Před smrtí se neschováš, budeš-li myslet jen na sebe

ÚVOD

Jsou stovky, tisíce lidí, na kterých nám nezáleží. Většinu z nich jsme ani v životě neviděli. Mohou být různých národností, povah, postav, názorů, ale jedno mají všichni společné - touhu po lásce, přátelství, štěstí, to vše se zrcadlí v jejich očích i skutcích. Každá živá bytost cítí touhu nebýt sám, mít někoho po svém boku. Tak dlouho všichni hledají, aniž by si uvědomili, že ten, koho tolik potřebují stojí vedle nich. Každý prožívá muka, pocit, že nikomu na něm nezáleží. Nevidí, neslyší, tu spoustu lidí, kteří stále stojí za ním a záleží jim na jeho štěstí. Hodně lidí však příliš důvěřovali lidem, o kterých si mysleli, že to jsou jejich přátelé a za svou nevšímavost tvrdě zaplatili. Ti se pak bojí navázat s ostatními lidmi bližší vztah, protože mají strach, že je někdo opět raní a to bolí. Moc to bolí. Kvůli tomuto strachu utíkají před každým, kdo by je mohl milovat a uzavírají se hlouběji a hlouběji do sebe.

Jsou ale desítky lidí, na kterých nám záleží. Přátelé přicházejí a odcházejí z našeho života, ale v našich srdcích pro ně vždy bude speciální místo a i kdybychom se snažili sebevíc, nikdy je ze svého nitra nevymažeme úplně. Vždy se budeme probírat vzpomínkami a i kdybychom se s přítelem často hádali, vždy na něho budeme vzpomínat v dobrém a na to špatné na našem vztahu ze své mysli vypudíme. Čas rány rozloučení vždy jednoho dne zhojí, ale říkejte si kdo chcete, co chcete, jizvy zůstávají. Naše mysl si bude stále promítat ty těžké okamžiky loučení.

Tak tomu bylo i v případě mých dvou přátel, lidí, které mám stále ráda, kteří mi dávají sílu stále pokračovat dál a smát se, i když mé srdce puká žalem. Rozhodla jsem se pro ně napsat povídku. Ne pro ty fašisty- dovoluji si tak nazvat lidi, kteří jsou plni ideálů, že si na cizí práci co nejvíce namastí kapsy. Pro ty to nedělám. Dělám to pro kamarády na kterých mi záleží, pro které žiju a kterým věřím.

....................................................

Honza se prudce posadil. Byl bledý jako stěna a celý se třásl. Ten sen, jenž mu již tolik nocí nedá spát je jako pokažené rádio, které mu zní v hlavě a nemůže ho vypnout.

Opláchl si obličej studenou vodou a zahleděl se na svůj odraz v zrcadle. *Byl to jen,* ujišťoval sám sebe *To se nemůže stát.* Chodil do třídy s jednou slečnou, kterou měl moc rád. Normálně by mu nevadilo, kdyby se mu zdálo, jak se spolu ruku v ruce procházejí po nábřeží. Ale tohle bylo jiné, zlé, bolestné. Viděl okamžik Janiny smrti. Postava v dlouhém černém plášti se jí plížila za zády s napřaženou kosou, jež se zaleskla v odpoledním zimním slunci.

Smutně si přehodil batoh přes rameno a vydal se směrem ke škole. Stál v metru a jako náhodou zabloudil očima k oknu, jež se lesklo jako zrcadlo. Viděl ji tam. Smrtka na něho hleděla svýma prázdnýma očima, v jejichž důlcích žhnul rudý oheň. Honza se okamžitě odvrátil na druhou stranu. Nechtěl na to myslet, byl to jen sen, nic víc.

Sotva vnímal plísnění od profesorky na kreslení a modelování, která právě celé třídě spílala. "Chtěla bych mít taky takové sebevědomí, kdybych měla váš talent," křičela. "A co byste taky čekala, když to děláme teprve tři měsíce?" zeptala se Bára, která seděla profesorce nejblíže. Ale Honza nevnímal ani slovo. Stále se musel ohlížet, aby se ujistil, že je Jana v pořádku. Musel se přesvědčit, že sedí vedle něho a usmívá se netušíc, na co Honza myslí. Nervózně se usmála a lehce se začervenala. Neunikl jí jeho pohled. Lehce se zamračila, když jí schoval penál, aby tak zakryl své strachy, ale byla moc ráda, že si jí všímá.

Dloubla do něho propiskou, aby penál vrátil a vzápětí jí naditá cihla propisek přistála na sešitu. Honza vychutnával každý okamžik, kdy jí měl na očích a kdy věděl, že je stále s ním a hlavně v pořádku. Nedokázal si představit, že by byl osudem připraven o člověka, kterého měl rád. Který ho držel nad vodou, když si myslel, že se utopí. Jen kvůli ní si ještě nesbalil batoh a neodešel nadobro z téhle školy.

"Co je, Honzí……stalo se něco?" zeptala se Jana starostlivě, když si všimla stínu v jeho pohledu. Prudce sebou trhl a smutně se jí podíval do očí.

"To nic, Jani, nic se neděje," zalhal.

Po vyučování kráčeli ruku v ruce směrem ke stanici metra. Honza se chytil za hlavu. Poznal to. Výjev ze snu. Blížící se světla bílé dodávky se nebezpečně rychle blížila, ale Jana si jí nevšimla a vykročila autu rovnou do cesty. Neváhal ani okamžik a strhl ji stranou pryč od nebezpečí. Auto s hlasitým troubením projelo kolem, ale krom pár oděrek a rozbitého kolena byla Jana v pořádku. Honza si otřel krev z tržné rány na čele, jež mu stékala do očí. "Není ti nic?" zeptal se a pomohl jí vstát.

"Honzí, ty jsi můj Anděl, nevím, jak ti poděkovat za záchranu života. Přitiskla si ho k sobě, až cítil každý úder jejího rozbušeného srdce. Nevnímala rozbité koleno, ani spoustu lidí, kteří procházeli kolem jako duchové, nevidící, neslyšící, neuvědomovali si, jak málo toho chybělo do něčí smrti.

Ošklivé sny se však vrátily. Tentokrát však byly jiné. U postele se mu zjevila samotná Smrt.

"Nemůžeš mi odepřít, co je právem mé," zachrčela svým ledově studeným hlasem. Pak smrtka zmizela a místo ní se zjevil anděl. Honza se krčil v posteli, sotva dýchal. "Neboj se, člověče," řekl anděl milým hlasem, "Jmenuji se Lionel. Bůh mě seslal shůry, abych na tebe dohlédl. Ve snu jsi viděl, cos neměl a záchranou své přítelkyně jsi narušil koloběh událostí."

"Ona nesmí odejít!" vykřikl. Žíla na spánku mu tepala jako šílená. Do očí mu vyhrkly slzy smutku a bolesti. Sevřenými pěstmi sevřel deku, až mu bílé klouby bolestivě zapraskaly. "Proč, Lioneli, proč zrovna ona musí zemřít?" zeptal se zoufale. "Každý zemře, až přijde jeho čas a ty ji musíš nechat odejít!" pronesl anděl. Pak nechal Honzu o samotě přemýšlet.

Ráno se probudil nevyspalý, s tmavými kruhy pod očima. *Byl to jen sen*, ujišťoval sám sebe. Před školou políbil Janu na čelo a pevně ji přivinul k sobě. Ať se stane cokoli, nedovolí, aby odešla. Na okamžik si odskočil. Umýval si na toaletě ruce, když se mu opět zjevil Lionel. Honza vyděšeně nadskočil a potřísnil si tričko kapkami vody.

"Musíš ji nechat odejít," řekl Lionel vlídným hlasem.

"Promiň, ale já to prostě nedokážu."

"Chápu tě, ale nemáš na vybranou, musíš se s tím smířit." Anděl zmizel a nechal Honzu hledět s prázdným pohledem. Pohlédl do zrcadla a cukl sebou o dva kroky dál. V odrazu spatřil Janu. V nějakém skladišti se natahovala pro těžkou bednu. Regál však nebyl stabilní. Mocně se otřásal, než na ni spadl. Poslední, co Honza viděl byla zakrvácená ruka trčící zpod těžkých krabic a nosníků. Vykřikl. Otevřel oči. Ležel zpocený na podlaze a ztěžka dýchal. Lionel měl pravdu. Jana je opět v nebezpečí. Vyskočil na nohy a běžel do třídy. Všichni už byli pryč. Hledal ji všude. V tělocvičně, na chodbách, před školou…nikde po ní nebylo stopy. Byl na toaletě celý den a Jana už musela domů.

Rozhodl se jí navštívit doma. V duchu popoháněl autobus z Opatova, aby jel rychleji. Konečně dodrncal až k nim. Zazvonil. Z okna vyhlédla Janina o rok mladší sestra Veronika. "Jana není doma," zahalekala. "Je u mámy v práci, pomáhá jí s inventářem."

Nechal si podrobně vysvětlit, kudy se tam dostane a rozeběhl se směrem k laborce Janiny mámy. Proběhl kolem vrátného, přes rameno stěží stihl vyštěknout pozdrav, nebo co ten výkřik měl vlastně znamenat. Všiml si červených dveří se žlutým trojúhelníkem. Tady je sklad. Zatlačil do dveří a vpadl dovnitř. "Jano!" vykřikl. Jana se otočila ve chvíli, kdy se pokoušela sundat velkou těžkou krabici z police. Regály se začaly chvět. Vše se v tom okamžiku zarazilo. Čas se zastavil.

"To nemůžeš udělat, nemůžeš ji celý život zachraňovat, vysaje to z tebe život," řekl Lionel netrpělivě za Honzovými zády. Honza se otočil po hlase.

"Skutečně si myslíš, že nechám smrt, aby mi vzala důvod proč žít? Jestli mi odejde, tak nebudu plakat. Dříve, než se slza roztříští o zem, zemřu. Bez ní nemám důvod, proč na tomhle světě ještě být. Udělám cokoli, abych ji zachránil!"

"Opravdu cokoli?" zeptal se Lionel. Honza běžel k Janě, aby jí zachránil. Lionel luskl prsty a vrátil tok času zpět. Vše se dalo do pohybu. V okamžiku, kdy Jana zamrkala, jí Honza odstrčil stranou. Krabice se zřítily a zanechaly ho pod sebou. Jana vykřikla a uchopila zakrvavenou ruku, která trčela zpod spadlého regálu a beden. Nereagoval. Slzy smutku jí stékaly po tváři.

"Proč? Proč jsi to udělal?" křičela ještě, když se dívala na sanitku vezoucí Honzu do nemocnice. Nasedla na kolo a jela za ním na nemocniční oddělení. Seděla v čekárně a čekala na jakékoli zprávy. Doktorka si sundala stetoskop z uší. "Vy jste jeho přítelkyně?" řekla tónem, který napovídal špatné zprávy. Jana dokázala pouze přikývnout. "Je mi to líto, ale váš přítel nemá mnoho času. Dělali jsme, co jsme mohli, ale vnitřní krvácení nedokážeme zastavit. Zbývá mu posledních pár minut."

Jana vešla do pokoje, kde ležel. Dýchací přístroj se lehce zamlžoval sraženým dechem. Tak nepravidelným. Tak slabým. Něžně uchopila jeho ruku do své. Puls na monitoru byl velmi slabý. "Proč jsi to udělal? Měla jsem tu ležet já…" nedokázala ovládnout srdceryvný pláč, vzlykot se rozléhal chodbami celého oddělení.

"Udělal to, aby tě zachránil," řekl někdo ode dveří.

"Kdo jste?" zeptala se Jana, aniž by se namáhala otřít si slzy, které proudem stékaly na Honzovu ruku.

"Já jsem posel Boží. Jmenuji se Lionel."

"Ty jsi anděl? Tak proč jsi mu nepomohl, proč jsi ho nechal, aby položil život, měla jsem tu ležet já!" vykřikla.

"Ty si myslíš, že by to tak tvůj přítel chtěl? Měl vidění, které vidět nechtěl, a hlavně neměl. Těsně předtím, než skočil pod nosníky mi řekl, že udělá cokoli, aby tys mohla žít. Jediné, co chtěl bylo, abys byla šťastná. Věděl, že musíš zemřít, protože se smrti nedá vyhnout, tak si trochu upravil pravidla. Umírá místo tebe…" Po těchto slovech začaly monitory pípat jako šílené. Tenká zelená linka ukazující jeho puls se již ani nepohnula. Honza Novotný zemřel.

"Chceš po mně, abych se smířila s tím, že mám na svědomí smrt někoho kdo pro mě znamenal život?" rozkřičela se zoufale. Lionel zpozorněl a pohlédl vzhůry. Usmál se.

"Bůh ti vzkazuje, že má pro vás takový předčasný dárek…" Jana zvedla hlavu v okamžiku, kdy se na monitoru linka rozkmitala pravidelným pulsem. Honza stiskl ruku dívky, pro kterou se nebál položit třeba i vlastní život. Lionel se srdečně usmíval.

"Děkuju," zašeptala Jana šťastně a vrhla se Honzovi kolem krku.

"Mě neděkuj, děkuj Bohu, že vám dal druhou šanci, nepromarněte ji, pokoj s vámi," řekl, požehnal jim a vzápětí zmizel. Jediné, co po něm zůstalo bylo sněhově bílé peříčko. "Nemůžu…dýchat, když tu na mě tak ležíš…rád tě vidím." Usmál se.

Od toho dne se udála spousta věcí. Po ukončení studia si spolu otevřeli laborku a o další rok později se vzali. Hned na to Jana otěhotněla a o devět měsíců později porodila krásného syna, kterého na památku doby, kdy to vypadalo zle, pojmenovali Lionel. Když jsem je viděla naposledy, jeli na několik měsíců do Svaté země zapálit svíčku. Poslali mi krásnou pohlednici s ikonou anděla, který se nápadně podobal svatému Lionelovi. Psala, že se staví na štědrý den a bude vyprávět, co se přihodilo na jejich cestách. Už se moc těším. A ať je teď kdekoli, bílé peříčko jí vždy připomene, že život není samozřejmost, ale dar, který musíme vychutnávat plnými doušky.

EPILOG:
Po jejich návratu jsme se všichni čtyři procházeli po nábřeží, kde jsme se vlastně poznali. Já, můj manžel a Jana s Honzou. Jana a já jsme každá před sebou tlačily kočárek, zatímco hoši kráčeli vzadu a povídali si o posledním zápase Sparta versus Slavie. A my? My se smály, protože o chvílích, kdy budeme společně před sebou tlačit kočárky a vzpomínat na mládí jsme kdysi snili.

THE END