Zlý den

"Joe, musíš na ni zapomenout.Víš, že u našeho povolání jsou tyhle myšlenky nepezpečný...", říkal mi Sam pořád dokola. A měl důvod, jsem úplně mimo. Už měsíc. Nedokážu se soustředit na práci, na nic...Kéž bych jí nikdy nepotkal. Nikdy jsem s tím neměl problém, až teď. Prostě to na mě nějak padlo, nedával jsem pozor. Je Štědrej den a já přemýšlím, co asi dělá. Možná si hraje se synovcem, vždycky mi vyprávěla veselý historky...Jak jsem to sakra mohl dopustit? Dostala se mi pod kůži, to se ještě nepovedlo nikomu...Jenže tohle přece nemá budoucnost, nebo snad jo? Ale ne, jistě že ne...Jsem příliš nebezpečný, nemůžu mít vedle sebe nikoho, to prostě nejde..." Joe, a co támhleta? Ta by šla, ne?", Sam se pořád snaží upoutat mojí pozornost. Je to hodnej kluk, naučil mě všechno, co umím. Jenže já mám prostě myšlenky jinde...Sakra, takhle to už dál nejde, musím na ni zapomenout, ale jak? Zabavit se, najít si něco, u čeho nebudu myslet na něco jinýho...Snad to zabere, možná taky ne. No uvidíme...
Je noc, den před úplňkem, a dva muži se toulají předměstím. Je Štědrý den, venku nikdo není, snad jen pár páníčků se svými mazlíčky, kteří jednoduše potřebují vykonat svou potřebu. Muži se drží ve stínu a rozhlížejí se, jejich pohled je zvláštní...Oči se jim lesknou, tváře bledé, až bílé jako sníh, co se snáší k zemi. Jeden má tmavorudý kabát, druhý černý, kožený. Oba působí tak nějak cize, nepatří sem. Stojí u stromu, rozložitého dubu, kterého zakryla svým přívětivým klidem zima, odpočívá pod bílou pokrývkou. Po ulici jde žena středního věku. Spěchá, možná z práce. V ruce drží pár balíčků, zabalených do papíru s hvězdami...Muži zpozorněli, nastala jejich chvíle. Zrovna když šla žena kolem, začalo to.Už domů nedošla...Balíčky zůstaly ležet pod dubem, netknuté, snad jen malé cedulky dávaly vedět, komu byly určeny...Muži odcházeli spěšně pryč...
"Hmm, ta nebyla špatná, ale byly i lepší, heh", liboval si Sam. Mě nebylo moc dobře, prostě mi to nějak nesedlo. Poslední dobou na tyhle výlety nějak nemám náladu...A ani žaludek...A pořád jsem se nezbavil myšlenek na ni. Sakra, jednou se z toho asi zcvoknu. "Same, pojďme do sídla. Nějak se necítím...". O čem to mluvíš? Pořád mám hlad, tahle byla jen svačinka.", namítl Sam. Mě bylo čím dál tím hůř. Chtěl jsem odtud někam vypadnout..." Hele, támhle je další! Super den!", radoval se Sam a chystal se k dalšímu skoku. Podíval jsem se tím směrem...Chůze mi připadala nějak povědomá. Asi od nějaký minulý oběti. Začal jsem se taky připravovat...Ještě pár kroků a jsi naše, říkal jsem si. Měl jsem nějaký zvláštní pocit, no popřel jsem to...Naše chvíle se pomalu blížila, ještě kousek, kousíček...Osoba překročila neviditelnou čáru a my skočili. Sam se vrhl na ruku, já šel rovnou po krku. Povědomá vůně, výkřik, a pak ticho...Když jsme skončili, Sam odkryl kapucu z hlavy naší další oběti. A já, i když jsem ho neměl, málem jsem dostal zástavu srdce. To je ona! Kde se tu vzala? Proč zrovna teď a tady? Stál jsem zkoprněle nad ní a díval se, jak z ní pomalu vyprchává život. Nemohl jsem už nic dělat, teď už rozhodně ne...Sam se podíval na mě, pak na ní, a pochopil..." Hergot Joe, to jsem netušil...Promiň. No na druhou stranu tě to už snad nebude trápit, ne?". K odpovědi jsem se neměl. Pořád jsem se díval na její tvář...Ústa v němém výkřiku, už nikdy neuslyším ten hlas, ani smých...Ty blonďaté vlasy, které mě hladily po tváři, když se u mě snažila skrýt před ostrým větrem...Zelené oči, co se snažily zachytit můj pohled...Všechno bylo pryč, mrtvé...A já poprvé nechtěl být tím, čím jsem byl...Zrůdou...