Lovec - kapitola II.

Matka i otec zemřeli když mu bylo čtrnáct let. Oba byli zavražděni a on byl tím, kdo objevil jejich zohavená těla. Přišel domů z tréninku, byl děsně hladový a těšil se na společný oběd. Našel je ve sklepě, hledal je po celém domě. Jeho matka byla krásná a svou krásu si, i přes to co se stalo, uchovala i po smrti. Otce byl s ní, držel ji v náručí a byl také mrtvý. Celé to vypadalo jako výjev z nějakého děsivého obrazu od šíleného malíře a tenhle obraz se mu vryl hluboko do paměti a strašil ho jako nejděsivější sen, když v noci usnul. Jeho otec byl zvláštní člověk. Vlastně vůbec člověkem nebyl, byl… upír, čistokrevný upír. Byl nazýván stvořením pekel. Ale tohle všechno se Marian dozvěděl až po jeho smrti. Nenáviděl svého otce za to, že mu celý život lhal, nenáviděl je oba za to, že celých čtrnáct let nevěděl kým je, i když cítil, že je v jistých ohledech jiný než jeho kamarádi. Oni to oba věděli, ale ani jeden z nich s ním o tom nemluvil . Pokaždé když o tom přemýšlel musel se zasmát, zároveň ale cítil také tu zvláštní trpkost a prázdnotu v srdci z toho, že je oba ztratil tak brzo. Hledal toho, kdo je zabil již několik let, ale bez výsledku. Poslední dobou měl pocit, že se to stejně nikdy nedozví.Přesto si často přál dozvědět se o sobě víc.

Marian byl upírem jen napůl. Z jejich fyzických rysů mu zbyla snad jen bledá kůže a to, že jakmile byl nějakým způsobem ohrožen, jeho tvář se měnila. Když se změnil působil jako upír úplně. To bylo to jediné co mu zůstalo po otci. Bylo to však něco, co mohl z části ovládat vůlí, stejně tak jako mohl ovládat svou zlobu a nenávist. Z upíří povahy neměl nic. Po matce v něm zůstala spousta lidskosti a také dar sledovat východ slunce a vychutnávat sluneční paprsky, aniž by se musel schovávat za rouškou temné noci. Nepotřeboval k životu lidskou krev, pouze pokud se ocitl na prahu smrti. Ani nemusel čekat u domovních dveří na pozvání, aby mohl vstoupit. A samozřejmě ani netrávil noci v rakvi. Stárnul jako lidé, nebyl nesmrtelný. Jeho zranění se možná hojila lépe než zranění ostatních lidí, ale pokud se jednalo o něco hodně vážného mohl zemřít stejně tak, jako ostatní smrtelníci. Česnek, svěcená voda ani křesťanské kříže ho nijak neohrožovali a do kostela chodil rád. Ne snad proto, aby se modlil k Bohu nebo se účastnil mší. Chodil tam proto, že miloval jejich architekturu a atmosféra kostela ho naplňovala zvláštním pocitem, že jeho život a práce mají nějaký smysl. Z každého koutu tam na něj dýchala historie.

Lidé nikdy nepoznali, že je jiný. Oblékal se jako oni a také se tak choval. Měl několik přátel mezi nimiž bylo také několik upírů. Někteří z nich žili na tomto světě již přes 500 let. Přátelé ho v tom co dělá podporovali, pomáhali mu a také ho přesvědčovali, že je na té správné straně.
Na druhou stranu měl také spoustu nepřátel. A to hlavně právě mezi upíry. Nebylo lehké žít takový život, sám si to tak nevybral, byl k tomu předurčen. Tahle role mu prostě byla přisouzena a on se s ní musel naučit žít. Asi by lhal kdyby řekl, že se mu to už povedlo, ale prostě si zvykl. Pletl se do lidských osudů, protože měl pocit, že je to tak správně. V knihách byl popisován jako lovec upírů, bral životy těm, kteří zabíjeli ostatní…. Přesto všechno však nevěděl přesně zda ještě koná dobro nebo už překročil hranici zla.
***
Stále přemýšlel o tom, zda by se raději neměl ztratit. Jenže stejně tak věděl, že ji tu nemůže nechat ležet na silnici. Může jich tu být víc. Lehce ji pohladil po tváři. Trhla sebou a prudce otevřela oči. Když ho uviděla, nedokázala potlačit tlumený výkřik, který jí unikl z úst. Vzepřela se na rukou a snažila se od něj odtáhnout co nejdál.
'Mě se nemusíte bát,' řekl tichým hlasem.
'Vy jste,… jste… upír!' zajíkala se.
'Ne tak docela.' odvětil. 'Mám pár jejich vlastností, ale v podstatě jsem člověk.' Proč jí tohle říkám? Prohlížel si ji a přemýšlel jak tuhle situaci vyřešit. Věděl ale, že už není cesta zpátky. Musel by ji zabít, ale on zabíjel nemrtvé, ne ty živé. Ve skutečnosti však už živého člověka zabil, bylo to jednou a nebylo to zrovna příjemné, nechtěl to udělat znovu. Jenže na druhou stranu věděl, že jeho práce nesmí být prozrazena. Jako by se pohyboval v začarovaném kruhu…
Pozoroval ji svýma temnýma očima, díval se do těch jejích vyděšených. Měla oči hnědé, ale když se člověk podíval blíž jasně v nich probleskovala světle zelená barva. Byla celkem vysoká a štíhlá a měla husté zvlněné černé vlasy, které jí splývaly na záda až po lopatky.
'Kdo jste?' snažila se, aby její hlas zněl pevně, aby nepoznal jak moc se ho bojí, jak moc velký strach jí nahání.
'Nezáleží na tom kdo jsem, důležité teď je jen to zda jste v pořádku,' odpověděl klidně a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát.
Nejistě vložila svou ruku do jeho a překvapilo ji jak byla teplá, jak hřála. Rychle stáhla svou ruku zpět a zůstala sedět. Čekala, že jeho ruka bude bledá a studená jako led. O upírech toho přečetla spoustu. Věděla, že jsou bledí, jejich těla jsou chladná, protože už jednou prožili smrt. Že se bojí světla, protože pokud by přišli do kontaktu s přímým sluncem, jejich těla by se rozpadla na prach. A tak dál… Věděla nebo myslela si, že ví o těch stvořeních spoustu věcí, ale co když to všechno byl pouhý výmysl někoho s bohatou fantazií …? Její svět fantazie se teď tvrdě střetl s krutou realitou.
'Jsem upírem jenom napůl, z větší části jsem člověk,' usmál se na ní jako by věděl o čem teď zrovna přemýšlí. Viděl jak se jí stáhlo obočí, jak se zamračila, jakoby jeho slovům nerozuměla. Znovu jí nabídl svou ruku, tentokrát ji přijala.
Už věděl, že není cesty zpět. Pokud se bude ptát bude jí muset odpovídat. Netušila, že v příštích okamžicích jí jde o život. Stále se rozhodoval jestli by nebylo jednodušší ji zabít… Jenže se mu příčila myšlenka, že by na ní měl vztáhnout ruku, že by snad někdy mohl ukončit její život, uhasit ten živoucí oheň v jejích očí. Jen jí bude muset dobře hlídat. Nesmí jí dovolit, aby prozradila jeho tajemství. Když ale znovu pohlédl do jejích očí a ona se na něj nervózně usmála věděl, že toho, aby tuhl dívku zabil, nebude nikdy schopný…
‚Dovedu vás domů,‘ pronesl když zahnal ty nepříjemné myšlenky.
Kývla hlavou a nejistě se vydala směrem, kterým se domnívala, že je její domov. Stále cítila tu slabost, bylo jí na omdlení, měla pocit, že se sotva drží na nohou. V uších jí otravně hučelo, vzpomínka na nedávný nedostatek kyslíku. Doufala, že jde aspoň jistým krokem, aby ten muž nic nepoznal.
‚Nechcete se na chvíli posadit?‘ navrhl. ‚Nebo vás můžu vzít do nemocnice.‘
‚Já to zvládnu,‘ zašeptala skoro neslyšně. Nejistou chůzí ušla pár dalších kroků, ale když se jí zamotaly nohy, raději se zhroutila na obrubník chodníku. Položila si hlavu mezi kolena a zhluboka dýchala. Objala si rukama nohy, celá se třásla a nebyla schopná ten třes zastavit.
‚Vezmu vás do nemocnice.‘ V jediném okamžiku byl u ní, přehodil jí přes ramena svůj kabát, aby ji zahřál a chtěl jí pomoci vstát. Ona však jeho ruce odstrčila. Překvapeně na ní zíral.
Všimla si nechápavého pohledu v jeho očích. ‚Budu v pořádku. Nemůžeme do nemocnice,‘ vysvětlovala. 'Proč?‘ nechápavý výraz na jeho tváři zůstával i nadále, akorát se ještě víc prohloubil.
‚Zavolali by policii, kdybych řekla co se stalo. Pochybuju, že o vás zdejší strážci pořádku vědí. Nemůžu vás prozradit,‘ objasňovala mu tiše. Jeho napjatý výraz roztál v pobaveném úsměvu. ‚Před chvílí vás málem zabili a vy si děláte starosti s tím, abych nebyl prozrazen?‘ nevěřil vlastním uším.
‚Navíc, nejsem tak strašně zraněná, abych potřebovala odborně ošetřit,‘ dodala a sáhla si na krk, jakoby se ujišťovala jestli tam zůstaly nějaké stopy po jejím napadení. Tvář se jí lehce zkřivila bolestí, když narazila na místa, kde jí škrtily ruce toho odporného stvoření. ‚Dobře, dobře,‘ zvedl na obranu ruce. ‚Můžete se zvednout nebo vás mám nést?‘ bavil se dál a sehnul se k ní, aby jí zvedl. Znovu ho od sebe odstrčila. ‚Umím chodit,‘ zabručela nevrle.
‚Před chvílí to tak nevypadalo,‘ podotkl.
‚Jsem ráda, že se tak bavíte, ale já klidně můžu domů dojít sama, žádný problém v tom nevidím,‘ bručela dál umanutě. Pak se zvedla a přinutila své nohy, aby ji nesly. Opět se vydala svým směrem.
‚Jste si jistá, že bydlíte tímhle směrem?‘ řekl a ukázal rukou k místu, kam se chystala jít. Byla to ta samá temná ulička, kudy se předtím rozhodla zkrátit si cestu. Pohlédla tím směrem a otřásla se při vzpomínce na nedávné zážitky.
Dobrá, veďte mě,‘ rezignovala s povzdechem na svou drobnou vzpouru. ‚Bydlím blízko Pacifik St.‘
‚V tom případě tudy,‘ zakřenil se na ní a jemně se dotkl jejích zad, aby ji nasměroval správným směrem.

Šli téměř mlčky, chvílemi jeden na druhého pohlédl, jakoby se chtěl na něco zeptat, ale slova zůstala nevyřčená na jejich rtech. Většinu času se oba dívali na cestu před sebou. On se jen občas rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Všimla si toho, ale neříkala nic. Nakonec byla ráda, že nejde sama. Nebyl důvod hrát si na hrdinku.

Propletli se potemnělým labyrintem ulic, zabočili kolem několika domků postavených v anglickém stylu až došli ke dveřím velkého tmavého domu. ‚Tady bydlím,‘ pokusila se o úsměv. Nejistě vyčkávala, pak vytáhla klíče a začala odemykat dveře.
Tiše k ní přistoupil až se jí téměř dotýkal. ‚Budete v pořádku?‘ zeptal se se starostí v hlase.
Chvíli váhala, jakoby přemýšlela co odpoví. ‚Myslím, že ano,‘ řekla nakonec. Pohlédla na něj. Oči měla posmutnělé a unavené.
‚Je mi to líto,‘ řekl najednou, už otočený k odchodu. Znovu k němu zvedla hlavu. Tentokrát zahlédl v jejích očích notnou dávku překvapení. ‚Co?‘ Její hlas zněl v tu chvíli cize, ochraptěle.
‚To co jste si musela prožít dnes večer,‘ odpověděl.
‚Vy za to přeci nemůžete, neměla jsem chodit kudy normálně nechodím,‘ upřela na něj své oči.
‚Že mě to nepřekvapuje,‘ reagoval na její slova. ‚Samozřejmě je to všechno jenom vaše vina,‘ dodal sarkasticky.
‚Tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem tím jen říct, že vám to nemusí být líto, není vaše vina to co se stalo,‘ uváděla věci na pravou míru.

Díval se na ní a snažil se zjistit proč na něj působí tak zvláštně, proč ho každé její slovo vyvádí z míry. Stála před ním k smrti vystrašená a unavená, ale s jistým odhodláním v očích. Snad s odhodláním přijmout to co se stalo, brát to jako reálnou věc. Nevěděl.
‚Jsem Marian,‘ natáhl k ní ruku. ‚Nějak jsem v tom všem zmatku ještě neměl možnost se vám představit.‘
Nejistě přijala jeho dlaň a když jí stiskla opět jí překvapilo jak je horká. ‚Stella,‘ vykoktala. ‚Jako to pivo.‘
Zasmál se. ‚Moc mě těší.'
‚Mrzí mě, že vám … že ti nemůžu říct to samé. Za jiných okolností bych snad…,‘ hlas jí selhal. Rychle sklopila zrak, aby neviděl tu náhlou citovou slabost, která teď zmítala jejím tělem. ‚Chápu,‘ pokýval hlavou. ‚Zkus si odpočinout. Dnes asi nebude lehké usnout. Ale teď už jsi v bezpečí.‘
Říkal to tak jistě, že mu uvěřila. ‚Dobrou noc,‘ zašeptala a otevřela dveře od domu. Pak se ještě otočila a střetla se s jeho upřeným pohledem. ‚Děkuju,‘
‚Za nic,‘ povzbudivě se na ní usmál. ‚Dávej na sebe pozor,‘ dodal ještě, otočil se k odchodu a pomalu se vydal do černé noci.
‚Ty taky!‘ zavolala na něj. Dívala se za ním, dokud jeho vysoká postava nezmizela v temnotě. Nevšimla si, že se její poslední poznámce pobaveně zasmál. Věděl, že tohle není jejich poslední setkání.