Zemři, zemři!

ZEMŘI, ZEMŘI!
Peklo je tam, kde spí sic jen kousek srdce

Pršelo a padalo listí. Vítr jí česal vlasy, její očka zářila jako dva malé démanty vpíchnuté do důlků malé myšky. Byla to víla. Malá a roztomilá, naplňovala mě štěstím, takovým zvláštním pocitem, který jsem často nezažívala, možná jsem do ní byla zamilovaná. (…)
KRYSA V AORTĚ TEPNU KOUŠE!
Povstaly jsme z uhnilé existence, z toho nechutného a primitivního světa lidí, staly jsme se hady a rozplazily jsme se po obloze. V pekle nám hráli do kroku a my jsme byly těmi jedněmi z mála, těmi co se dívají, když se nikdo nedívá. Volnost nám naplnila hlavy jakousi hmotou a ta se roztahovala. Chtěly jsme víc a víc, jenže jsme to nemohly snést. Naše tělo to nezvládlo. Rozstřelily jsme se na malé slizké kousky a spadly jsme jak vločky na zem, do lidských vlasů a do lidských srdcí, posedly jsme každého. Jsme vámi, ta černá díra v tkáni, bolest v srdcích a neutichající žal.
(...)
V podobenství dvou černých chuchvalců jsme se odplížily do starého rodinného domu. Zavřely se dveře a místností se rozezněla harfa. Drnkala tiché tóny, z nichž kypěla bolest, pláč. Proměnily jsme se v melodie a už nikdy neutichly. Vysklenými okny jsme se rozlétly do ulic a znovu jsme pronikaly do duší smrtelníků. Rozléhaly jsme se jim v hlavách, prostupovaly do plicních sklípků, nevynechaly jsme jediný nerv. Lidem seschla pokožka. Pevněji svírali oční víčka a pevněji drželi své nákupní tašky. Proměnili se v mušky. Vzlétly k nebesům, okamžitě se začernilo.
**SCHIZOID**

Srdce je tam, kde spí sic jen kousek těla, řekla jsi. Jenže já držím tvoje a tělo je v nedohlednu.. Odváží ho policajti. Nedovolím těm kurvám narušit naši symfonii. Utíkám do lesa a řežu tentokrát do vlastní hrudi, do břicha, vyndávám vnitřnosti a cpu do sebe tvůj orgán. S umírajícím a zdechlým srdcem z posledních sil skáču dolů ze skály…

Pak znovu bodám do mrtvého těla. Zemři, drahoušku, zemři !!!