Štědrý večer

Bylo teprve pět hodin, ale tma již stačila zahalit celé město do svého černého pláště. Staré pouliční lampy chabě osvětlovaly asfaltové chodníky, na kterých teď ležela silná vrstva šedého ušlapaného sněhu. Tento večer se od jiných lišil svou výjimečnou tradičností. Sálala z něj radost, teplo a štěstí.
Štědrý večer.
Pro mnohé byl velice významným. Děti se těšily, co krásného je čeká pod stromečkem a dospělí v něm viděli jakýsi symbol spokojenosti, něžných přání a odměny za celoroční úsilí. Zbožné přání, aby se všichni lidé k sobě chovali hezky a s úctou.
Pro zbytek, jen další obyčejný den v tomhle zpackaném světě.
Mezi tyto lidi se počítal i nadstrážmistr Skála. Vánoce pro něj znamenaly asi tolik jako pro bezcitného láska. Jen další den, kdy bude muset procházet temné ulice a starat se o to, aby všem lidem, kteří teď sedí u štědrovečerní večeře a se skrytou touhou očekávají slavnostní vyvrcholení večera, „neuvízla kost v krku“.
„Šutr,“ jak ho s oblibou nazývali jeho kolegové, ztratil k Vánocům vztah, když jeho otce přesně na Štědrý den zastřelil náhodný opilec jen proto, že se mu nelíbilo, jak z igelitové tašky, jež se mu houpala v ruce odkapává krev z čerstvě zabitého vánočního kapra.
Skálovi bylo dvanáct let a jediný okamžik mu dokázal vzít víc, než byl schopen za celý život dostat. Ztratil otce. Musel se dívat, jak se jeho vlastní matka pomalu upíjí k smrti a ještě navíc přestal věřit na zázraky. Zázraky, které by se mohli dít alespoň jednou v roce. O Vánocích.
Právě stál pod pouliční lampou. Pach sněhu se mísil s noční mlhou. Vše se mu zavrtávalo pod kůži a nos mu při každém nádechu mrznul. Vítr byl studený jako smrt a bodal ho do obnaženého krku.
Skála si přitáhl límec uniformy blíže ke krku a vytáhl z náprsní kapsy malou krabičku cigaret Camel. Jeho oblíbená značka. Vytáhnul jednu, trochu ji pomačkal a pak vsunul do úst. Chvíli ji jen tak převaloval na rtech a asi po minutě ji teprve zapálil. Nespěchal. Nasál nikotin do plic a vydechl obláček kouře. Pak natáhl ještě párkrát a cigaretu zahodil. Obrátil se směrem do temné ulice a dal se do kroku.
Obě ruce vsunul do kapes a lehce při tom zavadil o svou služební zbraň ČZ 75, kterou byl vybaven každý příslušník policie.
Skála pracoval u protidrogového oddělení téměř sedm let. Za tu dobu si stačil zvyknout na své nebezpečné a nepohodlné zaměstnání. Na druhou stranu se naučil oceňovat maličkosti, kterých si dříve nevážil. Ticho a klid.
Jeho zaměstnání se mu stalo posláním. Nikdy ani na okamžik nezalitoval. Služba u protidrogového však nebyla procházka růžovou zahradou. Několikrát mu šlo doslova o krk. Přesto ale vždy dokázal zachovat chladnou hlavu a postavit se svému strachu čelem, přesně tak jak ho to učil jeho otec.
Teď kráčel potemnělou ulicí a v oknech sledoval rozjařené obličeje lidí. Vítr se opíral do jeho svalnatého těla a neoholené strniště se ježilo pod přívalem mrazu. Přidal do kroku aby se zahřál ale nepřestával myslet na svou zbraň. Dnes tu nebyl náhodou.
Náhle se v místech jeho opasku ozvalo tlumené zachrčení. Skála zastavil a vylovil policejní vysílačku. Hlas, který z ní vycházel byl rozčilený a velice hlasitý.
„Skálo, kde jste?!“ ozvalo se.
Skála přiložil vysílačku k ústům a zmáčkl přepínač: „Nádražní ulice.“ Rozčilený hlas na to ihned reagoval.
„Lokalizovali jsme ho na nádraží! Je ozbrojený a potřebujeme pomoc! Vorský je raněný!“ náhle se ve šramocení vysílačky ozvalo několik výstřelů a hlas umlkl.
Skála hbitě zasunul vysílačku zpět do kapsy a za běhu vysoukal z pouzdra pistoli. Rychle se blížil k nádraží. Za několik minut zaslechl vzdálené kvílení střel. Ještě přidal na rychlosti a odjistil zbraň. Kde jsou ostatní hlídky? Blesklo mu hlavou. Přece tady nejsem s Vorským a Petráčkem sám. Kvílení ustalo. Skála zpomalil. Teď držel zbraň zpříma, namířenou někam do tmy. Nádraží bylo osvětleno ještě hůře než ulice a místy nebylo vidět vůbec nic. Sníh skřípal pod nohama a vítr se na chvíli utišil. Skála teď skoro stál na místě. Rychlým pohledem přelétl místo a pak mu konečně padl zrak na dvě ležící postavy. Ani jedna se nehýbala. Nikdo neskučel. Jdu pozdě! Ten parchant už určitě zmizel někde v té tmě a směje se mi. Kurva! Doběhl k tělům a pokusil se jim nahmatat tep. Ani u jednoho se mu to nezdařilo. Oba muži tam leželi a koukali do prázdna. Z očí jim zmizela veškerá jiskra. Plamínek života zhasl. Zbyly jen prázdné pohledy s polozavřenými víčky směřující k nebi. Skálu napadaly hrozné představy. Oba muži měli rodiny. Děti! A teď tu na ten zatracený pitomý Štědrý večer leží na zkrvaveném sněhu a už z něj nikdy sami nevstanou. Ve Skálovi se začala vařit krev. Všechny vzpomínky, na které se od dvanácti let snažil zapomenout se probudily a bodaly jeho mysl jako nože.
Praskla větev.
„Ty hajzle!“ zaklel si Skála pod vousy. Střílet do zad bys chtěl? Ve vteřině skočil k zemi a natěsno se vyhnul kulce která jen trochu škrábla jeho holeň. S tím se počítalo. Z rány začala vytékat krev a smáčela rozbředlý sníh. Policista namířil zbraň na blízké křoví a několikrát naslepo vystřelil. Ozval se řev a nadávky. Pravděpodobně některá z kulek našla svůj cíl. Křoví se začalo celé třást a s klopýtáním z něj vyšel muž. Přes hlavu měl kapuci a Skála mu neviděl do obličeje. Ani to nepotřeboval. Vždyť právě kvůli němu tady celý večer stál a hlídal. Kvůli němu jsou dva jeho kolegové mrtví.
Muž se držel za břicho a obracel pomalu hlavu ke Skálovi, který ještě pořád ležel na zemi s namířenou zbraní. Byl připraven okamžitě zmáčknout spoušť a dokončit to. Kvůli takovým jako jsi ty, musel zemřít můj otec, kvůli takový sračce se dva dobrý chlapi nevrátí na Vánoce domů. Měl bych Tě zastřelit. Nikdo se nic nedoví. Řeknu, že Tě ta kulka zasáhla už ve křoví. Bude to spravedlivé, co myslíš? Cože? Ty kňouráš abych Tě už nechal být? A proč bych to měl dělat? Kolik lidí si zabil, hm? Pět nebo víc? A kolika dětem si prodal drogy? Kolik životů ještě musíš zničit abys měl konečně pokoj?
Skála se zvedl ze studené země a pomalu dokulhal k zhroucenému muži. Odkopl jeho pistoli a sledoval, jak mu z břicha vytéká krev. Jen se smaž ty hajzle, doufám, že Tě to aspoň pořádně bolí.
„Co tak čumíš, fízle? Nevidíš, že chcípám? Zavolej někoho! Kurva, to je bolest! Tak zavolej, sakra, někoho!“ řval na něj hlas muže, svíjícího se na zemi. Skála nehnul brvou. Kochal se. Ano, kochal se pohledem na to zvíře, jak ho spaluje jeho vlastní medicína.
„Sakra! Vždyť já tady zhebnu!“ brečel muž.
Skála se sehnul a s naprosto klidným výrazem a neuvěřitelnou lhostejností pomalu zašeptal: „A komu to bude vadit?“
„Ty kryple jeden, zasranej! Musíš mi pomoct. “ vřískal muž a nepřestával se držet za břicho. Krev na jeho šatech pomalu zasychala a Skála se dál jen tak díval, jak muž pomalu umírá. Zapálil si cigaretu a lhostejně vyfoukl dým. Sedm let! Celých sedm let čekal na tuto chvíli. On sám teď bude rozhodovat o životě a smrti. Konečně vrazí kůl do srdce upírovi, který saje krev za nechutného hlasitého chlemtání. Věděl co má dělat a věděl co přijde. Nepohnul se ani když nadávky sílily ani když zvolna utichaly. Sledoval ten zoufalý boj o život a v duši cítil žár jež ho celého spaloval. Ten cit už dávno vymazal ze svého srdce. Dávno na něj zapomněl a teď, stejně jako dávné vzpomínky, pomalu pohlcoval jeho tělo. Lítost. Nelitoval, toho muže. Litoval svého otce. Těch těžkých let u policie. Litoval sám sebe za to jaký je. Už se nezmění. Je pozdě.
Když plamínek mužova života konečně zhasl a oči pohltila nicota, Skála se pohnul. Poodstoupil od těla. Hotovo. Naposled se podíval do těch prázdných očí a spatřil v nich sebe.
„Život je nespravedlivej…“