Stopařka

Když se nad krajinu jež lemovala mezistátní silnici číslo padesát čtyři snášel soumrak, tušil Alfie, že má možná poslední šanci aby zvedl oči a podíval se jak nádherně může na světě být. Nad vrcholky ovocných stromů se proháněly hejna špačků, stejně bezstarostně jako si vítr pohrával s cedulí nad rozpáleným asfaltem. Písmena byla sice již hodně stará ale stále šla přečíst. Marcusova Noclehárna. Nápis jako by přečkal jadernou válku a s obrázkem postele, co vypadala jako nemocniční, působil v dnešní době poněkud komicky. Alfie moc dobře věděl, že na jeho chatu hluboko v lesích severní Montany se do soumraku nedostane, ale zároveň nechtěl moc utrácet za předražené motely přímo u mezistátních dopravních tepen. Není to ironické, stejně zítra plánuje umřít, tak proč šetřit? Celej život šetřil. Jako malý křečkoval čtvrťáky a místo zmrzliny snil, jak si jednou koupí veliký dům s bazénem. Ani v takovém okamžiku jaký prožíval nyní mu však nedošlo, jak se mýlil!

Ještě před půl rokem, vedl Alfie docela normální život tuctového američana. Pracoval jako závozník u firmy spravující silnice. Dokonce ho ta práce i bavila, dokonce se cítil spokojeně. Každý večer přišel domů, kde na něj čekala horká večeře a milující žena. Milující do té chvíle, než mu utekla s idiotským opíkačem párků. Jo, podvedla ho s pinklem z místní restaurace. Ani se nedá říct restaurace, šlo spíš o jakési bistro, kde personál v životě neslyšel o mytí rukou, natož takových věcech jako je kupříkladu síťka na vlasy. To že Alfie pravidelně nacházel ve svém ranním čaji jeho mastné vlasy, by ještě překousl, ale to že mu ten nanicovatý debil píchá ženu nevydýchal. Bohužel pro něj, to nevyřešil zrovna nejšťastnějším způsobem a v jednom z návalů vzteku mu prostřelil svoji čtyřiačtyřicítkou nohu.

Šest měsíců v americkém kriminále člověka naučí pokoře, Alfie si uvědomil svoji chybu a celý půl rok se snažil napravit. Maloval si vzdušné zámky, už viděl jak se po návratu z basy vrátí ke své práci, možná se i přestěhuje o pár kilometrů dál a začne nový život, život kde nebude špinavá cela a plesnivé žrádlo k obědu i večeři. Probuzení do reality bylo ovšem kruté, jakmile má jednou člověk nálepku kriminálníka, jako by měl mor. O slušnou práci už potom nezavadíte a vůbec všecko jde od desíti k pěti. Stejně to bylo i s Alfiem, nemohl se dostat z depresí a nesnesitelná tíha jeho bytí na něj doléhala každým dnem víc a víc. Rozhodl se skončit.

Nakonec se Alfie přeci jenom rozhodl přespat v motelu u Marcuse. Vem čert všechny peníze, už je nebude potřebovat. A navíc se ukázalo, že Marcus je docela fajn chlap. Skoro do půlnoci s ním seděl na recepci u sklenky skotské whisky a povídal mu svůj nešťastný příběh. Marcus byl trpělivý posluchač. Něco jako takový ten vlídný dědeček z televize co umí zázraky. Ovšem Alfie moc dobře věděl, že není v pohádce. Moc dobře věděl co se stane až se slunce ráno vyhoupne na obzor a on vyrazí na svoji starou chatu do lesů a byl pevně odhodlán, nic ho nemohlo zastavit.

Noclehárna u Marcuse byla v kraji poměrně vyhlášená. Ostřílení chlapíci, řidiči kamionů moc dobře věděli, že se jim tu nebude spát zle, avšak Alfie byl zřejmě výjimka, celou noc ho trápily zlé sny. Pořád dokola se mu vraceli obrazy z kriminálu, ty čtyři šedé stěny a ticho. Ticho tak ubíjející, že nešlo vydržet. Za noc se Alfie vzbudil čtyřikrát a pokaždé smáčený studeným potem! Už aby byl konec.

Hned ráno, sotva se slunce začalo zlehka opírat do zaprášených oken Marcusova podniku vyrazil Alfie na svoji poslední cestu. Až ho zaráželo jak má dobrou náladu, skoro mu bylo do zpěvu. Z rádia se valily rytmy Led Zeppelin a jejich milionového songu o schodech do nebe, když se Alfie přistihl jak si pod kdysi udržovaným knírem notuje to jejich nekonečné ooh, it makes me wonder.

Hranice státu Montana překročil ještě před polednem, už věděl, že mu zbývá necelých sto kilometrů a bude na místě. Najednou si však nebyl tak jistý, co kdyby se tu usadil a začal nový život, jenom co se mu taková myšlenka prodrala hlavou spatřil stát asi padesát metrů před sebou u krajnice anděla. Dívku tak krásnou, až se mu zatočila hlava. Stopařky normálně nebral, ale nyní musel udělat výjimku, zcela jistě šlo totiž o boží zásah. Alfie až zalitoval, že o sebe v posledních dnech moc nedbal. Neupravené vousy jej dělaly o pár let starší a neučesané vlasy na vzhledu taky moc nepřidaly. Nicméně stopařku to neodradilo a k Alfiemu si přisedla.

Jmenovala se Elie, ale moc toho nenapovídala, to byla vlastně jediná věc, co se od ní Alfie dozvěděl. Jenom tam holka zaraženě seděla a nepřítomně koukala před sebe. Alfie omámeně pozoroval její, jako uhel černé vlasy. V záři poledního slunce se leskly lako hladina nekonečně hluboké laguny. Alfie byl okouzlen. Něco tak krásného v životě nespatřil. Stále se však držel a pozoroval silnici. Jenom koutkem oka vždycky spatřil, jak si v zrcátku upravuje třeba obočí. Nemohl z ní, stačilo mu se na ni dívat a byl v sedmém nebi, doslova tekl.

Když míjel poslední větší městečko na své trase, uvědomil, si že by ji tu měl vysadit a nechat jí jít. Ať si andílek najde nějaký hezký hotýlek na noc, nebo ať má štěstí a podaří se jí lapit dalšího osamělého jezdce, jakých po státech v kamionech jezdí mraky. Alfie byl v jádru hodnej chlap, říkala to o něm jeho maminka i jeho žena, do té doby než mu tak ublížila. Avšak jsou situace, kdy i ta nejmenší jiskřička zažehne požár. Když si Elie ladným pohybem zastrkávala neposlušný pramínek vlasů za ucho, netušila, že se právě škrtá tou pomyslnou sirkou, jež v Alfiem odstartuje zvířecí touhu a za sebou nechá jenom popel - a nebo tušila?

Jak minuli poslední dům v městečku, měl už Alfie jasno. Nemá co ztratit. Nenápadným pohybem stiskl tlačítko automatického zamknutí dveří a koutkem oka mrknul na stále klidně sedící Elie na sedadle spolujezdce. Zřejmě nic nepostřehla. Stále koukala před sebe a mlčela. Dokonce mlčela, i když Alfie odbočil na rozbitou cestu jež vedla právě k jeho chatě. Chatě, která stála na samotě v pohádkové krajině u menšího jezera. Bylo divné, že stále nic neříká. Již dávno odbočili z mezistátní silnice a ta holka tam stále seděla jako by nic. Najednou si byl Alfie poněkud nejistý, nevěděl jak dál. Zastavil přímo před chatou a pod sedadlem nahmátl připravenou čtyřiačtyřicítku, jež s sebou vozil vždy, když čekal nějaké komplikace. Teď už konečně muselo té roztomilé holčice dojít, oč tu běží. Alfie na ni zamířil přesně v okamžiku kdy na něj otočila hlavu.

Jak se lekl, když zjistil, že na něj z očí té kouzelné bytosti nekoukají prosby, ale krutost a hrůza. Tak ostrý pohled Alfie nikdy neviděl, ani neměl potuchy, že je ho někdo schopný. Cítil, jak se mu sevřelo srdce strachem. Nedokázal si vysvětlit co se děje, nechtěl ji zabít, ale neunesl ten její zlý pohled. Naštěstí si před zmáčknutím spouště uvědomil, že existuje více než jedno řešení.

Když praštil Elie pistolí přímo do čela v mžiku oči zavřela a bezvládně se sesunula Alfiemu na klín. Na nic nečekal a odtáhl jí do chaty. Nevybíravě s ní mrskl přímo na předložku z medvědí kůže před krbem a sundal jí kalhoty. Elie byla zřejmě stále v bezvědomí, když ji Alfie znásilňoval. Choval se jako zvíře, věděl, že stejně do večera zemře, nehodlá tu setrvávat déle než bude nutné.

Když bylo po všem, zjistil Alfie že jí zřejmě zranil. Z úst jí vytékal uzounký pramínek krve, jež se líně vsakoval do medvědí předložky na zemi. Co teď? Cesta k lékaři je vyloučená, nehodlá trávit další léta v kriminále. Řešení se mu naskytlo samo. Opasek jež si před chvílí chvatně sundával posloužil dobře. Omotal jej Elie kolem krku a nemilosrdně utáhl. Ta holka snad ani neměla pud sebezáchovy, na malou chvíli zase otevřela ty oči plné děsu, ale tentokrát byl si byl Alfie jistý. Ani jednou sebou neškubla, jenom trošku zmodrala a z pusy jí vytekla další dávka tmavě rudé krve. Potom, když jí naposledy klesnul hrudník, pěkně pomalu ty oči zase zavřela.

Stará loďka s nápisem Lisa na zádi byla ukotvena přesně tam, kde ji Alfie nechal naposledy. Nic se tu nezměnilo, jezero bylo stále průzračně modré jako před lety. Akorát nyní byla celá atmosféra jakási pochmurná. Když s vypětím všech sil Alfie dovesloval doprostřed, s námahou překulil bezvládné tělo do studené vody a sledoval jak obtěžkáno kameny klesá ke dnu. Už už skoro nebylo vidět, když se Alfiemu jakoby zdálo, že ta ženská zase otevřela oči.

Už se pozvolna stmívalo, na plynovém sporáku si Alfie vařil svoji poslední kávu a pomalu se loučil se životem. V krbu plápolal oheň, jež byl neustále přikrmován starými fotografiemi Alfieho první ženy. Ani nevěděl, proč to dělá, takhle se trápit těsně před koncem, už na to neměl nervy. Pomalým pohybem sáhl po naleštěném koltu a odjistil spoušť. Když si vkládal hlaveň do úst, čekal, že mu proběhne život před očima. Nic se nestalo, asi to bude jenom pověra. Pomalu odpočítaval od desítky k nule. Ke startu, k cíli! U čtyřky ho vyděsila rána. Jakoby někdo hodil obrovský kámen do vody, přímo vedle chaty. Roztřeseným pohybem odložil zbraň zpět na stůl a šel k oknu zkontrolovat situaci.

Svit měsíce dobře ozařoval celý břeh u verandy, avšak nic zvláštního Alfie neviděl. Netušil odkud se zvuk vzal. Tu si však všiml podezřelých vlnek, jež právě dorazili ke břehu. Asi o deset metrů dál spatřil Alfie něco strašného. Doposud klidnou hladinu prořízla čísi ruka deroucí se z hlubin. Jenom na okamžik, potom zase zmizela. Alfie nevěřícně koukal do místo kde ji spatřil. Mohla to být ryba, bylo to dost daleko a navíc je jezero hodně hluboké. V dalším okamžiku se však těsně u kraje vzpřímila celá postava. Alfie netušil, jak se něco mohlo tak rychle dostat ke břehu, ale jakmile spatřil podivnou osobu pochopil. Bílé oblečení bylo potrhané a mokré. Ty černé vlasy již dávno ztratily lesk jakým se ještě ráno mohly pyšnit, ale ten pohled plný děsu zůstal. Elie stála na břehu a upřeně hleděla Alfiemu do obličeje jež strnul hrůzou. Pomalým krokem se vydala směrem k němu, z úst jí vytékala téměř černá krev a razila si cestu potrhanými šaty až na zem. Z očních důlků již nehleděly ty vlídné oči, co ráno Alfieho uhranuly u silnice, ale dvě černé nepřirozeně malé panenky na pozadí mléčného bělma. Skoro za sebou nenechávala stopy, jako by se pomalu vznášela, jediné co prozrazovalo její pohyb byly chuchvalce sražené krve co dopadaly na zabahněnou zem.

Alfie ochromen hrůzou nemotorně klopýtal zpět ke krbu, než nahmatal svoji zbraň. To už měla Elie otevřené dveře a stála pár metrů od něj. Plápolavé světlo krbu ještě podtrhovalo její hrůzostrašný zjev. Ruce i nohy měla poškrábané, avšak pořád stála pevně a odhodlaně. Když otevřela ústa spatřil Alfie dva vystouplé špičáky a dlouhý jazyk, jímž by si byla schopna olíznout i čelo. Pohled na něco takového byl moc i pro ostříleného frajera. Zatímco se s poslední špetkou odvahy snažil udržet hlaveň své zbraně ve vodorovné poloze, udělala Elie dalších pár kroků směrem k němu. Nebyla dál než dva metry. Zcela jasně Alfie cítil, že si jde pro něho. Ty její hrůzou naplněné oči jej sledovali po celou dobu. Dlouhým černým jazykem si Elie přejela po spodním rtu a pak jako by se usmála. Alfie se bál jako nikdy v životě. Nevěděl, co to má všechno znamenat, nebyl schopen racionálně uvažovat. Z posledních zbytků zdravého rozumu natáhl kohoutek jeho stříbrné čtyřiačtyřicítky a vystřelil. A potom znovu, několikrát, než vyprázdnil všechny náboje. Elie se ani nepohla. Nebyla zraněná, avšak z otevřených ran na hrudníku jí začala líně kanout černá sražená krev. Alfie netušil, že se připravil o bezbolestnou smrt jež měl tak dlouho naplánovanou. Teď tu seděl na zemi tváří v tvář démonu hrůzy a řval jak malé děcko. Když se Elie přiblížila až k němu odvrátil tvář, nemohl se na ni déle dívat, tušil že by zemřel strachy. Najednou ucítil nad ramenem ledový dech, dech smrti, jenž patřil Elie. Promodralou prackou jej chytila za vlasy a otočila si jeho obličej proti svému. Pohled na široce rozevřená ústa z nichž se valila černá krev na všechny strany už Alfieho srdce nevydrželo. Možná byl infarkt vysvobození, možná záměr. Poslední věcí co Alfie spatřil byla mrtvolná tvář té holky jíž ráno zastavil. Stála nad ním a podivně zlověstně se usmála. Potom se možná zakousla do jeho krku, ale to už si Alfie nepamatuje.

_______________________________________________________
Ráno jel Frank jako obvykle s nákladem dřeva přes Montanu do Kanady, u krajnice spatřil nádhernou černovlasou stopařku se zasněným pohledem. Nezastavil však, letmo koukl na svoje zápěstí kde nosil náramek od své milované ženy a pod vousy se usmál. Byl spokojený, netušil že si možná zachránil život, i když kdoví jak to bylo. Raději sešlápl plynový pedál a zesílil tu o těch schodech do nebe. Ooh, it makes me wonder.