...

Zase jsem šla domů sama. Proč jsem se s ním vlastně hádala? Je to legrační,ale vlastně ani nevím. No,tahle diska se holt nevyvedla. Řasenku jsem si od pláče stihla rozmazat už před hodnou dobou a bílý pudr vzal určitě taky za své. Musím mít ránu. Neodolám,abych nepřešla na druhý chodník k parkovišti a nepodívala se do okénka jednoho z aut. ,,Ty vole." zděsím se sama sebe a při tom pohledu se mi mimoděk zachce znovu řvát,ale i smát,vypadám totiž ještě hůř, než jsem si původně myslela. Černé stíny mám takřka po celém obličeji. Kouknu se na sebe ještě jednou a pokusím se rukou trochu rozčesat své dlouhé havraní vlasy,výsledek není o moc lepší. Bohužel u sebe nemám nic, čím bych si už tak rozmazaná líčidla, co mě pálí v uslzených očích utřela a ručně to moc nepomůže,naopak teď(jestli je to ještě možné) mám make-up rozmazaný už téměř všude. Bezva. Stopování rovnou zavrhnu,do auta by mě takhle určitě nikdo nevzal. V korzetu a mini už mi je pěkná zima a okaté punčochy mi nohy taky moc nezahřejou. Už musí být určitě pozdě,zkusmo zaštrachám v kapse po mobilu,leč nenajdu ho. ,,No,to se mi snad zdá. Já při tom běhu ztratila i mobil." Fajn, tak to bychom měli. Tohle se snad může stát jenom mě. Takže jsem bez mobilu,špinavá,rozcuchaná,zmrzlá a ještě ke všemu si tu povídám sama se sebou a to všechno jenom kvůli němu. Domů tedy musím dojít po svých,do naší vesničky je to však pěkně daleko,to neujdu,ani kdybych chtěla. Při troše dobré vůle tam dorazím tak zejtra večer. Takže co teď? Napřed se musím dostat a vymotat z tohohle hroznýho města. Po chvíli míjím partu celkem hezkých kluků,ale zeptat se jich na cestu zavrhnu hned potom, co na mě jeden z nich zavolá ,,Čau smrtko." a ostatní se tomu pobaveně rozřehtají. ,,Jen se smějte, pitomci." zavrčím na ně a raději se rozběhnu, abych neslyšela další slova,která za mnou pokřikují. Pak už nepotkám nikoho,a tak po městě bloudím sama a nevím,kudy kam. Už mě docela bolí mohy,a tak si na chvíli sednu na osamocenou lavičku v jednom parku. Odhaduju,že tam nesedím ani půl hodiny,když mě začne otravovat jeden opilý bezdomovec. Odstrčím ho od sebe a uteču mu. Ještě že za mnou neběžel. Vlastně v takovém stavu ani nemohl. Nakonec se dostanu až k nějakému podchodu,ve kterém se vysíleně opřu o stěnu a vydýchávám. Náš tělocvikář by ze mě měl jistě radost,takhle rychle jsem snad ještě nikdy neběžela. Za chvíli uslyším chlapecký křik a hlasitý smích,který se mi začne rozléhat po celé hlavě. Au,to je bolest. Už za okamžik se přede mnou objeví původci toho kraválu a já v nich z hrůzou poznám ty kluky,co jsem potkala tak před dvěmi hodinami. ,,No ne,koho to tu máme?" zvolají překvapeně. No super, takže mě poznali,ti mi tu tak chyběli. Cítím z nich alkohol,dostanu strach a začnu od nich couvat. ,,Snad se nás nebojíš?" smějí se mému počínání. ,,Pojďk nám! Potřebujem se trochu pobavit,nebo si pro tebe máme dojít?" pokřikují na mě z druhé strany podchodu. Než se naděju,asi tak pět kluků mě obestoupí tak,že nemám kam utéct. ,,Do pytle" vykřiknu,ale to už se po mě začnou sápat a já je nestačím odstrkovat. Nepomůže mi ani kopání a škrábání,na takovou přesilu jsem prostě krátká. Ani nevím,jakou rychlostí ze mě strhali oblačení a zacpali pusu,abych nemohla křičet. Bylo to tak ponižující. Zavřela jsem oči a snažila se uniknout realitě,docela se mi to i dařilo,dokud jsem od nich nedostala dalších pár kopanců a facek. Jen z dálky jsem pak poslouchala jejich dohady,jestli mě tu mají takhle nechat,nebo ne. ,,Aby nás ještě někde nepráskla." strachoval se jeden ,,Bez obav" mávnul rokou druhý a pak se ke mě začal přibližovat s blýskajícím nožem v ruce. Snažila jsem se dostat z jeho dosahu,a tak jsem vstala a rozběhla se. Jenže hozený nůž ke mě v zápětí doletěl a zabodl se mi do zad,ztratila jsem rovnováhu a skácela se na špinavou zem. ,,Sbohem smrtko." slyšela jsem je za sebou volat. Byla to nesnesitelná bolest a ponížení,které se mi rozlévalo po celém těle. Za chvíli se mi špatně dýchalo,pak jsem vydechla naposledy a všude kolem mě byla tma.