Impérium, 5.díl: Krveprolití...

10:04, 17.únor 1995, Minsk, můj byt.
Ráno jsem se probral u mě v ložnici, vedle té překrásné bytosti a pohladil ji po jemné, téměř sametové tvářičce, která se v tu chvilku usmála.
Terka pak otevřela oči a políbili jsme se.
„Už chci být jen s tebou…“řekla a také mě pohladila po tváři.
„Já s tebou taky…“řekl jsem já.
„Dobře, nastěhuji se sem během dvou týdnů…ty se prý budeš účastnit v první linii Operace Jarní Smršť.Bojím se, aby se ti něco nestalo, ale vím, že si velice skvělý voják, elitní, nejlepší z nejlepších…budu na tebe čekat…“
„Neboj, ještě se určitě uvidíme, pomůžu ti sem se nastěhovat, teprve 27.února pojedu do Pinsku na velitelství…“řekl jsem, abych ji trochu upřesnil co bude dál.
Pak jsme tam jen tak leželi, povídali si a nakonec se vydali do práce.Zatím Terka bydlela na hotelu v jednom městě nedaleko Projektu Alfa.Dohodli jsme se, že se nastěhuje někdy kolem 20.února.
A tak se i stalo.
Když se ke mně 20.února nastěhovala cítil jsem, že každá chvilka s ní posiluje mojí lásku k ní a i ona to tak cítila.Sama mi to pak při jedné z našich dalších krásných nocí popsala.

28.únor 1995, 23:45, Gorodno.
Mladý vojín federální armády, Anton Ivaněscu, původně voják rumunské armády, byl poslán k 701.Gorodenskému střeleckému praporu, jenž bude vyslán do žáru bitev.
Gorodenská posádka byla celá vyslána na Ukrajinu a byla nahrazena ruským dobrovolnickým sborem.
…
Nad hlavou nám proletěli vrtulníky mířící k ukrajinským hranicím odkud se již započala ozývat první palba.Náš útok v noci a navíc dezinformace ukrajinské armády, která se domnívala, že úder začne, až 22.března vedli k našemu rychlému postupu.Nyní jsem se měl do boje zapojit i já.Byl jsem vyděšený…přál jsem si radši se vrátit domů, do Temešváru, ale zároveň jsem si přál bránit federaci…
Vrtulníky, které nám proletěli nad hlavou shodili ve velké rychlosti nad nepřátelskými pozicemi ve městě Butově shazovat bomby s nervovým plynem Sarin.Bombardéry zase podle našich informací zaútočili bombami s biologickými zbraněmi na město Sarny, které bylo cílem našeho prvního úderu.
Nasedli jsme s naší pěchotní skupinou číslo 6210 tvořenou 12 vojáky a 2 důstojníky ze složení 4 Rumuni, 4 Bělorusové, 1 Lotyš, 1 Ruska, 1 Rus a 2 Moldavanky do jednoho z našich BVP a vydali se na jih.
Jakmile jsme se rozjeli rozeřvala se dělostřelecká palba a těžké dělostřelecké granáty začali dopadat na pozice u města i na oblasti kam nespadli biologické a chemické zbraně.
Uslyšeli jsme zoufalou palbu ustupujících ukrajinských vojáků.Stříleli na naše transportéry ze samopalů, protože vůbec netušili co se děje a byli špatně technicky vybavení.Hlavní americké vybavení jim mělo dojít, až 10.března do Oděsy.

0:10.
Námořní pěchota bulharské federální armády se zapojuje do boje a bulharští mariňáci se vyloďují na Krymu, který mezitím obsadili povstalecké skupiny vedené Národně Demokratickým Svazem podporujícím Federaci.Bulhaři rozmístili své jednotky a drží pozice proti ukrajinským protiútokům pod vedením plukovníka Jukončenka.

Skrze škvíru v BVPčku vidím, že venku je téměř světlo jako ve dne.To dělají ty rozsáhlé raketové a dělostřelecké útoky.
Podle posledních zpráv, které máme ukrajinští vůdci shromáždili dvě třetiny svých vojsk na severské frontě.Poslední třetina je drcena na jižní frontě Rumuny, Moldavany a bulharským námořnictvem.Na východní Ukrajině propukají ozbrojené nepokoje a vláda se hroutí.

0:26.
Bomby s bakteriemi explodovali 25 kilometrů za linií fronty, tedy v centrálních oblastech nepřátelských sil na severu a infikovali 190 000 ukrajinských vojáků.Z nich minimálně 171 000 zemře, ovšem infikovaných po dalších náletech bude mnohem více.

1:35.
Oddíly federálního vojska běloruských divizí úspěšně osvobozují Kovalijov.

Poblíž města Sarny jsme vyskákali z BVPček a utvořili formace tanky->transportéry->pěchota.Tedy my jsme šli vepředu a čistili cestu pro obrněné jednotky, aby mohli bojovat s ukrajinskými tankistickými silami.
Hned jakmile jsem vyběhl z transportéru ozval se výstřel z našeho BVP a explodovala budova v severním cípu města, kde se nacházelo velké kulometné hnízdo, jež kosilo naší pěchotu.
Podle mapy jsme již postoupili od začátku invaze o 58 kilometrů.
Postup nezpomaloval, ani nezrychloval…
Postoupili jsme přes severní ulice Sarny a šli směrem po hlavní třídě.Ukrajinští vojáci v panice prchali na jih, jediní kdo vzdorovali byli tankisté a důstojníci.Důstojníky jsme rychle zlikvidovali a ani tanky nepředstavovali větší problém, takže po deseti minutách krvavých bojů jsme dobyli Sarnu a vyhnali podmanili si ukrajinské obyvatelstvo.Ukrajinští vojáci se doslechli, že naše jednotky nebudou obsazovat východní Ukrajinu a tak začali celé prapory prchat na východ…z „hrdinné národní armády slavné“ Ukrajiny byla jen banda zbabělců.

2:55.
Po dobytí Sarna jsme se rozdělili.Jedna skupina táhla na jihozápad spojit se s brestskými divizemi při úderu na Torchyn.Nasedli jsme do BVPček a rozdělili se.
Kolem 3.hodiny ranní jsme dorazili k Rovnu.
„Vysedáme!“vykřikl velitel a s podivem jsem zjistili, že nařídil pohov.
„Kde jsou nepřátelé?“tázal se radista Rodionov.
„Mrtví.Sem jsme shodili bakteriologické zbraně.Nebojte, nebezpečí už nehrozí…“řekl velitel a vydali jsme se do Rovna.
Všichni byli mrtví…ukrajinští vojáci a oficíři ze sebe doslova vyzvraceli vlastní již zkapalnělé orgány.
„Antrax, varianta Ustinov…“řekl lékař bulharský lékař z naší jednotky.
„Ustinov?“zeptal jsem se.
„Pojmenované podle doktora Nikolaje Ustinova, sovětského mikrobiologa a pracovníka v Stěpnogorském vojenském výzkumném biologicko-bakteriologickém středisku v Kazachstánu ještě z dob SSSR.Šlo o novou variantu Antraxu, kterou Ustinov vyvinul a chtěl ji otestovat.Při testu, ale došlo k nehodě.Ustinov držel morče, do kterého měl být vpraven Antrax, ovšem asistent projel morčetem jako máslem a probodnul Ustinovi palec.Samozřejmě stačí malá oděrka a člověk se nakazí Antraxem.O pár dní později Ustinov zemřel za přítomnosti své ženy, která také pracovala ve výzkumném středisku, když mu zkolabovali všechny orgány, v důsledku zkapalnění vyvolané Antraxem variantou Ustinov.Na jeho počest byl právě tento zmutovaný druh Antraxu nazván varianta Ustinov…“odpověděl Bulhar Igorov.
Obsadili jsme a zabezpečili město, mrtvoly jsme pak svezli za město a spálili.
Šlo o 3 500 ukrajinských vojáků a 1 000 civilistů.
Pak se ozvala palba!
Skupina fanatických ostřelovačů infiltrovala do města a zahájila na nás palbu…nejprve zastřelili srbského důstojníka Sakeviče.
Pak několik našich vojáků a poslední kulka, předtím než je T72ka rozstřílela na kusy zasáhla mě do hlavy…byl jsem na místě mrtev…a oni pak taky…
…
Torchyno, 1.března 1995,4:55, předsunuté velitelství Federální armády.
Přijel jsem na předsunuté frontové velitelství poté co jsem dostal zprávy o obrovských úspěších našich vojsk.Z vojenského hlediska jsme šli od vítězství k vítězství.A i z politického hlediska jsme měli velké úspěchy.Některé vyspělé i rozvojové státy vítali zničení Ukrajiny.Francouzi nám tajně z vděčnosti poslali zásoby jaderného paliva, Ukrajina si totiž od nich vypůjčila, respektive ukradla, část vojenských a průmyslových technologií a nechala unést několik francouzských elektrotechniků a vědců, aby je nasadila do svých vojenských zařízení.
Díky pomoci od Francie se již podařilo pokrýt energetickou síť Federace z 99%.To jedno procento jsou okrajové a nejchudší součásti Federace jako je Kosovo.
Další stát, který jsme si získali na svoji stranu byla Kuba.Ukrajina totiž dodávala zbraně a munici proti-kubánským paramilitarním složkám.Kuba se dohodla, že nám na oplátku pošle i přes obchodní embargo 700 tun cukru a předá Federaci několik cukrovarů na Kubě.
A nakonec i Kanada!
Ukrajina se u Kanady zadlužila na 700 miliónů dolarů, ale nakonec poslala Kanaďanům zprávu, že nic nezaplatí, což bylo porušení mezinárodních politických, ekonomických a finančních úmluv jaké nikdy nemělo obdoby.
Kanaďané nám poslali výrobní a průmyslové materiály na industrializaci Islandu, jakožto nadcházející federativní republiky.

Vstoupil jsem do velitelského stanu, kde byl generál Rastislavský, vrchní velitel našich útočících divizí.
Fronta už rychle postoupila a vstupovali jsme do 3.fáze operace.
„Soudruhu Rastislavský, podejte report…“nařídil jsem při vstupu do stanu, kdy jsem svojí bojovou uniformou, kterou nosili příslušníci ČBS budil dojem a strach.
„Soudruhu ministře.Rumunsko-moldavské oddíly už přešli do třetí fáze.Rumuni osvobodili Ivanofrankovsk a blíží se k Chmelnicku.Moldavané jsou už jen 20 kilometrů od Kirovohradu kde se brání zoufalá vojenská posádka.Krym je plně v rukou bulharských námořních a výsadkových vojsk.Srbové provedli rozsáhlý parašutistický výsadek u Trockého rodiště Chersonu a obklíčili ho.Tamější vojenská posádka ukrajinské armády kapitulovala…“ohlásil Rastislavský a já přemýšlel nad tím romantickým setkáním s Terkou, které jsem prožil před pár dny a tím, že se ke mně nastěhovala a pomalu, velice pomalu, ale jistě, jsme chystali svatbu.

Kirovohrad, 11:55, Ukrajinská sovětská republika, západní teritorium.
V 11:00 jsme v Kirovohradu vyhlásili loutkový režim Ukrajinské sovětské republiky, jejíž vůdci, tzv.Rada lidových komisařů dostali za úkol obnovit západní Ukrajinu.

„VÝNOS O ZŘÍZENÍ Ukrajinské sovětské republiky.
1.Vláda Sovětské Federace tímto dekretem zřizuje vládu Sovětské republiky na západní a centrální Ukrajině, teritoriích osvobozených sovětskou armádou, vyjma neosvobozeného Kyjeva a východní Ukrajiny.
2.Vláda Ukrajinské sovětské republiky-Rada lidových komisařů se zavazuje obnovením západní Ukrajiny, kromě Krymu, který je prohlášen za nezávislou Krymskou federativní socialistickou republiku s hlavním městem Oděsou.
3.Rada lidových komisařů se zavazuje plnou loajalitou Sovětské Federace a přípravou autonomizace svého státu.
4.Ukrajinská sovětská republika bude 1.dubna 1995 přejmenována na Ukrajinskou sovětskou autonomní oblast v rámci Federace.
5.Všichni političtí představitelé starého režimu nacházející se na osvobozeném teritoriu budou tvrdě potrestáni za zločiny proti lidu a Sovětské Federaci.
6.Na územích USR a posléze USAO platí jurisdikce Sovětského režimu.
Dimitrij Donskij, předseda sovětské správní rady USR.“

Já jsem se kolem poledne nacházel ve staré fabrice, kde bylo zřízeno frontové velitelství.Tam jsem si v trochu rozstřílené kanceláři zřídil operační osobní místnost a připravoval další plány na definitivní vyčištění námi osvobozeného teritoria.Většina přeživšího ukrajinského obyvatelstva prchla na východ.V rámci USR zůstalo jen 1 200 000 civilistů.S opravou infrastruktury pomůže Státní industrializační fond, který dá na opravu 650 000 federálních kreditů, cca.18 850 000 dolarů v přepočtu.
1 FK=29$.

Podepisoval jsem rozsudky smrti pro zajaté důstojníky ukrajinské armády a politické představitele vládní Nacionálně-Konzervativní Strany a Demokratického Svazu Ukrajiny, když tu se z vysílačky ozvalo podivné vysílání.Šlo o radiofrekvenci Ukrajinského státního rozhlasu.
„Vojákům, důstojníkům a vůdcům vítězné Sovětské armády.Hovoří k vám ministerský předseda vládní koalice Ukrajinské národní republiky, Viktor Pepelajev.Naše země je zničená.Náš lid v hrůze se hroutí na kolena.Naše armáda je na pokraji kolapsu.Žádáme sovětské vůdce o shovívavost a s okamžitou platností, po hlasování jež odsouhlasilo poměrem 16 pro, 4 proti, demobilizujeme všechny příslušníky a jednotky ukrajinské národní armády.Vojenské jednotky jež budou pokračovat v ozbrojené proti-sovětské činnosti považujte za zločinecké bandity a jednejte s nimi nemilosrdně.My vás, ale žádáme o milosrdnost pro nás…přijmeme čestné podmínky kapitulace, sjednotíme Ukrajinu a vstoupíme jako podřízená autonomní republika do Federace…děkujeme za vyslyšení…Viktor Pepelajev…“
Bylo to pro nás dost překvapení…a milé překvapení…

17:00, 3.březen 1995, Minsk, Běloruská Sovětská Federativní Republika.
Já, generálové Romanov, Ivanovský, Markov, Stěpanov, Domoškajevová, Gruzín, Kolkov, Adamscus, Zolotov a Pandeos, spolu s ministerskými předsedy jednotlivých federativních republik a prezidentem Lukašenkem, jsme stáli na velké tribuně a přihlíželi pochodujícím regimentům běloruské sovětské armády, která vedla úspěšnou národně osvobozeneckou armádu proti ukrajinské diktatuře.V řadách za sebou šli vojáci a vojačky Sovětské Armády.
Tereza ten den dokončovala přípravy na naši svatbu, která má proběhnout 7.března 1995.
Bohužel, smutné je, že tam nikdo z našich rodin nebude.Její rodina zůstala na západě za hranicemi a moje rodina byla zlikvidována na rozkaz Jelcinova režimu.

Ústřední budova antikomunistických novin Listy Demokratie(Listy Demokracie), 17:20, Minsk.
Do budovy hlavních opozičních protivládních novin Listy Demokracie vstoupil mladý a zapálený proti-komunistický aktivista Jaroslav Mejerskij i se svým článkem „Sovětská expanze-bolševický teror“.

„Sovětská expanze-bolševický teror.
Před dvěma dny vojska sovětské koalice brutálně zničila ukrajinskou národní republiku a potlačila veškerý ozbrojený ba i neozbrojený odpor.
Nyní pochodují seřazené šiky sovětské pěchoty jak ulicemi Minsku, na důkaz pyrrhovského vítězství sovětů, tak na vystrašený bezbranného ukrajinského lidu.
Sovětské elitně vyzbrojené a vycvičené jednotky ztratili v boji proti menší, hůře vyzbrojené a vycvičené ukrajinské armádě přes 250 000 mužů, mimo to dle očitých svědectví i z řad sovětského důstojnického sboru je prokázáno, že sověti užili ofenzivních biochemických zbraní na likvidaci veškerého odporu.
Na město Cherson z něhož prchla ukrajinská vojenská posádka, oddíly moldavské sovětské armády vypustili bojový nervový plyn Sarin-2 100 mrtvých civilistů.
Bila Tserkva-tři hodiny před postupem shodili rumunští a běloruští důstojníci na město 1 metrák antraxových bakterií.Celkem zemřelo 10 000 ukrajinských vojáků a kolem 12 000 civilistů.
To jsou jen dva příklady užití zakázaných ofenzivních zbraní masového ničení.
Sovětští vůdci tají i tzv.Červjanský masakr.U města Červjanka, sovětští vojáci postříleli 1 500 zajatých ukrajinských vojáků, důstojníků, politiků a demokratických aktivistů, to vše na rozkaz vrchního velitele Ivanova.

Toto jsou jen malé ukázky růstu sovětské expanzivní politiky a moci s níž roste i krvežíznivost sovětských okupačních armád…
Jaroslav Mejerskij, 3.března 1995, Listy Demokratie…“

Pak Jaroslav vstoupil do kanceláře Vladimíra Kovolského, šéfredaktora listů, jenž nyní dohlížel na vydání dalšího čísla LD.
„Pane Jaroslave, jsem zase rád, že vás vidím…“řekl Vladimír a Jaroslav se posadil do křesla před Vladimírovým stolem.
„Pane Kovolský, článek jenž otřese politickou stabilitou…“řekl Jaroslav a předal Vladimírovi návrh svého velice krátkého, ovšem dobrého článku.
Vladimír si to přečetl a usmál se.
„Je ten zdroj ověřený?“
„Ano…“
„Co je to za zdroj?“zeptal se Vladimír.
„Poručík Malkevič…zástupce samotného Ivanova…od února mi předává informace, protože nesouhlasí se sovětským biochemickým ofenzivním programem a věří, že zveřejnění informací o tomto vojenském výzkumu donutí sovětský režim zastavit tento výzkum…naivka…“
„Skvěle.A poděkuj mu i jménem celé Sjednocené Demokratické Opozice…“
„Samozřejmě…“

20:00, 3.březen, byt Terezy Janouškovcové a Vladislava Ivanova, Minsk.
Seděli jsme u večeře při svíčkách a já se díval zamilovaně Terce do očí.Terka na sobě měla krásné, rudé večerní šaty.
„Máš tvář jako plyš…“řekl jsem a pohladil Terku po tváři.Pak jsme se políbili.
„Tak za čtyři dny už to nastane…“řekla s úsměvem Terka.
„Jo.Přivedu Malkeviče jako svého svědka a koho ty?“zeptal jsem se.
„Markétu.Kamarádku, které se podařilo prchnout přes polské hranice do Federace…“odpověděla Terka.
„Dobře…už se strašně moc těším…“řekl jsem a pak jsme se navečeřeli.

21:00.
Leželi jsme na kanapi vedle sebe a drželi se na ruce.Dívali jsme se na televizi.
„…vítáme vás u nočního zpravodajství.Musíme potvrdit odpolední zprávy…“řekla TV moderátorka a objevili se tam záběry z „hořící“ Moskvy.
„…v 17:00 jsme vás informovali o politických nepokojích v Rusku.Tyto nepokoje eskalovali v 19:45 prezident Jelcin rozpustil Dumu.Všechny parlamentní strany Dumy, vyjma Strany Demokracie podporované prezidentem, vytvořili Národně Demokratickou Alianci, která se ozbrojená postavila proti prezidentským jednotkám.Těchto nepokojů využili jak pravicový tak levicový radikální militanti.Pravičáci, říkající si Carská armáda spásy, otevřeně velebící režim krvavého cara Mikuláše II., a ještě brutálnějšího diktátora, Alexandra Kolčaka, započali rozsáhlou ozbrojenou kampaň na dálném východě a Sibiři.V Irkutsku, kde kdysi sídlila vláda diktátora Kolčaka, vytvořili vládu Jednotné republiky Ruska, založené na velkoruském ultranacionalismu a protisovětských idejích.Naproti tomu, levicoví militanti, ze Strany sovětského socialismu provedli rozsáhlou vojensko-politickou operaci v Kazani a Tatarstán transformovali v Tatarskou Sovětskou Republiku sympatizující s Federací.Nepokoje zasáhli hlavně Moskvu, kde se vytvořila tzv.Fronta Socialistických Sil, podporovaná armádou a bývalými komunistickými funkcionáři.V 20:40 našeho času moskevští socialisté vyhlásili Všeruskou Sovětskou Republiku a prohlásili ji za jediný právoplatný státní útvar na území Ruska.Federace okamžitě uznala VSR a vyslala 160 000 vojáků, 100 tanků, 200 obrněných vozů a letecké síly na pomoc vojskům VSR v boji proti pravici i středovým silám.Socialističtí ministři v Moskvě prohlásili západní Rusko za území VSR a sjednotili se s TSR.Celé západní Rusko, včetně Petrohradu a Volgogradu, který zatím drží fanatické prezidentské jednotky, se již brzy stane součástí Federace…“oznámila moderátorka.
„Neměl by si se vrátit na ministerstvo?“zeptala se Terka.
„Ne.Malkevič, Rodionov a Romanov se o to postarají, teď chci být s tebou…“řekl jsem a políbil Terku.Pak jsme přepnuli na antikomunistickou televizní stanici L&D(Liberty and Democracy-Svoboda a Demokracie).
„…použití biochemických ofenzivních zbraní při útoku na ukrajinské vojenské a civilní cíle, sovětskou armádou na přímí rozkaz vrchního velitele Ivanova je hodnoceno jako genocida a zločin proti lidskosti…“řekl televizní reportér.Terka měla hrůzou rozevřené oči a já na tom taky nebyl dobře.
„Sakra práce…“vykřikl jsem.
„Odkud se to dozvěděli?“zeptala se zoufale Terka, poté co reportér vyjmenoval přesná místa užití biochemických zbraní, hlavně ta místa, kde byli civilní cíle.
„Vláďo, takhle to nesmí zůstat…musíme se k tomu nějak postavit…“řekla Terka.
„To necháme na tiskovém oddělení vlády a ministerstva obrany Běloruské, Rumunské a Moldavské sovětské federativní republiky…já musím vyšetřit, kdo způsobil únik informací…“řekl jsem a ozval se můj mobil.Volal Romanov.
„Soudruhu ministře, čtete noviny?!“ozval se přidušený Romanovův hlas.
„Cože?Ono je to i v novinách?!“vyštěkl jsem zoufale.
„Ano, Listy demokratie to otiskli jako první, podepsán nějaký Marion Florian…“
„Kódové jméno, KGB ho identifikovala jako Jaroslava Mejerského, postarám se o něj, vy se postarejte, aby se ty informace přestali šířit.Utněte pravicová a protivládní rádia, okamžitě!“nařídil jsem.
„Běž na ně tygře!“řekla s úsměvem Terka.Plně mě podporovala a byla šťastná, z mojí zapálenosti pro naši Federaci.Ona sama nyní pokračovala v rámci lékařského výzkumu.
„Chtěla by si jet se mnou?“zeptal jsem se.
„Kam?“
„Zlikvidovat Mejerského, respektive najít ho, zajmout ho a vyslýchat…“
„Samozřejmě, ráda!“řekla Terka.Zamilovala si Federaci.Federace jí dala přístřeší, jídlo, lásku, spokojený život a poměrně dobrý klid a stabilní práci.Pro Federaci by zemřela, pro Federaci by mučila každého nepřítele.
Ještě se převlékla do džínsů, mikiny a na hlavu si dala kulich s bambulkou a vydali jsme se pryč, na velitelství KGB v Lujanské ulici.

„Řecko-nový sovětský stát.
Dne 2.března, po týdnu vyjednávání vstoupilo Řecko do Federace jako právoplatný socialistický a revolučně demokratický stát.Znechuceno neschopností a neochotou západu plnit diplomatické dohody, smlouvy a partnerství, Řecko řeklo JASNÉ NE(75%) v referendu o vstupu do Západoevropské hospodářské koalice a řeklo JASNÉ ANO návrhu nově sestaveného středo-levého kabinetu premiéra Torikose, který navrhl vstup do Federace a do Organizace hospodářské spolupráce.OHS nyní sdružuje všechny státy Federace a 19 dalších sympatizujících států a aplikuje společný hospodářský pakt.
Řecká armáda již byla začleněna do Federálního vojska.Řečtí vojáci a důstojníci měli s Federací vždy dobré vztahy, hlavně díky válce v Srbsku, kde se vztahy mezi vojskem Řecka a tehdy ještě vojsky jednotlivých států, velice dobře utužili.Řekové dodají do Celo-federální pokladny 70% svých příjmů z turistického ruchu a na oplátku, černomořská technická divize vybuduje řecké námořnictvo do veškeré pýchy a chlouby…
Alexander Hejduk, Socialistický Deník.“

Velitelství KGB, hlavní kancelář úřadu, 1.patro velitelství, 22:00.
V hlavní kanceláři státní tajné policie bylo shromážděno 7 důstojníků KGB, 2 agenti KGB, já, Terezka a vrchní velitel KGB Morovský.
Stáli jsme uprostřed „elitně“ zařízené místnosti plné lokalizační, sledovací a odposlouchávací techniky.
Před námi byl stůl s několika složkami dokumentů o Mejerském.
„Takže co uděláme?“tázal se Morovský.
„Zavolejte Mejerskému, představte se jako poddůstojník státní bezpečnostní milice FDM(Federální Demokratická Milice).Informujte ho, že mu chcete předat informace, že na vás reportáž v televizi zapůsobil a že už nechcete přisluhovat komunistické diktatuře…“řekl jsem.
„Dobře.Pověřím tím mého zástupce Antoněnka…“
„Ne.Muže ne…“řekl jsem k překvapení ostatních.
„Proč?“tázal se důstojník Saratov.
„Protože žena bude moci být přesvědčivější a bude větší pravděpodobnost, že by se mohla dát na stranu kontrarevoluce!“vysvětlil jsem svou žádost.
„Jo, to je pravda…takže kde se s ním mám setkat?“zeptala se k našemu překvapení Terka.
„Jsi si jistá?“tázal jsem se.
„Ano, stačí, když mi dáte pistoli, nebo elektrický obušek a pro jistotu komando zabijáků, kteří mě budou krýt v případě, že si přivedou nějaké své pazdráty…“řekla Terka.
„Hmm, tak jdeme na to!“řekl jsem a vyzbrojili jsme Terku.Ta pak zavolala Mejerskému a dohodla se, že se setkají u starého skladiště.Řekla, že přijde sama, zatímco ji budou naši ostřelovači ze střech krýt…a čtyři další vojáci budou ukrytí ve skladištích.Jakmile se s Mejerským setká má ho omráčit elektrickým obuškem, nebo postřelit.Moje 711.Jednotka ČBS zajistí okolí, aby se tam nedostal nikdo podezřelí.

Starý skladištní sektor, 22:16, středo-západní oblast Minsku.
V úzké uličce blízko kontejnerů s haraburdím stála Terka a přešlapovala na místě.Já byl v jednom ze skladů a pozoroval brýlemi s nočním viděním situaci.
Jeden náš důstojník si nandal thermovizi a prostudoval si přicházejícího Mejerského.
„Soudruhu komandére, je čistý.Ten hlupák si fakt nevzal žádné zbraně…“řekl důstojník.
Celá akce proběhla během vteřinky.
Terka přišla k Mejerskému, v levé ruce držela „složku s dokumenty“, respektive atrapu a v pravé si pod rukávem mikiny chystala elektrický obušek.
Mejerským se ani nestihl zeptat na první otázku a Terka ho už vší silou švihla po tváři elektrickým obuškem.On spadl na zem v bezvědomí a my jsme vyběhli ze skladišť a zajistili to tam.

Velitelství KGB, podzemní sektor, vyšetřovací místnost 7, 23:10.
10 metrů pod zemí.
Byli jsme v jedné z vyšetřovacích místností v podzemních kobkách velitelství KGB.Ke stěně byl ještě v bezvědomí přivázaný Mejerský…
Byl tam jen ve trenýrkách a tílku, které jsme mu dali.
V místnosti jsem jinak byl já, Terka, velitel Běloruské KGB Volkoganov, vrchní velitel Morovský, 2 další důstojníci a Romanov.
Terka trvala na různých obzvláště „brutálních“ opatřeních vůči Mejerskému, až jsem se trochu divil.Například, abychom mu do krve utáhli provazy na nohách a rukách.Někdy byla sadistická, zvláště v jednání s kontrarevolucionáři…to se mi na ní zvláště líbilo!

Kolem půl dvanácté večer se konečně Mejerský probudil a Terka se na něj hned rozeběhla s obuškem.Chytil jsem ji za rameno.
„Bouchneš ho a on zase spadne do bezvědomí a bude po srandě…“řekl jsem k rozvášněné Terce.Ta se trochu uklidnila.
„Vodu…“nařídil jsem asistentovi KGB, který popadl kbelík s ledovou vodou a chrstl ji na Mejerského.Bylo to brutální, protože už tak v místnosti bylo jen 5 stupňů celsia.My jsme byli dobře oblečení, já měl na sobě znova tmavě hnědou důstojnickou-generálskou uniformu i s generálskou brigadýrkou, Terka měla svůj sportovní komplet a ostatní měli uniformy svého určení.
Mejerský se hned probral a díval se po celé ponuré místnosti, která byla velká asi 2x3 metry a byla jen z betonu a vedli do ní pouze malé kovové dveře, kterými se prorval maximálně jeden člověk.
Poblíž dveří stál stolek s „výslechovým náčiním“ a Mejerského zrak přímo trnul hrůzou při pohledu na to „náčiní“.
„Co proboha chcete dělat…vy hajzlové!?“vykřikl vyděšeně, ovšem v jeho hlase se mísil děs i resistence.
„Zeptáme se tě na jednu jednoduchou otázku a pokud odpovíš správně, zemřeš…“řekl jsem.
„Co je to za blbost?“vyštěkl Mejerský.
„…nech mě domluvit ty pazdráte…“zařval jsem nepříčetně a kývl na dalšího asistenta.Ten vzal jiný kýbl s vodou a znova ho chrstl na Mejerského.Tentokrát v tom kýblu byla vařící voda.Mejerský úpěnlivě zakřičel.
„…když neodpovíš nebo odpovíš špatně, tak tě umučíme k smrti…odpovíš dobře a akorát tě zastřelíme…“řekla Terka a podívala se nenávistně na Mejerského.
„Kdo je tvůj zdroj?“zeptal jsem se.
„Chcípni!“zahulákal Mejerský.
„Špatně…“odvětil jsem a namířil na něj zaťatou pěst.Nepochopil to…po vteřince přímo z pod rukávu, z jednoho starého bojové ručního zařízení, vyjel ostrý bodák, připevněný na speciální rukavici na hřbetě ruky.
Přišel jsem k Mejerskému a švihnul.Pořezal jsem ho na břiše.Jeho tělo bylo celkem slabé, vyloženě se hodilo k intelektuálovi…a antikomunistovi…
„Tak teda nějaké další otázky.Máte ozbrojené síly?Kolik a kde?A samozřejmě základní otázka, kdo je tvůj zdroj!“zařval jsem nepříčetně.
„Smrt bolševismu!“vychrchlal ze sebe.Já jsem k němu došel a tím bodákem jsem mu uřízl kus svalu z ramene.
„Příště ti budu uřezávat jeden prst po druhém…“řekl jsem, když jsem viděl jeho obličej zkroucený bolestí.Terka se usmívala.
„Ozbrojené síly…nemáme…zdroj…je…váš…zástupce…“řekl po chvilce Mejerský a všichni jsme překvapeně čuměli.
„Nelži!“
„Nelžu!Nesouhlasil s vašim vojenským programem ofenzivních biochemických zbraní, proto zveřejnil ty informace, aby vás politický tlak donutil zastavit vývoj v zařízení Projektu Alfa.Pokud chcete důkaz, podívejte se do jeho emailové korespondence, psal si se mnou přes speciální zabezpečený okruh…kód k onomu bezpečnostnímu systému je 77415…“řekl Mejerský a já kývl na jednoho důstojníka KGB, aby to šel prověřit.
Terka ke mně opatrně přistoupila a pohladila mě po rameni, když viděla, že jsem strašně nervózní.
„Klídek miláčku…všechno bude v pohodě…“řekla a políbila mě na uchu.
„Děkuji, ti má královno…“řekl jsem.
Po chvilce se oficír vrátil z počítačové laboratoře a donesl mi vytisknutou kopii korespondence mezi Malkevičem a Mejerským.
„Není to nějaký podvrh?“zeptal jsem se důstojníka.
„Není možno, soudruhu komisaři.Vše je prokázané a shodné, prověřili jsme to 3x…Malkevič je zdroj…“
„Zabijte ho…“nařídil jsem chladnokrevně.
„Co s jeho rodinou?“zeptal se důstojník.
„Pošlete je do vyhnanství do Karélie, pokud už je západní Rusko součástí Federace…pokud ještě ne pošlete je na vyhnanství, na odlehlí Krym…“nařídil jsem.
Pak Terka vytáhla pistoli a jedinou kulkou Mejerského sprovodila ze světa.
„Zítra obsaďte a zničte všechna nakladatelství a budovy Listů Demokratie…“dodal jsem další rozkaz.
„Ano, soudruhu komandére…“odpověděl důstojník a odešli jsme postupně z místnosti.

Dům A.I.Malkeviče, předměstí Minsku, 23:50.
Malkevič, jeho žena, syn i dcera spali v klidu a pokoji, netušíce svůj brzký konec…
Oddíl 10 vojáků Státní Milice obklíčil Malkevičův dům.
Já, Terka a Romanov jsme na místo dorazili o pár minut později v jednom kulometném džípu.
Ve vnitř se svítilo, pravděpodobně se všichni probudili.
V náklaďáku za námi jelo 7 vojáků ČBS, kteří pak nahradili milicionáře, jež se vrátili na své policejní a milicionářské stanice.
Příslušníci ČBS pak vyrazili vstupní vrátka na pozemek Malkevičova domu a začali rabovat.
Z dveří domu vyběhl Malkevič s pistolí v ruce.
„Nechte toho!Budete toho litovat!Ministr Ivanov se o tom dozví!“křičel zoufale, protože si nevšiml v té tmě, že já jdu přímo proti němu.
V ruce jsem měl AK74ku a Terka za mnou měla u sebe revolver.
„Malkeviči, za zradu lidové republiky a sovětského systému, jsi odsouzen k trestu smrti…“řekl jsem, když mě konečně spatřil a upustil strachy pistoli.
Za ním byla jeho žena a děti a vypadali k smrti vyděšení, když mě viděli.
„Tak mě zabij…zabij mě před zraky mé ženy, syna a dcery…“řekl Malkevič a napřímil se.
„Proč si zradil?“
„Nikoho jsem nezradil!Chtěl jsem zastavit tvé…vaše…perverzní a sadistické vojenské choutky jež jste spatřovali ve vývoji biologických a chemických zbraní!“odpověděl nenávistně Malkevič.
Pak se ozval výstřel a Malkevič padl s prostřelenou hlavou na zem.Já jsem to nebyl…byla to Tereza.
„Odvlečte je na Krym…“nařídil jsem příslušníkům KGB, kteří právě dorazili.
„Díky, že si to udělala za mě…“řekl jsem Terce.
„V pořádku…každý máme svoje slabé chvilky…“řekla a odešli jsme zpět domů se ještě prospat a odpočinout si.Důstojníka KGB Sopinova, jsem jmenoval nyní svým přímím zástupcem.