VELKÉ FINÁLE: KRVAVÝ BATALION

VELKÉ FINÁLE: KRVAVÝ BATALION

1.

Kepke stál opřen o pahýl stromu a močil do hromady sněhu spadlého z už neexistující střechy nádražní budovy, kterou při ranním útoku rozstřílely na mraky kanóny StuGů, zbraně pěšáků a granáty. Mnozí z nich tu teď teď leželi mrtví tam, kde právě padli. Den se pomalu chýlil ke konci a zapadající slunce osvětlovalo části zničených budov, jejich omlácené a opálené zdi, ze kterých svítily vstřely, ruiny a jiné zničené nádražní stavby. Ráno nádraží dobyli. Stálo je to větší množství jejich jednotky, která teď ležela různě po kolejích, v oněch troskách, nebo zavalená zhrouceným zdivem. Poházené zbraně se jako hračky v neuklizeném dětském pokojíčku válely po nástupišti a nebyl nikdo, kdo by je sebral a odnesl. Pohřební četa, nebo její zbytky, kopala velký hrob kus za poslední kolejí. Stálo tu pár vzrostlých bříz, které někdo ohradil malým dřevěným plůtkem, jehož větší část byla rozmetána po nádraží. Pohřebáci sem snášeli další a další mrtvoly na provizorních nosítkách a ukládali je na špinavé a zakrvácené celty rozložené na studené zemi nástupiště. Jeden z mužů stloukl z posledních pár hřebíků větší kříž. Zbytek chlapů uložili do jámy poslední tělo a ti ostatní ji začínali zahazovat studenou a černou hlínou. Polními lopatkami, nohama, přilbami a za pomoci jiných nástrojů zasypávali dlouhý hromadný hrob, do něhož pohřbili Rusy i Němce. Na závěr vztyčili nad udusanou vrstvou hlíny ten kříž.
Kepke zapnul kalhoty, vzal ze země ležící Špagin, jenž patřil jednomu muži, kterého zabila dávka z kulometu. Mrtvola ležela tváří k zemi s roztaženýma nohama a podivně zkroucenýma rukama. Jeho popruh zavěsil na rameno a uložil zkřehlé ruce do kapes. Sníh mu vrzal pod okovanými botami a pomalu vykročil k ruinám budovy. Ztěžka došlapoval do sněhu, překračoval mrtvé, které pohřební jednotka zatím neodklidila. Minul spadlou lampu, která ohnutá a vyvrácená z dlažby ležela opřena o stěnu budovy. Došel až na roh, rozhlédl se a prohlížel si stanici. Z jednoho směru pomalu pojížděl po nákladové ploše z velkých betonových panelů jeden z těch StuGů a vezl na své korbě družstvo pěšáků. Okolo něj se vršily haldy suti z rozstřílených skladů a drážních dílen, z jejichž vypálených krovů vlál rozedraný rudý prapor. Plandal na železné tyči, ten ohořelý kus látky se srpem a kladivem. Požár jej jen lehce olízl a nechal jej viset tam, kam ho nějaký rudoarmějec umístil. Muži teď procházeli trosky, prohlíželi je a dávali dobrý pozor, jestli se ještě někde neukrývá nějaký přeživší Rus, či zákeřný střelec. Pomalu procházeli vypálenými místnostmi, pod nohama jim praskaly skleněné střepy z vyražených oken, cihelný prach se tu mísil s blátem a ulpíval jim na botách a opatrně vylézali ven na nákladovou rampu. Druhá část jednotky šla po kolejích, našlapujíc na pražce v úhledném zástupu. Zbraně jim chřestily u boků, sníh jim odletoval od konce kabátů a zazníval odsud rytmický zvuk pochodujících vojenských bot. Překračovali výhybky a pomalu se rozmisťovali ve zničených pozicích, které tu zbyly po Rusech.
Vstoupil do přízemí. Strop neexistoval, stěny oddělující jednotlivé místnosti byly proražené a někde vůbec už nebyly a jejich hmota zavalila přízemí. V chodbě, původně vedoucí ke schodům do patra, byly obrovské hromady rozbitých cihel, prachu, kusy dřevěných trámů, nějaké ze zdi trčící prameny drátů a spousta dalších věcí. Posedávalo tu u malého ohníčku pár chlapů. Hřáli si ruce, v plechovce nad plamenem se cosi hřálo a občas to jeden z okolosedících pěšáků zamíchal rezavou armádní lžící. Když do té pseudomístnosti, která původně byla dopravní kanceláří, vstoupil, pár vojáků otočilo hlavami a chabě kývlo.
"Dáš si taky?" zeptalo se cosi opile z kouta místnosti, kde stála rozštípaná skříň. Seděl tam Wieland a u nohou se mu válela láhev od kořalky a v ruce držel kelímek ze své feldflašky. Kepke zavrtěl hlavou a opřel se o ovládání návěstidel. Loktem zavadil o jednu ze spouštěcích pák. Praskla a upadla. Dopadla s dřevěným zvukem na ohořelou podlahu a dokutálelo se ke Kepkově levé botě. Mocně ji nakopl a držadlo opustilo místnost zbytky okna. Kus dřeva proletěl nad vrakem náklaďáku a dopadlo do kolejí.
"Říkají, že nás pošlou do boje ke Grossfeldu. Rusové tam prý likvidují naše jednotky. Chětí prorazit, ale nemůžou," řekl mladý pěšák s celou obvázanou levačkou. Kepke trhaně otočil hlavou po hochovi, sedícím u ohně. Ufrkl si a posadil se do omláceného okna, jehož obě křídla se rozražená válela ve sněhu na zemi. Opřel se o stěnu a díval se do okně. Celý Grossfeld mu byl ukradený i s tím, co se tam teď právě dělo. Podíval se znovu na toho pěšáka a chraptivě mu odpověděl:
"Těžko. Podívej se, v jakejch sračkách sme tady. Budeme mít dost co dělat, abychom vodrazili další útok. Prej přesun," uchechtl se Kepke nakonec.
"Munice ale máme dost, ne?" zeptal se svobodník Weber, který právě otřel lžíci do svých černých tankistických kalhot. Kepke zavrtěl hlavou a podepřel si bradu dlaní.
"Možná tak na střílení vrabců. Ale ne na další boj," řekl a vylezl oknem ven. Zamířil k rozmlácenému hradlu, z něhož zbyly jen tři zdi a celý zbytek stavení byl rozmetán po okolí. Na zbytku podlahy se válely nábojnice, ohořelé kusy střechy a omlácené betonové cihly, které se sesypaly ze zničených zdí. Uvnitř byli jen čtyři muži, mezi nimi Scheube s kulometem. Z donesnených pásů, které chlapi z jeho družstva donesli z okolí zničeného nádraží. Vyšlo to na pouhé dva pásy. A když budou šetřit, vyzbude to tak na hodinu boje. Scheube seděl na dnem vzhůru otočeném hrnci a díval se na zničenou železniční stanici. Nikdo teď neměl představu, co se bude dít dál. Mezi mužstvem se šířila fáma, že je pošlou do akce proti ruským jednotkám, které se prorvaly přes zničená opevnění u Neubergu a definitvně obkličují město. Jiní zase tvrdili, že mají zaručené zprávy, že je začlení do jednotek Volkssturmu, nebo že z nich sestaví granátnické jednotky. Opravdu se zdálo, že jsou město a bezprostřední okolí definitivně ztracené. V poledne projel přes nádraží transport s několika desítkami mužů, spěšně ustupujících před Rudou armádou. Podle toho, co říkali, již Rusové obsadili tři čtvrtiny úplně zničeného města a nyní postupují dál. Mnoho jednotek, bojujících okolo Neubergu byl úplně zničeno, nebo se vzdalo. Z města ustupují jen roztroušené skupinky, jimž nikdo nevelí, zdecimované obrněné jednotky se snaží krýt nekontrolovaný ústup a protiútočit na Sověty. Křižovatku za Neubergem prý drží několik Jagdpantherů a značně prořídlý pěší prapor SS. Rusové se je pokoušeli obklíčit, ale nezdařilo se jim to.
Byla tu i druhá verze a sice, že bude celý prostor kolem Neubergu opuštěn, všechny strategické body vyhozeny do vzduchu a boj se přesune vhradně do jeho okolí. Jenomže všechny jednotky už byly definitvně rozprášené nebo bojovali na vlastní pěst a složit z nich bojeschopný útvar bude velice obtížné. Neubergské nádraží bylo prohlášeno za shromažďovací bod pro ustupující z města. Každým okamžikem sem přicházeli menší skupinky vojáků po deseti až patnácti lidech. Přinášeli s sebou nějakou munici, jídlo, alkohol, ale i potřebné lékařské vybavení, které tu tolik chybělo.
Scheube se postavil a sešel po třech schodech před rozstřílený domek a stanul na rozmočeném sněhu. Opřel se o převrácenou železniční cisternu, na jejíž pravém boku zela obrovitá rozšklebená díra. Podvozek vagónu stál stále ještě na kolejích, jen mu chybělo levé přední kolo. Vytáhl cigaretu, kterou a několik dalších vyměnil za dva obvazy od jednoho zraněného spojaře. Zapálil si ji, vdýchl kouř a sundal si čepici z hlavy.
"Stejně je to už celý v prdeli, válka je prosraná," řekl klidně zamířil k propadlému stropu sklepa pod drážním domkem. Kepke se usmál a sedl si na špalek, z nějž předtím vyťal tupou sekeru a hodil ji do sněhu.
"To už víme, že jo. To se jako chceš vzdát Rusům?" zeptal se.
"Rusům, nebo Američanům, to je jedno. V nejlepším tě čeká pár let kriminálu," odpověděl Meyer za Scheubeho, hrabajícího se ven ze sklípku po zavaleném vchodu.
"To sice jo, ale u Rusů si dycky vodečti dost procent ze svejch šancí na přežití," uzavřel Kepke a pomalu odcházel.
V jednom baráku, nedaleko staniční budovy, seděl na podřeném stole Šprt. Stůl stál v nevelké místnosti, která původně byla bytem nějakého železničního zřízence. V tom domě bylo vůbec asi pět poměrně slušných bytů. Ovšem nyní všechny v troskách, vypálené a zničené. Páchlo to tu ještě kouřem a občas z nějaké hromady na stranu odhrnutého dřeva, kusů nábytku, peřin a bůhvíčeho ještě stoupal úzký proužek kouře. Vojáci na to naházeli sníh, aby případný oheň pod tou hromadou uhasili a nyní posedávali různě po baráku, na schodech, po chodbách, na dvoře před domem, i ve zdemolovaných místnostech. Šprt si položil nohu na židli a prohlížel si popraskanou omítku na stropě. Oheň očmoudil stěny, spálil dveře a zničil podlahu, pod níž už jen zbyly holé cihly. Už dříve si všiml, že zpod té hromady bordelu u stěny kouká kus Hitlerovy fotografie z let, kdy Německo ještě opravdu vítězilo na všech frontách. Nyní ležela v rámečku s rozbitým sklem zavalena částí postele, nejspíš to byla pelest. Vstal, vyšel na chodbu a odsud na schody. Z těch tří Rusů, které tu postřílel, zbyla už jen velká krvavá kaluž. Mrtvé už asi někam odnesli. Pomalu scházel po schodech a jeho kročeje duněly po kamenných stupních. Vojáci mu nemotorně uhýbali, vrčeli, a nadávali, kdo že se to sem sere. Sestoupil k okénku na odpočívadle, kde původně byl položený lehký kulomet československé výroby, a přes nos jej praštil ostrý zápach čehosi páleného. Vyhlédl z rozbitého okna, jehož obě křídla byla neznámo kde, nejspíš už rozmlácena, nebo použita coby topivo, a hledal ten zdroj smradu. Uviděl, jak z jedné zasněžené, drátěným plotem oplocené zahrady stoupá šedý dým, mezi nímž tu a tam problikl plamen. Viděl také nějakého vojína, jak ze sklepa nosí kusy plesnivých prken, přepravky, rozštípané bedny, rozebraný nábytek a prázdné pytle. Druhý muž to od něj přebral a mrskl na vatru. Plameny zahučely, vystřelily do výše a kouř zešedl. Voják se pod nákladem prohýbal, ale vlekl se s ním dál k plápolajícímu spáleništi.
Z domků, stály kousek od té zahrady, vyšel nějaký důstojník s brigadýrkou na hlavě. Na opasku měl připevněné černé kožené poudzro s těžkou armádní pistolí P08, přes záda měl přehozený německou MP44 a v ruce s koženou rukavicí držel nějaký zažloutlý papír. Šprt poklepal dvakrát rázně na parapet a vyhodil ven z okna slaboučkou třísku, kterou vytrhl z prasklého okenního rámu.
Vyšel ven, minul skupinku o něčem debatujících vojáků z bývalého úderného oddílu a šel rovnou za Kepkem. Skočil do kolejiště, prošel šedým kouřem, který se plazil po nástupišti a rozplýval se kdesi za nádražím a prošel kolem čtveřice vysokých bříz. Ve zničeném baráku potkal ale jen opilého Wielanda, potácejícího se po nástupišti.
"Kde máš Fritze?" zeptal se ho.
"S-s-o?" zeptal se Wieland z těžkým jazykem a dělalo mu potíže vůbec ho sledovat.
"Si vožralej," řekl Šprt a šel se zeptat nějakých dvou střelců, kteří snad vypadali, že tu hlídkují. Pohybovali se po přísně vytyčených trasách, přesně vyměřeným krokem a odměřenými kroky. Vykročil k nim a zeptal se prvního z mužů:
"Kde najdu velitele družstva?" zeptal se. Pěšák si důležitě nadhodil pušku na rameni. Určitě si musel připadat jako nepostradatelný na svém místě. Vždyť na něm, na pruském vojákovi, tu záležela celá přesnost a neprostupnost ostrahy nádraží. Jeho dokonale a přesně fungující vojenský mozek, podobající se spíe hodinovému stroji, mechanicky plnícímu rozkazy mu signalizoval, že muž v orvaném armádním kabátě může být podezřelý. Přeměřil si Šprta přísným pohledem a ještě důležitěji se ho zeptal:
"A co mu chcete?" Šprt se na něj podíval s laskavým výrazem profesora, který právě zkouší oblíbeného studenta, který vůbec nic neumí. Poodstoupil o krok zpátky, pohlédl vojákovi zpříma do očí, laskavě a klidně řekl:
"Aby tě kopnul do prdele, pruskej imbecile," poté se otočil a odpochodoval pryč. Voják se nafoukl a nabyl minimálně o půl metru na svých rozměrech. Krev v něm se začala vařit a zuby mu drkotaly vztekem. Zlostně dupl do sněhu, obrátil se na podpatku a odpochodoval na svou hlídkovou trasu.
Kepkeho potkal kus od toho hradla, kde Scheube předtím dával dohromady kulometný pás. Když ho uviděl, zasmál se a rozhodil rukama. Popoběhl a zastavil se u něj. Zeptal se ho, proč ti idioti pálí tam to dřevo a jestli chtějí, aby je Rusové cítili na hony daleko.
"Je to jednoduchý. Ten imbecilní poručík Flick, dostal rozkaz celý to tu spálit. A ty pitomci sou z jeho jednotky. Ta druhá tlupa blbů s plamenometama je na cestě," Šprt se na něj vyjeveně koukal a zcela nechápal. Tak oni pracně dobudou na Rusech nádraží, ztratí přitom spoustu dobrých chlapů a pak přijde nějaký pitomec Flickova formátu a všechno to tu spalte? Jistě, měl své rozkazy, ale to poslední dobou říkali všichni. Sedl si na obrubu nástupiště a schoval obličej do dlaní-jeho zajeté znamení toho, že se mu něco nelíbí. Kepke si sedl k němu a vyndal poslední kus tabáku, uložil jej do zvlhlého kusu Pravdy a zválel je do zohýbaného vajglu. Podpálil novinový papír a vyfoukl kouř. Šedomodrý mrak, páchnoucí hořícími novinami a tabákem se přehnal přes Šprtův obličej. Zdvihl obličej z dlaní a promnul si oči.
Kepke chtěl něco říct, ale v ten moment se zpoza ruin nádraží ozvaly vydávané rozkazy. Zamračil se, vyskočil na nohy a vydal se tam. Prošel přes zničené přízemní baráky a ocitl se na asfaltové silničce, na níž stálo asi šest chlapů s plamenomety na zádech, dalších pět s kanystry nějaké hořlaviny, v jejichž hrdlech byly narvané hadry. Před nimi stál na náklaďáku Flick a cosi jim říkal. Kepke rázně vykročil vpřed a prodral se mezi muži s plamenomety, až stanul přímo před poručíkem.
"Chcete něco, vrchní šikovateli?" zeptal se Flick nevrle. Jeho banda rabiátů se na něj nevraživě dívala. Jeden z mužů si dkonce významně položil ruku na svůj samopal.
"Jo, ukažte mi svůj rozkaz," za jeho zády se u vchodu do rozflákaného baráku objevily dvě gorily z jeho mužstva. Byl to Gartner s Rackwitzem. Ten první, metr devadesát vysoká hora svalů a šlach, se shýbl pro kus klacku, ležící na zemi. Rackwitz uchopil do obou tlap svůj samopal. Flick lehce pobledl a spustil ruce podél těla. Do levé ruky mu vnikl lehký třes a opatrně sunul ruku do kapsy, z níž vyndal pomačkaný zažloutlý papír potištěným razítkem s orlicí a hákovým křížem v jejích drápech, pod nímž byl nějaký podpis jakéhosi plukovníka, jehož jméno si Kepke nepřečetl. Rozkaz zněl: zničit železniční stanici Neuberg aby nepadla do rukou postupující Rudé armádě. Veškeré telekomunikační přístroje zlikvidovat, koleje vyhodit do vzduchu. Kepke semkl čelisti a vrazil papír do ruky nejbližšímu muži. Zaťal ruku v kapse u kalhot v pěst, na podpatku se otočil a vypochodoval do spadlé tmy, následován oběma muži.
Potkal střízlivějícího Wielanda, který se o něčem bavil se Scheubem.
"Ten kokot...," syčel Kepke, když si jej oba vojáci všimli.
"Vo co de? Myslíš toho kreténa poručíka a ty jeho kriply? Motaj se tu s flamrama nadržený jak banda goril, když viděj gorilici. Asi bude nejlepší vypadnout, co?" poznamenal Scheube. Kepke mlčky přikývl a šel dál, až se oběma mužům ztratil v rozvalinách dopravní kanceláře. Oba muži se pak zas věnovali svému problému. Přitočil se k nim nenápadný svobodník Aue od třetího družstva. Chvilku je poslouchal a pak se chtěl na něco zeptal. Jak byl ale nízký, přehlédl Scheubeho varovné gesto, platící Wielandovi, aby si dával pozor na pusu. U tohohle chlapa si zrovna nebyli dvakrát jistí, co je zač. Jedna skupina lidí tvrdila, že je agentem gefepa. To byli převážně vojáci, kteří měli "podivnou" politickou minulost. Převážně šlo o ukrývající se komunisty, sociální demokraty a kupodivu i intelektuály, kteří unikli koncentračnímu táboru, nebo trestným praporům. To byla jedna skupinka, jiní stáli za názorem, že je zase "dobrej", že má někoho z rodiny v koncentráku a tady musí sekat dobrotu, jinak že bude mít moc velké problémy. Byli i tací, kteří přísahali, že poručím Flick je zasloužilý frontový bojovník a hrdina. To rozhlašovali většinou členové NSDAP v řadách frontových vojáků, nikdo ale s jistotou nevěděl nic.
Mužík si zapálil cigaretu, jednu z těch lepších a kvalitnějších. Hodil sirku do sněhu a zadupl ji botou. Poté ji zvedl a hodil směrem k hromadě suti.
"Nebudeme tu přeci dělat bordel, že?" usmál se voják úlisně na oba vojáky.
"Poslyš, co chceš vode mě," řekl Scheube tvrdě. Mužík se zalekl a stáhl hlavu mezi ramena. Podíval se nejprve na Wielanda, z jehož výrazu se nedalo nic vyčíst a hned zas na Scheubeho, jehož rysy byly tvrdé jako kámen. V jeho přísně metodicky fungujícím mozku mu to šrotovalo a kolečka se mu protáčela. Jeho oči se zúžily a prohlížely si Scheubeho obličej. Umínil si, že ještě než tahle válka skončí, toho šmejda dostane. Dřív, než by ho mohli zajmout Rusové. Aue věděl, že pokud jej chytne NKVD, nebo někdo takový, nebude mít mnoho šancí na přežití. To, že je agentem gefepa a spolupracoval před válkou s gestapem by se mohli snadno dozvědět a potom...radši nedomýšlel.
"Víš co, vypadni. Nemám náladu na pokec, ani na kšeft," vykázal jej Wieland do příslušných mezí. Aue se schlíple odšoural pryč.
Blížila se půlnoc. U vjezdů a přístupových cest na nádraží se střídaly hlídky a Šprt s Wielandem vyfasovali stráž u malé křižovatky před nádražím. Byl tu malý okop, lehký kulomet, bednička s granáty a celkem slušné maskování. Na dně okopu stál na té bedničce ruský polní telefon a vedle něj se válela pomuchlaná krabička od cigaret. Wieland sklouzl do okopu a otočil se k železniční stanici, která odsud byla vzdálena ani ne nějakých dvě stě metrů. Vzal do rukou signální pistoli, prohlédl ji a vložil do ní světlici s červeným označením. V případě napadení vystřelí světlici a bude se modlit za příchozí pomoc. Vyhrnul límec kabátu a dýchl si do dlaní. Ohlédl se ke křižovatce, od níž přicházel rychlým krokem Šprt a lezl do díry za ním. Usadil se kus od těch několika schůdků a zapálil si. Držel žhavý konec v dlaních, to aby jej nepřítel i na velkou vzdálenost nezpozoroval a mocnými tahy sál kouř. Vyfukoval jej do sněhu a prohlížel horizont. Ve směru od města stále planula rudá záře a doléhalo sem dunění bitvy. Už se tam dávno musel všechen odpor zhroutit. Tohle už musí být jen zbytky odporu. Poslední, kteří přišli, říkali, že se tam už brání jen poslední skupinky fanatiků, myslel si Šprt. Když chtěl zvednout hlavu, upoutal jej hluk motoru.
"Hej, slyšíš to taky?" zeptal se Wielanda. Voják se zaposlouchal do noci a po chvíli přikývl. Oba zajeli hlouběji do okopu a opatrně vyhlíželi ven. Šprt se překulil za kulomet a vycvakl pojistku. Zamířil na cestu, po níž se sunul jediný osamocený světlomet a ozařoval okolí. Bublavý zvuk se přibližoval a vozidlo zvedalo za sebou oblak s sebou strženého sněhu. Wieland se koukl dalekohledem a snažil se stroj rozpoznat.
"Motorka," řekl po chvíli, "a ruská. Seděj na ní dva chlápci, to bude jenom průzkum," dopověděl a zmizel v díře. Připravil si samopal a popruh si hodil okolo krku. Ozval se hluk železa klouzajícího po železe a závěr zbraně zapadl.
"Začnem střílet voba najednou, jestli nezastaví," zašeptal Šprt a Wieland přikývl. Motorka se hnala dál a Šprt vykřikl výzvu k zastavení, dostatečně hlasitou, aby ji řidič i spolujezdec nepřeslechli. Ze směru motorky vyprskl výstřel a dvě kulky z automatické pistole se zařízly do sněhu a ovály hlídku sprškou sněhu.
"Sejmi je, kretény!" vypískl Wieland a pustil po motorce pár výstřelů, jenž se zaryly do plechu sajdkáry a zranily řidičova spolujezdce. Mezitím Šprt dvakrát stiskl spoušť. Trasírky prohučely tmou a zasáhly trup motorky. Několik kulek zasáhlo a strhlo řidiče, smýklo jím o cestu a zraněný spolujezdec vyskočil.
"Svinji germanskije," ječel raněný motocyklista a šmátral po granátu, který se mu zajištěný vykutálel z ruky. Wieland uviděl jen mrskající se stín na silnici a spustil naň prudkou palbu. Během pár sekund byl motocyklista mrtvý, prošpikovaný olovem. To už ale Šprt vystřelil světlici, která vylétla vzhůru a zalila místo střetu rudým světlem. Řidičův spolujezdec se mezitím vyškrábal na silnici a ukryl se za troskou motocyklu.
"Támhle je. Za tim Dněprem," kvikl Šprt a zahodil raketovou pistoli. Vytáhl zpoza opasku svůj revolver a několikrát stiskl spoušť. Střely se jiskřením odrazily od těla motorky a zmizeli ve tmě. Průzkumník vystrčil zpoza převrženého motocyklu samopal a pokropil jím okop. Jedna z kulek prolétla těsně okolo Wielandova ramene a zasáhla stěnu okopu. Vysypal se z ní drobný vodopád hlíny a kamínků. Voják už ale stál pevně na nohou, zakláněl se a mocně vrhl granát vpřed. Dopadl kousek za motorku a vybuchl. Do okolí se vyvalil ostrý záblesk, hlasitá exploze a výkřik. Rus byl mrtvý. Wieland si třel pohmožděné rameno po tak silném vrhu. Ještě pořád mu hučelo a pískalo z výbuchu v uších.
Na nádraží mezitím vyhlásili poplach. Kepke se mermomocí snažil dovolat na tu hlídkovou pozici, ale spojení bylo nejspíše někde přerušeno. Vyběhl ven z trosek budovy na perón, kde panoval ruch a shon. Poddůstojníci a velitelé družstev vydávali rozkazy, štěkaly příkazy a okolo nich pobíhali vojáci a podřízení. Dvě nepočetné skupiny se hlásily k dobrovolnému průzkumu a Kepke je, pokud jich mohl postrádat, poslal na předsunutá místa slabé obrany. Zbytek nechal rozmístit po okraji nádraží. Jenomže po zbytek noci se žádný další incindent neodehrál.

2.

Nad ránem přišli oba muže na hlídce vystřídat chlapi ze čtvrté čety. Wieland se Šprtem jim předali pozici a zase odcházeli zpět k nádraží. Byly čtyři ráno, ale všude se válela téměř neproniknutelná černočerná tma. Hvězdy nesvítily, byly schovány za težkými mraky, z nichž se pomalu začínal snášet sníh. Nejprve po malých vločkách, pak po větších, až sněžilo tak, že bylo vidět jen na pár metrů. Muži si uvázali šály kolem tváří a nasadili rukavice. Byla jim zima a nohy a ruce jim pořádně ztuhly po tom celonočním vysedávaní v hlídkové díře. Trochu si pospíšili, aby byly co nejrychleji u nějakého z ohňů. Jak šli, viděli, že proti se někdo blíží. Šprt vytáhl svůj trofejní revolver, natáhl kohoutek a pozvedl hlaveň do tmy a Wieland si přetáhl na prsa samopal. Pevně jej chytil za zásobník a pažbu, namířil jej do bílé mlžné tmy a s prstem na spoušti zvolal:
"Stůj nebo střelím, kdo tam?"
"Klid, chlape. Tady je třetí družstvo," odpověděl mu hlas ze sněžného závoje.
"Sakra, jak třetí družstvo, jako celý třetí?" ptal se Šprt a ruka s pistolí pomalu klesla.
"Jo, celý. Nový rozkazy. Celá rota se má přesunout k nějakýmu Grossfeldu. Ivani ho začali vo půlnoci vobléhat, víc nevim," řekl četař, který vystoupil z bílé opony, celý pokrytý sněhem a s rukama ohnutýma v loktech vzhůru, které poté spustil podél těla. Wieland se jej vyptával ještě na nějaké věci, ale pak jeho a zbytek jeho chlapů propustil. Podle mapy, kterou rozvinuli a v šeru studovali, byl Grossfeld malou vesnicí, asi šest kilometrů vzdálenou od jejich současné lokace. Pokud se tam mají dostat včas, měli by co nejrychleji vyrazit. Cestou k nádraží potkávali další družstva a menší čety, jejichž vojáci nadávali na "pitomý počasí a zkurvenou válku" a mašírovali povážlivě se zvětšující a narůstající sněhovou vrstvou. Oba muži ze sebe sklepávali sníh a dýchali si do dlaní. Pomalu se blížili k nádraží a už viděli svojí jednotku s Kepkem v čele. Šprt si to namířil rovnou k němu, ze země sebral ležící zpola sněhem zapadanou karabinu, jíž někdo zahodil, dal si ji na záda a už byl u Kepka.
"Dobrý ráno, nechtěl bys mi říct, co se tu děje za bordel?" zeptal se ho mile.
"Vim hovno. Na velitelství mi řekli, že ta hromada blbů, co se v Neubergu bránila už jenom klackama a kamenama se před chvíli vzdala a tlupy Ivanů s tankama si to hasej přímo na nějakou díru Grossfeld," Kepke si uplivl a pokračoval, "no a ten Grossfeld je jedinou cestou, kudy se vocaď dá dostat, takže to tam budem muset chvíli podržet. Potřebujou každýho, kdo má ruce nohy. A jinak, celý tady to letí do vzduchu. Za pár minut," podíval se Kepke na hodinky a zavelel k odchodu.
"A to jako proč?" svraštil Šprt obočí.
"Mě se ptej. Zkus to u toho idiota poručíka. Myslim, že už ale bude dávno v prdeli," odvětil vrchní šikovatel.
Když byli ani ne padesát metrů od té křižovatky s převrženou motorkou, dvěma mrtvými Rusy a opuštěným hlídkovým postem, otřásl nádražní stanicí ohromný výbuch. Sněhovou stěnou a mlžným oparem prosvitla jen slabá záře exploze a v zápětí následovala další, o něco silnější. K nebi vymrštila zbytky kolejí a druhého nástupiště. Delší řada vojáků pomalu procházela zasněženou silnicí, která zapadala sněhem. Vozovka vstupovala do dlouhé aleje, která lemovala silnici dobrý kilometr. Uprostřed velkého pole plápolala nějaká stodola po zásahu bombou a kusy zdiva byly rozmetány daleko od ní. Plameny dosahovaly několikametrové výšky a ohořelé krovy se propadaly do žhavé výhně, doprovázené mraky jisker. Vojáci ji mlčky míjely a hleděli si svého. Krajina byla ztemnělá, zasypávaná už slábnoucím sněžením a pomalu se mezi těžkými černými mračny, které vítr ve výšinách vál pryč, začal protrhávat tu a tam měsíc. Scheube si položil kulomet na záda a ruce položil přes pažbu a hlaveň. Poslední pás s několika málo náboji mu plandal přes hrudník a chřestivě zvonil. Wieland zahodil prázdnou skleněnou láhev, která dopadla do sněhu a zanořila se do něj, zbytek kořalky z ní vytekl. Zvedl se slabý větřík a hnal proti nim sníh, útočící jim na nohy. Jejich tváře byly zahaleny do šál, hadrů a nákrčníků, že jim mezi okraji přileb a štítky čepic prosvítaly jen úzké mezery pro oči.
Blížili se k neveliké křižovatce, na níž stál rozmlácený Opel, nějaký terénní Volkswagen a trosky zničeného Hakla. Kolem postávalo asi dvacet mužů, evidentně netušících, co mají dělat. Kepke si pospíšil do kroku, a když jej vojáci spatřili, jeden z nich k nim vykročil.
"Konečně, v noci jsme se ztratili a tady nás před chvíli napadlo ruské letadlo, pane. Nevíme, kam máme jít, velitel je mrtvý a mapa shořela," mávl dělostřelec rukou k vrakům. Kepke pokývl hlavou, nabídl muži jednu z posledních cigaret a trochu rumu. Voják se napil, rozlomil cigaretu a ten druhý kousek podal svému kamarádovi stojícímu za ním.
"My jdem do ňákýho Grossfeldu, nebo jak se tomu řikaj," řekl Wieland. Dělostřelec se zamračil a řekl:
"Grossfeld...odsud právě jedem. Poslali nás někam na nějaké nádraží kus od Neubergu," celá jednotka, včetně Kepka, se dala do smíchu.
"Z toho je hromada bordelu, chlapče. Demoliční jednotka utekla taky, poďte s náma na Grossfeld," řekl Kepke. Dělostřelec přikývl a svolal svoje muže. Vojáci se chvíli o něčem radili a pak se přidali ke Kepkeho družstvu. Mezitím přestalo sněžit a mraky odešli kamsi do vnitrozemí. Místo toho však vysvitl měsíc, což znamenalo bylo dobrým terčem pro sovětské piloty, kteří už mohli klidně odstartovat. Kepke rozdělil muže do menších skupinek a nechal mezi nimi desetiminutové rozestupy. On sám pak spolu se Šprtem, Scheubem a dalšími muži šel v té poslední. Vítr k nim donesl hluk bitvy kdesi nedaleko. Jasně slyšely bušení protiletadlového kanónu, ale neviděli charakteristické trasírky stoupat k obloze. Asi kanón střílel po pozemním cíli. Náhle se na blízkém obzoru zvedl oblak sněhu a dolehl sem hluk motorů, vrzání pásů, i jak buší do sněhu. Kepke se otočil, přitiskl si k očím dalekohled a prohlížel tmu. Proti měsíci uviděl po jejich levici tři T34 a dvojici SU76, jak se ženou po poli a válcují jej. Plnou rychlostí se valily směrem k silnici a nebylo možné, aby minuly nějakou z dřívěji vyrazivších skupin. Buďto je zatím posádky neviděli, nebo měli v úmyslu je rozdrtit na svých pásech. Těžko říci, co se může v následujících minutách stát. Kepke skočil pryč ze silnice, dopadl do sněhu a udělal kotoul. Zbytek mužů jej následoval a všichni se skryli ve stínech stromů, v příkopě, ti s maskovacími převleky se uložili přímo do sněhu na poli. Jeden z mužů nabil panzerschreck a připravil se k palbě. Scheube jej však snad v posledním okamžiku zadržel.
"Imbecile, chceš, aby nás rozemlely na nudle?" voják jen něco sykl a sklonil hlaveň.
Jiná skupina takové štěstí neměla. Wieland se svobodníkem Meyerem viděli, jak jeden z T34 vystřelil. Granát prolétl mezi dvěmi holými jabloněmi a vybuchl přímo uprostřed jedné z pěších skupinek. Výbuch většinu mužů zabil. Rozerval jejich těla a mrštil jejich kusy do okolí silnice. Ranění prosili o slitování, naříkali a křičeli bolestí a hrůzou. Jednoho takového rozdrtil SU76 pod svými pásy. Otočil se na pásech, zastavil se a zhoupl se dopředu. Kolem se plazil voják s urvanou nohou a bezmocně skučel. T34, který překonal příkop, právě porazil jednu z jabloní a kmen s větvemi lisovala jeho obrovská váha. Natočil se a nebožáka rozstřílel na kusy kulometem. Ve věži se otevřel poklop a velitel tanku prohledával dalekohledem okolí. Uviděl šestici mužů, jak vší silou prchá po oranici, zakopává o hroudy a zase se zvedá na nohy. Křikl dovnitř do tanku a ukázal do tmy:
"Vot tam, streljaj, streljaj,!" věž T34 se natočila, poklop se s třesknutím zabouchl a kanón zapráskl. Několik milisekund uzavřelo životy těch šesti mužů. Pětaosmdesátimilimetrový granát bouchl několik metrů od nich. Čtyři zabil okamžitě, pátému střepina urazila kus hlavy a šestý byl zasažen zbloudilou štěpinou. Padl na zem a během pár minut vykrvácel.
"Ne-e! Kurvy zasraný!" vykřikl Wieland a chtěl proti tanku vyběhnout se dvěma granáty, ale v poslední chvíli jej Meyer chytil za nohu a strhl k zemi. Tanky se s řvoucími motory zas odvalily a odkolébaly pryč. Co se stalo s ostatními skupinami, to zatím nevěděli.
Kepke se svým družstvem doběhl Wielandovu skupinu. Hledal jej a nalezl jej sedět u odvodňovací roury s rukama v dlaních. Šprt mu položil zlehka ruku na rameno a muž sebou škubl. Wieland zvedl zarudlé oči ve špinavé tváři, pokryté strništěm vousů, popelem a prachem. Slzy mu v obličeji vymlely cestičky, akdyž je setřel, rozmázl i špínu.
"Já už nemůžu. Tohle je normální masakr, Heinrichu. Vzdám se Rusům a nějak to už doklepu. Mám zakalit na Sibiři, nebo tady, to je už jedno," blekotal Wieland a hlas se mu třásl. Šprt si sedl do sněhu a složil nohy k sobě. Samopal opřel o podezdívku roury a vzdychl.
"Já vim, je to těžký, ale nic tim nevyřešíš, když se teď vzdáš. Navíc můžeš chípnout někde při transportu. Zní to sice blbě, ale tady máš spoň nějakou...šanci," dokončil Šprt tiše.
"Šanci. Tomu řikáš šance? Na každýho z nás v tomhle sektoru tu připadá hromada Ivanů i s jejich tankama, tak jakápak šance," vzlykl Wieland. Šprt si chtěl zapálit, ale svoje poslední tři cigarety někde ztratil. Zaklel, utrhl kus uschlé a přemrzlé trávy, strčil si jej do úst, aby tam aspoň něco měl. Vzpomínal na beznaděj mnoha studentů u maturitních zkoušek, když absolutně netušili, co se po nich chce. Jejich obličeje byli tenkrát podobné. Ale tam šlo ve srovnání s tímhle o nic. Odsud vedly dvě cesty: buď přežít, nebo zemřít. O té třetí, kamsi na východ, odkud se nikdo nemusel vrátit, moc nepřemýšlel Sovětský svaz je veliký. A sibiř také. I kdyby z lágru utekl, jakou by měl šnaci na přežití v sibiřské pustině? Moc velkou asi ne. Wieland se držel chabě na nohou a zase zpátky padl do sněhu. Ležel na zádech a sledoval zelenomodrý svit hvězd. Pomalu vstával a opíral se o pažbu své pušky.
Zbytek roty pochodoval dál a sestupoval z nevelkého kopce. Dole pod ním stály trosky nevelké osady, jíž protékal větší potok, spíše říčka. Někde rozvaliny domů hořely, z jiných stoupal dým. Ve vesnici se pohybovalo větší množství vojáků, na návsi stál obrněný transportér a na okrajích vsi se míhaly postavy mužů s krumpáči a lopatami. Byla to vesnice Regendorf, jen několik kilometrů od Grossfeldu. Domy tu byly zničené, měly propadlé krovy. Křídla oken a okenic někdy visely z ohořelých rámů, někdy se válely na zemi. Nebyl tu snad jediný dům, který by byl úplně v celku. Kolem vsi stálo pár po nápravy zakopaných vozidel, přikrytých větvemi a maskovací sítí. Vojáci procházeli vsí, překračovali spadané větve, kmeny a pomalu se blížili k návsi. Vypadalo to, že v Regendorfu nebyla zřízena nijak stálá obrana, a že muži, co sem přišli před nimi se tu jen na pár chvil zastavili. I když podle stavu okolí to tak nevypadalo. Náves byla jedna velká umrzlá louže bláta a kalu, jak se tu otáčely nákladní auta, transportéry, džípy a motorky, které sem svážely další a další vojáky, kteří ustupovali z válcovaných a mnohdy už dobytých předních pozic. Silnice směrem ke Grossfeldu byla přehražena závorou, u níž stáli dva pěšáci s puškami na ramenou a nasazenými bodáky. Kepke k nim vykročil a zaklesl palce za opasek:
"Pusťte nás dál, svobodníku," řekl veliteli hlídky. Vysoký muž jan zavrtěl hlavou v přilbě a rukou v rukavici hrábl do kapsy.
"To nepůjde, pane. Rusové právě bombardují okolí Grossfeldu, pane. Pustíme vás, až přijde rozkaz," řekl svobodník. Teprve teď si za velitelem stojící Wieland uvědomil vzdálené přerušované dunění jakoby tam zuřila bouře. Trojice sovětských Pe2 a dvojice IL2 napadla německé obranné pozice v okolí Grossfeldu a zasypávala je raketami a palbou z kanónů. Ruské bitevníky kroužili i nad lesní silnicí, ve snaze napadnout a rozsekat sebemenší a sebeslabší konvoj, který by se sem vydal. Konvoj ano, ale zbytky pěší roty mezi stromy a v pomalém rozbřesku pilot mezi zasněženými stromy těžko uvidí.
"Svobodníku, zvedněte závoru, musíme dál," řekl Kepke ostře.
"Ale...pane vrchní šikovateli, to bohužel...máme rozkazy...hlídka...," zablekotal svobodník.
"Na mojí zodpovědnost," uťal jej Kepke. Svobodník chabě přikývl a dal svému nerozhodnému kolegovi znamení. Voják v kabátě se opřel do závaží závory, to zavrzalo a dřevěná ohoblovaná kláda, plnící funkci závory, se zvedla. Vojáci vypochodovali ze vsi ven.
Kus za Regendorfem, asi patnáct minut cesty po oné silnici na Grossfeld, se rozptýlili do lesa. Po dvou stech metrech probíjení se hlubokým sněhem viděli hořící trosky nějakých vraků. Kepke je s muži po obou stranách vozovky ze širokého oblouku obcházel. Přední pětičlenná průzkumná skupinka hlásila, že ve vracích objevila deset mrtvých. Většinou mužstvo a dva poddůstojníky. Velitel přikývl a pomalu šli lesem dál. Postupovali v neuspořádané formaci, která se nepodobala ani rojnici, ani véčku, prostě tvořili nesourodý houfec. Prošlapávali silnou sněhovou vrstvu, vyhýbali se silným spadaným větvím a přeskakovali drobné potůčky, těch tu bylo požehnaně. Šprt se Scheubem se vlekli vzadu na konci celého oddílu a o něčem diskutovali. Šprt mu v něčem odporoval, což se Scheube snažil podpořit nějakými argumenty na obhajobu věci. Šlo o nějaký obchod, o nic velkého, jen že Scheube dlužil nějakému četaři čtyři láhve dobré vodky, ale ten muž v boji o to nádraží padl a Scheube si chtěl věci ponechat v "úschově", dokud se nenajde někdo, komu by je předal. Šprt prohlásil, že z pohledu etiky je nemorální, ponechávat si věci patřící mrtvému, na to mu Scheube smečoval s tím, že ty láhve vlastně nejsou ničí, protože četař zemřel přesně v době, kdy mu je chtěl dát. Tudíž se teď alkohol pohyboval někde mezi Scheubem a mrtvým četařem. Ovšem jako hmotná a hmatatelná věc byly stále ve vojákově batohu. Šprt by se byl býval do krve hádal, že z pohledu etiky to prostě není možné. Dupnul botou do sněhu a tiše zuřil. Scheube mu nepřímo slíbil, že až najde někoho z četařova příbuzenstva, alkohol mu předá.
"Prozatim si ty flašky nechám u sebe," uzavřel celou debatu. Šprt protáhl obličej, chtěl něco říci, ale pak si to rozmyslel. Sevřel pěsti kolem koženého řemení a našlapoval sněhem dál.
O kus před nimi se přikrčeně plížil Wieland se čtyřmi muži od průzkumné skupiny. Měli oči na stopkách a propátrávali bílý les před sebou. Zbraně okamžitě připravené k výstřelu. Tu a tam zaklekl a ohlížel se. Po jeho levici mrštně jako kočka přeskakoval pařezy a vývraty Jurgen Meyer. Postarší svobodník s Železným křížem připnutým na levé kapse. Občas se porozhlédl a zas cupital kupředu. Wieland jej stáhl k sobě a řekl mu:
"Poslyš, seš tu sice dlouho, ale tuhle fušku nech na mě, jo? Vim, kam Ivan nejradši posílá zvědy," Meyer se ušklíbl a odvětil:
"Jak si pán přeje," sklonil hlaveň pušky a zůstával vždy pár kroků za Wielandem. Čtveřice mužů se plazila sněhem, schovávala se za stromy a nespouštěla okolí z očí. Mohlo se lehko stát, že by přehlédli ostřelovače, nebo maskovanou průzkumnou skupinku protivníka. Už mnohokrát se stalo, že Rusové takhle obešli pěší četu a do jednoho ji vybili. Nad vrcholy stromů přelétlo sovětské letadlo. Muži sebou praštili pod stromky, na zem a kamkoli, kde se mohli ukrýt. Za strojem se táhla dlouhá šedavá čára dýmu, vycházejícího z poškozeného letadla. Také zvuk motoru neodpovídal chodu neporouchaného stroje. Šturmovik se v letu nepatrně obracel a stáčel se zpátky nad Grossfeld.
"Dostali ho, šmejda," řekl Meyer a díval se po obloze. Wieland jen tiše přikývl a jeho slova zanikla v explozi zřítivšího se Šturmovika. Najednou se Wielandovi zdálo, že před nimi se něco mezi stromy něco prosmýklo. Zmizelo to za kmenem a zůstalo to tam. Wieland zahučel do sněhu, hned držel v ruce samopal a mířil do lesa. Ostatní muži z průzkumu jej okamžitě následovali. Vzápětí šlehla mezi stromy dávka a kulky zalétly do sněhu, zadrnčely v kmenech stromů a přeťaly slabé větévky. Přišlo to odněkud zprava. Wieland ležel ve sněhu a pálil do lesa jako smyslů zbavený. Z větví mu přicházela odpověď v podobě stěkajících samopalů a práskajících pušek.
Doplazil se k němu Kepke.
"Co to má doprdele znamenat, chlape?" soptil a chrčel. Wieland položil svůj MP40, otočil hlavou po Kepkovi a zavrtěl hlavou. Mezitím se celá jednotka rozprostřela po lese a pálila po náhle se objevujících Rusech. Na moment se zjevili mezi stromy a zase rychle zmizeli. Pak kolem kmenů prosvištěla kulka. Boj strnul. Stříleli na sebe z několika desítek metrů, ale nikdo nikoho vlastně neviděl. Až Scheube spatřil běžícího Rusa po malé stráňce dolů. Kabát vlál za ním a sníh mu odletoval od bot. Přeskakoval pařezy, větve a malé stromky. Voják zamířil a stiskl spoušť samopalu. Kulky vyrvaly sníh, uštíply kůru a prolétly muži kolem těla. Pár jich vojáka přeci jen zasáhlo. Vykřikl, pustil pušku, v posledním záchvěvu života zakopl o ze sněhu trčící klacek a mrtvý upadl tváří do sněhu. Scheube se zdvihl, utíkal za Šprtem a pálil po dvojici Rusů, kryjících se za vývratem, do nějž bušily střely z pušek skupinky pěšáků. Sklouzl do Šprtova úkrytu a hned tahal z opasku granát. Vytrhl pojistku a vrhl malé olivově zelené vajíčko směrem k Rusům. Ozvalo se několik nesrozumitelných skřeků a pak jej zahlušil výbuch. Jedno tělo vymrštil do vzduchu a dopadlo jako hadrová panenka mezi vojáky a zničený vývrat. Kořeny se rozletěly do okolí a hlína, kterou držely, zašpinila bělostný sníh. Druhý Rus byl jen zraněný, ale střepina mu utrhla pořádný kus boku. Ležel na zemi a pomalu v bolestech umíral, dokud jej netrefila něčí střela.
Zahájili na Němce útok ze zálohy. Bylo jich nakonec víc, než jen malý hlouček. Muži, kteří se vydali na pravé křídlo, křičeli, že se blíží tak dvacítka po zuby ozbrojených pěšáků. Dotáhli sem i dva kulomety, kterými drželi v šachu silnici, takže přes ni nebylo možno vůbec přeběhnout. Pár mužů to zkusilo a kulometčíci je postříleli dřív, než si to ti na silnici uvědomili. Lesem křižovaly dráhy horkých střel, vybuchovaly tu granáty a okolí se plnilo dýmem a smrtícími střepinami. Kepke ležel za pařezem, jehož pravá strana byla rozdrbaná od dávky, jenž se do něj zakousla a utrhla pořádný kus dřeva. Vyklonil se, zapadl do hustého mlází a z větévek všlehl třepotající se plamen. Kepke skolil trojici nepřátelských vojáků, ženoucích se s nasazenými bodáky na jistou smrt. Kulky jim podťaly nohy a padli jeden přes druhého. Jeho druh, běžící k němu, aby se skryl v relativním bezpečí zeleně, byl zasažen pěšáky, právě překrařujícími silnici. Němec padl s rozpřaženýma rukama do sněhu a zemřel.
"Kurvy. Museli tu na nás čekat," řekl Wieland a lezl sněhem zpátky k roztroušenému zbytku jednotky, zatímco všude pleskaly střely. Meyer kývl hlavou, otočil se dlouhou dávkou ze svého Špagina 43 přibil ke stromu nějakého důstojníka. Z úst se mu vyvalila krev, chytil se za krvácející hrudník a padal k zemi. Pistole mu vypadla z rukou a jeho tělo zalehlo samopal, který měl zavěšený přes prsa na koženém řemenu. Rusům se stále nedařilo německou decimovanou jednotku obklíčit. Pořád posílali menší skupinky vojáků na jejich zadní voj, aby nemohli ustopit zpátky. Tam je ale pokaždé odrazili. Tady bojoval Šprt spolu s dvanáctkou dalších mužů. Těch deset ostatních leželo prostřílených okolo. Nepříteli se totiž podařilo propašovat jeden z Maximů jim do zad a rozšlehat tu desítku nebožáků jedním pootočením zbraně zprava doleva. Pak po kulometu hodil Šprt granát a umlčel jej navždy. Jeho podřízení leželi ve sněhu a stříleli po nabíhajících Rusech. Šprt chtěl cosi zakřičet, když mu tvář skropila krvavá sprška. Ihned si teplou krev z obličeje setřel a ohlížel se po tom, co to proboha způsobilo. Kus za ním ležel mladý pěšák, jemuž střela zasáhla krk a druhá strefila obličej. Z těch kusů hlavy však poznal, že šlo o mladého Werthera, pěšáka, kterého na frontu poslal jeho fanatický otec, zastávající nějakou důležitou stranickou pozici pouze na okresní úrovni. O to byl ale horlivější. Prý ať si syn zvykne a udělá kariéru důstojníka. Začínat se musí od nuly. A je nutné, aby nové Německo mělo mládež tvrdou jako Kruppova ocel, přesně, jak řekl Vůdce. Nyní se syn tajemníka Werthera válel v krvi na chladném sněhu kdesi v Pomořanech. Šprt se odvrátil, aby se na tu hrůzu nemusel dívat. Bylo mu sotva devatenáct.
"Pane, další!" vykřikl štábní desátník Kunze. Malý podsaditý mužík tu řádil s ruským samopalem a granáty. Vlastnoručně už takhle odpravil asi osm Rusů a pokračoval dál. Šprt zaklel, uplivl si a klekl do sněhu. Zamířil přes mušku samopalu a stiskl spoušť. Nejdříve jednou, dvakrát a pak ji držel až u samotného lučíku. Samopal mu škubal v rukou, z hlavně letěl oranžověbílý plamen a ve sněhu syčely horké nábojnice. Jeho zbraň zabila několik nepřátel, jejichž těla byla mrštěna o dobrý metr zpět. Došel zásobník. Šprt jej vyndal, mrskl po umírajícím ruském vojákovi. Trefil jej do nohy a vzápětí na muže, jehož opouštěly poslední záchvěvy života, naběhl vojín Raus, praštil jej pažbou puškou přes hlavu a rozpoltil mu lebku.
"Kruhová vobrana, sražte se do kruhu, takhle nás sundaj jako mouchy!" řval Šprt a pálil z nového zásobníku. Z výhozného okénka se jen kouřilo a odskakovaly nové a nové prázdné nábojnice. Z několika desítek vojáků, kteří do toho lesa vkročilo, jich přežívala sotva hrstka. Ti pobíhali sem a tam, bojovali s Rusy, pálili po nich jednu ránu za druhou a kryli se za vším, co je skrýt dokázalo.
Jeden muž vedle Šprta padl nazad do sněhu s prostříleným hrudníkem. Když jej zasáhla prvá kulka, stočil ruku se samopalem s prstem přitlačeným na spoušti a pobil ještě několik ruských vojáků. Kulky kolem Šprta a jeho skupinky rozstřikovaly sníh, roztloukaly větve a sestřelovaly jehličí. Vypadalo to, že se ruské jednotka začíná stahovat. Wieland s Kepkem a svými muži pálili poslední výstřely po ustupujícím nepříteli, který po nich střílel nové a nové salvy ze samopalů, z pušek a házel granáty. Postupně však boj utichal. První se z krvavého sněhu zvedl Šprt a rozhlédl se kolem. Leželi tu mrtví, kusy těl a svíjející se ranění. Svůj samopal držel v zakrvácené ruce, do níž jej škrábla letící kulka. Strom za ním byl ostřílen střelami a pařez kus od jeho úkrytu byl rozmetán na hadry. Většina mužů z jeho družstva byl mrtvá. Stoupl si na obě nohy, popošel pár kroků a hněvivě nakopl tělo Rusa, ležící kus od něj. Začal do něj zuřově kopat a mlátit. Skučel, vyl a z očí mu tekly slzly. Přispěchal k němu Kepke s Meyerem.
"Klid, brachu, klid. To bude dobrý, hlavně klid. Posaď se, tadyhle sem," ukazoval Meyer na pařez. Šprt se na něj zhroutil, držíc hlavu v dlaních a vzlikaje. Dohrabal se k nim Wieland.
"Kolik lidí přežilo?" zeptal se tiše Kepkeho. Velitel pohodil hlavou a špinavou rukou si prohrábl vlasy a zpátky nasadil přilbu.
"Dvanáct," řekl tiše. Ze čtyřiceti vojáků jich ten masakr v lesa přežilo dvanáct.
"Svolej je," řekl pak velitel. Wieland přikývl a svolal všechny muže sem. Když chtěl neco říci, ozval se z lesa praskot větví. Muži sebou praštili na zem tam, kde stáli. Plazili se do bezpečí a do osvědčených úkrytů. Kepke zalezl za strom a natáhl závěr. Sevřel ruce kolem hlavně a křečovitě přivřel oči. Jestli teď Rusové zaútočí, zmasakrují je všechny.
Wieland stáhl Šprta z pařezu a odtáhl ho do mlází k Meyerovi. Voják si připravil granát a Špagina opřel o kmínek mladého smrku. Vzal si pušku od bezrukého mrtvého a zamířil mezi stromy. Rusové už tu musí být každou chvíli, nemůže jim to trvat věčně, než sem dorazí. Hned, jak se první objeví mezi stromy, vpálí mu kulku mezi oči. Zapřel si zbraň za rameno a zamířil. Ostatní vojáci leželi téměř nehnutě a čekali na svou příležitost. Napětí se dalo krájet. Nedýchali a jen leželi. Někteří čekali jistou smrt, v jiných ještě doutnala poslední špetka naděje. Ještě pořád se odsud mohli dostat.
"Kriste pane, musí jich bejt strašně moc," zašeptal Meyer Wielandovi, když se kus od nich ozvalo sunutí sněhu a prasknutí lámaného dřeva. Někde cvakla pojistka. Přímo před nimi, ani ne třicet metrů! Prask, křach a šlest větví. Meyer by už byl střílel, kdyby se německy neozvalo:
"Je tu někdo živý?" chvíli nic a pak Kepkův hlas:
"Jo, vylezte ven a vopatrně sem," řekl, aniž by vylezl z houští. Samopal stále připravený k okamžité střelbě držel v rukou. Rusové mohli klidně někoho zajmout a použít ho jako volavku. Když se ale z mlází vynořilo osm postav se samopaly, puškami a kulometem, bylo vidět, že je to opravdu německá průzkumná skupina. Šprt si viditelně oddechl.

3.

Seděli uprostřed mrtvol, kouřili a popíjeli. Bylo jich teď asi celkem třicet. Oni plus muži ze záchranné skupiny. Kepke si jejich velitele, poručíka Ermera, přejížděl kyselým pohledem. Neměl ani náladu si zapálit a stál opřen o kmen nahnuté borovice. Byl dozajista přesvědčen, že se Ermer a jeho muži někde flákali, zatímco on tu přišel o velkou část své jednotky. Plánoval se na to Ermera zeptat. Popošel pár kroků, sníh mu pod botami zavrzal a křapla spadlá větévka.
"Řekněte mi, poručíku, je to tady hezký?" zeptal se Kepke jakoby nic. Ermer se na něj podíval s výrazem člověka, který neví, co odpovědět. Ruka s oharkem cigarety zůstala na polovině cesty mezi kolenem, o níž byla opřena, a ústy. Stoupal z ní slabý kouř a ovíjel se okolo poručíkových prstů. Lehce ji položil zpět a zeptal se:
"Jak to myslíte, vrchní šikovateli?" opáčil otázkou a asi tušil, kam Kepke míří.
"No jestli ste to vy a vaši chlapi nevzali ňákym vejletem vokolo," řekl Kepke, aniž se do tváře momentálně šokovaného poručíka podíval. Voják se pomalu postavil a sunul ruku k pouzdru s P38. Na jeho ruku dopadla Scheubeho dlaň.
"Kašlete na to, chlapi. Buďte spíš rádi, že teď neležíme někde támhle," mávl rukou k mrtvým Rusům a Němcům, "s dírou v palici, nebo s kusem železa v břiše. Tak si zas hezky sedněte a chlastejte," dodal. Kepke si pomalu sedal zpátky, nespouštějíc ruku z držadla bodáku, který měl kdykoli připravený vytasit.
Wieland seděl o kus dál v jedné z děr od granátu a právě do sněhu zamačkával nedopalek cigarety do hlíny. Meyer se napil ze své polní láhve a zase ji připnul na opasek. Sedl si na okraj mělkého kráteru a položil si pušku do klína.
"Válka je v prdeli," řekl jen a rezignovaně si podepřel rukou bradu. Wieland vstal, udělal pár kroků, podupával botama ve sněhu a třel si ruce, aby se aspoň trochu zahřál. Kývl hlavou a zase se vrátil. Když míjel tělá několika mrtvých německých vojáků, obral je o zásobníky do svého MP40, který sebral jednomu zastřelenému Rusovi a strčil si je do sumky. Meyerovu poznámku přešel bez povšimnutí. To už věděl. Věděli to všichni, ale nikdo nechápal, proč bojují dál, když každá bitva je už předem prohraná a protiútok je jistou sebevraždou. Jedinou možností bylo vést boj na zdrženou.
Netrvalo dlouho a už zase pochodovali. Kepke jejich zbytek jednotky nechal seřadit na té zasněžené silnici a pomalu pokračovali lesem. Teprve až teď si všímali dříve neviděných kráterů od bomb a raket. Tu a tam ležel mrtvý a spatřili i několik vraků obrněných vozidel na odlehlých lesních cestách. Míjeli do základů vyhořelou hájovnu s oběšeným lesníkem a jeho ženou, jejichž těla se klátila na větvi silné borovice. Hajný měl do zad vraženou kudlu, probodnuvší papír s ruským nápisem. JA DĚVERSANT.
"Jsem záškodník," řekl potichu Šprt, který velice dobře ovládal azbuku a ruštinu. Naučil se ji, když byl nějaký čas písařem na štábu pluku, kde se mu do ruky často dostaly ruské dokumenty a písemnosti.
"Svině," řekl Kepke. Od té chvíle byl přesvědčený oddělat každého Rusa, který se mu dostane do ruky.
"My sme nebyli jiný, když sme bojovali ve Svazu, to si uvědom," řekl Wieland.
"Jo, ale to teď řikej těm šílencům vod SS nebo tak podobně. Rus se tě na to ptát nebude," opáčil Šprt. Blížil k nim Ermer. Mával samopalem a udílel nějaké rozkazy. Když uviděl houpající se těla na větvi, lehce pobledl a poklesl v kolenou.
"Copak, náš pan poručík vidí poprvý mrtvolku?" utrousil Kepke.
"Držte hubu, idiote," zavrčel Ermer a nechal tu několik mužů, aby těla uklidili. Zbytek jednotky hnal dál.
Pomalu se blížili ke konci lesa. Stromy tu byly otřískané, země pokrytá zarudlým sněhem, válely se tu větší střepiny a v malé silniční zatáčce se nalézala rozstřílená kulometná pozice. Vypadalo to na pořádný masakr. Podle stop boje a poloh mrtvých těl tu muselo dojít k těžké přestřelce, při níž Němci vystříleli všechnu munici do posledního náboje. Asfalt na odtálých místech byl pomlácený od střel a do kmenů byly zaryty střepiny. Z mužů u kulometu udělal někdo cedníky. Větší množství padlých obou stran se nalézalo v okolí jakési protipěchotní překážky a malého opevnění, jen kousek za zatáčkou.
"Předsunutá hlídka" řekl Šprt.
"A vodsrali to všici," doplnil Wieland. Jednotka pokračovala spěšným krokem dál. Podle toho, co zatím potkali, to vypadalo, že se Sověti snaží Grossfeld dobýt co nejrychleji a opevnění v okolí vsi jim v tom docela účinně brání.
Posledních pár metrů cesty je vyvedlo z lesa ven. Mezi nimi a malým ďolíkem, v němž se Grossfeld rozkládal, byly pole. Po jejich levé straně se táhl tenhle
les, po pravé straně stálo pár holých zasněžených remízků a proti nim byla otevřená krajina. Na polích západně od vesnice stálo několik vraků tanků. Kus od nich bylo něco, jak hromada zmačkaného plechu, ze které se úporně kouřilo. Kepke ji pohledem dalekohledu identifikoval jako zničený německý náklaďák. Několik desítek metrů za lesem ležel vrak toho Šturmovika, který protiletadlovci z vesnice sestřelili. Vypadalo to, že pád letadla nepřežil nikdo z dvoučlenné posádky. Přesto k němu velitel poslal čtveřici mužů. Co kdyby přeci jen s sebou vezl nějakou zajímavou mapu, nebo alespoň nějaké dokumenty. Wieland a Meyer se přihlásili dobrovolně. Kepke jim ještě přidělil nováčka Ritze a střelce Hubera. Ať tam jdou, prohlédnou stroj a podívají se i do kabiny.
Přeskočili zasněženou škarpu a vstoupili do oranice. Pomalu se přibližovali ke stroji se zbraněmi okamžitě připravenými k palbě. Pro jistotu, kdyby se ukázalo, že je někdo raněný a přesto se chtěl bránit. Wieland šel vprostřed skupinky a hlavní samopalu mířil na zadní část kokpitu, kde sedává palubní střelec. Vzdálenost se zmenšovala a průzkumníci spatřovali okolo stroje odpadlé trosky. Pravé přeražené křídlo leželo nějakých deset metrů před čumákem. Kus ocasu s rudou hvězdou byl odlomený od trupu zakousl se do zmzrlé půdy. Střepy z rozbité kabiny byly rozesety kolem stroje a blýskaly se na slunci, listy vrtuly se při nárazu na zem zohýbaly a vysekaly pořádné kusy hlíny do okolí. Když sestřelený Šturmovik dosedl na zem, vyryl za sebou delší brázdu, která se táhla nějakých třicet metrů za strojem a lemovaly ji kusy podvozku letadla. Meyer se opatrně přiblížil k sedadlu pilota, na němž sedělo bolestí zkroucené tělo, opřené obličejem o zakrvácenou palubní desku, jejíž budíky se úplně rozbyly a sklíčka se vysypala. Hlavní se dotkl pilotova ramene a nic. Nehýbal se. Rezolutně jej odstrčil a zděšené uskočil. Mužova tvář byla zle popálená, téměř na škvarek, a pořezaná od vybitého skla kabiny. Evidentně byl mrtvý. V bezvědomí být nemohl, bylo nemožné, aby takhle rozsáhlé zranění přežil, nemluvě o těžkých poraněních nohou.
"Tenhle dolítal," řekl Meyer a hrábl do natržené, krví potřísněné pilotovy kombinézy. Nahmátl nějaké tvrdší desky a vytáhl je. Vojenské osobní dokumenty, stranická legitimace a pár dopisů.
"Vladimir Stěpanovič Avdějev, starší praporčík, bydlištěm v Rjazani, vyznamenán Řádem rudého praporu, a tak dál, a tak dál," předčítal Meyer a obracel zažloutlé stránky vojenské knížky. Pak ji upustil mrtvému do klína a zběžně prolistoval stranickou legitimaci. Nic nového se nedočetl. Dopisy nechal být.
"Da zdravstvujeť krasnaja armija," uchechtl se Wieland. Meyer mu připomněl, jak by je ten chlap rozmetal na kousíčky, kdyby je mezi stromy viděl. Kopl botou do ulomeného křídla, kde bylo pár zohýbaných kolejniček pro uchycení raket. Wieland zmlkl. Po palubním střelci nebyly stopy. Zadní sedadlo bylo totálně zničené, lezly z něj pružiny a součástky. Přesto se střelci nejspíš povedlo uvolnit překryt, ten také chyběl, a vyskočit. Padák by se mu ale v tak malé výšce stejně neotevřel.
Vraceli se zpátky a občas se někdo z nich otočil za zničeným vrakem. Pomalu překračovali hroudy a zapadali do sněhu. Konečně stanuli na pevné cestě. Vykročil k nim Kepke, stanul tváří v tvář Wielandovi:
"Tak co?" zeptal se. Voják jen zavrtěl hlavou.
"Nic. Pilot je mrtvej a střelec asi stihnul vyskočit. Pochybuju, že to přežil," Kepke uhnul hlavou na stranu. Pokrčil rameny a mávl rukou na znamení, aby jej jednotka následovala. Vzdalovali se od sestřeleného Šturmovika a pomalu okolí kolem nich začalo mizet za vrcholy úvozu, který se pomalu svážoval ke Grossdorfu. Cesta tu byla pokryta uježděným sněhem, po němž se boty vojáků smekaly, nebo naopak zapadali do závějí po stranách cesty. Muži nadávali, kleli, nebo jen se jen sunuli kupředu jen co noha nohu mine. Za malou zatáčkou se přes cestu válel zničený ohradník od louky, dráty z něj lezly jako nějaké podivné vlasy a kus od trámu ohradníku se válela zkroucený vrak motocyklu.
Vesnice nebyla nijak velká. Asi třicet domů, soustředěných kolem nevelkého rybníčku na návsi, pár samot v okolí a malá kaple na pahorku za ďolíkem, v němž stála ves. Jednotka už byla téměř ve vsi, když kus od ní dopadl granát a s rachotem vybuchl. Kdesi za lesem se ozvalo bouchání a brzy se na polích kolem vsi začaly objevovat špinavé gejzíry výbuchů. Střely svištěly z nebe, zakusovaly se do zasněžené země a vybuchovaly. Muži naskákali jeden přes druhého do příkopu a drželi si ruce na hlavách. Kolem nich padaly balvany, střepiny a slepence hlíny. Nebe se zatáhlo oblaky dýmu a země se třásla pod novými a novými výbuchy, explozemi a hučením "Stalinových varhan". Vojáci se plazili škarpou a přidržovali se svahu úvozu, který už na několika místech puknul. Jeden ze střelců v poslední chvíli uskočil, když se po silnici přehnal rotující kůl od jednoho z plotů. Tenhle měl ještě štěstí, ale kolík zasáhl vojáka za ním a přerazil mu páteř. Voják se s heknutím svezl na zem a začal příšerně naříkat. Z mraků kouře a dýmu se prorvaly útočící sovětské stíhačky. Pálily z kanónů a kulometů a kdo se ocitl na poli mezi ze země vyřážejícími sloupy, byl bezmilosti smeten. Dopadl by jako jeden náklaďák, který se hnal po druhé silnici do Grossdorfu. Zasáhly ho ve stejnou chvíli jak rakety z přelétajícího Šturmovika, tak minometná střela. Došlo k příšerné plamenné explozi, po níž se kusy auta rozletěly do prosotoru.
"Do píči, to nám tu eště chybělo. Vztyk, musíme sebou hejbnout, než Ivan zaútočí!" řval Kepke. Zahlušení vojáci se pomalu začínali zvedat ze země, otřeseně sbírat své roztroušené věci a pletoucíma nohama se pomalu dávali do běhu. Mezitím se po krátké pauze znova ozvalo sovětské polní dělostřelectvo. Tentokrát dělaly granáty paseky o kus dál. Dunění salv bylo i přesto zřetelně slyšet až sem.
Doběhli mezi první domy. Byly neskutečně omlácené a nesly stopy bojů. Lehce ohořelé a poničené. Mezi nimi se skrývali vojáci z sedmadvacátého mechanizovaného praporu. Vykopali v okolí vsi bytelné pozice, bunkry, zákopy a okopy. Sověti sem útočili poměrně často, ale ne tak silně. Zatím se jim nepodařilo prorazit. Kepke vyšel vstříc jednomu muži, co vypadal jako důstojník. Zasalutoval mu a voják v gumovém zabláceném plášti mu odpověděl.
"Jsem plukovník Millerbach a velím tomu tady. Pojďte prosím se mnou," řekl nahlasy, aby přehlušil blízké dunění. Kepke dal ostatním mužům signál, aby tu na něj počkali, sám se vydal za plukovníkem. Procházeli vesnicí, v níž postávala z větší části porouchaná vozidla, ale i ještě pojízdná. Pobíhalo tu dost vojáků, většinou po zuby ozbrojených. Ostatní se hřáli u ohníčků, různě roztroušených po vsi, či zůstávali na svých pozicích v domech.
Plukovníkův kryt se nacházel ve sklepě místní školy, která sloužila jako obvaziště a velitelství zároveň. Škole chybělo svrchní patro, které bylo během náletu zničeno. Muž hodil pušku na stůl, na němž ležela špinavá mapa s neuvěřitelným množstvím šipek, značek a čar. Zaryl svůj odřený a špinavý ukazováček na označení Grossdorfu.
"Rusové se nás odsud snaží vykouřit. Zatím se jim to ale nedaří, protože na levo od nás je dvoustý dvacátý pěší pluk, pak mi a trosky těch, co brání Neuberg. Pořád se snaží prorazit tudy. Asi se jim stále nedaří Neuberg obsadit," řekl Millerbach. Kepke povytáhl obočí, posunul si samopal na rameni a povídá:
"Tak to si nejsem úplně jistej,pane. Těch pár vojáků, který sem přived, je všechno, co se z Neubergu stihlo dostat a plus záchranná jednotka," i ve slabém světle svíček bylo vidět, jak Millerbachova tvář zbledla. Opřel se oběma rukama o stůl a vzdychl. Vyndal z kapsy dýmku se zbytkem tabáku a zapálil ji. Vyfoukl oblak kouře a sedl si do potrhaného křesla. Položil si nohy na stůl a složil ruce na prsou, opřel hlavu o stěnu sklepa a řekl:
"Pak jsme tady ztraceni. Sověti zanedlouho objeví tu lesní silnici a sevřou nás tu. Pozice tu nejsou tak silné, jak vypadají. Jsou vaši muži hodně zkušení?" zeptal se po chvilce odmlčení. Kepke přikývl.
"Některý tu sou už vod Stalingradu, Kurska a některý už vod samýho začátku, pane. Věřim jim," plukovník přikývl.
"Poslyšte Kepku, nemyslete si, že vás posílám na jatka, ale nad vsí je kaple. Brání ji pár chlapů z trestnýho praporu. Rusové na ně čtyřikrát zaútočili, a vždy je odrazili. Potřebuju tam posilu," odvětil plukovník. Kepke pomalu, váhavě přikývl. Přejel ještě jednou dlaní po potrhané mapě a chtěl cosi říci, když se stěny krytu mohutně zatřásly, ze stropu se sypala omítka a svíčky byly otřesem zhasnuty. Plukovník rozsvítil baterku a pokynul Kepkemu:
"Rychle, běžte. Sověti zanedlouho zaútočí," vrchní šikovatel přikývl a vyběhl bo schodech nahoru. Proletěl chodbou, rozdupal úlomky cihel a ocitl se na návsi. Místo, kde předtím stál jeden z haklů, bylo v plamenech a trosky vozidla se válely po okolí. Viděl, jak k němu běží Šprt.
"Pohni, Ivan útočí na ňákou kapli, nebo co!" křičel.
Celá jednotka utíkala po silnici do malého kopce, zatímco všude okolo zuřila bitva. Přes exploze minometných granátů proštěkávaly samopaly, rachotily kulomety a práskaly výstřely. V okolí rachotily pásy tanků a samohybů. Probili se až k prvnímu zákopu, ještě kus pod vrcholkem s rozstříleným kostelem. V něm leželo několik mrtvol a stále ještě žijících mužů, pálících po sovětských vojácích, útočících vytrvale na ten pahorek.
"Musíme se tam dostat. Za chvíli přijedou tanky a celý to tu rozflákaj," řekl Kepke a vyměnil zásobník do samopalu. Nebyl jich více než třicet. Velitel je rozdělil do tří skupinek, které měli přeběhnout přes trychtýři rozryté pole a spojit se s obránci kaple. První vyrážel Scheube.
Jeho družstvo vběhlo do oranice a vojáci utíkali stále vpřed. Všude kolem stoupal ze země dým a šlehaly plameny výbuchů. Nejednou se celý vrchol kopce zahalil do oblaku kouře, doprovázaného hlasitou trhavou explozí. Mezi ně dopadaly kusy hlíny, střepin a kamení. Pokaždé se ale muži s vypětím všech sil zvedli a klopýtali dál. Scheube právě vstával z mělké prolákliny, když se z mraku kouře vynořila čtveřice ruských vojáků.
"Ruky věrch, suka!" vykřikl ten první. Scheube strhl samopal k boku a dlouze stiskl spoušť. Zarachotila dávka a dva muži sebou praštili k zemi. Ostatní vojáci začali pálit do rozplývajícího se dýmu, ze kterého vybíhali další a další Rusové. Musel to být minimálně celý úderný oddíl. Zalehávali do pole, lezli do kráterů, nebo jen tak klečeli ve sněhu. Na pomoc Scheubeho lidem běželo další družstvo, vedené Šprtem. Pálil ze své pušky a na svém kontě měl už tři ruské vojáky, kteří si po zásazích z jeho karabiny zhroutili v křečích a s výkřiky k zemi. Mladý svobodník vedle Scheubeho sebou sekl na zem s průstřelem hlavy a hrudi, když jej strefila ruská kulka. Ani nevyřikl, ani nevydal hlásek. Prostě sebou praštil na zem a sevření prstů, obepínajících samopal povolilo. Hlava se odvrátila a oči vyhasly.
Uprostřed největšího vraždění se po silnici směrem ke Grossdorfu posunoval sovětský SU85. Svým vražedným kanónem zničil dvě protitankové pozice a pomalu se valil dál. Jeden z granátů z jeho kanónu přeletěl v šílené rychlosti nad Kepkovými muži, ležícími ve škarpě u silnice, pouhých pár metrů od samohybu. Vojáci se klepali hrůzou při pomyšlení, že by si Rus mohl zkrátit cestu přes pole a je tak v příkopu rozmačkat. Kepke čekal, až bude pásák blíž a skryt za hromadou hlíny signalizoval Šprtovým lidem, aby proboha teď nepoužívali panzerfaust, nebo panzerschrecky. Výbuch vozidla tak blízko nich by je všechny zabil. Vyndal dva granáty a rychle se plazil k popojíždějícímu samohybu. Ten vystřelil znova a střela minula postavení osmaosmdesáti milimetrového kanónu, zakopaného v jedné stodole. Vybuchla v přilehlém ovocném sadu, několik metrů za stodolou, z mnoha stromů nadělala třísky a zlikvidovala zahradní kůlnu, jejíž části se vznesly vysoko do povětří. V následujících sekundách se stalo moc věcí najednou. Kepke se vyšvihl na bok děla, vyšplhal na jeho korbu a chystal se otevřít poklop. Jeden z mužů od Scheubeho družstva odjistil panzerfaust a zamířil na přední polovinu vozidla. Velitel osmaosmdesátky zarazil otáčející se kanón a zamířil na motor vozu. Kepke vypáčil poklop, vystřílel do vnitřku vozidla zbyltek zásobníku a vhodil dvojici odjištěných granátů. V okamžiku kdy seskakoval ze samohybu, vypálilo dělo a granátník vystřelil raketu. Všechny tři výbušniny, jak dělo, rakety a granáty, explodovaly současně. Nastalo něco šíleného. Gigantická exploze rozervala SU zevnitř. Celý výbuch se ještě umocnil, když plameny podpálily palivo. Tlaková vlna se okamžitě rozšířila do prostoru a odvála mračno sněhu, větví a dokonce i kamenů. Ohnivá koule s černým mrakem kouře se rozplývala v ovzduší a na silnici zbylo jen torzo toho, čím kdysi byl sovětský samohybný SU85. Kepke ležel otřesený v příkopě a téměř nic neslyšel. Dýchal otevřenými ústy a všechno jej bolelo. Obrátil se na namlácená záda, jež si narazil při dopadu na zem a nemohl stále pochopit, že je ještě pořád živý. Ten příšerný výbuch roztrhal tři muže z jeho družstva. Stáli moc blízko a třetí chtěl přeběhnout do druhé škarpy v okamžiku, kdy to celé vyletělo do vzduchu. Všude kolem se povalovaly žhavé dohořívající zbytky samochodu.
Velitel flaku stál vedle kouřící hlavně svého kanónu, jednou rukou se jej přidržoval a druhou si držel dalekohled u očí.
"Slušná rána," řekl jen a obrátil se. Kepke se s obtíží zvedl a mávl rukou na své vojáky.
"Jdeme, musíme dál," řekl. Vojáci se začali zdvíhat a pomalu se rozebíhali. Kepke zvedl vojáka, jemuž plamen spálil obličej, jenž teď pokrývala jen vrstva spáleného masa. Čtyři jeho druhy zabil výbuch samohybu. Něco jej upoutalo. Hlavou mu prolétla myšlenka, že Wieland přeci nosil prsten. Nápadně takový teď obepínal prst polospálené mrtvoly kus od toho vraku. Obličej se nedal poznat, byl spálený. Stejně jako zbytek těla. Kepke vojákovi rozerval blůzu a vyndal štítky. Podle čísla a vojenských dokladů to byl Wieland. Ten už to má za sebou. Snad ho tam nahoře moc neserou, hořce řekl si hořce velitel. Nebyl ale čas ani uctít památku mrtvého kamaráda. Jeho muži utíkali dál.
Přehnali se okolo trosek vozidla a pro jistotu do nich někdo vypálil krátkou dávku a kulky se jen odrazily od ohořelých železných stěn, nebo potrhaly upálená mrtvá těla. Utíkali přes rozryté pole, přeskakovali krátery, zakopávali o mrtvé a plazili se po zemi. Šrapnely rozsekaly mladou břízku úplně na mraky a třísky byly zaseknuté do sněhu a hroud hlíny. Kaple na vrcholku kopce se pomalu blížila.
Bitva se mezitím přesunula do jiného sektoru, tentokrát blíže k vesnici. Sověti soustředili velký tlak právě sem a zaútočili tanky a obrněnými vozy. V cestě jim však stála postavení s dvěma protitankovými kanóny a kulometná hnízda, přes ně prostě tanky a pěchota nemohla projít. Kepke to celé pozoroval přes dalekohled. Pak ho znechuceně složil a vzal samopal pevně do ruky. První družstvo, značně prořídlé dorazilo k malé kamenné zídce, těsně pod vrcholem kopce.

4.

Scheube přelezl zídku. Jeho muži ho následovali a brzy překonalo zídku celé družstvo. Byl smutný ze ztráty Wielanda. Kepke ho dohnal kus od silnice a řekl mu to. Přijal to s s klidem, ale vnitřně ho to bolelo. Byl to pro něj velký kamarád a oba vojáci si velice rozuměli. Scheube rozkopal zmrzlou hroudu, když se to dozvěděl a pak dosedl bezmocně do sněhu a uzavřel se do sebe. Šprt to přijal asi nejklidněji. Vzdychl a pokrčil ramenem.
Vojáci pomalu stoupali k vrcholu a ocitli se mezi zdmi staré gotické kaple. Momentálně byla celá rozstřílená, do čtvrtiny zhroucená a na zemi leželo na hromadě spousta kamení. Těch pár kostelních lavic bylo rozlámaných a naházených v koutě. Krásný a pozlacený, vyřezávaný oltář byl spálený od výbuchu plamenometné nádrže a ještě z něj stoupal na pár místech kouř. Kristus přišel při explozi o hlavu a svatá rodina se podobala spíše kusům spáleného dřeva, než krásným malovaným sochám. Okna přišla o veškeré sklo a v jednom spočíval mezi pytly ruský kulomet. Celkem tu mohlo být asi tak patnáct mužů. Vypadali dost špatně. Někteří zranění, všichni navlečení do orvaných uniforem, kabátů, ale i civilních hadrů. Byly tu všechny možné zbraně, ruské i německé, pár granátů, ale docela slušné množství pancéřových pěstí. Kaple byla vcelku dobře opevněná. Kolem dokola ležely koutouče ostnatého drátu, z trámů sebraných z krovů sbité zátarasy, mělčí příkopy a malé minové pole. Vojáci z trestného praporu, z celkového počtu pěti set chlapů jich zbylo patnáct, tu postavili i nějaké kryty. Šprt se posadil na jeden kámen, prasklý klenák, a opřel pušku o kus ohořelých vrat, které výbuch vyhodil ven. Přišel k němu jeden vojín.
"Co, nemáš něco na rauch?" zeptal se ho. Šprt přikývl a vyndal cigaretu, kterou mu Kepke dal. Asi zapomněl, že nekouří. Voják přikývl a děkovně se usmál. Vyndal z natržené kapsy zapalovač a škrtl jím. Přidržel plamének u konce cigarety a vyfoukl nosem kouř.
Mezitím přišel zbytek jednotky a začal se rozesazovat kolem na kusy zničeného zdiva.
"Co ste vlastně zač," zeptal se jeden svobodník, jemuž chyběly nárameníky. Šprt k němu zvedl oči a položil samopal na zem.
"Posilová jednotka, poslali nás sem, abychom vám tu trochu píchli," řekl. Svobodník mávl rukou a přidřepl k němu.
"Tady je to stejně na hovno. Ten blbeček, co nám velí, je totál neschopnej a my tu melem z posledního. Až Rus zaútočí plošně na ten zapadákov pod náma, řikám ti, neudržíme se ani pět minut. Taky tu najdeš docela dobrou sebranku," zasmál se a pokračoval: "Třeba já, jmenuju se Joseph Steinke. Dělal sem svýho času portýra v Adlonu. No a přitom ňáká ta vloupačka do pokoje. S klíčema to byla brnkačka. Jednou sem ale takhle natrefil na ňákýho plukovníka. A vod těch dob mám zařízený přepychový místo na frontě u trestný jednotky. Nejdřív do kriminálu a potom sem." Steinke se zasmál a napil se z láhve. Rukou odvál dýmový jazyk, který se sem přiloudil ze spáleniště, kde hořelo dřevo, které už nebylo k ničemu potřeba.
Mezitím sem došel Scheube se zbytkem družstva, které se zdrželo pod vrchem.Uviděl Kepkeho se Šprtem s jejich družstvy a přišel k němu. Voják mu nabídl místo na hlavici jednoho ze sloupů, který sem dopadl a zaryl se do země.
"Náš velitel čety je tu za zbabělost proti nepříteli. Už vod tý doby, co se bojovalo Sevastopolu. Neřek nám nikdá proč," pokračoval Steinke jakoby nic. Mezi neexistujícími vraty se objevil nevysoký voják s vyděšeným výrazem ve tváři. Nesl nějaké dvě jídelní misky, z nichž se kouřilo a stály v nich lžíce. Překročil bázlivě hromádku rozdrcených cihel a sestupoval po kamenných popraskaných schodech k nim.
"A tohle je náš bojující mnich. Řikáme mu Bratr Alfons. Von se taky vážně tak menuje. Řikaj mu Alfons Richter. Šoupli ho k praporu proto, že řek blbý slovo vohledně Vůdce a války. Původně to byl kaplan u ňákýho tankovýho pluku," Steinke na něj kývl a bývalý kaplan se slabě usmál. Podal Steinkemu misky s kouřícím jídlem a zase pomalu odcházel.
"Hej, kaplane, pojďte si dát s náma!" zavolal na něj Šprt. Muž se pomalu otočil a křepce sestoupil z těch pár stupínku, na něž předtím vylezl. Udělal pár kroků ke Šprtovi a přisedl si k němu. Voják uchopil misku a mechanicky nabral kus kouřícího jídla. Byla to nějaká ohřátá konzerva, ale kupodivu to vonělo a dalo se to i jíst.
Po chvíli se Šprt zvedl a vzal s sebou pět dalších mužů ze svého družstva. Řekl Kepkemu, že jdou obhlédnout předpolí opevnění. Kepke přikývl a řekl jim, ať dají pozor na miny.
"No právě," řekl Šprt a lišácky na Kepkeho mrkl. Mávl rukou na své muže a trochu si pospíšil. Když slezli zasněžený pahorek až k prvnímu kotouči ostnatého drátu, vyndal Šprt z kapsy onu plechovku se zbytky vepřového ve vlastní šťávě. Chvilku si ji prohlížel, obracel v rukou, zkoušel váhu a otáčel ji. Pak ji dlaní přejel a vytáhl z kapsy zavírací nůž. Rozevřel jej a lehce přejel špičkou po boku plechovky. Prohlédl si tenkou čárku a ještě jednou zaskřípala špice nože po plášti plechovky. Pak ji položil do sněhu a přikryl malou hromádkou hlíny tak, aby otevřený vršek koukal ven, ale zároveň byl těžko odhalitelný. Usmál se a porozhlédl se kolem. Klesl na všechny čtyři a velice opatrně prohmatával okolí, lezl po čtyřech dokud nenarazil na spínač pěchotní miny. Vytáhl z pochvy bodák a pomalu, velice pomalu vykrojil od miny kus hlíny. Odhrnul ji a pomalu ji vyňal ven. Vojáci okolo jen šokovaně přihlíželi. Ten člověk evidentně toužil zahynout. Když si teprve teď Šprt vlastně uvědomil, že jsou tady s ním, řekl jim:
"Chlapi, skočte pro pár těchle pixel, nějaký hřebíky, pár střepin a když budou nějaký matice, tak i ty," vojáci přikývli a odběhli. Šprt vnímal už jen rachocení poskakujících zbraní.
"A dáme se do toho," řekl pro sebe. Usadil se na okraj díry, rozmontoval minu, nejprve vytáhl spínač, zahodil jej, pak následovala roznětka a nakonec odendal vrchní talíř. Pod ním už byla vlastní trhavina. Ostřím bodáku naznačil její dělení a poté ji jako koláč rozkrájel. Prvý menší kus trhaviny nacpal do plechovky a utěsnil jej až po okraj střepinami, které našel v okolí. Pocházely z dělostřeleckého granátu, který sem před několika hodinami dopadl. Když byla plechovka plná, musel nějak vyřešit problém, jak ji ucpat. Posloužila mu k tomu hlína. Narval do plechovky několik hrstí hlíny a pořádně je utemoval. Následně provlékl dráty vzniklou průrvou v boku plechovky, kterou vytvořil ostřím nožíku. Ještě, že ty dráty měl. Tahal s sebou vždy kotouč dostatečně dlouhého drátu, který používal na odpalování těch svých šílených pastí. Jako detonátor pak posloužila obyčejná baterka. Zamaskoval takhle vzniklou "bombu" do hlíny a odběhl zpátky ke kapli.
Tam už shromáždili asi patnáct plechovek, další se sem snášely, a společně dali dohromady pořádnou hromádku železných štěpin, hřebíků z rozebraných lavic a nějaké sklo. Šprt je podrobně instruoval, jak takovou nálož sestrojit a zacházet s ní. Přivlekl s sebou i tu minu, v jejímž spodním dílci zbylo ještě dost trhaviny. Rozdělil chlapům jednotlivé úkoly a kontroloval je. První takto zhotovenou nálož zvedl nad hlavu.
"Takže pak tohle všechno zakopem před ten vostnáč. Dráty a vodpal nechte na mě, to už udělám já. A díky za pomoc,"
"Seš si jako jistej, že to bude fungovat?" ptal se nedůvěřivě Kepke, který právě utěsňoval poslední nálož. Zbylé hřebíky a železné kusy poslal Scheubemu, který po nich naslepo hmátl a shodil je do sněhu, za což mu velitel moc nepoděkoval.
"Teoreticky by mělo. Tuhle hračku dělám poprvý. Plechovky vod barvy byly něco jinýho. To byla větší prdel, hlavně byla jistota výbuchu. Vzalo to do pekla celou četu rudejch i s jejich komandirem," zachechtal se Šprt a skládal nálože opatrně do batohu.
Vzal s sebou těch pět mužů jako před tím a opatrně sestupovali zpátky dolů, kde nálože umístily v pravidelných rozestupech před ostnatý drát. Šprt na ně napojil drátky a vedl je k malé kamenné zídce, postavené okolo kráteru. Tady je připojil k baterce a opatrně ji opřel o kámen. Položil samopal vedle jámy a na její dno rozprostřel celtu. Druhou se pak přikryl, aby nebyl tolik vidět.
"Budu potřebovat krytí," řekl jen, aniž by se na pětici vojáků obrátil. Vojáci se rozptýlili po okolí a své zbraně namířili na místo, kde ležel Šprt.
Mezitím nahoře Kepke zadupal ohniště, na kterém si ohřívali konzervy a jeho popel s oharky rozkopal do všech směrů. Nakonec sem přihodil pár hrstí sněhu, aby uhasil poslední žhavé uhlíky a odešel do kaple. Tady se uklidila většina mužů na svá místa. Vojáci mířili ven a sledovali silnici pod kaplí a les za ní, pátrali po nepříteli a očekávali další drtivý útok. Děla zatím přestala dunět a perimetry okolo vsi byly zatím klidné. Vládl zde zmatek. Útok byl silný, rychlý a ničivý. Ruským úderným jednotkám se stejně nepodařilo prorazit. Zničili sice úplně některé pozice, ale zaplatili za to několika tanky a spoustou pěšáků. Do předních pozic teď směřovali zdravotníci, aby odnesli raněné do ambulancí a odvezli je do zápolí. Kepke uviděl dvojici zásobovacích Opelů, jak se sunou po polní cestě k baterii dvou osmdesát osmiček a zastavují u nich. Na jednu předsunutou pozici, přesně uprostřed pole, pochodovala patnáctičlenná skupinka pěšáků, následovaná motorkou. Byl to systém spojených zákopů, dvou kulometných pozic, velitelského a minometného bunkru. Šlo o poměrně bytelné zákopy a zemní opevnění. Při útoku ovšem byla většina obránců pobita a velitel nutně žádal o posily. Bylo to takové středisko obrany tohoto sektoru.
Uprostřed vsi stoupal z čehosi kouř. Jeden z granátů sem totiž spadl a něco zapálil. Kouř stoupal od místa, kde byly uskladněny poslední palivové rezervy, munice a další hořlaviny. Skladiště muselo dostat snad přímý zásah. Zdálo se ale, že se Sověti připravují na mohutný finální úder proti Grossfeldu a jeho okolí. Tento úsek fronty musel být stůj co stůj proražen. Nepřítel k tomu vyčlenil tankovou rotu, pěší prapor, několik těžkých děl a v záloze čekala i letadla. Pokud v rozhodující chvíli nepřijde obráncům posila, schopná držet delší dobu východ z téhle pasti, budou tu lapeni bez jakékoli možnosti zachránit se, nebo se probít ven.
Scheube seděl pod oltářem a četl si nějaké staré noviny, které našel pod hromadou modlitebních lavic. Rozložil je a jeden kus zmuchlal a zahodil. Ten druhý si zběžně pročetl a pak s ním naložil stejně jak s prvním. Vzal svůj samopal a vyšel ven před ruiny, kde se opevnila větší část jeho družstva. Vojáci mířili do nedalekého kraje lesa. Sověti odsud už zaútočili jednou, tak proč by to neudělali znova.
"Tak jak, chlapi? Všechno dobrý?" zeptal se skupiny vojáků, ostřílených veteránů a několika málo nováčků. Kývli a dál se věnovali budování úkrytu. Měli jediný kulomet na celou místní posádku, ale nebyla do něj munice. Umístili jej dozadu do kaple a přikryli ho dekou. Scheube se opřel o kus opracovaného kamene. Díval se na vojáky lopotící se s polními lopatkami, jak vyhazují z výkopu další a další hroudy zmrzlé hlíny. Pak seskočil do budovaného zákopu a vzal od jednoho muže lopatku:
"Dej mi to, vystřídám tě," řekl mu. Voják mu podal lopatku a vyskočil ze zákopu. Otřel si pot z čela a vystoupil po položeném prkně z výkopu. Scheube klesl na kolena a začal mlátit ostřím lopatky do zmrzlé hlíny. Když jí dost takhle ukopal, nabral ji na lžíci a vyhodil ven. Takhle to několikrát zopakoval a vyhloubil docela slušný kus. Když chtěl lopatku předat dalšímu vojákovi, který se už pro ni natahoval, kus od silnice dopadl minometný granát. Explodoval, vyrval velký kus vozovky a rozhodil jej do okolí. Scheube popadl samopal a houkl na své podřízené, kteří brali do rukou své zbraně.
"Do zbraně, kluci! Už byl asi dlouho klid," dodal znechuceně. Popoběhl na ustřelený roh kaple, natáhl v běhu závěr a zaklekl. Namířil na prostor před pahorkem a čekal první Rusy. Miny dopadaly sporadicky okolo a zatím žádná z nich nedopadla nijak blízko kaple.
Šprt si přehodil přes hlavu roh celty a schoulil se ve svém úkrytu do klubíčka. Baterku pložil na okraj zídky a naposledy překontroloval dráty, připevněné k jejímu boku. Hrábl po ruském samopalu a přitiskl si jej k hrudi. Vyhlédl opatrně zpoza kamenů a ještě jednou se přesvědčil, zda žádný z drátů nepraskl, nebo se nezlomil. Zaplaťbůh ne. Stále byly pevně upevněny v plechovkách s náloží, připraveny odpálit trhavinu a rozervat plechovku. Sovětské dělostřelectvo se soustředilo na opevnění kus od vesnice a systematicky jej likvidovalo. Po pořádné sprše granátů se z protějšího lesa vynořilo několik SU85, vezoucích pěchotu a valilo se přímo k troskám bunkrů a pevnůstek. Z nich už burácela palba a blýskaly se záblesky výstřelů. Ruské jednotky zahájily útok na Grossfeld ze tří stran. Z nebe se snášely svištící a ječící střely, explodovaly s dunivým rachotem, k nebi letěly stovky kilogramů hlíny, do stran odlétala mračna sněhu a mrtvá těla. Bylo slyšet rachocení kulometů, pálících krátké dávky a štěkající pěchotní zbraně. Bylo jen otázkou času, kdy se tohle šílenství dostane i sem, ke kapli. To se mělo stát brzo.
První početná skupina Rusů zaútočila na pahorek z lesa. Pálili téměř bez míření a kulky se zakusovaly do zdí kaple, skučivě se odrážely a končily ve sněhu. Z druhé strany jim odpovídaly německé zbraně. Kepke si jednou rukou přidržoval přilbu na hlavě, druhou drapl samopal a přebíhal přes kapli, skrz jejíž okna prolétaly zbloudilé kulky. Mrskl sebou k díře ve stěně a pálil z ní ven. Dvě dávky pobily skupinu sovětských vojáků, deroucích se právě k té díře, aby ji mohli trhavinou vyhodit do vzduchu. Odjištěné nálože jim vypadli z rukou a při oslepujícím výbuchu rozervaly jejich těla. Kepke se v poslední chvíli ukryl za zeď, ale i přes ní cítil tlakovou vlnu. Vrchem, přes zničené krovy, sem napadaly kusy rozdrceného kamení a půdy. Rusové se však nevzdávali. Dokud neměli obrněnou podporu, byli proti bytelným opevněním okolo kaple a i proti ní zatím bezmocní. Padali jako podťatí. Snad u každého okna někdo byl a pálil ze zbraně, kterou měl zrovna u sebe. Všude explodovaly granáty, vybuchovaly miny a nálože, rachotily zbraně a cinkaly vystřelené nábojnice.
Šprt se stále ukrýval pod celtou a držel v ruce baterku. Prst se mu chvěl na tlačítku pro rozsvícení, které impulzem odpálí nálože. Pětice vojáků stále držela Sověty útočící od silnice dostatečně daleko, ale dlouho je odrážet nemohli. Už proto, že tady kryly útočníky dva kulomety. Jedna střela zasáhla kámen ani ne třicet centimetrů od Šprtovy hlavy. Pukl a roztříštil se na čtyři větší kusy. Voják se lekl a odkulil se stranou. Kousky kamene se otřely o celtu a poranily mu levačku. Šprt se otočil a uviděl rozstřelený kámen. Kdyby to byla jeho hlava, pravděpodobně by dopadla daleko hůř. A tohle udělala kulka s kamenem. S kamenem! Nápadně se mu začaly třást ruce a chvěl se po celém těle. Sotva vnímal, že Sověti přestali střílet naběhli přímo před jeho ukryté plechovky. Jen vzdáleně si uvědomoval, že na něj někdo křičí. Stále byl hypnotizován tím rozstřeleným kamenem a byl nechopný se pohnout. Všechno se ještě zhoršilo, když přes jeho nohy padl jeden z té jeho "krycí" pětice a krev mu stékala po krku, obličeji a rukou.
"Vodpal to, vodpal to, seš hluchej, nebo co!?" hulákal na něj Kepke, střílíc ze svého samopalu po postupujících Rusech. Šprt sebou pohnul, vyhlédl mezerou mezi kameny a pohled na utíkající ruskou jednotku, deroucí se přes drátěné zátarasy ho probral. Jestli to teď neodpálím, roztrhají mě na kusy, blesklo mu hlavou. Popadl baterku a stiskl vypínač. Krátký elektrický impulz odpálil všechny plechovky naráz a následoval výbuch. Střepiny, hřebíky a železné kusy, vymrštěny ven mohutnou silou explodující nálože, se zakously do sovětských vojáků a způsobily jem strašná zranění. Někteří přišli o oči, jiní o celé obličeje. Druzí se váleli v kalužích své vlastní krve a v šílených bolestech umírali. Jeden z mužů vztahoval ke Šprtovi zkrvavené ruce a cosi tiše šeptal. Oči měl rozšířené hrůzou z blížící se smrti a pomalu jej opouštěly síly. Pak jen klapla pojistka a z hlavně samopalu vyletěla dávka. Z té zmasakrované čety se už nikdo nepohnul. Obrátil se zahodil samopal a prchal do kopce ke kapli. Kolem něj burácela bitva, pleskaly do sněhu kulky a dopadaly explozemi vytrhané drny. Doběhl do zničené kaple, skočil na zem a dokutálel se k veliteli. Kepke mezitám vyprázdnil další zásobník, ale nebyl čas jej měnit. Vytáhl pistoli, natáhl její závěr, vyklonil se z díry a dvěma ranami zabil ruského vojáka, blížícího se k díře s granátem v ruce. Zalezl právě včas, než sprcha vnitřností a krve ohodila podlahu za dírou.
"Sou vodhodlaný tu kapli dostat, svině. Nám už moc střeliva nezbejvá," řekl, když se k němu doplazil ještě vyčerpaný Scheube. Z jeho oddílu přežilo pět lidí. Přidali se k mužům z trestné jednotky a snažili se odvrátit bezprostředně hrozící dobytí kaple. V zakrvácené ruce svíral německou karabinu a zakládal do ní dalších pět nábojů, které měl u sebe. Ztěžka přikývl a nasucho polkl. Těžce se vzepřel na loktech a posunul si pušku blíže k ruce. Otřel si rukávem uprášený obličej, přitom uvolnil pouzdro s plynovou maskou.
"Vod...silnice se sem serou další. Na vesnici teď útočej tanky a už maj dva vjezdy vobsazený. Mezi náma a další pozicí je proluka, kterou nemůžeme za žádnejch vokolností ucpat. Proniká přes ní kvanta pěšáků a útočej na Grossfeld. My a pár posledních chlapů na vokraji sme poslední, kdo se drží. Chytil sem rádiem hlášení," odpověděl na Kepkovu poznámku Scheube sotva dechu popadaje. Do zdi kus od nich praštila kulka a odrolila omítku. Hned poté sem běžel nějaký voják a chtěl jim cosi říci. Skrz díru zarachotil samopal a muž spadl s výkřikem na zem, párkrát sebou zaškubal a zpod zad se vyřinula kaluž krve. Kepke zařval, vysunul ruku s pistolí z díry a dvakrát třikrát zmáčkl spoušť, poté úderník cvakl na prázdno.
"Sou tady zas, hajzlové!" vykřikl Šprt. Někdo u zničené obvodové zdi vyjekl a tělo dutě padlo na kamennou obrubu.
"Dostals ho, šmejda?" zeptal se Scheube. Kepke chabě přikývl.
"Jo, ještě žije. Má asi jenom prostřelenej krk, slyšim ho, jak chroptí, ale seru na něj, na kurvu rudou," vyhodil zásobník a nabil už opravdu poslední.
Mezitím se urputně bojovalo okolo vrcholu pahorku. Šprt dal dohromady roztroušenou obranu, pod těžkou palbou se vrátil ke své díře a odrážel útoky nepřátel. Jeho družstvo mělo velké ztráty. Spousta vojáků ležela mrtvá ve svých zákopech, jiní v bolestech umírali, či se zranění svíjeli v úkrytech. Munice pomalu docházela a vojáci už stříleli více než úsporně. Prostě dokud byli jistí, že se nestrefí, tak nestříleli. Pomalu ustupovali ke kapli a ničili za sebou své úkryty granáty. Ti, kteří nemohli jít dál byli ponechaní svému osudu. Šlo zejména o těžce raněné, kteří už odevzdaně leželi na zemi a čekali, až je někdo zabije. Když se hrabali na vrchol, vybuchl mezi zbytky třetí a druhé čety granát. Roztrhal těla vojáků a rozmetal je po okolí. Poté se po úbočí rozeběhla kulometná sprcha, kosící ty, kteří se včas nestihli ukrýt. Šprt skočil po hlavě do jednoho z kráterů po letecké bombě, skutálel se na dno a zůstal tu ležet. Brzy jeho příkladu následovali další a nakonec jich tam bylo tak pět až šest.
"Co to bylo?" ptal se někdo vyděšeně. Jeden granátník se vyškrábal na okraj a vytřeštil oči. Směrem od zničené vsi se k nim přes pásy rozježděné pole hnaly tři T34 následovaní slabou jednotkou pěchoty.
"Budeme potřebovat pancéřovky," řekl muž a sjel po zadku zpět do mělkého kráteru. Šprt složil hlavu do dlaní a zavřel oči. Kde je teď proboha má sehnat?
Všiml si jich i Kepke. Naštěstí si vzpomněl, že nějaké pancéřovky byly ve sklepě pod kaplí. Poslal pro ně čtveřici vojáků z trestní jednotky a sám zaujal místo kus od rozstříleného vchodu. Tady ležel těžce raněný ruský desátník s rozpáraným břichem. Vztahoval k němu ruce a prosil o vodu. Kepke vytáhl bodák a prudkým výpadem jej probodl. Ani nemrkl a nehnul brvou. Obral jej o Špagina a pár zásobníků. Natáhl závěr, zamířil a vypálil po přibližujících se pěšácích. Kulky se odrazily od zmrzlé země a odskučely stranou. Mezitím se k němu dobelhal raněný Steinke s prostřelenou nohou. V každé ruce držel jeden panzerfaust a zbytek nesli jeho dva podřízení. Scheube si od něj jednu z pancéřovek vzal a čekal, až bude T34 na dostřel. Ke své hrůze ale zjistil, že tank, který si vybral za cíl, ze zastavil a natáčí svou věž s vražedným kanónem přímo na ně.
"Pry-y-y-č!" řval Kepke, stiskl spoušt zbraně, raketa vyletěla a mířila k tanku. Cíl však minula a vybuchla několik metrů od pravého boku. Utíkal ke zničenému oltáři zrovna v okamžiku, kdy se za ním rozpoutalo peklo. Ucítil příšerný žár v zádech, hukot v uších a jak jej obklopuje nepopsatelný řev, jekot a burácení. Ztratil vědomí. Rozhostila se okolo něj tma a ztratil vědomí.
Probíral se. Sevřel prsty v pěst a nahmátl mezi nimi drobné úlomky. Opatrně a pomalu otevřel oči. Obloha byla stejně zatažená a šedivá jako před tím. Otočil hlavou a zjistil, že ocelovou přilbu někde ztratil a kůži na spánku má roztrženou. Slyšel okolo sebe nějaké hlasy, ale zatím nedokázal rozpoznat, zda jsou to Němci, nebo snad nedejdbože Rusové. Neshledal žádné vážnější zranění. Zaposlouchal se a uslyšel němčinu. Byli to Němci. Zvedl se a zavrávoral. Vojáci se pořádně lekli, když uviděli ani ne pět metrů od sebe stát muže, kterého před tím měli za mrtvého. Šprt chvíli nechápal. Nohy měl zavalené hlínou, pravou tvář podřenou a ani ne dva metry od něj dopadl velký kámen z rohu kaple. Všude všechno pokrýval kouřový opar, okolí bylo úplně v troskách a i to málo, co z kaple zbývalo, se zhroutilo. Ruské tanky tu zbyly jen dva, a to úplně zničené. Kolem rozvalin kaple se pohybovalo spousta mužů v maskovacích uniformách. Otočil se uviděl na silnici stát v koloně tři Tigery a okolo nich jejich posádky. Obrněné vozy se přesouvaly po poli směrem k opevněním kus o vesnice. Klopýtavou chůzí se vydal směrem k ohromené skupince vojáků a slabým, vyschlým hlasem řekl:
"Kde je...velitel?" musel se přidržovat své pušky jako berle, aby neupadl. Pořád byl silně otřesený a motala se mu hlava-výsledek dehidratace. Vojáci mu ukázali k rozvalinám kaple. Šprt přikývl a pomalu se tam vydal.
Našel Kepkeho sedět na jednom kameni. Okolo leželi mrtví, kusy těl, zbraně, prázdné nábojnice a nepoužitelné jednoranné panzerfausty, které žár výbuchu odpálil. Z koutku úst mu vysela hasnoucí machorka, u nohou ležel Špagin a koukal se směrem k hořícímu Grossdorfu. Šprt si k němu přisedl.
"Kolik?" zeptal se.
"Kolik co...," odvětil mu Kepke, aniž by se na něj podíval. Dál hypnotizovaně sledoval horizont.
"Kdo to přežil?" upravil Šprt svou otázku.
"Je mrtvej. Hans...rusové ho zabili kus odsud," Kepke mu tím suše oznámil Scheubeho smrt. Pravděpodobně padl se zbytkem jednotky, když slabší nepřátelská jednotka zaútočila nečekaně z boku. Vyběhli z lesa a několika salvami postříleli poslední obránce před kaplí. Steinke a zbytek jeho mužů zahynul při výbuchu tankového granátu. Kepke byl jediný, kdo to zvládl utéct, když viděl, jak tank zaměřuje jejich místo. Z celé roty pod Kepkovým velením zbyli tři muži. On, Šprt a desátník Meyer.
Pomalu odcházeli. Z okolí vsi, odkud odrazili sovětský úder, posbírali něco kolem stovky zubožených, hladových a nevyspalých německých vojáků. Ploužili se sněhem pryč. Šli už jen co noha nohu mina. Nikdo z nich se neotáčel, nikdo se neohlédl. Prostě zmizeli v závoji snášejícího se něhu. Oni se přidali k té dlouhé řadě, počkali na její konec a pak vykročili za nimi. Útok na Grossfeld byl odvrácen. Celá jednotka pod Kepkeho velením byla zničena a už nebyl, kdo by rozkaz předal. Podle toho, co slyšeli těsně před tím, než vysílačku zničila kulka, měli bránit pozice do příchodu posil a pak ustoupit. To udělali. Teď vojáci slyšeli, jak se tanky daly do pohybu a pomalu sjížděly k rozmlácené vesnici...