Rychlý konec

Utápěla se v temnotě,oči prázdné a bez sebemenšího náznaku,že vnímá svět kolem sebe. Zamkla za sebou dveře a v šeru pokoje se oddávala záchvatu melancholie a sladkému zapomění. Nastal zas další z jejích běžných stavů,žiletka i deprese byly její nejlepší přítelkyně. Už dlouho pociťovala strach ze sebe samé,denně prožívala samotu,smutek,žal,zoufalství a nenávist,ani nevěděla,kde se to v ní všechno bere. Seděla na zemi,s hlavou položenou na pokrčených kolenou,tak už několik hodin,v dlani křečovitě svírala žiletku a v jejím nitru se odehrával boj. Žít či nežít? Měla už dost toho všeho na téhle hnusné planetě,na nikom už jí nezáleželo a nikomu nezáleželo na ní. Rozhodnout se pro ní však nebylo lehké,co kdyby to zkusila ještě alespoň jednou? Ne,zas by se ve všech zklamala a oni by se zklamali v ní. Co je na tom tak těžkého? Jenom bude o jednoho člověka míň,stejně pro ní nikdo plakat nebude. Stále ještě váhala. Ale co by z toho tady měla? Nenávidí sama sebe a všechno ostatní. Poslední dobou zjišťovala, že žít je jí stále větším utrpením a bolestí,kdy se vlastně tolik změnila? Často si představovala jaké je asi vlastně smrt? Nikdy si na to ale přímo neodpověděla,někdo se jí bojí,ona však ne,bude to její útěcha a vysvobození. Byla přesvědčená,že ať je to jakkoli pro ní bude též krásná a hledala v ní spásu. Co na tom,že její temná duše nedojde pokoje? Ať je radši třeba v pekle než tady. Nemá už co ztratit,ani pro koho,nebo pro co žít. Už se rozmyslela. Když si vyhrnula rukávy trička a k zápěstí přiložila onu žiletku,celou jí obklopovala nesnesitelná a zžíravá prázdnota,tak hrozná až si myslela,že jí to i srdce rozerve. Naposledy se kolem rozhlédla a pak upřela zrak zpátky na své ruce,po tvářích jí stékali slzy a černá líčidla se jí rozmazávala po celém obličeji. Zavřela oči a řízla se,prudce a hluboko. Potom se sesunula na zem,chvíli pozorovala krev co vytékala z ran a ostře kontrastovala s bílou kůží,pak její tělo ztuhlo a znehybněla a oči potemněli. Konečně se setkala se smrtí,jak rychlý je všemu konec.