Velké Finále:Pevnost Berlín

VELKÉ FINÁLE: PEVNOST BERLÍN 1. část

"Na severu Rusové obléhají Weidendammský most...na východě pronikli do Lustgartenu a na západě se bojuje o Tiergarten. Jen čtyři sta metrů od kancléřství,"
-generál Mohnke při poradě v bunkru pod Říšským kancléřstvím

"Vládní čtvrť udržíme tak den, dva. Déle už ne,"
-generál Helmut Weidling, velitel obrany Berlína

"...s tím, co ho čeká, mu nikdo nepomůže..."
-Albert Speer, ministr zbrojní výroby (o Adolfu Hitlerovi)

"...už zítra mne budou miliony lidí nenávidět. Ale osud tomu nechtěl jinak"
-Adolf Hitler, těsně před sebevraždou

NĚKDE V LICHTENBERGU

Bojovali o tuhle část čtvrti celé dva dny. Celé dva dny se táhly ve znamení neuvěřitelně tuhých bojů, prudkých přestřelek, dlouhého obléhání jednotlivých obranných bodů a dlouhých bitev o domovní bloky. Rusové sem pronikali ze všech stran a střetávali se s velice tvrdou obranou. Teď, 21. dubna, se linie zastavila na jakési pomyslné dělící čáře mezi ruskou a dosud stále německou částí tohohle kusu válkou ničeného Berlína. Byla to nepříliš široká a dlouhá Berndtstrasse uprostřed čtvrti Lichtenberg. Jednu stranu drželi Rusové, domy na té druhé kontrolovali Němci. Přes ulici prolétala mračna olova, na dlažbě vybuchovaly granáty, hořely domy a vybuchovaly minometné granáty. Dva ruské SU85 tu byly zničeny, když se pokoušely prorazit barikádu na druhém konci ulice. Na její začátku byla Berndtstrasse ukončena malým náměstím, na nějž ústily tři další ulice. Stála tu zastávka tramvaje. Samotná tramvaj stála rozstřílená kus opodál. Ještě nedávno v ní bylo sovětské kulometné hnízdo, dokud jej střela z panzerfaustu nezměnila ve sloup ohně, déšť úlomků a změť kusů těl. Náměstí stále držely dvě hodně oslabené pěší čety WVehrmachtu, ale stále odrážely ruské útoky. Hned za blokem domů na západní straně náměstí tekl říční nevelký kanál s malým mostkem. Tudy sem proudilo zásobování posledními zbytky munice, obvaziva a jiných věcí. Dokud lávku neodpálili, když se Rusové moc přiblížili a ostřelovali ji z ručních zbraní.
Na mučené město se snesla noc. Po zdech domů tančilo světlo plamenů, odráželo strašidelné stíny na omlácené stěny doposud stojících domů. Vypadalo to, že oheň kreslí na zdi tváře, stíny tančily po stěnách temných domů a v blízkém okolí duněla střelba. Z výbuchů se snášely vodopády jisker, jako biče šlehaly plameny z hořících střech, bytů, vraků a všeho, co snad hořet mohlo. Na nebi létala sovětské letadla a útočila na obranná postavení pod sebou. Rusům se dařil průlom za průlomem, i přes tuhou obranu postupovali dál do středu města a blížili se pomalu ke kancléřství a k Reichstagu. V cestě jim stáli unavení frontoví bojovníci, Volkssturm, starci a Hitlerjugend. Obránci měli k dispozici patnáct stovek tanků a devět tisíc děl.
Vrchní šikovatel Guenther Kepke ležel pod oknem a jeho muži zalehli na podlahu kompletně zdemolovaného, zničeného a ohořelého bytu. Zbytek jednotky se rozmístil v prostorách Kafé "Spree". Ruský kulomet naproti v kadeřnictví se zase probudil k životu. Mihotavý plamen osvětloval ztemnělou ulici, kterou osvětlovalo jinak jen narudlé světlo z požárů. Kulometčík pálil bez ustání, střely se zarývaly do zdi domů a zasahovaly vymlácená okna. Z vrchních pater mu odpovídal samopal a práskání několika pušek. Kepke vytáhl granát, hodil jej z okna a zase si lehl do prachu podlahy. Výbuch však kulometu nijak neuškodil. Granát totiž vybuchl na ulici v tramvajových kolejí a zasáhl jen zeď domu. Kulometčík pouze vyměnil zásobník a střílel dál. Tentokrtá si vzal na mušku okno, ze kterého granát vyletěl. Kulky omlátily strop a na vojáky v místnosti se snesla sestřelná omítka, odražené kulky ječely po místnosti a oblaka prachu padala na prkennou podlahu.
"Sakra, myslel sem, že už je ten šílenec dole v tahu," řekl Kepke o kus dál ve dveřích ležícímu Šprtovi, který sebou praštil na práh jakmile do pokoje vletěl ten olověný příval.
Voják jen zavřel oči, když nebezpečně blízko něco silně vybuchlo. Jeden z Kepkových mužů se vyklonil z okna, pokropil kadeřnictví dlouhou samopalnou dávkou a vzápětí se zhroutil s prostřeleným hrudníkem. Sýpal a naříkal. Šprt se připlazil do vedlejší místnosti, kde se za skříní ukrýval desátník Joseph Meyer a v rukou svíral sovětskou SVT. Pálil do dveří kadeřnictví, v nichž už ležely dvě mrtvoly ruských vojáků. Skleněné obložení vstupu i zrcadla u dveří už byla rozmlácena na milión diamantům podobných úlomkům. Voják střílel dál a zabil dalšího Rusa, přímo uvnitř místnosti. V okamžiku, kdy se chystal vypálit, omlátila zeď blízko něj kulometná dávka. Pár střel vletělo rámem okna dovnitř a odráželo se od stěn. Šprt zalezl do koutu a držel si ruce na přilbě.
"Kolik jich tam proboha je?" ptal se Meyera.
"Nemám ponětí," odvětil muž. Rychle vykoukl z okna a zase zalezl zpátky do bezpečí svého rohu. Vzápětí do parapetu uhodil nepříjemně rychle letící kousek olova. Kdesi vedle v ulici se rozpoutala prudká bitva. Doléhalo sem rachocení pěchotních zbraní, bušení kulometu, výbuchy granátů a nějaké vzrušené hlasy. Menší ruská jednotka zahájila útok na kavárnu, ale dobře opevění vojáci jich většinu zlikvidovali posledními granáty, které u sebe měli.
Z jednoho domovního průjezdu na náměstí vyběhlo asi patnáct ruských vojáků. Okamžitě se dostali pod palbu čety wehrmachtu z ruin domovního bloku. Ztemnělé náměstí se ocitlo pod palbou snad ze všech stran. Jejich ruští kolegové se snažili ze zdemolovaného kadeřnictví krýt ústup svých kamarádů z olovem kropeného náměstí do bezpečí. Někteří sebou táhli raněné kamarády, kteří kopali kolem sebe a naříkali. Z druhé strany zase přicházela smrtící palba německých vojáků, kteří se je ze všech sil snažili postřílet. Mnoho Rusů padlo na chladnou dlažbu a zůstalo bez hnutí ležet. Jiní se ještě kryli za sutinami, protitankovými překážky a ustupovali jen pomalu. Spousta jich tu také zahynula.
Do domu zadem vnikli vyčerpaní vojáci úderného družstva, které sem po tuhé potyčce ruské vojáky zahnalo. Jejich velitel netušil, že je tu takhle silná německá jednotka. Měl za to, že Němci se tu drží z posledních sil, a zatím se přes ně Sověti nemohli probít. Vojáci opevnění v dolních patrech je málem postříleli, měli totiž dojem, že to jsou ruští vojáci, kterým se nedejbůh povedlo projít přes okolní poničené domy a napadnout je zezadu.
"Kde je velitel?" ptal se špinavý voják v zaprášené uniformě jednoho střelce dole v přízemí a položil si útočnou MP44 na rameno. Voják ukázal průrvou ve stěně a stropu kamsi ke třetímu patru. Poddůstojník družstva přikývl a stoupal po schodech, jeho vojáci se zatím rozmístili po přízemí a v kavárně Spree. Procházel domem, který se otřásal bojem, střelbou a křikem raněných. Na chodbách a pod okny leželi mrtví, které zabila ruská střelba. Našel Kepkeho v onom bytě, kterak se snaží dovolat na velitelství oblasti, ale stále se mu nedaří navázat spojení. Nakonec mrskl se sluchátkem o zem a nakopl jej. Když uviděl velitele úderného družstva, rázně se zeptal:
"Kdo jste?" voják klekl, když do fasády praštila kulka, opřel se o ohořelé futro dveří a vysvětloval Kepkovi situaci: "Probili jsme se sem od parku, zlikvidovali menší ruskou jednotku, ale Ivani jsou už úplně všude, zatím je ještě držíme za tratí nadzemky. Dlouho to trvat nebude, to si pište. Útočí na nádraží Friedrichsfelde, sem a dost jich je taky u Tierparku. Bylo by dobrý, kdybyste vy a vaši muži tohle náměstí dobyli a mohli nám tam jít pomoct. Máme kus odsud protitankovej kanón, přes kterej jejich tanky neprojdou, na to vemte jed,"
Kepke přikývl a řekl: "Zkusíme to. Potřebujem ale, aby nás vaši chlapi kryli a píchli nám. Sami to nezvládnem, postříleli by nás, jen bychom vystrčili nos z vokna," velitel přikývl a svolal k sobě svoje muže. Kepke a jeho lidé sebehli do přízemí a tam jim vrchní šikovatel sdělil plán úderného družstva. Zdálo se, že okolní domy nejsou nepřítelem obsazené. Snad to půjde tudy.
Vojáci z jeho jednotky se shromáždili v přízemí a připravili zbraně. Bylo slyšet natahování závěrů, cinkání nábojů v puškách a po domě se rozhléhal charakteristický zvuk klouzání železa po železe. Kepke vyčlenil čtveřici vojáků, kteří je při postupu ke kadeřnictví budou krýt.
"Až napočítám do tří, napumpujte do nich tolik železa, kolik máte, jasný? Hlavně se snažte sejmout toho cvoka s tim kulometem," za okamžik běžel velitel s dvanáctkou mužů přes náměstí. Rozpoutala se palba. Z nízkého domu s kadeřnictvím v přízemí přicházela palebná smršť, které odpovídala neméně silná střelba z místa, z něhož právě vyběhli. Střely hvízdaly vzduchem, narážely do dláždění, z něhož ulamovaly ostré úštěpky, zněly tu rozkazy a výkřiky, těch kteří byli zasaženi olověnou smrtí. Kepkeho vojáci zalheli za obrubník, v okolí tramvajové zastávky a pálili do výlohy holičství.
Meyer se Šprtem se dostali do problémů. V okamžiku, kdy začali Rusové střílet, museli se hodně rychle ukrýt. Byli totiž zrovna na otevřeném prostranství, kde nebylo tolik úkrytů. Vojáci, co běželi za nimi, to nestihli a byli palbou smeteni. Nyní leželi v poli střepů a kusů dřeva, pocházejícím z rozmláceného okna jednoho bytu. Meyer ležel skryt za dřevěnou deskou a Šprt za nízkou hromádkou dlažebních kostek. Počkali, na nový histerický výbuch palby a vpadli do přízemí jednoho činžáku. Do jeho oken měl přímý výhled Rus se samopalem, ukrytý mezi balustrádou balkónu ve druhém patře. Jakmile uviděl německé vojáky v přízemí, zahájil na ně zběsilou palbu. Střely vymetly kusy omítky, omlátily cihly a zasypaly oba muže prachem. Rusové si mysleli, že se je snaží obejít skupina německých vojáků a poslali do domu pěchotní družstvo.
"A je to v pytli, musíme zmizet. Hrnou se sem Rusáci a je jich moc," řekl Meyer Šprtovi. Voják několikrát přikývl, setřel si krev z podřené tváře, kterou si poranil řpi prolézání těch střepů tam venku a začal hledat co nejlepší únikovou cestu. Rusové už byli opravdu blízko, slyšeli už dusot jejich bot, povely a hlasy. Meyer už uviděl prvního Rusa, jak prolézá prasklinou ve zdi a míří samopalem do tmy. Přímo na něj. Šprtovi ztuhla krev v žilách, ale díky tomu, že v celém domě byla tma, neviděl jej. Smůla pro něj, ale stačil jediný výbuch, jehož záblesk by jej prozradil a neklidný prst na spoušti ruského automatu by ji stlačil a to by byl konec pro oba německé vojáky. Zapřel si pažbu za rameno, pevně uchopil zásobník a vypálil do ruského vojáka dvě dávky. Nepřítelovo tělo sebou škublo, náraz střel jej odhodil na obnažené cihly, krev se smísila s prachem odrolené omítky a kousků cihel a tělo padlo na zem. Šprt uviděl, jak se k jeho nohám kutálí granát. Na nic už nečekal a prchal přes zničené stěny, proskočil jedněmi dveřmi na druhou chodbu a vyskočil oknem na dvůr. Za ním mezitím byt zmizel v explozi granátu. Tady zakopl o malou hromádku písku a překulil se na zem. Meyer už na něj čekal a schovával se za srovnanými dlažebními kostkami.
"Kruci, kde jsou ostatní, to sme tu sami?" zeptal se ho Šprt. Meyer jen rozhodil rukama a položil samopal na kostky.
"Naposledy jsem je viděl, když běželi na to náměstí. Ty za náma to zabilo. Měli bychom najít zbytek," sotva to dořekl, objevili se ve dveřích sousedního domu ruští vojáci. Pomalu se blížili do temného koutu dvora a kontrolovali všechny možné i nemožné skuliny, praskliny ve zdech a vchody do domů. Meyer svíral v ruce ruský granát, Šprt potichu natáhl závěr samopalu a namířil na trojici Rusů, postupujících podél zdi. Požárem ozářeným dvorem se mihl letící granát, trojice ruských vojáků zahynula pod samopalnou palbou Šprtova samopalu. Exploze granátu zabila větší část ruské jednotky a některé muže zranila. Oba vojáci utíkali zase přes ruiny a trosky domů. Doufali, že snad narazí tímhle směrem na nějaké Němce. Stejně tak se mohli ztratit v moři ničených ulic.
Mezitím úporně probíhala bitva o ten kadeřnický salon. Kepke už ztratil několik mužů, ale stále se snažil dosáhnout výhodné pozice, ze které by bylo možno přes okolní zbořeniště zahájit útok na Sověty uvnitř kadeřnictví. Mužům z úderného družstva se kulometnou palbou, granáty a zápalnými lahvemi, které narychlo vyrobili z lahví petroleje, které našli ve sklepě domu, podařilo umlčet nepřátelské hnízdo v malém okénku. Cihelná příčka, za níž byl kulomet ukryt se vyboulila a po výbuchu granátu rozletěla. Mrtvý ruský kulometčík dopadl zohavený na dlažbu a jeho zranění kolegové se v křečích svíjeli kolem něj, něž se přes naříkající přehnala dávka. Kepke a ještě několik dalších mužů přeběhli za zničený osobní automobil. Střídavě pálili do výlohy salonu, z něhož už ruští obrácni pomalu ustupovali. Velitel dal znamení skupině vojáků, vedené desátníkem Blomem. Velitel se zaklonil, vrhl granát a zase se ukryl zpátky za obrubník. Násadkový granát doskákal až těsně pod roztříštěnou výlohu, explodoval a překlad nad ní se zhroutil. Napadaly sem kusy betonu, cihel, ze stropu trčela armatura a vchod byl zavalen. Rusové na to odpovídali palbou z horních pater, granáty a ostřelovači v oknech.
"Útok!" vyřikl Kepke a vystřílel pár ran ze svého samopalu. Blomův oddíl se mezi tím probil k zadnímu vchodu do kadeřnictví a postřílel odsud prchající Rusy. Většina mužů z jeho jednotky při tom zahynula a zbyli mu asi čtyři muži. Těm rozkázal, aby kryli vchod a sám se pustil dovnitř. Setkal se ale se skupinou ruských vojáků, spěchajících ze schodů do přízemí. Dřív, než vůbec stihl pochopit, co se děje, ležel mrtvý pod schody a z prostříleného těla vytékala krev.
Kepke a muži z úderného družstva se už přemístili ke zničené tramvaji, ani ne patnáct metrů od vchodu do kadeřnictví. Z oken horních pater se na ně snášela už slabší palba, přesto jim ale způsobovala ztráty. Kulky svištěly kolem Kepka, ukrytého v prvním vagónu tramvaje. Boční plechy už byly jako cedník, celá tramvaj zničená a kolem se válelo několik mrtvých těl civilistů, ale i vojáků. Muži z úderného družstva se pomalu blížili k výloze, pálili do ní a naházeli sem několik granátů. Mezitím zdemolovali už tak dost zničený vnitřek, vlezli dovnitř a čistili přízemí. Rusové byli nahoře lapeni a nemohli ani tam, ani zpátky. Útěk po půdě nebyl možný, protože tu pokrýval plamenometčík, kdykoli připravený ji proměnit v plamennou stěnu. Úderné družstvo postupně procházelo domem a likvidovalo houževnatý odpor vojáků Rudé armády. Nakonec jich většinu pobili.
Kadeřnictví bylo konečně zajištěno a Kepke povolil na smrt unaveným mužům krátkou přestávku. Mezitím, co muži seděli v rozstříleném kadeřnictví, obhlíželi zničená zrcadla, prasklá umyvadla a prachem pokrytá křesla, blížilo se sem rychlým krokem úderné družstvo. Kepke shodil dvě prasklé cihly ze židle za recepčním pultem, přehodil deku přes tělo mrtvého Rusa a usadil se do něj. K poničenému stropu stoupal cigaretový kouř.
Ve stejnou dobu, kdy muži v kadeřnictví "slavili" vítězství, prchali Šprt s Meyerem zničenou ulicí. Dva domy tu stály úplně v plamenech, kdesi nedaleko střílel kulomet a třeskaly výstřely. Před nimi se rýsovalo rozcestí ulic a nějaký sloup s programem kin. Byli asi v půlce ulice, když se proti nim z oblaku dýmu vynořila pětice rudoarmějců, následovaných obrněných vozidlem. Němců si všimli, až když Meyer skočil do průjezdu. Kulky se rozpleskly o zeď a oba vojáci mizeli ve tmavém průchodu. Ulicí za nimi otřásl pořádný výbuch a celý průjezd se zahalil do kouře a začalo se tam střílet. Oba vojáci zapadli do kůlny na dvoře a oddychovali.
"Máš ponětí, kde vůbec jsme?" zeptal se Meyer šeptem Šprta.
"Ne, to vůbec. Vim jenom, že to ještě pořád může bejt Lichtenberg, ale jestli vůbec," odvětil Šprt.
"Měli bychom najít jakoukoli jednotku. Co nejdřív, protože Ivani už maj skoro celou tuhle čtvrť. A pak, nerad bych, aby mě lapli ty šílenci, co tu vobcházej s provazama a věšej dezertéry a ty, co už nemůžou bojovat. To, že sme se ztratili nám neuvěřej, to se neboj," řekl chmurně Meyer a už zas byl na nohou. Opatrně vyhlížel ven na dvůr a vykradl se ven.
Za kůlnou, v níž se ukrývali, byla rozbitá zeď. Opatrně vlezl do proluky a rozhlédl se. Za ní byl další dvůr s podobným průjezdem ven a za ním byla zas bůhvíjaká ulice. Zakopl o cihlu a zaklel. Když zjistil, že je to "čisté" kývl na Šprta. Oba zmizeli ve tmě
Kadeřnictví bylo dobyto. Vojáci, které teď velitelé vyhnali ven, teď zajišťovali náměstí a připravovali se na obranu. Kepke si přesedl do holičského křesla, proti němu byla zničená řada umyvadel, rozbitá zrcadla, zničený nábytek a shozené vysoušeče vlasů. Na zemi se válely nějaké časpoisy a staré noviny. V rohu místnosti se na poslednách dvou napínáčcích držel nějaký propagandistický plakát, jako zázrakem unikl ničení. Kepke mu pořádně ani nevěnoval pozornost. Ty znal snad všecky. I po zpátku. Otočil se na otočné židli a vstal. Jeho boty rozdrtily skleněné zrcadlové střepy a pomalu kráčel k vodovodnímu kohoutku, aby se napil. Otočil jím doleva, pak zas doprava a nic. Voda netekla.
"Do prdele," řekl, hněvivě nakopl převrženou lampu, přendal si samopal z levé ruky do pravé a vyšel ven. Posadil si na hlavu svoji polní čepici a zeptal se jednoho muže ze své jednotky: "Kde je Meyer a Šprt?"
"Nevím, pane vrchní šikovateli. Od začátku útoku jsem je neviděl," řekl vojín.
Kepke se opřel o vrak tramvaje a rozškrtl zápalku. Pozoroval znak měst Berlína a hlavou se mu honily chmurné myšlenky. Proti němu ze tmy svítil tlustou křídou napsaný nápis "Berlin bleibt deutsch!" a bílý hákový kříž pod ním. Snažil se vzpomenout, kolik takových nápisů už za tu dobu viděl, co bojoval tady. Pamatoval si, že u osmi přestal počítat. Stejně mu to přišlo divné. Jistě, za dobu války viděl spoustu takových nápisů. Ruských, německých, i jiných. Tyhle mu přišly takové zoufalé. Jakoby se k nim jejich pisatelé upírali v naději, že právě tohle je zachrání před tou zkázou, do které se město řítilo. Vlastně v ní už bylo.
Z okna nad nápisem se třepotala ohořelá záclona a okno v lehkém vánku vrzalo v závěsech. Hledal velitele úderného družstva a našel jej ležet s utrženou nohou kus od vchodu do holičství. Zvláštní, ani si jej nevšiml, když vycházel ven. On už si mrtvých vůbec nevšímal. Napadlo jej, jestli si ještě všimne těch živých. Musel jej zasáhnout ten výbuch granátu, který jeden z ruských vojáků vyhodil z okna těsně před tím, než ten barák dobyli. Hledal někoho, kdo velel družstvu teď. Rozhlédl se kolem a odhadoval, že tu mohlo být tak celkem patnáct vojáků. Z jeho skupiny jich přežilo osm a z úderného družstva tak pět, nanejvýš sedm. Když se otočil, uviděl k němu přicházejícího muže s modrou lodičkou letectva na hlavě, oblečeného v maskovacím stejnokroji a samopalem přes prsa.
"Kdo teď velí údernýmu voddílu?" zeptal se Kepke.
"Já. Jmenuji se Gerd Wulf, štábní desátník." řekl ten voják. "Máme rozkazy probít se ke stanici Friedrichsfelde. Naše jednotky tam zorganizovaly celkem bytelnou obranu, tu máme podpořit. Čekáme ještě na další jednotky, které sem teprve přijdou,"
Kepke si potáhl z cigarety a otevřel nožem konzervu. Usedl do dveří prostřílené tramvaje a pomalu unaveně kývl hlavou. Rozvinul plán Berlína hledal nejkratší cestu. Podle toho, co tu měl zakresleno, byli Rusové už téměř po celé čtvrti. Bude asi nejlepší probít se přes ty bloky domů, kde jich je ještě nejméně, a kde se ještě drží německé jednotky. Horší to už bude v parku u nemocnice, ale tomu se plánoval vyhnout. Tam Rusové určitě budou. Počkají do půlnoci, pak vyrazí na cestu. Řekl to Wulfovi. Velitel přikývl a řekl, že počkají ještě na další skupiny, které jsou už na cestě.

ZTRACENI V RUINÁCH

Šprt opatrně vyhlédl zpoza otřískaného rohu ulice. Hořela v ní dvě auta, stál vykuchaný vrak německého Tigera a válelo se tu několik mrtvých. Kus od toho tanku byla barikáda, na níž ležela tři mrtvá těla dvou domobranců a jednoho mladého hocha z Hitlerjugend. Pozoroval tu ošklivou scénu a vypadalo to, že tu nikdo není.
Otočil se na Meyera, který mířil samopalem do sutin, ze kterých sem právě slezli: "Tak co, Johanne? Jak to vypadá, je tam někdo?" ptal se Meyer netrpělivě. Už chtěl být co nejrychleji odsud, ty ruiny za ním a vůbec všude kolem něj se mu vůbec nelíbily. Kdykoli se z nich mohla vyrojit četa Rusů, nebo něco takového.
"Nejspíš jo. Zdá se, že je to klidný, vyrazíme," rozhodl nakonec Šprt energicky a vrhl se přímo na ulici. Přeběhl k zabedněnému vchodu do domu a pozoroval ulici před sebou. Kromě pár mrtvých vojáků za odstaveným náklaďákem tu nic nebylo. Mávl rukou na Meyera, aby se rychle přiblížil a voják se skrčil, přeběhl ulici, sklouzl ke Šprtovi a zůstal ležet. Šprt se rozhlédl a přemýstil se za náklaďák. Samopal měl připravený kdykoli začít stříleta křečovitě jej svíral v rukou. Když pak ale viděl, že všechny mrtvoly, nebo alespoň žádné známky vykazující těla, patří Němcům, sklonil svoji zbraň. Jako tradičně druhý přiběhl Meyer a vyděšeně přejížděl zrakem z mrtvoly na mrtvolu. Zděšeně ucouvl, když v sousedním dvoře zaburácela exploze. Kus od nich další a vedle v ulici vybuchl další minometný granát. Zakopl přitom o nohu jednoho z vojáků.
"H-h-h-h-h...," vydalo tělo přidušený vzdech. Šprt na jeho hlavu okamžitě mířil samopalem a Meyer stál opodál z očima rozšířenýma hrůzou.
"Kdo...kdo jste," ptal se raněný sýpavě.
"Sakra chlape, tys nás ale vyděsil! Jsme Němci, neboj. Co je s tebou?" Šprt svěsil samopal podél boku a přiklekl k raněnému muži. Kdesi na začátku ulice, docela nedaleko od nich kdosi střílel. Odpovídala mu palba z kulometu a burácel tu nějaký motor. Raněný se obtížně zvedl a podložil se lokty.
"Rusové...oni...vezměte me odsud...naše jednotky...stáhli se do Sternstrasse. Rusové...už jsou blízko," hekal a sýpal raněný.
Meyer se ho chtěl na něco zeptat, ale koutkem oka spatřil, jak se cosi v ulici pohnulo. Otočil se a uviděl, jak z dýmu, jenž se valil z hořící osobního auta, vystupuje šestice ruských vojáků.
"Kriste, Rusové!" vřískl a od boku vypálil. Šprt chtěl raněného vzít sebou, ale pak si všiml, že už nedýchá. Popadl svůj samopal, vyhlédl zpoza plachty a viděl, jak pravý pás brutálně obrovského IS2 drtí pod svojí velikou vahou hořící automobil. Vzal nohy na ramena a prchal za sprintujícím Meyerem. Na dlažbě se roztřískly střely, zaryly se do průčelí domů a nákladák přestal po zásahu z kanónu IS2 existovat. Šprt uviděl, jak Meyer skáče do díry od bomby, nebo granátu. Skočil za ním a sjel po stěně kráteru. Sovětský tank se mezitím zastavil u té barikády a pěšáci prohledávali okolní domy.
"Prej se stáhli ke Sternstrasse, máš ponětí, kde to je?" Meyer zavrtěl po Šprtově otázce hlavou.
"Můžem se k ní přibližovat, ale taky dost vzdalovat. Pamatuješ, než se tu vobjevili ty derviši, tak se blízko střílelo. Zkusíme jít tam," odvětil Meyer.
"Tady se furt někde střílí, hergot! To sis eště nevšim?" utrhl se na něj Šprt. Oba muži seděli v kráteru. Noc byla naplněna střelbou, vzdálenými i blízkými explozemi, rachocením zbraní a hukotem motorů kdesi na obloze. Meyer opatrně vylezl z příkopu a sledoval, co Rusové dělají. Posádka tanku stála vedle stroje, kouřila a vojáci se pohybovali okolo. Zbraně měli pověšené na zádech, na ramenou a povídali si mezi sebou.
"Teď můžem zmizet. Ivani si dávaj padla, hajzlové zasraný. Vezmem to normálka ulicí," řekl Šprt, když uviděl Rusy, co dělají.
Oba vojáci se zvedli a zase prchali ulicí. Blížili se k nároží Reiter strasse a Hohenschoener strasse, když z výlohy jednoho vytřískaného obchodu zarachotil německý kulomet. Pálil v krátkých dávkách do Reiterstrasse a z ulice sem dolétával zvuk štěkajících špaginů a ruských pušek. Oba muži sebou v leknutí řízli na zem a Meyer se po břiše doklouzal k hromadě cihel pod jedním oknem. Při tom přišel o pár knoflíků na uniformě a roztrhl si rukáv. Do úst mu při tom vnikl prav, který vykašlával spolu s hleny a plival je kolem sebe. V tom obchodu s vývěsním štítem "Heinicker-Fleischerei" se něco mihlo.
"Ani se nehni, ruskej dobytku," zavrčelo to ze tmy.
"Ty vole, my sme Němci. Nestřílej, sakra," vydechl Meyer, ale stále měl strach, že by to voják ve výloze pořád mohl zmáčknout.
"Cože? Pojďte rychle sem, máme sousedy vedle v ulic, pohněte," řekl ten ve tmě a zvedl hlaveň samopalu. Oba se zvedli a přeběhli ulici. Skočili do výlohy a voják jim pomohl dovnitř. V krámě a v přízemí domu mohlo být tak patnáct vojáků, víc ne. Sověti, podle toho, co jim řekli, prolomili obranu o dvě ulice dál a nejsou k zastavení. Tohle je prý předvoj. Tanky by už měly být na cestě a s jejich pomocí by alespoň snad šlo situaci na chvíli stabilizovat. Waldmann, tak se jmenoval velitel jednotky, jim vyčlenil pozici v jednom z bytů s výhledem do Reiterstrasse, přesně na místo, kudy z jednoho pole sutin, které tu zbyly po zhrouceném domě, lezli Rusové. Leželo tu několik mrtvých, tramvajové koleje tu mizely pod hromadami sutin, troleje ležely na zemi a sloupy lamp byly pomlácené od střepin.
"Kurva, vždycky sem chtěl výhled na ňákou takovou pěknou ulici," prohlásil Meyer a rozvalil se na kusu dosud stojící pohovky. Do místnosti vešel kulometčík se svojí zbraní hozenou na levém rameni. Pás mu plandal podél kulometu a přilbu měl připnutou na opasku. Mrskl jej do okna, rozprostřel pás a o parapet opřel ruský Špagin 43. Odepnul přilbu, nasadil si ji a sedl si vedle kulometu. Kdesi na nebi vzplála světlice a snášela se pomalu k zemi. Bledé světlo ozářilo vojákovu unavenou tvář, pokrytou škrábanci a od obočí k čelisti se táhnoucí jizvu. Otřel si rukávem maskáčové blůzy čelo a pohlédl na oba pěšáky.
"Držte si klobouky, za chvíli tu máme moskevskej expres," řekl. Šprt přikývl a vyhlédl vybitým oknem ven. Kus od nich, dál v ulici, se střílelo. Duněl tu plamenomet a světlo z jeho oheň dštící hubice doléhalo až sem, k jejich nároží. Kdosi vykřikl a varoval ostatní před blížícími se Rusy. Zaútočili naprosto bez varovaní. Hrnuly se sem ze zbořeniště, skrz stále stojící domy, ale i z ulic, které sem ústili. Kulometčík ihned spustil palbu, vojáci dole v krámě a různě po domě začali střílet a brzy byli na ulici další mrtví. Odkudsi z horního patra se na ulici snesla plamenná bouře, úplná řeka ohně. Roztekla se po dlažbě a spalovala ty, kteří se jí dostaly do cesty. Když se plamenomet odmlčel, ostatní vojáci začali znova střílet. Sověti se kryli v oknech, v sutinách, ale i za harampádím a ulici. Ozval se klapot pásů z jedné uzší třídy sem pojížděl T 34 s hlavní natočenou přímo o patro víš, než byl Meyer se Šprtem. Jakmile ho kulometčík spatřil, pustil svoji až doteď pálící zbraň a otevřel hrůzou pusu. Stoupl si a vtom jej zasáhla kulka ruského vojáka. Zpod přilby mu vytékala krev a tělo leželo na podlaze. Meye chtěl něco říct, když se celý dům otřásl v základech. Patro nad nimi dostalo zásah a celý vršek baráku se v prašné kaskádě, změti cihel, dřeva, skla a betonu řítil k zemi. Celá dvě horní patra a zbytky střechy se propadly, spadly dolů na ulici a zavalili ji. Šprt ležel v koutě místnosti, která přišla o strop a kus podlahy. Meyer se v poslední chvíli stihl ukrýt ke dveřím, než kolem něj prolétl betonový nosník a prorazil podlahu dvou pater pod sebou. Z nich teď trčely jen dřevěné trámy a železné dráty.
"Pancéřovku, pancéřovku!" řval kdosi ve vedlejší místnosti. Pak příšerně vykřikl a Meyer uviděl jeho olovem potrhané tělo, jak leží v kaluži rozšiřující se krve. T34 kryl pěšáky, vnikající do domu naproti, ale i hrnoucích se do toho jejich. Dole v přízemí se urputně a tuze bojovalo. Burácely tu samopaly, výstřely, křik zraněných, chroptění umírajících a tisíce dalších zvuků. Ten T 34 se posunul o několik metrů vpřed a kulometem zlikvidoval celou obranu přízemí. Střely se zarývaly do nosných zdí, průčelí a do pozůstatků oken. Vyrážely ven oblaka prachu a odsekávaly omítku.
"Musíme pryč, musíme zmizet!" řval v jednom kuse Šprt. Přelezl opatrně po zbytku římsy ke dveřím a otřesenému Meyerovi a společně vyběhli na chodbu. Na schodech již viděli množství ruských uniforem a zoufale pažbami a bodáky bojující německé vojáky. Šprt uchopil do obou rukou samopal a sbíhal schody po třech. Po několika metrech narazil na ruského vojáka, jak se probíjí přes trosky schody nahoru. Stiskl spoušť, světlo plamene ozářilo stěny a Rusova mrtvola, kterou doslova rozstřílel, sebou pleskla na zeď. Meyer pálil po trojici Rusů, deroucích se chodbou k nim a všechny je postřílel. Šprt doskočil na chodbu prvního patra, kde se bojovalo hlavně z blízka. Ke slovu tu přicházely bodáky, pažby, nože, ale i střepy, kusy železa a dřevěné třísky. Jeden z Němců ulomil z dřevěného drámu téměř půlmetrovou zašpičatělovou třísku a s bojovným pokřikem ji vrazil do břicha obrovitému Mongolovi. Ještě mu vykopl z ruky pistoli a sebral mu ji. Mongol byl úplně v šoku. Svíjel se na zemi a snažil se vytáhnout si třísku z břicha, která se mu v ráně mezitím zlomila. Voják natáhl závěr a vystřelil raněnému mozek z palice. Meyerovi se zvedl žaludek a pozvracel se. Šprt pálil po Rusech, proniknuvších do spodního patra. Přidal se ke skupině německých vojáků, která obsadila jediné dveře do téhle části domu a zatím držela Rusy v přízemí. Ti po nich pálili ze všeho, co měli po ruce. Poté, co se neříteli podařilo dobýt i dům naproti tomut, pálili na obránce ze dvou stran. Velitel Waldmann mezitím už padl. Zabili ho Rusové, kteří se prostříleli až do řeznictví. Němci, v naději, že je tím snad zastaví, sem naházeli granáty, které podtrhly strop.
Boj trval asi hodinu. Během něj z patnácti mužů přežilo pět a ti nyní utíkali z baráku pryč. Spásu hledali v parku nedaleké nemocnice, kde měla být německá jednotka.

KRVAVÁ OBRANA STANICE FRIEDRICHSFELDE

Kepke s Wulfem postupovali za StuGem, který jim čistil cestu ruinami. Přidala se k nim celá jedna četa, která se k nim probojovala přes několik bloků. Měli rozkazy co nejrychleji se přesunout k nádraží Friedrichsfelde, nepřítel sem prý posílá silné jednotky. Od toho náměstí už mohli být tak osm stovek metrů daleko. Cestu komplikovaly hromady suti, zábrany a protitankové zátarasy, jež musely pro samohyb z cesty odstraňovat. Ale všechny ty zničené a opuštěné domy v téhle ulici se jim zdály strašidelné, stejné a mrtvé. Míjeli oběšence na lampách veřejného osvětlení. Každý měl kolem krku pověšenou nějakou cedulku s nápisem typu: paktoval jsem se bolševiky, přeběhl jsem k Rusům, zradil jsem Německo a tak podobně.
"Bože, to je hrůza," vydechl Wulf, když uviděl tělo pověšené ženy. Vojáci se oběšencům vyhýbali, míjeli hořící kaluže oleje a benzinu, překračovaly trosky a přeskakovaly díry po granátech a bombách. Tak vypadal Berlín v dubnu roku devatenáct set čtyřicet pět.
StuGu došlo na jednom místě palivo. Prostě zůstal stát vprostřed ulice bez kapky šťávy. Zastavil se, zhoupl se na pásech, motor zaškytal a zhasl. Řidič s klením otevřel poklop, vylezl ven a velitel vozidla mu podal pistoli. Řidič přelezl dozadu ke krytu motoru, otevřel jej a umaštěnýma rukama zkontroloval plovák v nádrži. Nic, dřel na sucho o dno. Zavřel víko a seskočil z vozidla na zem. Velitel vystoupil spolu se střelcem a kopl do poklopu, který se s praštěním zabouchl.
"Dál to nejede, pane. Neni benzín," konstatoval suše velitel útočného kanónu. Kepke přikývl, kdosi mu podal ze zadu pár samopalů a jednu pušku. Kepke je přijal a předal zbraně veliteli, ať prý se posádka ozbrojí. A ať udělají něco s tím krámem. Třebo ho zničí, nebo cokoli, ale aby nebylo schopné funkce. Velitel přikývl a chystal se splnit rozkaz. Poté si vzali od pěšáků samopaly, natáhli závěry a přidali se k zadnímu voji. Muži pomalu pokračovali ztemnělou ulicí. V cestě jim stály ocelové protitankové ježky, opuštěná postavení, tvořená pytly s pískem, prázdnými muničními bednami, navršenou sutí a hlínou. Přes výkop napříč ulicí byla položená dřevěná lávka, po níž boty vojáků dutě dusaly. Jednotka se pomalu blížila na křižovatku, v jejímž prostředku stál opevněný flak ráže osm osm, obsluhovaný šesti mladíky od Hitlerjugend. Kepkeho muži pomalu přicházeli a smutně sledovali téměř děti, jak se lopotí s těžkými pytli, vrší je na sebe, aby kolem kanónu vytvořili dostatečně vysokou ochrannou zídku. Sotva dvanáctiletý kluk zápasil s těžkým nábojem, který horko těžko zvedl z teď už prázdné bedny. Tu nějaký šestnáctiletý mladík vzal, položil na pytle naplněné hlínou, přidupl a přikryl bednu další vrstvou pytlů. Jejich dětské tváře byly špinavé od sazí, ušmudlané od hlíny a v očích měli strach. Kepke si nadhodil samopal a pomalým krokem k dětem přicházel. Osmnáctiletý velitel děla, sotva Kepka a jeho zdecimovanou a odranou jednotku viděl přicházet, srazil paty a jeho pravice vystřelila vzhůru.
"Heil Hitler!" vykřikl ten mladík. Voják se zastavil, přisunul pravou nohu ve špinavé, zablácené botě a pomalu zavrtěl hlavou.
"Děti, co tu proboha děláte?" zeptal se smutně. Přišel sem nějaký jiný kluk, také v uniformě Hitlerjugend a pravil:
"Tuto pozici budeme bránit až do posledního muže, pane," Kepke lehce poklesl v kolenou, položil ruce na tělo samopalu a měl pocit, že snad špatně slyší.
"Proboha a s čím? Nemáte nejmenší šanci se tu udržet ani čtvrt hodiny, sevřou vás tu ze všech stran," řekl. Zdálo se, že to na kluky neudělalo nejmenší dojem. Snad na ty mladší, ti se opravdu báli. Nemohlo jim být více, než dvanáct, třináct, maximálně čtrnáct let.
"Máme přeci flak. Použijeme jej jako dělo, až se sem Rusové dostanou!" řekl hrdě velitel.
Vojákovi se draly do očí slzy. Věděl, že takovýchto pozic jsou po celém Berlíně desítky, ne-li stovky. Budou do další zbyteční mrtví, kteří by tu vůbec nemuseli takhle zahynout. Poslední křeče Třetí říše je nahnaly přímo do náruče smrti, místo toho, aby se svými rodinami odešli do bezpečí, hráli si snad někde na venkově a měli naději žít. Takhle přicházeli i o tu poslední špetku, která jim v obléhaném Berlíně ještě zbývala. Vrchní šikovatel už neměl slov. Došlo mu, že tuhle otázku si pokládal už několikrát. Pokaždé stejnou. Šlo by ji i vyjádřit jedním slovem: proč? Místo toho, řekl veliteli baterie, aby utekli, nebo aby ty děti pustil domů. Dostalo se mu jen dalších naučených frází. Kepke nad tím jen mávl rukou. Věděl, že by se snad mohl pokusit ty chudáky děti nějak zachránit, že by snad mohl nechat velitele děla nechat zatknout. Čím by se ale pak lišil od těch ostatních, od SA, nebo SS, kteří touhle dobou prolézaly ještě ty byty, které nebyly zničeny, ve kterých se ještě ukrývaly rodiny s malými dětmi, které by nemohli jít tak dalekou cestu do bezpečí a hledali "dezertéry". Ti lidé se teď třásli před tím, co bude, až Rudá armáda dobude Berlín. A že ho dobyje. Ale proč chodit tak daleko, stačí, co se bude dít, až Sověti budou v jejich čtvrti, nebo snad v jejich ulici. Kepke se obrátil, udělal pár kroků a stále přemýšlel, zda nemá něco udělat. Pak ale shledal, že veškeré snažení by bylo marné. Vrátil se ke svým vojákům a mávl na ně.
"Jdem," řekl jen. O kus dál se na zastávce Lindenweg asi třicítka mužů lopotila s vrakem shořelé tramvaje a snažila se jej dovléci na místo, kde byla proluka v barikádě. Šlo převážně o starší muže a několik žen. Byla to místní jednotka Volkssturmu. Od obyčejných civilistů je odlišovala jen páska s nápisem Volkssturm. To bylo všechno. Jejich zbraně, pancéřové pěsti a poslední majetek, který měli, byl opřen o zeď jednoho z domů, hned vedle zatlučených oken jednoho hodinářství. Většinou se jednalo o staré zbraně, mnohdy pamatující první světovou válku. Pancéřových pěstí tu bylo všeho všudy pět. Starci se opíraly do skřípající tramvaje, která se hýbala jen velice neochotně. Wulf kývl na své podřízené, zbylých pět mužů a popoběhli k vraku. Každý z vojáků se opřel do boku vozidla a společnými silami jej asi po půl hodině dostrkaly na místo. Domobranci si posedali na zem, na zábradlí, nebo všude, kam se dalo a oddychovaly.
"Kam jdete?" zeptal se velitel jednotky, asi pětapadesátiletý muž.
"Na stanici Friedrichsfelde," řekl Wulf. Muž přikývl a otevřel bandasku s mlékem. Napil se nabídl ji Wulfovi. Štábní desátník odmítl a odvětil muži:
"Nechte si ji, za pár chvil ji budete potřebovat víc, než. A ještě, tohle si vezměte," řekl a podal muži dva obvazy. Víc jich neměl.
"Potřebovali bychom nějakou...munici. Máme strašně málo munice," řekl ten muž potichu. Wulf mu pohlédl přes rameno k té zdi a uviděl několik pušek Manlicher-Carcano, které snad ještě pamatovali první světovou válku. Pro ty munice nebyla vůbec. Pak nějaké karabiny Mauser a to bylo všechno. Žádný kulomet, žádné granáty, jen těch pár pancéřových pěstí. A to ještě ty pušky nevyzbývaly zdaleka na každého z té hrstky mužů. Byl to obdobný případ jako s těmi dětmi jen o pár metrů zpátky. Wulf zavrtěl hlavou. Žádná taková munice není. Muž jen pokýval hlavou, smířeně zabručel a pak si zase sedl. Wulf se vrátil k jednotce, která mezitím pokračovala dál.
Minuli velké špulky od kabelů, které tu byly naskládány tak, aby nepřátelská pěchota nemohla projít, prošli přes několik hald suti a pomalu se blížili ke stanici nadzemní dráhy. Ulice sem vedla sice přímo, ale ve své polovině byla přerušena několika poměrně dost vysokými závaly. Ty pocházely od toho, jak několik bomb zasáhlo dva velké činžáky, které vzplály, zřítily se do ulice a celou ji zavalily. Přes okolí to nešlo projít, ani přes trosky domů, všechny vchody sem byly zavalené, nebo nějakým způsobem přerušené. Kepke se několik metrů před závalem zastavil, dal si ruce vbok a porozhlédl se po okolí.
"Hergot, přes ten kopec to nepude, je moc vysokej. Musíme to vobejít, stanice je timhle směrem dvě stě metrů," řekl. Někdo navrhl, že by to snad šlo obejít přes okolní ulici, ale vchod do ní byl také pod troskami. Jenže ty už obejít šli. Velitel rázně přikývl, popoběhl a pobídl svoje muže:
"Rychle, jdeme!" Vojáci se dali do běhu, proběhli přes přízemí jednoho ze zničených domů, minuli zničenou kavárnu a utíkali paralelní ulicí s tou, ve které byly ty závaly. Mohli být asi tak v půlce, možná jen ve čtvrtině, když se na ně z horních pater vybombardovaného domu snesla střelba. Několik mužů bylo okamžitě zabito, jiní se stihli ukrýt a kulky se rozeběhly po dlažbě, rozštěpovaly kostky na ostré úlomky, rozlétající se do stran.
"Nahoře ve vokně!" vyřikl jeden muž vedle Kepkeho, který už pálil do průčelí domu. Sověti na ně pálili asi ze druhého patra, kde bylo několik vojáků a další sem přibíhali ulicí. Němečtí vojáci se ukryli v kráteru, rozložili kulomet a začali pálit po přibíhajících Rusech. Wulf seděl za kulometem, pálil do předjitřní ulice.
Ruinami letěly stopovky, střely a kosily sovětské vojáky jako olověná smršť. Ti nahoře v patře sem naházeli několik granátů, které zabili několik Němců. Jeden z Kepkových spolubojovníků zemřel v hrozných bolestech a křečích. Obličej a krk měl potřísněný krví, z vystřeleného oka zbyla jen zakrvácená díra do hlavy. Z vchodu do sousedního domu vystřelil ohnivý jazyk, letěl k oknům obsazeného domu a vnikl dovnitř. Vyšlehl zase ven a z oken plápolaly ohnivé sloupy. Všichni uvnitř museli zahynout. Takový žár se nedá přežít. Vojáci leželi ukryti za sutinami, v úkrytech i ve vchodech do poničených a pomlácených domů. Slyšeli, jak se sem ulicí, která byla zaplněna prašnou mlhou, kouřem a ranním oparem, cosi sune. Vypadalo to na obrněný transportér, nebo něco takového. Kepke rozkázal mužům s pancéřovými pěstmi, aby se ukryli a jakmile se to vozidlo ukáže, vypálili na něj. Čtveřice mužů se rozptýlila do sutin, do plamenometem ničeného domu, jehož poslední dvě patra stále ještě hořela a plamenometčík se ukrýval v probořeném sklepě, ze kterého se dalo dostat na ulici. Kepke s Wulfem a dalšími muži skočili do rozstřeleného průčelí domu, na němž byl vápnem namalovaný nápis "Fuehrer befiehl! Wir folgen!" Namířil do ulice a čekal, co z toho oparu vyleze.
Asi po deseti minutách přední kola německého hakla odsunula stranou nějakou na dlažbě se válející popelnici, zadní pás ji rozmačkal na placku a zrychloval směrem ke Kepkeho jednotce. Za vozidlem utíkalo několik mužů od SS a svými zbraněmi kontrolovalo okolí. Pár jich vniklo i do ostatních domů a zajistilo je. Předek transportéru se zastavil několik metrů od Kepkeho úkrytu. Velitel z domu vylezl a šel k vozidlu.
Vylezl z něj nějaký rottenfuehrer a zeptal se Kepkeho: "Jdete na tu stanici, že jo, už nám o vás řekli." Z vozidla zatím vystupovali další muži a zajišťovali okolí.
Wulf přikývl a nakonec odpověděl: "To jdem. Ivani nás tu překvapili. Můžete nám pomoct?"
SSmanna velící jednotce přikývl a řekl: "Pojďte s náma, my tam jedem taky, ale Rusáci sou všude kolem. Útočej už i na stanici, ale zatim je držej vod těla, tak pohyb."
Vojáci vylezli z úkrytů a různých schovávaček a dali se do klusu za pojíždějícím transportérem, který se otáčel. Najel na nějaký ostrý vyčnívající hrot a prorazil si pneumatiku. Vojáci se ohlédli, odkud přichází ten fičivý zvuk a zahlédli jen řidiče a střelce, jak opouštějí vozidlo. Předtím ale zničili motor, aby jej už nebylo možné použít. Míjeli nějakou rozmlácenou trafiku, kolem níž se válely ohořelé výtisky novin a časopisů, rozbité láhve a kvanta dalšího odpadu. Žádné cigarety, ani tabák!
Ke stanici Friedrichsfelde zbývalo už jen několik desítek metrů. Slyšeli mohutnou střelbu a práskání výbuchů. Velitel jednotky je pořád popoháněl kupředu. Sám byl nervózní, jestli vůbec se jim podaří doběhnout ke stanici včas.
Dospěli sem zrovna v okamžiku, kdy ji Rusové začali ostřelovat minomety. Kolona čtyř náklaďáků, několika motorek a jednoho haklu zastavila kus od stanice, vojáci z posilové jednotky vyskákali a hledali vhodný úkryt. Budova stanice nadzemní dráhy byla zničená, vyhořelá a její omítka už téměř neexistovala, ale pořád ještě stála. Kolem se ježily protitankové překážky, barikády z pytlů a kusů zdiva, mělké příkopy a dvě kulometná hnízda. Vchodové dveře byly obloženy taktéž pytly, zeď kolem byla omlácená a opálená od nějakého prudkého ohně. Kepke a jeho vojáci vrazili dovnitř do haly zrovna v okamžiku, kdy za nimi na ulici vybuchl minometný granát. Dvoukřídlé dveře vytrhla tlaková vlna z pantů a mrštila je dovnitř do haly. Jednomu z mužů se zapíchl do nohy hřebík a pořádná tříska. Vykřikl, zhroutil se na zem a snažil si to vytáhnout. Přiběhl k němu jeden z několika posledních zdravotníků a pomáhal mu. Kepke vyhlédl na ulici a uviděl po dlažbě rachotící Tiger, jak najíždí do vykopaného okopu, kus od kolejiště. Řidič ho mistrně navedl přímo do vykopaného opevnění a vypnul motor. Tank chvíli otáčel věží a pak ji nasměroval do míst, odkud se předpokládal sovětský útok. Minometné ostřelování se přesunulo mezitím kus dál, do nevelkého parčíku za náspem nadzemní dráhy. Ten miny a granáty dělostřelectva nepřítele měnily v oranici, ve které mizela jednotlivá provizorní opevnění. Staří muži z Volksstrumu podnikli sebevražedný útok ve snaze odrazit útok sovětských pěšáků na svojí ostřelovanou pozici. Se svými absolutně nedostatečnými zbraněmi, nedostatkem střeliva a minimálními bojovými zkušenostmi neměli šanci. Rusové je postříleli jako zajíce a ještě mezi ně naházeli několik granátů.
Kepke zalezl zpátky do haly, sebral svůj batoh a samopal, který opřel o zábradlí pokladny a nakoukl dovnitř. Kromě zničeného pokladního stolku, nějaké skříně a zarámované mapy nadzemní dráhy a propagačního plakátu tu toho moc nebylo. Na zemi se akorát povalovaly bločky jízdenek. Obrátil se a spolu s dalšími muži vydupal po širokých schodech do horní haly. Spíše to byla nevelká čekárna s lavicemi, ale byla také už dost zničená.
Velitel oblasti Friedrichsfelde, plukovník Horst, tady seděl u svého periskopického dalekohledu, postaveného v sousední místnosti. Když viděl ten masakr v parku, nakopl židličku a hrnul se k polnímu telefonu.
Zvedl jej, mrskl svoji zaprášenou brigadýrku na stůj a řičel do sluchátka: "Spojte mi Říšské kancléřství, okamžitě! Chci mulvit s ministrem Goebbelsem...mě to nezajímá...já tu mám taky potíže a ne malé!" burácel do telefonu. Mezitím přistála na kolejišti mina, vytrhla kus koleje a mrštila jej na nástupiště. Ozývala se už i střelba ručních zbraní, postupujících sovětských vojáků. Horst se během několika minut ohlásil jako návštěva ve Fuehrerbunkeru, oblékl si svůj kabát, zapnul opases s pistolí ve velkém pouzdru z černé kůže a vyřítil se ven. Cestou sebral svého pobočníka, poručíka Otta, a nasedl do svého terénního Volkswagenu.
Ott natočil motor a značně opotřebované auto s kvílením gum vystřelilo od stanice. Proplétalo se mezi troskami, hořícími hromadami dřeva, objíždělo vraky vozidel, tramvají a zástupy prchajících civilistů, kteří si nesli veškerý svůj majetek v pytlích, táhli ho za sebou na vozíčcích, nebo v kufrech. Byly tu rodiny s malými plačícími dětmi, staří a i jednotlivci. Všichni chtěli pryč z té nastalé hrůzy alespoň do relativního bezpečí stanic podzemní dráhy a protileteckých věžových bunkrů ve Friedrichshainu. Čekala je cesta zničeným Berlínem. Museli několikrát objíždět závaly, vyhýbat se kráterům a místům, kde se těžce bojovalo.
Volkswagen po skoro hodinové jízdě zastavil kus od rozbombardované Vossstrasse, kus od vchodu do bunkru. Zabočil do dvora, přitom urazil zrcátko a zastavil kus od hromady sutin. Opodál postávala menší jednotka vojáků od Waffen SS, kteří zastavujícímu džípu věnovali jen pramalou pozornost.
"Počkejte tady, poručíku" řekl mu. Zabouchl dvířka omláceného a zaprášeného teréňáku, s rozevlátým kabátem proběhl do nějakého domu a odsud k otevřenému vchodu do bunkru, který byl uprostřed ulice. Když stráže zavíraly poklop, udeřil přímo u vchodu do budovy kancléřství dělostřelecký granát, omlátil obkladové desky a i velikou plastiku orlice nad vchodem. Plukovník se ocitl dole v bunkru. Ocitl se před stanovištěm stráže.
"Účel a cíl vaší cesty, prosím," řekl strážný suše.
"Jsem ohlášen u říšského ministra Goebbelse, zde jsou mé doklady," podal strážnému svoji vojenskou knížku. SSmann si ji prohlédl a podíval porovnal ji s nějakými svými údaji. "Vaši pistoli prosím," řekl a když mu ji dal, pustil jej strážný dál. Seběhl rychle schody, prošel několika chodbičkami, narvanými důstojníky, perosnálem a strážemi. Vyhledal Goebbelsů pokoj, zaklepal a po vyzvání vstoupil. Říšský ministr seděl v křesle a před sebou měl na stole nějaké papíry a knihy.
"Pane říšský ministře, ruské jednotky zabíjí vaše muže z Volkssturmu jako krysy, toto nemohu připustit. To je úplné šílenství, pane říšský ministře. Nemají odpovídající výzbroj a ještě méně střeliva a..." chtěl pokračovat, ovšem Goebbels jej zastavil:
"Se stejným už u mne intervenoval bridadefuehrer Mohnke. Vůbec mi těch mužů není líto. Opakuji vám, že těch lidí vůbec nelituji! Německý národ si tento osud zvolil sám. A dobrovolně, nikdo jej nenutil. Nesmíte podléhat iluzím. To, co ti muži postrádají na zbraních, to nahrazují nezdolnou vírou v nacionální socialismus konečné vítězství. To jsem řekl i Mohnkemu. Více vám k tomu už neřeknu," zakončil svou řeč, obrátil se a zavřel pancéřové dveře. Horst zaťal ruce v pěst, obrátil se a vyřítil se z bunkru zpět.
Mezitím probíhal mohutný sovětský útok na stanici. Všude kolem se střílelo, vybuchovaly nálože, granáty a miny. Kepke klečel v okně a pálil spolu se zbytkem jednotky po silném ruském oddílu, kterému se povedlo probojovat z parčíku a nyní postupovala po kolejích. Několik jich strefil a ti padli mrtví na koleje. Hlaveň Tigera vedle stanice se prolnula dozadu a vypálila. Granát prosvištěl mezi podpůrnými sloupy nástupiště na druhé straně, minul o několik metrů strom a zasáhl na přední pancíř sovětské SU100, které zdolávalo povalené kmeny stromů, krátery a překážkami. Do ranního vzduchu vyletěl oheň, dým, kusy vytržené ocely a vybuchující munice. Sovětští vojáci, kteří byli moc blízko, byli okamžitě zabiti. Přesto útočili na železniční násep dál, pálili do opevněné budovy stanice a svírali ji už ze tří stran.
"Potřebuju tady eště tři chlapy! Sám ty šmejdy nezvládnu!" křičel Kepke dolů k pokladnám, kde bylo provizorní obvaziště. Po mramorových schodech k němu vydusali čtyři muži a nahrnuly se do oken. Rusové se zastavili na jednom železničním můstku a odsud kulometem pokrývaly čelo stanice. Střely se z hvízdáním odrážely od zdi, postřelovaly nástupiště a likvidovaly ty, kteří prchaly od ničeného náspu na druhé straně stanice.
"Rusové útočí od parku. Je jich hrozně moc!" křičel kdosi od dveří, vedoucích na nástupiště. Opravdu. Velká ruská jednotka si klestila cestu přes zničené parkové keře, ohořelé a pokácené stromy, rudoarmějci se ukrývali v altánu, který jediný granát z Tigera proměnil v mrak třísek, a v trychtýřích od vybuchlých bomb a granátů. Po ulici Hein strasse přijížděl T34, který svým kanónem a kulometem ničil celou stanici. Do rány mu přišlo několik náklaďáků, v jejichž okolí se ukrývali další vojáci. Ti všichni zahynuly.
Místnost, v níž se ukrýval Kepke a řada dalších vojáků, byla okamžitě zachvácena plameny. Udělalo se tu příšerné horko, oheň vnikal už i sem a několik mužů se změnilo v hořící lidské pochodně. Následovala pro ně příšerná smrt uhořením. Pár chlapů se je pokusilo zachránit, ale jakmile k nim chtěli doběhnout, pokosila je palba ruského oddílu, překonavší násep, který byl pod vražednou palbou kulometu a střelců v okolí stanice. Kepke a ti přeživší seběhli dolů do haly a k pokladnám. Opřel se o zábradlí schodů, sevřel oběma rukama samopal a dýchal. Vedle něj seskočil Wulf a doplazil se do bezpečí skýtajících schodů.
"Ty vole, fuj! Ivani sou čim dál tim blíž, kurva. Kolik nás tu zbejvá?" ptal se Kepka.
"Ne víc jak třicet. Ten tank tam sedí jak žába na zasranym prameni. Dokud ho nesundáme, nemáme šanci," řekl. Wulf vyměnil zásobník v samopalu a opatrně vyhlédl ven na schody. Sbíhal po nich oddíl vojáků SS, kteří až dosud bojovali nahoře na nástupišti.
"Rusové jsou ve stanici, Rusové jsou ve stanici!" křičeli. Horní čekárnu pokropila dávka a rozmlátila lavice. Rusů byla hrozná přesila. Německá jednotka pomalu ustupovala, pálila po sovětských vojácích a stahovala se do okolí. Plukovník Horst, který právě přijel ze středu města, se připojil k jednotce, která pálila po oddílu sovětských vojáků, zjevivších se v horním patře stanice, odkud se chodilo na nástupiště. Takže další zběsilý ústup.

PROTIÚTOK U RHEINSTRASSE

Ustupující skupině, ve které byl Meyer se Šprtem se podařilo dosáhnout silného obranného postavení na Marktplatzu. Byla tu dobře vyzbrojená jednotka, disponující třemi tanky, dostatkem pancéřových pěstí, munice a ostatních zásob. Když tam dorazili, nějaký poddůstojník zrovna vykládal plán, jak provést protiútok ve směru na ulici Rhin. Byl to jeden z těch mladých, arogantních velitelů, kteří sotva se ukážou na frontě, mají dojem, že vyhrají každou bitvu a domů se nutně musí vrátit s hrudí plnou metálů. Cílem útoku bylo obsadit důležitou křižovatku tak, aby Sověti nemohli pronikat hlouběji do vnitřních čtvrí a obvodů Berlína. Rozdělil mužstvo na tři skupiny, pod písmeny A-C. Mezi nimi byly vojáci vyzbrojení pancéřovými pěstmi, kulomety, minami i dvěma plamenomety. Proplíží se sutinami až do bezprostřední blízkosti ulice a pak všechna družstva zahájí útok na křižovatku najednou. Jenomže nikdo nepočítal s tím, kolik Rusů tam vůbec bude.
Meyer seděl pod zničenou sochou, jíž zbývaly jen nohy, bronzový trup a hlava byl ustřelený a válel se v křoví kus dál. Kolem postávalo mnoho vojáků v maskovacích uniformách, polních blůzách i tankistických kombinézách. Bavili se o něčem, kouřili, nebo popíjeli alkohol. Někteří pojídali své poslední konzervy, které pak odhodily mezi ostatní sutiny a odpad. Šprt si sedl vedle Meyera na obrubu malého zohýbaného plotu a podepřel si bradu rukou.
"Copak je asi s Fritzem," řekl Meyer pokrčil rameny. Dělal si o něj starosti od chvíle, kdy se jim ztratil dnes nad ránem při tom obléhání kadeřnického salonu.
"Nevim. Jestli vůbec žije. Měli jedinou možnost, dojít k nějaký stanici nadzemky, ale tu prej úplně rozsekali Ivani," odpověděl Šprt.
Meyer přikývl a potáhl z cigarety. Bylo dopoledne. Sluneční paprsky ozařovaly sutiny, zničené domy a dopadaly na pomlácenou dlažbu. V hlíně kolem zničené sochy vykvetly první sněženky, blížilo se jaro. Odněkud sem zavál pach spáleniště, někde praskal oheň a doléhaly sem hlasy vojáků. Další skupina sem přicházela úzkou ulicí, která ústila do dvora, kus odsud. Byla to nějaká jednotka výsadkářů, která se sem bůhvíjak dostala. Zůstali stát kus opodál a shlukli se do hloučku. Meyer nestihl ani dokouřit a už se první skupina vydávala na cestu. Byla to A jednotka. Ta měla zaútočit přímo na náměstí a zlikvidovat jeho obranu, udělat cestu ostatním. Tu měla podporovat jednotka B, ve které byl Meyer se Šprtem. Jejich cílem bylo obsadit domy kolem náměstí a krýt áčko, které bude bojovat dole. Skupina C byly právě ty tři Tigery s družstvem granátníků, kteří podniknou útok na přicházející ruské vojáky. Dá-li Bůh, mělo by to vyjít. Meyer se zařadil k pěšákům a přidělili mu pancéřovou pěst. Přehodil si řemen samopalu přes záda a pancéřovku si položil na rameno.
"Bude to nářez," řekl jeden desátník. Šprt přikývl a položil ruce přes samopal. Jejich skupina zmizela v sutinách, kterými měla nepozorovaně projít až k domům okolo náměstí. Tady se naskytl první problém. Domy okolo náměstí byly obsazeny Rusy, kteří jakmile spatřili německé vojáky dole v sutinách, začali střílet. Voják vedle Šprta, ten, co se s ním prve bavil, zasáhla kulka. Vykřikl, pustil pušku a padl obličejem do sutin. Skutálel se po svahu a zůstal ležet.
"K zemi! Sousedi nahoře v baráku!" vyřikl kdosi. Spustila se nepřehledná střelba, z níž se nedalo poznat, kdo má momentálně na vrch. Z jednoho domu stříleli Rusové, z ruin druhého pak německý oddíl a nějaká jiná jednotka, která se probojovala do dvora. Velitelé družstev pak začali vydávat nakonec protichůdné rozkazy, za což zaplatili mnoha mrtvými.
"Vypadněte tam vocaď. Ste přímo proti Rusům!" křičel Meyer na vojáky, kteří naběhli přímo před nepřátelský kulomet, který jich většinu smetl. Šprt hodil pod obnažené schodiště dva granáty, zalehl za kus zídky a dvorem v krátkých intervalech dva výbuchy. Kulomet zmlkl. Němci vnikli do jednoho domu a probojovávaly se k náměstí. Tam ovšem stál pětaosmdesátimilimetrový protiletadlový kanón, o kterém němečtí vojáci nevěděli. Byl zakopán až po kola podvozku, chráněn mohutným pancéřovým štítem. Meyer zmizel u vchodu do sklepa a samopal držel přímo před sebou. Pětice vojáků a Šprt lezli za ním. Mezitím začal střílet ten kanón a celou přední stěnu jednoho z činžáků úplně zničil a velký kus se zhroutil v oblaku prachu do ulice.
"Sklepy tady snad budou propojený," doufal Meyer nahlas. Opatrně postupoval s rozžehnutou baterkou kupředu. Odpovědi se mu dostalo o pár minut později. Kdesi v temném zákoutí zarachotil samopal a kus omítky sklepní chodby střela odprýskla. Kusy odpálené cihly, omítky a zdiva odletěly do stran a zasáhly obličeje vojáků. Němci stříleli do chodby, ze které přicházela silná ruská palba. Šprt vytáhl vajíčkový granát a chtěl jej vhrnout do temného záhybu.
"Vyser se na to, Johanne, zavalí nás to." zadržel v poslední chvíli Šprtvou ruku, blížící se k pojistce. Kdesi na povrchu se rozpoutala mnohem silnější palba, než tady dole ve sklepě a ve dvoře. Zvuk střelby zůstával na místě, nepohyboval se. Odpovídaly mu ruské zbraně odkudsi zhora z domu.
"Sakra, druhá grupa zaútočila. Asi nám nezbejvá nic jinýho, než se do toho dát taky," řekl jejich velitel. Poslal dopředu muže se samopaly a brzo se sklepem rozeřvaly jejich výstřely. Stěny osvětlovalo blýskání ohně, zvonily tu vystřílené nábojnice, křičeli umírající a zněly vydávané rozkazy. Vojáci dusali sklepem až k jedné cihlové zídce, která byla probouraná. Tudy sem asi Rusové vlezli. Meyer se vsoukal do otvoru, protáhl se jím a byl na druhé straně. Tady asi nebyl sklep nijak velký. Bylo tu malé rozcestí, ale dva muži, vyslaní jej prohlédnout, se vraceli s tím, že chodbá dál je zavalena. Stejně tak se vrátil i druhý průzkum, že v další chodbě se zřítil strop. Zbývala jediná možnost, vylézt po schodech ven. Velitel poslal několik vojáků obhlédnout situaci, a když na ně ode dveří kývli, zbytek jednotky se vydal za nimi. Sotva však vylezli ze sklepa, spustila se na ně ze schodiště prudká střelba. Několik vojáků bylo okamžitě zabito, jiní zraněni. Kulky létaly odraženy od zdí, ulamovaly kusy omítky a zarývaly se do cihel. Meyer se vyklonil dos chodiště a vypálil dlouhou dávku z ruského samopalu. Nahoře někdo zakřičel, ale pak několik mužů střílelo nové a nové salvy do průjezdu. V ulici mezitím vybuchl dělostřelecký granát a do domu vnikl mrak prachu, kouře, nějaké úlomky a kusy skla. Několik vojáků, kteří se schovávali ve vchodu na schodiště zasáhly právě ty střepy a kusy rozbité dlažby.
V celém bloku domů se střílelo. Útok na náměstí na Rhinstrasse se definitivně zastavil. Všechny tři skupiny byly zachyceny ještě daleko před ním a nyní sváděly tuhé boje s německými vojáky, kteří se jim snažili zabránit v dalším pronikání do města. Ta trojice těch Tigerů byla zničena v tuhém boji s ruskými samohybnými děly, která se sem probojovala právě přes tu ulici. Granátníci asi dvě zničili, ale pak byli přemoženi silnou jednotkou Rudé armády, které jim do zad pronikla přes sklepy a kanály. Šprt se s několika muži probojoval do prvního patra a pálili na ruské vojáky, kteří byli doslova v každé místnosti. Sváděli s nimi tuhý boj metr po metru a stále se jim nedařilo je zahnat. Nakonec to velitel vzdal a dal znamení k ústupu. Poslední vojáky, mizející ve sklepě kryl Meyer svým Špaginem, pak hodil do průjezdu granát, jeho výbuch zabil čtyři Rusy, jejichž vnitřnosti se rozletěly po stěnách a také zmizel ve vstupu do sklepa.
V něm se už shromáždila většina těch, kteří to přežili. Jejich tváře byly ztrhané únavou a vyčerpáním, ušpiněné od plazení se prachem, sazemi a popelem ze spálenišť. Mnoho mužů už bylo na konci svých a už nebyli schopni jakékoli akce. Věděli, že Berlín už nemůže spasit nic. Věděli, že další obrana je zcela zbytečná, že munici mají už jen na několik dnů a každou další minutou se jejich zásoby rychle ztenčují. Velitel procházel mezi vojáky a chtěl je vyvést ven ze sklepa. Dotkl se ramene jednoho z granátníků a řekl mu:
"Pojď, jdeme. Mizíme odsud," střelec po něm otočil hlavu, upřel na něj unavené oči. Pak jen zvedl ruku s pistolí a prostřelil si hlavu. Kravý cákanec, části mozku a lebky se rosztříkly na špinavou sklepní zeď. Tělo sebou škublo a svalilo se na zem.
"Mizíme odsud, rychle!" křičel velitel a jeho muži spěšně vyklízeli sklep, k jehož vchodu se blížili ruští vojáci. Vyběhli zpátky na ulici a utíkali pryč odsud. Během toho zběsilého úprku přišli o další muže, kteří postříleli Rusové, schovávající se po střechách vypálených domů kolem náměstí. Šprt se obrátil a naslepo vypálil dávku ze samopalu.
Doběhli zpátky na Marktplatz. Tady zjistili, že nebyli sami, kdo ustoupil a marný boj o náměstí vzdal. Byly tu pozůstatky oddílu A, který byl téměř celý zničen a větší část z družstva C, které narazilo na houževnatý odpor Sovětů a stáhl se, protože se mu nedostávalo podpory od jednotky B, která měla útok podporovat právě z pater domů okolo náměstí. Bylo jich tu všeho všude třicet. A všechny možné druhy vojsk od letectva, přes tankisty, výsadkáře, vojáky SS až po děti z Hitlerjugend a domobranu. Nejvyšší hodnost tu měl nějaký nadrotmistr ženistů. Od SS tu byl nějaký scharfuehrer. Podle posledních zpráv se urputně bojovalo o park za stanicí Friedrichsfelde, ale tam teď nebylo vůbec možné se probít. Jediná možnost byla, ustoupit z posledních ulic Lichtenbergu a spojit se s jednotkami bránící Friedrichshain. Mají tam být zbudovaná nějaká obranná postavení a obvaziště. To vypadalo jako dobrý plán, zvlášť, když už tady nebylo možné se jakkoli bránit. Střelivo jim docházelo, každý druhý voják byl zraněný a hlavně jim hrozilo obklíčení.

ÚSTUP Z TIERPARKU

Mezi stromy probíhala trojice mužů, nesoucích těžký kulomet a složenou trojnožku. Kolem nich vyskakovaly ze země fontánky hlíny, vytržené kulkami, explodovaly tu granáty a hučela bitva. Kepkeho prořídlá jednotka zaujala pozice v oblasti Tierparku, pár stovek metrů od té stanice nadzemní dráhy. Park byl úplně zničený. Spousta stromů tu byly ohořelá, vyvrácená, křoví zničená od pásů tanků. Zahradní stavby, skleníky a altány zničené, vypálené a rozmlácené. Mezi cestičkami a pěšinami se táhly zákopy, opevněná postavení, kulometné bunkry a ostnaté dráty. Střílelo se tu a probíhal tu tuhý boj.
Tierpark byl vstupní branou do dalších berlínských čtvrtí. Rusové tu všude narážely na tuhý a odhodlaný odpor, který se ale pod jejich velikou přesilou hroutil. Obrana parku se už dlouho nemohla udržet. Tu a tam se ostře zablesklo a vyletěla do vzduchu hromada hlíny, doprovázená bílým kouřem a snopami jisker. Trojice vojáků sklouzla do zákopu k Wulfovi, který právě se svými podřízenými pálil po skupině ruských vojáků, která se ukryla v troskách zahradního altánu. Kolem dopadlo několik minometných střel a zničilo pěšinu ani ne dvacet metrů od německých vojáků.
"To sou minomety vod tý stanice, co sme z ní vypadly. Blížej se sem tanky a kvanta Ivanů!" řval voják Wulfovi do ucha, aby přehlušil okolní střelbu a dunění. Štábní desátník přikývl a zaklekl na zem. Vojáci mezitím sestavili trojnožku, upevnili kulomet a střelec natáhl závěr. V krátkých dávkách začal pálit po nepříteli a likvidovat ty poslední zbytky skleníku, co z něj zbyly. Zrovna, když chtěl Wulf vystřelit další dávku, objevil se tu plukovník Horst s nějakými papíry v ruce.
"Nefunguje spojení. Nemohu se spojit s naším jediným minometem, který by Rusy udržel aspoň na chvíli trochu od těla. Donesl by jste tam souřadnice cíle, štábní desátníku?" zeptal se ho Horst. Wulf se sklonil, kus od nich vybuchl granát, zasypal je hlínou a kamínky. Vzal si od plukovníka lejstra.
Plukovním Wulfa poprosil: "Je tam ještě hlášení pro plukovníka von Falkena, jeho velitelská pozice je kus od toho minometu."
"Rozkaz, pane plukovníku! Vím, kde to je!" Wulf přikývl a složil papíry do náprsní kapsy. Šlo o dost nebezpečný podnik. Celý Tierpark se hemžil ruskými vojáky, všude se bojovalo a linie, pokud se tomu tak dá říkat, byla na několika místech přerušena a pronikaly přes ní ruské jednotky. Zvláště tuhé boje zuřily o malý zámeček, před válkou moc pěknou stavbu, nyní po náletech a bojích úplně zničenou. Štáb plukovníka von Falkena byl umístěn v zahradní restauraci Seeland, v místě, kde byly čtyři rybníčky, jejichž voda posloužila k zaplavení malého údolí, přes které ruští vojáci dosud neprošli.
Wulf chtěl vyrazit, když v tom se přes jejich zákop přehnala olověná vánice a rozsekala osádku kulometu. Přežil jen jediný. Byl to mladý podavač pásu, který ležel uprostřed nábojnic a vykašlával krev.
"Sanita-a-a-a! Potřebuju zdravotníka!" křičel kolem sebe, ale nikdo si jej nevšímal. Začal právě další ruský útok na jejich pozice. Do okolních zákopů nabíhali obránci a pálili po blížících se Rusech. Jestli Wulf chtěl doručit hlášení, měl by hned vyrazit. Vyskočil na nohy, utíkal zákopem, z něhož jeho vojáci pálili po útočnících. Viděl, jak z jednoho křoví, spíše seskupení mladých stromů, vyjel T34. Jeho obrovitá hmota se valila kupředu, drtila kmeny pod svými pásy, rozmačkávala kameny a lidská těla a vůbec se tank nemínil zastavit. Wulf prchal, co mu nohy stačily. Před sebou uviděl několik ruských vojáků, jak pálí do trosek nějaké budovy zničené restaurace, ze které zbyla jen jediná obvodová zeď a kus zahrádky s nějakými zlámanými lavicemi. Z ruin restaurace útočníkům odpovídaly přívaly střel. Tudy to nepůjde, řekl si. Všimla si ho dvojice Rusů. Poslali po něm několik výstřelů, ale netrefili se. Skočil do téměř vyshlého potoka, kde teď bylo jen bahnité koryto a zabořil se po kotníky do bláta. Chytil se klády, která dříve tvořila zábradlí malého můstku a přitáhl se. Blátivé sevření povolilo. Udělal dlouhý krok a byl na druhé straně.
"Poběž sem, poběž sem, pohni!" křičeli na něj nějací vojáci na druhé straně. Byl tam nevelký okop s ruským kulometem a čtveřicí granátníků. Hodil sebou do něj a chvíli nemohl popadnout dech.
"Tys měl ale kliku, sakra. Eště chvíli a byl bys na sračky, podívej se!" řekl mu voják s obvázaným obličejem. Ukázal mu poraněnou rukou k můstku, který zdemoloval kanón od toho T34. Kdyby tam ještě stál, byl by jej výbuch zabil. T34 teď couval a svým kulometem ničil nějaká kulometné postavení na výbuchy rozorané louce. Nebyla tu jediná pancéřová pěst, kterou by ten tank mohl napadnout. A i kdyby byla, mohl být vděčný, že vůbec žije. Byl spousta příležitostí, kdy mohl zahynout. A to jen tady.
"Kudy se dostanu k Seelandu?" zeptal se jednoho vojáka. Ukázal mu na plánku cestu a Wulf mu poděkoval. Zjistil,že samopal někde ztratil. Asi mu praskl natržený řemen při tom horolezeckém výkonu u toho mostku. To mu to došlo až teď, že je vlastně beze zbraně. Uviděl povalující se MP44 u jedné mrtvoly vprostřed dlážděné pěšiny. Vyskočil ze zákopu, utíkal k ní a metr od mrtvého zalehl na zem. Plazil se k němu, vzal mu tu útočnou pušku a zvedl se. To neměl dělat. Asi přehlédl ruské vojáky, běžící k troskám mostku a ti jej zahlédli. Jeden z nich zamířil a stiskl spoušť. Střela jej zasáhla do pravého lýtka a zůstala v něm. Wulf vykřikl upadl na zem a z rány mu tekla krev. Napadlo ho jediná věc, dělat mrtvého snad na to Rusové skočí. Rudoarmějci naběhli přímo do palby útočících vojáků od SS, kteří pobyli většinu Rusů, aby je zmasakroval ten T34, který se otočil na malé louce. Wulf věděl, že teď se hodně rychle musí dostat odsud, jinak bude brzo po něm. Doplazil se k okraji pěšiny a skutálel se z náspu dolů. Jen o kousek minul zničený pásový Kettenrad. Kus od motorky ležel její mrtvý řidič.
Wulf ležel pod náspem a nadával si, jaký je idiot, že tomu domobranci dal poslední obvazy. Neměl teď jediný, kterým by zastavil krvácení. Nahmatal kus špinavého hadru, kterým si obvázal lýtko a pořádně utáhl uzel. Chtěl se postavit a kupodivu to i šlo, dokud jej k zemi nesrazil výbuch ručního granátu u jednoho pařezu, zbylém po uříznutém stromu. Kolem něj se prohnal déšť třísek, hlíny, několik střepin a veliká tlaková vlna. Ta jím mrštila několik metrů po zádech a mrskla s raněným vojákem o zem. Jeden z odhozených kamenů zasáhl i havarovaný Kettenrad. Wulf upadl kus od ulomené větve jednoho stromu a byl pořádně otřesený. Hlava mu třeštila, v učích mu pískalo a viděl rozmazaně. Slyšel jen jakési vzdálené hučení, či snad rachocení. Ležel tu na zádech a v hlavě mu tepala stále jediná myšlenka: dones hlášení, musíš donést to hlášení. Chtěl se postavit na nohy, ale stále mu chyběla síla. Zkoušel pohnout aspoň nohama, ale vůbec to nešlo. Zaťal prsty do vazké hlíny a prohrábl ji.
Kolem se stále úporně bojovalo, vybuchovaly granáty a svištěly střely. Kepke spolu se svými muži podnikl protiútok na malý vrcholek uprostřed parku, který se jim podařilo dobýt. Ihned sem umístili kulomet a pálili na ruské vojáky, plížící se zničeným parkem. Kepke byl ukrytý za stromem a svůj samopal vyměnil za pušku. Mířil na jednoho z Rusů, který právě vyskočil zpoza ozdobného odpadkového koše, na okraji cesty se rozhlédl a přebíhal k rozvodné skříni pro okolní osvětlení. V tu chvíli Kepke stiskl spoušť. Střela zasáhla Rusa přímo do hrudi, vykřikl a rozplácl se na cestě. Začal naříkat a máchat kolem sebe rukama.
"Sergej!" vykřikl jeho druh, který se chystal za ním. Vypálil zběsilou salvu mezi stromy, odkud přišel výstřel a utíkal za ním. Kepke se bleskově skrčil za kořeny a ruské kulky se neškodně zaryly do stromů kolem něj, vykoply kusy hlíny, nebo odsvištěly jinam. V jeho rukou zarachotil závěr pušky a prázdná nábojnice vyskočila ven. Když se chtěl zapřít za kořen k opětovnému výstřelu, předběhl jej jiný muž, který neméně zběsilými dávkami. Bylo slyšet jen hvízdání odražených střel, cinkající prázdné nábojnice. Někdo dole vykřikl, ale Kepke viděl nějaké postavy v khaki kabátech, jak se blíží k pahorku téměř ze všech stran.
"Palte bez velení!" rozkázal ostatním mužům. Sám zamířil a vystřelil. Jeden z Rusů byl raněn do nohy a klesl na dláždění cesty. Mezitím kus od pahorku dopadlo několik minometných granátů, které zcela zničily můstky přes potok, který protékal celým parkem. Za oběť jim padla asi patnáctka mužů, kteří sem utíkali pomoci vojákům na pahorku, kteří už také měli citelné ztráty. Z té zmasakrované patnáctky sem doběhla čtveřice vojáků.
"Kde sakra ste? Ivani nás tu vodstřelujou jak zajíce," zavrčel na velitele skupiny.
"Promiňte pane, to ty ruský minomety. Odstřelujou všechny vopevnění, dlouho se neudržíme," řekl voják omluvně.
"Kde je kurva ten Wulf. Snad se mu to provedlo pronýst," odtušil Kepke spíše pro sebe. Věděl, že pronést cokoli mezi osvětskou a momentálně německou stranou je téměř nemožné. Jistá sebevražda. Opevnění v Tierparku už absolutně netvořila souvislou linii, jen pár ohnisek odporu, které se ale houževnatě bránily. Mezi jednotlivými pozicemi byl prostor naplněný smrtí, výbuchy, mrtvými a kouřem z planoucích ohňů. Wulfa už pomalu odepsal. Sbohem, kamaráde řekl si v duchu.
Wulf se postavil na zraněnou nohu. Pořádně ho to bolelo, kulka byl nepochybně stále uvnitř. Po zdravé doskákal k díře v zemi, kde původně střílelo několik vojáků po postupujících Rusech. Mometnálně tu zůstal jediný živý, ale těžce raněný. Měl rozpáraný krk a krev se z něj valila, ostva mohl přežít několik dalších minut. Zíral jen tiše do nebe a čekal na smrt, která se k němu mílovými kroky blížila. Wulf pořezanou rukou propátral kusy roztrhaných uniforem a na torzech těl a našel dva obvazy. V duchu se zaradoval, ikdyž si připadal jak hieny, ožírající zdechliny jiných zvířat. Mohl se teď hájit jedině tím, že zoufale chtěl přežít. To oni chtěli určitě také, odpovídal mu jakýsi druhý hlas, hluboko v jeho těle. Ano, ale já mám teď možnost přežít, hájil se sám před sebou Wulf a třesoucíma se rukama strhával papírový obal obvazu a šněroval jej okolo rány, kolem které na uniformě zasychala krev. Hlas však pokoj nedával. Wulfa napadlo, že asi nejlepší bude pokračovat v té šílené cestě dál. Vyskočil z díry a doskákal až k hrázi malého rybníka, v jehož břehu stál zabořený německý Tiger. Z poklopů ve věži se stále kouřilo, z motoru stoupal také dým a kolem ležela mrtvá posádka a několik mrtvol vojáků. To budou ty rybníky blízko té restaurace, napadlo ho. Z posledních sil se vydal kupředu a mezi stromy zahlédl skupinu utíkajících mužů, jak jim z zády cosi hoří a vybuchuje. Ozývala se odsud střelba, rachocení zbraní a křik raněných. Myslel, že jsou to Rusové, tak rychle skočil k tomu tanku a ukryl se pod tělo mrtvého tankisty. Boty dusaly o dost blíž a mezi koly a pásy viděl německé uniformy. Wulf odvalil tělo tankisty stranou a pomalu se sunul podél trupu až k výfukům na zadní straně. Když uviděl, že jsou to opravdu Němci, vylezl zpoza tanku. Vojáci se ho pořádně lekli, málem ho zastřelili a pak mu velitel skupiny řekl:
"Co tu sakra děláte, málem jste jednu koupil. Kam vůbec jdete?"
"Do...na štáb. Má bejt v těch troskách restaurace," řekl slabým hlasem veliteli skupiny. Vojáci se nehezky zachechtaly a jeden máchl samopalem k místu, ze kterých stoupal dým a svítilo rudooranžové světlo požáru.
"Tak ta je támhle. Mizíme, nevidíš? Všechno tady de do prdele," řekl voják a dal se do běhu za zbytkem skupiny.
Kepke se zbytkem jednotky ustoupil z vršku, který ruské jednotky po tuhém a vleklém boji dobyli. Vojáci zalehli do blátivého koryta potoka a kladli Rusům silný odpor. Prolomili se přes poslední obrannou linii a za tou už nebylo nic. Jen pár posledních unavených a mnohdy raněných obránců. Teď už zbývalo jenom se modlit. Plukovník Horst zorganizoval oprvadu poslední bod obrany v tomhle parku a snažil se jej bránit tak dlouho, dokud se sem neprobijí poslední muži, kteří jsou dostatečně blízko. Měl v úmyslu bránit se ještě další hodinu, pak ustoupit. Některé malé skupinky vojáků SS a wehrmachtu to ještě stíhali. Ti, kteří byli moc daleko, těm už nebylo pomoci. Co se s nimi stalo, to nikdo neví. Kepke se šesti muži, tolik mu jich zbylo z celé jednotky, čítající téměř třicet vojáků, zaujal pozici ve zničeném domku, těžko říct, co to bylo původně. Do okna položili kulomet, obložili je cihlami a zbytky trámů. Seděli rozesazeni podél osmahlých zdí, kouřili, nebo popíjeli zbytky alkoholu.
"Je to v prdeli. Nemáme sebemenší naději, že se tohle podaří nějak vodvrátit." řekl jeden desátník, sedící kousek od vchodu a vyhodil ven vajgl od cigarety. Napil se ze své polní láhve a položil ruku na zásobník svého samopalu. Kepke se uchechtl a vyhlédl ze zničeného okna. Přicházelo sem mnoho vojáků. Jednotlivci, malé i velké skupinky. Mezi několika pěšáky uviděl i Wulfa. Hvízdl na něj a zavolal. Muž se otočil a když Kepka uviděl, vyšel kulhavou chůzí k němu. Obvaz měl celý zakrvácený a dost na nohu napadal.
"Tak co? Žiješ?" zeptal se ho Kepke.
¨ Wulf obešel stavbu a vlezl dovnitř zničeným vchodem. Hodil ruský samopal bez zásobníku do rohu a mávl rukou. Vzal si od vojáka láhev a dlouze se napil.
"Rozsekali to tam na mraky. Nikdo nepřežil ..." řekl a posadil se na kus betonu. Jednotka se pomalu řadila u vyřazeného Mardera a chystali se k odchodu pryč odsud.
Lichtenberg padl.
Během bitvy v jeho ulicích zahynuly stovky německých i ruských vojáků a mnoho civilistů. Byl to ale jen jeden malý kousek celého města, v jehož ulicích, na nárožích, náměstích a křižovatkách zuřil tuhý boj...

KONEC PRVNÍ ČÁSTI.