Impérium, 7.díl: Blízko zlomu...

Vrchní velitelství KGB, Ljubljanka, 10:00, výslechová místnost 4, 1.patro budovy, 5.března 1995.
S Terezou, Bljucherem, Ivanovským, Romanovem a narychlo přicestovaným Raskolnikovem, který svedl se švédským námořnictvem úspěšnou bitvu, jsme vešli do jedné z „normálnějších“ výslechových místností.Tam seděl na malé šedé plastové židli zajatý prezidentský důstojník a nečinně čuměl na své ruce složené na stole.
V malé místnosti byli jen stráže 1.Pluku KGB a hlídali Leonidova.
Já si vzal židli před stolem.
„Tak, soudruhu Leonidove povězte nám copak máte na srdci…“řekl jsem přátelským tónem.
„Soudruzi.Pokud mi slíbíte okamžité omilostnění za všechny protivládní aktivity a zločiny povím vám několik důležitých informací jež vám mohou zachránit život…“řekl prosebně Leonidov a pohlédl na nás se zoufalým výrazem ve tváři.
„To záleží na tom o jaké informace půjde…“namítl Raskolnikov, který se opřel zády o zeď a zapálil si cigaretu.
„Týká se to existence samotné Federace…“odpověděl Leonidov.
„Tak mluv nebo to z tebe vytřískáme!“ujeli Ivanovskému nervy.
„Soudruhu Ivanovský, uklidněte se…“řekl jsem chladně.
„Dne 17.března se chystá 76 západních divizí překročit hranice do Běloruské Sovětské Federativní Republiky a na Balkán z Itálie, Polska a Česka.O den dříve turecká armáda zaútočí na Řecko, aby vázala část federálních vojsk a Arabská Federace vedená Američany se vylodí v Albánii a vypálí Balkán do základu.Sjednocená švédská a norská armáda vpadnou do sovětského Finska a Karélie.Jediný federativní stát, jež nebude moc zasažen útokem bude Západoruská Sovětská Federativní Republika…“oznámil nám k naší hrůze Leonidov.
„Cože?“zeptal jsem se.
„Jmenuje se to Operace Svoboda.Úplným cílem je likvidace celé nebo většiny Federace.NATO a USA na to vrhnou de facto všechny své vojska…a to nepočítám žoldáky.Vrchním velitelem celého úderu a organizátorem bude izraelský žoldák Yair Klein.Militantní s fašisty sympatizující bývalý plukovník izraelské armády, nyní žoldnéř ve službách západu.On byl tady za Lukašenkem, kterého podplatil aby uskutečnil puč a byl to on, kdož nechal zavraždit vaši snoubenku Olgu a on také povede útok proti Federaci…“odpověděl Leonidov.
„Jste volný, ale máte na 3 roky domácí vězení, jídlo a oblečení vám bude zasílat Garda…Tuchačevský, soudruzi, Terko…jdeme na poradu…“řekl jsem a odešli jsme.
„Počkejte…“vykřikl Leonidov.
„Co?“tázal jsem se.
„Vaši elitní programátoři KGB zlikvidovali sice veškeré jaderné raketové systémy NATO, ale západ stoprocentně použije biologické a chemické zbraně, proti veškerému obyvatelstvu i federální armádě…“řekl Leonidov.
„To je nám jasné…“řekl jsem a kývl hlavou.Pak jsme odešli z velitelství KGB, do konferenční místnosti Generálního štábu Běloruské federální sovětské armády.
Cestou z amplionu na velitelství slyšeli hymnu Federální Sovětské Armády, „Bit soldatu načeku“.
Všude běhali vojáci a důstojníci, kteří se ještě účastnili rekonstrukčních akcí, zachraňovali zraněné nebo zatýkali poslední prezidentské gardisty a důstojníky.

Generální štáb, konferenční místnost, 2.patro budovy, 15:00.
Konečně jsme zasedli v konferenční místnosti generálního štábu.
To byla masivní, trochu od prezidentských tanků, poškozená, budova ze žuly a betonu a plná kanceláři a operačních místností armádních sborů.
Hned s generálním štábem sousedila Válečná Akademie Komandéra Frunzeho, což byl jeden z prvních teoretiků Rudé armády z 20.let 20.století.
Minsk byl vlastně na vojenské školy a učiliště proslaven.
V Minsku byli 2 dělostřelecká učiliště, 4 výcvikové tábory SpecNaz, 1 výsadková vojenská tréninková stanice, Válečná Akademie Frunzeho, Vojenská Všesvazová Akademie maršála Tuchačevského, 5 důstojnických přípravných škol, 10 vojenských cvičišť a 7 všeobecných vojenských učilišť.
Do Vojenské Akademie maršála Tuchačevského jsem se vlastně měl dostavit další den na vojenskou inspekci a informovat ředitele škol o vojenském nebezpečí ze strany západu.
S Terkou jsme se dohodli, že svatba zůstane v pevném termínu a tak nás Terka cestou opustila a vydala se za svými přáteli kvůli organizování naší svatby.
Do konferenční místnosti ještě přišel generál Lapatova, dále vrchní velitel výsadkových vojsk generál Juan Chi, bývalý důstojník čínské armády, maršál tankových vojsk Juratov a vrchní velitelka vojsk milice, Jelena Nastislavenková.Lapatov byl poměrně mladý a svěží důstojník, Juan Chi už byl postarší, menší, prošedivělý, ale stále vitální ex-důstojník čínské armády, nyní velitel výsadkářů a Jelena Nastislavenková byla také dost mladá, přesto kvalitní a zkušená důstojnice, která organizovala nejnebezpečnější úseky obrany proti prezidentským pučistům.
Všichni jsme již na sobě neměli bojové, ale zase důstojnické, generálské nebo maršálské uniformy.Já přestože jsem byl hodností maršál jsem spíše nosil uniformu generála.
„Soudruzi.Zahajuji 1.Zasedání Všesvazového Revolučního Vojenského Výboru VRVV.VRVV bude od nynějška hlavním vojenským organizačním orgánem pro obranu naší socialistické vlasti…prosím, soudruhu Romanove.Podejte svůj report…“řekl jsem.
„Dobře, soudruhu maršále.Soudruzi.Nechal jsem vypracovat, sice narychlo, ovšem dobře statistiku vojenského průmyslu, zahrnující ale pouze Běloruskou Sovětskou Republiku.V této statistice jde o to, abychom zjistili na jaké úrovni je vojenská výroba nutná pro to, abychom mohli v případě tak rozsáhlé války jaká nás čeká, kvalitně zásobovat ozbrojené síly běloruského distriktu…“
„Povídejte, soudruhu…“řekl Raskolnikov, jenž měl svůj hlas a hlas místo Bljuchera, jenž obnovoval politickou stabilitu Federace.
„Výroba nutná pro dostatečné zásobování a vyzbrojování vojsk běloruského distriktu je na…12%...“řekl Romanov a mě projel mráz po zádech.
„Cože?!“vyjekl jsem.
„Musíme okamžitě začít s rozsáhlou vojenskou industrializací a pokud možno přeměnit i některé sekundární průmyslové komplexy na vojenská výrobní zařízení…přesto se nestihneme do 17.března dostat ani na 50-60% výroby.Už nyní navrhuji částečně zastavit zásobování vojska a shromažďovat zbraně a munici ve všech velkých průmyslových a politických centrech Federace odkud pak budou distribuovány…“dodal Romanov.
„Nesmysl.Vojsko musí mít u sebe co nejvíce zbraní a munice už v době vpádu!“namítl Juan Chi.
„Komandére, při první vlně nepřátelského úderu bude nejvíce mrtvých a proher, ať chceme nebo ne, tudíž by tak pouze padlo obrovské množství munice a zbraní do rukou západu…“obhajoval svůj první návrh Romanov.
„Nepodceňujte vojsko, sovětská armáda nekapituluje!“naštvaně vyprskl Juan Chi.
„Soudruzi.Řekli jste své argumenty.Dva návrhy.Zaprvé, zastavit posílání části zbraní a munice pro jednotky v pohraničí a některých distriktech a shromažďovat ony zbraně v politických a průmyslových i vojenských centrech Federace.A zadruhé, transportovat přebytečné zásoby zbraní a munice z pohraničí do skladišť zbraní a munice na území Federace…“pronesl Ivanovský, jež držel úlohu zapisovatele jednání.
„Hlasování pro návrh jedna…“dodal.
„7 pro shromažďování zásob zbraní a munice po výrobě, nikdo proti, 1 se zdržel hlasování…návrh dvě…“
„4 pro…3 proti…1 se zdržel…“
Tím jsme ukončili první dva návrhy.
„Dobře, soudruzi.Co početní stavy vojska a porovnání se západem?“tázal se Tuchačevský.
Seděl jsem zamyšleně a přemýšlel.
„Soudruhu maršále…to je otázka na vás…“řekla a strčila do mě Nastislavenková.Já se probral k životu.
„No naše bojové stavy se podařilo plně zmobilizovat.V aktivní službě máme nyní 3 000 000 vojáků a důstojníků, samozřejmě polovina z nich má i vedlejší civilní povolání.Dál máme kolem 2 000 000 záložáků.Jsme schopni vytvořit elitní bojové tankové i letecké divize, dohromady až s 15 000 tanky, 20 000 obrněnými vozy, 7 000 bojovými vrtulníky, 5 500 bojovými stíhačkami, 1 000 bombardéry, 100 strategickými bombardéry.Máme také 750 000 elitních diverzních vojáků SpecNaz schopných provádět rozsáhlé bojové a záškodnické akce v týlu nepřítele.Od dělostřelectva máme žalostný nedostatek, většina byla zničena ukrajinským letectvem.Před válkou jsme měli přibližně 40 000 kusů dělostřelectva, nyní máme asi 800 kusů a žalostný nedostatek munice.Bohužel ohledně munice máme i žalostný nedostatek v rámci pěchoty ustanovené v Řecku a na Slovenské Sovětské Federativní Republice.Z 900 000 vojáků celkově rozestavěných v Řecké Socialistické Republice a Slovenské Sovětské Republice je plně vyzbrojeno jen 400 000…dále je tam přibližně 1 250 tanků, ovšem munici má pouze 200.To vše je stále výsledkem rozsáhlých chyb v koordinaci, války s Ukrajinou a puče prezidenta Lukašenka…“řekl jsem.
„A počet vojsk NATO i západu celkově?“tázal se Raskolnikov.
„Přibližně 5 000 000 i se zálohami, asi 30 000 tanků, 50 000 obrněných vozů, 4 000 bojových vrtulníků, 5 000 bojových stíhaček, 700 bombardérů a 150 strategických bombardérů.Počty agentů a diverzních vojsk nejsou známi.Pochybuji, že dokážeme dorovnat počet obrněných vojsk v nichž máme největší nedostatky…“řekl jsem a do místnosti vpadl můj nový pobočník Igorijevič.Předchozí pobočník byl zabit při puči.
„Soudruzi.Máme dvě zprávy.Jednu neutrální a jednu špatnou…kterou první?“zeptal se Igorijevič.
„Neutrální…“nařídil jsem.
„V Itálii vypukla občanská válka.Sovětští přívrženci obsadili většinu severní Itálie a na území u Slovinské Sovětské Federativní Republiky, vyhlásili Italskou Sovětskou Republiku a shromáždili 16 000 ozbrojených dobrovolníků a několik obrněných vozů, ale proti italské armádě a západní intervenci to bude dost nerovný boj…a ta špatná…vlastně příšerná je…NATO zaútočilo na Islandskou sovětskou republiku…“řekl pobočník a všichni jsme ztuhli.

Reykjavík, Islandská Sovětská Republika, o 5 minut dříve, 15:10.
Mladý hlídkující voják, Emanuel Rodriguez, španělský emigrant, který přes Afriku prchl na Balkán do Sovětské Federace o několik dní dříve a nastoupil do federálních ozbrojených sil, aby se zavděčil své nové socialistické vlasti, stál na pozorovatelské věži, u moře na hlídce a dalekohledem se díval na obzor.Na Islandu byla jen malá posádka asi 25 000 vojáků, 200 tanků, 400 obrněných vozů, 7 válečných křižníků, 10 torpédoborců a 10 ponorek.Dále pár dělostřeleckých baterií, 4 raketové protiletecké pozice a 15 bojových vrtulníků doplněných nedávno o 5 bojových stíhaček.Islandská vojenská posádka užívala zimní šedobílé horské uniformy, nebo klasické khaki uniformy.
Nyní pozoroval zakotvené křižníky a menší vojenské cvičení mechanizované pěchoty na úpatí jednoho kopce.S ním na hlídce byl bývalý voják Ukrajinské Národní Armády, Jaroslav Konstantiněnko.
Z ničeho nic se ozvala série několika mohutných explozí.Z počátku si Emanuel a Jaroslav mysleli, že je to součást nějakého cvičení, ale po chvilce spatřili, že z Reykjavíku, který byl od nic vzdálen 1 kilometr jihozápadně, se valí několik vysokých sloupů dýmu a kouř jde i z vojenské základny Federální sovětské armády u Reykjavíku.
Většina posádky byla soustředěna v Reykjavíku.Malá skupina asi 200 vojáků a pár obrněných vozů bylo soustředěno v maskované u překrásného mývatenského jezera.
Pak se ozvali další výbuchy, tentokrát palba z těžkých děl.Šla směrem od moře na západě a já tušil to nejhrůznější…
Elektronickým dalekohledem jsem se podíval směrem odkud rány šli a přiblížil si dalekohledem pohled na to místo.
Těžké válečné křižníky amerického námořnictva, doprovázené výsadkovými námořními transportéry, letadlovými loďmi NATO, britskými raketovými křižníky AEGIS původně americké výroby a pravděpodobně i ponorkami.
Z raketových křižníků vyletěli desítky raket a mířili přímo na průmyslové a civilní čtvrtě v Reykjavíku.Dopadli na město a já spatřil oslňující výbuchy, které smetli v jedné vteřině stovky…možná, až tisíce nevinných lidských životů.Rakety záměrně nedopadli na vojenské oblasti a základny posádky, ale na ony civilní a průmyslové čtvrtě s jediným cílem-zlomit odpor socialistického islandského lidu.
S Jaroslavem jsem seběhli z hlídkové věže a rozeběhli se směrem k Reykjavíku.Cestou jsem spatřil jak se u starého přístaviště na severozápadním pobřeží vylodila americká námořní pěchota…mariňáci…a hned s nimi i obrněné jednotky.
Proti nim vzletěli tři naše vrtulníky a zahájili palbu na pěchotu, ovšem stříleli jen chvilku…jedna raketa z AEGISu sestřelila jeden z nich a palba z těžkých kulometů Strykerů sestřelila zbylé dva.Ale zabili asi 50 vojáků…
My jsme šíleným a vytrvalým během běželi k Reykjavíku a na cestě jsem narazili na kontrolní stanoviště našich ozbrojených sil.Bylo už opuštěné, hlídka se přesunula bránit město.
Další výstřely z křižníků.Tentokrát jeden z nich sejmul naši hlídkovou věž.
„Ehm…no…tak radši zase běžíme…“řekl Jaroslav a já souhlasně kývl.
Rozeběhli jsme se znova k Reykjavíku.

Reykjavík, pláně Golfového Klubu Alfa.
Doběhli jsme ke starému golfovému klubu Alfa, kde nyní byl průmyslový sklad, který navazoval na sousední průmyslový sektor severozápadně od něj, jenž byl ovšem úplně v plamenech kvůli raketovému útoku.
Na silnici za golfovým klubem vedoucí do Reykjavíku byli hořící BVPčka zničená stíhačkami.
Spatřili jsme šest vojáků jak se schovávali u hořícího obchodního domu.Vytvořili tam něco jako malé stanoviště a mezitím tam doběhli další naši vojáci.Zdálo se, že shromažďují obránce.
Přiběhli jsme k nim a viděli, že dálnice včetně nadjezdu je kompletně rozbombardována a všude jsou hořící auta a mrtvá těla spousty nevinných lidí.
„Soudruzi, kdo jste?“zeptal jsem se.
„Jsem pozůstatky vojenské posádky.Tahle bitva už je téměř prohraná.Velitelství hlásilo, že nám posílá 74.Válečnou Flotilu na pomoc…“řekl důstojník, který velel shromážděným vojákům.Pak nás rozdělili do skupin po třech a vyslali do města přidat se k obráncům.

Já ještě dostal do ruky protitankovou střelu RPG-7V a připravil si ji ke střelbě.
„Kde jsou nejbližší nepřátelské obrněné vozy?“zeptal jsem se, když jsme proběhli přes Krivošejnovu ulici, která vedla ke křižovatce na Náměstí Socialismu a odtamtud do centra.
„Jeden americký Stryker jede z boční ulice!“vykřikl Jaroslav a skočili jsme za několik kontejnerů.Během chviličky jsme uslyšeli strašlivý hluk obrněného transportéru a ten se pak vyřítil z vedlejší ulice a otočil se o 90 stupňů, směrem k ulici v níž jsme byli.V tu chvíli jsem vystřelil z RPGčka a zasáhl M113tku přímo do hlavně, kde byl kulometčík.Celá M113ka explodovala a uhořela i osádka transportéru, která byla v nákladovém prostoru.
Byl jsem hrdý, že bráním náš válečný socialismus…
Vyběhli jsme zpoza kontejnerů a přeběhli přes silnici, ovšem v tu chvíli se nad námi objevila americká útočná helikoptéra AH64 a začala na nás střílet z kulometu.Proskočil jsem oknem do jednoho malého obchůdku, ale Jaroslav a ani druhý voják neměli tolik štěstí.Oba spadli na zem rozstřílení na kusy…
Jaroslav si měl brát Adrianu Novickou…i když ta už asi taky byla mrtvá…
Ozvali se strašlivé otřesy, další salva raket dopadla na město a zničila radnici a Ústřední Výbor Islandské socialistické revoluční strany.Palba byla naprosto příšerná a nervy drásající…zvláště šok pro mě nastal, když jsem zjistil, že jsem spadl na mrtvolu nějakého muže a malé dívky.
Vstal jsem, otočil jsem se jiným směrem a začal zvracet.Oba totiž byli přepůlení…radši jsem si ani nechtěl představovat co jim to způsobilo…
Vyběhl jsem pak ven a přeběhl na druhou ulici, běžel jsem podél jednoho domu a uslyšel jsem dívčí křik.
Vycházel ze zapadlé uličky, která byla mezi domem a jednou betonovou zdí táhnoucí se podél hlavní třídy, na níž se stále střílelo.Socialistický lid a socialističtí vojáci kladli hrdinný odpor okupantům.
Opatrně jsem nakoukl do té uličky.
Stála tam skupina čtyř vojáků…
Američani…jeden důstojník, tři řadoví mariňáci, na sobě měli modrošedé bojové uniformy a samopaly měli odložené u zdi…stupidní amerikáni…jen, aby mohli znásilnit nebohou socialistickou vlastenku…na zemi se totiž krčila mladá dívka, tak v mém věku, asi 19 let a zoufale naříkala.Důstojník si začal rozepínat opasek na kalhotách a chystal se dívku znásilnit.
Já jsem, ale včas vběhl do uličky a několika náboji jsem sejmul důstojníka i vojáky.
Pak jsem přišel k dívce, která opatrně vstávala a hned mě s šíleným pláčem objala.
„Klid, klid zlato…všechno bude ok…“řekl jsem a pohladil ji po hlavě.
Nepřestávala plakat…
„Rychle…musíme si pospíšit…musíme se dostat na sever do hor a k jezerům…tam se…“řekl jsem, ale přerušil mě další výstřel, tentokrát byl naprosto neznámí a podivný.Podívali jsme se na nebe a nad hlavou nám proletěli tři konvenční balistické střely směřující k jezerní základně.Přivřel jsem oči a povzdechl si…za chvilku rakety dopadli a zničili posádku v horách.
Sebrali jsme se a rychle se rozeběhli pryč.Uviděli jsme několik našich vojáků a důstojníků v jednom rozstříleném domě a vběhli dovnitř.
Bylo tam malé přechodné velitelství.
„Soudruzi, kdy dorazí naše válečná flotila?“zeptal jsem se radistického důstojníka.
Všichni na mě pohlédli vyděšeně.
„Co je?“zeptal jsem se.
„Žádná flotila nepřipluje.Švédské námořnictvo zničilo celou 74.Válečnou Flotilu při její cestě sem na ostrov…“řekl jeden z důstojníků.To byl konec…
„Panebože…“řekl jeden samopalník a s výrazem hrůzy hleděl z okna.Otočili jsme se směrem kam hledí a spatřili to taky.
Byl tam americký tank M1 Abrams a mířil přímo do okna.
„Soudruzi…uvidíme se v Edenu…“řekl jeden důstojník.Pak se ozvala rána, tank vystřelil a celý dům explodoval…všichni jsme byli v tu…no…v tu ránu dá se říct…mrtví…

Chvíli poté na tom co zbylo z radnice byla vyvěšena americká vlajka…americká armáda pevně obsadila Island a vyhlásila loutkový režim Islandské Demokratické Republiky v čele s ultrapravicovou Nacionální Frontou, která převzala moc a se svojí milicí začala terorizovat obyvatelstvo.

…

Generální štáb, Minsk, 15:30.
Zpráva o pádu Islandské Socialistické Republiky byl pro nás šokem.Mimo to byla zničena i značná část 74.Válečné Flotily.
Agenti rozvědky nám ohlásili, že veškeré vojenské aktivity NATO byli po pádu Islandu utlumeny a i přesuny divizí u hranic byli zpomaleny.
„Snaží se nás zmást.Určitě brzy zaútočí…jen dělají, že zastavují své aktivity…stačí se podívat na Řím…“řekl Raskolnikov poté co mluvil s Antonem Vasijenkem, důstojníkem slovinské sovětské armády, která provedl vojenskou intervenci v Italské Sovětské Republice proti západu.
Dozvěděl se, že Řím byl do základů vypálen ultrapravicí a západní intervencí.
Těžce se mi dýchalo a musel jsem si pořádně odkašlat.Chvilku poté co jsme se dozvěděli o pádu ISR ze schůze VRVV odešel Tuchačevský, aby šel provést všechny rozkazy o vojenské industrializaci a ostatní rozhodnutí, tedy postupné varování a uvědomění obyvatelstva o rozsáhlém nebezpečí, které se pak rozvine, až do systému totální mobilizace a nasazení obyvatelstva pro obranu vlasti.Proto jsme vydali „Provolání k občanům federace“.To se mělo stát prvním oficiálním a otevřeným varováním o nadcházející kontrarevoluční imperialistické agresivní válce proti Sovětské Federaci.

„Provolání k občanům Sovětské Federace.
My, členové Všesvazového Revolučního Vojenského Výboru máme smutnou povinnost varovat občanky a občany, soudružky a soudruhy, naší Sovětské Federace o přímém a urgentním nebezpečí ze strany západu.Západ proti nám mobilizuje všechna svá elitní vojska a chystá se vtrhnout do Federace, aby zasadil Revoluci smrtící úder a nastolil diktaturu kontrarevoluce!
Občané a občanky Sovětské Federace.Vyzýváme vás, vše dejte pro frontu, vše dejte pro vlast!Začněte budovat opevnění, barikády, zvyšte vojenskou a průmyslovou produkci, vše se bude v těchto extrémně krušných časech hodit, začněte si shromažďovat jídlo, nevyvolávejte paniku, vojsko vám bude rozdávat příděly jídla.Pečlivě si je doma hlídejte.Ozbrojte se na obranu sebe a Revoluce, vojáci všem obyvatelům nad 18 let vydají jednu pistoli a 2 zásobníky.Pokud vstoupíte do milice, domobrany či přímo vojska dostanete samozřejmě další zbraně…
Aby Federace přežila je nutné přijmout to co by se dalo nazvat tvrdými opatřeními:
1.Zákaz svobody tisku.
2.Zákaz shromažďování.
3.Zákaz stávek.
4.Přechodný zákaz opozičních stran a hnutí, až do odvolání.
4.Zákaz vycházení ven po 22.hodině.
5.Zákaz osvětlení(zatemnění) po 21.hodině(také kvůli šetření energií).
O více informacích vás bude vlád informovat.
Všesvazoví Revoluční Vojenský Výbor, maršál Ivanov.“

6.března, 1995, Tuchačevského Válečná Akademie, 10:00.
Kolem 10.hodiny ranní jsem dorazil do Tuchačevského Válečné Akademie, abych se poradil s řediteli TAV a Frunzeho Vojenské Akademie o vystudovaných důstojnících a poddůstojnících.
Bylo nutné dostat hned nejlepší důstojníky a poddůstojníky jak do zázemí na vojenské štáby, tak k bojovým jednotkám blízko brzy vzniknuvší fronty.
Ředitelem Frunzeho Vojenské Akademie byl generál a politický pracovník sovětské armády, Michajil Záporožec.Ředitelem Tuchačevského Válečné Akademie, byl generál a šéf Politického úřadu Rudé armády, Dimitrij Nikolajevič Sacharov.
Cestou jsem si ještě pročítal britské noviny Times.

„Požár sovětské revoluce v Evropě!
Poté co americká armáda a NATO zaútočili bez jakékoliv záminky na federální vojenskou základnu sovětské armády na Islandu a zničili Islandskou Sovětskou Socialistickou Republiku, propukli ve většině velkých měst západní Evropy rozsáhlé generální stávky a nepokoje.
Mladí radikálové v Berlíně a Londýně vypálili americké ambasády.Početný dav demonstrantů z celé Evropy zaútočí na velitelství NATO v Belgii, ale palba ostrými náboji žoldáků a vojáků NATO zahnala aktivisty na ústup…přesto byla značná část majetku velitelství NATO poměrně dost poškozen…“
Dál jsem už nečetl, protože můj džíp dorazil k TAV.
Odhodil jsem noviny a vylezl ven.V tu chvíli jsem dostal SMSku.
„AHOJ MILÁČKU.ZÍTRA JE SVATBA.PŘIPRAV SI SVĚDKA.VŠE JE OBSTARÁNO.S LÁSKOU, TERINKA…“bylo v SMSce a já se usmál.
TAV byl komplex několika velkých budov doplněných o vojenské tréninkové cvičiště.Před hlavní budovou byla socha maršála Tuchačevského v nadživotní velikost a po jeho boku byli v nadživotní velikosti sochy vojáka a důstojníka se zbraněmi v rukou.Tuchačevský stál a upřeně hleděl na daleký horizont salutujíce pravou rukou.U soch stáli ozbrojené stráži a poblíž soch bylo několik tanků T72 v řadě vedle sebe a kolem zevlovali tankové posádky.
Ze sousední budovy kasáren vycházelo 15 vojáků a vojaček ve výcviku ještě beze zbraně doprovázeni nastávajícím důstojníkem.Bylo to menší cvičení.

Po pár krocích jsem spatřil generály Záporožce a Sacharova.
Měli na sobě klasické sovětské generálské uniformy, u Sacharova doplněné rudou páskou na ruce značící zařazení jako člena Politického komisariátu ozbrojených sil.Hlavní agitační a politicky organizační úřad sovětských vojsk.
Záporožec byl středně vysoký, měl takovou průměrnou postavu, trochu prořídlé šedivé vlasy a modré oči.Jeden z oněch „starých sovětských generálů“ a velice zkušený důstojník, jež spoluřídil obranu Bělehradu, organizoval zařazení pobaltských armád do federálního vojska a později velice kvalitně reformoval obrněná vojska, pro útok na Ukrajinu.
Naproti tomu, Sacharov byl vyšší muž, již plešatý, ovšem nikoliv věkem, se zelenýma očima, byl spíše hubený, ale vnitřně dost silný.Patřil k mladší generaci důstojníků, bylo mu teprve 42 let, na rozdíl od 55letého Záporožce.
„Soudruzi, jsem rád, že se můžeme setkat…“řekl jsem a podali jsme si ruce.Kývnul jsem na příslušníka Vládní gardy jež mě doprovázel.
„Soudruhu poručíku, jeďte si zatím někam něco sníst, pak vám zavolám, abyste pro mě dojel…“řekl jsem a zasalutoval.
„Ano, soudruhu maršále…“řekl poručík a opětoval vojenský pozdrav.

10:07.
Vstoupili jsme do hlavní chodby TVA.Nikdo nikde, kromě ozbrojených stráží.
„1.Třídy právě píší po sobě testy nejprve z historie ruské carské, pak ruské sovětské, německé nacistické a americké armády.Druhé třídy studují válečné umění…“řekl Záporožec, ale já ho přerušil.
„Soudruhu generále.Válečné umění?Co je to?“zeptal jsem se tušíce neblahé…
„Obrazy, spisovatele a poezie zabývající se válkou…“odpověděl Záporožec a s Sacharovem spatřili, že vypadám dost nepříčetně.
„Soudruhu generále.Naše země je na pokraji války a ač máme kvalitní důstojníky máme jich značný nedostatek a vy maříte naši snahu nějakým tak zbytečným předmětem jako je válečné umění.Na můj přímí rozkaz ruším tento studijní obor a na místo něho prodlužte výcvik se zbraněmi a municí.Důstojník nemůže sedět jen na zadku na štábu…musí umět bojovat…co ostatní třídy…“
„Třetí třídy jsou venku na vojenském cvičišti a trénují se zbraněmi a čtvrté třídy studují taktiku amerického útoku na Island, Somálsko a Srbsko v průběhu Jugoslávské občanské války…jinak vedle máme oddělená studijní střediska pro tankisty a piloty, tankistické a letecké důstojníky…a dalších 10 ročníků této sekce komplexu má různé přípravné práce…“dodal Záporožec a já se trochu zklidnil.
Došli jsme ke třídě, kde se studovalo válečné umění.Záporožec vešel dovnitř a oznámil studujícím, že jdou místo toho na vojenský výcvik.Ozvalo se tleskání a jásot…nedivím se…
Pak jsem začali procházet velkou chodbou v níž na zdech byli osobnosti sovětské armády, maršálové a generálové a na konci chodby byli dveře do kanceláře ředitele a vedle nich soška hlavy maršála Tuchačevského na podstavci.Tuchačevského vojenské teorie Hloubkových Operací a tankových vojenských reforem byli doceněny teprve nyní i on jako osobnost byl teprve v nynějších dnech oceněn…
Vešli jsme do kanceláře generála Záporožce.
Byla bohatě vybavená, byl tam i dost moderní počítač s internetovým připojením na masivním dřevěném stolu uprostřed místnosti, u zdi byla vitrína s replikami sovětských tanků, linoleum, na konci místnosti okno směřující do prostoru kasáren a na zdech byli portréty Lenina, Tuchačevského, Gamarnika(Nejvyšší předseda Politického úřadu Rudé armády ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století…) a Žukova.
Posadili jsme se na dřevěné židle před stolem a Záporožec se posadil za stůl na otáčecí koženou židli.
„Takže soudruhu maršále.Co je tedy bod tohoto jednání?Tedy respektive nějak přesněji bod tohoto jednán?“zeptal se Záporožec.
„Jsem tu, protože máme sice dobré důstojníky, ale máme jich málo…“odpověděl jsem.
„Soudruhu maršále, podle informací jež mám k dispozici máme 16 000 důstojníků…což je poměrně dost…“namítl Záporožec.
„Zaprvé.Máte špatná data.Máme 5 000.Bljucherovi ruplo v bedně a mimo důstojníků zabitých při puči nechal zlikvidovat ještě 10 000 dalších jako údajnou čistku.A zadruhé, i tak je to málo.Rudá armáda měla v roce 1937 při velikosti 2 miliónů vojáků téměř 150 000 důstojníků, generálů, maršálů, admirálů, velitelů armádních sborů atd., my při velikosti 5 miliónové armády máme 5 000 důstojníků.Soudruzi, to je 1 důstojník na 1 000 vojáků.Nejvyšší možná hranice by byla 1 důstojník na 150 vojáků.Žádám, abyste do 15.března dokončili výcvik, závěrečné zkoušky a na bojové základny vyslali 12 000 svých nejlepších studentů zde z Válečné akademie maršála Tuchačevského a 10 000 z Frunzeho vojenské akademie.Tím snížíme poměr na 1 důstojník na 185 vojáků.Plus mínus nějaký zbytek.Vyberte ty nejlepší z nejlepší.Vím, že vaše Válečná akademie má nyní 29 000 studentů a vaše Vojenská akademie má kolem 25 000 studentů…“řekl jsem a generálové přikývli.
„Ale soudruhu maršále.Přeci jen.I když se to povede značná část těchto nových důstojníků bude velice nezkušená a někteří ani nebudou připraveni.Dáváte nám ani ne deset dní…za tu dobu je nedokážeme vycvičit…“namítl Sacharov.
„Všechno jde, když se chce!Když jsem nastupoval na místo ministra obrany tehdy ještě samostatné Běloruské Sovětské Republiky, západní reakční analytici prohlašovali, že se běloruské vojsko zhroutí do několika týdnů.Za pár měsíců jsme dobyli severní Ukrajinu a ubránili Srbsko a za pár let jsme vítězně dobyli de facto celou Ukrajinu a sjednotili národy východní Evropy do boje proti imperialismu!A taky říkali, že se východoevropské armády nikdy nesjednotí a nevytvoří blok proti západu…ale když se chce tak všechno jde…“vyštěkl jsem, až se generálové lekli.
„Soudruhu maršále.I kdybychom se přetrhli a rozdělili na třetiny, budeme schopni do 15.března připravit maximálně 3 vašeho požadavku…“oznámil generál Záporožec.Začal jsem se smiřovat s onou neschopností.

Kolem 15.hodiny skončilo naše jednání a já se vydal na vrchní velitelství v Minsku.Cestou jsem dostal SMSku:“AHOJ, MÁM ÚŽASNOU ZPRÁVU.PŘIJEĎ NA GENERÁLNÍ ŠTÁB.MUSÍŠ NĚCO VIDĚT.TUCHAČEVSKY…“

Generální štáb, 15:20, Minsk.
Dorazil jsem ke generálnímu štábu a vystoupil z auta.Hned ke mně přiběhl Tuchačevský.
„Co se děje?“zeptal jsem se.
„Soudruhu maršále.Rozvědka hlásí, že Američani chtějí začít druhou fázi ofenzivy proti kavkazským sovětským republikám již za tři dny…co budeme dělat?“zeptal se Tuchačevský.
„Jaká je situace v Kavkazské Sovětské Federativní Republice?Kolik tam máme vojsk a co proti nám stojí?“zeptal jsem se.
„Máme tam 500 000 vojáků s těžkou technikou a zbraněmi i leteckým vojskem a půjde tam proti nám pravděpodobně 100 000 vojáků turecké armády, 75 000 vojáků Saudsko Arabské armády a 400 000 vojáků americké armády ustanovených v Jordánsku…a izraelské vojsko o síle cca.150 000 mužů vpadne do Kavkazu…“oznámil mi další špatnou zprávu Tuchačevský.
„Jsme schopni je zastavit?“tázal jsem se.
„Pokud tam vyšleme celou volgogradskou 75.Údernou Divizi se sílou 290 000 mužů, techniky a letectva…pak snad…ano…“
„Dobře.Spoléhám na váš zdraví úsudek, soudruhu.Vyšlete tam tu divizi…“řekl jsem.
„Ano, soudruhu maršále…“řekl Tuchačevský.

22:00, předsvatební noc, Minsk, náš byt.
S Terezou jsme leželi v posteli a já ji hladil po hlavě a líbal.
„Zítra nastane náš velký den…“řekla Terka.
„Terinko…jak to vypadá s tvým výzkumem biologických zbraní?“zeptal jsem se na velice vzrušující a v předsvatební noci důležitou otázku.
Terka se usmála.
„Kvóty, které jsi nám dodal k výrobě byli splněny a dokonce překročeny…“řekla Terinka a já jí pohlédl do nádherných očí.Spatřila neklid v mém pohledu.
„Vladislave, jak je to s tou válkou?Zvládneme to?“zeptala se Terka.
„Nebudu ti lhát.Naše šance jsou vyrovnané.V něčem máme převahu a v něčem ne…nemůžu ti říct jak to dopadne…pouze pokud náš socialistický lid napne všechny síly budeme schopni porazit západní agresory…“odpověděl jsem Terce.

7.březen 1995, den svatby, Minsk, městský úřad, svatební sekce.
11:30.
Stáli jsme konečně v den naší svatby na městském úřadu.Mě za svědka Raskolnikov, Terce jedna její kamarádka z dětství, která také prchla z Česka.
Já měl na sobě slavnostní vojenskou uniformu, Terka klasické svatební šaty.
Stáli jsme tam a trochu se mi třásli ruce.
Já jsem tam měl asi 25 hostů, důstojníci a vojáci různých hodností.Terka asi 20, kamarádky, přátelé a vědci.

„Soudružky a soudruzi.Shromáždili jsme se zde, abychom spojili životy těchto dvou milenců.Maršále a ministře ozbrojených sil, Vladislave Nikolajeviči Ivanove.Berete si zde přítomnou Terezu Janáčková, budete ji ctít a milovat dokud vás smrt nerozdělí?“zeptal se matrikář.
„Ano…“odpověděl jsem a díval se Terce do očí.
„A vy, doktorko Terezo Janáčková.Berete si zde přítomného maršála a ministra ozbrojených sil Vladislava Nikolajeviče Ivanova, budete jej ctít a milovat dokud vás smrt nerozdělí?“zeptal se znova tentokrát Terky matrikář.
„Z moci mě svěřené sovětským státem, vás prohlašuji za muže a ženu…“dodal na závěr matrikář, já nasadil Tereze prstýnek, ona pak mě a políbili jsme se.
Začali jsme oslavovat.
Zároveň jsme přemýšleli, kdy budeme mít svatební cestu a kam.Dohodli jsme se, že zajedeme do Petrohradu, prohlédnout si všechny ty překrásné památky.Ale nebylo moc času, vzhledem k nadcházející válce…

„Válka na spadnutí!
Včera v 10:00, se podle námi získaných zpráv do Polska a Česka přesunulo 12 divizí vojsk NATO.Zároveň ve stejnou dobu definitivně americká vojenská intervence porazila Italskou Socialistickou Republiku v Římě a přepadla Italskou Sovětskou Republiku, na severovýchodě těsně předtím než vstoupila do Federace.
Souběžně s tím všechny divize Bundeswehru obsazují Českou republiku za souhlasu české vlády.Čeští občané se bouří a probíhají nepokoje proti okupačním vojskům.Odpor je tvrdě potlačován státem i okupanty.
Podobné manévry se dějí i na území Federace.Podle vnitřních zdrojů se dnes kolem večera uskuteční rozsáhlé přesuny tankových vojsk, neví se, ale kde a kdy…půjde ovšem pravděpodobně o tanková vojska maršála Wawilovského, bývalého polského generála, nyní jednoho z předních a nejlepších tankových stratégů a taktiků.
Další ze signálů nadcházející války je totální mobilizace a zavedení Válečného Komunismu ve Federaci.Všichni důstojníci včetně teprve sotva dostudovaných důstojníků byli povoláni k jednotkám.Lid vytváří ozbrojenou domobranu s názvem Národní Lidová Armáda…o dalším průběhu nadcházející války vás budeme později informovat.
Vlastimil Pešek, Národní hlas lidu Rumunské Sovětské Republiky.“

Naše noc byla plná vášně a lásky.
Stejně tak, ale ze mě bylo téměř cítit jak sálá strach a napětí z brzkého úderu amerických a jiných agresorů na naši socialistickou federaci.
12.března 1995, 11:00, Minsk, generální štáb.
2.Porada Všesvazového Revolučního Vojenského Výboru.

U velkého konferenčního stolu zase zasedla naše porada.
Byla to již druhá porada…první se konala krátce po Lukašenkově puči a dohodli se na ní částečné reformy zásobování atp.
Nynější porada měla několik bodů jednání:
1.Kavkazská bitva.
2.Vyhodnocení totální mobilizace.
3.Závěrečné obranné kroky.
„Soudruzi…“začal již generál Tuchačevský.
„…Bitva na Kavkaze dopadla pro nás neslavně.Ubránili jsme sice Kavkaz, ale šlo o pyrrhovské vítězství.Ztratili jsme 80% jednotek, agresoři ztratili přibližně 50%.To vše díky špatnému zásobování, podcenění zpráv rozvědky o nebezpečí pro kavkazský front a špatné morálce důstojnictva, které se zaleklo technologicky vyspělejšího protivníky, ač všichni víme, že technologie není vše…ztratili jsme celkem 400 000 vojáků, nepřítel kolem 362 000…ztráty obrněných vojsk nebyli pořádně zaznamenány.Doporučuji, aby byl vrchní velitel kavkazského frontu, generál Kameněv degradován…“
„Soudruhu Tuchačevský a kromě prohry na Kavkaze máte nějaký pádný důvod pro degradaci generála Kameněva?“tázal se maršál Bljucher.
„Prohra na Kavkaze je jeho přímou chybou.Když americká armáda zaútočila na Baku, generál Kameněv z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu usoudil, že rozsáhlá ropná ložiska Ázerbájdžánské Sovětské Republiky nejsou tak důležitá jako podřadný průmyslový přístav Poti v Gruzii a svévolně odebral ázerbájdžánským důstojníkům 15 000 mužů a 100 tanků nebo obrněných vozů.Díky nedostatku obrany, Američané pronikli do Baku, ukradli část ropných zásob a část rafinerií stihli před svým ústupem vyhodit do vzduchu.Přišli jsme o 42% zásob ropy na Kavkaze a produkce ropy se snížila o 70%.Jediný úspěch, kterého jsme v bitvě o Kavkaz dosáhli bylo obsazení krajů Artvin, Ardahan, Kars a Igdir z nichž jsme následně udělali Tureckou Sovětskou Republiku.A to musím ocenit plukovník Ekkurtiho, který porušil rozkazy Kameněva a vpadl do Turecka.Turci ustoupili a byla vytvořena Turecká Federální Armáda pod naší správou s asi 12 000 vojáky.Kameněv zoral na co sáhl na kavkazské frontě…“pronesl Tuchačevský.
„Desátník Kameněv bude převelen do uralské oblasti k nějakému z místních pluků…“řekl jsem.
„Děkuji, soudruhu maršále…“odvětil Tuchačevský.
„Došlo při bojích na Kavkaze ještě k nějakým větším úspěchům či prohrám?“zeptal jsem se.
„Větší úspěch bylo to, že jsme raketovým útokem balistickými střelami typu Scud-C vymazali z povrchu Země vrchní velitelství amerických sil v Iráku, nacházející se v Kurdistánu.Tím získali naši soudruzi z Kurdistánského Dělnického Svazu více možností boje a rozšířili své ozbrojené aktivity.Větší prohra byl americký letecký útok na Sital-Čajskou leteckou vojenskou základnu v severní Ázerbájdžánské Sovětské Republice.Ztratili jsme tam pětinu leteckých sil kavkazského vojenského okruhu…“odpověděl Tuchačevský.
„Obranu na Kavkaze bych zase pod tíhou těchto informací nehodnotil jako pyrrhický úspěch…respektive pseudo-úspěch…“řekl Raskolnikov.
„Například naše revoluční vojenské námořnictvo odvedlo obrovskou práci při obraně Kavkazu.Válečné křižníky Potěmkin a Uljanovsk ostřelovali Baku, když bylo v rukou Američanů a způsobili americkým jednotkám v Baku značné ztráty.Zvláště pak při ústupu amerických jednotek…“dodal Raskolnikov pyšně na svoji flotilu.
„Dobrá, soudruzi.Končím bod situace na Kavkaze a přecházíme k bodu o totální mobilizaci…“řekl Bljucher a všichni jsme souhlasili.
„Takže, soudruhu Romanove.Můžete nám sdělit statistické informace, jak to vypadá s vojenskou produkcí?“tázal jsem se.
„No, pokud byla obrana Kavkazu neúspěchem, tak totální mobilizace by se dala nazvat totálním úspěchem!Pár příkladů ze zbrojovek.V rámci výroby munice do samopalů typu kalašnikov se vyrobilo o 1 500 000 nábojů více než byl stanovený limit do 15.března.A to je dnes teprve 12.března.Stanovená kvóta 25 000 nábojů pro tankové vojsko byla překročena a bylo vyrobeno již 100 000 nábojů pro tankisty a kolem 4 000 000 nábojů pro kulomety do tanků.Do 15.března mělo být postaveno 1 500 tanků.Již bylo postaveno 2 200 tanků.Helikoptér mělo být vyrobeno 900 a již jich je plně připraveno a vyzbrojeno 1 700.Bojových stíhaček mělo být vyrobeno 400 a už jich je na letištích 1 000, takže je pomalu nemáme kam dávat, nemluvě o bombardérech, kterých se mělo postavit 150 a je jich teď kolem 700.Válečných křižníků mělo být postaveno 10 a je jich 25…raketových křižníků 20 a už jich je 50 atd..Dohromady, kdybychom měli sečíst všechny náboje do všech druhů palných zbraní, tanků, letadel, helikoptér a bombardérů bylo od 5.března do 12.března vyrobeno 1 600 000 000 nábojů, oproti původně odhadovaným 400 000 000…“oznámil nám Romanov.
„Jak je to vůbec možné?“zeptal se Juan Chi.
„Od 5.března začali dělníci z vlastního podnětu pracovat 14-16 hodin denně bez nároku na peníze za přesčas a naopak, tyto peníze posílali na nákupy surovin pro zbraně a munici…totální mobilizace…prostě…“odpověděl Romanov.
„Skvěle.Máme zbraně, máme munici a co vojsko?“zeptal jsem se po chvilce.
„Od 5.března do dneška vstoupilo do armády 1 000 000 dobrovolníků.Dalších 1 200 000 lidí se vycvičilo a vyzbrojilo pro založení domobrany Národní Lidové Armády.Podařilo se narychlo vycvičit 20 000 důstojníků oproti vámi původně požadovaným přibližně 10 000…dobrovolníci byli již elitně vycvičeni a vysláni na fronty.Od 5.března 90 000 ženistů budovalo barikády, zátarasy a obranu podél celé západní linie a pro jistotu, aby nedošlo k nějakému zákeřnému útoku i na Urale.Také se podařilo vytvořit elitní obrannou linii ve Finské Sovětské Republice a obnovili jsme kavkazskou oblast…“
„Kolik máme obyvatel a kolik máme dohromady vojáků?“zeptal jsem se zamyšleně.
„Obyvatel máme přibližně 170 miliónů a vojáků máme 6 200 000…tj. přibližně 1 voják na 27 civilistů…celkem dobré.Na západě žije přibližně 500 miliónů lidí a mají kolem 5 900 000 vojáků.Takže 1 voják na 84 civilistů.Ale to samozřejmě nelze porovnávat…“odpověděl Romanov.
„Soudruhu Raskolnikove.Jak to vypadá s vaší rudou baltskou, černomořskou a kaspickou flotilou?“tázal jsem se pak admirála.
„Baltská flotila byla posílena díky totální mobilizaci a s novými kvalitně vycvičenými finskými a norskými námořníky jsme schopni již vzdorovat elitní švédské královské flotile.O Černé moře a Středozemní moře bych se nijak moc nebál.NATO nemá kvalitní válečnou flotilu a řecké i ukrajinské pobřežní dělostřelectvo už při přesunu napáchají na flotile NATO těžké škody.V Aspiku nehrozí žádné nebezpečí.Ale ti Švédi mě stále zneklidňují.Když NATO zaútočilo na Island, švédská válečná flotila rozdrtila celou naši elitní 75.Válečnou Revoluční Flotilu.Přišli jsme o 10 těžkých křižníků a 15 raketových křižníků, nemluvě o mnoha torpédoborcích a i několika jaderných ponorkách…“řekl zamyšleně Raskolnikov.
„Osobně budu velet celé naší 1.Námořní Armádě, jak jsem pojmenoval sjednocené námořní flotily Baltu.Dohromady jsme shromáždili 7 válečných flotil a sjednotili je v tuto, tzv.1.Námořní Armádu, která povede boj proti Švédům…“dodal po chvilce Raskolnikov.

Mezitím…
Ďábelské ostrovy, pobřeží u Francouzské Guayany, jižní Amerika.
V již trávou a džunglí zarůstající hlavní kanceláři starého francouzského hrůzného vězeňského komplexu seděl Yair Klein a přemýšlel o chystané invazi.Měl velet vojskům, která se vylodí v Albánii a zaútočí na balkánské divize Federální armády.Cílem jeho vojska bude přetnout přes Albánii, Makedonii a severní Řecko, zbytek Řecka od pomoci a vydat ho na pospas tureckým armádám.
Yair Klein byl velice dobrý, ostřílený, ale také brutální a krvelačný důstojník.Již byl plešatý, měřil asi metr osmdesát pět, silné a svalnaté postavy a bylo mu kolem 50tky.
Nyní tam stál v uniformě důstojníka izraelské armády a studoval plány operačních map.
Tyto neblaze proslulé Ďábelské ostrovy byli jeho hlavním útočištěm…z nich vyslal rozkaz k vraždě Olgy, respektive mě, z nich nechal uplatit Lukašenka a přimět ho ke kontrarevolučnímu puči, z nich vytvořit elitní strategický štáb pro koordinování válečných operací NATO…pro celou Ofenzivu Svoboda.
„Potřetí k tomu nesmí dojít…“řekl ke svému zástupci, kazašskému žoldákovi Romaňenkovi.
„Nezabili jsme toho parchanta Ivanova, nesvrhli jsme jejich režim…musíme je konečně zničit!“vykřikl Yair a práskl pěstí do stolu.
„Nebojte komandante.Tentokrát je rozdrtíme.Jsme technologicky vyspělejší.Jich je více, ale my máme vyspělejší vybavení…“
„Zaprvé, technologický náskok je jen jeden z mnoha faktorů a zadruhé, my nevíme na jaké úrovni je sovětská vojenská věda a výzkum…“namítl nenávistně Yair a dál studoval operační mapu...