodí bombičky s uspávacím plynem, který bude fungovat tak dvě hodiny – to bude stačit- počká až všichni budou bezpečně spát. Zamíří do volební síně, najde Getama a pak ho odvleče a po cestě ho probudí. Fears bude čekat s autem před budovou. Nasednou a odjedou do nedalekého domu. Tam už vše připravili, takže stačí trestance potrestat a pak jeho mrtvolu dopravit zpátky a zapálí budovu.
Fears odešel od Death až odpoledne, kdy bylo na zítřek vše připraveno. Death se po odchodu Fearse jen najedla a téměř hned potom šla spát.
Probudila se tak kolem půl dvanácté. Vydělila se, že něco zaspala. Ještě musí koupit čtyři kanistry benzínu na podpálení budovy. A tak si dala snídani, oblékla se, upravila se a zavolala Fearsovi, že pro ní může přijet.
Fears se dostavil během čtvrt hodiny. Bylo čtvrt na čtyři.
‚Pane bože, pane bože! Už je čtvrt na čtyři a já jsem teprve tady. Dyť jsem skoro nic neudělala. A ve čtyři chci být ve volební místnosti‘ nadávala si.
Jakmile na ni zazvonil Fears vzala si hodinky, peněženku a baťoh a už běžela dolů. Zastavila se až u Fearsova auta. Otevřel ji a ona si nastoupila.
„Máš je?“ zeptala se.
„Co mám?“
„No ty kanistry, máš je?“
„No jasně. Já na důležitý věci nezapomínám.“
„Já vím,“ řekla a rozjeli se k benzínce.
Netrvalo ani pět minut a už byli u ní. Fears měl v kufru čtyři pětilitrové kanistry. Každý natankovat dva a Death šla zaplatit. Rozjeli se směrem k budově, kde probíhaly volby prezidenta.
Fears zastavil před vchodem do budovy, aby si mohla vystoupit a on jel zaparkovat. Zaparkovat co nejblíže vchodu pro personál.
Death si vytáhla dokument opravňující vstup. Pustili ji. Téměř okamžitě zamířila do místnosti, která monitoruje všechny ostatní.
Bez váhání vešla do dveří. Bylo jí jedno jestli tam někdo je nebo není, protože věděla, že ho stejně vyřídí. V místnosti byl muž. Byl velmi zaměstnaný a byl otočený zády ke dveřím, takže Death neviděl. Death si sundala ze zad batoh a vyndala z něj izolepu. Počkala si, až muž dotelefonuje. Když se k němu přiblížila, aby ho spoutala najednou se otočil.
,, Co – " zeptal se nechápavě, ale zároveň mu zněl v hlase hněv a rozrušení. Ovšem než stačil cokoliv říct zasáhla ho pěst té dívky, která podle něj vypadala tak nevině. Nečekal to a tak se najednou ocitl na zemi. Už chtěl vstát a chtěl jí ránu oplatit, když ho zasáhla druhá ještě jednou tak silná. Zůstal ležet na zemi a už se ani nesnažil bránit. Bál se o svůj život. Death k němu přistoupila, zalepila mu páskou oči a pusu. Nechal se, sama se tomu hrozně divila, protože držel jako beránek, ale postupovala dle plánu. Vytáhla z batohu provaz a spoutala ho. To už se ale neznámý muž začal bránit. Smýkal sebou a snažil se křičet.
„ŠŠŠT! Přestaň nechci ti ublížit, uklidnil se.“
A on začal mumlat ještě víc, ale už sebou tolik nesoukal. Svázala mu ještě nohy a přivázala ho ke stolu.
Rozhlédla se po místnost. Na jedné straně byly televize na nichž se vysílaly záběry z různých místností. Všechny vypnula. Pohlédla ještě jednou na muže v koutě vzala mu klíče, které měl položené na stole a pak odešla.
Šla k výtahu. Výtah byl jen kousek od místnosti, ze které právě vyšla. Zmáčkla tlačítko, kterým se výtah obvykle dostává do požadovaného patra. Výtah byl pravděpodobně jen o patro výš, protože u Death byl skoro hned. Nastoupila si a zakoukala se na čísla pater. Zmáčkla tlačítko -1, neboť nižší patro už nebylo. Výtah se hned rozjel. Ona sama byla v prvním patře. Najednou byla dole. Směle vykročila z výtahu bez rozmyšlení zamířila ke svému cíli. Místnost s klimatizací nebyla daleko. Otevřela dveře. Otřásla se, byla jí hrozná zima, ale řekla si,že pro tu chvíli to vydrží.
Došla až na konec místnosti, vytáhla z batohu nejdříve dýchací masku, kterou si okamžitě nasadila a pak vyndala bombičky s plynem a lepící pásku. Otevřela mřížku za níž bylo potrubí, které rozvádělo vzduch. Otevřela uzávěr a rychle je přilepila ke stěně potrubí. Dala mřížku zpět na její původní místo a odešla zpátky k výtahu. Tentokrát přijel výtah déle než před tím. Vklouzla do výtahu a zmáčkla jedničku.
Teď šla rovnou k balkónu. Před vchodem dovnitř leželi dvě postavy, patrně to byla stráž, co měla hlídat volící politiky. Teď ale spala a tím ušetřila Death dostatek času i práce.
Vstoupila do místnosti. Rozhlédla se. Všichni přítomní spali a tak se vydala po schodech dolů. Dole hledala Getama. Netrvalo dlouho a našla, co potřebovala.
Nebyl daleko od konferenčního stolku a tak ho našla jako jednoho z prvních. Dala ho stranou směrem ke dveřím. Ostatní tam nechala. Až se vrátí ještě budou spát. Prohlédla si ještě jak to tam vypadalo. A pak sbalila Getama a odtáhlo ho za dveře. Opět vzala klíče a místnost zamknula.
Vzala Getama za ruce a vláčela ho ke vchodu pro personál. Kupodivu bylo v budově podivně mrtvo. Nikoho nepotkala,ani jí to nepřišlo podezdřelé.
Ale pak si uvědomila, že teď na přemýšlení moc času nemá a tak zrychlila. Zrychlila téměř jednou tolik.
Odvlekla Getama do Fearsova auta, kde ho svázali a pak se auto rozjelo.
Jeli a celých pět minut mlčeli. Během jízdy se Getam probudil. Začal se kolem rozhlížet a byl značně nervózní.
„Kde-kde to jsem? Kam mě to vezete?“ začal se ozývat.
„Mám pro tebe překvapení Tomasi."
„Co? Jaký překvapení?“ řekl vylekaně.
„Neboj, určitě se ti bude líbit. Hodně se vztahuje k včerejšku.“
„Ale já peníze poslal. Co mi chceš udělat?“
„Vydrž, za chvíli to uvidíš.“
Během pěti minut dojeli k chatě, kterou Fears zdědil. Zaparkovali hned před domem, který včera připravili na to, co se dělo právě teď. Vystoupili si a Death začala Getama vyndávat z auta. Getam s sebou začal škubat a nechtěl ven, ale Fears pomohl Death a tak ho z auta nakonec vytáhli.
Strkali ho do stodoly. Už šel celkem dobrovolně – už se o nic nepokoušel. Vešli do stodoly, kde už bylo vše připravené a kolo čekalo uprostřed prostoru. Getam se vyděsil a začal s sebou škubat.
„Ale, ale, ale! Tak mi máme rádi mučení, ale sami se ho bojíme?“
„J-já a-ale nic špatného neprovedl. Death, prosím pusť mě.“
„Né? Ty si nic neprovedl? A co třeba využívat nalitou holku? To se smí? To je podle tebe morální?“
Snažil se z toho všemožně vykrucovat, ale nevyhnul se trestu. Bezcitně ho svalili a přivázali na kolo
„Víš Getame, ty nejsi jeden z těch předních politiků. Ty si v politice nula. Jediné co máš je tvůj vznešený původ a tak si chtěl potrestat všechny ty neurozené, ale přesto velmi úspěšné politiky. Chtěl si se jich zbavit. A to já pro tebe udělám, zbavím tě jich, ale taky se zbavím tebe, protože to, co si mi udělal ty, je nemorální,“ řekla a vzala do ruky kovovou tyč.
A tak začala Getamovo tělo vplétat do kola.Bila ho nejdříve do rukou a poté i do nohou a nakonec do krku čímž ukončila jeho trápení. Getam vřískal až mu z očí tekly slzy. A když byl ještě při vědomí ještě mu řekla: „Víš, vždycky přijdou další,“ a hned na to své dílo dokončila.
Potom, co Getam zhynul začal čas plynout nebezpečně rychle. Téměř okamžitě odvázali Getama z kola a odtáhli ho do auta a narvali ho do pytle. Jeho tělo bylo nepříjemně volné a zlovené končetiny se mu viklali i na opačnou stranu než se ohýbali normálnímu člověku.
Fears jel zpátky rychleji než byla povolená rychlost. Byl nervózní. Mrtvolu v autě ještě neměl a teď z ní nebyl příliš nadšený, a to i přesto, že celý ten nápad vymyslel.
„Mám jít s tebou?“ řekl, když byli na místě.
„No, mol bys. A vezmi prosím tě ty kanistry. A jestli ti můžu něco doporučit, tak si omotej něco kolem nosu a pusy,“ říkala mu, když vytahovala pytel z auta. Kolem šlo pár lidí. Koukali podezřele, ale jenom se koukali. To bylo vše.
Fears si omotal kolem nosu šátek, vzal do každé ruky jeden kanistr a následoval Death. Několikrát se po cestě zastavoval, aby si uvolnil ruce, které byli dost zatížené. Death položila pytel, aby odemkla a pak vtáhla náklad dovnitř. Fears byl pár kroků za ní. Death se vracela do auta pro kanistr. Death vzala jen jeden kanistr. Dva už by neunesla – byla příliš utahaná smékáním Getamova těla. Fears šel hned za ní, vzal zbylí benzín a zamknul auto.
Místnost, ve které teď poléval Fears spící politiky byla nepříjemně tichá.
„Fearsi? Už si hotov ?"
„Už sem hotovej. Můžu to zapálit?“
„Zapaluj.“
Plameny se rozhořely a za chvíli byly všude.

„Vítejte u dnešních mimořádných zpráv. Dnes ve čtvrt na šest byla zapálena budova senátu. Uhořel všechen personál včetně politiků, V budově byli nalezeny dvě neznámé objeti.“