Tíha času

Písek v hodinách Osudu se nemilosrdně přesýpal dál. A já se mohl jen dívat do zdi. Do té šedé zdi. Sedět na posteli a nic nedělat. To mě tak strašně ničilo. Jen čtyři stěny, zamřížované okno, ocelové dveře a tikot hodit.

Budu tu trčet ještě několik let. Za vykonání poslední vůle mého strýce jsem dostal šestnáct let natvrdo. S tím se nikdy nesmířím. Lidé umírali vždy, je to jejich údělem. Jen jsem několika pomohl trochu dříve do hrobu. Jen tolik, nic víc!

Strýc mne na smrtelném loži požádal o splacení jeho dluhů. Přísahal jsem mu. Přísahal jsem, že je najdu. Že najdu ty, co mu zničili život. Jemu, jeho dětem, jeho ženě. Svůj slib jsem splnil a teď mne za něj drží tady, v té malé místnosti. Našel jsem je, byli tři.

První byla Katrin. Hledal jsem ji dlouho, ale nakonec jsem ji dostihl. Pracovala v jakési počítačové firmě v Krakově jako tisková mluvčí. Od proudily všechny klamné informace, kterými tak zvyšovala cenu této firmy na burze. Měla sladký úsměv, také proto jí všichni ty lži uvěřili. Mandlové oči a postava tak akorát, aby vás nenapadlo sledovat něco jiného. Na kráse nic neztratila ani tehdy, když jsem jí odděloval končetiny od těla. Její torzo ještě žilo, když jsem jí lámal vaz.

Pak jsem hledal Sonyu. Její pravé jméno bylo těžké zjistit. Vystupovala pod pseudonymem, psala do několika blogů a ezinů, ovládala spoustu jazyků a nikdy ji nikdo neviděl. Oříšek i pro ostříleného detektiva. Nejprve jsem se pokusil dostat do serveru, kde měla blogy. Bez úspěchu. Ovšem následné vpochodování do serverovny s nabitou osmatřicítkou úspěch slavilo. Domů jsem si odnášel zálohy disků, s kterými měla Sonya co dočinění.

Doma jsem si prohlížel veškeré její soubory. Měla tam také záznamy o přístupech na stránku - i ze svojí IP adresy. Tak jsem ji našel. Julii Nachtmanovou. Tehdy jsem zjistil, proč neříká své jméno. Proč ho neprozradila. Měla záznam. V trestním rejstříku se jí skvěly takové věci jako počítačová kriminalita, úmyslné ublížení na zdraví s následkem smrti a podvodné jednání. Seděla čtyři roky, poté ji pustili na podmínku. Ze všech jejích článků jsem se snažil vytáhnout skutečný názor autorky. Přes dva tisíce textů. Díky rozmanitosti témat jsem ale získal mnoho informací k jejímu profilu. Nic jsem nechtěl podcenit.

Když jsem získal její adresu, nezbývalo nic jiného, než si pro ni dojít. Do bytu v druhém patře jsem se dostal oknem. Stačilo přelézt ze sousedního balkónu, kam jsem vyháčkoval dveře. Nebyla tam. Rozhlédl jsem se po jejím pokoji. Byla blázen do Japonska. Na zdích byly přidělané wakizaši, tantó a šurikeny. V pokoji se nacházela spousta řetězů, elektroniky a chemických přípravků. Mimo jiné i dvě desítky kyselin. To mne zaujalo. Jednu jsem si vybral a pokapal s ním všechny klávesnice a stůl. O stůl jsem se nebál, byl z barveného skla - jen jsem si nebyl jist, zda to přežije i klávesnice. Skryl jsem se v rohu místnosti, kde mne nebylo ze dveří vidět a čekal.

Nakonec přišla, vzala si kolu a hned si sedla k počítači. Když si položila ruce na klávesnici, vykřikla. Přiběhl jsem k ní, a přitlačil jí ruce na kyselinu. Křičela, křičela hodně. Po chvíli jsem ji pustil. Dostal jsem křeč do ruky. Začala se prát. Vytáhla na mě meč a doufala, že mi to nažene strach. Nepočítala s řetězy, které měla všude kolem. Nejsem totiž blázen. Proti meči nindžů se nemůžu bránit holýma rukama. A šurikeny rozhodně nejsou tak smrtící, jak to vypadá ve filmech. Ale řetěz je něco jiného; stačilo dobře hodit a omotal se okolo ostří. Trochu trhnout, ne moc, a meč z ženských rukou pluje vzduchem pryč. Něco mě napadlo. Postupně jsem jí zabodával do těla všechny její hračky. Alespoň ty, které jsem našel. Když již upadala do bezvědomí, dal jsem jí čichnout čpavku. A potom jsem jí uvázal jeden řetěz okolo rukou, druhý okolo nohou a třetí jsem dal okolo jejího krku a přidělal za jejími zády k pokrčeným nohám. Oběsí se sama.

Políbil jsem ji na dobrou noc. To jsem si nemohl odpustit. A pak, že nemám kapku citu v těle.

Říkal jsem si, že jestli mě chytnou, tak mě i pustí. Měl jsem v psychologickém profilu výraz "psychicky velmi labilní". Doufal jsem, že to kdykoliv uhraji právě na hlavu, dostanu prášky, možná si rok vytrpím v Bohnicích. Dokonalé krytí. Jenže problém byl trochu jinde. Nebyl jsem jediný, kdo věděl hodně. Nebyl jsem jediný, kdo po nich šel.

Na řadu se dostal Mim. I o něm jsem si zjistil spoustu informací. Také pracoval s počítači, měl záznam za výtržnictví, loupežné přepadení, ublížení na zdraví a další. Pěkné kvítko. Krom toho býval bodyguardem, jako koníček měl horolezectví a bojové sporty. Několik let sloužil u speciálních jednotek, odkud ho vyhodili kvůli problémům s kázní a morálkou.

Také mne vyhodili od policie. Prý nejsem spolehlivý, nikdy se neví, co udělám. Když jsme trénovali sebeobranu a boj bez zbraně, projevil jsem se jako brutální člověk bez citu. Alespoň to tak říkali. Od té doby jsem byl zasvěcen do strýčkova Businessu. Nejprve jsem měl na starost výcvik ochranky, poté obchody.

Najít Mima nebyl problém. V telefonním seznamu byl uveden jako Jaroslav Michalík, ale narodil se jako Michal Křístek. Vlastnil dům na okraji Prahy. Jeho architekt mi za drobný poplatek zapůjčil plány. Dvě patra nad zemí, jedno v podzemí. Tam byla prostorná tělocvična, kotelna a sklep. A také jedno z míst, kudy se dalo dostat dovnitř. Okno v tělocvičně bylo těsně pod stropem a svými rozměry představovalo ideální únikový východ. V mém případě vchod.

Musím přiznat, že jsem měl trochu strach. Chlapa jsem šel zabít poprvé. Je trochu rozdíl vraždit ženy, o kterých vím, že si smrt zaslouží, a muže, kteří mi mohou být nebezpeční. Ale na druhou stranu - trocha vzrušení neuškodí. S tímto odhodláním jsem se skočil dovnitř.

Když si plánujete vraždu, počítáte se vším. Ale ne se skokem ze čtyř metrů. Nenapadlo mě, že okno bude tak vysoko. Jaké štěstí, že jsem dopadl na nohy a ruce a vynechal přitom ostatní části těla. Ale i tak jsem nadělal hluku více, než bylo zdrávo.

Přišel rychle. Rameny zabíral celé dveře, čněl do hrozivé výšky. Můj strach byl oprávněný. Díval se na mě nenávistným, pohoršeným pohledem. Zlostně zatínal ruce v pěst.

Já do šířky nikdy nenarostl, vypadal jsem jako slaboch. A silák jsem rozhodně nebyl, čehož si Mim evidentně všiml. Rozhodl se zaútočit co nejsilněji a nejrychleji. Znemožnil mi tak dostat se k noži, který jsem ukrýval v botě. Měl jsem čas tak akorát na to, abych uhnul a to ještě způsobem, který většině lidí považuje za nemožný. Přeletěl jsem Mimovu nohu a dopadl kotoulem za jeho zády. Teprve v tu chvíli nastala zábava.

Podařilo se mi vytáhnout nůž a rozvířit vzduch okolo. Neposkytovalo mi to žádné krytí, ale rychlost pohybu skrývala zbraň. Dostal jsem ránu do břicha, oplatil jsem ji pokusným bodnutím na krk. Bohužel neúspěšně. To bylo rozhodující pro několik následujících okamžiků. Dostal jsem se do brutální série kopů, naznačených podmetů a úderů rukou. Rychle jsem couval ve snaze zachránit si celistvost těla.

Zády jsem narazil do boxovacího pytle. Dostal jsem nápad, jak z toho ven. Před další ránou, která mi mířila na obličej, jsem uhnul a nechal tak rozkývat pytel za mnou. Udělal jsem to ještě několikrát, aby mu Mim udělil potřebnou rychlost. Bylo to složitější, musel jsem uhýbat nejen před Mimem, ale i před pytlem. Ale zvládl jsem to. V ten správný okamžik jsem jen poklesl v kolenou, sklonil hlavu a levou nohou podmetl mého protivníka. Ve snaze zastavit pohupující se pytel, který hrozil naražením do jeho hlavy, přestal dávat pozor, ztratil stabilitu a po mém útoku upadl na zem. Konečně.

Přiskočil jsem k němu a hbitě mu přeťal žily na krku. A pro dobrý pocit ještě zabodl nůž do jeho srdce. Myslel jsem si, že to mám konečně z krku. Jak hluboce jsem se mýlil. Oknem a dveřmi přiletěly čtyři dýmovnice, které během okamžiku změnily tělocvičnu v chaotické místo, kde si člověk neviděl ani na špičku nosu. Se slovy "Policie" vniklo do prostoru množství členů URNy. Praštili se mnou o zem a já se probudil teprve ve vazbě. Probudil jsem se a málem zase omdlel strašnou bolestí hlavy. Se mnou se nikdo nemazlil.

Nejprve mne soudili za vraždu Mima. Během čekání na soudy za ty další mi prozradili zajímavé věci. Na mne narazila policie náhodou, ve skutečnosti sledovaly komando nájemných vrahů. Dostalo zakázku, kde byla jména stejná jako v mém protokolu. Předběhl jsem je. Díky tomu je nikdy nikdo nechytne, protože nejsou žádné přímé důkazy. Zasmál jsem se. Strýc by byl na mě hrdý, dokázal jsem někoho ukrýt před policií a dokonce nevědomky. A pak mne odsoudili i za vraždy Katrin a Sonyy.

Jednu věc nevím dodnes. Jak se mi podařilo utéct před vyřčením prvního rozsudku. Vím jen, že se mi podařilo otevřít zámek od cely, rychlostí geparda proletět okolo všech udiveně mě pozorujících spoluobčanů a vyřítit se ven. Po chvíli jsem se ale vrátil. Mělo to jeden jednoduchý důvod, před stanicí stál nějaký magor s brokovnicí a mířil na mně. Asi člen komanda, kterému nikdo nezaplatil.

A tak z mého krásného útěku zbyly jen vzpomínky na chlápka s výrazem šílence a brokovnicí v ruce. Vedle těch na soud se přímo leskly. Ničily mne každým dnem, každou noc se mi o tom zdálo. Nelituji nějakého toho zabití, lituji nepodařeného útěku. Toho, že jsem neměl dost odvahy to alespoň zkusit. Nedalo se s tím nijak sžít, byl to neustálý boj. Ale možná jsem našel způsob.

Odšroubovávám podrážku svých bot a nalézám vše, co potřebuji. Dvě cyankáli v malém sáčku. Stačí vložit do úst a skousnout.