Bezmoc zmařené duše

U starého kostela poblíž hřbitova leží mladá dívka s dlouhými vlasy v černých šatech, má prokousnuté hrdlo a vyříznutý jazyk. Leží na hrobě, po kterém pomalu stékají potůčky její rudé krve, nad ní stojí urostlá postava. vlající havraní vlasy ho bičují do obličeje, odhrnujíce je si zároveň utírá krev z tváře, při přemýšlení nad dalším zmařeným životem odchází temnou uličkou podél kostela...Je úplněk, přesně o půlnoci, neměla to dělat, neměla chodit ven tak sama.
Ale asi jeho žhavý výraz a chtíč po něm ji nedal tam jít a pokusit jeho vášeň zkrotit, bohužel netušila že si tím podepsala rozsudek svoji smrti. Ale třeba ji to za to stálo, kdo ví. Když ta postava, nejspíše muž šel podél toho kostela zastavil se a podíval se na své dlaně,viděl na nich opět cizí krev, jako to je každý večer už několik let. Podlomili se mu kolena a padnul k zemi. Zakrvácenýma rukama projel své havraní vlasy a silou zatnul pěsti a sjížděl pomalu k tváři s velmi silným křikem.
Bolest v srdci byla neutichající, "Proč právě já" říkal si "Proč já musím zabíjet krásné a mladé slečny", mohli by tak dlouho žít, o krásném životě snít a ne teď někde v hrobech hnít.
Proč já?! Proč mi Bůh nadělil takové utrpení, proč mám brát mladým dívkám jejich čisté duše. Komu jsem co udělal a proč musí nést utrpení za mě i jiní? opřel se svýma špinavýma rukama o zeď a pomalu se zvedal. Nasadil si kápi na hlavu a kráčel dál....jen se na chvilku otočil a ještě zahlédl kousek ležícího těla na kraji oka byla vidět slza ve svitu měsíce. Rychle ucukl hlavou k zemi směrem ke své další cestě a šel dál.
Stále však přemýšlel nad tím co je vlastně zač. Nakonec se uchýlil na zbytek noci do knih a hledal alespoň malinký střípek, nebo nějakou zmínku o něčem podobném jako je on..."Nebo jsem snad jediný?" zeptal sem sám sebe a listoval knihami dál. A pak se to ukázalo, našel svůj rodokmen sahající až do 15. století po Kristu...ano bylo to tam...jeho kořeny sahají do samotné Transylvánie. Hrabě Vlad III. Dracula byl jeho přímý příbuzný...
Nemohl tomu uvěřit "Jak je to možné??" pomyslel si "Třeba to není můj rodokmen! musím to ještě jednou pročíst" pomyslel si. Opřel si lokty o starý dřevěný stůl, který už asi ledacos taky pamatoval a doufal v něco co je asi nemožné. Hlavu uložil do svých dlaní a četl si jména lidí, kteří byli zapsáni v celém rodokmenu. Najednou v něm hrklo: "panebože!jméno mého otce!!" zuřivě se rychlými tempy začal nadechovat a všechny papíry shrnul na zem, při čemž se rozletěli po cele místnosti.
Začal se neskutečně vztekat, vzal židli a rozbil ji o stůl. Ve stole se objevila malá díra, zadíval se a uviděl skrytý prostor. Byla tam fotka jeho otce v hrobce Vlada. Vladova mrtvola vypadala jako by zemřel teprve před pár hodinami, ale jak on sám z encyklopedii věděl...nebylo tomu tak, “Vždyť Vlad zemřel v roce 1476” pomyslel si. Když se podíval na fotografii pod lupou uviděl jakýsi kolík tyčící se z Vladova hrudníku. Ano byl to dubový kůl a tehdy mu došlo, že je opravdu z toho rodu, už tedy ví proč musí zabíjet a pít krev mladých panen. Byla to jeho potrava, jeho život a zároveň jeho prokletí. Musel zabíjet pro krev, nikdy se nedokázal zamilovat. Hlad byl silnější...
V hlavě mu znělo tolik otázek, jen neměl nikoho kdy by mu odpověděl. Rozhlédl se kolem sebe, jako by se probudil."Musím jít ven, projit se a nějak si pročistit hlavu". Vzal si svůj starý kožený kabát a zamířil k jednomu blízkému hřbitovu, kde sedává skoro každý večer. Byla stále noc a měsíc mu svítil na cestu. Bylo asi tak pět hodin ráno. Už byl u velké ručně kované brány, staré minimálně jako město samo, ale něco zaslechl, zaslechl zpěv tak krásný, až se v něm probouzeli zvláštní pocity a tak se plížil dál aby zjistil kdo to tam tak krásně zpívá.
A hle, stála tam dívka krásná jako sama půlnoc, zpívala na hrobu své matky, hlas čistý jak čerstvě padly sníh, jako anděl na nebesích a náhle ten krásný pocit byl ještě silnější. Byla to láska? Nebo jak tomu lide říkají? Zamiloval se...Jenže hlad byl ale silný, silnější než kdykoliv před tím. Mozek mu poroučel " zabij a nakrm se" ale samo to chladné srdce, srdce jenž nikdy nepoznalo lásku mu poroučelo opak a tak tam stal ve stínu, aby jej svit měsíce neodhalil a poslouchal...poslouchal ten líbezný, uším milý hlas...
Pomalu se přikrčil k zemi, a pohledl na to božské tělo. Blonďaté až bílé vlasy dlouhé až pod pas, černý korzet s hlubokým výstřihem do kterého zapadal talisman. Pohlédl na její hedvábnou kůži a v tom to nevydržel! Mysl byla silnější než on. Vyběhl takovou rychlostí, že kdyby chtěla ta krásná dívka utéci, je bez šance. Byl tak rychlý že se stačila jen na něj podívat. Skočil na ni a chytl ji pod krkem, ale udělal chybu, podíval se ji do očí, to nikdy před tím neudělal vždy rovnou kousl, v úplňkovém světle byli o to krásnější. Nechápal, ty pocity se začali vracet v mnohonásobném množství srdce z ledu začalo tát. A on stále koukal do jejích očí a místo aby ji zakousl řekl "ty se mě nebojíš?"
Ona odvětila že ne…Zeptal se ji proč.
Řekla mu jen: „Jsi to samé krvelačné stvoření jako já“. A to neměla dělat… Upír se na ni podíval znovu ve svitu ubývajícího úplňku.
Bylo to tu znovu, srdce hřálo a on tehdy poprvé poznal lásku. Dívka mu ukázala pravý smysl života a ne jen zabíjení nevinných…