Impérium, 3.díl: Střety...

Ministerstvo obrany Běloruské sovětské demokratické republiky, Minsk, 12.říjne 1994, 12:55.
Lukašenko mě 11.října 1994 jmenoval novým ministrem obrany BSDR a já se hned pustil do práce.
Mým cílem bylo vytvořit vzhledem k nové geopolitické situaci, elitně vyzbrojenou a vycvičenou armádu.
Posledních několik měsíců jsme prováděli rozsáhlé hospodářské reformy, abychom se mohli plně hospodářsky osamostatnit od Ruska.Lukašenko povolil základní soukromý trh ovšem pod přísnou kontrolou.Na 1.ledna 1994 ekonomičtí analytici předpovídali roční propad hospodářství o -5%, v srpnu 1994 již předpovídali 2% růst hospodářství.
V důsledku rozpadu SSSR se zhroutila i část pracovních míst a bylo evidováno 72 000 nezaměstnaných.
Do mé kanceláře v 2.patře budovy ministerstva obrany vstoupil můj zástupce, poručík Malkevič.
„Soudruhu ministře.Prezident Lukašenko chce vědět jaký je váš plán na snížení nezaměstnanosti, o kterém jste informoval náčelníka generálního štábu Stěpanského a ministra národohospodářství Kolinina…“řekl Malkevič a zasalutoval.
„Soudruhu poručíku.Pište…“řekl jsem, Malkevič se posadil na židli vedle mého stolu a začal psát moji zprávu.

„Návrh na snížení hospodářství.Od ministra obrany, pro prezidenta, kopie ministru Kolininovi, náčelníku Stěpanskému a generál Dimitrijevovi.Vzhledem k problémům s nezaměstnaností, navrhuji jakožto ministr ozbrojených sil sovětské běloruské armády nápad na de facto likvidaci nezaměstnanosti.Všichni nezaměstnaní, kteří skutečně chtějí pracovat, ale nemohou, budou posláni do vojenské služby, kde se o ně já a můj důstojnický sbor již postaráme.Bude to konec nezaměstnanosti, posílí to armádu a budeme moci provést nové kontrakty na zbraně a munici…konec zprávy…odešlete to hned…“pronesl jsem krátkou a stručnou zprávu.
„Je to vše?“
„Ne.Zavolejte mi ministr zahraničí Markova a zamluvte mi na večer stůl v nějaké kvalitnější restauraci.Máme s ženou menší oslavu…“řekl jsem.
„Ano, soudruhu ministře…“řekl Malkevič a odešel.

14:00.
Ve 2.hodiny odpoledne do mé kanceláře dorazil ministr Markov.Starý dobrý kamarád, se kterým jsem se již dlouho znal…
„Jurij!“vykřikl jsem radostně a potřásli jsme si rukama.On se pak posadil na židli u stolu.
„Takže copak si se mnou potřeboval projednat?“zeptal se Jurij.
„Chtěl bych vědět jak to vypadá s Dobrijanským teritoriem?“zeptal jsem se.
„Je to problém.Ukrajinci to teritorium vojensky i hospodářsky ovládají.Politická situace je tam dost vyhrocená.Jsou tam dvě hlavní politické organizace, Svaz vlasteneckých Ukrajinců a Aliance běloruských socialistů.Ukrajinští vlastenci organizují ozbrojené milice a s podporou armády provádí menší pogromy na naše obyvatelstvo žijící v Dobrijansku.Město Poddobrijanka, kde žilo 16 000 Bělorusů a jen 1 000 Ukrajinců lehlo popelem.Město ovládla ukrajinská milice a je v zádech podporována armádou…“odpověděl Jurij.
„Co by se stalo, kdybych poslal z Makovije 7 000 vojáků, 20 obrněných vozů, 7 tanků a 2 bojové vrtulníky směrem k ukrajinským hranicím, respektive přímo do severní poddobrijanky, která je v našich rukou.Jakou by to vyvolalo reakci u Ukrajinců?“
„No.Ukrajinský nacionalistický prezident Koskov by to nepochybně bral jako provokaci a v rámci Sdružení post-sovětských republik by žádal hospodářské a politické sankce proti naší republice…ale my bychom mohli velice dobře namítnout, že naše jednotky byli vyslány za účelem ochrany civilního obyvatelstva před ukrajinskými pogromisty a nacionalistickými bandity…ale…“
„Ale?“
„Ale Rusové jsou proti nám dost ostře postavení po tom hraničním incidentu, kdy jsme pomohli z Ruska emigrovat 40 000 dělníkům a zemědělcům do naší republiky…“
„Takže by naše vysvětlení nepřijali?“
„To neříkám.Kazaši, středoasijské post-sovětské republiky, Ázerbájdžánci, Arméni a Gruzíni nás podpoří, takže budeme mít nakonec většinu a pokud bychom dobře zformulovali speciální žádost typ 735, zahraničního zákoníků 2910, strany 25, odstavce 7“
„TICHO!Neříkej mi proboha podrobnosti, výklad práva ani právní žargon jinak mi rupne hlava…přejdi k věci…“řekl jsem naštvaně leč přátelsky.
„Mohli bychom poslat přímo do jižní Dobrijanky vojenské síly pro evakuaci obyvatelstva a vyhnání banditů s tím, že bychom měli povolené nasazení pouze 12 hodin…“
„Takže během 12 hodin evakuovat…kolik tam ještě zůstalo našich obyvatel?“
„V Dobrijance je 29 000 Bělorusů a 10 000 Ukrajinců…“
„To bychom mohli stihnout a ještě zničit pár ukrajinských jednotek…zvládneš to?“
„Dej mi 48 hodin a budeš tam moci poslat celou divizi…“
„Ty nikdy nezklameš…“řekl jsem a připili jsme si na úspěch.

19:55, Minsk, restaurace na Volkovské ulici.
S Olgou, která na sobě měla nádherné černé večerní šaty jsme seděli v restauraci na Volkovské ulici a čekali na jídlo.
„Tak co, paní učitelko.Jak pak jste se dneska měla?“zeptal jsem se s úsměvem.
Olga se totiž stala učitelkou na Vojenské akademii běloruské sovětské armády u Smalijaviče.
„Dobrý.V mé třídě je nejlepší elita akademie.Ode mně budeš dostávat ty nejlepší vojáky a důstojníky z nejlepších…“řekla a začala mě jemně hladit na ruce, kterou jsem měl položenou na stole.
„Co ty?“zeptala se.
„Zatím to vypadá, že při troše štěstí zaútočíme na Ukrajince.Chceme vstoupit do Dobrijanky, zlikvidovat ukrajinskou fašistickou milici, zachránit naše obyvatele a cestou možná zničit jednu nebo dvě ukrajinské vojenské základny…“
„Zvládnete to?“
„No můžeme je přepadnout nelegálně, díky čemuž bychom měli taktickou výhodu překvapení, ale sesypali by se na nás ozbrojené složky SPSR, takže budeme mít legální status vojenské operace, ale nebudeme mít moment překvapení…ovšem měli bychom to zvládnout…v nejhorším případě tam pošlu celou 4.Údernou brigádu a 2.Tankovou rotu…ale věřím, že Ukrajinci pochopí svoji situaci a budou klást jen minimální ozbrojený odpor…“odpověděl jsem a díval se do jejích krásných modrých očí.

7:45, 13.říjen 1994, ministerstvo obrany, Minsk.
Seděl jsem znova ve své kanceláři a dovnitř vstoupil Malkevič.
„Soudruhu poručíku.Máte pro mě ty rozpisy ozbrojených sil, které pošleme na vojenské cvičení k ukrajinským hranicím…?“
„Ano, soudruhu ministře.S náčelníkem generálního štábu byla provedena revize vojenského výcvikového programu a došlo se k závěru, že původně navržených 7 000 vojáků na výcvik je málo.Doporučuje poslat na výcvik 25 000 vojáků, 260 obrněných vozů, 50 tanků a 20 bojových vrtulníků a i těžké dělostřelectvo by se mělo procvičit…“
„Dobře.Souhlasím.Kolik mají Ukrajinci vojáků v Dobrijansku?“tázal jsem se.
„22 000, 70 tanků, 100 obrněných vozů a všechny 4 své elitní bojové transportéry BVP-3…“
„Hmm…dobře.Co ostatní ukrajinské síly?“
„Fašisté mají dohromady v Dobrijansku 500 hrdlořezů a zbytek ukrajinské armády je soustředěn na hranicích s Moldávií, kde dochází k nepokojům s podněsterskými separatisty…respektive značná část ukrajinské armády.Zbytek je v Kyjevu a dalších strategických politicko-hospodářských centrech Ukrajiny…“
„Dobře…odchod…“řekl jsem a telefonem zavolal Jurijovi.
„Jurije Markova…“řekl jsem, když jsem se dovolal na ústřednu.
Po chvilce mě přepojili.
„Čest práci, jaká je situace?“tázal jsem se.
„Skvělá.Zvládl jsem to mnohem dříve.72 delegátů se vyslovilo pro legální vojenskou intervenci s cílem evakuace civilistů, s tím, že pokud by se podařilo město dobýt do 1 hodiny celý Dobrijansk by se stal součástí Běloruska.Pokud déle než 1 hodinu se bude bojovat pak bude jediný legálním úkolem evakuace civilistů a likvidace milicí.60 delegátů se vyslovilo proti vojenské intervenci a 30 dokonce pro vojenskou intervenci s pomocí mírových sborů SPSR proti místním vojskům ukrajinské armády.97 delegátů se pak vyslovilo pro to, aby bylo vydáno opatření, že ukrajinská armáda nesmí posílat žádné posily do Dobrijanska.Dost jsem ti to ulehčil.Mám u tebe vodku…“
„Co vodku?Rovnou náklaďák s vodkami a dva kartóny cigaret!“vykřikl jsem radostně.
„Teď je to na tobě jak rychle to zvládneš…čím menší ztráty na civilním obyvatelstvu, tím samozřejmě lépe…“
„Dobře.Měj se…“

Bělorusko-ukrajinské jižní hraniční pásmo, severní Dobrijansk, běloruské teritorium, 14:55.
V severním Dobrijansku se shromáždilo naše intervenční vojsko.
„Soudruzi a soudružky běloruské sovětské armády.Dle operačního plánu legálně schváleného SPSR, může vojenská intervence začít za pět minut.V Dobrijansku se nachází rozsáhlý ukrajinský vojenský kontingent podporovaný místními milicemi ultrapravicových nacionalistů.Pokud se podaří rychlým úderem dobýt Dobrijansk do 1 hodiny, bude to nejlepší možný výsledek, protože Dobrijansk se v takovém případě stane součástí Běloruska.Špatný výsledek může být pouze pokud by bylo zabito více než 15 000 běloruských obyvatel v Dobrijansku a Poddobrijansku a bude se bojovat déle než hodinu.Ovšem vy jste elita, která zvítězí…“pronesl jsem k našim intervenčním vojákům a vojačkám, tankistům a dalším bojovníkům.

15:01.
Těžké dělostřelectvo zahájilo ostřelování táborů milicí a zabilo při tom 300 z 500 bojovníků milice.Ukrajinské jednotky milice se začali přeskupovat a obsadili několik důležitých objektů v Dobrijansku
15:03.
Jednotky běloruské intervenční armády vstupují do Poddobrijanska.Nákladní vozy běloruské armády začínají s evakuací civilistů.
15:07.
První civilisté evakuováni, dohromady 1 200 převážně žen a dětí či postarších lidí, posláno do Běloruska.
15:10.
Intervenční oddíly vítězně obsazují severní průmyslové sektory Dobrijansku, místní vysokou školu a vojenské cvičiliště, které prakticky hned kapitulovalo.
15:15.
Začala fáze nejkrvavějších bojů.Již zahynulo 260 vojáků intervenční armády, 790 vojáků ukrajinské armády, všech 500 milicionářů, bylo zničeno 7 intervenčních tanků a 15 ukrajinských tanků…

Dobrijanské centrální náměstí, 15:19.
Na centrálním náměstí jsme vytvořili velitelské stanoviště, operační a radiokomunikační centrum.
Já jsem se přímo účastnil bitvy a koordinoval přesuny našich jednotek.
Naše elitní tajné bojové jednotky mezitím zničili všechny jižní, východní a západní cesty, silnice a mosty směrem do Dobrijanska.
„Soudruhu veliteli, situace je špatná.Naše jednotky postupují příliš pomalu.Pokud zlikvidujeme ukrajinskou posádku bude to nejdříve kolem 17.hodiny…co máme dělat?“zeptal se pobočník.
„To by znamenalo částečnou prohru a to nesmíme dovolit.Ať těžké dělostřelectvo zničí celý jižní Dobrijansk.Kolik civilistů již bylo evakuováno?“
„12 000…“
„Dobře.Dělostřelecká palba, ať je nepřetržitá a naše jednotky, ať přidají trochu rychlost.Pěchota musí obsadit všechny strategicky výhodné objekty a ostřelovat odtamtud okolní ukrajinské jednotky…“řekl jsem a uslyšel zasvištění minometů.
„K ZEMI!“vykřikl jsem a všichni jsme skočili na zem.
3 střeli z minometu dopadli na naše pozice.Jedna zasáhla džíp, druhá jednu z radiokomunikačních věží a třetí se trefila do jednoho civilního domu.
„Pošlete okamžitě vrtulníky zlikvidovat ukrajinské dělostřelecké a minometné pozice…co naše tajné jednotky, už konečně zničili protiletadlovou obranu?“
„Ano, soudruhu veliteli.Všech 7 Šilek a 2 protiletecké raketové komplety SA21 Kub byli zničeny.Letectvo má volnou možnost úderu…“odpověděl zástupce.
„Dobře…“pak se ozvala palba ze samopalů.Malá skupina ukrajinských vojáků pronikla přes frontu a začal střílet na naše stanoviště.Major Kobzaněnko dostal kulku rovnou do hlavy a my ostatní jsme se začali krýt za různé předměty.
Namířil jsem a začal střílet z AKMka.Ukrajinci byli za vrakem jednoho auta.
Podařilo se mi sejmout dva vojáky, zbylý 4 pak dostal granát vystřelený našim elitním granátometčíkem Nikolajevem.
„Skvěle.Zajistěte oblast…“nařídil jsem a důstojníci rozestavěli nové hlídky.

15:30.
Intervenční vojska přidávají na rychlosti a intenzitě útoků.
5 000 mrtvých interventů, 16 500 mrtvých Ukrajinců.
15:35.
Světová média informují o situaci v Dobrijansku, samozřejmě většinou na podporu Ukrajinců, kteří předtím masakrovali naše obyvatelstvo.
15:40.
Interventi se blíží k úspěchu.Díky kvalitním vojenským rozkazům ministra Ivanova a jeho důstojníků se podařilo zlikvidovat prakticky všechny ukrajinské obrněné jednotky.Ve městě se brání už jen skupinky fanatických ukrajinských vojáků.
15:50.
Interventi osvobozují všechny důležité body města, ukrajinští vojáci ustupují.
15:52.
7 900 mrtvých interventů, 21 200 mrtvých Ukrajinců.
Ukrajinský plukovník Petljura kapituluje.
Města Poddobrijansk a Dobrijansk se stávají součástí nového běloruského Dobrijanského kraje.
16:00.
Ukrajinští politici protestují, ale jsou odmítnuti u většiny států.Dobrijansk a Poddobrijansk jsou shledáni plně jako legální běloruské oblasti.

16:35, Dobrijansk, velitelství běloruské armády, Běloruská sovětská republika.
Byl jsem na velitelství a s úsměvem na tváři jsem popíjel chladné pivo a přemýšlel o Olze.
Vítězství v Dobrijansku rozšířilo vliv Běloruské sovětské republiky.Mezitím západní vůdci začali financovat „Běloruský nacionálně demokratický front“ s cílem svržení socialistického pořádku a nastolení pravicového režimu.Takovou zprávu jsem dostal z Minsku.Dostal jsem od Lukašenka rozkaz zabezpečit Dobrijanský kraj a s 1 000 svých vojáků odjet do Minsku na pomoc vojskům ministerstva vnitra a oddílům KGB, protože současně s našim vítězstvím propukli pravicové nepokoje v Minsku.
Mezitím jsem se díval na televizi na CNC.
„…Tolik k přehledu o ekonomice.Nyní k Dobrijanskému konfliktu.Pravděpodobně jste o této události ještě neslyšeli, ale v 15:00 východoevropského času jednotky běloruské sovětské armády vpadli do severní Ukrajiny s požehnáním Sdružení post-sovětských republik.Ukrajinské demokratické milice a národní armáda byli velice rychle poražení elitně vyzbrojenou a vycvičenou běloruskou armádou pod přímím velením ministra obrany Ivanova.Pod jeho velením se z rozpadajících sovětských jednotek dislokovaných na běloruském území, stalo plně vyzbrojené a elitní vojsko, které se z hlediska výcviku může vyrovnat i ruské armádě.Dobrijanský konflikt, který představuje bezprecedentní akt brutálního násilí, ze strany komunistického Běloruska byl odsouzen všemi velkými demokratickými státy světa, včetně již demokratických post-socialistických republik Česka a Maďarska.Běloruští komunističtí vůdci obhajují intervenci údajnými vraždami běloruského obyvatelstva pravicovými ukrajinskými militanty.Všechny důkazy ovšem svědčí o tom, že k žádnému násilí, ze strany pravice nedocházelo.Podle odhadů v boji zemřelo sotva 700 běloruských vojáků, přes 20 000 ukrajinských vojáků a povražděno bylo 29 000 ukrajinských civilistů…prezident Bill Clinton vyzval OSN k hospodářské blokádě a izolaci Běloruska.Ovšem situace v Bělorusku se po uzavření tzv.Hospodářského jednotného paktu značně zlepšila.HJP je hospodářské spolupracující společenství tvořené Běloruskem, Rumunskem, Bulharskem, Srbskem, Makedonií, Moldávií, Arménií, Kazachstánem a Kubou.Navzájem se financují a obchodují což zajišťuje běloruské sovětské republice dostatečně příjmy na financování potencionálních agresivních konfliktů a zapojení.Například podle zpráv amerického ústřední zpravodajské služby chce běloruský diktátor Lukašenko vyslat 3 000 vojáků na pomoc srbským oddílům a 1 000 vojáků na pomoc Abcházii na Kavkaze…“
Z těchto zpráv vyplívalo několik věcí:
1.CNC lže jako, když tiskne.29 000 civilistů nezemřelo, zemřelo něco přes 1 500 civilistů.
2.Dělají z nás hrozbu pro svět, když zveličují sílu a výcvik našich ozbrojených sil, který je sice kvalitní, ale není na tak vysoké úrovni na jaké popisují.
A 3.Můžeme čekat hospodářskou agresi ze strany západního imperialismu.

Minsk, Leninovo centrální náměstí, 19:00.
Na LCN začalo docházet k nepokojům, hned jakmile jsme tam dorazili.
Došlo tam k dvěma rozsáhlým demonstracím. Leninské centrální náměstí bylo čtvercového tvaru, uprostřed byla velká bronzová socha Lenina hledícího s napřaženou levou rukou do dály.Náměstí bylo obklopeno jednopatrovými nebo dvoupatrovými domky, nebo obchody.Už v dalších ulicích, ale byli činžáky a paneláky, na nichž stáli policejní ostřelovači.
První demonstrace byla organizovaná Národně demokratickým frontem a byla tvořena asi 1 900 účastníky.
Druhou organizoval Běloruská socialistická strana, Strana běloruských komunistů, Dělnický socialistický svaz a Aliance marxistů s celkem 5 000 účastníky, kteří stáli proti první demonstraci.Mezi nimi bylo přes 1 000 policistů a těžkooděnců, kterým jsme přijeli na pomoc.
Já jsem tam byl spolu s 71.Střeleckým praporem o síle 1 000 mužů a žen s 3 obrněnými vozy BVP2, které zaujali postavení proti pravicovým demonstrantům.Socialisté, odboráři a dělníci začali tleskat, že jsme se postavili na jejich stranu.
„Soudruzi, běloruští dělníci, odboráři a socialisté!My se nebojíme západní propagandy!“vykřikl jsem a nařídil policistům odejít od pravicových demonstrantů, pak jsem nechal demonstranty obklíčit moji pěchotou a obrněnými vozy.
„Okamžitě rozpustíte demonstraci nebo začneme střílet!“nařídil jsem a šel po dlážděném náměstí směrem k vůdci pravicové opozice Sadinskému.
Ten stál v popředí demonstrace, jakožto mluvčí a vůdce pravice.
„Tohle nemůžete udělat.Dne 26.dubna 1993 prezident Alexander Lukašenko vyhlásil demokratickou republiku.Proto máme právo demonstrovat jak chceme!“vykřikl ke mně Sadinský.
„Sadinský, chci s vámi vyjednávat o podmínkách rozpuštění vaší demonstrace…“řekl jsem a pravou rukou jsem si za zády připravoval elektrický obušek.
„Já to…“nestihl doříct, protože jsem vší silou ho švihnul po tváři elektrickým obuškem.Spadl na zem a moji vojáci ho odnesli pryč.Po této události z 1 900 pravičáků zůstalo už jen 200 odvážných, zbytek se rozutekl.
„Všechny zatknout!“nařídil jsem policajtům a státní milici.V tu chvíli to už byla hračka a ze mě se mimo vojáka stal již i politik.

Večer, 19:45, velitelství KGB, podzemní vězení, Lapkovská ulice, Minsk.
Přišel jsem do cely Sadinského.
Ten se akorát probral.
„Ty vole, to si mě nemohl švihnout do břicha nebo do ramene?“zeptal se a já mu pomohl vstát na nohy.Sadinský byl ve skutečnosti můj dobrý kamarád a zároveň agent běloruské KGB, pravým jménem Tomský.
„Klídek.Všechno vyšlo…“řekl jsem s úsměvem.
„Zatkli jste je všechny?“
„Ano, všech 200 nejradikálnějších demonstrantů a funkcionářů Frontu, kteří tam zůstali bylo zatčeno a bude s nimi veden monstr-proces…ah…“řekl jsem a lekl se.Uviděl jsem, že přes tvář mu zůstala černá šmouha od obušku.
„Co je?“zeptal se a pak se podíval do zrcadla na zdi.Když spatřil svoji trochu „upravenou“ tvář, hodil na mě idiotský a trochu nenávistný výraz.Já jsem se podíval k zemi.
„Já tě asi zabiji…“řekl.
„Za tohle ode mě dostaneš prémie…tak klídek…“řekl jsem se smíchem.
„Takže si reformátor armády, hrdina Běloruské sovětské republiky a teď zasahuješ i do záležitostí tajné policie?Proč?“
„Jednoduše.Tato země se mi stala novou vlastí, zachránila mě před reakcionáři v Rusku a já se chci Bělorusku i jejímu pracujícímu lidu odvděčit za vše co mi poskytl, za všechny možnosti a mé úspěchy, kterých jsem zde dosáhl…“odpověděl jsem a Tomský.
„Proto je můj cíl mnohem větší než jen bránit bílou Rus…“dodal jsem.
„A jaký?“
„To se časem dozvíš…“řekl jsem a rozloučili jsme se.

Ministerstvo obrany, Minsk.
7.listopad 1994.
Seděl jsem za počítačem a psal email:
„Generále Romanove.Vím, že se nyní nacházíte, až u kaliningradské enklávy kvůli spolupráci s prosovětskými povstalci v Kaliningradu, ale stejně od vás potřebuji urgentně vědět následující:
1.Početní našich sil určených pro vytvoření 1.Proti-partyzánské Roty.
2.Počet příslušníků SA.
3.Počet základen SA a jejich rozmístění.
4.Stav zbroje SA.
5.Aktivity povstalců.

Děkuji předem za informace a doufám, že spolupráce s našimi soudruhy v Kaliningradu bude více než kvalitní.
Ministr obrany Ivanov.

Situace se začal trochu vyhrocovat.Ač se podařilo ráznými akcemi, raziemi a operacemi policie zlikvidovat značnou část politické opozice, šlo pouze o tzv.demokratickou-liberální či v určitém smyslu pro-demokratickou radikální opozici, nešlo o skutečně nebezpečnou opozici.Tu představovala SA, Svobodná armáda.SA byla založena v roce 1992 v reakci na rozpad SSSR jakožto organizace krajně pravicově smýšlejících povstalců z řad zejména polské menšiny.SA ve svém programu vyhlašovala „polákizaci“ Běloruska, nastolení katolického teokratického systému, zničení všech hlavní politických stran, vyhnání běloruského obyvatelstva do Ruska či Ukrajiny a následně spojení s Polskem do tzv.Polského velkoknížectví.SA se o tyto cíle snažila, přestože se celá polská politická scéna, vyjma několika marginálních polo-organizací, distancovala o pan-polákismu SA.Za půl hodiny přišla odpověď na email.

„Soudruhu ministře.Domnívám se, že budete chtít převzít velení nad proti-partyzánskou rotou, proto jsem rovnou předem informoval důstojnictvo PP roty s tím, že vy to ještě dodatečně odsouhlasíte či zamítnete.Nyní odpovědi:
1.Proti-partyzánská rota se skládá z 900 vojáků a vojaček, 12 nákladních vozů, 10 obrněných vozidel BVP2, 2 tanků T55 a 1 tanku T72.Všechny jednotky 1.PP roty jsou umístěny ve městě Pererov.
2.Svobodná armáda má přibližně 400, polskou armádou neoficiálně a tajně, vyzbrojených a vycvičených vojáků, několik džípů typu UAZ s kulomety a granátomety, 14 kusů minometů, 2 obrněné transportéry BVP1, 1 tank T34 a 1 tank T55.
3.SA má k dispozici 2 poměrně dobře vybavené základny a podle pozorovatelů přibližně 10-15 kontrolních stanovišť, hlídkových pozic či přepadových bodů.Jedna základna se nachází na hranicích s Polskem, u hraničního přechodu Pererov, druhá je hluboko v lesích u starého sovětského skladu zbraní a munice(zbraně a munice nestihli být evakuovány předtím než oblast byla obsazena partyzány.SA tak disponuje posledními vyvinutými kusy sovětských lehkých a středních palných zbraní a protitankových zbraní).
4.SA užívá pistole WIST94 a sovětské důstojnické Makarov, samopaly AK47, AK74 a polské Karabinek vzor 1988(velice podobné kalašnikovům), protitankové střely RPG7V, švédské Carl Gustav Rocket-Launcher a americké LAW, ruční kulomety PKM a kolem základen těžké kulomety NSW.To je přibližně vše z agenty zaznamenané výzbroje.
5.Aktivity povstalců se čím dál tím více stupňují.Poslední větší útok při němž zahynulo 15 vojáků naší armády a 42 civilistů, byl na kulturní-turistické centrum severně od Pererova.Povstalci při útoku ztratili 7 bojovníků.Další útoky byli na pohraniční stráže, při sérii střelných a bombových útoků zahynulo 22 pohraničníků a 4 povstalci.Za poslední měsíc povstalci zničili 5 našich vozů s palivem a 2 vozy se zbraněmi a municí ukořistili.Také se jim podařilo těžce poškodit jeden z našich tanků T72.

Mé doporučení: Okamžitě provést operaci Bílá zima-zlikvidovat všechny primární centra partyzánů, pozabíjet partyzánské důstojníky a nejvyšší velitele a zlikvidovat hlavní struktury partyzánů rozsáhlým úderem elitně vycvičené 1.Proti-partyzánské roty.

S pozdravem hodně štěstí, generál Romanov.“

„Tak a teď nastane čóromóro…“řekl jsem si uvědomujíce, že válka se přenese i na naše území.
Zavolal jsem do Malkevičovi kanceláře, aby ke mně můj zástupce přišel.
„Soudruhu ministře…“ohlásil se Malkevič.
„Soudruhu Malkeviči.Zavolejte na 1.Proti-partyzánskou rotu a informujte velitelský sbor roty o tom, že brzy přijedu a budu se podílet na vojenských operacích proti rebelům.Pak informujte důstojníky, že jakmile přijedu bude zahájena v plném rozsahu proti-partyzánská operace Bílá zima…“
„Ano, soudruhu ministře…“odpověděl Malkevič a se zasalutováním odešel.Já se převlékl z uniformy generála do bojové uniformy s lesní kamufláží a vzal si AK74ku s několika zásobníky a 4 granáty.
Vycházejíce z budovy ministerstva a nandávající si kalašnikov na přezku přes rameno, mrazilo mě v zádech.Bylo to jen pár týdnů co jsem zažil akci a bál jsem se o svůj život…nyní jsem se bál toho, že jsem se bál…ano zní to šíleně, před pár lety v Afghánistánu na mě stříleli každý den několikrát a vždycky jsem to rozchodil.Teď se bojím dvou ostrých střetů…asi měknu…
Pak jsem nasedl do svého džípu a vydal se na vrtulníkovou základnu, odkud mě měl jeden z našich transportních vrtulníků dopravit do Pererova, se mnou ještě měla letět nová skupina vojáků do 1.PP roty.

Pererov, vojenský štáb 1.PP roty, 150 metrů jihozápadně od města.
Dorazili jsme k vojenské základně, tvořené dvěma kasárnami, několika pozorovatelskými věžemi, kulometným hnízdem a skladištěm zbraní a munice.Základna byla velká asi jako půlka Václavského náměstí…
Vrtulník přistál v zadní části základny, poblíž obrněných vozů, tanků a aut.Já a nováčci do 1.PP roty jsme z něj vyskákali.Nováčci přišli k řadovým důstojníkům a já si to štrádoval přímo k vrchnímu veliteli roty, majorovi Yegorskému.Vojáci a důstojníci 1.PP roty na sobě měli horské nebo lesní kamuflážové bojové uniformy a kombinézy a byli vybaveni standardními palnými zbraněmi.
„Soudruhu majore…“řekl jsem a zasalutoval, když jsem došel k důstojníkovi.Zároveň jsem si všiml, že jakmile mě tankisti spatřili začali nasedat do svých ocelových nestvůr a připravovat se k boji.
„Soudruhu generále…“pozdravil zasalutováním důstojník.V rámci vojenských akcí jsem nechtěl, aby mě nazývali ministrem, ale aby mě nazývali vojenskou hodností generála.
„Jste připraveni k boji?“zeptal jsem se.
„Ano, soudruhu generále.Ráno v 7:00 hlídka lokalizovala seskupení protitankových bojových družstev rebelů na úpatí hor a poblíž starého turistického centra, které je nyní téměř vypálené…vyslal jsem jednu údernou elitní skupinu, aby stoprocentně lokalizovala pozice AT jednotek rebelů.Letectvo vyslat nemůžeme, zjistili jsme, že v lesích jsou 4 baterie Šilek, které rebelové ukořistili ze starého sovětského skladiště…k hraničnímu přechodu, jižním oblastem hor a lesů a k turistickému centru jsem poslal 10 našich tanků a 15 obrněných vozů…“
„Myslel jsem, že máte k dispozici mnohem nižší počet obrněných sil…“
„Ano, soudruhu generále.Ale před hodinou, v 14:10, nám plukovník tankových sil brestské vojenské posádky poslal 25 kusů obrněné techniky na pomoc…“
„Dobře.Rozdělte těch 25 tanků a obrněných vozů na pět skupin po pěti.V každé 2 tanky a 3 obrněné vozy…každá skupina, ať je doprovázena 50 vojáky naloženými v transportérech i rozestoupených kolem obrněné techniky.Původní obrněné síly, ať zaujmou pozice u všech vstupů do lesa a pěchota, ať se zformuje do průzkumných a úderných družstev po 50.Skupiny 1 a 2 budou prozkoumávat les a čistit západní oblasti.Skupina 3 a 4 bude hledat a likvidovat protitankové pozice.Skupiny 5-11 se rozmístí po celém lese a zlikvidují sekundární vojenské základny.Skupiny 12-18 v jejichž čele půjdu já a vaši elitní důstojníci a jež budou podporovány 1 tankem T72 a 2 BVPčky půjdou zničit protiletecké baterie a primární vojenské základny rebelů…“
„Ano, soudruhu generále.Hned se dáme do příprav útoku…“řekl důstojník.
„Zaútočíme zítra ráno, kolem 8.hodiny, ať jsou vojáci vyspalí a připravení…“řekl jsem a důstojník přikývl.
„HEJ, CHLAPI VYLEZTE Z TÉ OBLUDY, ÚTOK BUDE, AŽ ZÍTRA…“zakřičel jsem s úsměvem na tankisty v tancích.

22:00, vojenská základna Pererov, kasárny.
Ležel jsem na rozvrzaném vojenském lehátku v kasárně plné vojáků.Základna byla udělána provizorně a narychlo, takže se do obou kasáren vešlo všehovšudy jen 300 vojáků a zbytek ležel venku na mrazu…ale, aby se jim do rána nic nestalo, tak jsme jim dali dost přikrývek a povolení zakládat ohně…
Kolem 22.hodiny jsem se probral ze spánku.Od 17.hodiny do 20.hodiny jsem s místními důstojníky probíral nejlepší možnosti úderu proti rebelům.Rebelské základny byli dobře hlídané a problém byl zejména v tom, že rebelové znali les jako svoje boty a my naopak měli o lesu jen přehled ze zpráv rozvědky a průzkumných hlídek.Rebelové mohli podle odhadů rozvědky vyčlenit 200 svých lidí na obranu základen a 200 na akce.To znamená, že 200 rebelů se nacházelo buď na hlídkách, u sekundárních základen nebo u protitankových pozic.Jako dodatečný rozkaz jsem vydal, že jakmile naše skupiny určené pro likvidaci protitankových pozic ohlásí splnění svého úkolu, tak všechny tanky a BVPčka, která poslal plukovník Kirilenko udeří na les hlava nehlava…proniknou hluboko do lesa a budou drtit odpor rebelů společně s naší mechanizovanou infanterií.
PALBA!
Uslyšel jsem výstřely a po nich následovala hrůzná série explozí.
Všichni jsme rychle vstali, oblékli se, popadli zbraně a vyběhli ven.Hned první dva vojáci, kteří vyběhli z dveří komplexu kasáren dostali kulky z kulometu PK přímo do těla a my ostatní jsem uskočili, aby nás také nezasáhli.
„Co se k čertu děje?“vykřikl jsem a pak se ozvala další exploze a základna se otřásala.Okamžitě jsme se otočili a vyběhli zadním vchodem kasáren.Já a skupina 7 dalších vojáků jsme oběhli kasárny zprava a zastřelili kulometčíka, který střílel na kasárny.Pak jsme vběhli do prostranství základny a spatřili, že probíhá ukrutná bitva.Naši soudruzi vybudovali narychlo barikády a kryly se proti nepřátelské palbě…
Voják, pokud si dobře vzpomínám, desátník, který byl vedle mě dostal kulku z polského samopalu Karabinek 1988 přímo do hlavy a švihnul sebou mrtev na zem.Já uskočil k jedněm barikádám za nimiž bylo asi 20 našich vojáků a stříleli téměř naslepo do tmy.Z kopců, úpatí hor a lesů jsme spatřili záblesky.
„Co to je?“zeptal jsem se důstojníka, kapitána infanterie, vedle mě.
„Před malou chvilkou zaútočili, rebelové si řekli, že nejlepší obrana je útok a pokud jsme zatím dobře viděli vrhli na nás stovku svých vojáků.Ztratili jsme asi 120 našich a napočítali zběžně kolem 40 mrtvých rebelů a 12 zraněných.“odpověděl důstojník a pak jsme spatřili, že ty záblesky byli výstřely z děl, vzdálených asi 10 kilometrů.
„K zemi!“vykřikl jsem a rychle jsme se skrčili.První dělostřelecký granát dopadl přímo na rebelskou jednotku blížící se k základně a ostřelující naše kulometčíky u kasáren.Druhý dopadl na sklad zbraní a munice.Všechno explodovalo a kulky lítali všemi směry.Zabili tři rebely a pět našich vojáků.Třetí dopadl na jeden z našich obrněných vozů BVP a kompletně ho zničil, také lehce poškodil jednu z T55tek.Celá základna byla osvětlená palbou mezi našimi vojáky a útočícími skupinkami rebelů.Ti byli jak jsme, až nyní zjistili elitně vycvičení.
Teprve po tomto dělostřeleckém útoku se podařilo zformovat obranná postavení a tankisti se za naší krycí palby dostali do svých vozů.
Spatřil jsem jednoho rebela s RPG-7V jak vběhl do severovýchodního prostranství základny k pytlům s pískem a zamířil na jeden z našich tanků.Vystřelil jsem na něj dávku z kalašnikova, ale bylo pozdě-sice jsem ho zabil, ale on stihl vystřelit a zničil pásy jedné z T55tek, takže byla demobilizovaná.
Druhá T55tka, zbylá BVPčka a T72ka se rozjeli a rozestavěli do pozic v základně.Kulometčíci v tancích zahájili palbu na jednotky rebelů, které se konečně začali hroutit.Sám jsem spatřil jak se celá jedna skupina 10 rebelů rozdrobila a rozutekla všemi směry pryč.
Mezitím se mi ještě podařilo kalašnikovem sejmout kulometčíka, který předtím stihl zabít jednoho našeho důstojníka.
„Zavolejte do Brestu, ať vyšlou bombardovací stíhačky a pokusí se zničit baterie Šilek a proti-tankové pozice.Pošlete koordináty pozic na leteckou základnu v Brestu.Ať odstartují ihned!“zakřičel jsem na jednoho poddůstojníka a ten se rozeběhl pryč od barikád, krytý mojí palbou a úspěšně se dostal do budovy s radiostanicí.
Za pár minut se vrátil.
„Soudruhu generále.Stíhačky byli vyslány.Budou tu za dvě minuty…“oznámil poddůstojník.
„Dobře, pokračujeme v obraně republiky!“řekl jsem a poddůstojník se vrátil k barikádě a začal střílet na rebely, kteří dostali mezitím posily v podobě dalších 150 vojáků.
Pak se konečně někdo trefil i do mě-dostal jsem kulku do ramene a skácel se na zem.
„Zdravotník!“vykřikl jsem, odhodil kalašnikov a levou rukou jsem se snažil pistolí Makarov střílet na rebelské vojáky.Toho, který mě trefil jsem střelil do nohy a skácel se na zem.Až nyní jsem pořádně spatřil „uniformy“ rebelů, šlo hlavně o potrhané civilní oblečení, polské vojenské helmy a červenobílé šátky přes tvář.Všiml jsem si, že mezi nimi bylo i pár žen…
Za chvilku ke mně doběhl zdravotník, vytáhl obvazy, nůž, alkohol a dezinfekci.
Nůž pak polil alkoholem a mě bylo jasné co chce dělat, protože kulka byla na povrchu.
„Připravte, se soudruhu generále…“řekl zdravotník.Já zatnul zuby a nervově přivřel oči.
Pak jsem ucítil příšernou bolest, když nůž pronikl do rány a vytrhl kulku.Byla to precizní práce, rychlá a čistá.Zdravotník mi to rameno ještě vydezinfikoval a obvázal.
„Už to bude v pohodě…“řekl zdravotník a odběhl zase pryč.
Uslyšel jsem polské výkřiky.
„Za ojczyznu!Za monarchiu!Za revoluciju!Do przodu!“slyšel jsem ony výkřiky.
Pak, ale palba z obou stran ustala, protože rebelové i naši vojáci spatřili letku bombardovací stíhaček Su27 blížících se k rebelským základnám v lesích.Spatřili jsme záblesky vystřelených raket a ty začali dopadat na les…během chvilky byl les v plamenech a naše tanky a pěchota začali postupovat do lesa a likvidovat odpor zbytku rebelů.
Rebelové se po tom bombardovacím úderu dali na útěk…vítězství bylo naše!
My jsme začali opravovat základnu a zároveň zabezpečovat zajaté rebely a připravovat je na popravu.

Ministerstvo obrany, Minsk.
19.prosinec 1994, 10:09.
Do kanceláře vstoupil Markov.
„Nazdar, stará vojno…“pronesl radostně.
„Čest…“odpověděl jsem.
„Takže se Srbskou národní republikou jsme dnes ráno vyjednali alianci.Pošleme Srbům 7 elitních praporů a 2 čety tankových sil a Srbové budou platit částí svých surovin za tuto vojenskou pomoc…“
„Kde budeme nasazeni?“tázal jsem se.
„Nejprve v Bělehradě.Jeden z praporů bude protiletecké obrany a bude nasazen trvale v Bělehradě na podporu srbských protivzdušných sil.Jedna z tankových čet a 2 prapory infanterie zaujmou pozice v Bosně a Hercegovině na pomoc tamějším jednotkám.Zbytek udeří proti Chorvatům.Datum pomoci bude od 1.ledna 1995 do 1.ledna 2000.Takže přibližně pět let.Ty tam samozřejmě trvale nebudeš, ale dle rad nejvyššího generálního štábu by si to tam měl jednou za čtvrt roku navštívit…“
„O mě se nemusíte bát.Já jsem elita…“odvětil jsem.
„Dobře.Tak ty „elito-jelito“ radši zformuj tu intervenční armádu.Již druhá naše intervenční armáda…a pak potáhneme na pomoc srbským bratrům…“

Večer, náš byt, Minsk.
V 21:00 jsem dorazil domů za svoji těhulkou.
„Ahoj, miláčku…“řekl jsem a políbil Olgu, když ke mně přišla.
„Ahojky, copak je nového?“zeptala se a odešle do kuchyně dodělat večeři.
„No docela dost.Za dva týdny vyšleme vojenský intervenční kontingent do Jugoslávie.Já sám tam pojedu a první týden budu dohlížet na rozmístění a přípravu našich jednotek a základen v Bělehradě, Kosovu a na východě té chorvatské pseudo-republiky…“odpověděl jsem.
„Hlavně, ať se ti nic nestane…“řekla ztrápeně Olga.
„Nemusíš se o mě bát.Já jsem přece…nejlepší…“řekl jsem a šli jsme povečeřet.

29.prosinec 1994, 10:00.
Vojenské letiště Novijanka, centrální Bělorusko, velitelství paravýsadkových jednotek.
Na vojenském letišti Novijanka u kasáren bylo seřazeno v 5 řadách 7 000 vojáků a vojaček.Stáli v pozoru a hleděli zpříma vpřed.
„Soudružky a soudruzi Běloruské Sovětské Armády.Dnes nastává důležitý den.Dnes poletíme na pomoc našim srbským bratrům a sestrám v boji proti rozvracečům a západním interventům…“pronesl jsem polo-brífink k vojákům.
„…pracující lid Srbské Socialistické Republiky nás potřebuje.A my jeho potřeby vyslyšíme.Naše oddíly budou operovat v Bělehradě, Kosovu a v Chorvatsku, abychom zlikvidovali zrádné živly kontrarevoluce!“dodal jsem ji plamenným hlasem a můj pobočník Malkevič vysvětlil brífink.
Polsko za peníze, Slovensko za suroviny a Maďarsko na energii, nám dovolili proletět jejich vzdušným prostorem.Zkusit to přímou linkou přes Ukrajinu by byla sebevražda.

Srbská Socialistická Republika, Bělehrad, vojenské letiště, 12:00.
Přesně v poledne jsme dorazili do Bělehradu a začali rozdělovat naše jednotky na pomoc srbským vojskům.
Po pár minutách dosedl na sousední runway ruské vojenské nákladní-transportní letadlo a z něj vyšli „dobrovolníci“ a kozáci.Všichni po zuby ozbrojení a připravení k boji za Srbsko.

13:23, ministerstvo obrany Srbska, Bělehrad, konferenční místnost generálního štábu.
Ministerstvo obrany Srbska se nacházelo hned severně od kulatého náměstí Slavija.
V konferenční místnosti kam jsem právě dorazil bylo 7 srbských generálů, 4 velitelé ruských dobrovolnických jednotek, 2 ukrajinští velitelé, 3 podněsterští velitelé, 1 rumunský generál a Anton Maledič, ministr obrany.
„Vítám vás zde všechny…“začal přesně v půl druhé Maledič.
„Předem, děkujeme vám za pomoc.Náš lid a republika vám děkují…a nyní k našim povinnostem.Před pár dny chorvatské nacionalistické regimenty započali ofenzivu proti našim vojskům.Na 1 naši vítěznou bitvu připadají 3 prohrané…to je stav, který se musí změnit.Chorvaté již zaútočili i na Kosovo a blíží se k Makedonii.Chorvatský diktátor Ante Gotovina vyhlásil, že celý Balkán bude chorvatský.Chtějí Albánce, Makedonce a jižní Srby vyhnat do Řecka.Slovince a Bosňáky do Itálie.Bělehrad a Kosovo chtějí vypálit do základů.Z Albánie vytvoří vojenskou pevnost.Chorvatské oddíly již začali s rozsáhlým a perfektně organizovaným vyvražďováním obyvatelstva.Za dnešek došlo k masakrům jaké nebyli od druhé světové války zaznamenány.1 000 Srbů, 1 700 Albánců, 2 200 Makedonců, 300 Slovinců, 400 Bosňáků a 29 Chorvatů spolupracujících se srbskými jednotkami bylo dnes zabito.17 vesnic a měst náležících různým národům bylo Chorvaty obsazeno a vypleněno nebo vypáleno.2 srbské kraje byli spáleny k nepoznání.Chorvatské jednotky postupují z tří směrů.Ze severu, kde obsadili Srbobran vyslali 29 000 vojáků infanterie podporované 279 tanky, 20 protileteckými vozy a 5 bojovými vrtulníky.Z jihu, z Kosova, odkud vyslali hlavně obrněné jednotky, celkem 10 000 vojáků, 190 tanků a obrněných vozů a 16 bojových vrtulníků a z Bosny a Hercegoviny na západě vysílají letecké a dělostřelecké útoky a základní infanterii podporovanou lehkou obrněnou technikou.V Bosně a Hercegovině ovládáme už jen Sarajevo, které je obklíčené ze všech stran chorvatskými vojsky.Letecky tam posíláme zásoby zbraní, munice a potravin pro vojáky i hladovějící obyvatelstvo.Diktátor Gotovina odřízl město od veškerých zásob pitné vody a potravin.Již 1 000 lidí tam zemřelo hlady, ale zpět k naší situaci.Pokud nezastavíme útok nyní předpokládáme, že Bělehrad padne do dvou maximálně tří dnů.Máme dvě možnosti.Zaprvé, opevnit Bělehrad a stáhnout všechny oddíly ze severu, jihu i západu do města a svést tu rozhodující bitvu, nebo vyslat naše ozbrojené síly spolu s dobrovolnickými a spojeneckými jednotkami proti severnímu i jižnímu útoku s tím, že bělehradští obránci odrazí útok ze západu…“informoval nás Maledič.
„Do útoku.Nejlepší obrana je útok…“řekl generál kubáňských kozáckých dobrovolníků a rumunský generál přikyvoval.
„No, nerad bych, aby pak po Náměstí Slavija pochodovali chorvatské regimenty…“odvětil Maledič.
„Nemusíte se bát.Zničíme Chorvaty…o to…“řekl velitel Ukrajinců Antoněnko, když tu se ozvalo zasvištění a tři exploze.
Tři americké křížové rakety Tomahawk dopadli na Bělehrad.První spadla na vodárnu, druhá na rozvodnu elektrické energie a třetí na civilní letiště.
První kompletně zlikvidovala vodárnu, druhá výbuchem zničila přívod elektřiny do 79% města a třetí zabila 106 lidí a zničila 3 letadla.
„Salvy…“řekl Maledič.
„Cože?“zeptal jsem se.
„Teď přijdou ještě dva takové údery a půlka města bude v plamenech.V noci je bombardování nejhorší…“odpověděl a za malou chvilku skutečně dopadli další tři rakety.První na obchodní centrum, druhá na budovu centrální radiostanice a třetí dopadla hned vedle ministerstva obrany a celá budova se otřásla.
„Kurvy americký!“vykřikl generál Goromov, ruský stalinistický důstojník.
„Tak nějak…“odpověděl jsem s úšklebkem.

14:55, Novij Sad, severní Srbsko.
2 naše prapory, 1 naše tanková čety, tedy dohromady 2 000 vojáků a 40 tanků, spolu s 100 obrněnými a protileteckými vozy a po boku 4 000 ruských vojáků, 190 tanků a obrněných vozů a 16 bojových vrtulníků jsme bránili Novij Sad.Hlavní obrana bylo 16 000 srbských výsadkářů a elitních vojáků s 70 tanky, 60 obrněnými vozy a 42 bojovými vrtulníky podporovanými 7 stíhačkami z nedalekého vojenského letiště.Mimo nás tam bylo ještě 900 ruských kozáckých dobrovolníků a 1 500 rumunských vojáků.
Ve 14:10 jsme se dozvěděli dobrou zprávu-Řecko vyhlásilo válku Chorvatské Federaci.
30 000 řeckých vojáků vstoupilo na žádost o pomoc ze strany makedonské exilové vlády na území Makedonie a vyhnalo 1/3 chorvatských jednotek, respektive je donutili k ústupu nebo zničili.Během půl hodiny Řekové postoupili o 50 kilometrů.Chorvatští vojáci tvoření oslabenou divizí byli vyděšeni a překvapeni řeckým útokem.Mezitím jsme se ovšem také dozvěděli, že Turci, tradičně nesnášející Řeky začali leteckou cestou dodávat zbraně a munici chorvatským jednotkám v Albánii.Na pomoc Chorvatsku přispěchalo NATO, které chtělo udělat z Chorvatska svůj loutkový režim, protože Gotovina šel na ruku západu.16 000 vojáků NATO, s 150 tanky a obrněnými vozy a 20 stíhačkami přepadlo Srbsko z Maďarska, respektive přispěchalo na pomoc Chorvatům postupujícím do srbského vnitrozemí.
„Jak to sakra vypadá s posilami?“tázal jsem se na velitelském štábu ve staré základní škole v Novém Sadu, srbského důstojníka Sorkoviče.
Všude v tělocvičně školy byla spousta lidí rozestavujících vojenské vybavení a instalujících techniku.To samé se dělo v třídách základní školy a ještě několika budovách ve městě.
„Soudruhu maršále, hlásím, že s posilami je to dobré.7 000 rumunských vojáků a 90 jejich tanků a 200 obrněných vozů překročilo hranice Srbska a dorazí sem během deseti minut.V okolních vesnicích během 5 minut provede parašutistický výsadek 10 000 ruských vojáků SpecNaz a VDV…ti nás budou krýt z boku a jsou vybaveni protileteckými i protitankovými pěchotními zbraněmi…“
„Hmm, dobře…“řekl jsem a odkývl, aby se vrátil ke svým povinnostem.
„Soudruhu ministře…“ohlásil se můj zástupce Malkevič.
„Malkeviči, je naše proti-úderné vojsko zformováno?“
„Ano, soudruhu…“
„Nějaké zprávy z vlasti?“
„Ano.Prezident Lukašenko vyhlásil reformaci režimu.Chce posílit autoritu státu a vytvořit nové pravomoci a následně je před do rukou tajné policie, Národního vojenského komisariátu a ministerstva obrany.Z hlediska hospodářství reformy půjdou ve prospěch lehkého, spotřebitelského a elektrotechnického průmyslu a také zbrojního průmyslu, jehož výroba bude navýšena o 20% a o 20% také půjde více peněz na výzkum zbraní a vojenských technologií…“
„To za chvíli snad vyvineme i flintu do žita…“řekl jsem se smíchem.
Když jsem se přestal smát uslyšel jsem jak nad tělocvičnou proletěla chorvatská stíhačka Suchoj-27…a shodila bomby.
Dvě bomby dopadli ke kasárnám, ale akorát zranili jednoho rumunského vojáka.
Ještě k tomu vystřelila 4 rakety.
Jedna z raket zasáhla protileteckou baterii typu Šilka, druhá dopadla k dělostřeleckým bateriím a zabila část dělostřelecké obsluhy, třetí dopadla na nákladní vůz s municí a zbraněmi a čtvrtá se trefila do rodinného domu, kde byli schováni srbští uprchlíci chystající se k evakuaci na jih.
Celkem 21 mrtvých srbských vojáků, 4 rumunští vojáci, 1 kozák a 36 srbských civilistů.
Když jsem vyšel z tělocvičny viděl jsem všude spoušť.Nejen z leteckého útoku, ale z celé té války.

15:59, Novij Sad.
Vyběhl jsem s kalašnikovem v ruce na ochoz jedněch kasáren na nejsevernější linii města, kde se shromáždili naše jednotky a dalekohledem pozoroval blížící se maďarské a chorvatské ozbrojené síly.
„DĚLOSTŘELECKÝM ODDÍLŮM.ZAHAJTE PALBU NA 12.HODINU…900 METRŮ!“vykřikl jsem do vysílačky.
Maďaři a Chorvati nás překvapili a dostali se k městu od několik hodin dříve, takže jsme nemohli provést protiúder na sever.Úspěšně jsme zničili s pomocí Řeků jižní útok Chorvatů.Podle zpráv rozvědky a zpravodajů se chorvatští vojáci při ústupech dopouští střílení do civilistů a granátových útoků na domy.
Nad hlavou nám prolétli ruské Migy řízené srbskými elitními piloty a začali střílet z raketometů a kulometů na maďarské obrněné jednotky.Dostali celkem 7 tanků, pak byla jedna ze stíhaček sestřelena americkým protileteckým transportérem Vulcan.
Pak se Migy vrátili a dělostřelectvo pokračovalo v nepřetržité palbě na postupující jednotky.Když už se Chorvati a Maďaři dostali na 250 metrů k městu zahájili naši vojáci palbu ze všeho co jsme měli.
Já jsem odložil AK74ku a popadl SVD Dragunov a začal ostřelovat.
Nejprve jsem vedle jednoho amerického obrněného transportéru spatřil tzv.“vojenského poradce“, což byli američtí důstojníci vyslaní na pomoc proti-srbské alianci.Vystřelil jsem a prostřelil důstojníkovi hlavu skrz na skrz.
Pak jsem spatřil kulometčíka na věži jednoho transportéru, který ostřeloval kryjící se skupinku srbských výsadkářů za starou sochou.Prásk!Kulometčík byl mrtev a výsadkáři se stáhli na jinou taktickou pozici.
Naše protiletecké raketové komplety SA-6 mezitím sestřelili 2 maďarské výsadkové helikoptéry a 1 chorvatskou stíhačku.
Další cíl-chorvatský oficír, který řídil rádiem přesuny chorvatských jednotek.Prásk…a byl mrtev.
V tu chvíli se ozvala strašlivá exploze, střecha pode mnou se propadla a já spadl do kasáren, kde mě zasypala část střechy.Po chvíli se mi podařilo vyhrabat se z trosek a vyběhl jsem ven.Tam jsem spatřil jedno opuštěné kulometné hnízdo.Obsluha kulometu byla zabita při výbuchu kasárny.Poblíž seděl a krčil se mladý srbský voják.
"Hej, vstávej..."vykřikl jsem na něj a odvlekl ho ke kulometu.Šlo o těžký kulomet NSV sovětské výroby.
"Připravuj zásobníky..."nařídil jsem a zahájil palbu na malou formaci chorvatských vojáků u nedaleké říčky, kterou se snažili přebrodit.Velice rychle byli zlikvidováni.Stačilo pár desítek nábojů a už žádní chorvatští vojáci nebyli...pak k říčce přijel pancéřovaný nákladní vůz a já zahájil palbu i na něj.Chorvatští vojáci začali vyskakovat z vozu, ale já je stihl sejmout než zahájili palbu na srbské vojáky u barikád poblíž jedné budovy.
"K ZEMI!"vykřikl srbský voják a já spatřil jak k nám letí americká protitanková raketa LAW.Pak už jsem akorát spatřil explozi a sesunul se na zem do bezvědomí.Kulometné hnízdo zničeno, já těžce zraněn a ten srbský voják mě začal odtahovat do polní nemocnice.

Někde, někdy.
Probral jsem se bůhví kdy v nějaké nemocnici, na vojenských nosítkách.Šlo o vojenskou nemocnici srbské armády a já se nacházel ve velké hale, kde byla spousta zraněných vojáků Aliance(Chorvatsko-Maďarsko-NATO) a Koalice(Srbsko-Rusko-Bělorusko-Ukrajina-Rumunsko-Bulharsko).
Podle vojenských stráží jsem usoudil, že jsem v bezpečí, protože nemocnice byla hlídána koaličními vojáky.
„Soudruzi, co se stalo?“zeptal jsem se doktorů vedle mě.
„Ah, soudruhu generále.Konečně jste se probudil…“řekl lékař a začal kontrolovat mé obvazy.Teprve v tu chvíli jsem si všiml, že mám levou ruku ovázanou a pravou nohu na stehnu rozříznutou.Pravou rukou jsem lékaře chytil za rukáv.
„Co se k čertu stalo?“zeptal jsem se.
„Uklidněte se.Když to tak moc chcete vědět koalice zvítězila.Alianční jednotky buď byli kompletně zdecimovány nebo se stáhli do Maďarska.NATO i Maďarsko po této prohře dalo od celé věci ruce pryč a vojska Koalice započala protiútok na chorvatském teritoriu.Za těch 12 hodin co jste byl v bezvědomí oddíly Koalice pronikli 70 kilometrů do vnitrozemí Chorvatské Národní Republiky a zničili už 1 vojsk CNR.Tak se uklidněte…máte akorát střepiny v levé ruce a pravé noze kvůli výbuchu…“řekl lékař.
"Kde je ten Srb, který mě zachránil život?"zeptal jsem se ještě.
"Byl jsem v polní nemocnici kam vás odnesl a zachránil vás.Jen se mě zeptal jak to s vámi vypadá a jestli budete v pořádku.Představil se jako desátník 5.Roty infanterie srbské armije David Malević.Když jsem mu odpověděl, odběhl pryč zpět do boje.Za pár minut ho přinesli…v zádech spousta střepin, levá noha prakticky pryč, v krku také střepiny a těžké popáleniny na 35% těla.Pravděpodobně byl u výbuchu nějakého transportéru nebo tanku.Snažili jsme se ho zachránit…ale nešlo to.Je mi líto…"
"Dobře.Postarejte se o tělo, ať je na můj přímí rozkaz pochováno se všemi poctami, stejěn jako těla ostatních srbských a koaličních vojáků.Všichni to jsou hrdinové…"řekl jsem a usnul.

7.leden 1995, Srbsko, Bělehrad, vojenské letiště, 09:45.
Do Bělehradu jsem dorazil spolu s 1 000 našich vojáků, kteří byli zranění a odesláni zpět do Běloruské sovětské republiky a kteří budou nahrazeni novými vojáky.

Minsk, Běloruská sovětská republika, vojenské letiště.
Přistáli jsme na vojenském letišti v 10:30 a vyložili naše vojáky a obrněné jednotky poslané na opravu.
Já se hned vydal za Olgou.
Ve vojenském džípu, kterým jsem jel po dálnici jsem slyšel rádio.
„…dnes v 7:45 Litevci v demokratickém referendu podpořili návrh na úplné sjednocení s Běloruskou sovětskou republikou.79% Litevců se vyslovilo pro sloučení a 21% proti.Tyto politické ideály tzv.Jednotné Východní Evropy panují v Pobaltí, na Balkáně, ve východní Evropě i v Rusku díky rozsáhlým hospodářským krizím.Prezident Běloruské sovětské republiky Lukašenko a jeho Centrální hospodářský výbor, Nejvyšší vojenský komisariát a Národní politbyro představili definitivně plán sjednocení Běloruska a Litvy do společného státu, do Federace.Litevci se díky hospodářskému růstu Běloruska, který dosahuje již 25% ročně dostanou z hospodářské krize a Bělorusko získá spojením přístup k baltskému moři a kontrolu nad námořním průmyslem…“
Byl jsem z toho překvapen.
„…v 12:00 prezident Lukašenko jménem Běloruské sovětské republiky a prezident Litevské demokratické republiky Petras Griškevičius podepíší Smlouvu o Federaci.Prezident Petras Griškevičius ztratí část pravomocí, ale bude nejvyšším představitelem Litvy v rámci Federace.Prezident Petras Griškevičius je bývalí generální tajemník litevské komunistické strany a v rámci levicových politických a časem i vojenských uskupení pracoval i po roce 1990.K moci se dostal ozbrojeným převratem podporovaným armádou, policií i většinou pracujících a rolnictva v roce 1993.Zavedl rozsáhlou hospodářskou reformu ve prospěch chudých a vojska.Má popularitu kolem 70.4% a vždy byl nakloněn obnově SSSR.Litevská Sociálně demokratická unie, Národní sociální unie, Komunistická dělnická strana a Lidová demokratická strana plně podporují vládu prezidenta Griškevičiuse…“
Potom to rádiovém vysílaní jsem konečně dorazil k našemu činžáku na severu Minsku.
„Vladislave…“vykřikla Olga z 2.patra, když mě viděla vycházet z džípu a seběhla ven.
Hned jakmile jsem se přiblížil ke dveřím přiběhla ke mně, nejdříve mě objala a pak mi vrazila facku.
„Chtěla jsem, aby si se vrátil jakmile to tam bude nebezpečný a mezitím jsem se od velitele Gromova dozvěděla, že si se propadl střechou kasáren!“vykřikla naštvaně Olga, ale po chvilce se usmála a políbila mě.
Odešli jsme domů.Olga už na sobě nosila spíše civilní oblečení, zvykla si na život bez boje a já byl rád.Bál bych se o ní, kdyby prováděla nějaké parašutistické výsadky v Srbsku nebo na Ukrajině…také už byla pěkně kulaťoučká.

Večeře při svíčkách, 20:00, Minsk.
Seděli jsme u večeře při svíčkách a Olga mě neustále zadumaně pozorovala.
„Co je?“zeptal jsem se.
„Hodně se o tebe bojím.Tohle už není jen boj za nějaký stát.Teď už jsi vojenskou a politickou autoritou.Když jsme bojovali v Afghánistánu…jaký byl náš život?Byla menší možnost, že zemřeme ano…menší díky tomu, že jsme byli a stále jsme nejlepší bojovníci SpecNaz.Ovšem…nyní, když ty jsi ministr obrany a náčelník generálního štábu federálních vojsk, jsi také cílem některých vůdců NATO, západní generality, ukrajinského diktátor i aliančního balkánského režimu.Přivodil si porážky Aliance na Balkánu, způsobil ztráty značné části vojsk NATO na Balkáně a armády maďarské republiky a nezapomínej, že si obsadil část severní Ukrajiny a zlikvidoval polské rebely.Způsobil si mnoha grázlům nepříjemnosti a oni se to budou pokoušet ti to vrátit…nebo si to vybít na nás…“řekla posmutněle Olga a sklopila oči.Nahnul jsem se k ní a pohladil ji po tváři.
„Podívej se na mě…“řekl jsem a ona se na mě opatrně podívala.
„…vše to dělám pro nás.Naše vlast byla rozvrácena.Naše strana byla zničena.Vše co jsme milovali bylo zničeno.Sterilní neschopnost sovětské byrokracie způsobila mnoho útrap sovětského lidu, ale to co se nyní děje v Moskvě, Petrohradě a dalších centrech Ruska je stonásobně horší.Zjistil jsem mnoho informací, včetně videí, dat a statistik.Na ulicích ženy a děti bez domovů umírají hlady.Kvalifikovaní dělníci žebrají o almužnu.Za měsíc z Ruska uteče do naší Federace 10 000 dělníků, zemědělců či prostých lidí, žen a dětí, zatímco v bohatých hotelech Moskvy a na tržištích si boháči kupují vlastní helikoptéry a přepychové paláce.V tu dobu je ruská mládež rozvrácena drogami a nenávistí, kterou v ní zasela sovětská byrokracii jež se přidala na stranu kapitalismu.Gorbačov, Brežněv i Stalin byli zrádci sovětského lidu.Všechno to byli stejní grázlové a gauneři, tak jako dnešní kapitalisté.Chci zachránit matičku Rusi, obnovit sovětský stát a jednou provždy zahnat západní zločineckou garnituru na ústup před válečnými národy východu!To co jsem začal už nejde zastavit…nyní jsem válečný hrdina běloruského sovětského státu a nejde jen tak…promiň…“přerušil jsem větu, když jsem spatřil smutek v Olžiných očích.
„Ani nevíš jak mě bolela duše každý den, když si bojoval v Srbsku.Málem jsem se zhroutila, když jsem slyšela od Gromova, že si byl těžce raněn…“řekla a znova sklopila zrak.Napila se červeného vína a vypadala dost ustaraně.Ona už rezignovala na vojenské aktivity.Bylo to hrůzné dívat se na ní, kdysi nejlepší elitní důstojnici SpecNaz v Afghánistánu a nyní už prostou civilní ženu.
„Miluji tě a ty to víš…“řekl jsem, ale Olga jen vstala a odešla do ložnice.
Po chvilce jsem došel za ní.
„Nech mě, potřebuji si konečně odpočinout…“řekla a ležela na boku otočená zády ke mně na naší měkké posteli.
Odešel jsem z pokoje do obýváku a posadil se na kanape.Ještě jsem vstal a vypnul všechna světla, abych se vyspal na kanapi.