Sen

Venku se již setmělo a na blízkých věžních hodinách odbíjela osmá hodina večerní. Obloha se rychle zatáhla, až zmizely zářivé hvězdy, a spustil se chladivý déšť. Tou průtrží mračen rychlým krokem chvátala mladá dívka. V ruce si nesla zářivě barevné desky, které se snažila uchránit od deště, ale několik kapek si je našlo. Běžela uličkami ozářenými jen lampami a snažila se ukrýt pod nějakou střechou, ale marně. Náhle se jí rozzářily oči, když spatřila svůj vytoužený cíl. Dům s několika rozsvícenými okny byl pro ni v tom počasí jako sen. Přiběhla ke dveřím a začala lovit klíče po kapsách. Když je konečně našla, vytáhla je z kapsy a než se mohla pokusit najít správný klíč, vypadly jí z ruky. Zaklela, sebrala je ze špinavé podlahy a konečně jimi otočila v zámku. Vklouzla dovnitř, rozsvítila si a vlezla do výtahu, kde zmáčkla tlačítko pro čtvrté patro. Výtah se pomalinku rozjel a za pár minut se již s mírným cuknutím zastavil. Vystoupila z něj a zamířila přímo ke dveřím svého bytu. Odemkla si a ihned si rozsvítila. Vešla do úzké chodbičky s několika páry bot a s kabáty po stěnách. Zula se, odložila si a chtěla jít dál do bytu, když v tom zakopla o své boty. Pád ustála a naštvaně do škodících bot kopla, až skončily na druhé straně chodby.
„Konečně jsem už doma. Dám si sprchu, něco pojím a půjdu spát.“ řekla nahlas a v prázdném bytě se její hlas skoro nesl jako ozvěna.
Pomalu se svlékla a vlezla si do teplé sprchy. Teplá voda byla pro její prokřehlé tělo požehnáním. Užívala si ji několik minut, až nakonec vylezla s varhánky na bříškách prstů. Osušila se a oblékla si voňavou noční košili, ve které si došla pro sendvič do kuchyně. Jakmile ho dojedla, odešla do své ložnice, kde padla na postel. Zavrtala se do peřiny a za malou chvilku se odebrala do říše snů.

Otevřela oči. Několikrát zamrkala, než zaostřila a mohla se podívat, kde se nachází. Stála na rozkvetlé louce, nad ní svítilo slunce příjemně hřející na kůži. Chvíli tak stála a vychutnávala si ten pocit, kdy jí šimrají na tváři paprsky letního slunce. Kolem sebe slyšela zpívat ptáky, viděla poletovat motýly z květu na květ, kde se hádali s včelami, kdo na té květině bude první. Slyšela šplouchání rybníku, kde se na čistě modré hladině vyhřívaly ryby. Jen tak tam stála a hřála se ve slunečních paprscích s radostí z krásné přírody. Náhle poznala, kde je. Byla u letní chalupy, kam jezdila s rodiči na prázdniny k babičce. Vždyť teprve teď spatřila starší dům s pruhovanou fasádou, doškovou střechou a komínem, ze kterého se kdysi linul kouř. Některá okna byla otevřená a nikde nebyla ani stopa po několikanásobném vykradení, naopak chaloupka vypadala lépe, než jak ji kdysi znala. Dokonce tu byly i záhonky plné jahod, mrkve, cibule a ředkviček, které s oblibou pěstovala babička, když ještě mohla klečet a plít.
Rozeběhla se k ní s očekáváním, co uvnitř objeví. Vždyť tu nebyla od smrti svých rodičů. Doběhla ke dveřím a zůstala před nimi stát. Se zájmem se dívala na ty dveře. Byly z tvrdého masivního dřeva bez známky plísně a nad nimi visela cedulka s nápisem: Dej Bůh štěstí tomu domu. Přečetla si ji a zasněně se usmála, protože si vzpomněla, jak ji kdysi s tátou věsili. Tehdy jí bylo 5 let a díky svému vzrůstu by nedosáhla až nad dveře, proto si ji táta posadil na ramena. Z té výšky viděla svět jinak, viděla ho jako dospělí. Nadšeně vztahovala ruce nahoru, chtěla se dotknout nebe, ale právě v té chvíli si uvědomila, jak lidé jsou malí, i když vyrostou. Z těchto myšlenek ji vytrhl až táta, když jí připomněl, proč ji má na ramenou, a že je těžká. S veselým smíchem cedulku pověsila a otec jí stáhnul zpět k sobě dolů. S vyšlou vzpomínkou a s úsměvem na rtech vešla dovnitř. Dveře se za ní ihned samy zavřely, ale ona si toho nevšimla, naopak si jen všímala vnitřku domu. Pomalu jako v transu šla od dveří dál do domu a rukou se dotýkala masivního nábytku v předsíni. Stanula před prvními dveřmi, které se pokusila otevřít, i když musela vynaložit na jejich otevření velké úsilí, nevzdala se a dveře náhle povolily. Vpadla dovnitř přímo na zem, když si její oči zvykly na jiné světlo, vstala a spatřila houpací křeslo. Na něm seděla malá, vetchá stařena s pletacími jehlicemi, ve které poznala svou babičku, jak ji znala, než onemocněla a zemřela.
„Babičko!“vykřikla radostně a rozeběhla se k ní.
Babička se na ní jen podívala a vrátila se ke svému pletení.
„Kočka myš chytila, a už nepustila. Útěk pro ní už není, obětí si Kočka cení. Kočka myš chytila, a taky posvačila. Útěk pro ní už není, obětí si Kočka cení.“
„Babi, o čem to mluvíš?“
Babička ale neodpověděla, místo toho si tuto říkanku tiše zpívala a pletla.
Pomalu couvala ke dveřím, když babička vstala, odložila si pletení a došla si ke kamnům. Vzala z kamen konvičku a nalila si z ní do svého oblíbeného hrnku podivně červenou tekutinu. Když byl hrnek plný, babička odcupitala zpět do svého křesla. Než znovu začala plést, napila se. Poté odložila hrnek a začala si znovu prozpěvovat tu podivnou říkanku při pletení. Dívka ze zvědavosti přišla blíž a nahlédla do hrnku. „To je jen rajčatová šťáva, ale proč to měla na kamnech? Tu by na nich asi neměla. Tak co to tedy je? Rajčatový čaj? To zas ne, ten přeci neexistuje. Zkusím to ochutnat, jedině tak zjistím, co to je.“ S tím vzala odhodlaně hrnek a napila se. Ještě dříve než polkla, tekutinu vyplivla. Ani si nevšimla, že jí pár kapek ukáplo na její noční košili. „Vždyť to je krev!“vykřikla vyděšeně. „Babičko drahá, co to piješ? Proč?“
Babička si zpívala a neodpověděla jí. Konečně vycouvala z pokoje na chodbu a zavřela dveře za babičkou.
„Co to s ní bylo? Taková přeci nebývala.“povzdychla si a vydala se dál do domu. Pár chvil trvalo než stanula před dalšími dveřmi, kterými vešla do další místnosti, kde její matka seděla pod oknem, houpala kolíbkou a zpívala. Hlas měla melodický a uklidňující.
„Mami?“
Žádná odpověď, matka si všímala pouze kolíbky a písničky. Přistoupila k ní blíž, aby lépe slyšela její písničku.
„Spi můj synu, spi, zavři očka svý. Nikdo ti tu neublíží, Kočka se po jiném pídí, spi můj synu, spi, zavři očka svý.“
„Co to mají s tou kočkou?“zeptala se nahlas, ale nikdo jí neodpověděl. „Mami, podívej se na mě. Prosím.“
Nic.
Rozhodla se zjistit, koho její matka kolébá. Ostražitě k ní přistoupila a odhrnula přikrývku. Pod ní poklidně spinkal malý myšák. Málem vykřikla, když ho viděla. Myšák se v kolébce rozvaloval, protáhl se a otevřel oči, aby se podíval, kdo ho odkryl a vyrušil ze spánku. Díval se na ni s nenávistí a jeho oči jasně říkaly. „Co si to dovoluješ?! Proč mě rušíš ve spánku?!“ Ihned ho přikryla a s hrůzou vycouvala z pokoje na chodbu, kde konečně vykřikla.
„Cos to porodila? Mami, cos to zplodila? Ne, to nemůže být můj bratr. Ne, to opravdu ne.“ Zmateně drmolila jedno přes druhé a mlátila vztekle rukou do zdi. „Panebože, co se to tu děje? Vždyť bratra nemám, rodiče taky ne a už teprve nemám babičku. Máma nebyla těhotná, to bych věděla, i když jsem byla malá, řekli by mi to. Tohle by přede mnou netajili. Nemohli…“dodala polohlasem a sedla si na zem. Vzpomínala na svou mámu, jak jí několik rán nebylo dobře a sváděla to na to, že něco špatného snědla. „Ježíši.“vydechla. „Ona vážně byla těhotná. Jak je ale možný, že jako dítě jsem viděla toho myšáka? Co se to tu děje?“ptala se sebe sama, ale odpovědi neznala. Chvíli tam jen tak seděla, ale něco uvnitř jí nutilo jít dál. Tatam byla chuť objevovat kdysi dobře známá místa. S heknutím vstala a pomalinku došla k posledním dveřím v přízemí. Otevřela je a vstoupila dovnitř. Do nosu ji udeřila silná vůně vařeného jídla. Rozhlédla se po místnosti, ve které u kamen stál její otec. Stál zády k ní, míchal cosi v kastrůlku a broukal si písničku, která postupně přešla do slov.
„Kočka myš má na dosah, kolem víří hvězdný prach. Ten ji nakonec zadusí jako já ten krk husí.“
„Tati.“vydechla zděšeně, když v kastrůlku spatřila krev a v ní pluly části lidských těl. Prsty, uši a oči – to vše plavalo na hladině, kde společně tančily svůj divoký tanec. Její otec si stále zpíval, když kastrůlek sundával z kamen a pokládal jej na stůl před všechny, které od vstupu do chalupy viděla. Nechápala, kde se tu vzali, neviděla a hlavně neslyšela nikoho z nich přijít. Všichni jednotně si vzali lžíce a začali spořádaně jíst, dokonce i ten myšák. Z té scény se jí udělalo špatně a dala se do řevu. „Nejezte to! To byste nikdy nesnědli! Nebyli jste a ani teď přeci nejste kanibalové!“
Ale oni ji nevnímali. Seděli, jedli a pili krev z babiččiny konvičky. Sebrala odvahu a začala cloumat svou matkou. Chytila ji za ruku a snažila se, aby nabranou lžíci polévky nedala do úst. Naneštěstí matka měla pevnou ruku a lžíci do úst vnořila. Polkla a spustila ruku s lžící do polévky pro další sousto. Zvedal se jí z toho žaludek, a proto couvala ke dveřím. Chtěla z tohoto pokoje pryč. Došla ke dveřím, zmáčkla kliku, zabrala a nic. Dveře nepovolily ani násilím. „Jsem tu v pasti!“vykřikla a do očí se jí draly horké slzy. Nechtěla je pozorovat, jak jí, ale něco ji k tomu nutilo. Jen tak tam stála, slzy jí smáčely tváře a pomalu padaly na zem, a dívala se, jak spokojeně jí. Za pár minut otec vstal od stolu, posbíral prázdné talíře a odnesl je do dřezu.
„Bylo to výborné, miláčku. I Kočka si pochutnala.“cukrovala matka svému manželovi.
„Ano, děkuji ti za ten dobrý, ba vynikající oběd. Kočku slyším ještě teď mlaskat, jak jí tvé jídlo zachutnalo.“podotkla babička.
Myšák seděl ve své židličce, houpal se v ní dopředu a dozadu a mlátil pěstičkou do stolku jako by v gestu, že chce přidat.
„Ach, děkuji vám za chválu, ale byla to obyčejná zeleninová polévka. K večeři si dáme zeleninové špagety. Co vy na to?“usmál se nadšen ze svého nápadu a s očekáváním sledoval zbytek rodiny.
„Výborně. To Kočka miluje a my též.“odvětila ihned matka s babičkou jednohlasně.
„Panebože. Zeleninové špagety? Co to asi bude? Vlasy jako špagety a lidské maso jako zelenina? Či jako špagety střeva a vlasy jako sýr?“hádala nahlas.
„Podívejte se!“najednou zavolal otec na ostatní a ukazoval na ni. „Chyťte ji!“zavelel a všichni ji obklíčili.
„Tati! Mami! Babi! Já jsem vaše Jana! Jsem vaše dcera a tvá vnučka!“vykřikla vystrašeně.
„Naše Jana? My žádnou Janu nemáme, Kočka nám žádnou Janu nedala! Dala nám jen Michala.“řekla matka a s láskou se podívala na myšáka.
Otec jí chytil ruce a zkroutil jí je bolestivě za zády. Sykla bolestí a chtěla protestovat, když jí někdo uhodil do zátylku a zatmělo se jí před očima. Pouze vydechla. „Prosím ne.“ a usnula.
Probudila se spoutaná na zemi v ztemnělé místnosti. Zdálo se jí, že tam kromě ní nikdo není, ale mýlila se. Za ní stála vysoká postava zahalená v dlouhém černém plášti, na hlavě jí čněl vysoký černý klobouk s černou květinou a v ruce držela vycházkovou hůl s křišťálovou hlavou ve tvaru kočičí hlavy.
„Vítej v mém domě, Jano.“
Jana sebou trhla a otočila se. Viděla ale jen obrys postavy, do tváře jí díky skoro nulovému světlu nebylo vidět.
„Kdo jste?“
„Nikdo i všechno. Mám mnoho jmen, tvá rodina si mě pojmenovala Kočka, jiná rodina zas Upír, další Učitel a jiná mi říkala Ďábel. Nadávky, kterými mě označily, ti raději nepovím. A doufám, že ty si je odpustíš též.“
„Co se to tu dělo? Přeci oni jsou mrtvý. Oni tu být nemohou. Teda pokud nejsem mrtvá i já nebo pokud to není sen. Tohle je tedy jen sen!“vykřikla s nadějí v hlase.
„Sen je relativní veličina. Nikdy nemůžeš vědět, co jím je, a co jím naopak není. To, co se ti nelíbí, považuješ za sen. Ale co když je toto realita? Co když tvůj život je možná jen sen, který se dál rozvíjí? Co když ty sama jsi sen někoho jiného?“
„Panebože.“vydechla omámeně.
„Vidíš, tak mě taky někdo nazval.“
„Je mi jedno, zda jsem něčí sen. Je mi i jedno, zda toto je realita. Chci se jen vrátit tam, kam patřím. Chci tam, i když je to podle tebe sen.“vykřikla k němu své požadavky a on se pobaveně zasmál.
„Ty tady neporoučíš, jestli ti to stále nedošlo. Tvým požadavkům ani nemusí být vyhověno. Jsi v mém království, a proto záleží jen na mně, co s tebou zde bude dál.“
„A co se mnou tedy bude?“špitla.
„Ještě jsem se nerozhodl. Přišla jsi sem dobrovolně, to je polehčující okolnost, ale šmejdila jsi zde jako malé zvědavé děcko, což naopak ti situaci stěžuje. Zatím zůstaneš zde a časem uvidíme, jak dopadneš.“zamyslil se.
Janě z jeho slov přeběhl po těle mráz, chvěla se a nemohla to zastavit. Slzy jí znovu pálily v očích, jak se draly na povrch.
„Prosím, propusť mě. Ta hrůza, co jsem tu viděla, mi zničila mé dobré vzpomínky na rodinu.“slzy se již kutálely po tvářích.
„Nic jsi nepochopila, jsi slabá.“pronesl chladně a zarazil se. „Teď musím jít. Přede dveřmi stojí další snílek domáhající se vstupu. Musíme mu proto něco dát. Ty zůstaneš tady, než se vrátím.“zatvářil se posměšně a zavřel za sebou dveře.
Seděla stále na zemi, ruce svázané za zády se snažila uvolnit. Různě je kroutila, až provaz povolil a ona je mohla vytáhnout. Vstala a chvíli tam stála jako opařená, přemýšlela o tom, co jí před odchodem řekl. Nic jsi nepochopila, jsi slabá.
„Co jsem nepochopila? To, že díky němu jsou z nich kanibalové? To, že díky němu mám jako bratra myšáka? To, že díky němu mě nepoznali?“ Její poslední slova ji v srdci pálila nejvíc.
Nic jsi nepochopila, jsi slabá.
Ta slova v tiché místnosti zněla jako ozvěna. Nechápala, nerozuměla a ani se o to již nesnažila. Vydala se k oknům a pokusila se jedno po druhém otevřít. Nepodařilo se jí to, všechna byla pevně zavřena.
„Co jsem si vlastně myslela? Že mi tu jedno nechá otevřený?“zasmála se na svůj vlastní učet řádně od srdce. „To jsem vážně tak hloupá, abych v to jen doufala?“zeptala se sebe sama a též si sama odpověděla. „Asi ano, když jsem v to doufala.“sesunula se k zemi, kde štkala. „Tak dost!“zavelela rázným hlasem. “Musím přestat fňukat, já nejsem slabá, i když to o mně řekl. Dokážu mu, že se mýlil, že nemá vždy pravdu!“rozhodla se a jako na povel se slzy zastavily.
Nic jsi nepochopila, jsi slabá.
„Nejsem, nemáš pravdu!“vykřikla vzdorovitě, ale k ničemu jí to nebylo. Snažila se v tom utvrdit, aby mu to mohla vmést do tváře, ale nedařilo se jí to. Místo toho jen vzpomínala na rodinu a na chvíle, co spolu zažili. Vzpomínky ji zcela pohltily…
Viděla jejich auto, táta řídil, máma mu do toho mluvila a Jana se na zadním sedadle smála. Auto zastavilo, všichni z něj vystoupili a ruku v ruce se vydali na cestu k hradu Bouzov. Hádky byly zapomenuty a již mysleli na krásný den stvořený pro výlet.
„Mami! Mami!“volala malá Jana při nočním běhu do ložnice rodičů. Doběhla k ní a ladně skočila přímo do jejich postele.
„Jano, Janičko, copak se děje?“
„U mě v pokoji je strašidlo!“odpověděla s pláčem na krajíčku.
„Jaký a kde?“
„Hrozný a u mě v pokoji!“
Máma si povzdychla a vydala se s Janou do pokojíčku. Jana se jí držela jako klíště a odmítala se pustit. Rozsvítila v pokoji a obě do očí udeřilo prudké světlo.
„Podívej, nikdo tu není.“říkala, zatímco otevírala skříň, ze které na ni vypadla nafouklá postava klauna. Máma vykřikla překvapením a potřebovala chvíli, než se vzpamatovala. Jana se mezitím začala šíleně smát, ale máma tak nadšená jako ona nebyla.
„Jano! Toto nebylo vtipné! Málem jsem z toho dostala infarkt!“rozkřičela se na ni.
„Ale mamí, je přece Apríl! Neodolala jsem něco neprovíst.“usmála se nevinně, přesně tak, jak to umí malé děti.
Tato poslední vzpomínka vybledla do ztracena a Jana se znovu ocitla s myšlenkami v opuštěné místnosti.
„Ne, oni takový, jako mi je tu ukazoval, nejsou. Já je znala dobře, byli hodní, šťastní a veselí. I když se na mě někdy zlobili, měli mě rádi. Nenechám si zkazit jejich vzpomínku. To je jediný, co mi po nich zbylo. To mu nedovolím.“pousmála se rozhodněji než předtím.
Otevřely se dveře a do místnosti vstoupil Kočka. S prásknutím se za ním znovu dveře zavřely. Se zájmem ji pozoroval, než na ni promluvil. „Vidím, že se ti povedlo vyprostit se z provazů, což jsem předpokládal, ale alespoň něco jsi dokázala.“zasmál se hlasitě.
„Velmi vtipné, ale já se nesměju, musíš se víc snažit.“odpověděla s děsivým klidem v hlase.
Přestal se smát a chladně se na ni podíval. Už se mu nezdála tak slabá jako prve. Něco se na ní změnilo, ale nevěděl přesně co.
„Chci ti říct jednu věc, Kočko. Pak si se mnou můžeš dělat, co budeš chtít.“
„Dobře, pověz mi, co máš na srdci.“řekl se zájmem.
„Můžeš mi vzít život, stejně jako byl vzat jim, ale nemůžeš mi vzít to dobré, co jsem s nimi zažila. Můžeš si vzít jejich podoby, ale nemůžeš je změnit v mých vzpomínkách. Nezlomíš mě, abych očernila vzpomínky na ně. Jen v nich můžou žít stejní, jako byli.“
Poté, co domluvila, se v místnosti rozhostilo ticho. To bylo proťato zatleskáním. Jana sebou při tom zvuku trhla a překvapeně se na něj podívala.
„Výborně, Jano. Konečně jsi pochopila, co jsem se ti snažil říct. Potěšila jsi mě, jsi jedna z mála, co to pochopila. Pamatuj si na to, co jsi zde zažila. Bude ti to připomínat, abys nevěřila tomu, co ti jiní říkají. Vždy si musíš udělat obrázek sama.“usmál se na ni. „Teď můžeš odejít z tohoto domu, nikdo ti nebude bránit.“
Jana ohromená tím překvapením chvíli jen stála, než se zmohla na první reakci. „Děkuji.“špitla a dala se do běhu, aby si to náhodou nerozmyslel. Seběhla po schodech dolů a namířila si to k otevřeným dveřím, skrz které viděla rozkvetlou louku, kterou předtím obdivovala. Vyběhla ven co nejdál od chaloupky. Slyšela, jak se za ní zabouchly dveře a byla šťastná, že je venku.

S řevem se posadila na posteli. Zhluboka oddychovala, jako by nemohla popadnout dech z běhu. Po chvíli se uklidnila a otřela si mokré oči do rukávu noční košile. Slzy se do něj vsákly a Jana ucítila vůni zaschlé krve. Rozsvítila si lampičku a začala pisklavě ječet. Na rukávu a na pár místech noční košile měla několik kapek zaschlé krve.
„To není možný! Vždyť to byl jen děsnej sen!“řekla ochraptěle do ticha přerušovaného jen tikáním budíku na stole. „Jen se mi to zdálo, neprožila jsem to, nemohla jsem, spala jsem tu v posteli.“přesvědčovala sebe samu, ale moc to nezabralo. Podívala se na budík a zjistila, že je šest hodin ráno. „To už nepudu spát, stejně bych už asi neusla. Ten sen mi stačil na dost dlouho. Ale aspoň jsem viděla znovu naše, jen to mohlo být za lepších okolností.“
Pochopila jsi, nejsi slabá. Nezapomeň na to.
„Nezapomenu, slibuju.“zašeptala a odešla do koupelny vykonat svůj ranní rituál.